Fredrik Backman: Medvědín

Pro většinu lidí neznamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji nic moc, ale pro obyvatele Medvědína to znamená všechno. Takové vítězství by totiž mohlo přitáhnout pozornost k upadajícímu městečku: přilákat státní dotace i talentované sportovce, kteří by dali Medvědínu přednost před většími městy v kraji. Takové vítězství by rozhodně znamenalo všechno pro hubeného teenagera Amata, který je všude mimo led za otloukánka; pro Kevina, hvězdu juniorského družstva, stojícího jen krůček od zářivé budoucnosti v NHL; i pro Petera, obětavého sportovního ředitele HC Medvědín, jehož vlastní profesionální hokejová kariéra skončila tragédií. Tým má šanci splnit sny celého města. Jenže jedné noci během zapíjení semifinálového vítězství se cosi odehraje mezi Kevinem a Peterovou dcerou — a najednou je všechno jinak. Jako vlny po rybníce se celým Medvědínem začnou šířit obvinění. V honbě za úspěchem týmu je obtížné rozpoznat hranici mezi pravdou a lží, slepou loajalitou a opravdovou důvěrou. Nakonec musí jeden mladý muž najít odvahu říct nahlas to, co nikdo zjevně nechce slyšet...

Fredrik Backman (1981) pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin a na svůj blog. Proslavil se hned prvním románem Muž jménem Ove z roku 2012 (česky Host 2014), který vyšel zároveň s knihou Co by můj syn měl vědět o světě (2012, česky Host 2017). Backmanovy knihy vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu výtisků. Anglický překlad románu Muž jménem Ove se drží na předních příčkách žebříčku bestsellerů deníku The New York Times už přes rok, stejně jako německé vydání v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel. Stejnojmenný film měl českou premiéru v listopadu 2016 a získal nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film. Nakladatelství Host vydalo i Backmanovy romány Babička pozdravuje a omlouvá se (2015) a Tady byla Britt-Marie (2016). Nejnovější autorovou knihou je pokračování Medvědína, které připravuje Host k českému vydání na podzim roku 2018.

Ukázka z knihy:

Už víc než deset let jsou sousedé z okolních domů zvyklí na zvuky ze zahrady Erdahlových: prásk, prásk, prásk, prásk, prásk. Pak krátká pauza, než Kevin posbírá puky. A pak prásk, prásk, prásk, prásk, prásk. Prvně mu obuli brusle, když bylo mu dva a půl roku, ve třech dostal první hokejku, ve čtyřech byl lepší než pětiletí kluci, v pěti lepší než sedmiletí. Tu zimu, kdy mu bylo sedm, utrpěl tak těžké omrzliny obličeje, že doteď, když stojíte vedle něj, vidíte na jeho tvářích bílé skvrny. Tenkrát odpoledne hrál svůj první opravdový ligový zápas a pár vteřin před koncem se netrefil do prázdné branky. Kluci z Medvědína tehdy vyhráli dvanáct nula, všechny góly dal Kevin, ale stejně nebyl k utěšení. Pozdě večer si rodiče všimli, že není v posteli, a o půlnoci už ho v rojnici hledala po lese půlka města. V Medvědíně se na schovávanou moc hrát nedá, dítěti stačí ujít kousek a pohltí ho tma a ve třiceti stupních pod nulou takové tělíčko velmi rychle zmrzne. Až těsně před svítáním si někdo všiml, že kluk není nikde mezi stromy, ale na zamrzlém jezeře. Odtáhl si sem branku, pět puků a všechny baterky, které našel, a hodinu za hodinou střílel z úhlu, ze kterého se odpoledne netrefil. Když ho nesli domů, hystericky brečel. Bílé skvrny z obličeje mu pak už nikdy nezmizely. Tehdy mu bylo sedm a každý věděl, že ten kluk má v sobě medvěda. Toho nezastavíte.

Rodiče mu na zahradě nechali postavit vlastní malé kluziště, Kevin si z něj každé ráno sám odhrnoval sníh a vždycky v létě sousedé nacházeli v záhonech hřbitovy puků. Ještě po mnoho generací se budou mezi květinami vyskytovat pozůstatky vulkanizované gumy.

Rok za rokem poslouchají, jak jeho tělo roste, bouchání je čím dál silnější, čím dál rychlejší. Teď je mu sedmnáct a takhle talentovaného hráče tu neviděli od dob, kdy Medvědín hrál nejvyšší soutěž, což bylo ještě před jeho narozením. Kevin má fyzičku, ruce, hlavu a srdce. A hlavně to má v oku, vnímá dění na ledě jakoby pomaleji než ostatní. V hokeji se člověk může naučit leccos, ale tohle ne, s okem se buď narodíš, anebo nenarodíš. „Kevin? Ten je nejlepší,“ říkává Peter Andersson, sportovní ředitel klubu, a ten by o tom měl něco vědět: naposledy byl v Medvědíně takhle dobrý právě on, sportovní ředitel, který to nakonec dotáhl až do Kanady, do NHL, a utkával se s těmi nejlepšími na světě.

Kevin ví, co do toho bude muset dát, všichni mu to vykládají od prvního dne, kdy ho postavili na brusle. Všechno. Bude do toho muset dát prostě všechno. Takže za každého rozbřesku, když jeho spolužáci ještě tvrdě spí v teple pod peřinou, si on jde zaběhat do lesa a pak se postaví na zahradu a pálí: prásk-prásk-prásk-prásk-prásk. Posbírat puky. Prásk-prásk-prásk-prásk‑prásk. Posbírat puky. Pak každé odpoledne na trénink s juniory, každý večer s áčkem, hned nato do posilovny, pak ještě jedno kolečko v lese a na závěr hodinka na zahradě za svitu lamp, nainstalovaných na střechu domu přesně za tímto účelem. Prásk-prásk-prásk-prásk-prásk. Nic víc po tobě tenhle sport nechce. Jen všechno, co máš.

Kevin dostává nejrůznější nabídky na přestup do velkých klubů, zvali ho i na hokejové gymnázium ve větším městě, ale on vždycky všechno odmítá. Je kluk z Medvědína a jeho otec je chlap z Medvědína, jinde to možná nic neznamená, ale tady ano.

Takže jak důležité může být semifinále juniorské ligy? Dost důležité na to, aby nejlepší juniorský tým v zemi připomněl zbytku země, že tohle místo existuje. Dost důležité na to, aby snad přimělo místní politiky investovat do založení hokejového gymnázia tady v Medvědíně, takže už by se nemuselo jezdit až do Hedu a největší hokejové talenty z této části země by se stěhovaly do Medvědína, a ne do velkých měst. Takže zdejší áčko, plné vlastních odchovanců, by možná znovu postoupilo do nejvyšší soutěže, znovu přilákalo velké sponzory a přimělo okres postavit nový zimní stadion a velké příjezdové silnice, možná dokonce i ten kongresový dům a nákupní centrum, o kterém se mluví už roky, pak by tu vznikly nové firmy, jež by vytvořily pracovní místa, a místní lidé by si začali rozmýšlet, jestli své domy prodají, anebo radši zrenovují. Takové semifinále je důležité pro ekonomiku. Pro hrdost. Pro přežití.

Je tak důležité, že jeden sedmnáctiletý kluk od té noci před deseti lety, kdy mu omrzly tváře, stojí v zahradě, střílí jeden puk za druhým a nese na bedrech tíhu celého města.

Je tak důležité, že znamená prostě všechno.

„Dolina“ leží na druhém konci Medvědína, severně od cedule. Centrum Medvědína tvoří radnice a domky střední a postupně čím dál nižší třídy, zatímco v Dolině jsou už jen činžáky postavené tak daleko od Vrchu, jak to jen šlo. Původně oba názvy samozřejmě vznikly jen jako zeměpisné přezdívky bez jakékoli fantazie: Dolina se rozkládá níž než zbytek města, terén se tu pomalu svažuje ke starému štěrkovému lomu, kdežto Vrch leží na skále nad jezerem. Jenže když se obyvatelé postupně rozdělili podle své finanční situace do těchto dvou míst, staly se z jejich jmen nejen názvy čtvrtí, ale i označení příslušnosti ke společenské třídě. I v nejmenších osadách na světě se děti velmi rychle naučí, že existují společenské rozdíly, a tady je to zvlášť jednoduché: čím dál od Doliny bydlíš, tím líp pro tebe.

Fatima bydlí ve dvoupokojovém bytě tak hluboko v Dolině, jak to jen jde. S použitím jemného násilí vytáhne syna z postele, chlapec popadne brusle. V autobuse jedou sami, neřeknou si ani slovo, Amat totiž dovedl systém přesouvání svého těla bez nutnosti probuzení mozku k dokonalosti. Matka mu láskyplně říká „Mumie“. Na zimním stadionu se Fatima převlékne do pracovní uniformy a Amat jde najít správce. Ještě předtím chce matce pomáhat se sbíráním odpadků na tribuně, ale ona mu zakrátko vynadá a odežene ho. Kluk si dělá starosti o matčina záda, matka si dělá starosti, že by je spolu mohly vidět ostatní děti a pak by si z něj dělaly legraci. Kam až Amatova paměť sahá, vždycky byli na světě jen sami dva. Když byl malý, chodil na konci měsíce sbírat z tribuny prázdné plechovky, občas sem takhle chodí dodnes.

Každé ráno vypomáhá správci: odemyká dveře, kontroluje zářivky, sbírá puky, uhlazuje led rolbou a připravuje halu na běžný provoz. Jako první, v tu nejnepříjemnější hodinu, nastupují krasobruslaři. Pak přicházejí na řadu všechny hokejové týmy, pěkně za sebou podle důležitosti až po ty nejlepší časy, které jsou přidělené juniorům a áčku. Zrovna teď jsou junioři tak dobří, že se málem propracovali na nejvyšší stupínek hierarchie.

Amat ještě za juniory nehraje, je mu teprve patnáct, ale možná už v příští sezoně. Pokud do toho dá všechno, co bude potřeba. Jednoho dne odsud svou matku odvede, ví to, jednoho dne už nebude muset neustále sčítat a odčítat příjmy a výdaje. Tohle vytváří mezi dětmi citelné rozdíly. To, které z nich žijí v rodinách, kde můžou dojít peníze, a to, jak jsou staré, když si to uvědomí.

Amat ví, že možnosti volby má omezené, a tak vymyslel jednoduchý plán: odsud k juniorům, poté do áčka a pak mezi profíky. A až mu na účtu přistane první výplata, sebere matce úklidový vozík a už jí nikdy nedovolí, aby se na něj byť jen podívala, jejím rozbolavělým prstům dopřeje odpočinek a nemocným zádům dlouhá rána v posteli. Amat netouží po věcech. Jen by si aspoň jeden večer v životě chtěl lehnout do postele, aniž by v duchu počítal.

Když dodělá svoje úkoly, poplácá ho správce po rameni a podá mu brusle. Amat si je zašněruje, vezme si hokejku a rozjede se po prázdné ploše. Takovou mají dohodu, on pomůže s těžkými věcmi a rozbitými dveřmi od střídačky, na které už správce se svým revmatem nestačí, a za to má na hodinu, než nastoupí krasobruslaři, celý led pro sebe, pokud ho pak po sobě vyžehlí. Je to nejlepších šedesát minut z jeho dne. Každého dne.

Zastrčí si do uší sluchátka, nastaví co nejvyšší hlasitost a pak se rozjede, jak nejrychleji umí. Přelétne plochu a na druhé straně narazí do mantinelu tak tvrdě, že helmou bouchne o plexisklo. A plnou rychlostí zase zpátky. A ještě. Ještě. Ještě.

Fatima na chvíli vzhlédne od úklidového vozíku, dopřeje si krátký pohled na syna. Správce si všimne jejího pohledu a ona mu ústy mlčky naznačí „díky“. Správce potlačí úsměv a jen kývne. Fatima si pamatuje, jak zvláštní to byl pocit, když jí trenéři klubu poprvé sdělili, že Amat má mimořádný talent. Tehdy ještě sotva rozuměla zdejšímu jazyku a fakt, že její syn uměl bruslit skoro dřív než chodit, pro ni byl božským mysteriem. Pak uplynuly všechny ty roky, a i když si dosud nezvykla na krutou medvědínskou zimu, naučila se tohle město milovat takové, jaké je. A pochopila, že v životě ji nic neudiví víc než to, že chlapec, kterého přivedla na svět v zemi, kde nikdy neviděli sníh, se narodil proto, aby sportoval na ledě.

V jedné z menších vilek v centru Medvědína vylézá ze sprchy Peter Andersson, sportovní ředitel HC Medvědín, má rudé oči a je zadýchaný. Moc se nevyspal a voda z něj nervozitu nesmyla. Už dvakrát zvracel. Slyší, jak na chodbě haraší Mira, jde budit děti, a Peter přesně ví, co mu řekne: „Proboha Petere, vždyť je ti přes čtyřicet. Když je sportovní ředitel klubu z juniorského zápasu nervóznější než sami junioři, není náhodou načase dát si prášek na uklidnění, drink a trochu se hodit do klidu?“ Anderssonovi tu od svého návratu z Kanady bydlí už víc než deset let, ale Peterovi se zatím tak docela nepovedlo své ženě vysvětlit, co pro Medvědín hokej znamená. „To myslíš vážně? Nemáš náhodou pocit, že už to vy, dospělí chlapi, s tím nadšením trochu přeháníte?“ ptala se ho Mira celou sezonu. „Juniorům je sedmnáct! Vždyť jsou to skoro ještě děti.“

Ze začátku jí na to neříkal nic. Ale jednou pozdě večer jí pověděl pravdu: „Vím, že je to jen hra, Miro. Já to vím. Jenže jsme ve městě uprostřed lesů. Není tu turistický ruch, důl ani žádný vysoce specializovaný průmysl. Máme tu jen tmu, zimu a nezaměstnanost. A pokud se nám povede tohle město zase pro něco nadchnout, pro cokoli, tak to bude krása. Vím, že nejsi odsud, miláčku, není to tvoje město, ale jen se rozhlédni kolem: pracovních míst ubývá. Okres utahuje opasky. Lidi odsud jsou tvrdí, máme v sobě kus medvěda a už jsme dostali moc těžkých ran. Tohle město potřebuje zase v něčem vyhrát. Potřebujeme mít pocit — klidně jen jednou jedinkrát —, že jsme v něčem nejlepší. Já vím, že je to jen hra. Jenže občas… ne jenom to. Ne vždycky.“

Mira ho tehdy políbila na čelo, přivinula ho k sobě, usmála se a něžně mu šeptla do ucha: „Ty jsi vůl.“ A to on samozřejmě je, to ví.

Peter vychází z koupelny, přistupuje k pokoji své patnáctileté dcery a ťuká na dveře, dokud neuslyší, jak mu odpovídá kytara. Dcera miluje hudební nástroje, ne sport. Občas je mu to líto, ale většinou z ní má radost.

Maya leží v posteli, a když na ni zaťukají, zahraje víc nahlas, slyší rodiče na chodbě. Matku se dvěma vysokoškolskými diplomy, která dovede citovat nazpaměť celé zákoníky, ale není schopná si zapamatovat, co je to zakázané uvolnění nebo ofsajd, i kdyby ji vyslýchali u soudu. A otce, který naopak umí do detailu vysvětlit jakoukoli hokejovou strategii na světě, ale nemůže se dívat na televizní seriál, ve kterém vystupují více než tři postavy, aniž by každých pět minut vyhrkl: „Co to dělají? Kdo je tady ten? Jak jako zticha, proč mám být zticha? Teď jsem neslyšel, co říkali… Můžu to přetočit zpátky?“

Maya se tomu směje a zároveň si nad tím vždycky povzdechne. Nikdy v životě se člověk nechce odstěhovat z domova víc, než když je mu patnáct. Jak říkává její matka, když tma a zima nejvíc pokoušejí její trpělivost a ona má v sobě tři až čtyři skleničky vína: „V tomhle městě se nedá žít, Mayo, tohle město se musí přežít.“

Nikdo z nich netuší, jak velká pravda to je.

Björnstad © Fredrik Backman, 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Cover photos © Rusty Elliott / Dreamstime; © franckreporter / iStock

Translation © Helena Matochová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

isbn 978-80-7577-167-4