Kniha čtenáře provede vývojem tohoto
pozoruhodného fenoménu země, jež má k moři víc než daleko. Obsahuje množství
příběhů nejvýznačnějších českých a slovenských mořeplavců 20. a 21. století,
kteří dokázali obeplout svět. Autentické příběhy Richarda Konkolského, Jozefa
Varsányiho, Jiřího Albrechta, Ivana Orla, Oldřicha Karáska, Františka Sýkory,
Jiřího Denka, Vlada Porvaznika a dalších až po působivé vzpomínání na
legendární osobnost Rudolfa Krautschneidera.
Kdy a proč napadlo naše mořeplavce obeplout
svět? Jak se dá v našich podmínkách postavit loď? Co vše během plaveb zdolali a
do jakých úskalí a nebezpečí se dostali? Co jim plavba dala a naopak vzala?
Kudy vede nejkratší cesta ze srdce Evropy na moře? Odpověď na tyto a množství
dalších otázek naleznete v této jedinečné publikaci, která zahrnuje i přehledné
dějiny mořeplavby, množství faktografických údajů o technických parametrech
konkrétních lodí a informací nezbytných ke znalosti mořeplavby.
Kniha je bohatě provázena fotografiemi,
dobovými materiály a ručně malovanou samostatně vloženou mapou s vyznačenými
trasami. Doplňují ji ilustrace Mikkela Odehnalů.
Vydává nakladatelství Jota.
Ukázka z knihy:
Richard Konkolski
1972–1975
Plymouth – Newport – New York – Bermuda – Portoriko –
Dominikánská republika – Panama – Taboga – Kokosový ostrov – Galapágy –
Francouzská Polynésie (Markézy – Tuamotu – Tahiti – Moorea) – Cookovy ostrovy –
Nová Kaledonie – Austrálie (od Townsville po Darwin) – Indonésie (Timor – Bali)
– Kokosové ostrovy – Rodrigues – Mauritius – Madagaskar – JAR (Durban – Port
Elizabeth – Kapské Město) – Svatá Helena – Ascension – Plymouth
Loď byla zhotovena z modřínu, leteckých překližek a laminátu se skelným tkanivem.
Původní polské plány Ing. Milevského na šestapůlmetrovou Zoszku jsem
přepracoval tak, aby Niké splnila podmínky pro start v sólo závodě přes
Atlantik – OSTAR 1972. Pro získání samořiditelností byl zvolen typ lodě yawl.
Niké byla postavena svépomocí v Bohumíně a na vodu spuštěna v roce 1971. Během
plavby kolem světa byla takeláž pozměněna na cuttrový typ a bezanový stěžeň byl
odstraněn pro vylepšení plavby na vítr. Pro start v závodě OSTAR 1976 byla loď
odlehčena odstraněním části zabudovaného
interiéru. Rovněž byl nainstalován jednoválcový dieselový motor, hlavně
pro výrobu elektrického proudu. Také byla zajištěna nepotopitelnost lodě
vyplněním volného prostoru lodního trupu polystyrénem.
1979–1987
Základem druhé, větší Niké byly plány Polské jachtařské loděnice ve
Štětíně pro loď typu Cetus, určené pro mezinárodní prestižní závod Admiral Cup.
Lodní trup sendvičové konstrukce s použitím Airexu a Kevlaru byl přizpůsoben požadavkům
pro start v závodě OSTAR 1980. Interiér, oplachtění a celou řadu detailů jsem
však projektoval sám. Lodní trup a interiér postavily polské loděnice, naprostá
většina detailů však byla zrealizována svépomocí. Niké II byla spuštěna na vodu
v roce 1979 ve Štětíně. Během závodu Parmelia Race byly svépomocí provedeny
menší úpravy pro vylepšení lodě pro OSTAR 1980. Po návratu ze závodu jsem Niké
II kompletně přestavěl pro účast v prvním sólo závodě kolem světa The BOC Challenge
1982. Zásadní změny se týkaly interiéru, umístění motoru, nádrží a veškerých
vnitřních instalací. Byl přepracován plán paluby, kdy se provedlo zabudování
dvou uzamykatelných prostorů pro uskladňování předních plachet. Vytvořili jsme
uzamykatelnou nadstavbu, ve které bylo umístěno ovládání lodě a navigační
potřeby. Na místo původního plytkého kokpitu pro mnohačlennou posádku přišel
úzký a hluboký, pro bezpečnější plavbu v bouřlivých oblastech jižních
zeměpisných šířek. Bylo pozměněno kormidlo a takeláž, včetně umístění stěžně.
Změny proběhly v takovém rozsahu, že by Niké II nerozpoznala ani posádka, která
na ní plula v závodě Parmelia Race. Loď pak byla během závodu přejmenována na
Niké III. V roce 1985 byla Niké III přestavěna dle požadavků organizátorů
závodu BOC Challenge 1986. Změnami prošla takeláž, hydraulika s autokormidly, elektroinstalace,
byly zabudovány vodotěsné přepážky, změnilo se umístění antén pro dálkovou a
satelitní komunikaci a byla provedena řada dalších změn. Rovněž na zádi přibylo
samostatné sekundární kormidlo s autopilotním ovládáním a konstrukce pro
upevnění řady zařízení, hlavně pro účely navigace a komunikace. Pro závod byla
loď přejmenována na Declaration of Independence – Prohlášení nezávislosti.
Po závodě BOC Challenge 1986 byla loď ve velké míře přestavěna pro turistické
potřeby a přejmenována na Niké IV. Svou jachtařskou činnost bych rozdělil na několik samostatných
období, která na sebe navazovala. Každé další mělo vyšší cíle a čerpalo ze
zkušenosti předcházející doby. I
má pracovní činnost měla ohromný a nepostradatelný vliv na dosažení sportovních úspěchů.
Zájem
o vodu se u mne zrodil již v době, kdy mé klukovské výpravy směřovaly k
nedaleké řece Olši, Odře nebo Ostravici a k nespočetnému množství rybníků v
okolí rodiště. S tím byla spojena stavba klukovských plavidel i lodních modelů.
Literatura s námořní tematikou pak nasměrovala můj zájem
k
moři. Měl jsem rád přírodu, chtěl jsem být lesníkem, ale skončil jsem u
stavařiny. Vyučil jsem se zedníkem, udělal průmyslovku a během vojenské služby pak
dálkově dvouletou nadstavbu nejnovější stavební technologie a techniky. Později
jsem byl přijat na vysokou školu, dal jsem však přednost studiu námořní vědy v
Polsku.
Stavařina
mi dala ochutnat vše, co jen mohla nabídnout. Podílel jsem se na výrobě těžkých
panelů pro průmyslové stavby, na údržbě průmyslových objektů. Na projektové
činnosti i na investiční výstavbě od železničního svršku přes silnice po
kotelnu s výrobou dvaceti tun páry hodinově a konče
třeba
osmdesátimetrovým komínem. Projektováním a stavebním dozorem rodinných domků
jsem si přivydělával na hrazení svých jachtařských potřeb. Znalost stavební
mechaniky spolu s lodní modelářskou praxí mi dovolila vyprojektovat a postavit
nejen mé lodě pro okruhový jachting, ale pomohla i při projekci Niké a Niké II,
při jejich stavbě a pozdějších úpravách. Stavařská činnost mi také pomáhala
hradit náklady během plaveb. V Newportu jsem zrekonstruoval střechu a kuchyň, v
Austrálii jsem postavil rodinný domek a malý obchůdek a v Jižní Africe pak
větší rodinný dům. Dům
z
tvárnic jsem také postavil náčelníkovi na ostrovech Tuamotu, to však byla jen
zábava a odměna za jejich pohostinství.
Také
jsem cestou opravoval lodě jiných, montoval televizní antény na střechách australských
domů nebo pracoval jako řezník tři měsíce v New Yorku. Jachtařské základy v
aerodynamice, hydrodynamice, závodních pravidlech a taktice a také v údržbě
plachet a lodí a ve veslování jsem získal ve svém mateřském jachetním oddíle TJ
ŽD Bohumín. Ten patřil mezi přední oddíly v republice a byl nejlepším ve vedení
mládeže. Starší členové nám předávali cenné zkušeností i mimo závodní sezonu,
kdy minimálně jednou týdně pořádali školení na různá témata.
Má
činnost v okruhovém jachtingu trvala deset let, od roku 1959. Hned v prvním
roce dorosteneckého závodění jsem získal I. výkonnostní třídu a stejně tak,
když jsem přešel mezi dospělé. Pravidelně jsem držel přebornické tituly v
okrese i kraji ve dvou třídách po celou dobu této činnosti. Na mistrovství
republiky jsem končíval mezi třetím a desátým místem. Tam byl povětšinou můj
výkon ovlivněn „studentskou nemocí“ – nedostatkem financí na lepší vybavení.
Později
jsem začal přebírat povinnosti svých klubových mentorů. Udělal jsem si kurz
sudího III. třídy a později kurz a zkoušky na trenéra. Ten jsem pak vylepšil na
druhou třídu. Začal jsem přednášet teorii jachtingu oddílovým druhům, pak i
organizovat okruhový jachting jako předseda okresní a krajské
jachtařské
sekce. Tato činnost mne pak uvedla do předsednictva okresního výboru
tělovýchovy v Karviné, v roce 1969 do předsednictva Českého svazu jachtingu a
Komise námořního jachtingu v Praze. Poznání a praxe ve funkcionářské činnosti
mi později značně pomohly při zajišťování a organizování mých námořních plaveb
a hlavně s překonáváním byrokracie ústředních orgánů jachetního sportu.
Měl jsem z ní i osobní sebeuspokojení. Zavedl jsem na kraji lodní třídu mládeže
Kadety, založil komisi námořního jachtingu v kraji, vyprojektoval loděnici pro
svůj oddíl v hodnotě několika milionů, sehnal na ni peníze a zorganizoval její
výstavbu. Podobně jsem pro své spoluobčany vybudoval přírodní koupaliště, tábor
mládeže a řadu jiných staveb v brigádnických akcích „Z“.
Při
tom všem jsem začal sjíždět naše řeky jako Ostravici, Lužnici, Vltavu a Hron s
Dunajem. To mi však nestačilo a začal jsem se ohlížet po větší vodní ploše.
Období
námořních plaveb na studeném a bouřlivém Baltském moři začalo v roce 1966 a v
podstatě skončilo až v roce 1977, dva roky po mé první sólo plavbě kolem světa,
kdy jsem na polské jachtě Polonez, se kterou Krzysztof Baranowski sám obeplul
svět, vystartoval v závodě osamělých mořeplavců ze Svinoústí kolem dánského
Bornholmu zpět do Polska. Vše začalo v roce 1966 jachtařským školením v Boškově
nedaleko Lešna a pak výpravou k Baltu. Tehdy jsem ve svých dvaceti třech létech
poprvé uviděl moře. Za další čtyři roky jsem ho ale prokřižoval všemi směry.
Prostřednictvím různých školení jsem prošel všemi námořními stupni a během
sedmi plaveb jsem získal dostatek námořní praxe ke složení kapitánských
zkoušek. Jako kapitán jsem se se smíchanou polsko-českou posádkou zúčastnil i
dvou námořních závodů a domů si přivezl trofeje za třetí a první místo.
V kapse jsem měl i diplom instruktora námořního jachtingu.
Tehdy
jsem měl plán postavit si malou námořní plachetnici a již jsem na její stavbu
sušil dřevo. Tento záměr se však brzy proměnil v úmysl vystartovat v sólo
závodě přes Atlantik – OSTAR 1972.
Plavby
na první Niké začaly jejím zrozením ve sklepě paneláku, dokončením v opuštěné
hale bohumínské chemičky a křtem v roce 1971 na štěrkovně Kališčok, jen padesát
metrů vzdálené od břehů řeky Odry. Niké to měla k moři daleko. Tam i zpět do
domovského přístavu Bohumín
se
musela nechat vždy potupně přepravovat na korbě náklaďáku. Její kýl se dotkl
poprvé mořské vody v roce 1971 v jachtařském přístavu Pogoň ve Štětíně, kde
jsem si zřídil základnu pro své námořní výpravy. Její zkušební plavba s četnými
zastávkami vedla trasou ze Štětína kolem Dánska do norského Sandefjordu a pak
Severním mořem přes ostrov Helgoland a Kielský kanál zpět na Pogoň. Trasu téměř
1 400 mil jsem uplul s posádkou ve složení Mirka Konkolská, Jirka Vrožina a
Láďa Měkýš, který mi nejvíce ze všech pomáhal se stavbou Niké. Niké se dobře
osvědčila a během plavby jsme natočili vůbec první dokumentární filmy pro
televizi v Ostravě.
O
týden později jsem vyplul sám na nezbytnou nominační plavbu podobnou trasou ze
Štětína úžinami Kattegatu a Skagerraku až k norským břehům, pak přes Severní
moře k břehům Anglie a zpět přes Kielský kanál do Štětína. Byla to má první
osamělá plavba a byla téměř 1 700 mil dlouhá. Tím jsem splnil podmínky pro
účast v sólo závodě přes Atlantik a po transportu Niké do Bohumína jsem ji mohl
přes zimní období připravit na start závodu. K ostatním posádkovým plavbám na
první Niké patří tisíc mil dlouhá plavba na start závodu OSTAR 1972, spolu s
Mirkou a Jirkou Vrožinou z polského přístavu Štětín do anglického
Plymouthu. V roce 1975 jsem po uzavření své první sólo plavby kolem světa
v Plymouthu vykonal podobnou plavbu jen s Mirkou, ale opačným směrem. V
roce 1976 jsem pak na Niké plul na start závodu OSTAR 1976 spolu s Láďou
Měkýšem a Karlem Stanovským. Tentokráte byla Niké pro různé komplikace transportována
do německého přístavu Hamburk, čímž se plavba na start zkrátila na 800 mil.
V
témže roce po ukončení závodu OSTAR 1976 jsem se vracel domů z USA s Karlem
Stanovským. Naše trasa vedla na sever z Newportu podél pobřeží USA a Kanady až
do přístavu Saint Johns na Newfoundlandu. Pak jsme přelétli Atlantik na Azory a
dále přes Biskajskou zátoku do Hamburku.
Tato
má poslední plavba na Niké byla 5 000 mil dlouhá. Po plavbě byla Niké
transportována do investičního skladu Železáren a drátoven Bohumín a později
prodána do soukromých rukou. Parta jachtařů Niké zprovoznila a organizovala
nájemné plavby na Jaderském moři. Tam Niké ztroskotala, později byla převezena
do České republiky, kde řadu let stála rozbitá ve stodole. Nakonec ji získal Český
svaz jachtingu, zrenovoval a vystavil u klubovny Českého Yacht Klubu v Praze.
Před osmi lety Niké odkoupilo Národní technické muzeum v Praze a uložilo do
depozitáře. Má být vystavena veřejnosti v druhé polovině roku 2017.
Má
účast v sólo závodech přes Atlantik začala v roce 1972. Závod se pořádá každé
čtyři roky, vždy v roce olympiády. Pravidla i trasa jsou jednoduché. Start v
anglickém přístavu Plymouth, cíl v americkém Newportu. Každý závodník musí
plout sám jen pod plachtami s využitím přírodních sil a nesmí přijmout žádnou
vnější pomoc. Trasa však vede Severním Atlantikem proti směru Golfského proudu
a proti převládajícím směrům větru. V době závodu vzniká nebezpečí srážky s
driftujícími ledovci, které se uvolňují u Labradoru a které snáší Labradorský
proud přímo do trasy závodu. U břehů amerického kontinentu plavbu ztěžují velmi
časté a husté mlhy. Samotný Atlantik je v této
části
značně bouřlivý. Závodu jsem se zúčastnil třikrát. Poprvé jsem vystartoval v
roce 1972. Sedm metrů čtyřicet dlouhá Niké byla druhým nejmenším plavidlem na
startu. Největší loď měřila 40 metrů. Neměl jsem valuty a musel jsem si vézt
zásoby na osm měsíců. Přetížená Niké ztratila v bouři stěžeň, dostal jsem se
zpět bez cizí pomoci a po získání nového stěžně jsem opět vystartoval.
Nehodou
jsem ztratil dvanáct dnů, ale do cíle jsem dorazil na poslední chvíli v
omezeném čase 60 dnů na 41. místě ze šedesáti startujících lodí a na 7. místě
po handicapovém přepočtu. Po závodě jsem pak pokračoval ve své první sólo
plavbě kolem světa.
Start
jsem opakoval na stejné Niké za čtyři roky v roce 1976. Tehdy se do závodu
přihlásilo 125 lodí. Ta nejdelší měřila 72 metrů, přičemž rychlost lodě roste
úměrně s její délkou. Atlantik byl neobyčejně rozdivočelý šesti po sobě jdoucími
bouřemi. Šest lodí se potopilo a dva závodníci zahynuli. Niké zakončila závod
na druhém místě v handicapovém hodnocení. Zpáteční plavbu domů jsem uskutečnil
s Karlem Stanovským. Potřetí jsem startoval v závodě v roce 1980 na nově
postavené Niké II. Tentokráte byly lodě rozděleny do třech tříd podle jejich
délky. Neobvyklé počasí se slabým východním větrem po dobu deseti dnů
zvýhodnilo lehké vícetrupé lodě (jako katamarány a trimarany) a moderní
hydrovznášedla. Niké II překonala Atlantik za rekordních 21 dnů. Tímto časem by
vyhrála všechny předcházející závody, musela se však spokojit se čtvrtým
místem. Do Polska
jsem
se vracel s Mirkou a Ríšou 4 500 mil dlouhou trasou přes Azory, Portugalsko a
Španělsko.
První
ze třech sólo plaveb kolem světa jsem uskutečnil na malé Niké v létech 1972
až 1975. V USA jsem využil pozdního dojezdu do cíle po zlomení stěžně během
závodu OSTAR 1972 jako výmluvu. Sdělil jsem, že se nemohu vracet domů v období
hurikánů, a obdržel jsem souhlas k šestiměsíční plavbě domů trasou pasátů kolem
světa. Plavba, během které jsem navštívil přes čtyřicet zemí, se prodloužila na
tři roky a byla dlouhá téměř 34 000 námořních mil.
Niké
byla tehdy druhým nejmenším plavidlem na světě, jež takovou plavbu ukončilo, a
já prvním Čechoslovákem, třetím Slovanem a prvním suchozemcem. Během plavby
jsem vydal tři knihy a publikoval stovky novinových reportáží a desítky
rozhlasových zpráv a televizních dokumentů. Sólo
plavbu
jsem začal a ukončil v anglickém přístavu Plymouth a trasa závodu OSTAR 1972
byla její součástí. Do Polska, kde mne čekalo neobyčejně vřelé přivítání
několikatisícového davu Poláků, jsem doplul s Mirkou. Mou druhou sólo plavbou
kolem světa byla účast v prvním čtyřetapovém závodě kolem světa – The BOC
Challenge 1982. Trasa vedla z Newportu přes Kapské Město, Sydney a Rio de
Janeiro zpět do Newportu. Byl jsem spoluzakladatelem této události, ale vedení
jachtingu v Praze mi zakázalo účast. Tak jsem odjel na start bez patřičných
dokladů a pro jistotu si vzal s sebou Mirku i Ríšu. V Polsku panovalo stanné
právo a příprava na závod byla velmi komplikovaná. Plavbu na start, 6 000 mil
dlouhou z Polska do Newportu, s námi vykonal polský jachtař Fredek Brodzinski,
který mi pomáhal v Polsku s přípravou Niké II.
Závod
kolem světa trval deset měsíců. Vyhrál jsem v něm dvě etapy, udělal pět
světových rekordů a obsadil třetí místo. Stal jsem se prvním Evropanem, který
obeplul Zemi sám v obou směrech. Doma jsem za to byl odsouzen na jedenáct let a
nemělo cenu se vracet, a tak jsme se usadili v Newportu. Naopak Němci mi
udělili můj čtvrtý titul jachtaře roku, po Polsku a Československu.
Zprvu
jsem měl sponzora pro start v dalším závodě, ale náhlá ekonomická krize v USA
mne o něho připravila. Nakonec jsem vystartoval na zastaralé Niké II, která
byla nejtěžší a nejkratší lodí z celé flotily. Byl jsem jediným závodníkem bez
sponzora. Svůj čas plavby v závodě jsem zkrátil o čtyřicet dnů, vylepšil
všechny své světové rekordy a získal další (v pořadí celkem dvanáctý). To vše však
stačilo jen na páté místo. Stal jsem se však prvním člověkem na světě, který
obeplul Zemi sám třikrát.
Můj
sportovní výkon ocenil diplomem i prezident USA Ronald Reagan. Schválně jsme
nežádali o cizí občanství, aby všechny mé světové rekordy šly na vrub
Československa. Mezitím nás tamější změny a nové zákony připravily o rodné
občanství, to jediné, co nám po odchodu zůstalo. Nastal čas začít se starat o
budoucnost. Usadili jsme se v Newportu, kde jsem založil filmařské produkční
studio. Na moře jsem pak vyplouval při své filmařské práci. Zúčastnil jsem se
řady plaveb na různých lodích a udělal i několik filmových dokumentů o rybolovu
na moři.
Ostatní
námořní plavby začaly stavbou Niké II, která byla vyprojektována pro účast v
mém třetím sólo závodě přes Atlantik – OSTAR 1980. Loď byla postavena a
slavnostně pokřtěna v roce 1979 v polském Štětíně. Její stavba se samozřejmě
neobešla bez dlouhé řady různých komplikací. Měla téměř čtrnáct metrů a byla na
vrcholu tehdejší techniky a technologie. Zkušební plavba proběhla na trase
podél polského pobřeží ze Štětína do Gdyně. Na Baltu jsem na Niké II udělal
nezbytnou nominační plavbu pro účast v závodě OSTAR 1980. Pak následovala
plavba s mládeží 1 600 mil dlouhou trasou kolem celého Baltského moře se zastávkou
v olympijském Tallinnu, Helsinkách i jiných zajímavých místech.
Posádku
tvořili žáci základních škol. Jejich výběr proběhl celostátní soutěží. Každý
měl šanci, kluci i děvčata. Základní podmínkou bylo zlepšit si školní známky o
jeden stupeň, takže i pětkaři měli možnost. Mládežnická posádka tvořila
rozhlasové i psané reportáže, které průběžně vycházely v dětských časopisech.
Články doplňovaly fotografie a během plavby byl natočen film pro Československou
televizi Ostrava.
Po
technické prohlídce ve štětínské loděnici a po menších úpravách Niké II vyplula
s posádkou ze Štětína do přístavu Plymouth, kde jsme se zúčastnili závodu
Parmelia Race 1979 na trase z Anglie přes Kapské Město do přístavu Perth v
Západní Austrálii, která slavila 150 výročí svého založení. V závodě, jejž
bychom bezpečně vyhráli, jsme vystartovali s týdenním zpožděním z důvodu
pozdního vydání cestovních dokladů. Výkon československé posádky ocenil
západoaustralský premiér sir Charles Court uspořádáním slavnostní večeře a
udělením speciální stříbrné medaile. Návrat do francouzského přístavu Cherbourg
vedl přes Kokosové ostrovy, Srí Lanku a Aden, pak Rudým mořem do Port Saidu a
Suezu a dále Středozemním mořem se zastávkou na Krétě, Sicílii a Gibraltaru. Po
18 000 mílích
na
moři se posádka vrátila domů z Cherbourgu vlakem a já pak plul již sám do
anglického přístavu Plymouth na start závodu OSTAR 1980. Mezi ostatní plavby
patří ta v roce 1994 na školní plachetnici Pogoria z Chicaga přes Velká jezera
až k atlantickému pobřeží. Rovněž tak i plavba Atlantikem v roce 1997 z
Newportu na 1 500 mil vzdálený ostrov Tortola, kde jsem doručil italským
majitelům plachetnici. V roce 2012 jsem rybářům z Nového Bedfordu, kteří byli
obeznámení jen s pobřežním rybolovem, doručil nově postavenou padesátimetrovou
loď z přístavu Mobile. Plavba kolem
Floridy
a východního pobřeží USA až do jejich domovského přístavu byla 5 000 mil
dlouhá. Žádná z těchto plaveb však již neměla závodní nebo reprezentační formu.
Nápad
obeplout svět na mne nespadl jen tak z ničeho nic, nýbrž to byl výsledek
dlouhodobého zájmu o moře a námořní jachtařskou činnost. V roce 1960 jsem
v antikvariátu koupil knihu francouzského mořeplavce Alaina Gerbaulta s titulem
Sám
přes Atlantický oceán, dokonce i s jeho podpisem. Kniha
u
nás vyšla v roce 1926 a v roce 1930 bylo vydáno pokračování pod titulem Za sluncem a
později další Cestou
k domovu. Tyto francouzské překlady popisovaly autorovu
osamělou plavbu kolem světa. Byl třetím člověkem na světě, který to
dokázal. Musím přiznat, že tyto knihy mne tehdy nijak zvlášť nezaujaly. Pravděpodobně
jsem se až příliš věnoval okruhovému závodnímu jachtingu, sjíždění
našich řek na kajaku a lyžování. Knihy se však později staly zdrojem informací
pro mou první sólo plavbu kolem světa.
O
moře jsem se začal opravdu zajímat až v roce 1966. To mi přestaly stačit naše
přehrady, rybníky a jezera a začal jsem se rozhlížet po nové, větší vodě. Chtěl
jsem odjet na školení námořního jachtingu do polské Třeběže, tam však neměli
volné místo, a tak jsem nakonec i se svým kamarádem a jeho ženou skončili v
Boszkowě, nedaleko Lešna. Po zakončení jachtařského kurzu a složení zkoušek
hned na dva jachtařské stupně jsme odjeli vlakem do Svinoústí, abychom všichni
tři uviděli poprvé moře. Dokonce jsme si na něho vypluli na turistickém
parníčku. Při dvouhodinové vyjížďce moji přátelé onemocněli mořskou nemocí a
tím skončil jejich zájem o moře.
První
pohled na moře na mne tehdy nijak zvlášť nezapůsobil. Musel jsem samozřejmě
ochutnat slanost jeho vody, moře však bylo přesně takové, jaké jsem si ho
představoval. Jen daleký mořský horizont mne zaujal a nějakou dobu jsem na něho
upřeně hleděl. Cítil jsem touhu dostat se za jeho okraj a poznat, co je za ním.
V té době nebylo v Československu jachtařů se zájmem o moře mnoho
a
všichni jsme se navzájem znali. Naprostá většina z nich měla zájem o teplé adriatické
vody, zatímco mne lákal bouřlivější Baltik. Průkopníkem námořního jachtingu byl
jednoznačně Brňák Dušan Vaculka. Svou první plavbu uskutečnil na námořní
knížku, která nahrazovala pas u námořníků Československé
námořní
plavby. Jeho jachtu Pasát odkoupili bratři Pátí, o měsíc ode mne mladší, kteří
na ní uskutečnili plavbu z Bratislavy po Dunaji do Černého moře a pak
francouzskými kanály zpět až do Prahy. Fotografie jejich Pasátu se objevila v
roce 1968 na titulní straně třetího čísla časopisu Potapěč (pozdější
Vodní
revue) a to samozřejmě nemohlo ujít mé pozorností. Šel jsem
však svou cestou. V té době jsem měl Baltské moře zkřižované všemi směry na
polských jachtách. Sbíral jsem znalosti zkušených polských jachtařů, kteří měli
za sebou význačné plavby na Island, Špicberky, a dokonce
i
kolem Jižní Ameriky. Z Polska jsem si dovezl plány na šestapůlmetrovou
plachetnici typu Zoszka. V roce 1967 jsem sehnal povolení na skácení osaměle rostoucího
modřínu, který měl pravidelná léta, porazil ho a nechal nařezat na dlouhá
osmimetrová prkna. Ta jsem pak dva roky sušil. Chtěl jsem si postavit plachetnici
pro své námořní plavby, na cestu kolem světa jsem však nepomýšlel. V roce 1968
se uskutečnil třetí ročník závodu osamělých mořeplavců přes Atlantik – OSTAR 1968.
Výsledky i popis závodů se dokonce objevily v našem časopise 100+1.
O závodě jsem již ale věděl z polských zdrojů a jako jachtaře závodníka mne
zaujal. Požádal jsem organizátory o pravidla závodu na další ročník OSTAR 1972
a rozhodl jsem se, že se závodu zúčastním. Až vlastně při podrobném zpracování
plánu účasti v závodě, který měl cíl ve Spojených státech, přišlo na řadu
rozhodnutí o výběru trasy plavby domů. Až tehdy jsem se rozhodl k tomu, že budu
pokračovat dále sám cestou kolem světa. O této volbě však vědělo jen několik
mých blízkých přátel. Byl jsem přesvědčen, že kdybych se o této variantě jen zmínil,
nikdy bych nezískal ani povolení ke startu v závodě přes Atlantik.
V
cíli závodu v americkém Newportu na mne již čekal kamarád a režisér ostravské
televize Jirka Vrožina. Ten mne přivítal slovy: „Doufám, že pokračuješ dále,“ a
ukázal na kufr, který vzal z mé garáže a dovezl spolu se svým filmařským „nářadíčkem“
do Newportu. Kufr byl naplněn námořními mapami
pokrývajícími
naplánovanou trasu sólo plavby kolem světa. Osobně věřím, že člověk musí mít
štěstí k tomu, aby se mu do životní dráhy zamotala nějaká význačná příležitost.
Když se to však stane, musí být vždy na tuto příležitost připraven a musí ji okamžitě
„popadnout za pačesy“, aby měl možnost nečekaný okamžik využít a záměr zdárně
dovést do cíle. Před vyplutím jsem neměl strach z ničeho, co by mne během
plavby mohlo potkat. Byl jsem mladý a jako každý mladý a nezkušený člověk jsem
se cítil nesmrtelným.
Copyright © Rudolf
Holý, Richard Konkolski, Milan Švihálek, Julius Ecsi, Jozef Varsányi, Jiří
Albrecht, Ivan Orel, František Sýkora, Jiří Denk, Otakar Hons, Jaroslav Bernt,
Vlado Porvaznik, Zdeněk Teubner, Oldřich Karásek, Stanislav Kubíček, Petr
Ondráček
© Nakladatelství JOTA,
s. r. o., 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat