„Způsob jejího bytí na jevišti se lišil a dodnes liší od
všeho, téměř všeho herectví, na které se u nás v hledišti mnoho let dívám. Máme
mnoho dobrých i mimořádných herců. Marie Tomášová mezi ty nejlepší patří, ale
zároveň k nim čímsi geneticky jiným nepatří, něčím se liší, je jiná rostlina,
živá z jiných živin,“ tak vylíčil Sergej Machonin herecký typ Marie Tomášové.
A stejně jako se Marie Tomášová liší od jiných svých
kolegů na jevišti, liší se i jako autorka „hereckých memoárů“. Její kniha, to
nejsou typické vzpomínky, spíše tříšť drobných autobiografických próz,
vyprávěných krásným, kultivovaným jazykem. Přitom tu však nechybí nic
podstatného z hereččina života...
Vzpomínky v knize doplňují soupisy rolí divadelních,
filmových a televizních, přehledy dokumentárních filmů, zvukových nahrávek i
rozhlasových pořadů, s účastí Marie Tomášové. Knihou pak prolínají
fotografie z rodinného i pracovního archivu herečky.
Vydává Torst.
Ukázka z knihy:
FRANTIŠEK HRUBÍN
František Hrubín napsal Srpnovou neděli (chodil do
Stavovského divadla na všechny zkoušky), pak ještě Křišťálovou noc, ve které
hrál opět Karel Höger, také pan Hrušínský a paní Scheinpflugová. Setkání s Františkem
Hrubínem znamenalo poznat jednoho z nejlaskavějších lidí. Byl takový k nám
hercům, a úžasně pozorný i k životu (přitom sám prožil své peklo). Napsal, že
„není člověka, na němž by nebylo něco vzácného, pro co ho musíme mít rádi, není
věci, na níž by nebylo něco zvláštního, není události, není drobné příhody, v
níž (jako v jádru) by nebyl ukryt košatý strom“.
Napsal hluboké básně a pro děti vroucné, vtipné knihy,
kde je to samý jas a samá hravost:
Jak to bylo pohádko?
Zabloudilo kuřátko
za zahradou mezi poli
pípá, pípá, nožky bolí…
A právě on, František Hrubín, to všechno u nás — na
památném sjezdu spisovatelů — pomohl obrátit!
(...)
VLADIMÍR HOLAN
Vladimír Holan — básník z největších —
byl v naší zemi dlouho zakázaný. Jeho věrný ochránce a editor, dr. Vladimír
Justl, přivedl Radovana Lukavského a mě do jeho pracovny na Kampě, protože se
chystala Noc s Hamletem ve Viole. Tam jsem právě uviděla slavné torzo —
hlavu Panny Marie. Znala jsem ji už — ze Seifertovy básně nazvané stejně: Hlava Panny Marie.
Strašně bych si přála, aby se vrátila… Kéž by se zase sloup
s Pannou Marií
a jejími čtyřmi anděly vrátil na své původní místo na
Staroměstském náměstí!
Holanovy básnické skladby nejsou hned
srozumitelné, ale jsou sdělné a prudce zasahují naše city. Vždyť i báseň Modlitba kamene — je celá ze slov nikdy
neslyšených — zní jako z nějakého dávno zaniklého prajazyka.
Ale slova stvořil básník sám. Když se
mi vybaví — a někde to ve mně aspoň jako ozvěna pořád je — ten večer ve Viole,
kdy jsme Václav Voska a já říkali onen zázračný dialog Euridiky a Orfea z Noci s Hamletem… a v témže večeru fragment
Noci s Ofélií, tak se mi chce říct:
Zaplať Bůh — že to bylo!
Já vím, je to marnost, ale aspoň v té
chvíli se necítím jako takový ztroskotanec.
Může být něco po srdci
srozumitelnějšího než jeho básně o dětech a rudoarmějcích? Je to básník
soucitu.
Velcí básníci nepodléhají žádnému
hodnocení, nejde je přirovnávat vzájemně, to by byl nesmysl. Ale cítíme, že
Vladimír Holan existuje v tak vysokých prostorách, kde můžeme vyhlížet
Hölderlina a Máchu. Přitom vyrůstal pod Bezdězem, v Bělé a v Podolí, a do
gymnázia chodil do Truhlářské — a Mácha pár kroků dál, do Petrské.
Poslední dva roky bydlím na rozhraní Boleslavi a Kosmonos
— a každý den se dívám, jestli je vidět Bezděz — jasně, málo, nebo vůbec ne?
Vlastně stejně jako kdysi: vždycky jsme sledovali jeho obrysy z naší vsi.
Bylo to myslím v roce 1991 — na divadelním festivalu v
Madridu — Višňový sad. (Snad, snad se to ten večer trochu podařilo…) Po
představení za námi přišla básnířka Clara Janés — překladatelka a velká
obdivovatelka Holanova díla. Kvůli němu se naučila česky. A španělština je tak
krásná! Mám od ní knihu překladů a knihu jejích vlastních básní a několik listů
psaných v češtině.
A ještě jedno vzpomenutí — na setkání (na Karlově mostě)
s paní Holanovou a dceruškou Káťou.
Vladimír Holan pro ni napsal:
Kačenka! Kdopak to asi je?
Povídáš: „Ale to jsem já,
na Kampě bydlím, kde bydlíval
kdysi princ Bajaja!“
A kolik je ti, Káťo, let?
Nechtěl bych si to splíst…
„Říkal jsi, tatínku, před chvílí:
nepočítat a číst!“
© Marie Tomášová, 2017
© Torst, 2017
ISBN 978-80-7215-552-1
Žádné komentáře:
Okomentovat