Eva Bendová: Pražská kavárna – minulost a současnost

Unikátní vhled do kavárenské tradice a současnosti od autorky, která se tématu věnuje více než deset let. Kniha Pražská kavárna – minulost a současnost odhaluje čtivou a poutavou formou nejen to, kde se v Praze poprvé vařila káva, ale i skutečnost, proč jsou kavárny neodmyslitelnou součástí našich životů. Kavárna se stala zrcadlem moderního světa. Vznikla jako prostor s řadou společenských možností, jako prostor určený k svobodnému setkávání, odpočinku, diskuzi, pozorování vnějšího světa.

„Chci vystihnout charakter pražské kavárenské kultury v její tradici i současnosti, proto srovnávám minulé a stávající pražské kavárny, sleduji to, co se v kavárně odehrává, společenské dění, také jejich prostor, architekturu, nebo umělecké projevy, které z tohoto prostředí vycházejí. Kavárenská scéna je velmi proměnlivá,“ říká Eva Bendová.

Kavárenská tradice je v Čechách stará více než tři sta let. Nedílně patří k formování života a kultury společnosti. V kavárnách se zakládala umělecká hnutí a spolky, kavárenský život obohatil literaturu, divadlo i politiku. Kavárny navštěvovali Franz Kafka, Milena Jesenská, Jan Zrzavý, Adolf Hoffmeister i Václav Havel. 

Kniha pátrá po zaniklých podnicích, z nichž nám zůstaly jen vzpomínky či nenápadné stopy a připomíná dlouhou historii stálic kavárenského nebe. Mezi nová zajímavá místa autorka zařadila vedle literárních a hudebních kaváren také typy podniků, které do pražského prostředí od devadesátých let vnesly nové prvky: kavárny spojené s pražírnou a dovozem kávy, malé kavárenské provozy nabízející pohodlí „malého obýváku“, podniky rehabilitující zchátralé prostory nebo přinášející kavárenskou kulturu do dříve vykořeněných míst.

„Pražskou kavárnu, její prostředí a realitu představuji formou eseje na úvod publikace, a dále formou průvodce.  Současné prostředí jednotlivých mladších kaváren jsme procházeli a mapovali spolu s fotografem Josefem Ptáčkem. Jinde svoji roli hraje dobový tisk a publikované nebo archivní fotografie a kresby,“ dodává autorka. Nedílnou součástí knihy je přiložená mapa, kterou čtenáři ocení při toulkách po kavárnách současné Prahy.

Eva Bendová vystudovala dějiny umění v Praze. Dlouhodobě studovala v zahraničí. Zabývá se také architekturou.

Knihu vydalo nakladatelství Verzone (ISBN 978-80-87971-16-1).

Ukázky z knihy:

2

KAVÁRNA VLTAVA (KAVÁRNA NATIONAL)

1936 – 2. POLOVINA 60. LET 20. STOLETÍ

REVOLUČNÍ 767/ 25, PRAHA 1 – STARÉ MĚSTO

Palác pojišťovny Merkur, dům s reprezentativními místnostmi firmy, kancelářemi a kavárnou, navrhl v letech 1934—1936 významný český architekt Jaroslav Fragner. Kavárna, kterou začlenil do celé třetiny půdorysné plochy přízemí a prvního patra, nesla příznačný název Vltava; řeka byla na dohled. Své jméno získala pár let po kolaudaci, provoz začínala nejprve jako kavárna National. Vnitřní prostor funkcionalistické kavárny tvořila jediná nečleněná hala, kde první a druhé patro propojoval otevřený průhled. V přízemí pod „otevřenou galerií“ dominovala taneční plocha. A právě díky hudební produkci a tanečnímu programu kavárna získala svou slavnou pověst, která přetrvala až do 60. let 20. století. Hudbu zajišťovaly kvalitní orchestry a hrál se převážně jazz. Většina zúčastněných souborů měla svou výhradní doménu právě v této kavárně, posluchači je znali z rozhlasových přenosů, pořizovaných přímo na místě. „Orchestr Jaroslava Maliny z přenosů kavárny National/Vltava, pod jejímiž okny se na ulici shlukovali fanouškové, kteří buď neměli na útratu, nebo by jako nezletilí ještě neprošli kontrolou u vchodu,“ píše Lubomír Dorůžka. Po druhé světové válce, než začala úroveň koncertních kaváren klesat, hrál významnou roli ve „Vltavském programu“ orchestr Karla Krautgartnera, klarinetisty, saxofonisty a hvězdy českého jazzu. Právě v Krautgartnerově orchestru ve Vltavě získal své angažmá v roce 1957 začínající Karel Gott. Vystupoval pravidelně každou středu ve Vltavě s Krautgartnerem až do roku 1959. Po Krautgartnerově odchodu z kavárny Vltava byl Karel Gott angažován v orchestru Jaroslava Maliny — tentokrát již s řádnou smlouvou pro každodenní vystupování v programu „Vltava včera a dnes“: „Vltavě jsem mezitím nepřestával být věrný ani jako stálý posluchač. Každé pondělí tam vystupoval Akord klub, malá skupinka hudebníků a zpěváků.“ To již jazz ale vystřídal jiný hudební žánr. Karel Krautgartner, když odcházel z Vltavy, pronesl podle Lubomíra Dorůžky památnou větu: „Dal jsem přednost rozpuštění orchestru, než abych se neustále přizpůsoboval požadavkům vedoucích, kteří hodnotu hudby oceňují podle počtu prodaných gulášů.“ Kavárna Vltava dnes neexistuje, její původní prostor je však v nárožním domě patrný dodnes v místech zaoblení prvního patra vytaženém nad vykrojená nároží.

Členité nároží budovy Merkur od Jaroslava Fragnera se zvýrazněným prostorem kavárny v prvním patře, 1936

66 

KLUB V. KOLONA

OD ROKU 1999

ÚSTAVNÍ 91/7, PRAHA 8 – BOHNICE, PAVILON B4

Na konci listopadu 2011 v dopoledních hodinách kavárna a klub V. kolona zčásti vyhořela. Pravděpodobně z důvodu vady na elektroinstalaci přišel kavárenský prostor o své vestavěné patro — vyvýšenou galerii. Kouř a horko poškodilo také celý dřevěný interiér kavárny. Jednalo se na čas o výraznou ztrátu nejen pro areál pražské Psychiatrické léčebny Bohnice, v jejímž jednom pavilonu se kavárna nachází. Má svůj speciální program tak jako žádná jiná. Návštěvu kavárny bylo možné vždy spojit s živými koncerty nebo kulturními akcemi Divadla Za plotem. Ale především se jednalo o kavárnu se speciálním terapeutickým programem, sahajícím daleko za pomyslné hranice léčebny. Kavárna V. kolona je zároveň terapeutickým centrem i místem pro veřejnost.

Pavilon, ve kterém kavárna sídlí, byl od svého vzniku součástí sanatoria Psychiatrické nemocnice Bohnice. Samotný léčebný areál vznikl jako pátý svého druhu na území Čech v roce 1905. Stavební styl původně Zemského ústavu pro choromyslné vyšel z veřejné architektonické soutěže a vykazuje na svou dobu moderní charakter pavilonové zástavby.

Areál vznikal ve stejné době jako vídeňský léčebný ústav Steinhof s architektem Otto Wagnerem v čele stavby kostela. V případě Bohnic vtiskl areálu tvář Václav Roštlapil, mimo jiné architekt Strakovy akademie v Praze na Klárově nebo Akademie výtvarných umění v Praze na Letné. Realizoval kostel, vily lékařů a administrativní budovy. První etapa výstavby skončila dva roky před první světovou válkou, nicméně areál se postupně dále vyvíjel; vzhledem ke své poloze a rozlehlosti měl složité a nečekané osudy, vždy v závislosti na politické situaci. V době komunistického režimu (v letech 1951—1956) se dokonce plánovalo zde vybudovat sídlo protivzdušné obrany města.

Pavilon, v němž své terapeutické centrum‑kavárnu otevřelo občanské sdružení Green Doors, souvisí s provozem ústavního divadla, které zde vzniklo v roce 1932. Kavárna se nachází v přízemním spojovacím křídle rozlehlého pavilonu prolomeném k okolnímu prostoru vysokými okny. Světlá přízemní hala tak nabízí ideální prostor pro terapeutickou činnost, včetně posezení propojeného se zahradou. V. kolona není jediným zařízením provozovaným sdružením Green Doors v Praze — této kavárně předcházel dlouhotrvající Klub v Jelení, zaniklý roku 2009, dnes přestěhovaný a přeměněný na restauraci Mlsná kavka v Sokolovské ulici, a také Café Na půl cesty.

Literatura:

Dagmar Broncová, Kniha o Praze 8, Praha 1996

Dominik Wallenfels, Zemský ústav pro choromyslné v Praze – Bohnicích, in: Antonín Heveroch, Praha: Zemský správní výbor v Čechách, Praha 1926, s. 177–212 

Interiér před požárem, 2011

Sezení před pavilonem s kavárnou, 2011

Daisy Mrázková: Chlapeček a dálka

Pár slov, jeden chlapeček a jedna Dálka: to úplně stačí na malé vyprávění s velkým ptaním. Kde je Dálka? Proč je sníh na střeše naší chaloupky milejší než ten na střeše světa, když jsou přece oba stejné? A co by, nebýt okna na dosah ruky, z té dálky vlastně zbylo?

Povídka Chlapeček a Dálka původně vyšla ve stejnojmenném souboru drobných textů v edici Korálky. Ilustrace vznikly v polovině 70. let pro „televizní čtení“. Příběh se za ty roky dětem (zrovna tak jako jejich dospělým) nevzdálil ani o píď.

Nově vydává Baobab (ISBN 978-80-7515-062-2).

Ukázka z knihy:

Pavel Juráček: Deník II. 1956–1959

V pozůstalosti filmového scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, kterou jeho syn Marek svěřil do správy Knihovny Václava Havla, se kromě dalších textů a záznamů nachází 33 sešitů jeho osobního deníku z období od 14. srpna 1951 do 7. března 1972, dětský deník (1948–1949), zápisník z vojny (1963–1964), jednotlivé deníkové záznamy z šedesátých let, deník z Montrealu (1967), strojopisné deníky z let 1976–1977 a deník z Německa (1979–1980). 

Kompletní Juráčkovi deníky vydává ve čtyřech objemných svazcích nakladatelství Torst. První svazek vyšel loni v květnu a představil texty psané od roku 1948 do roku 1956 (ukázka viz 
https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/05/pavel-juracek-denik-i-1948-1956.html )

Druhý svazek monumentálního deníkového díla vychází nyní a zahrnuje deníkové sešity č. 12–22 z období let 1956–1959, kdy po vyhazovu z filologické fakulty Juráček nakonec sehnal práci ve Vesnických novinách v Nymburce a poté byl přijat ke studiu dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Tam se setkal se spolužáky, kteří posléze vytvořili díla tzv. nové vlny českého filmu. 

Juráček do deníku unikal od povinností, které před něj stavěla škola a práce, sám byl však přesvědčen o tom, že jeho deník je literatura. A tak je „…právě deník nakonec jeho jediný, důsledný, nepřetržitý čin. Tam byl zřejmě jeho skrytý protitah napříč životními lapáliemi, požehnaná ‚šťáva‘ i nenáviděný úhyb od životního ‚reálu‘, hrdost i hořké stigma,“ jak před lety naspal Jiří Cieslar.

Edici z autorových rukopisů k vydání připravila a svazek jmenným rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Marie Kratochvílová.

Ukázka z knihy:

1959

(...)

Příbram 12. února                                                                                               

Čtvrtek

A dnes jsem nedělal také nic; byl jsem v Praze, vrátil jsem se, a sotvaže jsem doma vstoupil do pokoje, vykřikl jsem úžasem: Na místě skleněné skříně stála strašlivá příšernost, vyřezávaná, broušená, zrcadlová: secesní! A ještě jsem spatřil dvě „rokoková“ křesla z počátku tohoto století a tři neméně rokokové židle. To všechno a ještě jednu rokokovější pohovku a ohavné zasklené, veliké, bicí hodiny přestěhovala dnes maminka od strýce. Prý jí to dal, protože se bude stěhovat...

Žasnul jsem. Ne nad štědrostí strýce, ale nad tou ukázkou nejnevkusnějšího honosného nábytku, jaký jsem kdy viděl.

Maminka slíbila, že to ještě tento týden přestěhuje do té dolejší místnosti, která zatím slouží jako komora.

Z dokumentu jsem dostal dvojku. A pak jsem seděl celé odpoledne ve Vltavě s Viktorem a Honzou. Vrátil jsem se rychlíkem, který připomínal mrazírenský vlak.

A říkal jsem si, že už mi zbývají poslední obrazy, abych mohl odjet zpět do Prahy a odtamtud do Krkonoš.

A konečně si myslím, že už vůbec nedovedu psát deník. Přečetl jsem před chvílí několik předcházejících stránek a sklíčilo mě to ještě víc, než to, že už dnes nic dělat nebudu, protože se mi chce moc spát.

Především jsem si s konečnou platností uvědomil, že nejtrapnějšími záležitostmi mého deníku jsou ty odstavce, v nichž filosofuji nebo se pokouším být hlubokomyslný...

V posledním čísle „Filmu a doby“ je otištěn rozhovor André Bazina s Renoirem a Rossellinim. Rossellini tam má pozoruhodnou větu: „Nevím, jaký námět mám zpracovávat, nemohu najít příběh, protože v našem životě již nejsou hrdinové: je už jenom malinké hrdinství.“

A v jiném článku je citován americký scenárista Ben Hecht: „Nepřítelem současného filmu není filmová kritika, nýbrž zájmové skupiny. Producenti si nepřejí, aby se filmy zabývaly aktuální thematikou, nikdo se neodvažuje zaujmout stanovisko, všichni mají strach.“ (podtrhuji já)⁴⁴²

Takové je to u nich...

A u nás:

HSTD nepustila do distribuce tyto nové filmy: Tři přání⁴⁴³, Hvězda jede na jih⁴⁴⁴, Odsouzení k životu⁴⁴⁵, Sny na neděli⁴⁴⁶, Konec jasnovidce⁴⁴⁷ a film Zde jsou lvi⁴⁴⁸ byl stažen z kin.

Škvoreckého „Zbabělci“ byli konfiskováni, on sám byl propuštěn ze zaměstnání a vyrábějí se články, které z něj dělají skoro lidskou zrůdu. Večerní Praha hned po konfiskaci odvolala redakčním článkem pochvalnou recensi, která u nich vyšla několik dní předtím. Rozhlas zorganisoval besedu s mladými dělníky, která měla dokázat, že „Zbabělci“ jsou nepřátelským, hnusným zmetkem...

Náš děkan prohlásil při zkoušce z tvorby scénáře, že člověk, kterému se „Zbabělci“ líbí, rozhodně nepatří na FAMU; a Tondovi řekl, že jeho práce mají se Škvoreckým mnoho společného...

[Vznikl černý trh: „Zbabělce“ kdekdo shání a za jeden výtisk se nabízí až 200 Kčs.]

Stranická organisace nám zakázala uspořádat besedu s Cigánkem o západních filosofiích a rozhodla, že diskusi o současném umění a o našem postavení, úmyslech a cílech sice dovolí, ale jen když tam bude přítomen Linhart a za předpokladu, že straníci z řad posluchačů budou výborem KSČ předem instruováni o tom, jak si tam mají počínat. Dále rozhodně zakázala,

aby kroužek moderního výtvarného umění vedl František Dvořák, který na škole loni přednášel a byl propuštěn pro příliš osobité a nekonformní názory.

Svět je nemocný . . . Bojí se umění.⁴⁴⁹ A člověku je smutno.

Příbram 15. února                                                                                                

Neděle

Dnes se stal Petr otcem a já jsem dodělal scénář. Zatím co scénář nestojí za nic, je Petrova dcera prý pěkná a zdravá.

Po obědě se řešil problém, jak se bude jmenovat. Petr měl dva návrhy: Irena nebo Jana, já jsem říkal, že by se jí mělo říkat Lenka nebo Zuzana a maminka neříkala nic, protože jí nešlo na rozum, že je babičkou.

Petr pak řekl, že to je průšvih, protože tím pádem prohrál lahev sektu...

Vsadil se ještě na vojně, že bude mít kluka.

Pan Valta řekl, že je to jedno, kluk nebo holka, a Petr (zaznamenám to jako historický výrok) prohlásil: „No jo, ale flaška je v tahu!“

Pak jsme se všichni všelijak divili, vzpomínali jsme na Lídu a vedli jsme řeči, jaké se v domě už nevedly dvacet let.

Byl jsem ustanoven kmotrem, ale protože pojedu na hory, bylo rozhodnuto, že mě zastoupí pan Valta. Potom přišla Tinka a přispěla několika návrhy na jméno.

V půl čtvrté maminka odešla do práce a já se pustil s přemáháním do přepisování posledních obrazů. S přemáháním proto, že jsem si včera poprvé přečetl scénář vcelku. To se ani dobře nedá napsat, jak mi potom bylo. To nebylo překvapení nebo zklamání – to byl úděs! Zkoprněle jsem nad tím seděl a nebyl jsem schopen jediné myšlenky. Po čtrnácti dnech nadšené práce jsem zčista jasna shledal, že jsem napsal nesmírnou pitomost! Zoufale nudnou, pomalou, konvenční historii, která nikoho nebude zajímat... Scénář plný hrubých chyb, scénář bez švihu, bez vazeb, bez nápadu, bez pořádné stavby...

A tak jsem to dnes dopsal jen s velkým sebezapřením. Nejraději bych to hodil do kamen. Nechci vidět, jak se bude tvářit Daniel. Avšak odevzdat to musím. Petr mě celé odpoledne utěšoval. Stále tvrdil, že mě nechápe, že se mu to skutečně moc líbí... Na neštěstí – on tomu nerozumí... Netuší, jaké zhovadilosti jsem zplodil, protože neví o scénáři nic a chápe jej jako třeba povídku nebo román.

A mně nezbývá nic jiného, než si zabalit kufr, oholit se, umýt si vlasy a jít spát a ráno odjet do Prahy a jít, jít do Jindřišské ulice, zaklepat na dveře s cedulkou: Tvůrčí skupina Feix–Daniel a položit ty hnědé desky se 113 stránkami paní Šíchové na stůl...

A dočkat se středy a trnout, protože se bude blížit druhá hodina a Daniel přijde na seminář a na pořadu toho dne bude „Ulice bez ctižádosti“.

Když to teď píšu, napadá mě, že se stane nějaký zázrak, že to dopadne dobře, že třeba ani nemám pravdu, že ten scénář je dobrý a že si jenom myslím, že je špatný, avšak to na věci nemůže nic změnit a tím méně na tom scénáři.

(...)

Praha 16. března                                                                                                 

Pondělí

Už jsem přečetl Škvoreckého Zbabělce. Měl jsem k té knize nedůvěru. Byl kolem ní takový rozruch, kdekdo ji sháněl, platilo se za ni 200 korun, půjčovala se za deset korun na tři dny . . . A před časem jsem z ní četl ukázky v Květnu a velice se mi nelíbily... Tak jsem ji otvíral skoro nerad a skoro s pocitem nepříjemné příslušnosti k těm snobům, co ji čtou z módy.

Avšak již první kapitola ze mne vyrazila dech. A pak jsem hltal stránku a stránkou, a když jsem dočetl, litoval jsem, že už je konec a bylo mi smutno, jako mi bývalo před lety nad dočtenými knihami a jak mi už dávno nebylo a dlouho nebude, protože se nyní téměř nesetkávám s knihami, které by za to stály.

Žasl jsem, že Zbabělci jsou česká kniha, neboť se u nás už dávno neozvala pravda tak hlasitě a bezohledně jako v nich, a my jsme už zapomněli její cenu a chuť.

Škvoreckého literární nešikovnost mi nevadí. Tím spíše je to bezprostřednější.

Nevadí mi ani ten neuvěřitelný cynismus jeho hrdinů; tím spíše jsou pravdivější. Nevadí mi vlastně nic, přestože chápu, a se zadostiučiněním, to pohoršení, ten úděs, který prožili naši drazí celostátní „vychovatelové“ v redakcích a jinde, když se do Zbabělců začetli. Něco takového tu ještě nebylo!

Tak to vidí snob a stačí mu to k radosti. To samo o sobě není nebezpečné a myslím, že jsou lidé, kteří to vědí.

Sensace nebo úděs však nejsou v té výlučnosti Zbabělců, jak se mnozí pokoušejí věřit. To je jen povrchní dojem.

Jde o to, že ta kniha, jejíž děj se odehraje v sedmi dnech květnové revoluce, nezůstala v historisující popisnosti, která nemůže ublížit. Je to nejsoučasnější, nejaktuálnější, nejpravdivější příběh o dnešním člověku... Tohle když některým lidem došlo, tak je zamrazilo v zádech a postarali se, aby byla zkonfiskována.

Vždyť pocity těch kosteleckých intelektuálských mládenců, jejich nepřekonatelný odpor k oficiálnostem, k angažování se, k ideálům s prapory, k heslům a k pathetickým událostem, jejich⁴⁶³ cynismus, jejich dospělým lidem nepochopitelný, recesistický poměr ke všemu a všem, jejich beznadějné strašné osamocení, jejich podivný a přesto čestný, jediný čestný a pro ně čistý poměr k těm dnům (oni si na nic nehráli, chtěli VIDĚT a viděli...) jsou totožné s pocity dnešních mladých lidí. Strašlivě totožné!

Zamrazilo mě v zádech, když jsem si to poprvé uvědomil. Strnul jsem a měl jsem pocit, že se dusím, protože oni vyrostli v protektorátu a to je omlouvalo, zatím co my . . . zatím co my? Ano, zatím co my jsme dospěli v době, kterou oni předpokládali a chtěli se od ní nějak neuvědoměle distancovat, jakoby tušili, že všechna ta slavná hesla a prapory a ideály jsou jen veteš, která nic neznamená, anebo znamená vždy totéž... A to se splnilo a my jsme tady, stejní jako oni, bezbranní, cyničtí, a místo továrníků, úředníků, obchodníků, místo těchto jejich hrdinských otců nám dělají parády a vůdce a zase hesla a zase prápory a kecy a kecy a kecy, jako jim, docela jiní lidé, a přesto stejní, protože i my jsme stejní, a tak to tedy souvisí, tak se to opakuje, přestože je smrtelný hřích to říkat... Škvorecký to řekl.

Poznámky:

442 Film a doba, měsíčník pro otázky filmového umění, roč. 5, 1959, č. 2., s. 106–112 (Rosselini) a 94–95 (Hecht). Pozn. red.

443 Tři přání (Československo, 1958; distribuce 1962). Režie Ján Kádár, Elmar Klos. Pozn. red.

444 Hvězda jede na jih (Československo, 1958). Režie Oldřich Lipský. Pozn. red.

445 Probuzení / Odsouzení k životu. (Československo, 1959, uvedení 1960). Režie Jiří Krejčík

446 Sny na neděli (Československo, 1959). Režie Václav Gajer. Pozn. red.

447 Konec jasnovidce (Československo, 1957). Režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč. Pozn. red.

448 Zde jsou lvi (Československo, 1958). Režie Václav Krška. Pozn. red.

449 Následujících několik slov je zaškrtaných, nečitelných. Pozn. red.

463 Několik následujících slov je přeškrtaných, nečitelných. Pozn. red.

© Pavel Juráček – heirs, 2017

© Torst, 2017

ISBN 978-80-7215-545-3

Jaap Robben: Birk

  

Mikaelův táta Birk zmizel. Zůstaly po něm na pláži jen sluneční brýle, žabky a ručník. Policejní pátrání na malém ostrově je bezvýsledné. A devítiletý kluk, který jediný zná pravdu, se na ni bojí jen pomyslet...

Atmosféra románového debutu nizozemského autora je plná pocitu osamělosti a nevyřčených slov – taková, jakou známe z filmů Bergmanových či z Dobrodružství Michelangela Antonioniho. Těsnost vztahů zde neznamená blízkost, ale spíše tíseň.

Drsná atmosféra ostrova odtrženého od halasu pevniny je skvěle zachycena v lapidárních, chladných popisech stejně jako v úsečných dialozích. Jako by tato atmosféra neuměla zplodit nic jiného než citovou zaraženost či neohrabanost – a tak spíš než aby bylo něco chlácholivého vyřčeno, se něco strašného tiše děje.

Jaap Robben (*1984) je mužem mnoha talentů. Birk je sice jeho románovým debutem, na kontě má však již i básnická a dramatická díla. Vysoce ceněny jsou jeho knihy pro děti. V minulosti se též věnoval herectví. Za román Birk získal mj. ocenění cenu Kniha roku 2014 od nizozemských knihkupců a cenu Dioraphte, každoročně udělovanou za nejlepší knihu pro čtenáře starší patnácti let.

Z holandského originálu román přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková. Vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Ručníkem otírám zamžené zrcadlo v koupelně. Když za­kloním hlavu, vyčouhne mi špička ohryzku. Zrcadlo se zase zamží.

Najednou sjede klika u dveří níž. Zámek zarachotí. „Proč se zamykáš?“

„Počkej.“

„Co tam vyvádíš?“

„Už jsem hotový.“ Když odháčkuju dveře, okamžitě se rozletí. Máma na mě zvědavě hledí s rukou na klice. Na sobě má vytahané triko na spaní a spodní kalhotky.

„Co si tu vyváděl?“

„Lezu z vany.“

„Nějak dlouho ti to trvá.“

„Jak to?“ Do tváří mi vrazí horko.

„Po koupání otvírej okýnko.“ Máma se protáhne kolem mě, kalhotky spustí ke kotníkům a sedne si na záchod. Zatímco moč prší do mísy, s úsměvem se na mě dívá. Zurčící proud její moči patří pro mě už odmala mezi zvuky, ze kterých se mi zvedá žaludek.

„Mám to udělat?“

„Co?“

„Oholit ti ten knír.“

Sáhnu si na horní ret. „Nejvyšší čas,“ řekne, rukou utrhne kus papíru z role, zmačká ho do kuličky a utře si s ním mezi nohama. Pohledem uhnu příliš pozdě.

‥

Za zrcadlovými dvířky vezme tátovo staré holítko a zhoupne jím párkrát mezi prsty. „Ale Karl říkal, že pak budu vypadat mnohem mladší.“

„A teď mě tím knírem pícháš.“

Pokrčím rameny.

„Dovolíš?“

Nerozhodně přikývnu.

„Fajn,“ řekne a pustí kohoutek tak, až voda stříká z umý­vadla. Zápěstím zkouší, jestli je už dost teplá. Pod proudem vody podrží vyschlý kousek mýdla na holení, který také ležel ve skříňce, dokud nezačne pěnit.

„Pokrč kolena, jinak na to pořádně nedosáhnu.“ Teď, když má obličej blízko mého, cítím všechno, co říká. Jednou rukou mi pevně svírá zátylek, zatímco druhou mi soustředěně pěnou mydlí horní ret. Dech jí píská nosem a šimrá mě na krku a hrudi, nejraději bych se otřásl. Holítko mi krátkými tahy přejíždí po horním rtu a tahá mě za chlupy. „Ta holítka jsou stará,“ mumlá, ale holí dál.

Místo, aby mi řekla, co mám dělat, popotahuje nosem, kroutí pusu do strany nebo napíná horní ret. Napodobuju ji.

Pak mi pomaže trochu i tváře. „Až se budeš příště holit sám, vždycky dvakrát po směru a jednou proti.“

„Dobrá,“ brouknu.

„Jinak se ti to zanítí.“

Kývnu.

„Nehýbej se.“

„Promiň.“

Rukou mi stiskne zátylek ještě silněji.

‥

„To se mi povedlo,“ řekne nakonec. „Co ty na to?“

„Dobrý,“ řeknu. Těsně pod rtem mi z malé ranky teče krev. Vidí, že jsem si toho všiml.

„Ta holítka jsou stará,“ vysvětlí.

„To nevadí.

„Bylo to tím holítkem.“

„Dobře.“

Přitiskni si na to tohle.

Olíznu krev a zmuchlám útržek toaletního papíru, který mi podává.

„Vážně se ti to líbí?“

Začnu přikyvovat, jako by udělala něco úžasného. „Je to vážně moc dobrý.“

Máma se usmívá. „Vždyť jsem ti říkala, že na holení jsem přebornice.“ Rychle mi strčí dva prsty za gumu ve slipech a pustí ji, aby mi pleskla do boku. Beze slova pak vyjde z kou­pelny a zavře za sebou dveře.

Prohlédnu se zblízka v zrcadle a spláchnu mýdlovou vodu. Zůstane po ní v umývadle obruba téměř neviditelných ště­tinek a pěny.

Jak hladkou mám kůži kolem rtů, ucítím nejlépe jazykem. Drsnou a hladkou zároveň, trochu voní po tátovi.

‥

Na chodbě stojí máma. Zastoupí mi cestu do pokoje a drží něco za zády. Oči se jí lesknou, má něco za lubem. „Teď si obleč tenhle.“ Ukáže mi tátův svetr.

Leknu se ho.

„Hezky ti ladí k vlasům.“

„Já už svetr mám,“ je jediné, co mě napadne. „Ještě je čistý, je ze včerejška.“

Přitiskne na mě svetr, jako by to byla samolepka, kterou se snaží nalepit. „Přece jsem ho nepletla pro nic za nic.“

„Je mi velký.“

„Obleč. Si. Ho.“ Začne mi přetahovat svetr přes hlavu. Ve své surovosti mě škrábne u oka.

„Au. Nech toho!“ Vykřiknu hlasitěji, než je třeba. „Já nechci.“

„Ty nevděčníku!“

„Není můj.“

Kolenem mě přirazí ke zdi. „Okamžitě si to obleč!“

Snažím se ji odstrčit, ale nedaří se mi to. „Nesahej na tátovy věci, ty zůstanou jeho.“

Ztuhne, pustí mě. Stáhnu si svetr z hlavy. Máma má oči vytřeštěné, tváře propadlé v obličeji. Zmizí v koupelně a praští za sebou dveřmi, až zárubeň zapraská. Stojím na chodbě se zvadlým svetrem v ruce. Dostal ho k narozeninám. Máma ho pletla potají. Každý večer, když mě šla uložit, kousek přidě­lala. Pak jsem ho měl zase schovat pod postel. Když byl dárek hotový, chtěl jsem, aby mi upletla taky takový. Ale s letadlem vepředu, ne s kotvou. V jednom z časopisů o pletení, které jsem našel u Pernille, jsem jí ukázal vzor. Pustila se do rukávů. O moc dál se nedostala, došla vlna a ona vždycky zapomněla objednat novou. Nakonec kousky zase rozpárala a vlnu smo­tala do klubíčka.

‥

Svetr svědí a škrábe, jako by mi někdo drhl břicho kopřivami. Je moc široký, ruce mi nekoukají z rukávů. „Mám ho na sobě,“ řeknu potichu. „Podívej.“

V koupelně je ticho.

„Je mi to líto. Teď jsem si ho oblíkl.“ Opatrně, pro případ, že by najednou otevřela, přitisknu ucho na dveře. „Mami?“ Šeptám to tak blízko u dveří, až skoro líbám dřevo.

Vypadá to, jako by tam nebyla, jako by vyšplhala ven vyklá­pěcím okénkem. „Mami?“ Do vyklápěcího okénka se nevejde, musí být vevnitř.

„Mami?“ Možná sedí na záchodě nebo si holí nohy nebo… „Mamimamimami.“ Dveře se rozletí, dech se mi úlekem zlomí vedví.

„Sundat!“ vyjede. „Koukej si ten svetr sundat.“

Couvám. „Ale já si ho chci nechat na sobě. Mrzí mě to předtím.“

Začne mě tahat za rukávy. „Nevděčníku jeden.“ Rukávy se natahují, až se bojím, že je utrhne. „Ty si tenhle svetr neza­sloužíš,“ vyštěkne na mě.

„Musel jsem si na něj zvyknout, ale teď už se mi líbí.“

„Mám tě praštit?“

„Můžu si ho nechat na sobě, prosím?“

„Varovala jsem tě. Nechtěj, abych tě praštila.“

Předkloním se, aby mi ho mohla přetáhnout přes hlavu. Vlna mi drhne po zádech.

„A teď padej.“ Se svetrem u hrudi jde pozadu do koupelny.

Polknu.

„Ty mě neslyšíš?“

„Mrzí mě to, mami,“ třese se mi hlas. „Já si ho obleču.“

„Neopovažuj se ho ani dotknout.“

Ustupuju dozadu.

„Kšic,“ syčí, jako by vyháněla krysu z kůlny. „Padej z mého domu.“

© Jaap Robben, 2014

First Published by Uitgeverij De Geus.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2017

ISBN 978‑80‑7429‑894-3 

Jaap Robben / foto: © Marc Brester/AQM

Stanislav Komárek: Mandaríni

Pražský sinolog Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi hned dvakrát: z titulu svého oboru a jako pedagog na Ferdinandově univerzitě v letech 1990–2000, v době, kdy v městě Praze bylo možné téměř všechno. Jak se zapojí do revoluční vřavy a co v ní zažije? Co přinese založení Ústavu srovnávacích studií Východu a Západu? Neztratí ve víru událostí pozvolna svou duši? Nežije vlastně na dluh poté, co ve smrtelném ohrožení v zavalené podzemní chodbě kdesi v provincii Šan-si vyžebrá ještě deset let života? Přinese mu opravdové štěstí houba, která získává přízeň nadřízených? Jak prožije se všemi svými přáteli i nepřáteli obrovské turbulence koloritních dob? Proč jej nakonec přiláká smrt, která zahladí všechny naše hříchy? Jak vlastně vzniká osud? Jakou roli hraje v jeho životě matička Kuan-jin?

Román známého biologa a esejisty vyšel poprvé v roce 2008 v nakladatelství Host. Tvoří volnou trilogii s předcházejícími dvěma Komárkovými romány, Opšlstisovou nadací (Petrov, 2002 a Academia, 2017) a Černým domečkem (Petrov, 2004). »To, co někdy mate literární kritiku, tj. zda jsou tyto knihy vskutku romány s esejistickými odbočkami, či dlouhými eseji s dějovými vložkami, je podobné, jako tutéž substanci můžeme chápat coby šťávu s kousky ovoce či neobvykle řídký kompot. Jinak psát nejen nedovedu, ale ani nechci – péče o „čistotu“ žánru vede vposledku k jeho vysterilizování a to zajímavé, byť riskantnější, vzniká vždycky na rozhraních – podél okraje lesa je, jak známo, nejvíce nejen jahod a hub, ale i zmijí. Nové přečtení po mnoha letech rovněž ukazuje, že řada bizarností, v době psaní textu míněných jako jízlivé nadsázky a fantazie, se v mezičase opravdu objevila a ujala a už jsme si na ni zvykli,« píše v úvodu k druhému vydání autor. A dodává: »Tento román bude na dlouhou dobu asi posledním: důvodem je zejména to, že jím pak už budou pokryty všechny doby a místa, s nimiž mám přímou zkušenost. Domnívám se, snad poněkud po starodávnu, že k „pravdivosti“ knih obecně přispívá nejen to, že nějak obrážejí drama světa a jeho řád (to si každý může představovat velmi různě), ale i lokální a dobový kolorit. Klostermannovým vývodům o potrestání zhýralců a odměnění pilných nemusíme nutně úplně věřit, ale jeho obraz Šumavy konce 19. věku si hledá podnes sobě rovného. Podivná macha působící, že „realistická“ a „magická“ stránka světa jsou z jeho kompaktního chumlu uměle vydělené, řekněme jako stejk a ementál z krávy, a odděleně i servírovány, má za následek rozpad literatury na dvě větve: v jedné knize si přečteme, s kým se opil a s kým kopuloval Vomáčka, když se večer vrátil z fabriky, v druhé, co zažil král elfů Fjúkr, když se svou družinou vyjel osvobodit čaroděje ze země Bordor. Že svět je jeden a jeho povaha taky jenom jedna, takto přepínané polární myšlení zastírá, podobně, jako bývá dnes zvykem náhražkově prožívat pocit rizika v kasinu a pocit jistoty v pojišťovně. Kdo z nás vlastně přesně ví, jak se plsť světa tvoří a zaplétá? To, že je něco obecně rozšířeno a konjunkturální, neznamená, že se tak musí nutně chovat i autor, který píše pro vlastní potěšení a literaturou se, chvála Bohu, živit nemusí.«

Druhé vydání románu vychází ve Spisech Stanislava Komárka, které už po několik let vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Bavorsko je ze všech německých zemí nejrázovitější, byť těžko říci, že nejpříjemnější. Začíná to už rázem krajiny. Nepočítáme-li Alpy, tvoří větší část chladná a podmáčená náhorní rovina s četnými jezery a zejména rašeliništi, dnes pochopitelně zkultivovaná, ale přesto neobyčejně bohatá na mlhy, páry a déšť, nemohoucí uniknout z předalpského kotle. Počasí, kouzlící zejména nádherné západy a východy slunce s nezvyklou konfigurací barev, je sice vynikající pro romantickou krajinomalbu, která v Mnichově velmi kvetla, lidem zvyklým na jiné typy klimatu je však často nepříjemné. Vězni koncentráku v Dachau se domnívali, že lágr založený  uprostřed mlhavé bažiny Dachauer Moos byl do tohoto kraje situován s obzvláštní zlovolností za účelem týrání osazenstva, pravda však bude asi poněkud méně rafi novaná: levný pozemek se tehdy hodil. Bavorská mentalita má zajisté některé styčné body s českou, je však otázka, zda obě nevznikly poněmčením, respektive poslovanštěním původních Keltů.  V zemi Bajuvarů se pestře proplétá brutalita se skalním katolickým konzervativismem, vzájemným lstivým šmírováním a denunciací, mystické a věštecké nadšení s uměleckými ambicemi a pivními pitkami – tyče chmelnic jsou ostatně významnou krajinnou dominantou. K Bavorsku nedílně patří podivní vizionáři typu prorokujícího mlynářského chasníka Mühlhiasla z počátku 19. století či stigmaty obdařené venkovanky Therese Neumannové, která údajně po mnoho let nejedla a byla cílem poutí ze širokého okolí.

Temným aspektem obdobného typu vizí byl navštěvován i nejvýznamnější Bavor všech dob Heinrich Himmler (v překladu cosi jako „Nebesník“), syn učitele náboženství v mnichovské královské rodině, drůbežář, masový vrah od psacího stolu, nadšený archeolog a organizátor výzkumů SS i miláček dam z kanceláří na říšském ministerstvu vnitra – každé dával osobně k narozeninám kytičku, a dokud byla jaká čokoláda, i bonboniéru. Také Hitler, narozený ostatně hned na druhém břehu Innu, byl nejúspěšnější právě v kumštýřském Mnichově. Rovněž Wittelsbachové, bavorská královská rodina, neustále křížení nejužší povolenou příbuzenskou plemenitbou s rakouskými Habsburky, stojí za podrobnější zmínku: vesměs inteligentní, uměnímilovní, ale těžce „ujetí“. V málokteré královské i nekrálovské rodině bylo tolik talentovaných psychopatů. Zvláště mezi nimi vyniká Ludvík II. Bavorský, stavitel obludných romantických zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, jakož i přízračné nové mnichovské radnice. Tato vydání, kombinovaná s excesivní podporou Richarda Wagnera a jeho bayreuthských představení, nakonec zcela zruinovala státní rozpočet a nezbývalo než přijmout potupnou závislost na Prusku, které se uvolilo zaplatit všechny dluhy. Brzy nato, v roce 1886, se Ludwig II. utopil za zcela mysteriózních okolností ve Starnberském jezeře jižně od Mnichova. Roduvěrní Bavoři v tom vidí perfi dní mord objednaný Prusy, ostatně i jeho sestřenice Alžběta Rakouská byla zavražděna. Na bývalou samostatnost už upomíná jen hrdé jméno „Freistaat Bayern“. I bavorská kuchyně stojí za zmínku – k tuplákům piva se pojídají pochoutky tak těžké (něm. deftig to vyjadřuje s celou pregnancí) a podle dnešních pojmů nezdravé, že jen zrak přechází – vazké smetanové omáčky jen odkapávají z kompaktních bavorských knedlíků bez jediné vzduchové bublinky.

Náš protagonista si prohlédl postupně celé centrum Mnichova a jeho památky, vloudil se, většinou zdarma, do všech obrazáren a muzeí a popřál si i několik káv, piv a opékaných buřtů v místních pohostinstvích. Jako správný šetřílek se snažil z minimalistického přídělu peněz i něco uspořit a většinou jedl potraviny přivezené z domova, při příjezdu na plňu jící celý kufr. Protože jeho výjezdní doložka byla vícenásobná, podnikl i několik málo cest zpět do Prahy, zásobovacích i rodinně-udržovacích.

Podzim je v Bavořích nejhezčím obdobím roku, byť v Mnichově nastal Oktoberfest, slavnost spojená s neuvěřitelnými pijáckými orgiemi v krčmách i stanech, k níž se sjíždí publikum z celého Německa, ba i ze zámoří – obzvlášť břichatí štamgasti zde mají ve stolech vykrojené speciální výřezy pro svůj teřich. V posledních fázích bylo město pokryto opilci a zvratky a policejní hlídky s německými ovčáky, posledními reprezentanty německé věrnosti a poslušnosti, stěží udržely jakýs takýs pořádek. Na hlavní budově univerzity, kolem níž pravidelně chodil, uviděl jednoho dne velký poutač, že se zde pořádá konference s názvem Leben und Werk von Konrad Lorenz – eine Herausforderung für Heute. O Konradu Lorenzovi, známém etologovi, sice kdysi cosi četl, ale krom nějakých podrobností s divokými husami zase vše vytěsnil. Nebylo kam spěchat, a tak se rozhodl, že si exotickou podívanou chvilku užije. Nálada ve velké aule byla emočně vzbitá, takhle nějak si představoval sovětské stranické sjezdy těsně po projevu soudruha Stalina. Z programu a vyvěšených plakátů pochopil, že se jedná o tryznu za osobu už mrtvou, byť teprve krátce – že Lorenz zemřel koncem ledna téhož roku, v Československu pochopitelně nehlásili. V mezičase stačili věrní žáci nebrat dech a shromáždění do podzimu zorganizovat.

Je obecně těžko soudit, proč někteří myslitelé či umělci své věrné do té míry nadchávají a jiné do té míry dráždí jako třeba Lorenz či z jiné branže Heidegger nebo už zmíněný Wagner. Jindřich přišel právě k nejlepšímu – jakéhosi vídeňského historika, který chvíli mluvil o tom, že je pravděpodobné, že Lorenz v Poznani v roce 1943 psychologicky testoval polsko-

německé míšence, kolik v nich zbylo germánského elementu a zda budou schopni poněmčení, mistrovi učedníci téměř vynášeli v zubech. Náš protagonista, za celý život nezvyklý jakékoli skutečné kontroverzi, byl téměř poděšen, ač ten, na koho se útočilo, nebyl on sám. Diskuse hrozila přerůst každou chvíli ve rvačku, učené nadávky padaly s neuvěřitelnou hustotou a jen duchapřítomností předsedy, který vyhlásil přestávku, se předešlo nejhoršímu. Pánové a několik málo dam se rozptýlili

do houfk ů kolem podávané kávy a Jindřich, věren principům své země, si také nechal jeden šálek nalít, ač mu samozřejmě chyběla konferenční visačka se jménem. Nejvíce posluchačů se tísnilo kolem dosud energicky vypadajícího staříka, nesoucího jmenovku Stillfried von Graube, Köln. „Samozřejmě, že jeho členství ve straně bylo čistě formální,“ vykládal nadšeným posluchačům, „on byl lišák mazaný, náš Konrad… v zajetí v Arménii jsem u něj dělal lapiducha, když tam ordinoval, ach, Konrad byl jako můj vlastní otec, na jedné matraci jsme spali… když sehnal něco k jídlu, hned mi z toho dával… to víte, Rusové nás mořili hlady, mysleli, že nás zlomí, ale netušili, že co nás nezabije, to nás posilní… jednou Konrad ulovil stepní káni, jen tak, do smyčky, jindy zase pořádného hada… když jsem to nechtěl jíst, říkal: ‚Frídy, Frídy, to jsi chlap? Takhle mi tady zajdeš‘… i mouchy chytal okolo latrín a říkával: ‚Protein jako protein.‘… nu všechno jsme to přežili… ještě knihu tam napsal… tak velký člověk už se nenarodí… na mojí klinice jsem dělával každý týden po třicet let, vždycky v úterý, ‚Hodinu Konrada Lorenze‘ – všichni, od uklízeček po sekundáře, se shromáždili do vstupní haly, já u Jeho obrázku zapálil svíčku a předčítal nahlas Fausta – toho měl Konrad nejraději a znal ho celého nazpaměť… byla to velká doba.“ Amen, dodal si Jindřich pro sebe nakonec. Všichni zmlkli. K von Graubemu přistoupil člověk zhruba Krottenbacherova věku, značně olysalý, s plnovousem a formálním proužkovaným oblekem s kravatou, byť zřejmě šitým na postavu poněkud menší. Ptal se staříka na nějakou podrobnost a ten mu ji s gustem a do detailu vysvětloval, Jindřicha však zaujal podivný akcent neznámého. Vrhl pohled na jmenovku, kde stálo: Stanislaus Komarek, Wien. Že by snad bratr Čech, byť neobratně zamaskovaný? V Jindřichovi se svářely dvě protichůdné tendence – na jedné straně mu na „oddělení pro zvláštní úkoly“ kladli na srdce, aby se s českými emigranty pokud možno vůbec nesetkal, a pokud, aby o tom učinil důkladné hlášení, na druhé jím zmítala zvědavost, jakže tu vlastně žijí – tenhle pod mostem evidentně nedodýchal. Po chvíli, když věc s von Graubem už vyřídili, si dodal odvahy a německy se opatrně krajana zeptal, zda snad nemá české předky. Ten mu sice česky odpověděl, že je tu teprve osm let, cizokrajný přízvuk však měl i v původní mateřštině. Dali se do hovoru a vedli obvyklé, zpočátku opatrné a posléze silně antikomunistické řeči, prokládané v závěrečné fázi mnoha silnými mnichovskými pivy, na něž Komárek, chtěje se vytáhnout před ještě větším chudákem, Krottenbachera pozval. Vykládal i cosi o konzumním teroru a o tom, jak se jeho kolegové mezi sebou soudí, ale to náš hrdina nevnímal, protože dosud netušil, o čem je řeč. V pozdní fázi opilosti si vzal Komárek telefonní číslo k paní Jakesch a nabídl, že za pár dní jede s několika přáteli na festival české exilové kultury do Vratislavi a rádi vezmou Jindřicha s sebou. Ovšem přes NDR a kus Polska pojedou, nikoli po přímé spojnici Vídeň–Vratislav, jak by se slušelo za normálních okolností – tak také s nimi může i Jindřich s pouhým pasem a bez zvláštní doložky. Silně opojen ležákem i dobrodružnými perspektivami, vrátil se Jindřich za pozdní noci domů. Mongolové neutečou.

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2776-4

Josef Hrubý: Ano ne

Sbírka známého básníka, doyena plzeňských literátů, vychází posmrtně. Ale jak na okraj knihy píše Tomáš Kůs, vydavatel a básníkův vnuk, sám také básník, sbírka v žádném případě neměla být tečkou za básnickým dílem Josefa Hrubého.

„Redakce knížky stihla být autorem kompletně posvěcena, ale až s jeho odchodem jako by její texty získaly nový nečekaný rozměr. Josef Hrubý totiž poezii žil, a to každým dnem. Zasvěcení vědí, byl do ní zabrán natolik, že mu v mnoha směrech i poničila život. Shodou okolností jsem byl posledním, kdo s Josefem Hrubým mluvil, a mohu potvrdit, že k poezii směřovaly i jeho poslední myšlenky. Vzpomínal na svou návštěvu Islandu, na horké vulkány a fantastický kostel v Reykjavíku věnovaný místnímu básníkovi Hallgrímuru Péturssonovi, který v sobě ukrývá více než 5000 varhanních píšťal...“ dodává Tomáš Kůs.

Kniha vydaná nakladatelstvím Hnízdo je už na pohled sličná, tak jak má básnická kniha být – obálka a grafická úprava je dílem Michala Pytlíka.

Ukázky z knihy:

***

Na chodníku leží pár vět

Jsou křehké sprosté dlaždičské

utancované

Už nechoď Nechoď tudy

Neotvírej

ani těm se soudím příkazem

k exekucím

Nikomu

Samota ti neuteče

***

Holan mi řekl:

Ty píšeš v noci?

A máš brýle? Zahoď je

Přijeď za mnou do Všenor

Vezmu tě na hřbitov

a na býčí pastviska

Až se vrátíme

uvidím tvůj obličej

ale ty můj ne

Na schodech

Chtěl se zeptat:

Je ti zima?

A řekl: Je ti zima?

Šli vzhůru

aA podávali si

Jeden druhému

schod po schodu

a ruce

© Josef Hrubý, 2017

© Hnízdo, 2017

ISBN 978-80-905658-1-4 

Amor Towles: Pravidla zdvořilosti

Americký spisovatel Amor Towles si počkal a svou prvotinu publikoval teprve dlouho po čtyřicítce. Jeho kultivované retro Pravidla zdvořilosti se stalo literární a komerční senzací. Zavádí nás do New Yorku silvestrovské noci roku 1937, kdy hospodářská krize byla již zažehnána a druhá světová válka ještě nezačala. V baru na Manhattanu dochází k fatálnímu setkání dvou mladých přítelkyň s neodolatelným mužem v „kašmírovém kabátě, s bezvadným windsorským uzlem vykukujícím z límce košile šité na míru.“  

Vypravěčkou příběhu je mladá písařka Katey, která si hledá svou vlastní verzi amerického snu. Díky setkání s „opravdovým gentlemanem“ bankéřem Tinkerem Greyem  se stane aktérkou komplikovaného milostného trojúhelníku privilegovaných, z něhož nevyvázne bez jizev. Právě na její postavě Towles demonstruje situaci pracujících žen před válkou, značně limitovaných prosadit se v mužském světě. 

Amor Towles je autorem velmi sečtělým a neváhá to v románu ukázat, při výstavbě Pravidel zdvořilosti dokonce používá klasická díla. A tak tu najdeme mnohé citace či aspoň narážky na díla Virginie Woolfové, E. M. Forstera, Marka Twaina, Ernesta Hemingwaye, Henryho Davida Thoreaua či Gertrudy Steinové.

Než se Amor Towles (1964) stal romanopisem, strávil více než dvacet let na vysoké manažerské pozici v investiční firmě na Wall Street. Neustálé cestování po celém světě za klienty mu poskytlo tolik potřebnou inspiraci a zkušenosti. Na svém kontě má zatím dva romány, které vyvolaly ve světě ohromný čtenářský ohlas a sklidily mnoho pozitivních recenzí. První z nich – Pravidla zdvořilosti (Rules of Civility) - vyšel poprvé v roce 2011 a záhy se objevil na předních příčkách žebříčků bestsellerů prestižních amerických listů New York Times či Los Angeles Times. Deník Wall Street Journal a magazín Atlantic Towlesův román označily za nejlepší knihu roku 2011. 

Z anglického originálu Pravidla zdvořilosti přeložila Julie Tesla. Vydalo nakladatelství Vyšehrad. To chystá i Towlesův druhý román s názvem Gentleman v Moskvě (A Gentleman in Moscow) - vyjde letos v březnu v rámci Velkého knižního čtvrtka.

Ukázka z knihy:

Co jste vždycky chtěli, ale rodiče vám to nedopřáli?

Já: Utrácet peníze.

Tinker: Domek na stromě.

Eve: Pořádný výprask.

Kdybyste na jeden den mohli být kýmkoliv, kým byste byli?

Já: Mata Hari.

Tinker: Natty Bumppo.

Eve: Darryl Zanuck.

Kdybyste mohli znovu prožít jeden rok života, který by to byl?

Já: Když mi bylo osm a bydleli jsme nad pekárnou.

Tinker: Když mi bylo třináct a s bratrem jsme trampovali v Adirondackém pohoří.

Eve: Ten nadcházející.

Ústřice byly snědené a lastury zmizely ze stolu. Casper přinesl další martini a pak nám všem nalil ještě jedno.

—Na co se napijeme teď? zeptala jsem se.

—Na méně stydlivosti, odvětil Tinker.

S Eve jsme přípitek zopakovaly a zvedly sklenice ke rtům.

—Na méně stydlivosti? zeptal se někdo.

Za mojí židlí stála s rukou na opěradle vysoká, elegantní žena těsně po padesátce.

—Zní to hezky, pokračovala. Ale co si nejdřív předsevzít vyřizovat telefony?

—Omlouvám se, řekl Tinker trochu zahanbeně. Chtěl jsem zavolat dnes odpoledne.

Vítězoslavně se usmála a shovívavě mávla rukou.

—Ale no tak, Teddy. Jenom tě škádlím. Vidím, že máš to nej¬lepší rozptýlení.

Natáhla ke mně ruku.

—Anne Grandynová, Tinkerova kmotra.

Tinker vstal. Ukázal na nás dvě.

—To je Katherine Kontentová a –

Eve už ale byla na nohou.

—Evelyn Rossová, představila se. Velice ráda vás poznávám.

Paní Grandynová obešla stůl, potřásla si s Eve rukou a trvala na tom, aby se posadila. Pak pokračovala k Tinkerovi. Věk ji téměř nepoznamenal. Měla krátké blond vlasy a ušlechtilé rysy baleríny, která pro balet příliš vyrostla, a byla oblečená do černých šatů bez rukávů, jež zdůrazňovaly její štíhlé paže. Nezdobil ji perlový náhrdelník, ale smaragdové náušnice veli¬kosti želé bonbonů. Kameny byly naprosto skvostné a ladily jí k barvě očí. Z toho, jak se nesla, byste řekli, že s nimi chodí i plavat. Vyleze z vody, vezme ručník a vysuší si vlasy, přičemž se ani v nejmenším nestará o to, jestli má kameny stále v uších, nebo jestli zůstaly na mořském dně.

Došla k Tinkerovi, nastavila mu tvář a on ji nemotorně políbil. Když se znovu posadil, položila mu mateřsky ruku na rameno.

—Katherine, Evelyn, dejte na má slova. S kmotřenci je to stejné jako se synovci. Když se přestěhují do New Yorku, vidíte je skoro pořád. Třeba když jim přetéká koš se špinavým prá¬dlem nebo mají prázdnou spíž. Ale jakmile se postaví na vlastní nohy, musíte si u Pinkertona najmout detektiva, pokud je chcete pozvat na čaj.

S Eve jsme se rozesmály. Tinker nahodil provinilý úsměv. Vedle své kmotry vypadal jako šestnáctiletý hošík.

—To je ale úžasná náhoda, že jsme vás tu potkali, řekla Eve¬lyn.

—Svět je malý, odpověděla paní Grandynová trochu jízlivě.

Bezpochyby ho sem poprvé vzala ona.

—Nepřidáš se k nám na skleničku? pozval ji Tinker.

—Díky, drahoušku, ale nemůžu. Jsem tu s Gertrudou. Snaží se mě dostat do správní rady muzea. Potřebuju mít čistou hlavu.

Obrátila se k nám.

—Kdybych to nechala na Teddym, jsem si jistá, že už vás nikdy neuvidím. Takže přijměte moje pozvání na oběd – ať už s ním, nebo bez něj. Slibuji, že vás nebudu nudit historkami z jeho mládí.

—Nebudeme se nudit, paní Grandynová, ujistila ji Eve.

—Prosím, řekla paní Grandynová a povýšila to slovo na větu přesně jako vrchní číšník. Říkejte mi Anne.

Ladně nám zamávala a vrátila se ke svému stolu. Eve celá zářila. Zatímco však na jejím dortu tato krátká návštěva svíčky zažehla, na tom Tinkerově je sfoukla. Její nečekané zjevení změnilo atmosféru celého večera. Jeho název už nezněl Zámožný muž vzal dvě dívky na nóbl místo, ale Mladý páv se chlubí peřím na dvorku za domem.

Eve byla tak rozechvělá, že si vůbec nevšimla, že se večer řítí do záhuby.

—Úžasná žena. Je to přítelkyně vaší matky?

—Cože? zeptal se Tinker. Ach. Ano. Vyrůstaly spolu.

Vzal vidličku a obracel ji v dlaních.

—Asi bychom si měli objednat, napadlo Eve.

—Chcete jít pryč? zeptala jsem se Tinkera.

—Můžeme?

—Samozřejmě.

Eve byla očividně zklamaná. Vrhla na mě ten svůj letmý podrážděný pohled. Otevřela ústa a chtěla navrhnout, abychom si dali alespoň předkrm. Tinkerův obličej se ovšem zase rozzářil.

—Fajn, řekla a hodila ubrousek na talíř. Vypadneme.