Adela Banášová: Zapomenuté slovenské pohádky

Bylo nebylo… Populární slovenská moderátorka vstoupila už před časem do světa literatury rozpustilou pohádkovou knížkou. Nyní se dobrodružství brynzovníčků dostávají i k českému čtenář. Kniha, kterou vydává nakladatelství XYZ, je sice určena hlavně dětem, ale potěšení může přinést i čtenářům z řad rodičů a prarodičů.

Autorka, která si knihu také sama ilustrovala, připojila k českému vydání stručný úvod:

„Milé české děti,

oslovuji vás proto české, protože jste první na světě za hranicemi Slovenska, které drží v rukou tuto knihu. Kniha O Brynzovnících vyšla nejdřív na Slovensku. To je země hned vedle vás na východ.

Kdysi spolu tyto dvě země tvořily Československo. Slováci jsou známí tím, že používají slova jako cencuľ a jiné. Jejich význam se dozvíte například od svých rodičů nebo na telefonním čísle 7. Slováci kromě toho rádi jedí brynzu. To je taková hodně podivná hmota, která je velice zdravá, ale trochu páchne a nikdo jí vlastně pořádně nerozumí. Je však i zázračná. Proč, to pochopíte u čtení těchto velmi slovenských pohádek. A věřím, že pak vezmete rodiče na Slovensko, abyste živého Slováka samy potkaly. Nebo je vezměte do Prahy. To by mělo stačit.

Tak vám přeji příjemné brynzové čtení, které se začne dalším úvodem. Tím původním pro slovenské děti… protože odsud to je již čistě slovenský příběh. V češtině.

P.S.: To vše přeložily do češtiny moje sestra Mária a neteř Natali, která je stejně stará jako vy. Děkuji!“

Ukázka z knihy:

Brynzovníci

Žil byl jeden bača kdesi daleko na salaši jen se dvěma ovečkami. Jmenovaly se Květa a Milada. S bačou se příliš nekamarádily, protože bača byl trochu líný, ani na pastvu se mu nechtělo je vyhánět. Tak se Květa a Milada často pásly samy, okousávaly vysokotatranskou trávu a pomlouvaly baču.

„Bé, bééééézbožný obééééézní báááááča,“ postěžovala se Květa Miladě.

„Bé, nezběééééhlý v běééééžném bačování. Bééé,“ souhlasila Milada s Květou.

Baču však ovce netrápily. Ty se totiž zásluhou jeho lenosti ostatně samy naučily podojit, přinést mléko do salaše a všemi možnými procedurami z něj vyrobit to, čeho bylo zapotřebí. Procedury teď nebudeme popisovat, protože byste k tomu potřebovaly minimálně střední potravinářskou školu s nástavbou, a tu zřejmě, milé děti, nemáte. Salaš jednoduše fungovala výborně, přestože bača vůbec, ale absolutně vůbec nic nedělal. Vlastně moment. Dělal. Malým nožíčkem vyřezával do oštěpku¹ obrázky – různé výjevy ze svého vlastního života. Jelikož bača celý život jenom seděl a vyrýval ornamenty do oštěpků, tak do těch oštěpků

vyřezával nožíkem sebe, jak sedí a vyřezává nožíkem do oštěpků sebe, jak sedí a vyřezává nožíkem do oštěpků sebe, jak sedí a vyřezává nožíkem do oštěpků sebe, jak…

A tak to šlo dál a dál a na salaši se nic nedělo. Milada a Květa, zmíněné ovce, se nahněvaly. Proč by ony měly dělat všechno a bača jen slíznout veškerou slávu a pochvaly za výtečné oštěpky? A tak si řekly jedno velké, hlasité a společné: „Béééééé.“

Už nebudou dělat práci za baču. Nebudou dělat nic. Jak řekly, tak i udělaly. Do salaše odnesly poslední kbelík mléka, dokončily poslední proceduru, kterou vám teď nepopíšeme, protože byste k tomu potřebovaly minimálně střední mlékařskou školu se stáží ve Švýcarsku. Jedním slovem, vykašlaly se na všechno. Anebo tedy čtyřmi slovy. Potom Milada a Květa vyběhly na sousední pastvu za jinými ovcemi, které nosily i náušnice, a daly si taky takové nastřelit do uší.

A od té chvíle patřily k těm novým ovečkám a s nimi žily i nadále.

Bača si odchodu svých dvou jediných oveček ani nevšiml, protože byl myslí hodně vnořený do vyřezávání víte čeho a do víte čeho. Nevšiml si ani, když se přihodilo něco neuvěřitelného, zázračného a pohádkového. To se ale dozvíte až zítra, milé děti, teď je už čas jít spát.

No dobře, dobře, to vám ještě prozradíme, jinak byste asi neusnuly a zítra na výtvarce byste samou únavou z modelíny vymodelovaly nějaký váleček bez hlavy a paty a zase byste musely paní učitelku přesvědčovat, že takhle váš tatínek skutečně vypadá. A to my v pohádkové knížce nechceme.

Takže si to zopakujeme. Ovce jsou pryč, bača je sám a vyřezává… vy víte co a víte, do čeho. Jak jsme již zmínili, ovce nechaly zprocedurované mlíčko v kbelíku a odešly. A to mlíčko se najednou z ničeho nic začalo hemžit, hemlesit, bublat, zvedat – a najednou z něj byla brynza. To by nebylo nic výjimečného, jenže ta brynza začala nabývat zvláštních tvarů. Kbelík se tak silně otřásal a skákal, že bača poprvé v životě něco křivě vyřezal do oštěpku. Bum, bác, bum, bác, třesk, plesk a kbelík se vykbelil na zem.

Pomaloučku, pomalu z něj začaly vylézat jakési bílé postavičky.

Vypadaly jako panáčci z bílé modelíny. Samozřejmě, že nebyli z modelíny, ale z brynzy a nebyli to panáčci, ale brynzovníci. Malí, měkcí lidé s měkkým srdcem a malým mozečkem. Nebyli moudří, ale dobří a od chvíle, co se narodili na této opuštěné salaši, častokrát pomohli mnohým lidem i zvířátkům. Ale to všechno se dozvíte opravdu až zítra a během dalších dnů, až si přečtete tyto zapomenuté slovenské pohádky. I brynzovníci už totiž potřebují jít spát, protože narodit se je moc únavná záležitost a kromě toho by si ještě měli rychle najít nějaké chladné místečko na noc, aby se do rána nezkazili.

¹ Pozn. red: Oštiepok, česky oštěpek, je tradiční výrobek z ovčího sýra ze Slovenska nebo Valašska.

Text and illustrations © Adela Banášová, 2013

Translation © Mária Zinburgová, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-775-4

Chris Cleave: Všem statečným se odpouští

„Ve válce je odvaha laciná a shovívavost nepříliš populární.“

Píše se rok 1939, Velká Británie vstupuje do války a mladá socialistka Mary se rozhodne, že se jako dobrovolnice připojí k britskému válečnému úsilí. Začne učit děti, které měly být evakuovány z Londýna, ale nepřijala je žádná z venkovských rodin, protože jsou postižené, mentálně zaostalé nebo – jako v případě Maryina oblíbeného studenta Zacharyho – mají černou pleť. Toma, který výuku organizuje, velmi zasáhne, když jeho nejlepší přítel Alistair vstoupí do armády. Alistair je umělecký restaurátor a nikdy nevypadal na to, že jej válka lákala. Je to až Mary, kdo dokáže Toma přivést na jiné myšlenky, a v nejisté době jejich profesionální vztah brzy přeroste v něco víc. Když se navíc Mary setká s Alistairem, ocitnou se všichni v tragickém milostném trojúhelníku. Zatímco kolem nich padají bomby a boje se stupňují, musejí se vypořádat jak se svými city, tak s vidinou nového světa, který je zcela odlišný od čehokoli, co dosud poznali. Na pozadí barvitě vylíčeného milostného příběhu Cleave umně pracuje s mnoha dalšími univerzálními motivy – hrdinstvím, soudržností, pokrytectvím, ale také neskrývaným rasismem, a hlavně morální odpovědností každého člověka v době, kdy žádné rozhodnutí není jednoduché.

Britský autor Chris Cleave se českým čtenářům poprvé představil roku 2012 románem Včeličky. Ten vyšel v nakladatelství Plus, které vydává i román Všem statečným se odpouští.

Ukázka z knihy:

ZÁŘÍ 1939

Mary se málem rozplakala, když se dozvěděla, že její prvním významným úkolem jako učitelky bude evakuovat svou třídu na venkov. A když zjistila, že Londýn vystěhoval několik dní předtím, než ho měly opustit děti, mimo město zvířata ze zoologické zahrady, hrozně ji to rozčílilo. Když už se musí evakuovat, nemělo by si aspoň hlavní město cenit svých dětí výše než papoušků a pižmoňů severních?

Zkontrolovala v kapesním zrcátku, má-li správně namalovanou pusu, a pak zvedla ruku, aby upoutala pozornost paní ředitelky.

„Ano, paní učitelko?“

„Není to hanba, děti, evakuovat nejdřív zvířátka? Co myslíte?“

Slyšely to všechny děti, které čekaly seřazené na shromaždišti před opuštěnou zoo na odjezd. Plaše zahýkaly na souhlas. Ředitelka stihla Mary studeným pohledem, který ji poněkud znervóznil.

Ale to přece není správné, dát zvířatům za těchto okolností přednost! Není to něco podobného, jako když unavený staroch Noe na tu svou archu nalodil němé zástupce zvířecích druhů místo neposedných dětí, s nimiž se mohl snadno domluvit? Takhle nějak přece došlo k tomu, že voda zlikvidovala nejlepší kořínky budoucnosti lidstva. Že se v současném lidstvu vyskytují násilničtí incestní potomci Cháma a Šéma a Jáfeta, kteří byli schopni

vyhlásit válku zrovna v době, na kterou si Mary naplánovala zájezd do švýcarských hor.

Ředitelka si jenom povzdechla. A pak začala vysvětlovat, že to pořadí způsobila skutečnost, že co se opic týkalo, nebylo zapotřebí vyplňovat jméno na visačku zavazadla, dohlížet na ně ve vlaku v kupé druhé třídy a najít pro ně hostitelskou rodinu někde v Cotswolds, v bezpečnější západní části Anglie. Stačilo pro ně obstarat vhodné náklaďáky na převoz a kvalitní potravu pro následující pobyt. Kdežto vyšší hominidae se jmény jako Henry

či Sarah vyžadovali nesrovnatelně rozsáhlejší péči, kterou přičinlivá byrokracie musela nejen předvídat, ale především konkrétně zabezpečit, a navíc pečlivě zdokumentovat, a to na formulářích, jež tiskárny musely vytisknout a dodat.

„Jo tak,“ řekla na to Mary. „Děkuju za vysvětlení.“

Bylo to tak, jistě. Štvalo ji, že je jí teprve osmnáct. To zjištění a pobouření pálilo její zdravý rozum jako žhavé uhlíky ruku skrz kuchyňskou chňapku. Tak tohle je důvod, proč se Londýn dosud hemžil dětmi a jeho zoologická zahrada zela prázdnotou a v kiosku se vršilo tři sta papírových pytlíčků s oříšky pro opičky.

Znovu zvedla ruku, ale pak ji zase nechala klesnout.

„Ano?“ zeptala se slečna Vineová. „Ještě něco?“

„Promiňte,“ omlouvala se Mary. „Už nic.“

„Prosím.“

Ředitelka spustila na okamžik z očí řady děcek a upřela na Mary pohled plný blahovolné shovívavosti.

„Uvědomte si, že teď jste na naší straně. Víte, jak to myslím: nás dospělých.“

Mary téměř cítila, jak jí v kostech praská vzteky. „Děkuji, slečno Vineová.“

V té chvíli jediné barevné dítě, které v téhle škole měli, vycítilo příležitost, vyběhlo z řady a začalo vylézat na vstupní bránu zoo, opatřenou visacím zámkem. Ředitelka se otočila jako na obrtlíku.

„Zachary Lee! Ale ihned slez! Honem, dolů!“

„Nebo co? Pošlete mě na venkov?“

Celé shromáždění ztuhlo. Vzbouřenec, desetiletý černoušek, se ale nehodlal vzdát. Přehodil hubené nožky přes hřeben brány, obě poslední O slova „ZOO“ použil jako madla tělocvičného koně a vzápětí zmizel z dohledu.

Slečna Vineová se obrátila na Mary. „Nepokusila byste se toho negříka najít a přivést zpátky, co říkáte?“

Byla to její první válečná záchranná akce. Dosněda opálená Mary Northová poklusávala jako hříbě po cestách mezi opuštěnými pavilony, dosud ještě vzorně upravenými, a cítila se lépe než před chvílí. Vylovila cigaretu a prsty druhé ruky si přetřela čelo – proč by se pod ním měla uhnízdit nějaká frustrace. Jakoukoli depresi je nutno zahnat, jako se dá setřást z rukávu špetka popele nebo vyhnat včela z pokoje otevřeným oknem.

Zatím už stačila prohlédnout výběh žiraf a pavilony velkých šelem. Z oddělení velkých opic zaslechla cosi jako zakašlání, a tak po špičkách prošla dovnitř dveřmi, které hladce otevřela.

Brodila se vrstvou slámy, ze které se zvedal pach moče a pižma, a měla trošku nahnáno; ale doufala, že když to tu ošetřovatelé vyklízeli, spočítali ty gorily při nakládání dobře.

„Vylez, Zachary Lee. Já vím, že jseš tady.“

Byl to zvláštní pocit, pohybovat se v tom pavilonu a dívat se ven skrz zašpiněná skla oken. „Tak se ukaž, kamaráde. Nebo to oba odneseme.“

Další zakašlání a pak šustot slámy. Nakonec se ozval klukovský hlas s nazálním americkým přízvukem. „Nikam nejdu.“

„No prosím,“ řekla Mary. „Tak tady oba zůstanem do konce války, ale potom se nikdo nedoví, co všechno jsme mohli během ní vykonat.“

Posadila se vedle chlapce, ale napřed si sundala červené sáčko a rozprostřela si ho na slámu. Ať si o válce říká kdo chce co chce, ji zachránila před dvěma odpoledními hodinami franštiny na Mont-Choisi a kdo ví, co dobrého pro ni ještě chystá.

Zapálila si další cigaretu a vyfoukla kouř do kužele slunečního světla.

„Moh bych taky jednu dostat?“ ozval se tichý hlásek.

„No to je otázka,“ zareagovala Mary. „Samozřejmě že ne. Až ti bude aspoň jedenáct.“

Od shromaždiště sem zalehlo kovové hvízdnutí píšťalky. Mohlo to znamenat, že nad Londýn nalétávají těžké bombardéry, ale třeba taky že děti byly přeorganizovány do dvou zhruba stejných družstev a budou hrát pálkovanou.

Zachary vystrčil hlavu ze slámy. Mary stále ještě žasla nad jeho tmavohnědou pletí a kaštanovýma očkama. Když se poprvé usmál, okouzlil ji záblesk jeho růžového jazyka. Čekala, že bude… ne zrovna taky hnědý, ale určitě nápadně jiný než růžový, obdobně jako se liší tmavohnědá kůže od bílé. Například třeba – namodralý, jako mají někteří skinkové, ty ještěrky chované v teráriích. Nepřekvapilo by ji, kdyby mu tekla černá krev a produkoval slonově bílé exkrementy. Byl to první černoch, kterého si mohla prohlédnout zblízka – pokud se nepočítaly plakáty varietních představení a populárních koncertů; a stále se ještě musela ovládat, aby na něj moc nevalila oči.

Měl ve vlasech slámu. „Slečno učitelko?“ oslovil ji. „Proč vocaď vodvezli ty zvířata?“

„To se liší podle toho která,“ vysvětlovala a začala je odpočítávat na prstech. „Hrochy proto, že jsou hrozně bázliví, vlky, protože jsou zákeřný a nikdy se nedá předvídat, co příští chvíli provedou, a lvy, protože je chtějí shodit jako parašutisty nad berlínskou zoologickou zahradou, aby tam zlikvidovali nepřátelské lvy pana Adolfa Hitlera.“

„Takže zvířata taky bojujou ve válce?“

„No samozřejmě! Nebylo by to divný, kdybychom měli bojovat jen my lidi?“

Z chlapcova výrazu bylo jasné, že o tomhle ještě neuvažoval.

„Kolik je sedm a sedm?“ využila Mary příležitosti a pokusila se získat převahu.

Chlapec začal počítat, v rozvážném a ukázněném postoji dítěte, rozhodnutého vytrvat alespoň tak dlouho, dokud vystačí se svými prsty. Nikoli poprvé v tomto týdnu potlačila Mary jak úsměv, tak celkem příjemné podezření, že práce učitelky nemusí být nakonec zase ten nejhorší způsob, jak přestát ony jalové hodiny mezi snídaní a společenským vyžíváním.

V úterý dopoledne, když zkontrolovala prezenci a než začala rozdávat skleněné lahvičky s mlékem, vypsala na jednatřicet hnědých visaček ke kufříkům jména svých dětí a jejich šňůrky provlékla horními dírkami jejich kabátků. Hned jak od nich odstoupila a otočila se zády, začaly si je navzájem vyměňovat. Už to byli normální lidé, byť se ještě nepokusili vyrůst.

A ovšemže je hned zkusila vyvolávat podle těch zaměněných jmen – chlapce jako Helenky a holky jako Richardy – a zachovávat při tom zcela vážnou tvář. Těšilo ji, že je dokázala rozesmát tak snadno. Ukazovalo se, že jediný rozdíl mezi dětmi a dospělými spočívá v tom, že děti do úsilí nebýt smutné dokážou vložit dvojnásob energie.

„Je to – dvanáct?“ zeptal se Zachary.

„Co jako?“

„No sedm a sedm,“ připomněl jí podrážděným tónem, vyhrazeným pro styk s dospěláky, kteří kladou otázky bez zřetele k tomu, jakou energii je pak zapotřebí vynaložit na odpovědi.

Mary omluvně přikývla. „Dvanáct je docela blízko.“

Znovu se ozvala ta píšťalka. Nad budovou natěšeně přelétlo několik racků. Pamatovali si, že by někdy teď měl nastat čas krmení.

Mary sebou trochu trhla. Jako by vysoko nahoře na modré obloze zacloumal vítr všemi rozvrhy času, co jich svět zná.

„Třináct?“

Mary se usmála. „Mám ti to ukázat? Ty jsi moc chytrý chlapec, ale je ti už deset a s počítáním jsi hodně zpožděný. Mám pocit, že si s tebou v tomhle ohledu nedal zatím žádný učitel dost práce.“

Přiklekla k němu do slámy a vzala ho za obě ruce – znovu ji udivilo, že nejsou o nic teplejší než ruce bílé. A předvedla mu, jak se dá k prvním sedmi prstům připočíst druhých sedm. „Už je ti to jasný? Sedm a dalších sedm, to dělá čtrnáct. Jenom nesmíš přestat počítat.“

„Jo…“

Ten překvapeně zklamaný postoj, který kluci zaujmou, když záhada tak nekrvavě podlehne rozumu.

„A co třikrát sedm, Zachary. Kolik to je? Když teď už víš, kolik je dvakrát sedm.“

Zadíval se na svoje roztažené prsty a pak na ni tázavě pohlédl.

„Na jak dlouho?“

„Co na jak dlouho?“

„Na jak dlouho nás vocaď posílají pryč?“

„Vrátíme se sem do Londýna, až tu zase bude bezpečno. Nemělo by to trvat moc dlouho.“

„Odjet na venkov – já se bojím. Chtěl bych, aby táta jel s náma.“

„Žádní rodiče s námi jet nemůžou. Musejí tady zůstat a pracovat. Válka to potřebuje.“

„Vy tomu věříte?“

Mary rozhodně zavrtěla hlavou. „Samozřejmě že ne. Nezdá se ti, že práce většiny lidí je vlastně zbytečná i v těch nejlepších časech? Třeba takoví pojišťováci… Nebo odhadci škod. Profesoři všeho možného. Většina z nich by byla užitečnější, kdyby recitovali básničky či prošívali ponožky zlatou nití.“

„Táta vystupuje ve varieté, v Lyceu. Je to užitečný?“

„Pro zvýšení morálky. To možná ano. Kdyby baviči nebyli zapotřebí, tak je evakuovali nejdřív. V nějakých komediantských vlacích, možná.“

Zacharyho to nerozesmálo. „Venkov… Na venkově o mě nikdo nebude stát.“

„Proč myslíš, proboha?“

Děti dovedou nasadit velmi bolestný výraz, když mluví s mimořádně natvrdlým dospělým člověkem.

„Jo ták…! No já nevím, možná se právě o tebe budou velmi zajímat. Čekala bych, že zprvu si na tebe budou nedůvěřivě sahat prstem, ale až jim dojde, že ta barva nejde smýt, určitě se k tobě budou chovat slušně. Lidi jsou v podstatě hodní, to mi věř.“

Chlapec vypadal velmi zamyšleně.

„V každém případě,“ ujistila ho Mary, „já tam jedu taky a slibuju, že tě nikdy neopustím.“

„Budou mě nenávidět.“

„Nesmysl. Napadli snad Polsko nějací komedianti? Obsadili Sudety černoši, kteří vystupujou ve varieté?“

Netvářil se, jako by jí to věřil.

„Takže jasný? Lidi na venkově tě budou mít určitě radši než Němce.“

„Mně se tam stejně nechce.“

„Ber to, jako by to byla nějaká báječná nová hra – vydáme se tam, kam všichni raděj nám. Co ty na to? Bude ji hrát každý, kdo za něco stojí.“

S překvapením si uvědomovala, že jí to vůbec nevadí – že ji posílají někam pryč. Bylo to něco jako obrovská ruleta – tak je to třeba chápat. Děcka se budou moct trochu nadechnout zdravého vzduchu a ona… no – není snad venkov prostor, po kterém se prohánějí samí Heathcliffové?

Zkusme si představit, napadlo ji, že tahle válka každého z nás hodně překvapí. Představme si, že evakuační vlak nás doveze do jakési divočiny, daleko od těchto vyštafírovaných ulic, kde každá třetí osoba je schopná vyprávět anekdotu o mé mamince nebo chodí k urně v tátově volebním obvodě.

Už se na tom venkově viděla – v hezké vesnici plné mladých lidí rozhozených válkou do nových vzorců. Bude to, jako když se pootočí kaleidoskopem, všude gramofon a všichni budou tančit.

Zamiluje se do prvního chlapa, který bude aspoň trošku zajímavý – jenom aby se předvedla své přítelkyni Hildě.

Stiskla černouškovi ruku, potěšena úsměvem, který její dobré rozpoložení vyvolalo na jeho tváři. „Tak co?“ zeptala se ho. „Nevrátíme se k ostatním, abychom nepřišli o všechnu legraci?“

Zvedli se z té slámy a ona z něj pečlivě smetla všechna stébla, která na něm ulpěla. Byl hubeňoučký, samá kost, v očích vyplašený pohled. Jako by byl dokonale zrentgenovaný – s neposlušným trsem černých vlasů na hlavě. Zakroutila hlavou a rozesmála se.

„Co je?“

„Zachary Lee – já vážně nevím, proč bychom tě měli chtít evakuovat. Vypadáš, jako by tě už stačili vybombardovat.“

Zakabonil se.

„Slečno Northová, víte, jak vy kouříte? Takhle…“

A předvedl svou nápodobu. Mary podle něj kouřila jako Bette Davisová – jako by v prstech držel retku značky Craven „A“, jejíž žhnoucí hrot virtuálně vypouští bohaté obláčky kouře. Pak se ta neexistující cigareta rozhodla povznést o něco výš, elegantně napřímila chlapcovo zápěstí a napjala mu palec a ukazováček do gesta znuděného světce udělujícího požehnání.

„Dokonalý!“ ocenila jeho výstup Mary. „Ale teď mi ukaž, jak bys kouřil ty.“

Jako eskamotér hrající si s mincí vylovil Zachary ze vzduchu imaginární cigaretu, otočil ji a schoval její žhnoucí hrot pod vyklenutou dlaň. Ostražitýma očima šlehl vpravo vlevo a pak si z ní zhluboka šlukl. Načež stočil hlavu stranou, pootevřel maličko jeden koutek úst a vyfoukl kouř dolů do slámy. Ten výdech byl téměř nepostřehnutelně rychlý, jako když vrabec ukákne na zem skrze listí větve.

„No to je úžasný. Poslyš, chlapče, ty kouříš tak dokonale, že by ti to měl svět zakázat.“

„Kouřím jako dospělej,“ odpověděl, na tváři výraz vyžilce.

„Fajn – takže já tě vlastně nemám co učit. Možná jenom číst, psát a počítat.“

Vzala ho pod paží a pak spolu odcházeli. Zeptal se jí, jestli anglická letadla budou ty lvy shazovat na Berlín ve dne, nebo v noci, a ona odpověděla, že asi spíš v noci, protože tyhle šelmy jsou v noci čilejší, ale kdoví – za války může být všechno jinak.

Copyright © Chris Cleave 2016

Transtation © Miroslav Jindra, 2017

Cover Illustration © Lee Avison / Trevillion Images

ISBN 978-80-259-0715-3

Arnon Grunberg: Mateřská znaménka

Mladý psychiatr Kadoke pracující na lince prevence sebevražd má problémy s hledáním ošetřovatelky pro svou matku. Žádná o ni nevydrží pečovat delší dobu. Důvodem je jak jeho vlastní dysfunkční osobnost, tak specifický způsob jeho „matky“ vyrovnávat se s vlastními traumaty a depresemi. Vyřeší situaci narychlo najatá promiskuitní suicidální pacientka s hraniční poruchou osobnosti? Může vůbec něco zdravého vzejít z přimíchání další pochybné ingredience do už tak barvitého klokotajícího mixu? Není to všechno vlastně jako mateřská znaménka, která nám ve skutečnosti nevadí, ale ze strachu před možnou rakovinou si je necháme odstranit, abychom si je nakonec schovali do krabičky na památku, protože se od nich neumíme odloučit? Jak je tomu u oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga již zvykem, i v tomto románu stahuje čtenáře co nejhlouběji do bezedné propasti lidských vztahů.

Nizozemský prozaik Arnon Yasha Yves Grunberg (1971) pochází z rodiny židovských emigrantů původem z Německa. Po vyloučení z gymnázia vyzkoušel řadu zaměstnání, na počátku devadesátých let provozoval vlastní nakladatelství Kasimir. Jeho první román, Blauwe maandagen (česky: Modré pondělky, 1999) z roku 1994 vyhrál Cenu Antona Wachtera za prvotinu. Stejné ocenění získal i v roce 2000 za De geschiedenis van mijn kaalheid (Dějiny mé plešatosti, vydal pod pseudonymem Marek van der Jagt). Kromě románů (například Figuranten, 1997, česky: Statisté, 2000; Tirza, 2006, česky 2009; Fantoompijn, 2000, česky: Fantomová bolest, 2006; Gstaad 95–98, 2002, česky: Gstaad, 2015 nebo posledním a zatím nejoceňovanějším Moedervlekken - Mateřská znaménka) je také autorem esejů, novinových sloupků, poezie, scénářů a divadelních her. V současnosti žije v New Yorku.

Román Mateřská znaménka vydává nakladatelství dybbuk.

Ukázka z knihy:

Je večer a stále ještě dusno. Na teploměru pověšeném u dveří matčina domu Kadoke vidí, že je 28 stupňů. Ve stínu. Touží po západu slunce.

Kadoke jel po službě za matkou, jak slíbil. Čekal, že bude se­dět venku, užívat si zahrádky, ale zjevně bylo moc horko i na ni.

Sako nechal na zadním sedadle auta, nechápe, proč si ho ráno vůbec bral.

Po Gerstenfeldovi jeli Kadoke s Edem ještě ke třem nalé­havým případům, mezi nimiž byl i jeden adolescent. Náročný případ. Ed měl pravdu: z toho horka jsou lidé úplně bez sebe.

Tráva vypadá beznadějně. Kadoke si zapálí. Nechápe, proč má tráva umřít. Tahle nesmyslná smrt se mu nelíbí. Právě večer, když slunce už tolik nepálí, by se to tu mělo pokropit. Klidně by to mohla udělat Rose.

Matka sedí uvnitř, dívá se na televizi, nevidí ji, ale slyší známý hlas Dr. Phila. Teď by měla Rose kropit zahradu. Když matka sedí u Dr. Phila, tak Rose nepotřebuje. Dřív dělala na zahradě všechno sama, na zahradníky si nepotrpěla, ale teď už na to nemá sílu. Boj se zahradníky vzdala.

Kadoke se navzdory svým zásadám začíná rozčilovat. Je typ člověka, jenž prochází životem efektivně, pln pochopení pro lidské slabosti, má v sobě klid, jaký má lékař vyzařovat. Jen si představte doktora, jenž tváří v tvář smrti či při pohledu na škody napáchané vážnou chorobou propadá panice. Takový doktor již předem selhal. Ale tahle umírající zahrada Kadokeho každý den čím dál víc irituje.       
Na seschlém stromku, který zasadil ještě jeho otec, vidí černé tečky. Mšice. Že by z toho sucha, nebo tu byly už předtím? Nemůže být přece tak těžké zbavit se mšic na stromě, určitě ne těžší než odvšivení dětské hlavy.

Kadoke uchopí hadici. Chtěl by teď také ležet na gauči v obý­vacím pokoji, čtvrt hodinky si zdřímnout a pak probrat poštu. Matka sice obálky ještě otevírá, z nějakého záhadného důvodu se domnívá, že to její syn nezvládne sám (on je otvírá rukama, ona nůžkami), ale už se nedívá, co v nich je. „Pro Ottu,“ píše na obálky. Její syn, psychiatr, má jejím jménem jednat s okolním světem. Stojí mezi ní a okolním světem jako zeď.

S nedopalkem v ústech začne kropit zahradu, ale záhy se ho zmocní neklid. Tohle nemá v popisu práce. Psychiatr zavře kohoutek, odhodí nedopalek a zazvoní.

Nikdo neotvírá. Zazvoní podruhé. Silněji, vztekleji. Vůči dob­rovolné smrti lidí zůstává klidný, ale odumírání trávy ho vyvá­dí z míry. Tápe, ale nevěnuje tomu pozornost, na to je příliš sebejistý. Život je tápání, ví to lépe než kdokoli jiný, umí to lépe než kdokoli jiný. Snad své tápání vnímá silněji než jindy. Neznepokojuje ho to, vedro se podepisuje i na poskytovatelích péče.

Zazvoní potřetí, dlouze a silně, jako by měl příkaz k domovní prohlídce. Jestli má Rose práci, tak mu přece může otevřít mat­ka. Nebo ho neslyší? Copak Dr. Phil přehluší i zvonek?

Konečně se dveře otevřou. Stojí v nich Rose zabalená pouze v ručníku. Starém, vyšisovaném ručníku.

Rose. Pravděpodobně se ve skutečnosti nejmenuje Rose, stejně jako se on nejmenuje Oscar, ale co na tom sejde? Lidé odejdou do jiné země a vyberou si tam jiné jméno, takové, co se hodí k nim nebo k zemi, kam odešli, stejně jako si zvolí osud, který ještě dokážou snést. Vyberou si jméno jako kus oděvu, obléknou si ho a řeknou: „Ano, tenhle osud mi jde dobře k ple­ti, hodí se mi k barvě očí, nemyslíš?“ Někdy si vyberou špatně, hrozí, že na svůj osud zajdou, ale vtom přijde Kadoke.

„Sprchovala jsem se, excuse me,“ vysvětlí Rose.      
Tím ručníkem se ještě utíral i on, kdysi dávno. V tomhle domě se nic nevyhodí, všechno zůstává při starém. Každému výdaji se brání s odvoláním na blížící se smrt, jež vybízí k šetrnosti a nabádá k vyčkávání. Proč utrácet peníze za něco, čeho si člověk už moc neužije?

Tráva, Kadoke si vzpomene na umírající trávu, která si smrt na matčině zahradě dobrovolně nezvolila. Uchopí dívku za paži, jemně, láskyplně, přesto pevně. Normálně to nedělá, dívek se tak přísně nedotýká, nanejvýš chápavě, otcovsky. Psychiatr si drží patřičný odstup.

Rose se nepoleká, důvěřuje mu. Trpělivě, jako by byla pa­cientka, se nechá odvést na trávu. Je bosa, doma vždycky nosí žabky, i v zimě.

Vlastně je na tenhle přísný přístup příliš dvorný, avšak on, který vždy tápal, tápe nyní způsobem pro něj jiným. Troufale, jako někdo, koho nezná.

„Zahrada potřebuje pokropit,“ prohlásí na trávě a ukazuje na vyprahlá místa šířící se zahradou jako vyrážka. Ekzém. Lu­pénka. Akné. Je-li pokožka zrcadlem duše, jak se tvrdí, pak duše téhle zahrady potřebuje pomoc.

Rose a Kadoke stojí uprostřed trávníku. Kadoke ukazuje ko­lem sebe, všude vyprahlá místa, rozklad.

„Musím se obléct,“ řekne Rose. „Musím se postarat o matku.“

Vytrhne se mu, utíká, ne, hupká do domu a on zůstane stát u uschlého stromu, překvapen vlastním chováním, ale také ne­schopen se zastavit. Jako by byl stroj, najednou se zapnul a už se nechce vypnout.

Dr . Phil hovoří, ale nikdo se na něj nedívá, matka je zjevně někde jinde. Jde za Rose, po schodech nahoru, otevírá dveře do koupelny. Dveře do koupelny se nedají zamknout. Zámek je nefunkční, neboť když se nemohoucí člověk omylem zamkne, může dojít k nehodě. Poskytovatelé péče musí mít kdykoli přístup k nemohoucímu, nemohoucí člověk má otevřeno dvacet čtyři hodin denně.     
Rose se lekne, ručník před sebou drží jako štít. Ale nemá se čeho lekat, přišel si s ní promluvit, jak dlouho se už znají? Kadoke ji má rád, protože ona má ráda jeho matku, pečuje o ni s láskou. Tak se s Rose navzájem milují, prostřednictvím matky. Jestliže ona vídá matku denně nahou, nemusí se on děsit její poloviční nahoty, co je pro lékaře nahota?

„Musíme si promluvit, Rose.“

V kapse u kalhot má cigarety. V matčině domě nekouří. Ona ostatně ani neví, že kouří. Nikdy to nevěděla a nikdy to vědět ne­bude. Možná to kvůli němu jen předstírala, možná kdysi dávno něco cítila. Dneska už nemusí dělat, jako že nic necítí, protože nic necítí. Láska se skrývá ve lži, hlavně tam.

„Matce není dobře,“ hlásí Rose. „Zkoušela jsem se vám dovolat.“

Když vysloví tuhle větu, udělá cosi pozoruhodného: pus­tí ručník na zem. Je to spíš gravitace než její vůle. Teď před ním stojí nahá, dívka, která pečuje, 24 hodin denně, čtyři dny v týdnu.

V duchu si opakuje její slova, zavrtí hlavou. Dneska dopoled­ne s matkou telefonoval, zněla výborně. Jasný hlas. Z hlasu se dá poznat všechno: blížící se smrt, nemoc, ale i zamilovanost, nezhoubná choroba, každopádně většinou nezhoubná.

„Nedávno matku prohlédl doktor,“ prohlásí. „Byl naprosto spokojený, říkal, že matka je v dobré kondici, mluvil jsem s ním po telefonu. Je v dobré kondici.“

Poslední větu pronese s jistým důrazem. Jako doktor, jenž radí pacientovi, aby se nepřestal hýbat, aby to nevzdával: nej­lepší lék na smrt je prostě dál žít. Únava životem číhá všude, je třeba ji překročit, jako se překračují kaluže.

Kadoke k ní přikročí o krok blíž. Stojí tam, ani nemrkne. Jako by to měla v popisu práce, i toto je péče. Vyzývavě na něj pohlédne. Nebo spíš vyčkávavě? Takhle vypadá v Nepálu vyzývavý pohled? Je tahle nahota výzvou nebo spíš nehodou? Shodou okolností?

Copyright © 2016 Arnon Grunberg

Published by agreement with Overamstel Uitgevers B. V.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2017

Czech edition © dybbuk, 2017

ISBN 978-80-7438-174-4

Jan Bažant: Perseus & Medusa

Ztvárnění antických mýtů jsou dnes pro většinu lidí nesrozumitelná. A to je škoda. Cílem této knihy je, aby neohrožený Perseus, hrůzná Medusa, obětavá Danae, krásná Andromeda a tajemný Pegas znovu promluvili. Publikace ovšem není určena pouze odborníkům, její text je v podstatě komentářem k autentickým pramenům – textům a především k pěti stům typických zobrazení Perseova mýtu.

Proč tato kniha vlastně vznikla? Autor na tuto otázku odpovídá už v úvodu: "Na zadní straně obálky je fotografie antické římské gemy s hlavou Medusy, která pochází ze sbírky Karla IV. Patří ke vzácným předmětům, o nichž můžeme říci, že je český král a císař římský měl v ruce, pozorně si je prohlížel a přemýšlel o nich. Proč měl ve svých sbírkách dokonce několik zobrazení této nestvůry? Co pro něj zobrazení Medusy znamenala a jak si její mýtus vykládal? Na mýtech je zajímavé to, jak fungují ve společnosti, kde vznikly, ale také, jak působí ve zcela jiném prostředí, které může být geograficky i časově velmi vzdálené. Přijetí Persea ve výtvarné kultuře kteréhokoli evropského státu je stejně pozoruhodné jako vznik a vývoj tohoto mýtu ve starověkém Řecku. Na každém zobrazení inspirovaném mýtem o Perseovi mne zajímal především jeho širší historický kontext. Kdo si dílo objednal? Proč dostalo právě tuto podobu? Jakou mělo funkci? Jakou roli hrálo dílo v životě umělce, který je vytvořil? To všechno jsou otázky, na které se tato kniha snaží odpovídat.“

Monografie chce čtenářům ukázat, že všechna zobrazení Persea a Medusy – obrazy, reliéfy i sochy – v kultuře poantické Evropy jsou stejně pozoruhodná jako vznik a vývoj tohoto mýtu ve starověkém Řecku. Čtenáři se v předkládané knize mohou podrobně seznámit s vývojem gramatiky a slovníku těchto zobrazení od antiky až po současnost. Nejstarší památky jsou z 2. tisíciletí před Kristem, nejmladší je ze současnosti – a tato díla pocházejí nejen z celé Evropy, ale i z Předního východu či Severní Ameriky. Mezi vybranými obrazy a sochami inspirovanými Perseovým mýtem jsou i nejvýznamnější zobrazení, která vznikla v českých zemích. A proč právě mýtus o Perseovi? Od svého vzniku byl spjat s viděním a zobrazováním, na němž je naše dnešní kultura postavena.

Bohatě ilustrovanou knihu vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Prospěšný děs

Barokní zámek v Liběchově u Mělníka je už léta zavřený a ze zahrady zůstalo jenom smutné torzo, v němž je však k vidění kopie sochy Persea. Originál sochy byl součástí souboru, který si pro výzdobu svého letního sídla kolem roku 1725 v Braunově dílně objednal Jan Jáchym Pachta z Rájova. Perseus drží v pravé ruce meč, kterým právě sťal hlavu Medusy s hadími vlasy, levicí vítězně pozdvihuje hrůznou trofej. Pro zámeckou zahradu ve Valči u Karlových Varů si Jan Ferdinand Kager hrabě Globen v téže dílně objednal obdobnou sochu. Valečský Perseus pozdvihuje levou rukou hlavu Medusy a pravou snímá pouta Andromedě, která klečí u jeho nohou. Obrazový typ triumfujícího Persea je na tomto sousoší zkombinován s motivem osvobození Andromedy – hrdina je charakterizován současně jako neohrožený bojovník a jako osvoboditel.

Triumfující Perseus v barokních zahradách zdomácněl a setkáme se s ním například na dekorativní kamenné váze, kterou si pro zahradu u svého pražského paláce objednal nejvyšším zemský purkrabí Jan Josef hrabě z Wrtby, ve své době nejmocnější muž českého království. Reliéf je na jedné z dekorativních kamenných váz s mytologickými reliéfy, které doplňovaly rozsáhlý soubor soch antických božstev (Bažant, Bažantová 2011a). V barokní Evropě Persea vítězoslavně zdvihajícího hlavu Medusy najdeme na zahradách po celém kontinentu, například v Melbourne Hall, kde tvoří protějšek sochy spoutané Andromedy umístěné na opačné straně jezírka. Objednavatelem byl významný anglický politik Thomas Coke, tajný rada a markýz z Lothianu, pro něhož sochy vytvořil Jan van Nost, flámský sochař usazený v Anglii. Proč byly do líbezných barokních zahrad, které si aristokraté budovali pro chvíle odpočinku a přátelská setkání, umisťovány sochy Persea třímajícího v ruce děsivou trofej?

Barokní Perseové s hlavou Medusy se liší od Celliniho sousoší v tom, že jejich Medusa je ohyzdná stvůra, jednoznačný symbol zla. Komentář k barokním sochám najdeme v díle teologa Filippa Picinelliho. Tento augustiniánský mnich chápal svět jako gigantickou knihu symbolů, jimiž k nám promlouvá Bůh. Sestavil ve své době velmi oblíbené monumentální kompendium nazvané Svět symbolů, které vyšlo italsky v roce 1653 a latinsky 1681. V této encyklopedii je Perseus symbolem výkonu spravedlnosti, který přináší prospěšný děs. Picinelli napsal, že „trestající spravedlnost pošpiněnou zločinem vnímáme jako něco tragického, protože taková podívaná vzbuzuje hrůzu, ale když věc dobře rozvážíme, má tato jímavá hrůza nepochybně uzdravující účinek. V tomto ohledu se lze mnoho poučit ze symbolu Persea … který drží ve zdvižené ruce hnusnou hlavu Gorgony“ (Picinelli 1681, 58). Picinelliho text pokračuje vysvětlením pojmu jímavá hrůza (gratus terror). Píše, že si jej vypůjčil od římského básníka Claudia Claudiana, který žil na přelomu 4. a 5. století po Kristu. Rozkoš ze své podstaty přináší zkázu, což platí i o Meduse. Krása této ženy je jenom klam, jehož cílem je zničit každého, kdo se k ní přiblíží, a proto se této kráse nesmíme poddávat. Nesmíme pro krásu Medusy zapomenout na hrůzu, kterou představuje, a nebezpečí, které přináší (Picinelli 1681, 161). Picinelli však jímavou hrůzu chápe také v jiném smyslu. Hrozné věci je třeba ukazovat, mohou totiž přinést poučení právě proto, že jsou to intenzivní zážitky, které se vryjí do paměti. Picinelli své pojetí jímavé hrůzy ilustruje řadou biblických analogií Perseova spravedlivého činu. Perseus byl druhý David, který „vzal Pelištejcovu hlavu, přinesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu“. Byl to druhý Juda, jenž „ukázal hlavu hanebného Nikanora i rouhačovu ruku, kterou se odvážil zpupně vztáhnout na svatý dům Všemohoucího“. Perseus byl také protějškem Judity, která „vyňala hlavu z vaku, ukázala ji a pravila jim: ,Hle, hlava Holoferna, vrchního velitele asyrského vojska, a toto je ochranný závěs, za nímž ležel ve své opilosti; Hospodin ho usmrtil rukou ženy.‘“

Nakonec Picinelli přirovnává Persea k andělům ze Zjevení Janova. „Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: ,Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou.‘“ Babylonskou nevěstku, nad jejímž pádem triumfují andělé, lze přirovnat k svůdným Sirénám či krásné Meduse. Goliáš, Nikanor ani Holofernes však nikomu nemohli poplést hlavu svou krásou. Jejich useknuté hlavy byly výlučně odstrašujícím příkladem.

V barokním umění měla hrůzná podívaná na Persea s Medusinou hlavou především varovat. Blahodárný účinek těchto soch spočíval v tom, že připomínaly trestající spravedlnost. Perseus proto nemohl chybět ani mezi třiceti sedmi postavami z antické mytologie a historie, kterými nechala císařovna Marie Terezie vyzdobit park ve vídeňském Schönbrunnu (Schedler 1985). Sousedem Persea je Herakles a protějškem hrdiny na druhé straně aleje je moudrá Aspasia, manželka řeckého politika Perikla, ztvárněná zde jako Athéna, Perseova olympská ochránkyně. Perseus se opírá o štít levou rukou, v níž drží Medusinu hlavu. Pravou ruku má zcela nelogicky za zády. Toto gesto bylo převzato ze zobrazení, na nichž Perseus hlavu Medusy schovává za zády, aby její pohled neublížil Andromedě. Jestliže však hlavu drží v levici, gesto pravice je čistě dekorativní motiv.

Obrazový typ meditujícího Persea, který se objevil v římském umění, byl v poantické Evropě obnoven až na reliéfu Lorenza Mattielliho. Lorenzo Mattielli vytvořil reliéf s Perseem pro vídeňský městský palác prince Evžena, který začal Fischer von Erlach budovat v roce 1696. Stavebníkovi bylo tehdy třicet tři let a měl za sebou první vítězství proti Turkům v habsburských službách. Byl za to císařem Leopoldem I. Štědře odměněn a stal se vrchním velitelem habsburského vojska válčícího s Turky. Evžen byl velmi poučený stavebník a objednavatel uměleckých děl. Měl ohromnou knihovnu a údajně i na válečných taženích s sebou neustále vozil příruční antickou knihovničku.

Fischer von Erlach navrhl princi Evženovi palác s jedním vchodem, který však byl vzápětí rozšířen o dvě boční křídla, jejichž fasády i vchody víceméně dodržovaly originální návrh. Rozšíření řídil Lukas von Hildebrandt, který okolo roku 1700 vystřídal Fischera von Erlach ve funkci hlavního architekta.

Celkový kontext reliéfu s Perseem je nicméně jasný. Všechny vchody zachovaly koncepci Fischera von Erlach, který je pojal jako antické vítězné oblouky. Na východním portálu, který vznikl ještě za Fischera z Erlachu, je nalevo reliéf s Perseem a Medusou a napravo Achilleus s tělem Hektora.  Perseus je v plné zbroji a hledí zamyšleně přímo na hlavu Medusy, čímž je oslavena stavebníkova válečnická zdatnost, odvaha a moudrost. Perseus nepozdvihuje hlavu Medusy, aby ji ukázal celému světu. Nechce se pochlubit svým vítězstvím, nezajímá ho, co si o něm myslí ostatní. Chce se dozvědět něco o sobě, a proto přemýšlí o tom, koho vlastně zabil. Na protějškovém reliéfu hlavě Medusy odpovídá tělo zabitého Hektora, předního válečníka Trojanů, kterého Achilleus v souboji porazil. Hlava Medusy i Hektorovo tělo jsou tedy válečné trofeje, Perseus a Achilleus tímto způsobem triumfují nad přemoženým nepřítelem. Ve středním vchodu jsou po stranách reliéfy s Heraklem a Antaiem na jedné a Aeneem a Anchisem na druhé straně, narážky na stavebníkovu statečnost a zbožnost. Reliéfy na západním portálu zobrazují alegorické postavy míru a války, které rovněž souvisejí s válečnickou kariérou stavebníka.

Obliba obrazového typu, který proslavil Celliniho Perseus, byla u mocných tohoto světa pochopitelná. Drastický výjev stětí Medusy přitahoval pozornost a jeho vykonavatel byl příkladný hrdina z Boží vůle. Nad nepřemožitelným netvorem zvítězil pouze díky božské intervenci. To z něj učinilo ideální alter ego absolutních monarchů, kteří mohli politickou moc legitimizovat jedině odkazem na Boží vůli. Přes všechny politické narážky však tito Perseové nejsou propagandistickými díly, jak je známe z dvacátého století.

Umělecká díla, která vznikala pro absolutní monarchy 16.–18. století, jsou vždy mnohoznačná. Zobrazení smrti Medusy mělo být varováním nepřátelům a dobrou zprávou pro poddané – zlo bylo definitivně poraženo a nadále není čeho se obávat. Z Medusy stále prýští krev, ale úděsná podívaná byla přehlušena mohutným estetickým zážitkem a je dokonale rozpuštěna v úvahách o umění, relativní hierarchii uměleckých žánrů a technologií. Vítězní Perseové byli nejen oslavou absolutní monarchie, ale také a především jedinečného uměleckého mistrovství svých tvůrců.

© Filosofický ústav AV ČR, v. v. i., 2017

ISBN 978-80-200-2658-3

Vladimír Sorokin: Manaraga

Dystopický román známého ruského spisovatele je hořkou satirou na směřování dnešní civilizace. Děj Manaragy situován do nedaleké budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne, vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book’n’grill: k dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních dřívějších papírových knih. O drahé palivo – knihy, které musí být kradeny z muzejních depozitářů – i o samotné grilování se stará utajené společenství mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost, sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl nic jiného než zavedení book’n’grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně dochází k válce na život a na smrt…

Vladimír Georgijevič Sorokin (7. srpna 1955) vyrůstal na moskevské periferii, v roce 1977 dostudoval Vysokou školu těžby ropy a zemního plynu, ale v oboru nikdy nepracoval. Odmítl vstoupit do Komsomolu, a tak byl po roce ze svého prvního zaměstnání v časopisu pro mladou literaturu Smena vyhozen. Začínal jako výtvarník, zabýval se knižní grafikou (ilustroval a graficky navrhl více než padesát knih) a konceptuálním uměním. V roce 1985 publikuje pařížský časopis А-Я šest Sorokinových raných povídek a v témže roce opět ve francouzském nakladatelství Sintaksis vychází jeho román Fronta (Očereď). Sorokinova díla nemohla být v Sovětském svazu vydávána. Až v roce 1989 rižský časopis Rodnik otiskl několik spisovatelových povídek a postupem času Sorokin proniká i do dalších časopisů. Rokem 1992 se Sorokin dostává do širšího povědomí – v časopisu Iskusstvo kino je otištěn již zmíněný stěžejní román v dialozích Fronta. Romány napsané po roce 2000 z něj definitivně učinily významného autora bestsellerů (jakkoliv ne pro každého přijatelných) a všechny jeho nové knihy se prakticky vždy stávají literární událostí prvořadého významu.

V českém překladu Libora Dvořáka vydává Manargu nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Ukázka z knihy:

3. března

Večer: šašlik z jesetera na Idiotovi. Román plnohodnotný, váha polotěžká, 720 g, 509 stran, papír bezdřevý, celoplátěná vazba. Plně to postačilo na osm špízů.

Jak bylo dohodnuto, kolem rožniště se usadil klient + sedm jeho hostů. Samozřejmě nejen proto, aby se přesvědčili, že pálím opravdu první vydání, konkrétně knihu za 8 700 liber, a že jsem jim nepodstrčil nějakou severskou detektivku 21. století o sto padesáti odstínech šedi. Žádali si umění. A to taky dostali.

Všechno dokonale sedělo. Byl jsem na výši.

I když jedině book’n’griller ví, kolik ho čeká úskalí. Ale to už je naše interní kuchyně. Romány se, jak známo, vždy tiskly na různých papírech. Hořet proto mohou taky různě. Myslitelné je jak pouhé doutnání, tak i prudké zážehy, po nichž se hořící papír vznáší vzhůru, lepí se na maso nebo poletuje klientům nad hlavami. Naše rožniště proto mají speciální vývěvy, které dokážou podobné anomálie v podobě zbytků shořelého papíru odsát. Ty však používají převážně začátečníci. Skutečný mistr musí tvořit jedině rukama a hlavou. Ty vývěvy totiž vždy přidusí nejen plameny, ale i podívanou: Kniha musí být jasná a výrazná, musí plápolat a ohromovat. Zkušený mistr je povinen celý tento proces propočítat jako šachovou partii a poté chladnokrevně balancovat nad propastí. Vazba, kapitálek, koženka, karton, látkové vložky ve hřbetě, záložky, kaseinové lepidlo, sušené květinky mezi stránkami, ale také knižní vši a štěnice – to všechno jsou skryté hrozby, s nimiž musíme počítat. Jednomu kuchaři kdysi vzplanul mikrofilm ukrytý ve hřbetu knihy někdy v polovině 20. století. Jiný měl zase problémy se Sto dvaceti dny Sodomy ve vazbě z lidské kůže. Možné je zkrátka všechno, naprosto všechno… Stačí sebemenší pochybení, nejistota nebo naopak přílišná sebejistota – a katastrofa je nevyhnutelná. Moje profese je spojena s velkým rizikem, V nejlepším případě přijdete o peníze a dočkáte se vína vychrstnutého do tváře či ran do hlavy drahým nádobím. V horším případě si vykoledujete měkkou, ale začasté i tvrdou kulku. Antikvární hostiny si v naší době stále častěji objednávají kriminálníci – a po válce je Evropa přecpaná zbraněmi. Dnešní Němec je ohlas zlaté předválečné doby.

Riziko vzrůstá, když se pánové ve smokincích a dámy s brilianty posadí kolem grilu a kuchař nemá zajištěný týl. Proto jsem taky kuchař na turné, a ne řadový book’n’griller. Když rožniště ze všech stran obklopí klienti s prázdnými talíři, okamžitě si vybavím onoho legendárního kouzelníka, který kdysi objížděl evropská města a fascinoval publikum trikem, při němž si prst prorážel hřebem. Je to fórek vskutku elementární, s výsledkem plně závislým na zorném úhlu prosťáčků v obecenstvu. Jednou ale přiožralí prosťáčkové polapili „kouzelníka“ někde na náměstí a halasně se dožadovali svého. Hřeb mu přinesli a obstoupili ho ze všech stran. Iluzionistovi tak nezbylo než si prst doopravdy probodnout. Bolestnou grimasu pak lid vnímal jako úsměv. V tu chvíli kouzelník došel skutečného uznání. Jenže my si želbohu ani nemáme co probodnout. Celá moje výlučná profese buduje čistě na faktickém umu.

Chvála Ohni jsem se za těch devět let naučil zacházet s knihami správně. Mezi námi se tomu říká, že kuchař dobře čte. Já čtu obstojně. Což znamená, že stránky planou jedna po druhé, klienty fascinují, maso syčí, oči se lesknou a honorář roste…

Pokud si ke knihám nenajdete ten správný přístup, jsou jako koně – divoké a svéhlavé. Já si k nim však přístup našel, bez ostruh a bez bičíku. Jsem ztělesněná laskavost, jen a jen laskavost… Knihy pro mě nejsou prostě dříví, jak se jim říká v našem ilegálním kuchařském bratrstvu. Však je taky kniha celý svět, byť navždy zmizelý. V tomhle ohledu jsem romantik. Jsem potomek humanitně vzdělaného otce, vnuk stomatologa, pravnuk advokáta a prapravnuk rabína. Proto dobře vím, že když má člověk takovou knihu opravdově rád, ona mu odevzdá všechno své teplo. No a já chovám v oblibě ruskou klasiku, i když alespoň doprostředka jsem nepřečetl jediný ruský román. Rozhodně však nehodlám připravovat steaky na druhořadém autorovi typu Gorkého. Jinak ale společně s mou chytrou blechou známe celou klasiku nazpaměť: stručný námět, životopis autora se všemi detaily i přesné datum, kdy poleno vyšlo. To musí bezpečně znát každý kuchař, dokonce i kdyby knihy vůbec číst neuměl. A takových lidí je bohužel stále víc. I když je na druhé straně pravda, že má-li knihu dobře přečíst kuchař, tak ji nakonec ani číst nemusí. Takový je paradox 21. století. „O tempora, o mores!“ volával můj nebožtík otec, vysokoškolský profesor.

A já si jako chlapec myslel, že mluví o tempuře, kterou nabízeli v jedné japonské jídelně hned za rohem. Už tehdy se ve mně zřejmě probouzela kuchařská duše.

Za těch devět let mi právě ruská literatura přinesla velmi slušný příjem. Díky jejím planoucím stránkám jsem prošel strastiplnou cestou od řadového kuchaře v ilegálních hongkongských pajzlech až po tříhvězdičkového chefa on call a mohu si dovolit zájezdní šňůry po celém světě. A zapomínat nesmím ani na Zkušenost, tu „dceru krušných omylů“, jak praví Puškin. A na její matku Náhodu. A sestru Intuici.

Všechno přichází s léty, opravdu všechno…

Proto musíme knihu milovat. A jistě není náhodou, co říkával můj patron Zokal, který dostal za legendární noční banket v Aténské knihovně doživotí: „Nejkrásnější dárek je kniha.“ Ke čtyřicátinám jsme mu my tehdejší kuchtíci věnovali první vydání Dr. No, protože jsme věděli, že připravuje obrovskou grilovací party na sebraných spisech Flemingových pro rodinku jednoho amerického miliardáře, který byl celý blázen do Jamese Bonda.

Takže ať žijí ty správné knihy v ohni!

Já měl dnes k dispozici vel-l-l-mi správnou klasiku – svazek Dostojevského vydaný už za spisovatelova života.

Mým klientem byl bohatý Berlíňan a k tomu sedm dalších hostů obou pohlaví. Jídelníček byl přirozeně ruský: kaviár, vodka, pirozhki + jediné teplé jídlo v mém podání – jeseter na Dostojevském.

Vše proběhlo hladce. Knihu jsem dokázal přečíst ideálně – ani pomalu, ani rychle a s minimem dýmu. Prostě klasika. A byl jsem ve formě! Jednou ze základních premis naší profese je kuchařova schopnost listovat hořícími stránkami tak, aby planuly rovnoměrně. Obracíme je speciálním kovovým mečíkem, jemuž se v naší hantýrce říká „excalibur“. Každý kuchař má svůj vlastní, vyrobený na zakázku. Já si po poslední šťáře v Palo Altu pořídil nový, titanový s kostěnou rukojetí. Můj meč mě nezklamal ani tentokrát.

Osm špízů s kousky šíleně chutného jesetera jsem servíroval na stříbrném podnosu bez oblohy a zeleného zdobení. Potrpím si na čistotu žánru. A k tomu roederer, mimochodem ročník mé dospělosti.

„Bon apetit!“ popřál rezervovaně pán domu svým hostům.

Jakmile se na talíři před každým z hostů ocitla grilovací jehla s ještě syčícím jeseterem v ceně pěti tisíc liber, věštícím eventuální pětiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, dosavadní nenucená společenská konverzace, komentáře k mým kejklům nad roštem, bezděčné výkřiky a citoslovce zmlkly. Ostatně ty dvě pětky jsem v jejich gurmánských zřítelnicích jasně četl. Nad bíle jantarovým jeseteřím masem se zlatavou kůrčičkou se vznášela lehká pára.

Osm pohárů se potkalo a tiše cinklo do naprostého ticha. Dámy a pánové usrkli sektu a chopili se příborů. Po porcelánu skříply nože a vidličky dopravily do jejich úst první sousta dýmajícího jesetera.

Následovaly sotva postřehnutelné zvuky opatrného přežvykování.

Dámy a pánové žvýkali svůj vlastní trestný čin.

Právě tenhle zvuk a napjaté ticho se nedají srovnat s ničím. To je ta neviditelná odměna, jež není měřitelná ani penězi, ani rizikem. Je to naše konkrétní hudba. I Cage by záviděl.

Vše, co následovalo, se dalo předpokládat: bezděčná zvolání a vzdechy, křečovité vtípky i chvála na adresu toho, kdo v bílém stál hned vedle roštu: „Opravdu jste se překonal, maestro!“

„Susanno… Cítíš pach sta tisíc, jež Nastasja Filipovna hodila do plamenů?“

„Koliks vlastně dnes kvůli mně propálil, miláčku?“

„Jsme delikventky, Barbaro!“

„Ach bože, ta ryba má příchuť šílenství!“

„Až se stydím to přiznat, ale vlastně i jesetera jím dnes poprvé, Thomasi.“

Taková je zkrátka milá nezáludná buržoazie, automaticky respektující každou módu. To jsou nejklidnější a nejméně úskoční klienti.

Noc: Klub BLEIBTREU; po lehké večeři tequila s ledem + doutník Arturo Fuente Opus X.

Jinak ale piju málo. A nekouřím. Po takovém úspěšném čtení si však můžu dovolit pár sklenic tequily s ledem + vykouřit dominikánský doutník. Dominikánské doutníky jsou totiž mnohem příjemnější než kubánské… Relax, relax, book’n’grill chef.

10 tisíc liber za večer – to tedy není špatný vejvar. Výše mého honoráře přesáhla cenu knihy, což je značka kvality. A když roste honorář, vzrůstá i pocit hlubokého zadostiučinění. Pěstuj si postavení, book’n’grill chef! Vcelku jsem opravdu spokojen. Jak se svou profesí, tak s osudem. Ačkoli – v mém životě se ledacos neutvářelo zrovna hladce. Book’n’griller je však zvyklý na ledasjaké šrámy, to je jeho denní chleba.

Pobafávám doutník, lovím z kapsy „balík“ elegantních poloprůhledných britských bankovek se samolibou tváří panovníkovou, jednu z nich vytahuju, skládám z ní beránka, stavím ho do popelníku a podpaluju. Je to obětina digitálnímu světu, který nám zajistil práci. Tenhle rituál si dopřávám po každém zdařilém večeru. Moderní bankovky hoří prabídně, musíte je podpalovat zas a zas…

Kdyby lidé dál tiskli a četli papírové knihy, v lepším případě bych griloval pražmy v nějakém lázeňském hotelu, no a v tom horším bych vařil špagety ve všelijakých zapadácích rodné Budapešti. Šéfkuchařem bych se ale nestal nikdy, protože neumím řídit lidi. Světový tiskařský stroj se ale chvála Ohni zastavil a teď už si jen tiše rezaví. Gutenbergova epocha skončila totálním vítězstvím elektroniky.

V našem světě už se tisknou jen peníze. Dokonce i poštovní známky zmizely v propadlišti dějin. Zato bankovky žijí podnes…

Peníze na rozdíl od knih hoří špatně. Proto se taky na nich grilovat nedá.

A stejně je s podivem, že hotové peníze jsou stále ještě v permanenci. Bože, Bankovko! Jak neuvěřitelně stabilní jsi v tom oceánu elektronických záblesků!

Nicméně – ať žije Literatura!

Book’n’grill se přece zrodil v okamžiku, kdy lidstvo přestalo tisknout knihy a nejlepší z těch dosavadních proměnilo v muzeálie.A zakázané ovoce lidi táhne odjakživa. Devadesát procent knih, jež jsme vytiskli, skončilo ve sběrnách, či dokonce jen tak na smetištích, protože v domácnostech zabíraly příliš mnoho místa. Zato těch zbylých deset procent, které se ocitly v knihovních a muzejních sbírkách, inspirovalo elitu lidstva k podivuhodné vášni. První steak byl připraven v Londýně před dvanácti lety, a to na prvním vydání Plaček nad Finneganem, ukradeném z Britského muzea. Ugrilovali si ho a poté snědli čtyři velcí muži: psychoanalytik, florista, burzovní makléř a kontrafagotista. Tak se zrodil book’n’grill. Takhle vzniklo to neodbytné puzení, jež se v oněch rychle uhánějících letech změnilo ve vznešenou tradici…

Inu ano – Angličané se tehdy ocitli „v čele celé planety“ (jak zpívá Jurij Vizbor). Čtveřici gentlemanů, kteří světu přinesli novou módu, tehdy překřtili na „nové Beatles“, snad i proto, že křestní jména tří z nich se kryla se jmény členů liverpoolské čtyřky – John, George a Paul. Kontrafagotista se jmenoval Gregor. Jak ti někdejší, tak i dnešní vtrhli do evropského poválečného světa jako vichřice. No ano, po válce se najednou všem zoufale zachtělo číst. Zloději se vrhli do knižních archivů, kdežto gurmáni a zlatá mládež do prvních ilegálních čítáren. Teprve pak tam zamířili i maloměšťáci. Musely to být zlaté časy… Ten, kdo se tenkrát ocitl v pravou chvíli na pravém místě, hrabal prachy lopatou a druhořadý kuchař z lidové jídelny za pár měsíců nasekal celé jmění. Mnojo, škoda že jsem se nenarodil o pět let dřív… V oněch bláznivých letech lidé, fascinovaní samotným procesem, na kvalitu nehleděli. Četba tehdy byla spíše rychločtením: dýmu, sazí a zplodin si nikdo nevšímal. A nějaké chuťové prožitky? Škoda mluvit: bohatí zblblíci, kteří se mávnutím kouzelného proutku proměnili v gurmány, vesele hltali vysušený steak z mečouna, připravený na Starci amoři, spálenou arracheru na Dos Passosovi či naopak polosyrové vepřové na Švejkovi…

Jenže už po nějakém půlroce, kdy se zprávy o krádežích v knihovnách a muzeích staly záležitostí zcela běžnou, lidstvu nezbylo než prohlásit book’n’grill za zločin, a to nejen proti kultuře, ale i proti civilizaci jako celku. Damoklův meč zákona se najednou vznášel nejen nad kuchaři, zloději knih a klienty, ale i nad jejich hosty, kterým se zachtělo ochutnat jehněčí krkovičku na Donu Quijotovi či steak z tuňáka na Bílé velrybě. První soudní procesy byly velmi okázalé a přirozeně končily vysokými tresty: lidstvo se rozhodlo, že své kulturní dědictví bude ochraňovat. Lidé opravdu osvícení se zalekli, že bez muzeálních knih se homo sapiens definitivně promění v opici s iPhonem v tlapě. A tak byla kniha zapsána do Červené knihy.

Nic lepšího jsme si nemohli přát, protože to ceny book’n’grillu okamžitě desetkrát zvedlo. Diletanty to zcela eliminovalo a číst začali jen skuteční profesionálové. Zrodila se Kuchyně – s tradicí, rituálem, hierarchií, financemi a bodyguardy. Riziko ovšem vzrostlo. Kdekdo se dočkal pořádného flastru a ilegální kuchaře nejdřív bez okolků zařadili do kategorie mezinárodních teroristů. To bylo samozřejmě přehnané a kriminálnické aureoly z té doby se zřejmě nezbavíme už nikdy. Ale nic, pánové – jsme komety book’n’grillu, které za sebou spálily všechny mosty. Z osobní zkušenosti můžu potvrdit, že kdo griloval syčící hovězí plátek na Shakespearovi získaném s pistolí v ruce, kdo stál vedle rožniště ve vysoké sněhobílé kuchařské čepici a zíral na soustředěně přežvykující zbohatlíky, aristokraty, politiky, gangstery a herce a kdo si zvykl dostávat za svou práci tlustou obálku s opravdovým „balíkem“, ten už se ke sporáku v obyčejné restauraci nikdy nepostaví. A nad vším tímto zakázaným luxusem se vznáší Damoklův meč zákona. Na jeho chladné čepeli se sráží pára ze syčících steaků a krůpěje takto vzniklého kondenzátu nám varovně dopadají na hlavy: kap, kap, kap… šest let, devět let, doživotí. Mě ty kapky už neděsí, ale vedou mě k disciplíně. Jsem zkušený, vypečený mazák. Hlídám si formu, neustále se rozhlížím, čenichám, kličkuju a zametám stopy. Jistě, riskantní to je, ale k čemu by byl život bez rizika? Ovesná kaše se zavařeninou, všední práce za všední mzdu, potom důchod, stáří a hrob…

Dým z doutníků, příjemná hudba + krásné ženské postavy v pološeru vyvolávají celý příval vzpomínek. Vybavil jsem si svou úplně první grill-party. Poválečná Varšava, polní kuchyně v betonovém sklepě, stůl prostřený pro tři, půlkulatá tlama pece, tři křepelky rozložené na roštu. Mé vlastní ruce v bílých rukavicích vytahují z brašny Lovcovy zápisky, starý Zokal stojí hned vedle a povzbudivě mhouří zateklé oči: Všechno bude v pořádku, chlapče. Vypouštěl mě na samostatnou plavbu. Chápal jsem to jako diplomovou práci book’n’grillera.

„Mladý muži, vy jste první ruský kuchař, s nímž jsem se setkala,“ pronesla tehdy dáma, jejíž úzkou tvář si budu pamatovat celý život.

„Pevně doufám, že vás nezklamu, madam,“ odpověděl jsem v duchu svého milovaného Jeevese, i když uvnitř jsem se celý třásl.

O knihu připravili jednoho lvovského antikváře, jemuž přitom zloději museli tak trochu prolomit lebku. Naštěstí přežil, protože pracovat s mokrým dřívím z mordů se mezi námi zrovna nenosí.

Měl jsem tenkrát štěstí – Turgeněv hořel báječně, můj první stříbrný excalibur se jen míhal a blýskal, křepelky na ohni jemně popraskávaly a klienti se tou podívanou nepokrytě kochali. Spectacle je v naší profesi skoro stejně důležitý jako konečný výsledek. Klienti si přejí vidět podmanivou ohnivou show – bez dýmu a puchu. Jak nám vždy vštěpoval starý Zokal: „Pamatujte si, že na roštu musíte vyvolat a pak udržovat proces připomínající průjezd Jupiterova spřežení po jitřním nebi!“

Polovinu svého prvního dolarového „balíku“ jsem tehdy odevzdal svému učiteli. Za druhou polovinu jsem přesně podle zvyku uspořádal večírek pro bývalé kuchtíky ze Zokalova hnízda. Za pár krejcarů jsme si pronajali jakýsi starý prorezlý šíf, na palubu přivlekli stůl, zavalili jsme ho lahůdkami a pitím, objednali si dva harmonikáře a vyrazili po Visle. Mezi těmi sedmi kuchtíky jsem já byl jediný Rus. Tři z nich pokrmy připravovali na anglických knihách, dva na francouzských a ten poslední na španělských. Ostatní si ze mě sice trochu utahovali, ale s úctou: dost jsem riskoval, protože ruský gril tehdy ještě neletěl. Velcí mistři jako Mohno nebo Rubinštejn se sotva začínali prosazovat. Prozíravý Zokal mě ale moudře nasměroval právě na ruskou literaturu – a ať jsem vzdoroval sebevíc, nakonec mě přesvědčil. Pěkně otcovsky, pár pohlavků stačilo. Mýtus ruské literatury byl nakonec silnější než všechny mé obavy. Kuchtíkovi to všechno vyšlo – je tříhvězdičkový.

Té hvězdné noci na Visle jsem se strašidelně opil a zvracel do řeky…

Potom ke mně přisedla čtyřprsá tetovaná dívka s dlouhou šíjí a dýňovitě protáhlou hlavou a thajskou angličtinou mi navrhla, že by mi zpříjemnila noční samotu. Odpověděl jsem, že dávám přednost klasice. Mlčky zacvakala svítivými kopýtky a odešla. Načež mě okamžitě oblehly dvě obyčejné místní.

„Na Süßer, so einsam? Brauchst du Gesellschaft?“₁

„Warum nicht? Setzt euch doch, Mädels.“2

Tak se posadily. Jedna mi hned rukou vjela do rozkroku:

„Wie geht’s deinem Yul Brynner?“3

Takový ten obhroublý berlínský styl mi sedí:

„Ganz gut! Er wartet auf euch.“4

Přísně vzato kromě hlavního světového jazyka mluvím obstojně francouzsky, německy a bavorsky, slušně ovládám maďarštinu a polštinu a s pomocí blechy čtu ještě v dalších dvanácti jazycích. Zato s mluvenou ruštinou mám potíže. Je to přirozené, protože potkat dnes ruského rodilého mluvčího je velmi těžké. Rusy jsem naposledy viděl v dětství, když k nám do Budapešti přijížděli za prací. Měli to tehdy velice svízelné, jelikož jejich Titanic jménem Postsovětské Rusko se potápěl. Jako kluk jsem od jednoho přiožralého Rusáčka slyšel cosi jako zpověď. Srovnával Rusy se Židy: jedny prý Bůh zbavil vlasti a rozptýlil je po celém světě za to, že ukřižovali Krista, druhé zase za to, že ukřižovali Člověka: „Sami v sobě jsme ukřižovali samy sebe, jednoduše ukřižovali!“ opakoval donekonečna. „Proto nás polyká černá díra!“ Musím se přiznat, že tenkrát jsem nechápal, co má na mysli. Tomu jsem porozuměl až později. Jenže jakmile Rusové ztratili svůj svět neboli мiр, rychle se asimilovali. A je třeba říct, že se v životě zařídili přinejmenším stejně dobře jako kdokoli jiný – tři známí book’n’grill chefs, kteří grilují výhradně na anglických románech, mají ruská příjmení. A před jedním z nich, Leo Volkoffem, jsem ochoten dokonce pokleknout. Je to mládenec možná o deset let mladší než já, ale je to hvězda celé naší Kuchyně. Jeho loňské štědrovečerní menu na Virginii Woolfové – celý ohňostroj chutí, který vytvořil díky filetům z divokých ptáků a říčních ryb, mistrovsky zapečených s ovocem a zeleninou – bylo famózní. A říká se, že když za velebných zvuků Brittenova Hymnu k Matce Boží pod Leovým roštem planul Orlando, dámy plakaly. Takže je, věru je, na koho se dorovnávat…

Myslitelný je ale i úkrok od vrcholů někam stranou.

Jak říkával Zokal, odpustitelné je jednou v životě grilovat třeba na banalitě, ale rozhodně ne na literatuře druhořadé. Je to paradoxní, ale moudré varování! Náš učitel byl velmi přísný.

Co je to banalita?

Trubač (případně šumař) na střeše a jeho ostře řezaný nezávislý profil na pozadí ohnivého slunce západu (nebo východu); smutný (nebo veselý) klaun, jehož skutečné slzy (či úsměv) svět neuvidí; mladá (popřípadě postarší) hrdinka, zmučeně hledící do oken odjíždějícího (přijíždějícího) vlaku, která si mrákotně opakuje: „Tak přece jen odjel (přijel)…“

Kdežto druhořadá literatura?

Obrovitý barman, bohorovný jako skalisko a svírající v zubech neodmyslitelné párátko, podává Stephenovi desetidolarovku a k tomu broukne: „Hele, běž si koupit něco k žrádlu, ty sráči!“; nebo nahý nevzhledný mužíček, který si před zrcadlem žmoulá úd a k tomu šeptá: „Pročs mi zahnula, ty kurvo?“; anebo dejme tomu dívčina s klukovským účesem vlekoucí po hrbolaté dlažbě k autobusovému nádraží kufr a zběsile mumlající: „Však já se eště vrátím, určitě se vrátím, ale jen proto, abych plivla na vaše hroby!“

Objednal jsem holkám koktejly a začal smlouvat o ceně. Jako většina čtoucích kuchařů jsem svobodný. Všeobecný názor, že všichni book’n’grillers jsou jeden vedle druhého buzeranti, neodpovídá skutečnosti. Taky banalita. A totéž maloměšťáci už nějakých tři sta let soudí o baleťácích. Buzerantů je mezi námi zhruba stejně jako v každé jiné pánské pospolitosti.

Já sám dávám přednost vietnamským děvkám. Tentokrát ale musely postačit i Evropanky. Za půl hodiny už jsme byli v hotelu a ty ženské, placené v poctivé britské měně, mi to udělaly moc pěkně.

Poznámky v textu:

1 Nejsi smutnej, cukrouši? Nešikla by se společnost?

2 To by šlo. Posaďte se, holky.

3 Jak se vede tvýmu Yulu Brynnerovi?

4 Výborně! Už se vás nemůže dočkat.

© Vladimir Sorokin, 2017

Translation © Libor Dvořák, 2017

ISBN 978-80-7579-005-7