Jiří Vogl & Petr Mano: Penziopolis

Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního dokumentu – pozoruhodné literární dílo.

Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho poznal od 80. let až do současnosti.

Knihu s podtitulem Dva dopisy o jednom městě vydává nakladatelství 65. pole jako 12. svazek edice Tah. Ilustracemi knihu doprovodil Milan Starý.

Jiří Vogl (1912 - 1993) byl písecký rodák židovského původu, povoláním optik. V roce 1939 odjel do Stockholmu. Ve Švédsku se zabýval výzkumem, vývojem a vzděláváním v oboru optika. V roce 1980 získal cenu Polhemspriset. Se ženou Janou měl dceru Catherine.

Petr Mano se narodil v roce 1961 v Táboře. Studoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, studium předčasně ukončil. Celý život se věnuje výtvarnému umění a psaní.

Publikoval Sen o snu noci májové, Odkud přicházejí andělé (oboje Listy regionální kultury, 1993), Básničky pro Marfušu (kulturní klub města Písku, 1994) a Lamentatio města Písku (Revue Otavín, 2000). V edici Tah vydal knihy Šárlak (2014) a Kalužiny (2016)

Ukázka z knihy:

Stačilo přejít kamenný most a člověk měl pocit, že se ocitl v ještě větším zapadákovu, než jsou Krašovice nebo Oldřichov. Místo soch svatých trčely vzhůru k oblakům pouze nevzhledné holubníky, za našich časů už opuštěné – stejně jako většina kvartýrů. Jen zpod střechy nevelkého domku u bývalé slévárny vylétalo den co den hejno pošťáků, kteří pokaždé zatleskali nad baráky křídly a vzápětí všechno pokáleli, včetně slepých dvorků s rozpadajícími se králíkárnami a prázdnými kurníky. Z kdysi všudypřítomné drůbeže, zastoupené i nemalým počtem velkých bílých husí, zbyl v Portyči jediný kohout samotář, plašící každé ráno smrt – než ho někdo podřízl.

Rozlehlé zahrady rychle planěly a ovoce dávaly jako člověk ve stavu předsmrtném, když s blížícím se koncem vytlačí kromě duše i poslední stolici. Jablka červivěla, hrušky máslovky krabatěly a provrtané vosami padaly těžce do neposíklé trávy a chlorofylem sršících žahavých kopřiv, kam pro ně nikdo nemohl. Zpočátku si pro zbytky úrody chodili původní majitelé, ale poslední dva roky už přicházeli jen sporadicky. Zmuchlané houštiny přerostlého plevele, šlahounů a větví vytvořily zcela neprostupnou zeď. Nepronikl jí ani paprsek světla, aby na omšelých fasádách vykouzlil zlatou výšivku.

Dokonce i v letních dnech bylo dáno spatřit slunce jenom pravobřežním Bukounům. My jsme mohli nanejvýš u otevřených oken poslouchat, jak s těžkým duněním připomínajícím valící se sud rachotí nad našimi hlavami, aby takřka za úplné tmy zapálilo hustý les kdesi za Čertovo strouhou nebo na vrchu Hradiště.

Elektřinu v domech s blížící se demolicí odstřihli a nám často nezbylo nic jiného než v afelijním šeru svítit ještě před soumrakem svíčkami. Jako kdybychom za Čechovu ulici drželi zádušní mši, podobnou tajným obřadům marranů, násilně pokřtěných španělských Židů.

Nikdo z nás tehdy netušil, že o několik let později najdou v dílně podkováře Hromíře, jen několik metrů od míst, kde jsme víc jak pět let s bezstarostností nesmrtelných obcovali s múzami, nevybuchlou leteckou pumu z druhé světové války, zaraženou do země jako čípek do dětské prdýlky.

Pravda je, že větší část Portyče tvořily domky podobající se vyžraným zubům, nicméně pro celkový ráz města, pro jeho skrytou poezii měly stejný význam jako Kampa pro Prahu.

A když se řekne Portyč, musí se jedním dechem říci také řeka, protože bez Otavy by Písek nikdy nebyl tím, čím je. Dokázala si uchovat svou podmanivou krásu až do dnešních dnů, i když skok do jejího líného proudu z dřevěného mola u Smetáka bych vám raději rozmluvil. Místo jemného písku jsou kolem břehů metrové nánosy bahna, v němž byste možná zůstal trčet navěky (podobně jako trčí básník Adolf Heyduk z kamenného soklu poblíž veřejných záchodků, kde to smrdí stejně nelibě). To tam je původní podloží, nad nímž se v průzračné vodě pinožili hryzani s mřenkami a oštipovali chlupy na nohách mužů i tehdy ještě nedepilovaných žen. Z řeky zmizeli raci, řasou porostlé perlorodky – a kdo si dnes vzpomene, že proti proudu připlouvali ve třicátých letech minulého století nádherní velcí lososi? Jedině nejstarší chovanci domova důchodců v Drhovli. Někteří salmové prý dokázali při zdolávání překážek vyskočit čtyři metry nad hladinu a mnohdy přelétnout nad hlavami rybářů číhajících na ně ve vývařišti pod jezem. Jako nebeské vojsko archanděla Gabriela v plné zbroji! Při té představě se až tají dech! Škoda že takřka vzápětí zůstávali uvězněni v sítích, případně v obrovitých čeřenech, a byli nemilosrdně ubíjeni křemelemi nebo probodáváni prachsprostými vidlemi na hnůj a ozubenými krondlemi.

Do lososnic postavených ve šlajsnách se už dávno nechytalo, a pokud se ryby objevily, mydlili je všichni hlava nehlava. Živnostníci, pytláci, malí haranti. Každý kořistil. Nikdo nebral ohledy. A ze všech nejhůř si počínali organizovaní rybáři! Bylo to stejné jako dnes. Pod vývěskami a prapory elitářských sdružení se v každé době natřásají na větvích ti nejhladovější havrani.

Dokonce si mnohé organizace ve svých účetních knihách pochvalovaly, pokud se jim díky prodeji zabitých ryb podařilo ukončit sezónu s viditelným přírůstkem základního jmění! I kdyby se lososům před válkou nepostavilo do cesty ždichovické zdymadlo, lidská nenasytnost by je stejně nepustila dál. Vybrané hlídky by mohly sedět na Usraném kamenu celé jaro, a sotva by jediného losůska v proudu spatřily.

Ilustracemi knihu doprovodil Milan Starý / repro: 65. pole

Radka Denemarková: Hodiny z olova

Rozsáhlý román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně.

Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, americká studentka kaligrafie a řada dalších hrdinů a jejich rodinných traumat. Krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí, ale nejsou schopni si svou situaci přiznat. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout.

K dramatickému zlomu dochází nejen v jejich soukromých příbězích, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a nastupuje éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Téměř osmisetsránkový román vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Straka modrá (Cyanopica cyana) poletuje s křikem mezi stromy v parcích Města Pekingu i v okolních lesích. Pohybuje se jenom v hejnech. Má černou hlavu a dlouhý modrý ocas, kterým kormidluje let. Během přistání ho rozevírá jako vějíř zakrnělých pavích per pastelové barvy.

Její křik je chřestivý.

V hrdle se jí lámou rezavé tyče a drhne o ně ostnatý drát. Jakmile se drát dotkne křehké kůže, straka modrá zařve, jako by kastrovali budoucího eunucha.

Svoje území si hlídá. Křik je to trýznivý. Zaplatí očima za všechno, co jí bylo a je a bude souzeno vidět. Existuje život a existuje smrt.

Existuje taky neživot.

Přitom není sentimentální. A nepatří k sobcům a elitářům, kteří si pro sebe svět přisvojí jako pohodlné místo a i lidské charaktery berou z té nejlepší stránky. To jsou ideály, které plynou z pohodlnosti, kvůli kterým nemají božstva vod a božstva pevnin a božstva nebes ani ponětí o tom, jací jsou lidé ve skutečnosti.

Ve Městě Pekingu se zahnízdila a rozmnožila vrána černá. Vrána černá je slepá; vymyli jí mozek oceánem zcela správných a zcela protichůdných odpovědí.

Válka mezi vránou černou a strakou modrou už začala. Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání.

生

Centrum Města Pekingu je ucpané, prašné. Ulicemi se lenivě rozpíná dusná půlnoc. Auta se potí, troubí o pomoc; ohlašují štvanici a Mistr Chronos pravil: „Cesta se člověku nevzdaluje. Kdyby se někdo chtěl dát cestou, která by se člověku vzdalovala, nemohla by to být cesta.“

Zapálená šňůra hoří a hodiny ukazují ten čas.

Semknou se podél dlouhých čínských zdí. Na úpatí domů posedávají v odlesku ostrých neonových světel sehnuté postavy. Ohnuté páteře u pouličních stolků se kolébají na rozviklaných plastových a bambusových stoličkách. Hůlky kmitají vzduchem. Krmí těla hltavě, jako by to nebylo poslední jídlo dne, ale poslední večeře jejich života.

Vysoko na nebi obkličují město světla strážních věží okolních mrakodrapů. Mrakodrapy se navzájem hlídají nenávistně. Postavy nabírají sousta ze sousedních misek, talířů, podnosů. Spisovatelka se dívá do opocených lesklých tváří. Oči neuhnou, ústa nepřestávají žvýkat. Žena hrábne rukou do horké zelené hromady. Strčí si do pusy vařený a posolený bambusový výhonek jako lusk. Pomalu ho sune mezi stisknutými zuby a vysává. Slaná šťáva stéká po bradě. Prázdnou slupku hodí na zem k zaprášeným prstům v černých sandálech. Spisovatelka vůbec neví, co si ti lidé myslí; tady má myšlení jasné hranice. Vědí přesně o čem nemluvit. Existují slova, která se nedostanou do vět. Existují věty, které neokusí lidský hlas. Symbolické hodnoty a formule Velkého učení a Doktríny středu nepřestaly v Číně fungovat nikdy. Ten, kdo umí číst, si je vychutná jako šťávu z vařeného sojového lusku. Ovládne je natolik, že je po celý život nepřestane využívat. Aniž by je mohl kdykoli vyčerpat.

V noci nemůže spát. Převaluje nahé zpocené tělo na zmuchlaném prostěradle. V hlavě se převalují balvany. Pokaždé volí stejnou trasu několikahodinového, dlouhého, nočního pochodu. Rychlým tempem ujde čtyřikrát čtyři kilometry.

Každý má své rituály. Nedaleko vstupu do metra, u jednoho z osiřelých stromů, bydlí pod širým nebem muž. Je to venkovan. Když ho Spisovatelka v noci míjí, Mistr Chronos jí zamává. Tělo má obtočené kolem vzpřímeného kmene. Ruka zatřepotá prokřehlými prsty. Strom je zabetonovaný ve čtverci hlíny. Muži z kapsy odrbaného saka čouhají špinavé hůlky obalené zaschlým blátem. V noci je z kapsy vytáhne a zkypří jimi zeminu. Nabere hrst vzácné hlíny, do které je strom zasazený. Promne ji mezi prsty, obřadně v dlani míchá a pojídá. Mezitím popotahuje; zvlhčuje si sliznici. Když se mu podaří chytit živého vrabce, ukousne mu hlavu a vyplivne ji.

To je jeho oblíbený kousek. Noční kolemjdoucí se smějí. Hodí muži, který plive zkrvavená pírka, k nohám hrst drobných mincí.

Spisovatelka a Přítel minou budovu, která připomíná obří hladký doutník nebo ztopořený úd. Sousední dům za rohem připomíná Město Prahu; sídlištní domky Města Prahy jsou v porovnání s robustní stavbou domečkem pro polámané panenky. Když před vstupní halou zavřeští vrány černé, přijde brzy návštěva. U vchodu stojí tři muži v šedém obleku a bílých košilích. Prohlížejí si hlavně Přítele.

Přítel se tváří, že šedé obleky nevidí.

Projdou vysokými prosklenými dveřmi. Šedé obleky za nimi rozplácnou zkoumavé nosy o upatlané sklo.

Vyjedou do osmdesátého devátého patra. V úzkých chodbičkách zamlženého labyrintu se tetelí pachy jídel; vzlínají z ulic, otevřených grilů, ohnišť. Přítel jemně zaťuká na dveře bez čísla. Klouby ohnutého ukazováčku a prostředníčku pravé ruky dobývají záhadnou tvrz. Lesní datel vyťuká do kůry stromu heslo. Na klapkách psacího stroje napíše morseovku. Dá se morseovka použít pro čínštinu, pane?

Dvě těla se proderou škvírou, jako by se právě narodila. Zabouchnou za sebou dveře. Zdi mají uši. Zdi jsou nasáklé opatrností, kterou Přítel ignoruje. Přítel opatrnost nezná; je rozhodný a věcný. Nechává se světem udivovat, ne oslabovat. Situace rozebírá uvážlivě, s překvapujícím porozuměním. Je si jistý, že jinak jednat nemůže. Že se mu nic nestane. Že osud předurčený antickými bohy se ho netýká, protože si život řídil a řídí sám, protože si věří, protože to nejhorší už zažil. Ode všeho si udržuje podivný odstup; sílí. Sebezáchovný, ochranný odstup mu umožňuje být „uvnitř“. Jeho cesta ušlechtilého člověka je až marnotratně otevřená, a přitom skrytá.

Spisovatelka nemá ochrannou kůži. Do lidí se vciťuje, nabírá jejich trápení plnými hrstmi, míchá je a polyká bez hůlek, snaží se jim ulevit. Aniž by postřehla, že si na zádech přenáší jejich břímě; cizím emočním smetím se oslabuje. Duši vypustit za ty druhé.

V rámu dveří stojí dávný a scvrklý odraz sebe sama. Spisovatelka potlačí touhu vztáhnout k tělu ruku; pohladí neduživé dítě, které statečně přežilo horečnatou nemoc. Stojí před ní Právník. Umanutě zastupuje komáry, co pištivě otravují tuto skvostnou zemi.

Kolony aut pod okny varovně zatroubí; ohlásí štvanici.

Právník vyjádřil svůj názor. Tady nikdo nevyjadřuje svůj názor. Tady platí kolektivní názor a pravidla císařského dvora; policejní stát je nepřítel právního státu a panovník se opírá o armádu, úředníky, udavače. Baví se o hospodářství, číslech, procentech, zisku, propadu, obratu, ekonomickém růstu. Záchranná síť brebentění. Konverzace hutná jako hovory o jídle a o počasí.

Vyslýchali ho devět měsíců. Teď ho překvapivě pustili. Přítel se nebojí. Přítel ho jde navštívit jako první.

Čtyři roky bude Právník pod kontrolou. Čtyři roky se nesmí dopustit sebemenšího přešlapu. Nesmí dopustit jedinou chybičku. Kolem levého zápěstí má obtočený krásný šperk. Žije ve dvojím světě a ve dvojím čase.

Spisovatelka se nakloní a přimhouří žluté, kočičí oči. Prozkoumá šperk zblízka. Je to masivní náramek z kovu. Doprostřed je vsazena diamantová krabička. Chybí jí ciferník. Nejsou to hodinky. Je to náramek elitního vězně. Bachař a udavač moderní doby. V pravidelných intervalech oko rozverně zamrká a červeným světýlkem probleskne nitka krve. Nespí, neumdlévá. Vidí všechno. Slyší všechno. Je se svým vězněm ve sprše, ve spánku, na toaletě; bude s ním žvýkat a polykat každé sousto, bude s ním masturbovat, vyměšovat, vecpe se do mysli, opanuje myšlenky a bude je číst a interpretovat. Po čtyři roky tomu nebude jinak.

„Možná se z toho brzy zblázní.“ Řekne Spisovatelka Příteli.        

„I to se může stát.“ Řekne Přítel. „A s tím oni počítají.“

V tom nepochopitelném, státotvorném pragmatismu myšlení a jednání každý odposlouchává každého. Komunistická Státní bezpečnost v druhé polovině dvacátého století v její zemi odposlouchávala jen nepřevychovatelné. Nainstalovali jim do bytů štěnice, napíchli telefony. V zamořených soukromých bytech si nepřevychovatelní pouštěli hlasitě rádio, gramofon, televizi a sprchu. Aby si, usazeni na okraji vany, mohli nerušeně popovídat.

Nakřáplé soukromí ji děsí nejvíc.

Doktrína středu představuje myšlenkový řád, který v Konfuciově škole předával jeden druhému. Právník byl vzorný posluchač. Je vyzáblý, tváře má vpadlé. Právník a Přítel se tváří jako ušlechtilí muži, kteří se pro svou ušlechtilou velikost rozhodli.

Takoví jsou jí vždycky hodně podezřelí.

Sedí na červené pohovce vzpřímeni jako dva bratři a předčasně dospělé děti. Ušlechtilost, na které denně pracují, spočívá v sebekontrole, v sebepěstování, v sebezdokonalování. Z toho plyne, že ušlechtilý člověk, má-li už velkou cestu, musí být loajální a důvěryhodný, aby si ji udržel; pýchou či povýšeností ji ztratí. Aristokrati ducha v této vteřině pohazují vzduchem banální slova; slova určená obruči na Právníkově zápěstí. Necítí se dokonce ani diskriminovaní a nic nedělají jen z teoretického přesvědčení; to by je k žádnému činu nepřimělo. Je to pro ně lidská samozřejmost. Kus osudu a kus zkušenosti jako následek jejich volby.

Dívá se na ně. Třeba tady dostane odpověď na otázku, proč se vlastně člověk snaží chovat zodpovědně.

© Radka Denemarková, 2018

Kaligrafie © René Ochiai, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-474-3

Radka Denemarková při pražském křtu románu. FOTO: Host

Roman Szpuk: Klika byla vysoko

Básník, meteorolog a vnímavý pozorovatel v rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko vykresluje toulky divokou přírodou. Zachycuje obyčejné, a přitom fascinující detaily, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň setrvává v běžné realitě a otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho přístupu ožívá tradice romantických rozervanců – od klasika Karla Hynka Máchy až po mystika Bohuslava Reynka. Text plyne svobodně jako Szpukova milovaná oblaka a je prokládán krátkými básněmi – haiku. Knihu doplňují autorovy fotografie, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou.

Roman Szpuk se narodil roku 1960 v Teplicích, od roku 1989 žije ve Vimperku. Pracoval mimo jiné jako noční hlídač kravínů, lesní dělník, strážce CHKO Šumava. V současnosti působí na meteorologické stanici Churáňov jako pozorovatel počasí. Roku 1983 založil nonkonformní sdružení básníků, prozaiků a písničkářů Skupina XXVI. Básně publikuje od roku 1982, vydal více než desítku sbírek (mj. Silentio pro smíšený sbor, 2009; Kámen v botě, 2011), knihu básnických próz Chraplavé chorály (2013) a soubor deníkových záznamů A zavaž si tkaničky (2016). Do širšího povědomí se Roman Szpuk dostal jako jeden ze šumavských samotářů v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině (Prostor 2017).

Novou knihu vydává nakladatelství 65. Pole jako 11. Svazek edice Tah (ISBN: 978-80-88268-08-6).

Ukázka z knihy:

MEZI STÉBLY TRÁVY BLOUDÍ SVĚTLUŠKA

Uléhám s dcerkou Erikou na boubínské rozhledně. Slunce už zapadlo, je teplo, jen slabý vánek se nás občas od západu dotkne. Nad Poledníkem září Venuše a Jupiter. Jsou docela blízko u sebe. Připomínají dvojšperk. Piercing, který si děvčata ráda umisťují k pupíku.

Máme hlavy otočené k jihovýchodu, odkud stoupá takřka dokonale kulatý měsíc. Přímo za námi poletují tři můry. Tančí kolem sebe. Jsou takřka neslyšné, přece občas zaslechnu plesknutí křídel. Neptají se po stvořiteli svých křídel. Dostaly je, a tak je užívají. Iniciační tanec jim byl dán jako dar. Rozevřely jej, poletují, těší se na milování a tak se Nejvyššímu vracejí.

Usínáme, ale uprostřed noci mě budí hukot. Někdo vysoko nad krajem štosuje od východu vzduch. Když vítr ulehne, stoupá v něm napětí. Pak to v poryvu povolí a znovu se všechno opakuje. Jako by přes nás přecházel neviditelný hustý zástup. Postupuje dopředu postrkem, ti zadní vrazí do předních, popojdou dva kroky, šoupnou podrážkou, zase stojí hustě přitisknuti jeden na druhého. Daleko na západě jsou úzká vrata. Asi je občas otevřou, vpustí někoho dovnitř, zase je zavřou.

Mám spacák s rozbitým zipem. A je dost slabý. Choulím se pod ním a zadržuju teplo. Ach, jak blahý úkryt.

Za svítání odplouvá měsíc k jihozápadu a rudne, vyrážka na jeho tváři se stává čitelnější. Jako bych se s ním loučil na cestě do vnitrozemí megakontinentu Pangea, kam už žádná fronta nedonese srážky ani bouře, je tam pusto a sucho. Důvody, proč zemřít, zanikají spolu s důvody, proč zůstávat naživu.

***

Na kamenitém úbočí už přes pot skoro nevidím na cestu. Dívám se otupěle pod nohy, kde se ve stéblech trávy zachytily jakési chuchvalce slin. To pěnodějky chrání svoje larvičky, aby přežily tohle hrozné horko a sucho. Mně se však jazyk lepí k patru. Můj dech připomíná těžkou lopatu. Uhřátý topič s ní přikládá do mé hrudi uhlí vzduchu.

Večerní vedro –

z lýtka se mi odlepil

motýl.

Na vrcholku Boubína poletují dvě babočky admirálové. V jednu chvíli s nimi tancuje i třetí. Občas usednou na kámen a ukazují barvy svých křídel. Pomalu, pomalinku je rozevírají, až je mají dokořán. Zachytávají poslední, už měděné paprsky. A pak křidélka srazí v mžiku k sobě. Připadám si jako čtenář, kterému před nosem sklapnou knihu.

„Tak, a končíme,“ říká neslyšně babočka. „Už ses nakoukal dost.“ A směje se mému překvapenému civění na rub její barevné chlouby.

Na věži sedí rehek. Kouká na mě a rozčiluje se. Dělá podřepy a pak odlétá. Slunce se potápí níž a níž. Vzduchová hmota z vnitrozemí Alžíru, kde je 45 °C i více, se pomalu obloukem před západní Evropu přesouvá do Čech. Obzor je oranžový. Čekám, kdy mi mezi zuby začne skřípat pouštní písek.

Tiše fouká vítr. V závětří smrků poletují drobné našedivělé můrky, mezi nimi se zatřepotal i osamělý bělásek, ale jen na chvilku. Můrky jsou klidné a navštěvují jednotlivé větve. Najednou se stávám jednou z nich. Mám můří oči a můří mysl, pohybuju se v můřím prostoru, kde se cítím doma. Znám řád můřího domu a mám v něm nyní ještě co na práci. Ale vše se děje v klidu. Jako když se děti chystají na kutě. Nebo když se ještě obchází kuchyně, zda je všechno nádobí umyté a uklizené.

Ve chvíli, kdy zapadá slunce, vychází vlevo vedle Chlumu měsíc. Stmívá se. Na severozápadě se vytvářejí purpurové krepuskulární paprsky. Jsou stále kratší, ale jejich barva je sytější, její krev houstne. Doplňují či ohraničují je stíny. Nejspíš je vrhají vrcholy velmi vzdálených bouří v Německu. Je už celá hodina po západu slunce a stále svítí jako znamení dne, který byl a již není.

Ráno mě místo budíku probouzí roj helikoptér. Jinak se nedá nazvat hejno dvoukřídlého hmyzu, který se tu za letních rozbřesků nad rozhlednou pravidelně slétává, jako by chtěl být účasten východu slunce. Jednotlivci se vznášejí na místě, blíží se až k mému uchu, ale neusednou. Jsou velcí a mají tvar pruhovaného projektilu. Jejich temný bzukot nahání husí kůži. Všichni mají hlavu otočenou stejným směrem: proti větru. Občas se jeden střetne s druhým, oba udělají looping, zastaví se pět či deset metrů od věže a opět se zvědavě přibližují. Takhle tu manévrují do východu slunce. Potom se rozlétnou po svých.

Sotva se slunce odpoutává od břehu hor, začíná být dusno. Sestupuju z rozhledny.

***

Míříme s Alicí a s Pošťákem na chatrč na Jedlové. Stoupáme úbočím Zátoňské hory k místu zvanému U Obrázku. Visí tu na kmeni smrku podobenka Panny Marie. Cesta po modré pokračuje Na Kubrna do sedla mezi Solovec a Bobík. My odtud odbočujeme k vrcholku Jedlové. Přecházíme potůček s něžným názvem Olšinka. V příkopu rostou orchidejky vstavač Fuchsův a vemeník. Leze po nich tesařík.

Postupujeme do příkrého průseku. Ukazuje jasným směrem a cíl už je blízko. Přes sucho a vedro se v traktorem vyjetých kolejích drží vlhko. Mouchy, komáři a jepice tu bzučí svoji mnohohlasou atonální symfonii a pot z nás lije.

Těsně pod vrcholem Jedlové procházíme bukovým mlázím, ze kterého se zvedají mračna bílých mušek. O nich zřejmě mluvil Ríša, který se šel o místě našeho noclehu přesvědčit na vlastní kůži o pár dní dříve. Naštěstí to nejsou muchničky, tyhle mušky jen otravují.

„Možná je to popel z mýho cigára,“ říká Alice.

Naštěstí nás to hejno nepronásleduje. Obcházíme vysokou travou a ostružiním vrchol a už se před námi objevuje přístřešek, pod větvemi přikrčená a ke skalce přilepená dřevěná bouda, jak stvořená pro poustevníkův život. Oddychujeme a prohlížíme si okolí. „Obklopuje to tam bahno, uvnitř se vyspí sotva dva lidi, víří tam mraky bodavých mušek,“ varoval nás Ríša ve svém improvizovaném cestopisu. S ulehčením zjišťujeme, že tu nejsou ani komáři, ani muchničky a že chata pojme pohodlně čtyři nocležníky.

Alice i Pošťák jsou ve formě a hned se vydávají do lesa na dříví. To já si sedám před chalupu s návštěvní knihou, v níž se to hemží pozdravy kamarádům a čundrákům. Je to tedy do značné míry trampský útulek. Boudu tu však postavili již na začátku padesátých let. Sloužila vojákům a na stavbě se podíleli otec a strýc Ferryho Klišíka. Vedly k ní i dráty, snad tu byla i nějaká hláska. Ta zmizela. Místo ní nad plochou střechou vyrůstá nádherný a vysoký buk, zřejmě pamětník původních mohutných jedlobučin.

Po dvou hodinách dochází na vrcholek Ferry Klišík. Doslova se noří z vysoké trávy. Vede s sebou Zinyho a jeho dcerušku Aničku, která má odřená chodidla a jde bosa, jen v ponožkách (brr, přes ty ostružiny). To už vatra hoří. Anička pro nás ugrilovala kuře. Sedíme okolo ohně a čekáme na posledního účastníka setkání Magdona. Slyšíme ho v lese pod sebou. Zdá se, že bloudí. Jednou se ozve jeho výkřik. Podruhé zahvízdání.

„Přece není tak blbej a nezabloudí na Jedlovce,“ konstatuje Ferry.

Nakonec se Magdon s Monikou vyškrábou na vrchol z východní strany. Usedají pod strom a hned z batohu vyndávají dvě láhve vína. A co víc: kýtu z berana.

„Zabil ho Ondra,“ vypravuje Ferry. „A nebyl to náš beran. Půjčil nám ho David Vostrovský. Ondru nabral na rohy. Ještě jednou mě nabere na rohy, řekl Ondra, a zabiju ho. Tak se i stalo.“

Ondra vzal na berana nůž a my si teď mohli odkrajovat maso podle chuti. Naložil ho Magdon. To on umí. Maso je měkoučké, koření skvělé, recept neznám, nemám v sobě žádné kuchařské nadšení, ale pochutnal jsem si též.

Přichází čas na poezii. Vzal jsem s sebou Villona a jal se recitovat jeho pověstnou Baladu proti pomlouvačným jazykům a jiné verše o ženách.

Magdonův cikánský pes Alfík doráží na Aničku. Objímá ji packami, dělá kopulační pohyby. Anička není s to se ho zbavit.

„Prašť ho!“ radí Magdon. „On z tebe cítí slabost. Na tebe si dovolí. Kopni ho.“

„Nechci do něj kopat,“ říká Anička. „On do mě taky nekope.“

Konečně se Alfík nechá na chvíli odehnat. Stojí u ohniště, zahrabe zadními běhy a už má Ziny plný ešus prachu. „Moje kafe!“ lamentuje.

„Je to přece černé kafe,“ chlácholíme ho.

Odcházím do lesa se záchodovým papírem.

„To jsi přírodní člověk?“ zlobí se Ferry. „Přeci je tu listí. Když jdu po lese a najdu hovno, nevadí mi to. Ale hajzlpapír mi vadí.“

Tu se znovu ozývá praskot větví. K chatě vycházejí tři náhodní poutníci. Zveme je k ohni, nabízíme i berana. Jenže už mezi námi koluje i joint a chechtáme se tak hlasitě, že se zmíněná trojice za chvíli opět balí a s omluvami mizí směrem k Bobíku, kde hodlají přespat na vrcholu. Mizí v soumračném lese ještě dlouho vyprovázeni Alfíkovým štěkotem.

Vzpomínáme na Ríšu. Nechtělo se mu sem. „Budou vám tam smrdět nohy,“ lamentoval. „A budete chrápat. Já jsem zvyklý na svoje pohodlí.“

„Jak ten člověk mohl být ve válce v Jugoslávii?“ divíme se. A Ferry vzpomíná, jak i on se vydal v době jugoslávské války do Chorvatska, aby tam natočil s kamarádem film. A tak se pomalu blížili k bojišti. Už slyšeli výbuchy granátů. Ferryho kolega po každém výbuchu zabrzdil, vyběhl z auta a hledal nějaký bunkr. Zastavila je až prostřílená cedule: Vstup na vlastní nebezpečí. Představuju si bojiště označené cedulkami: Vstup na vlastní nebezpečí. Ještě by tam mohla umístit svou reklamu nějaká pojišťovna.

„To se mi líbilo,“ říká Ferry. „Nic nezakazovali. Jen upozornili.“

Dojeli do Zadaru.

„Věž kostela byla obložená pytli proti střelbě,“ vypráví Ferry. „Dovnitř se nesmělo, ale já jsem se tam chtěl podívat. Někudy se mi podařilo dostat se dovnitř. Byl tam příjemný chládek, ani jsem se modlit nechtěl, jen si trochu odpočinout. Tu sáhnu do lavice a vytáhnu hrst ostrých nábojů. Propašoval jsem si je na památku domů.“

„To je téma na haiku,“ směju se, i když k smíchu to není:

Zadar –

v kostelní lavici jsem nahmátl

hrst ostrých.

„Přišli jsme do hospody,“ pokračuje Ferry. „Seděli tam mačové, nabušení chlapi plní sebevědomí, každý z nich měl na prstech až čtyři zlaté prsteny, které sundali z uříznutých prstů zabitých muslimů. S jedním jsem se dal do řeči. Popisoval mi, jak hodil granát na tank, jak vybuchl uvnitř a jak z něj lítala střeva. Nabídl jsem mu jointa. A hrdlořez zbledl strachy. Marihuana? To je zakázané, kroutil se. To nám kapitán zakázal. To se nesmí.“

„Jasně, tráva je nebezpečnější než nůž odřezávající prsty s prsteny.“

„Jak nemám tu ruku, nechtěli po mně nikde peníze,“ líčí Ferry. „Přišel jsem do obchodu, chtěl jsem zaplatit, ne, žádné peníze, ty jsi válečný invalida, ty jsi hrdina.“

Vychází měsíc. Kluci se diví, že je tak rudý.

„Je rudý, jako když vychází slunce,“ říkám. „Za chvíli zbělá.“

Stébly trávy bloudí světluška, jako by se vydala z měsíce tajnými cestami až k nám. Kreslí nám ve vzduchu nějaké poselství. Bliká. Umí své světélko utajit, když cítí nebezpečí.

„Na Štégrovce je světlušek spousta,“ říká Magdon. Vypravuje, jak jde s Monikou ze sena okolo kupek a prochází hejny světlušek. Magdon pomáhá Ferrymu, který suší třicet kupek sena. Je s tím spousta práce a seno je třeba sklidit do příchodu bouří, které nám hrozí už od nedělního večera. Zítra jim pomůže i Ziny. Proto ještě dneska chtějí Ziny, Magdon, Monika, Ferry i Anička sejít dolů. Ferry je utahaný a nezvykle zamlklý. Nedivím se mu. Práci na louce ve slunečním žáru bych asi nepřežil.

Z paměti se mi vynořilo čtyřverší z tajemné povídky Stanislava Vodičky Silva. Spisovatel v ní po nocích potkává osamělého tuláka a podivína, který mu na pozdrav odpovídá:

Háno, háno, ta zemská kolátora,

je jí dána síla shora,

všechno přijme, všechno vstřebá,

přijme hnůj a vydá chleba.

***

„Potkal jsem muchničku,“ hlásím. „Říkala, že se z Jedlové odstěhovaly, jelikož tu Ríšovi příliš smrděly nohy.“

Ale za chvilku dochází k úplné invazi těchto nechutných drobounkých krvežíznivců. Jako kdyby nás Ríša slyšel a poslal je na nás. Naštěstí stačí, když se obrátí vítr, a máme opět klid. Komáři jsou ovšem těžší a jen tak odvát se nenechají.

Po půlnoci většina osazenstva odchází k Volarům. Měsíc jim září na cestu, světélkuje v něm i Ferryho plnovous.

V boudě na noc zůstáváme jen tři, Alice, Pošťák a já. Alice si stele u ohniště, my s Pošťákem uvnitř na pryčně. Je takové teplo, že se spacákem jen přikrývám. Nakonec spím bez přikrývky. Vedle mě na pařezu ještě chvíli hoří svíčka. Když ji zhasínám, cítím povědomý pokoj domova. Maximální porce tulákova štěstí pro tuto noc. To stačí. Měsíc na mě svítí otevřenými dveřmi. Chvíli odháním komáry, slyším je bzučet u ucha, pak rezignuju. Ať se napijí.

Ráno se z ohniště ještě kouří. Balíme se a scházíme zpět do Zátoně. Alice nám vypravuje, jak před několika lety přebrala alkohol na tříkrálové sbírce. Musela podepsat ve dvou vyhotoveních lejstro z biskupství, že už nikdy nepůjde na charitní tříkrálovou sbírku.

Roman Szpuk uprostřed šumavské divočiny. REPRO: 65. pole

Stanislav Komárek: Cestovní eseje z let 1991-2008

Eseje o jiných zemích a kulturách tvoří svébytnou součást esejistické produkce Stanislava Komárka. Tento svazek zachycuje jejich „starší“ rovinu – od prvopočátků do období přelomu spojeného s hospodářskou krizí, jejich tématem jsou země evropské i mimoevropské, ty, které se tradičně počítají k „Západu“, i ty, které bývají chápány jako „Východ“. Které z autorových očekávání a úsudků se v mezičase naplnily a které ne? Proč vlastně v době internetu ještě cestovat? Co je to úsudek a co je to předsudek? Jak se na sebe dívají různé kultury? Neposuzujeme ty jiné zejména a prakticky jen z hlediska jejich ochoty se nám připodobnit? Co je v kterém kulturním okruhu a národě svébytného? Jak dalece podporovat národní svérázy – etnické pochoutky ano, sebeupalování vdov ne? Nemá každá kultura jinak rozvržené půvaby a děs, upřímnost a pokrytectví, sofistikovanost a primitivismus, něžnost i brutalitu, moudrost i pošetilost? Kolik toho lze o jiných zemích sdělit a kolik je třeba zažít? Nakolik je poznání přenositelné? O žumpě číst a do žumpy spadnout... Kam si projikujeme ztracený ráj a kam peklo? Nemají nakonec i v Guyaně ptáci křídla a zobák, lidé hlavu, ruce a nohy a domy okna a dveře?

Autor sám o principu, němž knihu sestavil, v úvodu říká:

„Nyní znovu vydávané cestovní eseje a esejistická zamyšlení nad různými zeměmi vyšly původně v nakladatelství Dokořán ve dvou svazcích, Zapisky z Okcidentu a Zapisky z Orientu, oba roku 2008. U textů, které vznikly bezprostředně po návratu z některé z cest, jsem často změnil název, aby bylo patrno na první pohled, o kterou zemi a kterou časovou rovinu se jedná – příliš expresivní názvy jsou totiž rychlé orientaci na závadu, podobně jako by v jídelním lístku nemělo stát řekněme „Krakonošovo tajemství“ namísto řádného označení „plíčky nakyselo“. U jednotlivých článků je vzadu uveden rok vzniku, u těch, kde je letopočet pobytu uveden už v názvu, je na konci připsán pouze tehdy, když se podstatně rozcházejí.

Eseje z devadesátých let jsou často poznamenány porevolučním nadšením, úsudky a očekáváními, která se ne vždy splnila, nicméně se mi nevidělo je jako dobová svědectví měnit – co se z mých někdejších úsudků potvrdilo a co ne, vidí ostatně nejlépe každý sám.

Cestopisům tradičního typu je v přítomné době nepochybně už odzvoněno, esejům o jiných zemích a kulturách snad ještě ne – nikdy jsem si nehrál na sinologa, indologa či arabistu, ale zanechávat dojmy z cest je volno všem občanům: byl by smutný svět, kde o pravdě smějí psát pouze diplomovaní gnozeologové a o spravedlnosti jen právníci. Globální pohledy na určitý region mají jistě v sobě podobná rizika jako jiné formy globálních náhledů: vystižení několika tahy i zanedbání výjimek či protiproudů.

Snažím se zde o opak a jsem si tohoto rizika vědom. Vím ale také, že snaha nezanedbat vůbec nic může vést jen k jedinému – po vzoru zenových mistrů mlčet. Každé poznání, i esejistické, spočívá totiž v tom, že se něco, v příznivém případě vědomě, nezohlednilo. Nikdo netušíme, co z toho, co děláme, je důležité (pokud vůbec) a co je marginální. Pořádaje tyto texty, nevím to ani já. Je jistě pravda, že obírat se jevovou mnohotvárností světa, „deseti tisíci věcmi“, jak by řekli Číňané, je „povrchní“, jejich skrytý kořen však těžko můžeme zahlédnout správně. Tráva je jiná na Letné a jiná na Grossglockneru, Tháletova věta je stejná v Praze i na Alfě Centauri (vůbec si nemyslím, že „kořen světa“ je matematický, byť mne moji exaktně založení přátelé o tom občas přesvědčují). Přesto bych pozemskou mnohotvárnost, lidskou i mimolidskou, za nic nevyměnil a cestování bylo to, co mne v životě obohatilo nejvíc. Nemusí tomu tak být u každého a ten, kdo už teď ví o sobě s naprostou jistotou opak, ať ve vlastním zájmu tuto stránku neobrací.“

Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.

Ukázka z knihy:

POVAHA CESTY

Nikdy v historii nebylo tak snadné a bezpracné vidět vzdálené krajiny jako právě dnes. Zajímavější je se zamyslet, co kontakt s nimi člověku vlastně přináší – nadšení cestovatelé, kteří mohou během svého života při troše přičinlivosti vidět glóbus téměř celý, to pokládají za samozřejmost, o níž se nediskutuje. „Turistika“ není pouze věcí přítomné doby, nebo svého posledního vzmachu od dob romantismu dál. Už pozdní Řím znal, v říši vybavené systémem cest a hostinců a prosté loupežníků, zcela totožné fenomény – Pausaniův průvodce po Řecku se od dnešních bedekrů liší jen trochou epické rozvláčnosti. Rovněž „mimoúčelové“ cestování představované náboženskými poutěmi (znala je všechna významnější náboženství) mělo tento aspekt „spatření jiných krajů a jiných mravů“.

I v době internetu a pokročilé audiovizuální techniky cestování nikterak neupadlo, ba přímo naopak. Jenom určitý, a to relativně malý výsek světa je bezezbytku sdělitelný slovy či obrazy, trochu podobně, jako pouze některé typy mouder a znalostí se dají šířit organizovaným vyučováním. Trochu drastický, ale velice výstižný příklad tohoto rozdílu je o žumpě číst a do žumpy spadnout a mít takříkajíc její bezprostřední zážitek.

Takto je tomu i se vším jiným na světě, řekněme kromě geometrie a literatury – jak je v Indii či jak je v manželství seznáme, až když tam jsme, byť písemnictví k oběma tématům by se dalo měřit na vozy. Význam cestování „pro zábavu“ je rovněž v tom, že v dotyčné zemi nezůstaneme, alespoň ne natrvalo, že pro nás zůstane přes všechny pokusy se jí přiblížit „cizí“. To nám od ní dává odstup s onou dobře známou cestovatelskou povrchností. Že většina turistů přítomné doby mohla z hlediska informačního přínosu i hloubky zážitků namísto na Velikonoční ostrov jet klidně do Štěchovic, je zajisté pravdou, ale význam letmého pohledu není nulový, jak se mnohdy tvrdívá. Cizinec nezamotaný do místních kontextů vidí mnohé věci na první pohled mnohem ostřeji než místní obyvatel či ten, kdo do cizí kultury po léta vplouval, alespoň po pár dní vnímá její bizarní, strhující či děsivé aspekty s intenzitou obvyklou jinak jen u dětí – ty jediné ostatně smějí beztrestně vykřiknout, že král je nahý.

Ve světě se ostatně orientujeme právě podle jeho povrchů a povrchových kritérií – zajíce na poli rozeznáme podle hnědého kožíšku a dlouhých uší, nikoli podle anatomických detailů či sekvence bází v DNA, ač by to bylo jistě „vědečtější“. To, co rozvinul švýcarský biolog a myslitel Adolf Portmann pro pochopení významu vnějšího vzhledu živých organismů, se dá velmi dobře zevšeobecnit na celé země.

První dojmy jsou pozoruhodným doplňkem a protiváhou hlubokého pochopení, které už tím, co ví a čím žije, zvolna může ztratit schopnost o takto poznávaném „jiném“ světě referovat. Pokud jsme se do něčeho příliš zanořili, „jedeme v tom“, můžeme poskytnout tisíce cenných detailů a vhledů, jen jednu věc, nadhled a odhled, ve významu řecké theoreia, ne. K tomu přistupuje i další otázka, zda je žádoucí poznat to všudypřítomné, obecně rozšířené a „typické“, či zda je třeba pídit se po onom skrytém, nekaždodenním a vzácném (dilema zoologovo, zda zkoumat vrabce na střeše či orlí pár ve vzdálených horách). O každé kultuře významně vypovídají faktory oba, přičemž první z nich, hojný a triviální, ji namnoze i charakterizuje v očích jiných kultur jako klišé (při detailním hledání vždy najdeme i myslitele od domácí tradice zcela odlišné a kopírující jinými prostředky něco velmi vzdáleného a exotického). Neodpovíme-li si na otázku po výpovědní hodnotě první imprese (z čehokoli) kladně, je lépe zůstat doma a pátrat ve vlastní duši či duši vlastního národa po ojedinělých spodních proudech, které by mohly jakýmsi způsobem na Írán (Barmu, Chile atd.) upomínat.

Je také v podstatě nemožné být najednou doma ve více kulturách než ve dvou – okleštěná angličtina a svět letišť, veřejné dopravy a hostelů do toho pochopitelně nespadají. I potom se některým zájemcům o cizí kulturu stane, že do nich postupně „prolezou“ a odcizí se té původní – je zcela nemožné, nejsme-li jazykoví géniové s obrovským kvantem času, více cestovat a pronikat do místních věcí hluboko, srovnatelně s místními lidmi. To, co v jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně známého schématu – v Peru, zemi té naší v mnohém nejvíce vzdálené, jsem si kdysi uvědomil, jak jsou si bazální charakteristiky věcí všude podobné i v Amazonii mají stromy kořeny, kmen, větve a listy, ptáci zobáky, křídla a peří, domy střechy, dveře a okna, lidé svou navyklou anatomii a etologii, i tam se pojídá nějaká kombinace obilnin, masa, zeleniny a ovoce. Země, která by byla zcela zgruntu jiná, by asi jen děsila. Pro chemika, není-li třeba specialistou na rostlinné obsahové látky, je cestování monotónní už zcela – prvky jsou i v Patagonii úplně tytéž.

Obecně se podceňuje i význam cest jako náboženských či „paranáboženských“ poutí – poutník se z nich vrací jaksi „dotýkán“ tou kterou zemí a dodává mu to na exotičnosti a také možnost řekněme o Timoru či Afghánistánu hovořit a být brán vážně. Liší se od svých bližních řekněme jako dalajlámův kapesník od jiných kapesníků: na první pohled to není patrné, ale jeho substance se prožitými věcmi jaksi proměnila. Možná toho jiní docílili snáze a levněji, ale sám pokládám za největší přínos z cest pochopení vlastní kultury i krajiny jako něčeho nesamozřejmého a v mnohém bizarně nezvyklého. Praha není po spatření Číny pulzujícím velkoměstem, ale roztomilým historickým městečkem lokálního formátu, borové lesy na Třeboňsku působí po těch z Bornea romanticky a jako z druhohor, středoevropské dobré vychování se proti tureckému jeví jako neurvalost. Podceňovat by se neměl ani význam cest jako sociálního faktoru – na společníky na cestě vzniká silná emoční vazba a společenský aspekt pokračuje i po návratu – o spatřeném je nutno nějak poreferovat, byť dnes už většinou ne u táborových ohňů. Za dob komunismu, kdy byl Terst dále než Kamčatka, jsem si vždycky představoval rafinovanou formu mučení – moci na měsíc v roce vyjet s dostatečnými zdroji kamkoli, ale s nutností předstírat, že člověk byl řekněme u tety v Kostelci nad Černými lesy. Zajisté je také pravdou, že ti, kteří o něčem vědí málo, spěchají se svou troškou do mlýna, zatímco ti, kdo už vědí své, mlčí a skutečný mudrc žije skryt tak, že o něm nikdo neví. Povaha spisování je na rozdíl od mystiky v tom, že stále povídá, asi jako tučňákova povaha spočívá ve faktu, že se potápí. Namlčíme se všichni ještě dost.

2007

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2843-3

William Somerset Maugham: Na ostří nože

Edice Pozdní sběr, kterou od loňska vydává nakladatelství Prostor, našla zalíbení v knihách Williama Somerseta Maughama. Do nového roku vstupuje vydáním v pořadí už čtvrtého titulu britského klasika. V románu Na ostří nože autor předkládá verzi indické spirituality stravitelnou pro západního čtenáře. Kniha se díky tomu stala jedním z bestsellerů 20. století a inspirovala hnutí hippies. Nakladatelství Prostor sáhlo po překladu Dagmar Steinové, který vyšel před rovnými 45 lety, roku 1974. Bylo to tehdy druhé české vydání a druhý český překlad, ten první z pera Josefa Hrůši vyšel už dva roky po vydání originálu, roku 1946.

Maugham v roce 1938 navštívil Indii a v Madrásu pobýval v ášramu, aby se setkal s tamilským duchovním učitelem Šrí Ramana Maharšim. Během čekání na přijetí omdlel (pravděpodobně horkem a když se probral, zjistil, že nemůže mluvit. Maharši ho uklidnil, že ticho je také konverzace. Maughama téma zaujalo a několikrát o něm psal, především v románu Na ostří nože, kterým se prosadil ve Spojených státech. Líčí v něm příběh Američana, jenž odjede do Indie, kde navštíví guru Šrí Ganéšu a s jeho pomocí se dostane do extatického spirituálního stavu. Je to zkušenost stejného řádu, jakou zažívali mystici světa po celá staletí. S požehnáním Šrí Ganéši se tento předchůdce hippies vrací do Illinois, kde hodlá praktikovat život v klidu, zdrženlivosti, soucitu a obětavosti, zatímco se živí jako taxikář. „Je chyba domnívat se, že svatí muži v Indii vedou zbytečné životy,“ říká hrdina knihy, „jsou světlem zářícím v temnotách.“ Kniha přinesla Maughamovi slávu a bohatství a Maharšimu publicitu.

Na podzim vydá PROSTOR v edici Pozdní sběr Maughamovo nejslavnější dílo, částečně autobiografický román O údělu člověka (On Human Bondage, 1915).

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017) a Veselice (2018). Na letošní podzim Prostor chystá vydání snad nejslavnějšího Maughamova díla, částečně autobiografického románu O údělu člověka.

Ukázka z knihy:

4

Podle Elliottova názoru byla snídaně jídlo, které lze sdílet pouze s úplně neznámými lidmi, a to pouze tehdy, když není zbytí, a tak paní Bradleyová, poněkud proti své vůli, a Isabela, kterou to naopak vůbec nermoutilo, musely snídat ve svých ložnicích. Ale když se Isabela probudila, požádala někdy Antoinettu, vznešenou komornou, kterou Elliott kvůli nim přijal, aby jí odnesla café au lait do pokoje k mamince, aby si s ní mohla při kávě popovídat. Při rušném životě, který nyní vedla, to byla jediná chvíle za celý den, kdy mohly být o samotě.

Jednoho takového rána, to už byly v Paříži téměř měsíc, poté, co jí Isabela vylíčila události minulé noci, během níž obcházela s Larrym ve společnosti přátel jeden noční podnik za druhým, vyslovila paní Bradleyová otázku, kterou měla od příjezdu na jazyku.

„Kdy se vrátí Larry do Chicaga?“

„Nevím. Nemluvil o tom.“

„A ty ses ho nezeptala?“

„Ne.“

„Bojíš se ho zeptat?“

„Ne, samozřejmě ne.“

Paní Bradleyová ležela na lehátku v módním županu, který jí Elliott vnutil, a leštila si nehty.

„O čem pořád hovoříte, když jste sami?“

„Nemluvíme pořád. Je to hezké, že jsme pohromadě. Víš, Larry vždycky býval dost mlčenlivý. Když hovoříme, mluvím myslím hlavně já.“

„Co tu celou dobu dělal?“

„Ani pořádně nevím. Myslím, že nic zvláštního. Asi si užíval.“

„A kde bydlí?“

„To také nevím.“

„Je hodně uzavřený, viď?“

Isabela si zapálila cigaretu, a jak vyfukovala kouř nosem, pohlédla chladně na matku.

„Co tím vlastně chceš říct, maminko?“

„Strýček Elliott se domnívá, že tu má Larry byt a že žije s nějakou ženskou.“

Isabela vyprskla smíchy.

„Tomu přece nevěříš?“

„Ne, upřímně řečeno ne.“ Paní Bradleyová si zamyšleně prohlížela nehty. „Nemluvíš s ním nikdy o Chicagu?“

„Naopak, velmi často.“

„Naznačil ti nějak, že se hodlá vrátit?“

„To ani ne.“

„V říjnu to budou dva roky, co odjel.“

„Já vím.“

„Je to tvoje věc, miláčku, a musíš dělat, co pokládáš za správné. Ale věcem nepomáhá, když je odkládáme.“

Pohlédla na dceru, ale Isabela se jejímu pohledu vyhnula. Paní Bradleyová se na ni láskyplně usmála.

„Jestli nechceš přijít pozdě na oběd, měla by ses raději jít vykoupat.“

„Obědvám s Larrym. Půjdeme někam do Latinské čtvrti.“

„Bav se dobře.“

Za hodinu pro ni přišel Larry. Vzali si taxík k mostu St. Michel a zvolna kráčeli po přeplněném bulváru, až našli kavárnu, která se jim zalíbila. Posadili se na zahrádku a objednali si dva dubonnety. Pak si vzali další taxík a jeli do restaurace. Isabela měla zdravou chuť k jídlu a dobroty, které Larry objednal, jí chutnaly.

Bavilo ji pozorovat lidi, kteří seděli těsně vedle nich, protože tam bylo velmi plno, a bylo jí k smíchu, jak neuvěřitelné potěšení jim způsobuje jídlo. Ale především ji těšilo, že sedí u maličkého stolku s Larrym.

Měla hrozně ráda jeho pobavený výraz v očích, když vesele brebentila. Kouzelné bylo, že je jí s ním tak dobře.

Ale někde v hloubi duše pociťovala nejasný neklid, protože i když Larrymu s ní zřejmě rovněž bylo dobře, zdálo se Isabele, že je to víc kvůli okolí než kvůli ní. Nepatrně ji rozrušilo, co jí řekla matka, a i když zdánlivě žvatlala zcela bezelstně, pozorovala každý jeho výraz. Larry nebyl úplně stejný, jako když odjížděl z Chicaga, ale Isabela nedovedla určit, v čem ten rozdíl je. Vypadal přesně tak, jak ho měla v paměti, právě tak mladý a otevřený, ale jeho výraz se změnil.

Nebyl vážnější, obličej, když byl v klidu, měl vždycky vážný, ale jeho vyrovnanost pro ni byla nová. Vypadalo to, jako by v sobě něco vyřešil a cítil se volněji

než kdykoliv dřív.

Když dojedli, navrhl jí, aby se prošli Lucemburským palácem.

„Ne, nechci se dívat na obrazy.“

„Dobrá, tak si pojďme sednout do zahrady.“

„Ne, to se mi taky nechce. Chci se podívat, kde bydlíš.“

„Nic tam neuvidíš. Mám nevalný pokojík v hotelu.“

„Strýček Elliott tvrdí, že máš byt a že žiješ s nějakou modelkou.“

„Tak pojď a přesvědč se sama,“ zasmál se. „Je to jen pár kroků odsud. Můžeme jít pěšky.“

Vedl ji úzkými, křivolakými uličkami, tmavými navzdory pruhu modré oblohy prosvítající mezi vysokými domy, a za malou chvíli se zastavil před hotýlkem

s honosnou fasádou.

„Jsme na místě.“

Isabela šla za ním do úzké haly, kde na jedné straně byl recepční pult a za ním muž v košili, vestě s úzkými černými a žlutými proužky a v zástěře četl noviny. Larry ho požádal o klíč a muž ho vzal z tabule hned za sebou. Zkoumavě se na Isabelu podíval a pak se významně ušklíbl. Zřejmě byl přesvědčen, že nejde k Larrymu do pokoje s poctivými úmysly.

Po schodech pokrytých chatrným červeným kobercem vyšli do druhého patra a Larry odemkl. Isabela vstoupila do pomenšího pokoje se dvěma okny. Shlížela

na šedivý činžák naproti, kde bylo v přízemí papírnictví. V pokoji byla jedna jednoduchá postel, vedle ní noční stolek, dále těžká skříň s velkým zrcadlem,

čalouněné křeslo, ale s rovným lenochem, a mezi okny stůl, na němž stál psací stroj, papíry a řada knih. Na polici nad krbem byla kupa brožovaných svazků.

„Sedni si do křesla. Není moc pohodlné, ale nic lepšího ti nemůžu nabídnout.“

Přitáhl si židli a usedl.

„Tak tady žiješ?“ zeptala se Isabela.

Při pohledu na její výraz se zachechtal.

„Ano. Jsem tu od té doby, co jsem přijel do Paříže.“ „Proč?“

„Je to šikovné. Mám blízko do Národní knihovny i na Sorbonnu.“ Ukázal na dveře, jichž si nevšimla.

„A mám koupelnu. Snídat můžu tady a večeřím většinou

v restauraci, kde jsme obědvali.“

„Je to hrozně ubohé.“

„Vůbec ne, je to dobré. Víc nepotřebuju.“

„Ale jací lidé tu bydlí?“

„Ani přesně nevím. V podkroví pár studentů. Dva nebo tři staří mládenci z úřadů a herečka z Odeonu na penzi. V jediném dalším pokoji s koupelnou bydlí vydržovaná žena, jejíž přítel ji navštěvuje každý druhý čtvrtek. Asi nějací přechodní hosté. Je to velmi tichý a slušný podnik.“

Isabelu to trochu vyvedlo z míry, a protože věděla, že Larry to postřehl a baví se tím, byla téměř rozhodnutá se urazit.

„Co je to za velkou knihu támhle na stole?“ zeptala se.

„To? To je můj řecký slovník.“

„Tvůj co?“ zvolala.

„Je neškodný. Nekousne tě.“

„Ty se učíš řecky?“

„Ano.“

„Proč?“

„Tak mě napadlo, že bych se měl učit.“

Pohlížel na ni s úsměvem v očích a Isabela se na něho rovněž usmála.

„Co kdybys mi tak pověděl, co jsi prováděl celý ten čas, co jsi v Paříži?“

„Hodně jsem četl. Osm až deset hodin denně. Chodil jsem na Sorbonnu na přednášky. Přečetl jsem myslím všechno významné z francouzské literatury a mohu číst latinsky, alespoň latinskou prózu, téměř stejně snadno jako francouzsky. Řečtina je samozřejmě mnohem těžší. Ale mám výborného učitele. Než jsi přijela, chodil jsem k němu tři večery v týdnu.“

„A kam to všechno povede?“

„K získání vědomostí,“ usmál se.

„Není to zrovna moc praktické.“

„Možná že to ani praktické není, ale na druhé straně to možná praktické je. A je to obrovská zábava. Nedovedeš si představit, jak vzrušující je číst Odysseu v originále. Člověk má pocit, že by stačilo stoupnout si na špičky, natáhnout ruku a mohl by si sáhnout na hvězdy.“

Jakoby hnán vzrušením, jež se ho zmocnilo, zvedl se z židle a začal přecházet sem a tam.

„Poslední měsíc nebo dva jsem četl Spinozu. Patrně tomu ještě moc nerozumím, ale uvádí mě to do vytržení. Jako kdybych přistál s letadlem na velké náhorní planině. Samota a tak čistý vzduch, až stoupá do hlavy jako víno a člověk se cítí na vrcholku blaha.“

„Kdy se vrátíš do Chicaga?“

„Do Chicaga? To nevím. Ještě jsem o tom neuvažoval.“

„Řekl jsi, že když za dva roky nedosáhneš, co chceš, vzdáš to.“

„Teď bych se nemohl vrátit. Stojím na prahu. Vidím širé kraje, které se přede mnou rozestírají a volají mě, a já hořím touhou je procestovat.“

„Co tam hodláš najít?“

„Odpovědi na své otázky.“ Vrhl na ni téměř hravý pohled, a kdyby ho tak dobře neznala, mohla by si myslet, že žertuje. „Chci se rozhodnout, jestli Bůh

je, nebo ne. Chci zjistit, proč existuje zlo. Chci vědět, jestli mám nesmrtelnou duši, anebo jestli smrt znamená konec.“

Isabela maličko zalapala po dechu. Bylo jí nepříjemně, když Larry říkal takové věci, a byla mu vděčná, že hovoří lehce, obyčejným konverzačním tónem, což jí

umožňovalo překonat rozpaky.

„Ale Larry,“ usmála se. „Lidé si tyto otázky kladou už tisíce let. Kdyby bylo možné je zodpovědět, byly by dnes už zodpovězeny.“

Larry se zasmál.

„Nesměj se, jako by to byla pitomost,“ řekla Isabela prudce.

„Naopak si myslím, že jsi řekla něco chytrého. Ale na druhé straně by se dalo říct, že když lidé kladou tyto otázky už tisíce let, je to důkazem, že je nemohou

neklást a že je budou klást i nadále. Mimoto není pravda, že nikdo nenašel odpověď. Odpovědí je víc než otázek a spousta lidí našla odpověď, která je dokonale uspokojila. Například starý Ruysbroeck.“

„Kdo to byl?“

„Jen nějaký chlápek, kterého jsem ve škole neznal,“ odpověděl Larry lehkovážně.

Isabela nevěděla, co tím myslí, ale pokračovala: „Připadá mi to strašně nedospělé. Takové věci ohromně vzrušují lidi v prvním ročníku, ale když opouštějí vysokou školu, zapomínají na ně. Musí si vydělávat na živobytí.“

„Nemám jim to za zlé. Jenomže já jsem ve šťastném postavení, mám na živobytí dost. Kdybych neměl, musel bych udělat totéž co ostatní a vydělávat peníze.“

„Ale cožpak pro tebe peníze nic neznamenají?“

„Ani tohle,“ zaculil se.

„Jak dlouho myslíš, že ti to potrvá?“

„Nemám tušení. Pět let. Deset let.“

„A pak? Co si počneš s celou tou moudrostí?“

„Jestli kdy získám moudrost, budu snad dostatečně moudrý, abych věděl, co si s ní počít.“

Isabela vášnivě sepjala ruce a naklonila se v křesle.

„Hrozně se mýlíš, Larry. Jsi Američan. Tvé místo není tady. Tvé místo je v Americe.“

„Vrátím se, až budu připravený.“

„Ale přicházíš o spoustu věcí. Jak dokážeš sedět tady v tom závětří, když prožíváme nejnádhernější dobrodružství, jaké svět kdy poznal? Evropa je vyřízená. Jsme největší a nejmocnější národ na světě. Postupujeme kupředu mílovými kroky. Máme všechno. Je tvou povinností podílet se na rozvoji vlastní země. Už jsi zapomněl, jak vzrušující je dnes život v Americe. Víš jistě, že tohle neděláš jen proto, že nemáš odvahu pustit se do práce, která dnes čeká každého Američana? Já vím, že svým způsobem pracuješ, ale není to jen únik před odpovědností? Znamená to víc než pouze namáhavé lenošení? Co by se stalo s Amerikou, kdyby každý uhýbal, jako uhýbáš ty?“

„Jsi hrozně přísná, zlatíčko,“ usmál se Larry. „Na to lze odpovědět, že ne každý sdílí mé pocity. Snad naštěstí je většina lidí ochotná jít vyšlapanou cestou. Ale zapomínáš, že já se chci učit právě tak vášnivě jako například Gray chce vydělávat spousty peněz. Jsem opravdu zrádcem vlastní země, když chci věnovat několik let tomu, abych se vzdělal? Je možné, že až skončím, dokážu dát lidem něco, co ochotně přijmou. Je to samozřejmě pouhá domněnka, ale když neuspěju, nebudu na tom o nic hůř než člověk, který se dal na podnikání a nikam to nedotáhl.“

„A co já? Nejsem pro tebe vůbec důležitá?“

„Jsi ohromně důležitá. Chci se s tebou oženit.“

„Kdy? Za deset let?“

„Ne. Teď. Co nejdřív.“

„A jak budeme žít? Maminka si nemůže dovolit něco nám dát. Mimoto by to neudělala, ani kdyby mohla. Připadalo by jí nesprávné pomáhat ti, aby sis jen žil a nic nedělal.“

„Nic bych od tvé maminky nepřijal,“ řekl Larry. „Mám tři tisíce ročně. To je na Paříž hodně. Mohli bychom si najmout malý byt a mít bonne à tout faire. Bylo by to hrozně prima, miláčku.“

„Ale Larry, za tři tisíce ročně se nedá žít.“

„Samozřejmě že dá. Spousta lidí žije za míň.“

„Ale já nechci žít za tři tisíce ročně. Není nejmenší důvod, proč bych tak měla žít.“

„Já žiju ani ne za polovinu.“

„Ale jak!“

Podívala se na ošuntělý pokojík a zachvěla se odporem.

„To znamená, že jsem si něco našetřil. Mohli bychom si zajet na svatební cestu na Capri a na podzim bychom mohli jet do Řecka. Šíleně rád bych se tam podíval. Nepamatuješ se, jak jsme hovořili o tom, že spolu budeme cestovat po světě?“

„Samozřejmě že chci cestovat. Ale takhle ne. Nechci cestovat na lodi druhou třídou a bydlet v hotelích třetího řádu bez koupelny a jíst v laciných restauracích.“

„Loni v říjnu jsem takhle projel celou Itálii. Měl jsem se báječně. Za tři tisíce ročně bychom mohli projet celý svět.“

„Ale já chci mít děti, Larry.“

„To je v pořádku. Vezmeme je s sebou.“

„Jsi blázínek,“ zasmála se. „Víš, co to stojí, mít dítě? Violetě Tomlinsové se loni narodilo miminko a věci pro ně pořídila, jak se dalo nejlevněji, a stejně ji to

přišlo na dvanáct set padesát dolarů. A co myslíš, že stojí sestra k dítěti?“

Jak ji napadala jedna věc za druhou, byla stále důraznější. „Jsi hrozně nepraktický. Nevíš, co ode mne požaduješ. Jsem mladá. Chci se bavit. Chci dělat všechno, co dělají ostatní. Chci chodit do společnosti. Chci chodit tančit, chci hrát golf a jezdit na koni. Chci nosit hezké šaty. Umíš si představit, co to pro dívku znamená, když není tak dobře oblečená jako její parta? Víš, co to znamená, Larry, kupovat od přítelkyň obnošené šaty, co jim už lezou krkem, a být vděčná, když se někdo smiluje a dá ti nové? Nemohla bych si ani dovolit slušného kadeřníka, aby mi pěkně upravil vlasy. Nechci jezdit tramvají a autobusem. Chci mít vlastní vůz. A co bych si asi tak sama se sebou celý

den počala, zatímco ty by sis četl v knihovně? Chodila po ulicích a obhlížela výkladní skříně nebo seděla v Lucemburské zahradě a hlídala děti, aby neprovedly nějakou neplechu? Neměli bychom žádné přátele.“

„Ale Isabelo,“ přerušil ji.

„Ne přátele, na jaké jsem zvyklá. Ovšem, přátelé strýčka Elliotta by nás kvůli němu občas pozvali, ale my bychom nemohli pozvání přijmout, protože bych

neměla vhodné šaty, a navíc bychom tam nešli, protože bychom jim nemohli pohostinství oplatit. Nechci se seznámit se spoustou umouněných, nemytých lidí. Nemám jim co říct a oni nemají co říct mně. Chci žít, Larry.“ Náhle si uvědomila výraz v jeho očích, něžný jako vždy, když je na ni upíral, ale zároveň mírně pobavený.

„Myslíš si asi, že jsem hloupá, viď? Myslíš si, že jsem malicherná a hnusná.“

„Ne, nemyslím. Co říkáš, je přece docela přirozené.“

Stál zády ke krbu a Isabela vstala a šla k němu, takže stáli proti sobě.

„Larry, kdybys neměl ani halíř a dostal místo, které by ti vynášelo tři tisíce ročně, provdala bych se za tebe bez nejmenšího zaváhání. Vařila bych ti, stlala postele, bylo by mi jedno, co nosím, všeho bych se vzdala,

 pokládala bych to za báječnou věc, protože bych věděla, že je to jen otázka času, než se prosadíš. Ale tohle znamená žít strašně nuzně celý život, bez jakýchkoliv vyhlídek. Znamená to, že bych se plahočila do konce svých dnů. A proč? Abys mohl trávit léta hledáním odpovědí na otázky, které sám pokládáš za neřešitelné. Není to správné. Muž má pracovat. Proto je na světě. Tím přispívá k blahobytu společnosti.“

„Zkrátka a dobře, je jeho povinností usadit se v Chicagu a vstoupit do podniku k Henrymu Maturinovi. Myslíš, že bych významně přispěl k blahobytu společnosti, kdybych přemluvil své přátele, aby si koupili cenné papíry, na nichž má Henry Maturin zájem?“

„Makléři musí být a je to ohromně slušný a čestný způsob, jak si vydělávat na živobytí.“

„Vylíčila jsi hrozně ponurý obraz pařížského života s malým příjmem. Opravdu to není takové. Můžeš se velmi hezky oblékat, i když nepůjdeš k Chanelové.

A všichni zajímaví lidé nežijí v okolí Vítězného oblouku a avenue Foch. Totiž tam žije jen velmi málo zajímavých lidí, protože zajímaví lidé většinou nemají moc peněz. Znám tu řadu lidí, malíře, spisovatele a studenty, Francouze, Angličany, Američany a kdoví koho ještě, a ti by ti patrně připadali zábavnější

než Elliottovy omšelé markýzy a dlouhonosé kněžny. Máš bystrou mysl a živý smysl pro humor. Líbilo by se ti, jak si vyměňují při večeři názory, i kdyby se pilo

jenom vin ordinaire a neobsluhoval by komorník s řadou sluhů.“

„Neplácej hlouposti, Larry. Samozřejmě by mě to bavilo. Nejsem přece snob. Hrozně ráda bych se seznámila se zajímavými lidmi.“

„Ano, v šatech od Chanelové. Myslíš, že by jim nedošlo, že je to svého druhu kulturní výprava mezi chudinu? Necítili by se dobře, a ty také ne, a jediný zisk

pro tebe by byl, že bys pak mohla vykládat Emily de Montadour a Gracii de Château-Gaillard, že to byla ohromná legrace, když ses seznámila se spoustou podivných bohémů v Latinské čtvrti.“

Isabela mírně pokrčila rameny.

„Asi máš pravdu. Nejsou to lidé, mezi nimiž jsem vyrostla. Nejsou to lidé, s nimiž mám cokoliv společného.“

„A jak si my dva stojíme?“

„Přesně jako na začátku. Co se pamatuju, žiju v Chicagu. Všichni mí přátelé tam žijí. Všechny mé zájmy jsou tam. Jsem tam doma. Tam patřím a ty tam taky

patříš. Maminka je nemocná a už nikdy se jí nepovedelíp. Ani kdybych chtěla, nemohla bych ji opustit.“

„Znamená to, že se za mne nechceš provdat, leda bych byl ochoten vrátit se do Chicaga?“

Isabela zaváhala. Milovala Larryho. Chtěla se za něho provdat. Chtěla ho všemi smysly. Věděla, že Larry po ní touží. Nevěřila, že by nepolevil, kdyby šlo do tuhého. Bála se, ale musela riskovat.

„Ano, znamená to přesně tohle.“

Larry škrtl o krb sirkou, takovou staromódní francouzskou sírovou sirkou, která naplňuje nos nakyslým zápachem, a zapálil si dýmku. Prošel kolem Isabely a zůstal stát u okna. Díval se ven. Zdálo se, že mlčí celou věčnost. Isabela zůstala tam, kde byla, když stála proti Larrymu, a dívala se do zrcadla nad krbem, ale

neviděla se. Srdce jí divoce bušilo a z úzkosti se jí dělalo nevolno. Konečně se Larry otočil.

„Hrozně rád bych tě přesvědčil, že život, který ti nabízím, je neskonale plnější než cokoliv, co si dovedeš představit. Hrozně rád bych tě přesvědčil, že duševní život je ohromně vzrušující a plný bohatých zkušeností. Je neomezený. Je to ohromně šťastný život. Jen jediná věc se mu vyrovná, totiž když je člověk sám v letadle, vysoko, vysoko, a obklopuje ho pouze nekonečno. Prostor bez hranic omamuje. Člověk se cítí tak povznesený, že by to nevyměnil za všechnu moc

a slávu světa. Onehdy jsem četl Descarta. Ta lehkost, ten půvab, ta jasnozřivost. Hrome!“

„Ale, Larry,“ přerušila ho zoufale, „copak nechápeš, že po mně žádáš něco, k čemu se nehodím, co mě nezajímá a o co se nechci zajímat? Jak často ti mám opakovat, že jsem docela obyčejná, normální dívka. Je mi dvacet, za deset let budu stará, chci se mít dobře, dokud mohu. Ano, Larry, mám tě tak strašně ráda. To všechno jsou jen maličkosti. Nikam tě to nedovede. Pro tvé vlastní blaho tě prosím, abys toho nechal. Buď muž,Larry, a chop se mužské práce. Jen promarňuješ cenné roky, s nimiž toho ti ostatní tolik podnikají. Jestli mě máš rád, Larry, nevzdáš se mě pro sen. Povyrazil sis. Vrať se s námi do Ameriky.“

„Nemohu, miláčku. Znamenalo by to mou smrt. Zradil bych vlastní duši.“

„Ach, Larry, proč takhle mluvíš? Takhle mluví hysterické, intelektuální ženské. Co to znamená? Nic. Nic. Nic!“

„Náhodou to znamená přesně to, co cítím,“ odpověděla oči mu jiskřily.

„Jak se můžeš smát? Copak nechápeš, že to je strašně vážné? Přišli jsme na rozcestí, a co uděláme teď, ovlivní celý náš další život.“

„To vím. Věř mi, že to myslím skutečně vážně.“

Povzdychla si.

„Když nechceš přijít k rozumu, není už co říct.“

„Ale já to nepokládám za rozum. Myslím, že po celou dobu jsi plácala úžasné nesmysly.“

„Já?“ Nebýt tak nešťastná, byla by se Isabela rozesmála. „Chudáčku Larry, tobě asi přeskočilo.“

Pomalu si stáhla zásnubní prsten z prstu. Položila si ho na dlaň a zadívala se na něj. Byl to hranatě broušený rubín zasazený do úzkého platinového pásku

a vždycky ho ráda nosila.

„Kdybys mě měl rád, nedělal bys mě nešťastnou.“

„Já tě mám rád. Někdy bohužel nemůže člověk dělat to, co pokládá za správné, aniž někoho udělá nešťastným.“

Natáhla ruku, na níž spočíval rubín, a násilím přiměla chvějící se rty k úsměvu.

„Tady je, Larry.“

„K čemu by mi byl? Nenecháš si ho na památku našeho přátelství? Můžeš ho nosit na malíčku. Naše přátelství přece nemusí skončit, že ne?“

„Vždycky tě budu mít ráda, Larry.“

„Tak si ho nech. Uděláš mi tím radost.“

Na okamžik zaváhala, pak si ho navlékla na prstpravé ruky.

„Je moc velký.“

„Tak si ho dej opravit. Pojďme do Ritzu se napít.“

Poněkud ji zaráželo, že všechno proběhlo tak hladce.

Neplakala. Všechno vypadalo nezměněně, jenom už se neprovdá za Larryho. Ani se jí nechtělo věřit, že všechno jednou provždy a dočista skončilo. Trochu ji mrzelo, že nedošlo k hroznému výstupu. Hovořili o tom téměř tak chladně, jako kdyby probírali pronájem domu. Cítila se okradená, ale zároveň si uvědomovala jistý pocit uspokojení, protože se zachovali tak civilizovaně. Dala by hodně za to, aby se dověděla, co Larry opravdu cítí. Ale to se dalo vždycky těžko odhadnout. Jeho hladký obličej a tmavé oči byly maskou, a Isabela si uvědomovala, že ani ona, která ho zná taková léta, jí nedokáže proniknout. Když si při příchodu sundala klobouk, položila ho na postel. Nyní, stojíc před zrcadlem, si ho zase nasadila.

„Jen tak pro zajímavost,“ řekla a upravovala si přitom vlasy, „chtěl jsi zrušit naše zasnoubení?“

„Ne.“

„Myslela jsem, že se ti uleví.“ Neodpověděl. Obrátila se k němu s veselým úsměvem na rtech. „Jsem hotová.“

Larry za sebou zamkl dveře. Když vracel klíč, zahrnul je muž v recepci do pohledu plného šibalského spiklenectví. Isabela nemohla neuhodnout, co předpokládá, že dělali.

„Pochybuju, že by ten děda vsadil nějak moc na mé panenství,“ řekla.

Vzali si taxík do Ritzu a objednali si pití. Mluvili o všelijakých věcech, zdánlivě bez zábran, jako staří přátelé, kteří se denně vídají. Larry byl sice od přírody mlčenlivý, ale Isabela byla hovorná dívka s bohatou zásobou tlachů a byla odhodlaná nepřipustit, aby se mezi nimi rozhostilo mlčení, které by se dalo jen

obtížně přerušit. Nechtěla, aby si Larry myslel, že mu něco zazlívá, a pýcha ji nutila, aby Larry z jejího chování nevytušil, že je dotčená a nešťastná. Za nějakou chvíli mu navrhla, aby ji zavezl domů. Když ji vysadil před domem, řekla mu vesele: „Nezapomeň, že s námi zítra obědváš.“

„To si piš, že nezapomenu.“

Nastavila mu tvář k polibku a prošla porte cochère.

William Somerset Maugham