Kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině.
Můžeme v ní číst o různých podobách vody v krajině. O vodě tekoucí i vodě
stojaté. O vodě proměněné v led či sníh. O vodě, kterou se člověk pokusil kdysi
zkrotit jezy a dalšími úpravami koryt. O vodě, kterou se v současnosti pokouší
zase osvobodit a nechat ji téct tak, jak sama chce. A v neposlední řadě o vodě,
které se kdysi zdálo být nadbytek, zato dnes v období sucha a povodní už
vnímáme, jak je vzácná a že s ní musíme šetřit a schraňovat ji.
Kolektiv odborníků soustředěných kolem Václava Cílka se
detailně věnuje konkrétním místům v Čechách, zejména středních. Autorům nechybí
povědomí ani o celoplanetárním kontextu a také o krajině v zahraničí, což je
znát např. při popisu, jak by mělo být postupováno při šetrných úpravách
českých toků. Lokální hledisko se tu přirozeně snoubí s tím globálním, protože
voda se žádnými státními hranicemi neřídí.
Kniha především akcentuje současný trend, tedy snahu
navrátit koryta řek k co nejpřirozenějšímu toku či je upravovat s nejvyšší
citlivostí. Dalším podstatným úkolem týkajícím se vodního živlu je, aby se
předešlo suchu, protože voda opravdu je a hlavně bude čím dál víc tekutým
zlatem.
S bohatým ilustračním doprovodem (kresby, fotografie,
mapy) vydává nakladatelství Dokořán (ISBN 978-80-7363-837-5). Ve stejném formátu a úpravě vyšly v nakladatelství například knihy Střední Brdy a Křivoklátsko.
Ukázka z knihy:
Středočeský kraj
je, ve srovnání s většinou krajů Čech a Moravy, mimořádně bohatý na vodu,
přinejmenším pak na řeky a na údolní nádrže. V zimě je tedy Středočeský kraj
i mimořádně
bohatý na led. Jak jsou svými hydrologickými poměry pestré a proměnlivé vodní
toky a přehradní jezera, takové (ne-li ještě pestřejší) jsou i ledové desky tvořící
se v zimě na jejich hladinách. První a také poslední středočeský led bývá na
hladině Podhradské tůně pod Kokořínem; za průměrných zim vzniká tamější ledová
deska koncem listopadu a mizí koncem března nebo začátkem dubna. Údolí potoka
Pšovky je v těchto místech mimořádně příhodné pro vznik teplotní inverze. Jiné
je to samozřejmě s velkými řekami a údolními nádržemi.
Labe zamrzá během tuhých zim v úseku mezi Mělníkem a Řečany nad Labem; pod
Mělníkem je vlivem teplé vody z vltavské kaskády bez ledu. Labe je dnes úplně
jiné než před 150 lety; je mnohem kratší, viditelně a přiznaně spoutané do
umělých břehů, hrází a plavebních komor. Tím je odděleno od pozůstatků Labe
staršího, které dnes označujeme jako „polabiny“ nebo „labišťata“.
Hlavní tok Labe
obstojně zamrzá jen během zvlášť tuhých zim (v poslední době to byly začátky
let 1996, 1997, 2006, 2009 a 2017). I při teplotách poměrně hluboko pod nulou
je však labský led neustále někde mezi přirůstáním a táním a vytváří často
jedinečné, pro pohyb na ledě ovšem nebezpečné tvary a scenerie. Každoročně, i
za zim mírných, však zamrzají „labišťata“, odškrcená slepá ramena někdejšího
toku Labe. Jsou to vesměs nejcennější části polabské přírody; ve středočeské
části Polabí je jich přibližně deset, přesný počet záleží na použitých
kritériích. Oddělena byla buď přírodními pochody (během povodní), nebo uměle
při splavňování řeky. Standardem zimních návštěv těchto míst je hluboký dojem z
monumentality lužních lesů, v zimě dobře „průhledných“. Vyjímají se hlavně
staré duby a mnohem mladší, ale stejné velké topoly černé. Dále je to množství
stop na ledě, ryb nebo i žab pod ledem a v ledu, vysoké členité monokultury
rákosu a orobince a nakonec i samotné týdny či měsíce staré nížinné ledy s
bublinami, hvězdami a dalšími texturami.
Vltava v Praze – ani nad Prahou a pod Prahou – přece nezamrzá, tak o čem tedy
psát!? O deseti, patnácti místech, jsou to hlavně různé zátočiny a slepá
ramena, která přece jen zamrzají, přičemž je proud teplejší vody ode dna
přehrad vltavské kaskády míjí. A ve vzácných zimách (tak jednou za deset let),
kdy teploty klesají několik nocí k minus dvaceti stupňům, řeka nabízí pohledy
od Novotného lávky k Pražskému hradu na šedý, členitý a místy prosakující led.
Naposledy se to stalo v lednu roku 2012.
V pražských
zátočinách je několik přístavů a každý z nich má své kouzlo. Nejmenší
a asi
nejoblíbenější z nich je přístav pro jachty a čluny v Praze-Podolí, tradičně
zvaný Háfn. Loďky, staré stromy, dřevěná stavba loděnice, jeden z nejkrásnějších
pohledů na Vyšehrad a led.
Bruslař Jan
Stodola nazval údolní nádrž Orlík
královskou plochou českého bruslení. Souhlasím, ale s výhradou, že o dobré
krále je nouze; právě tak Orlík každoročně nezamrzne tak, aby byly ledy na jeho
hladině skvostným estetickým zážitkem, souborem hlavolamů i terénem pro výlety.
Odhadem je při současném trendu mírných zim každá třetí zima na Orlíku
příležitostí pro bruslaře. Výjimečnou atrakcí Orlické přehrady jsou kromě
obřích rozměrů (objet celý břeh znamená bruslit 100 km)
a jedinečných
skalních útvarů hrady Orlík a Zvíkov. Z ledu jsou vidět dvojmo, jednou
normálně, podruhé v zrcadlové podobě. A jako jinde jsou nenapodobitelným
originálem ledy samotné. U tak obrovské vodní plochy jsou samozřejmě složité a
nevyzpytatelné, s ukloněnými plotnami na plážích, jak hrázný vypouští vodu, s
bublinatými partiemi pod ústím řeky Lomnice,
která přináší do jezera vzduch, se stopami zvířat a s úchvatnou tektonikou.
Na rozdíl od
mnoha jiných českých řek je Sázava
jen málokde spoutána do pravidelného kamenného nebo hliněného koryta. Regulaci
břehů tvoří spíš udržovaný pás stromoví lemující dílem původní břehy, dílem
linie, které se jako břehy etablovaly během výstavby desítek jezů od patnáctého
do devatenáctého století. Nehledejme v tom dobrý úmysl zachovat řeku pěknou,
spíš lze mít za to, že koryto sevřené celkem úzkým údolím nebylo možno příliš
napřimovat a že řeka s vesměs kamenitým dnem neměla tendenci často překládat
své koryto, jako se to stávalo například v Polabí nebo
na Berounce u
Lahovic. Chaty kupodivu neudělaly z posázavských městeček centra turistického
průmyslu, jakými jsou u nás třeba Doksy.
Díky soustavě
jezů některé úseky Sázavy zamrzají pravidelně. Protože je hloubka vody málokdy
větší než jeden a půl metru, bruslením ani moc neriskujeme. Další výhodou při
plánování výletu je i železniční trať podél řeky. Nemusím zdůrazňovat, že
vyrazit s bruslemi na řeku má smysl jen po opravdu silných mrazech. K výletu
nejsou nutně zapotřebí, zimní pěší výlety po posázavské stezce a dalších
trasách podél vody určitě potěší i krásou ledu. Jezy a kameny v proudech se
obalují unášenými ledovými jehličkami nebo je pokrývá glazura vznikající z
ledové tříště. Zjara jsou některé sutě (třeba ty pod Medníkem) sutěmi ledovými.
Podél břehu se tvořívají skvostné náledě
a v tišinách
mozaiky ker. V proudech zase ledové nápěchy a při odchodu ledů drobné ledové
zácpy – ježatiny ker ode dna až do výše; není mi ovšem známo, že by kry někdy v
nedávné minulosti vytvořily takovou hráz, která by zvedla vodu vysoko nad
podlahy chat.
Lidé z okolí Berounky mají s ničivými účinky ledu čerstvější
zkušenost. Berounka začíná, jak známo, soutokem čtyř řek v Plzni, je tedy už od
počátku dost mohutná a protéká snad šesti různými krajinami. Z kotliny vyplněné
městem Plzní se vymotá dvěma třemi zákruty do pahorkatiny v okolí Chrástu a
Radnic, teče pod vesnicemi, hrady a zámky, běžnou zemědělskou krajinou. Pak se
noří do křivoklátských lesů, do kraje, který ve své letní rybářské a houbařské
podobě popsal Ota Pavel.
Od Křivoklátu
dolů přes Nižbor se připravuje na další brutální setkání s městskou aglomerací,
v tomto případě berounsko-královodvorskou, a na dvaceti, nanejvýš sto metrech
civilizaci zase opouští a pokračuje snad nejkrásnějšími partiemi: vápencovým
kaňonem pod Tetínem, u Srbska a Karlštejna. Tam se od Českého krasu zase
odvrací a zbytek své cesty do vod Vltavy dokončí podél hřbetu brdských hřebenů,
většinou mezi domy a chatami, ale na dohled od hlubokých lesů.
Berounka má
spoustu jezů, hlavně v těch hodně osídlených úsecích, a nad nimi snadno zamrzá.
Až příliš často se rozvodňuje – vodní kaskádu naštěstí nemá, s výjimkou
hracholuského vodního díla na Mži. Při odchodech ledů po tuhých zimách pak
vznikají ledové zácpy – ledy se hromadí ode dna až do několikametrové výše – a
za nimi vzniká příležitostné jezero. Stoupá do zahrad a v nejhorším případě i
do obydlí. Poslední opravdu katastrofální povodeň tohoto typu byla v roce 1946;
jezero se rozlilo od Černošic až k Řevnicím a na pomoc musela přijít i armáda s
děly, která se pokoušela nechtěně přehrazenou řeku opět uvolnit. V podobě méně škodlivé
se něco podobného stalo i v roce 2006; tehdy se Berounka rozlila na louky, do
zahrad a k domkům pod Nižborem a také pod Karlštejnem. Kry plovoucí na hladině
těchto nechtěných jezer pak po protržení ledových hrází poklesnou tam, kde
byly, a dlouho leží na loukách kolem řeky.
Odhlédneme-li od
výjimečných událostí, pak proudná voda Berounky často vytváří efekty z
uspořádaných bublin; jezy samy za velkých zim zamrzají, a tak lze jednou za
deset let skoro bez zutí bruslí dojet od Berouna až po Radotín; krásný led
vzniká pravidelně těsně před soutokem Berounky a Vltavy. V Českém krasu, v
těsném sousedství řeky, jsou skály s ledopády, potůčky s vodopády a pěnovcovými
kaskádami a jeskyně s ledovou výzdobou. Za tuhých zim je Berounka jedním z nejvděčnějších
cílů zimních výletů.
Žádné komentáře:
Okomentovat