Kniha, která zahrnuje dějiny biologie od prvopočátků do
objevení struktury DNA (1953), může svou stručností a přehledností zaujmout
nejen biology z profese, ale i všechny zainteresované laiky z řad vzdělanějšího
čtenářstva.
Text je doprovázen množstvím dobových ilustrací,
přibližujících ducha a atmosféru tehdejších výzkumů a vzdělanosti a navázání
biologického myšlení na dobové myšlenkové proudy. Proč se vlastně o dějiny
biologie (a jakéhokoliv jiného oboru) zajímat? Co je to paradigma? Jak viděly
živý svět archaické národy a staré civilizace? Jak vznikla věda v antickém
Řecku? Jak v nastoupené cestě pokračoval Řím? Jak viděl živý svět evropský
středověk a renesance? Jak se projevil v barokní éře descartovský obrat? Jak
začínala systematika, paleontologie, jak se profilovaly jednotlivé národní
školy v biologii – francouzská, anglická, německá? Jak se objevilo evoluční
myšlení? Jak začínala genetika, mikrobiologie, etologie? Jakou roli hrály v
myšlení o živém světě „velké“ dějiny, zejména poslední světová válka?
Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.
Ukázka
z knihy:
Evropský středověk představuje dlouhé a
velmi specifické období, které sice vývoji biologického výzkumu nebylo příliš
příznivé, ale bez něhož by vývoj novověké vědy v dnešní podobě nebyl
myslitelný. Dezinterpretovat středověk jako „temné“ období bylo snad omluvitelné
v osvícenské éře, nikoli však z dnešního pohledu. Atributy pociťované často
jako „středověké“, například vyvrcholení čarodějnických procesů, intolerance a
pronásledování samostatných myslitelů (Giordano
Bruno , upálen 1600), měl mnohem spíše raný novověk. Středověká společnost
s její hierarchičností, stabilitou a dominancí náboženského cítění připomínala
daleko více například Tibet nedávné doby. Středověký člověk byl ve srovnání s
dnešním podstatně méně individualizován, byl vždy členem nějaké korporace,
vesnické občiny, klášterní frátrie, univerzity, cechu atd. Projevy přílišného
individualismu nebyly až tak přísně pronásledovány (například známý filosof a
myslitel Roger Bacon, 13. století),
jako se spíše ani nevyskytovaly – celá řada uměleckých děl té doby je anonymní,
originalita nebyla pokládána za přednost. Dobrým vyjádřením ducha této doby je
středověké malířství s absencí portrétů v dnešním slova smyslu, většinou jen
dvojrozměrné, obraz světa kreslený ne tak, jak jej malíř vidí, ale tak, jak jej
„ví“. Středověk se obecně vzato nezajímal o detaily, vědění se snažilo o
univerzalitu – věnovat život řekněme zkoumání chvostoskoků by středověký
vzdělanec chápal jako počin šílený.
Pěknou ukázkou tohoto způsobu myšlení je
kniha Etymologiae biskupa Isidora ze Sevilly (asi 560–636) z raného
středověku, kdy se tehdejší intelektuálové pokoušeli zachránit alespoň zbytky
antické vzdělanosti. Isidor v knize heslovitě popisuje celý svět, od Boha a
kůrů andělských až k zeměplazům a řemeslným dovednostem, u každého hesla podává
krátkou definici a lidově etymologický výklad slova. Kniha je z dnešního hlediska
absurdně všeobjímající a neobsažná a současnému čtenáři by připomínala spíše
stručného průvodce po Zemi pro mimozemšťana znalého latiny. Podle středověkých
představ není vědy o jednotlivostech, pouze o obecninách (de singularibus non est scientia). Středověk měl mimořádnou zálibu
v logice a v logických argumentacích, například v rámci univerzitních
disputací. V kombinaci se skálopevnou vírou v autority a převážně náboženskými
myšlenkovými obsahy vzniká zcela specifická duchovní atmosféra, ústící nakonec
v propracovaný systém scholastické filosofie, nesený středověkými
univerzitami. Kombinace naivní důvěřivosti s logikou a jejími aplikacemi
připomíná z dnešního hlediska spíše duševní svět pozdního dětství. Systematické
experimentování a jemnější pozorovací talent nebyly ve větší míře středověku vlastní.
Ač tyto aspekty světa středověkého intelektuála nezajímaly, mimointelektuální
zájem o zvířata a rostliny byl stejně živý jako v jiných dobách a pěstování
živočichů pro zábavu a ozdobu i zakládání okrasných zahrad u feudálních sídel a
klášterů bylo běžným zjevem – středověk, stejně jako předešlé doby s výjimkou
pozdního helénismu, neměl pochopitelně smysl pro krásu přírodních scenérií a
nekultivované krajiny vůbec.
Kláštery, zejména benediktýnské, byly
nejen středisky vzdělanosti a opisování knih z antického literárního odkazu,
ale i centry léčitelství a zemědělství. Benediktýni zaváděli v zaalpské Evropě
nejen řadu nových plodin a léčivých rostlin, ale například i domestikovali králíky
či zavedli pěstování zákrsků ovocných stromů. Řád františkánů, založený sv. Františkem z Assisi roku 1223, pěstoval
v intencích svého zakladatele „bratrský“ vztah nejen ke zvířatům, ale i ke
stromům či abiotickým přírodním jevům. Kdyby se tato tradice rozvinula více,
dala by vznik podobnému způsobu vztahování se k živým bytostem, jaký známe z
buddhistických zemí. Z klášterních škol významných pro rozvoj přírodovědeckého
myšlení je to zejména škola v Chartres (12. století) a oxfordští františkáni
(13. století). Středověk měl v rámci sociomorfního modelování živé přírody
tendenci vidět živý svět po způsobu tehdejší společnosti jako statický a
hierarchicky uspořádaný. Pěkným příkladem tohoto způsobu uvažování je kniha
dominikána Tomáše z Cantimpré (1186–1263)
Bonum universale de apibus (Obecné
dobré o včelách), kde autor líčí vybájené mravoučné příběhy ze života včel,
které prezentuje jako ideální společenství a dává za příklad svým klášterním
bratřím. Středověk chápal zvířata (i rostliny) často symbolicky, jako
Stvořitelem ztělesněné křesťanské ctnosti (či naopak neřesti) pro příklad a
poučení lidem. Takový výklad světa zvířat podává například v mnoha edicích
rozšířená kniha Physiologus,
navazující na pozdně antickou předlohu z Alexandrie. V podobném duchu jsou
psány i knihy abatyše Hildegardy z
Bingen (1098–1179) Physica a Causae et curae. Autorka, jedna z prvních
„bioložek“ vůbec, byla znalkyní přírody rodné Falce, lidového léčitelství, astrologie
a alchymie.
Ve středověku vznikala celá řada
přírodovědných encyklopedií navazujících na starší herbáře a bestiáře,
například kniha De proprietatibus rerum
(O vlastnostech věcí) Bartholomea
Anglica (asi 1200–1250), dále Speculum
majus (Velké zrcadlo) Vincenta z
Beauvais (1190–1264) a Liber de
natura rerum (Kniha o povaze věcí) výše zmíněného Tomáše z Cantimpré . Nejvýznamnějším středověkým přírodovědcem byl nepochybně
dominikán Albertus Magnus (Albert von Bollstädt, 1193–1280), fi
losof a teolog širokého záběru, přednášející na školách v Kolíně nad Rýnem a
Paříži. Pro své mimořádné schopnosti a dovednosti (alchymicko-chemické pokusy,
konstrukce pohyblivého automatu s lidskou podobou, pěstování kvetoucích rostlin
ve skleníku v zimě atd.) byl svými současníky někdy nazýván též A. Magus – čaroděj. Albert Veliký, jinak
učitel představitele vrcholné scholastiky Tomáše z Aquina, obsáhle komentoval
Aristotela i arabské autory a na jejich základě, doplněném vlastními
pozorováními, napsal celou řadu spisů – De
animalibus libri XXVI (O zvířatech), De
vegetabilibus libri VII (O rostlinách), De
mineralibus libri V (O minerálech), De
natura locorum (O povaze míst, což je de facto klimatologicko-geografická
studie) atd.
Zvláštní postavou středověké biologie a
osobností vymykající se středověkým parametrům vůbec byl římsko-německý císař Friedrich II. Hohenstauf (1194–1250),
sídlící v Palermu na Sicílii, kde na jeho dvoře působila celá řada křesťanských
a islámských učenců. Jeho dílo De arte venandi
cum avibus (O umění lovu s ptáky) je jakousi encyklopedií sokolnictví s
množstvím pozoruhodně přesných údajů o biologii a etologii dravých ptáků –
kniha například uvádí pravidla Bergmannovo a Glogerovo, znovuobjevená až ve 40.
letech 19. století.
© Stanislav Komárek, 2017
ISBN 978-80-200-2737-5
Žádné komentáře:
Okomentovat