Hned tři obsáhlé prózy Johanna Wolfganga Goetha s
autobiografickými rysy uvedla k v těchto dnech k volnému stažení v elektronické
podobě Městská knihovna v Praze. Nová
edice přejímá texty z vydání Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a
umění (v letech 1958 a 1961).
První z knih, Viléma Meistera divadelní poslání, je románem
označovaným v kontextu Goethova díla jako "Urmeister", tedy první
rozpracování námětu, ke kterému se pak autor podrobněji vrátil ve dvoudílném
románu o Vilému Meisterovi. Široce komponovaná próza s řadou autobiografických
prvků, doplněná vsuvkami a vedlejšími příběhy, je rozsáhlým, filozoficky
fundovaným zamyšlením nad dobou a posláním umělce v ní. Knihu přeložila Kamila
Jiroudková.
Následují Viléma Meistra léta učednická, dílo psané na
sklonku XVIII. století, které je zároveň prvním klasickým výchovným románem.
Hrdinou je měšťanský syn, který protestuje proti životu ve stavovské
společnosti a hledá svobodu v umění, zejména v divadle. Konečně nastupuje cestu
k tomu, stát se platným členem společnosti. To se uskutečňuje v tajném spolku
(literární obraz zednářských a iluminátorských spolků). Tento přerod se
neuskuteční naráz, ale pozvolným hromaděním zkušeností a pod tlakem událostí.
Nakonec najde štěstí ve sňatku s přítelovou sestrou Natálií. Román psaný na
přelomu dvou dějinných epoch, zachycuje střetnutí dvou světů - měšťanského a
šlechtického. Hlavní hrdina je zosobněním kladných vlastností. Přeložili
Vojtěch Jirát a E. A. Saudek.
Do třetice tu jsou
Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání. Hlavní děj je často
přerušovaný novelami, dopisy, deníkovými záznamy a poznámkami, zdánlivě s
vlastním dějem nesouvisejícími. Nalézáme zde stati pedagogické, ovlivněné
Rousseauovým Emilem, poznáváme Goethovy názory na úlohu umění i jeho snahu na
vyrovnání se se silným proudem ateistického myšlení a materialismu, který se
šířil Evropou po Velké francouzské revoluci.
Přeložila Kamila Jiroudková.
Ukázka z knihy Viléma Meistera divadelní poslání:
Už mezi čtyřmi stěnami mívali pospolu dobré a veselé chvíle,
ale zde bylo určitě ještě příjemněji, neboť volnost oblohy a krása krajiny
naladily každou mysl povzneseněji. Nedovedli si představit nic skvostnějšího
než trávit život v tak příjemném prostředí. Záviděli myslivcům, uhlířům a
dřevorubcům, jež k těmto šťastným koutům poutá povolání. Ale nade všecko
vychvalovali cestování cikánské rodiny, protože prý má právo v blažené zahálce
užívat všech dobrodružných půvabů přírody. Zatím dali vařit brambory, několik
hrnců stálo u ohně, společnost se ve skupinkách utábořila pod stromy a u křoví,
podivné ústroje jí dodávaly cizokrajný vzhled, zbraně, které s sebou nesli,
podivnost ještě přibarvovaly, opodál krmili vozkové koně, a kdyby se byli
postarali o to, aby schovali kočáry, byla dekorace dokonalá. Vilém prožíval při
té podívané vzácnou radost. Dovedl se sám vmyslit do úlohy vůdce této tlupy, s
každým o tom nápadu rozmlouval a rozvíjel ho co nejpoetičtěji. Společnost se
rozjařila, jedli, pili, hlučně se veselili a přiznávali, že nikdy nezažili
hezčí chvíle.
Nemůžeme tu čtenářům tajit, že toto byl původní výjev, jehož
napodobeniny a kopie jsme v poslední době až do omrzení vídali na německých
divadlech. Nápad se statečnými pobudy, s ušlechtilými loupežníky, velkomyslnými
cikány a všelijakou jinou idealizovanou holotou vděčí za svůj skutečný původ
tomuto místu, na němž odpočívala naše společnost a které jsme právě vylíčili s
jistým odporem, neboť je velmi nemilé, nenajdeme-li dříve příležitost seznámit
obecenstvo s originálem, než když už kopie setřely půvab předmětu a jeho
novosti.
Veselí rostlo každým okamžikem. Vilém a Laertes uchopili
rapíry a začali se cvičit v souboji, jímž Hamlet tak tragicky skončí. Umínili
si zkusit tu hru sami dva a našemu příteli připadla role dánského prince.
Ostatní je v kruhu obstoupili, oba šermovali nadmíru horlivě a zájem diváků
rostl s každým výpadem. Pojednou však se společnosti zmocnilo velké zděšení,
neboť v nejbližším křovisku padl výstřel a pak ještě jeden. Když se ohlédli,
spatřili ozbrojené lidi, jak se derou k místu, kde kočí nedaleko naložených
kočárů krmili koně.
Všecky ženy vykřikly, naši hrdinové odhodili rapíry, hmátli
po šavlích, spěchali proti lupičům a volali, ať zůstanou stát a zodpovědí se
jim ze svého počínání. Protože jim lupiči odpověděli několika ranami z mušket,
vypálil Vilém z pistole na jednoho, který vylezl na vůz a přeřezával provazy zavazadel.
Trefil ho, takže se darebák hned svalil, a protože se neminul ani Laertes,
tasili oba poboční zbraně, když tu se na ně s kletbami a řevem vrhla část
bandy, několikrát na ně rovněž vystřelila a s blýskavými šavlemi se postavila
na odpor jejich odvaze. Naši mladí hrdinové se drželi statečně, volali na
ostatní druhy a pobízeli je, aby jim přispěli na pomoc. Avšak Vilém brzy
přestal vnímat denní světlo a ztratil vědomí. Klesl zraněn výstřelem, který ho
zasáhl mezi hruď a paži, omráčen ranou šavle, která mu rozťala klobouk a
pronikla až téměř na lebeční kost, a jak nešťastně přepadení skončilo, dověděl
se až později z vyprávění ostatních.
Když zase otevřel oči, byl v prapodivné poloze. První, co
rozeznal skrz mrákotu, která mu ještě kalila zraky, byla Filinina tvář
sklánějící se nad jeho obličejem. Byl příliš sláb, aby se zvedl, a když se
opřel a chtěl se vzpřímit, ucítil, že leží dívce na klíně, a znovu jí na klín
klesl. Seděla na zemi, zlehka k sobě tiskla hlavu raněného jinocha nataženého
před ní a ve své náruči mu uchystala tak měkké lůžko, jak jen dovedla. Mignon
mu s rozcuchanými, zkrvácenými vlasy klečela u nohou a s velkým pláčem je
objímala.
Když Vilém pohlédl na své zakrvácené šaty, zeptal se
zlomeným hlasem, co se stalo jemu a ostatním. Filina ho prosila, aby zůstal
klidně ležet; ostatní prý jsou všichni v bezpečí, řekla mu, a raněn není nikdo
kromě něho a Laerta; dál už mu nechtěla nic vyprávět a pořád ho jen úpěnlivě
prosila, aby se upokojil, protože by se musila bát, že se mu zase otevřou rány,
jež má jen špatně zavázány. Podal ruku Mignon a ptal se, proč má to dítě kadeře
od krve.
Když ho to dobré stvoření vidělo raněného a nic kolem sebe
nenacházelo, čím by mu mohlo zastavit krev, vzalo své vlastní vlasy, aby jimi
ucpalo rány svého pána a otce, brzy však musilo nechat marného počínání. Potom
ho ovázali hubkou a mechem. Filina na to obětovala šátek a zástěru.
Vilém si všiml, že se Filina zády opírá o svůj kufr, který
dosud vypadal pevně zamčený a nepoškozený; zeptal se, zda ostatní byli také tak
šťastni a zachránili svůj majetek. Odpověděla na tu otázku pokrčením ramen a
pohledem na louku, kde ležely porůznu roztroušeny rozbité truhly, vylomené
kufry, rozřezané tlumoky a spousta drobného náčiní. Lidé na prostranství nebyli
a podivná skupinka, kterou jsme popsali, byla na opuštěném místě sama.
Vilém se teď dovídal víc, než chtěl vědět. Muže, kteří by se
ještě byli mohli bránit, lupiči snadno zastrašili a přemohli; část jich utekla,
část zděšeně přihlížela neštěstí, vozkové, kteří se kvůli svým koním ještě
drželi nejstatečněji, se nakonec už také nemohli ubránit, zakrátko bylo všecko
dočista vydrancováno a odvlečeno. Vyděšení cestující spustili nářek nad svou
ztrátou, sotva pominul strach o život. Pospíšili co nejrychleji do sousední
vesnice, odvedli s sebou lehce raněného Laerta a odnesli si jenom ubohé trosky
svých pokladů. Harfeník opřel poškozený nástroj o strom a také s nimi odkvapil
do vsi pro ranhojiče, aby podle možnosti pomohl jeho dobrodinci, jehož tu
zůstavili v domnění, že je mrtev.
 |
| Johann Heinrich Wilhelm Tischbein, Goethe in der römischen Campagna, 1787. Ze sbírek Städel Museum / Städelsches Kunstinstitut und Städtische Galerie, Frankfurt am Main |
Žádné komentáře:
Okomentovat