Další kniha ze spisů českého biologa, esejisty a spisovatele
se otevírá sebranými novinovými a časopiseckými články z let 2014–2019. Svazek dále obsahuje rozličné eseje, rozhovory – a tečkou je
pak povídka Eskorta aneb Pomsta na Josefu Věromíru Plevovi. A témata textů? Jaké jsou problémy euroamerické civilizace v pozdní době? Co z toho, o
čem se hovoří, je „pěna dní“ a co jsou problémy skutečné? Nejsou vlastně
už od počátku lidských dějin stejné? Čím se podobáme zvířatům a čím se
od nich lišíme? Do jaké míry utváří věda náš obraz světa? Která z našich
současných témat jsou skutečně podstatná? Kdy je čas o nich psát a kdy
je čas s tím přestat? Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa
kolem nás mlčení?
Vydává Nakladatelství Academia.
Ukázka z knihy:
PROTI VŠEM
Západ se postupně dostává do situace, na kterou nebyl celou
jednu generaci zvyklý – náhle se cítí obklopen nepřáteli z mnoha stran. Rusko
je nepřítelem, Čína vlastně taky, ač se to nahlas neříká, a muslimský svět se
najednou jeví také celý nepřátelským – Západ tam má sice své spojence a snaží
se nějak diferencovat mezi jednotlivými státy, ale z hlediska médií a
lidových projevů už se jeví být mezi přízračným „Islámským státem“ a Tureckem
sotva jaký rozdíl. Je jisté, že lidská duše si nějakým způsobem nepřátel žádá,
a Oscar Wilde trefně píše, že při jejich výběru je třeba postupovat s největší
pečlivostí. Tak to ostatně bylo v lidské společnosti po tisíciletí:
přátelé, to byli ti z vlastní tlupy, většinou i nějak pokrevně spříznění (v
jižních Čechách se dříve říkalo „přátelé“ příbuzenstvu), a nepřátelé, to byli
ti ostatní, s nimiž se v případě setkání hovořilo sekeromlatem.
Různé sociální sítě by byly jistě ještě úspěšnější, kdyby
měly krom kategorie „friends“ ještě kategorii „enemies“. Těm prvním by se třeba
na - psalo: „Milí přátelé, jedu na Mallorku a těším se, až se s vámi zase
setkám.“ Těm druhým pak: „Vy hajzlové, heč, jedu na Mallorku a vy budete sedět
na zadku doma!“ Toto prastaré schéma se pak projikuje do myšlení a konání
celých říší. Namísto rozmytě neurčitého pocitu vágního bratrství s celým
lidstvem pak můžeme usínat se samopalem pod polštářem s vědomím, že máme nejen
věrné a nejlépe „odvěké“ přátele, kteří za námi za všech okolností stojí, ale i
zavilé nepřátele, kteří podobně jako čert nikdy nespí a nepřetržitě snují
nějaké špatnosti a podrazy. V médiích si pak můžeme každý den přečíst, co
se jim všechno zase nepovedlo a jak se jejich konec nezadržitelně přibližuje.
Jako dětem nám vypravovali, že zatímco my ve svých postýlkách pokojně spinkáme,
stateční pohraničníci na naší západní hranici bdí, vyhlížejíce útočícího
imperialistu.
Obávám se, že je vhodný okamžik položit si otázku, zda Západ
má nějaký mandát Nebes či Dějin šířit svou politickou a ekonomickou strukturu celoplanetárně,
a tudíž všechny zásahy, které k tomu dělá, jsou tímto cílem automaticky
ospravedlněny, či nikoli. Pokud si odpovíme kladně, bylo by dobře to říci
hlasitě a přestat mluvit o sebeurčení národů, kulturním relativismu, multikulturalismu
a podobných věcech a „náš džihád“ zahájit se vší opravdovostí. Pak by ovšem
bylo nutné postupovat zhruba tak jako kdysi Osmanská říše – obsazený Irák držet
stále a postupně jej přeměnit v další, dislokovaný stát Unie. Bylo by nutné
také podruhé přepsat koloniální dějiny, už jednou přepracované z příběhů hrdinů
na příběhy hanebníků – Hernando Cortéz by se pak jevil vzorovým předchůdcem některých
dnešních trendů: zlomil aztéckou hrůzovládu nad většinou Mexika, zakázal
modloslužbu a lidské oběti, přinesl pokročilejší technologie a vědu západního
typu, samosprávu městských obcí, napojil tamní ekonomiku na světové trhy,
Mexiko se stalo navěky nerozbornou součástí Západu (ten byl ovšem tenkrát na
východ od něj). Samozřejmě při tom létaly třísky, zhruba velikosti vzrostlých
dubů, na druhou stranu Cortéz sám jel v čele vojska a sekal v první linii.
Pokud naopak shledáme, že každý kulturní okruh má svou
vlastní dynamiku, nesouměřitelnou s těmi ostatními, bylo by dobře se opevnit ve
svých mezích s určitým zázemím, podle zásady „svého nedati, cizího nežádati“, a
přestat usilovat o světovou „všenápravu“. Současný stav je neobyčejně
schizofrenní a nestabilní: dělejte si vše sami, ale přesně tak jako my, my vás
budeme kontrolovat a bodovat (jak bychom se asi otřásli, kdyby někdo přišel
zjistit, jak dodržujeme šariatní předpisy či zásady konfucianismu?). Pokud se
příliš splašíte a vymknete, přijdeme vás vybombardovat. Kladu si otázku, proč
při obecně západní tendenci „páchat dobré“ nedošlo nikdy k útoku na Severní
Koreu, režim, který je mimo vši pochybnost opravdu zločinný a kde by vděk
obyvatelstva byl asi velký. Zřejmě je tam příliš málo surovinových zdrojů a
čínská hranice je proklatě blízko...
2014
SLOUPEK NA ROZLOUČENOU
K nadcházejícím šedesátým narozeninám jsem si nadělil trochu
neobvyklý dárek: přesně po pětadvaceti letech jsem se rozhodl ukončit svou
žurnalistickou činnost. Užil jsem si jí do sytosti a její značnější část se
odehrávala právě na stránkách Lidových novin – jim i našim čtenářům bych chtěl
ze srdce poděkovat za trpělivost, kterou se mnou měli. Sluší se, aby si člověk
dělal za dětství bábovičky, za mlada sledoval řekněme etologii mravenců, v
úplné dospělosti se zajímal o záležitosti obce a na stáří myslel na duši a její
spásu, ať si pod tím už představuje cokoli.
Pro pokračování v novinářské činnosti – knihy a eseje bych
ovšem rád psal dál – se už nehodím ještě ze dvou důvodů: na rozdíl od mnoha
mediálních intelektuálů jsem dospěl k závěru, že svět běží v hrubých rysech v podstatě
spíše tak, jak má, a opustilo mne dlouhodobé věštění chmurných konců a neustálé
rozhořčování se. Zajisté, všechno na světě, co mělo svůj počátek, včetně naší
civilizace, bude mít svůj konec, ale ten bude tak zřejmý, že jej neobjevíme až na
stránkách denního tisku. Nechce se mi rovněž věštit zářné zítřky – vždycky
budou dosti flekaté a hádám, že i v ráji je někde v rohu hromádka. Obávám se,
že to nejsme my a naše „titánská snaha“, co drží společnost pohromadě, ale její
regenerační a seberegulační schopnosti, které působí stejně jako u organismu
převážně na nevědomé rovině, trochu podobně jako gravitace účinkuje neustále na
dobré i zlé, hubené i tlusté.
S přibývajícími lety je mi také stále jasnější, že
selektivní podporou jedné z polarit se cokoli, společnost zejména, povážlivě
vychyluje z rovnováhy. Snad je to letitým zapletením se súfijskými mystiky a
básníky typu Džaláluddína Rúmího či Hadžího Bektaše, kteří často ve svých verších
zpívávali o sjednocení protikladů, tom, čemu evropští alchymisté říkali
coniunctio oppositorum: „Jsem plamen i můra, jsem zloděj i žandarm, jsem světlo
i temnota.“ Analogicky bych dnes musel psát cosi ve smyslu, že „jsem imigrant i
nacionalista, jsem environmentalista i korporátník“ atp. Laskavý čtenář jistě
nahlédne, že takto se žurnalismus dělat nedá. Ba právě naopak, doba si žádá
jasných a pádných odpovědí: „Jsi pro Mongoly, nebo proti Mongolům!? Řekni to
jasně!“ Odpověď typu, že jak proti kterým, jak v čem a jak kdy, uspokojí
málokoho. „Ale vždyť Mongolové přece pasou i v neděli, rouhají se svobodnému
trhu a nekupují zubní pastu Perlička!“ (Příklad.) Doba si naopak žádá jasných stejtmentů
připomínajících někdejší: „A už, soudruhu, vaše pracovní skupina zaujala
stanovisko k poslední rezoluci ústředního výboru?“ Podobně při letním koncertu
u rybníka všichni žabáci naráz vykřiknou: „Kvak!“ Všechny společnosti
dostatečně „ustáté“ a etablované jsou si čímsi podobné a nemělo by mne to
překvapovat. Proto lidé koneckonců stárnou a nakonec umírají, protože už toho
pamatují příliš mnoho.
Proto se se svými čtenáři ještě jednou loučím a těším se na
další shledání na stránkách knih, které, dá-li Osud, ještě vyjdou.
Vyšlo 14. 7. 2018
© Stanislav Komárek, 2020
ISBN 978-80-200-3029-0
