Stuart Clark: Hledání druhé Země

Roku 1995 dva švýcarští astronomové objevili planetu obíhající jinou hvězdu než naše Slunce. Tento objev navždy proměnil naše chápání vesmíru, neboť dokazoval, že Země a další nebeská tělesa v naší sluneční soustavě nejsou ve vesmíru osamělá. Dnes, o více než dvacet let později, známe přes 800 takových planet, přičemž mnohé z nich se nepodobají ničemu z toho, co jsme znali. Některé jsou černější než uhlí, jiné se koupou v roztavené lávě, další jsou vystaveny poryvům neutuchajících větrných bouří, ještě jiné mají více než jedno slunce nebo jsou navždy pohrouženy do nesmírného oceánu. Vzdor tomu je tu ale i jistá podobnost. Některé z těchto mimozemských světů se nápadně podobají planetám naší sluneční soustavy. Astronomové dnes znají planety, jež vyhlížejí jako Jupiter, Neptun, Mars či Merkur a obíhají slunce podobné tomu našemu.

Kniha Hledání druhé Země přibližuje čtenářům tuto dynamickou vědní oblast, aby jej provedla napříč kosmem plným mrazivých plání, zvolna rotujících glóbů a ohnivých vulkánů až k těm planetám, jež snad mohou – a možná i mohly – vytvořit podmínky pro vznik života. Nalezení dvojčete naší Země se dnes jeví doslova na dosah.

Známý britský astrofyzik StuartClark je autorem řady populárněvědeckých publikací, které nalezly pozitivní ohlas u laické i odborné veřejnosti. Píše do mnoha časopisů a novin, přispívá i do rozhlasových a televizních pořadů. Působí jako hostující profesor na Univerzitě v Hertfordshiru, je členem britské Královské společnosti astronomické a někdejším místopředsedou Asociace britských spisovatelů vědecké literatury. Jeho blog „Napříč vesmírem“ (AcrosstheUniverse) na webových stránkách listu Guardian sledují ročně zhruba tři miliony čtenářů.

Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad v popularizační edici Spektrum. Doslov k ní napsal Petr Škoda z Astronomického ústavu AV ČR. Mimo jiné v něm píše: „Kniha Stuarta Clarka Hledání druhé Země je fascinujícím příbě­hem současné astronomie, s otevřeným koncem. Autor, zkušený popularizátor vědy, vítěz Ceny evropské astronomické žurnalis­tiky za rok 2013, v něm provádí čtenáře historií objevu prvních exoplanet, tedy planet, obíhajících kolem vzdálených hvězd. Současně odhaluje spolu se čtenářem vývoj klíčových technolo­gií, které tyto objevy umožnily – zejména přesného spektrosko­pického měření radiálních rychlostí hvězd a tranzitní fotometrie. Příběhy mnoha fyziků, chemiků, techniků a astronomů, jejichž objevy položily jednotlivé kameny na cestě k úspěšným odha­lením planet u cizích hvězd, jsou zde popsány téměř detektivní formou. Sledujeme i zákulisí příprav významných kosmických projektů a podstatnou část života jejich manažerů, okamžiky slávy i zklamání, stejně jako honbu za planetami stále podobněj­šími Zemi v touze najít její dvojče a na něm možná inteligentní bytosti nám podobné.“

Ukázka z knihy:

Psal se rok 1982 a astronom na prahu třicítky Geoffrey Marcy procházel osobní krizí. Ironií bylo, že právě v té době se začaly plnit jeho sny. Pracoval s těmi nejkvalifikovanějšími profesory na nejprestižnějších observatořích v Americe, přesto ho ale trápil pocit neschopnosti a nekompetence. Zjišťoval, že ve vědě nepa­nuje jen duch spolupráce, nýbrž i boj na ostří nože a nebyl si jist, zda na to má sílu. Jeho práce byla veřejně kritizována a on sám se musel léčit kvůli svému duševnímu stavu.

Když dospíval, akademická dráha se mu zdála tou nejpřiro­zenější cestou, po které se chtěl ubírat, a astronomie byla disci­plína, do které se zamiloval. Rané mládí v šedesátých létech pro­žil na předměstí Los Angeles v San Fernando Valley. Matka i otec byli vzdělaní a nebáli se hovořit o svých názorech. Maminka byla antropoložka a nadšená podporovatelka hnutí za občanská práva menšin. Tatínek, aeronautický inřenýr, byl plný nadšení pro nej­novější technologie, ať už šlo o nadzvukové lety, či o raketoplány.

Ještě jako malému koupili rodiče Geoffreyovi z druhé ruky malý dalekohled. V noci s ním hned vylezl na střechu verandy, aby mohl pozorovat hvězdy. Ve škole mu nic nešlo tak jako přírodní vědy, takže jeho životní cesta byla jasná. Vydal se na fyzikální fakultu Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA). Studium mu připadalo náročné, ale přinášelo mu uspokojení, a tak jako gra­duovaný student zamířil na univerzitu v Santa Cruz, kde se naučil pozorování velkými teleskopy a pracoval zde na své doktorské práci, jež se zabývala studiem magnetických polí hvězd podob­ných Slunci. Jeho školitelem byl Steven Vogt, který se stejným tématem zabýval v doktorské práci o deset let dříve. Ale neměl úspěch, protože v té době ještě nebyla dostupná dostatečná tech­nika. Zaměřil se tedy na její zlepšování a po deseti letech se mu zdálo, že to stojí za nový pokus.

Pod Vogtovým vedením se stal z Marcyho zručný pozoro­vatel, kterému se skutečně podařilo měřit vzdálená magnetická pole. Jeho práce mu vynesla zaměstnání financované Carnegieho nadací na Mount Wilsonu a Las Campanas Observatories v Pasa­deně. Pak se mu ale přestalo dařit.

Jeho doktorskou disertaci, která se nejdříve jevila tak úspěšná, podrobil kritice respektovaný astronom z Harvardu. To vzbudilo v Marcym pocit méněcennosti. Začal ztrácet půdu pod nohama, jeho sebedůvěra mizela. Všichni kolem něho mu připadali chyt­řejší než on a zdálo se mu, že musí ve vědě skončit. Obával se, že ho začnou pokládat za podvodníka, který se jen díky štěstěně dopracoval tam, kde je. A tyto pochybnosti vedly ke zhoršování jeho psychického stavu. Domníval se, že jeho kariéra je u konce.

Jednoho rána přemýšlel ve sprše o tom, jakou smysluplnou cestou se v životě vydat. A najednou se mu rozbřesklo. Co kdyby zkusil použít techniku, kterou se naučil, na zkoumání otázky, na kterou astrofyzika téměř zapomněla: Kolik je v naší galaxii takových planet, jako je Země?

Rozumová úvaha nás vede k tomu, že takové planety by existovat měly. Zdá se skoro nepředstavitelné, že naše Slunce se svými planetami by mělo být ojedinělé, jenže dokázat to je něco zcela jiného. Vyžadovalo to speciální pozorovací techniku, a pokud Marcy věděl, nikdo se tímto problémem nezabýval. Když nic jiného, byla to značně zdiskreditovaná oblast výzkumu. Od 19. století oznámila řada astronomů, že objevili cizí planety, vždy se ale ukázalo, že jde o omyl.

Marcymu však plán vydat se za tímto cílem připadal jako záchrana. Říkal si, že jeho kariéra je stejně v troskách, tak proč se nevydat za něčím málo nadějným, ne‑li beznadějným, co ho ale lákalo?

Stuart Clark

The Search for Earth’s Twin

First published by Quercus Editions Limited in 2016

Copyright © Stuart Clark 2016

Translation © Jiří Langer 2017

Epilogue © Petr Škoda 2017

ISBN 978-80-7429-907-0