Francis Spufford: Zlatý vrch

Rok 1746. Do New Yorku, tehdy malého obchodního přístavu se sedmi tisíci obyvateli ve vzdálené Americe, přijíždí mladý Angličan Richard Smith se směnkou na závratnou částku 1000 liber ve zlatě, k vyplacení jistou firmou do 60 dnů. Nikdo netuší, jaké je jeho poslání a jak hodlá peníze použít. Ve městě se nic neutají a zpráva o závratně bohatém cizinci se rozšíří rychlostí blesku. Je bedlivě sledován místními vysokými politiky, zejména lstivým a všeho schopným nejvyšším soudcem De Lanceyem, který kolonii ovládá. Přichází Smith jako podvodník, tajný posel, či jako prodloužená ruka francouzského krále?

Román britského spisovatele Francise Spufforda barvitě popisuje tehdejší New York, bravurně vykresluje jeho ráz, atmosféru a obyvatele – směsici anglických a holandských přistěhovalců, otroků, kolonistů i indiánů s jejich tradicemi, rozdílnými povahami a také dravostí.

Kniha získala tři prestižní britské ceny - Costa Book Awards v kategorii prvotina, Ondaatje Prize, kterou uděluje The Royal Society of Literature za díla, v nichž je postižen „duch místa“, a Cenu Desmonda Elliotta, udělovanou za nejlepší románový debut napsaný v angličtině a publikovaný ve Velké Británii – podmínkou je přesvědčivý příběh.

V českém překladu Kateřiny Novotné vydává román nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Jako musí zedník přikládat cihlu k cihle, aby výsledná zeď byla rovná a kolmá, tak se i Smithovi příštího dne vybavo­valy jednotlivé střípky jeho vědomí, když ležel na rozkládací posteli v pokoji ve štítu domu paní Leeové a znovu si skládal svět dohromady.

Nejprve bílý strop. Potom si postupně uvědomoval, že tohle nejsou tmavé, vlhké dřevěné trámy šest palců nad jeho nosem, do kterých se probouzel na své pryčně v kajutě na palubě Henrietty. A poté vědomí toho, proč přijel, a celá pestrá mozaika předchozího večera. A palčivá zvědavost. Oknem ve štítu svítilo slunce. V košili vyskočil z postele, otevřel dokořán okenní křídla a přivítaly ho střechy a zvo­nice kostelů; spousta nepříliš vysokých domů s širokými okapy v holandském stylu i obvyklé anglické střešní tašky, s mnoha kostely vypínajícími se vzhůru, s věžičkami i s kupo­lemi, a zvolna se kolébající dřevořezbou stěžňů za nimi; to všechno umyté, rozjasněné a třpytivé díky vodám, které se včera v noci vylily z mračen, a jedna – dvě – tři – napočítal šest flíčků oslepujícího světla usazených ve výšce, což byly určitě větrné korouhvičky města New Yorku, zlatavě kroužící v uhá­nějících vrstvách oblohy, kde se střídala modrá, bílá, modrá. Když se vyklonil a natáhl krk z okna, ukázalo se, že Broad Way je vlastně dlážděná, průměrně široká třída, lemovaná na straně u paní Leeové nízkým stromořadím. Oběma směry jezdily koňské povozy, káry pouličních prodavačů a rychlým krokem chvátali chodci. A někde dole, téměř ukrytý mezi vět­vemi, kdosi zametal poslední listí a v jakémsi africkém nářečí zpíval tak smutně, jako by mu srdce už dávno puklo žalem a on teď ty zvonící střepy hází bez ladu a skladu do pytle.

Nicméně Smith se dokázal od letících mraků i spěchajících chodců odpoutat. Vodou ze džberu si opláchl obličej, pře­vlékl si košili a vklouzl do kalhot a kabátu; s dupotem seběhl po schodech a vyděsil vdovu Leeovou, která právě roznášela strávníkům do sálu v přízemí ovesnou kaši s ledvinkami.

„Budete si přát snídani, pane?“ zeptala se s větší mírou zdvořilosti, než jakou obvykle svým hostům projevovala, pro­tože s ranní roznáškou mléka se už i k ní doneslo, že aniž to tuší, ubytovává nesmírného zazobance tak naditého penězi, že stačí šťouchnout a sypou se z něj samy.

„Děkuji, nebudu,“ řekl Smith, aniž se zastavil. „Dám si něco cestou. Hezký den!“ Dveře v hale se za ním s prásknu­tím zavřely a byl pryč.

Zpěvák už odešel a na ulici bylo rušno. Na kterou stra­nu se dát? Doleva Broad Way podle všeho vedla na zelenou obecní louku, uzavřenou vzadu jakýmsi důmyslným ohraze­ním či oplocením, ale hlavní dopravní proud směřoval spíš vpravo, kde byla hustší zástavba a kde očividně tepalo srdce města. Tam mířily dvoukoláky naložené chlebem a konvemi s mlékem a Smith kráčel, nebo spíš svižně rázoval dlouhým krokem podle nich. Dlážděná vozovka se očividně táhla po vrcholku mírného kopce, do něhož ostrov svíraly obě řeky, a připomínala páteř jakéhosi stvoření spočívajícího z větší části pod vodou, s dlažebními kostkami coby těžkopádný­mi obratli. Na obě strany spadaly dolů po svahu postranní ulice, ale za Broad Way, na té straně, kde se nacházel dům paní Leeové – a tedy na západní, jak usuzoval – stály domy jenom v jedné řadě, s nepočetnými a nevzhlednými chatr­čemi vzadu. Odtud cesty klesaly k podezřele vyhlížejícímu pobřeží s pramicemi vytaženými mezi zažloutlé trsy trávy a brodivými ptáky, kteří si vykračovali bahnem po odlivu. Těžiště města očividně spočívalo na východě. Tam výhled přes otevřená prostranství vypovídal o rodových liniích úzce spjatých s vysokými domy v amsterdamském stylu, jejichž stupňovitá schodiště vedla k vyvýšeným vchodům. Nebo spíš – při bližším pohledu – vzájemně propojeném amster­damském a londýnském stylu, protože protáhlá průčelí prv­ního se tiskla k širokým bokům druhého. Právě z tohoto pro­pletence uliček se Smith minulou noc v dešti vynořil a sem se nepřetržitě valili z hlavního proudu na Broad Way prodejci s kárami i pouliční prodavači ovoce a zeleniny, spěchající obchodníci i učedníci na pochůzkách.

Svátečně naladěný Smith však pokračoval po Broad Way, pomalu prošel kolem kostela se čtyřhrannou zvonicí, který sem mohl být klidně přenesen (jako kořen růže ve vlhké pyt­lovině) z kteréhokoli většího města kteréhokoli anglického hrabství, a kolem bowlingového trávníku – coby slzičky dokonalé zeleně, chráněné před nohami chodců zábradlím, až nakonec ulice přešla ve cvičiště před pevností s větrnou promenádou vzadu, odkud bylo v jiskřivém vzduchu nalevo, napravo a všude kolem vidět včerejší šedivou vodní plochu, proměněnou v divoce tančící modrou s bílými čepičkami. Byl to mys, poslední výběžek, nejvzdálenější místo ostrova; silný vítr se v nárazech opíral Smithovi do hrudi. Hedvábí unijní vlajky na stožáru pevnosti se nadouvalo a třepetalo, ale pev­nost sama působila při bedlivějším pohledu pokud ne zcela opuštěná, tak přinejmenším viditelně zasažená ohněm, se začernalými zdmi a střechami místy propadlými až na holé, ožehnuté krovy. V budce vedle brány, podobný červenému žoku, poklimbával s hlavou skloněnou strážný. Nově vypa­dala pouze dřevěná konstrukce vedle pevnosti, jakési podivně vyhlížející zařízení ze světlých fošen, jehož funkci Smith zprvu nedokázal odhadnout. Šibenice bez oprátek? Tablo s hmyzem v nadživotní velikosti, kam nadšený sběratel hře­bíky přitlouká zdechlé sovy, lasičky a veškerou konkurenci, která údajně loví v pánově revíru? Fošny byly zacákané tem­nými pramínky a skvrnami; zmateného Smithe zamrazilo – a teprve když se naklonil blíž, pochopil, že vlákna, s nimiž si pohrává vítr, jsou lidské vlasy, ještě s kořínky v pergame­nově žlutém skalpu. Bylo jich určitě čtyřicet, padesát, šede­sát, přibitých hřebíky, a zblízka páchly jako zkažené maso. Prudce ucouvl.

Vlevo od něj, za domy, lákal rozkymácený les stěžňů, ale Smith přijal pozvání rušné ulice a zamířil do chřtánu města. Tady už byla zámožná obydlí se třpytícími se okenními skly a služebnými, které doběla drhly zápraží a schodiště; byly tu i účetní firmy, stánky a obchody; život kypící v nejroz­manitějších podobách; a ačkoli domy nepokrytě svědčily o majetku, odpovědí města New Yorku na moderně řešené čtvercové uspořádání West Endu byl přístavní ruch přímo v ulicích – v Londýně věc nevídaná. Povozníci přepravující krabice, bedny, lísky a sudy; rodiny přistěhovalců, které se s veškerým majetkem právě vylodily, v očích nepochybně totéž ohromení jako on; a zástup vlekoucích se černochů v okovech, jež podmalovávaly vícehlas ulice skličujícím řin­čením. Londýnští pouliční prodavači ovoce nevychvalovali jablka přímo u dveří starostova domu a zlatníci neprovo­zovali svou živnost vedle drobných překupníků s výbavou na moře. Něco se i přehlíželo a něco svou přítomností přímo zaráželo. Smith zakázal svému mozku brát v potaz to, co cítil, což byla bezděčně vypěstovaná reakce městského člověka tváří v tvář zápachu, přičemž jeho mozku chvilku trvalo, než zpracoval novou informaci o několika druzích zápachu, kterých si nemá všímat. Nejhorší z newyorského „buketu“ byl zápach skalpů. Trochu ryby, trochu výkaly; sem tam nějaké vnitřnosti a sem tam lejno; nicméně žádná patina špíny, žádná hnědavá, nos obtěžující kloakální paleta pachů, žádná stopa stoky v ovzduší. Obraz života města, hlásily mu oči. Procházka za městem, na pobřeží, potvrdil radar jeho nosních dírek. Žádný puch a ani žebráci, jak si uvědomil. Celé minuty pomalu kráčel nejživější částí města, a přesto se kolem něj neshlukli žádní malí arabští tuláci bez domova, posetí boláky, žádná uslintaná babizna, ze které táhl gin, mu necloumala rukávem a u nohou mu nesténali mrzáci v roztrhané uniformě. Klidně se procházel mezi neznámými lidmi, kteří si vesměs v loterii života očividně vytáhli aspoň trochu toho zdraví, sil a přiměřeného štěstí. Nemluvě o výšce. Na piazza Covent Garden byl Smith obvykle o hlavu vyšší než okolní dav; ale tady, v rušné mase pohupujících se hlav, nepřevyšoval průměr.

Snad díky tomu, že nebyl zatížený běžnou podrážděností z ulice, Smith, aniž si to uvědomil, odhodil i svou obvyklou ostražitost městského člověka, a jak se kochal a opájel oko­lím, vůbec si nevšiml, že mezitím si druzí začali všímat jeho a pozorovat ho. V místě, kde se rameno přístavu vklínilo mezi domy, se zastavil a obdivoval vykládku lodí. Prošel na úzké náměstí, kde od dveří ke dveřím běhali tiskařští učedníci se stohy novin, a pousmál se, když na otázku, jak se náměstí jmenuje, uslyšel, že Hanoverské, protože jeho londýnský protějšek sice neoplýval takovým množstvím tiskařské černi, zato měl více tanečních sálů osvětlených stovkami svíček. Před sebou zahlédl kavárnu, z níž se linula vůně teplého chleba a jemně mleté kávy, a bez rozmýšlení udělal to, co by doma ani kdekoli jinde neudělal, aniž by si byl naprosto jistý okolím. S úmyslem ubrat z neskladného štosu Lovellových bankovek příslušný díl a dát si snídani vytáhl na ulici celou náprsní tašku. V tu chvíli se jeden z těch, kdo jej sledovali, bleskurychle vrhl dopředu, chňapl po ní a dal se na útěk ulicí.

Smith držel v ruce celé své jmění – a vzápětí o všechno přišel. Připadal si jako hlupák. Tupě zíral na prázdnou ruku, v níž předtím byly peníze. A kromě toho i listina, která – na to ale nebyl čas. Váhal, jestli má začít křičet „Chyťte zloděje!“, a když si představil řetězec pravděpodobných důsledků, zavr­těl hlavou jako člověk obtěžovaný mouchami a místo toho začal zloděje v tichosti pronásledovat sám. Svou chvilkovou neschopností jakéhokoli pohybu už poskytl chmatákovi náskok nějakých dvaceti yardů, a třebaže jeho nohy pracovaly a šosy zeleného kabátu za ním vlály, cíl jeho pronásledování mrštně proklouzl dozadu za domy a kolem rohů do postran­ních uliček. Ulice New Yorku kolem něho už neubíhaly pro­cházkovým tempem, nýbrž sprintem; táž scenerie, táž smě­sice důvěrně známého v těsném sousedství cizorodého, jako černé a bílé čtverce šachovnice, jenom zrychlené a posléze rozostřené. Některé úseky trasy vlastně šlapal minulou noc, jen neměl čas je teď poznat, když lapal po dechu, když mu divoce bušilo srdce a po týdnech na palubě lodi cítil nežá­doucí slabost v nohou, zatímco kličkující, uhýbající, pro­plétající se a uhánějící postava vpředu se nepřibližovala, ale naopak vzdalovala. Zloděj byl štíhlý, s dlouhými rovnými černými vlasy, zdánlivě neúnavnýma nohama v šedivých kal­hotách ke kolenům, a jeho bosá špinavá chodidla kmitala; to jediné mohl Smith říct, protože odstup se zvětšoval.

Běželi teď do kopce. Před sebou uviděl volný travnatý terén, usoudil, že všechny ulice vedou rovnoběžně nahoru k nějakému otevřenému prostranství a uchýlil se k zoufalé taktice; vřítil se do další příčné ulice vpravo a znovu vlevo a vzhůru s úmyslem zkřížit na vrcholu uprchlíkovi cestu. Tahle ulice byla téměř vylidněná a Smith, když vyrazil naho­ru, souběžně – jak doufal – se svou peněženkou, co nejvíce natahoval krok. Příčné ulice zmizely a neměl už možnost přesvědčit se, jestli mu lest vyšla. Holé zdivo, nuzné dveře a pusté parcely. Bušící srdce a plíce v jednom ohni. Hor­ní konec ulice se blížil. Znovu se vrhl doleva a s prudkým oddechováním doběhl na konec původní ulice v naději, že každou chvíli znovu narazí na svou kořist. Zahnul za roh.

Nic, nikdo. Na téhle straně nebyl vůbec nikdo v dohledu. Klokotající proud městského provozu směřoval jinudy a tahle ulice teď byla úplně opuštěná. Jen stovka zavřených dveří v jasném dopoledním světle a za každými, jak mu došlo, když pochopil celý dosah svého omylu, mohl zloděj zmizet. Nemohl klepat na všechny. Otočil se dokola. Ukázalo se, že ona zelená plocha je zpustlá obecní louka. Kráva, která na něj civěla, s uklidňující nevšímavostí přežvykovala. Zloděj se mohl ukrývat za každým křovím. Anebo taky ne.

Copyright © Francis Spufford, 2016

Translation © Kateřina Novotná, 2017

First published in 2016 by Faber & Faber Limited

Published by arrangement with Kristin Olson Literary Agency s.r.o.

ISBN 978‑80‑7429‑811-0