V roce 1945 byla
Evropa na kolenou. Značnou část evropských zemí těžce postihlo válečné ničení,
masové vraždění, letecké bombardování a rozvrat. Prakticky celá východní
polovina kontinentu upadla pod sovětskou nadvládu, takže jednu totalitu tam
nahradila druhá. Dnes už Sovětský svaz neexistuje a enkláva demokratických
států Evropské unie v současnosti sahá až k hranicím samotného Ruska. Poválečná
Evropa podává hutný a celistvý obraz cesty, kterou Evropa mezi těmito dvěma
body urazila; příběh, jehož děj se odvíjel ve stínu minulé války. Příběh
vzkříšení Evropy, která povstala z trosek; příběh sestupu a pádu sovětského
komunismu a vzestupu Evropského společenství a Evropské unie; příběh konce
evropských říší a obtížného a proměnlivého vztahu Evropy k válečné minulosti a
ke dvěma supervelmocím, které jej vymezují, Rusku a Americe. Tony Judt líčí
rozvoj německé automobilové výroby ve světle toho, jak se stejnému odvětví
vedlo v Británii; dává do souvislostí pařížské události roku 1968 s nepokoji,
ke kterým v témže roce docházelo v Praze a v Itálii; a při osvětlování podstaty
Salazarovy fašistické diktatury sahá po srovnání nejen s Francovým Španělskem,
ale i s Ceauşescovým Rumunskem. Jasně a přehledně zachycuje jak celkový vývoj
Evropy, tak i protikladné zkušenosti Evropanů na Východě a na Západě.
Poučíme se zde o
občanské válce v Řecku, o působení sociální demokracie ve Skandinávii, o
těžkostech dvojjazyčné Belgie, o krvavých taženích severoirské IRA i baskických
separatistů. Je to historie lidí stejně jako národů, vystupují v ní Churchill i
Mitterrand, generalissimus Franco i generál Jaruzelski, Silvio Berlusconi i
Josif Stalin.
A Poválečná Evropa má
co říci i ke kulturním a sociálním dějinám: od francouzského a českého filmu,
nástupu ledniček či úpadku vlivu intelektuálů přes přistěhovalectví a vznik
třídy gastarbeiterů až po fenomény, jako byly existencialismus, punk rock,
Monty Python nebo brutalistická architektura. Judtova kniha časově dovedená až
po válku v Iráku a volbu papeže Benedikta XVI. nám nabízí pochopení smyslu
moderní evropské historie a identity, tedy toho, jaká Evropa je a jaká byla.
Právem ji můžeme označit za jedinečnou práci na téma Evropa naší doby.
Tony Judt (1948–2010),
britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži.
Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě
působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute.
Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj
zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval
změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s
východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků
a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství
Prostor vyšly jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho
Snydera s Tonym Judtem (2013) a Penzion vzpomínek (2016). Jeho monumentální
Poválečná Evropa vychází česky po devíti letech ve druhém vydání – a opět ji
vydává nakladatelství Prostor.
Ukázka z
knihy
Na konci první světové
války se nově kreslily a upravovaly hranice, zatímco lidé víceméně zůstávali
tam, kde byli. Po roce 1945 došlo v zásadě k opačnému jevu: hranice zůstaly až
na jednu podstatnou výjimku v zásadě nedotčené, a místo nich byli přesouváni
lidé. Západní politici zastávali názor, že Společnost národů a ustanovení
Versailleské smlouvy týkající se menšin selhaly a že by byla chyba se byť i jen
pokoušet o jejich vzkříšení. Z toho důvodu celkem rychle vyslovili souhlas s
transfery obyvatelstva. Pokud se tedy menšinám, které ve střední a východní
Evropě přežily, nedala poskytnout účinná mezinárodní ochrana, potom bude
přinejmenším stejně dobré, když i ony budou přemístěny do oblastí, kde se jim
dostane lepšího přijetí. Pojem „etnické čistky“ tehdy ještě neexistoval, ale
procesy, které dnes označuje, už nepochybně probíhaly, přitom však ani zdaleka
nevzbuzovaly všeobecné znepokojení nebo nesouhlas.
Výjimku zde tvořilo,
jako v tolika jiných ohledech, Polsko. Jeho nová zeměpisná podoba, která
představovala posun celé země západním směrem, kdy na východě muselo Polsko
odstoupit 110 500 čtverečních kilometrů svého území Sovětskému svazu a náhradou
za to dostalo díky posunutí hranic země na západ k Odře a Nise 64 000 čtverečních
kilometrů na úkor Německa – měla dramatické důsledky pro Poláky, Ukrajince a
Němce, kteří dosud na těchto územích žili. Něco takového bylo neobvyklé i v
podmínkách roku 1945 a je potřeba to chápat hlavně jako součást celkové úpravy
hranic, kterou Stalin vnutil všem zemím na západním okraji svého impéria.
Rumunsku sebral Besarábii a Bukovinu, Československu Podkarpatskou Rus, pohltil
všechny tři pobaltské státy a nechal si také Karelskou šíji, kterou během války
uloupil Finsku.
Na západ od nových
sovětských hranic se změnilo jen málo. Bulharsko si vzalo od Rumunska zpátky
malý pruh území v dobrudžské oblasti, Československo získalo na úkor Maďarska
(jež patřilo mezi poražené země Osy, a námitky si proto muselo nechat pro sebe)
tři vesnice na pravém břehu Dunaje naproti Bratislavě, Titovi se podařilo
udržet se na části někdejšího italského území kolem Terstu v oblasti Julského
Benátska, které jeho jednotky obsadily koncem války. Jinak byla území uchvácená
vojensky v letech 1938–1945 vrácena původním vlastníkům a byl obnoven status
quo ante.
Výsledkem bylo, že se
Evropa stala, až na určité výjimky, světadílem národních států, jež byly
etnicky homogennější než kdykoli předtím. Sovětský svaz samozřejmě zůstal
mnohonárodnostní říší a Jugoslávie také neztratila nic ze své etnické
rozmanitosti navzdory krvavým vnitřním bojům, které probíhaly za války.
Rumunsko na svém území stále mělo velice početnou maďarskou menšinu v
Transylvánii a neznámý počet – rozhodně však miliony – Cikánů. Ale v Polsku,
kde v roce 1938 tvořili Poláci jen 68 procent obyvatelstva, žili v roce 1946
téměř výhradně jen oni. Německo nyní bylo v zásadě čistě německé (nepočítáme-li
dočasné uprchlíky a běžence). V Československu, kde před Mnichovem žilo 22
procent Němců, 5 procent Maďarů, 3 procenta Rusínů a 1,5 procenta Židů, zbyli
teď prakticky výhradně jen Češi a Slováci. Z 55 000 československých Židů,
kteří přežili válku, jich v roce 1950 zbývalo už jen 16 000, ostatní zemi
opustili. Starobylé evropské diaspory – Řekové a Turci na jižním Balkánu a
kolem Černého moře, Italové v Dalmácii, Maďaři v Transylvánii a na severním
Balkánu, Poláci v Litvě, v Bukovině a v ukrajinské Volyni, německé enklávy od
Baltu po Černé moře a od Rýna k Volze, a Židé odkudkoli – ubývaly a mizely.
Rodila se nová, „čistší“ Evropa.
Žádné komentáře:
Okomentovat