Brian Jay Jones: George Lucas. Život stvořitele Star Wars

„Svižný portrét samotářského vizionáře George Lucase. Je tu vše od vzestupu z neznáma až k postavení legendy filmového průmyslu… podání prostřednictvím kolegů, konkurentů, učitelů a přátel je místy až brutálně upřímné… Čtení pro vlažnější i skalní fanoušky.“ Tak ohodnotil zevrubný životopis jednoho z výrazných hollywoodských režisérů časopis Rolling Stone

Kniha přináší spoustu zajímavých informací ze zákulisí značky Star Wars, jejíž osmá epizoda - již bez Lucasova zapojení - vstoupí do českých kin 14. prosince. V překladu Michala Prokopa a Jana Kalandry ji vydává Nakladatelství Paseka.

„Jonesova kniha zachycuje Lucase jako výjimečně nadaného tvůrce těch největších popkulturních legend moderní doby, který nechtěl a nechce slevovat ze svých představ,“ říká redaktor knihy Pavel Kořínek. Jones, jinak oceňovaný autor životopisů spisovatele Washingtona Irvinga nebo loutkáře Jima Hensona, odhaluje Lucase zároveň jako milovníka automobilů, který se v mládí málem zabil při autonehodě, jako nefalšovaného vizionáře, panovníka marketingového impéria, průkopníka vizuálních a zvukových efektů i zakladatele společností Pixar a Lucasfilm. „Zájemci o dějiny filmu pak dostanou příležitost zblízka nahlédnout tvůrčí i osobní přátelství i rivality s jinými velikány oboru: Stevenem Spielbergem či Francisem Fordem Coppolou, ale třeba i Martinem Scorsesem, kterého Lucas dvakrát nemusel, protože měl pocit, že mu pokukuje po manželce,“ dodává Kořínek.

Fanoušci Star Wars se na 560 stranách dozvědí i mnoho zajímavého ze zákulisí vzniku celé série. „Osobně mi přišlo velice zajímavé, jak se vyvíjely postavy v jednotlivých verzích scénáře od hrubého náčrtu až po finální,” přibližuje překladatel Michal Prokop. „Některé byly původně okrajové a teprve postupně se dostávaly na výsluní, dokonce i klíčový protagonista Darth Vader. Rozebírá se taky, jak vzniklo celé náboženství, respektive filozofie kolem Síly.“

Ukázka z knihy:

Prolog

Chaos

Březen 1976

R2-D2 odmítal fungovat.

Od droida to nebyla tvrdohlavost – rys, pro který si tu postavu oblíbily miliony fanoušků Star Wars po celém světě. Skutečnost byla taková, že první den natáčení v tuniské poušti, 22. března 1976 ráno, R2-D2 zkrátka nefungoval. Měl totiž vybité baterie. Malý droid nebyl jediný, který měl problém. Několik dalších, ovládaných dálkově členy štábu stojícími těsně mimo záběr filmových kamer, se rovněž chovalo nevyzpytatelně. Někteří upadli, část se jich ani nepohnula, a další se dokonce nechali ovlivnit signály arabských rozhlasových stanic, šířícími se v ploché pouštní krajině, a bezhlavě se řítili po písku nebo do sebe vzájemně naráželi.

„Roboti se zbláznili, třískali jeden do druhého, padali a rozbíjeli se,“ vyprávěl Mark Hamill, čtyřiadvacetiletý herec v roli hrdiny Luka Skywalkera. „Trvalo hodiny dát je zase do pořádku.“¹

Režisér filmu, zadumaný vousatý jednatřicetiletý Kaliforňan jménem George Lucas, prostě vyčkával. Pokud nějaký robot fungoval podle očekávání, třeba jen na chvíli, Lucas natočil co nejvíc záběrů, než se droid zase zadrhl. Jindy nechal nefungující jednotku táhnout skrytým drátem, dokud drát nepraskl nebo se droid nepřekotil. Už na tom nezáleželo. Lucas všechno hodlal vyřešit ve střižně. Tam to měl stejně nejradši, na rozdíl od mžourání do kamery uprostřed pouště.

Byl to první ze čtyřiaosmdesáti dlouhých a vyčerpávajících natáčecích dnů Star Wars – o celých dvacet dnů víc, než bylo v plánu. A natáčení se v podstatě od samého začátku vyvíjelo katastrofálně. „Měl jsem z toho všeho pořádnou depresi,“ řekl Lucas.²

Lucasovo rozladění zčásti pramenilo z pocitu, že již ztratil kontrolu nad svým vlastním filmem. Kladl to za vinu skoupým ředitelům společnosti 20th Century Fox, kteří neustále kontrolovali výdaje a upírali mu peníze, které potřeboval, aby všechno udržel v chodu. Vedení Foxu však bylo skeptické a tvrdilo, že science fiction je mrtvý žánr a že nezbytné rekvizity, kostýmy a zvláštní efekty jsou moc drahé. Studio bylo toho názoru, že Lucas vystačí se seškrtaným rozpočtem a problémy s roboty může řešit za pochodu. „Problém byl čistě v tom, že Fox nepřidal peníze, dokud nebylo pozdě,“ zuřil Lucas. „Každý den jsme kvůli těm robotům ztratili zhruba hodinu a nepřišli bychom o tolik času, kdybychom dostali dalších šest týdnů, abychom je dokončili, vyzkoušeli a rozchodili, ještě než začneme.“³

Potíže nebyly jen s dálkově ovládanými roboty. Anthony Daniels, klasicky školený britský herec obsazený do role protokolárního droida C-3PO, trpěl v nepadnoucím blyštivém kostýmu ze zlatavého plastu a příliš toho neviděl ani neslyšel. Při každém pohybu ho něco šťouchlo nebo řízlo – stěžoval si, že byl „samá jizva a škrábanec“ –, a když upadl, což se mu stávalo často, mohl jen čekat, až si toho někdo ze štábu všimne a pomůže mu na nohy.⁴ Během prvního týdne natáčení si Daniels zoufal, že film nedokončí ve zdraví. „Bylo velmi, velmi těžké uvést věci do pohybu,“ vzpomínal Lucas. „Pravda je taková, že roboti vůbec nefungovali. S C-3PO byly hrozné potíže. … Nedařilo se mi zařídit, aby R2-D2 ujel víc než pár desítek centimetrů, než do něčeho narazil. … Všechno to byly prototypy. … Jé, postavíme tohle – nemáme peníze, ale ono to nějak dopadne. Jenomže nic nedopadlo.“⁵ Lucas se zapřisáhl, že už nikdy nesvěří kontrolu nad svými filmy ředitelům studia. Co o filmování vlastně vědí? „Bez přemýšlení nařizují lidem, co mají dělat,“ stěžoval si Lucas. „Dřív nebo později je napadne, že o natáčení filmů vědí víc než režiséři. Šéfové studií. Nemůžete s nimi bojovat, protože to oni mají peníze.“⁶

Pokud Star Wars uspějí, jedna věc se rozhodně změní: peníze bude mít pod palcem on.

Existovaly však věci, které zkrátka ovládat nemohl, i když by si to přál sebevíc. Například nepředvídatelné tuniské počasí produkci nijak neusnadňovalo. Během prvního týdne natáčení se v údolí Nefta spustil první déšť po sedmi letech a pršelo čtyři dny. Vybavení a vozidla se bořily do bláta, až s jejich vytažením musela pomoci tuniská armáda. Ráno bývala zima a v poledne vedro, takže Lucas většinou začínal den v hnědém plášti a při nahlížení do hledáčku kamery zasouval ruce hluboko do kapes, a jak slunce stoupalo po obloze, shodil plášť, nasadil tmavé brýle a řídil herce v kostkované pracovní košili a baseballové čepici stažené hluboko do čela. Když zrovna nepršelo, zvedl se prudký vítr, rozfoukal scénu, rozbil pásové vozidlo zvané sandcrawler a podle vzpomínek jednoho člena štábu odnesl kulisy „na půl cesty do Alžírska“.⁷

A zdálo se, že písek se dostane všude. Bodal v očích, odíral kůži a pronikl do téměř každé štěrbiny a záhybu. Ačkoli Lucas balil kamery Panavision do igelitových fólií, aby jim vítr a písek neublížily, čočka na jedné z nich byla skoro zničená. Trápily ho potíže s vybavením i obyčejná smůla. Vzplanulo nákladní auto a oheň poškodil několik robotů. Když náklaďáky vypověděly službu, Lucas převážel věci na oslech.

Po prvních dvou týdnech natáčení byl Lucas vyčerpaný. Kvůli neustálým zpožděním, způsobeným nepřízní počasí, porouchanými droidy a nepadnoucími kostýmy, natočil zhruba jen dvě třetiny toho, co měl v plánu – a nebyl s tím spokojený. „Kvůli všem těm komplikacím jsme pořád něco škrtali,“ vyprávěl Lucas, „a nepředpokládal jsem, že to dopadne dobře.“ Byl tak rozrušený, že dokonce vynechal večírek, který sám pořádal, když skončilo natáčení v Tunisku. Zavřel se v hotelovém pokoji a utápěl se ve svém neštěstí. „V téhle fázi jsem byl opravdu sklíčený, protože nic nedopadlo dobře,“ vzdychl. „Všechno se podělalo. Byl jsem zoufale nešťastný.“8

Něco málo přes rok před chystaným uvedením do kin byl projekt Star Wars v hrozném stavu a zdálo se, že pokud film vůbec kdy spatří světlo světa, bude příšerný.

Tím si byl Lucas jistý.

Poznámky:

1. „‘Star Wars’ Star Is on Cloud Nine“, Independent (Long Beach, Kalifornie), 10. června 1977.

2. J. W. Rinzler, The Making of Star Wars: The Definitive Story behind the Original Film (New York: Del Rey, 2007), s. 160.

3. Tamtéž, s. 146.

4. Tamtéž, s. 143.

5. Kerry O’Quinn, „The George Lucas Saga“, Starlog, přetištěno v Sally Kline (ed.), George Lucas: Interviews (Jackson: University Press of Mississippi, 1999), s. 104.

6. Sally Kline (ed.), George Lucas: Interviews (Jackson: University Press of Mississippi, 1999), s. xiv.

7. Robert Watts, citováno v J. W. Rinzler, The Making of Star Wars: The Definitive Story behind the Original Film (New York: Del Rey, 2007), s. 151.

8. Tamtéž, s. 160.

GEORGE LUCAS: A LIFE

This edition published by arrangement with Little, Brown, and Company, New York, New York, USA.

All rights reserved.

Copyright © Brian Jay Jones, 2016

Translation © Michal Prokop, Jan Kalandra, 2017

ISBN 978-80-7432-843-5

Václav Cílek, Tomáš Just, Zdeňka Sůvová a kolektiv: Voda a krajina

Kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině. Můžeme v ní číst o různých podobách vody v krajině. O vodě tekoucí i vodě stojaté. O vodě proměněné v led či sníh. O vodě, kterou se člověk pokusil kdysi zkrotit jezy a dalšími úpravami koryt. O vodě, kterou se v současnosti pokouší zase osvobodit a nechat ji téct tak, jak sama chce. A v neposlední řadě o vodě, které se kdysi zdálo být nadbytek, zato dnes v období sucha a povodní už vnímáme, jak je vzácná a že s ní musíme šetřit a schraňovat ji.

Kolektiv odborníků soustředěných kolem Václava Cílka se detailně věnuje konkrétním místům v Čechách, zejména středních. Autorům nechybí povědomí ani o celoplanetárním kontextu a také o krajině v zahraničí, což je znát např. při popisu, jak by mělo být postupováno při šetrných úpravách českých toků. Lokální hledisko se tu přirozeně snoubí s tím globálním, protože voda se žádnými státními hranicemi neřídí.

Kniha především akcentuje současný trend, tedy snahu navrátit koryta řek k co nejpřirozenějšímu toku či je upravovat s nejvyšší citlivostí. Dalším podstatným úkolem týkajícím se vodního živlu je, aby se předešlo suchu, protože voda opravdu je a hlavně bude čím dál víc tekutým zlatem.

S bohatým ilustračním doprovodem (kresby, fotografie, mapy) vydává nakladatelství Dokořán (ISBN 978-80-7363-837-5). Ve stejném formátu a úpravě vyšly v nakladatelství například knihy Střední Brdy a Křivoklátsko.

Ukázka z knihy:

Středočeský kraj je, ve srovnání s většinou krajů Čech a Moravy, mimořádně bohatý na vodu, přinejmenším pak na řeky a na údolní nádrže. V zimě je tedy Středočeský kraj

i mimořádně bohatý na led. Jak jsou svými hydrologickými poměry pestré a proměnlivé vodní toky a přehradní jezera, takové (ne-li ještě pestřejší) jsou i ledové desky tvořící se v zimě na jejich hladinách. První a také poslední středočeský led bývá na hladině Podhradské tůně pod Kokořínem; za průměrných zim vzniká tamější ledová deska koncem listopadu a mizí koncem března nebo začátkem dubna. Údolí potoka Pšovky je v těchto místech mimořádně příhodné pro vznik teplotní inverze. Jiné je to samozřejmě s velkými řekami a údolními nádržemi.

Labe zamrzá během tuhých zim v úseku mezi Mělníkem a Řečany nad Labem; pod Mělníkem je vlivem teplé vody z vltavské kaskády bez ledu. Labe je dnes úplně jiné než před 150 lety; je mnohem kratší, viditelně a přiznaně spoutané do umělých břehů, hrází a plavebních komor. Tím je odděleno od pozůstatků Labe staršího, které dnes označujeme jako „polabiny“ nebo „labišťata“.

Hlavní tok Labe obstojně zamrzá jen během zvlášť tuhých zim (v poslední době to byly začátky let 1996, 1997, 2006, 2009 a 2017). I při teplotách poměrně hluboko pod nulou je však labský led neustále někde mezi přirůstáním a táním a vytváří často jedinečné, pro pohyb na ledě ovšem nebezpečné tvary a scenerie. Každoročně, i za zim mírných, však zamrzají „labišťata“, odškrcená slepá ramena někdejšího toku Labe. Jsou to vesměs nejcennější části polabské přírody; ve středočeské části Polabí je jich přibližně deset, přesný počet záleží na použitých kritériích. Oddělena byla buď přírodními pochody (během povodní), nebo uměle při splavňování řeky. Standardem zimních návštěv těchto míst je hluboký dojem z monumentality lužních lesů, v zimě dobře „průhledných“. Vyjímají se hlavně staré duby a mnohem mladší, ale stejné velké topoly černé. Dále je to množství stop na ledě, ryb nebo i žab pod ledem a v ledu, vysoké členité monokultury rákosu a orobince a nakonec i samotné týdny či měsíce staré nížinné ledy s bublinami, hvězdami a dalšími texturami.

Vltava v Praze – ani nad Prahou a pod Prahou – přece nezamrzá, tak o čem tedy psát!? O deseti, patnácti místech, jsou to hlavně různé zátočiny a slepá ramena, která přece jen zamrzají, přičemž je proud teplejší vody ode dna přehrad vltavské kaskády míjí. A ve vzácných zimách (tak jednou za deset let), kdy teploty klesají několik nocí k minus dvaceti stupňům, řeka nabízí pohledy od Novotného lávky k Pražskému hradu na šedý, členitý a místy prosakující led. Naposledy se to stalo v lednu roku 2012.

V pražských zátočinách je několik přístavů a každý z nich má své kouzlo. Nejmenší

a asi nejoblíbenější z nich je přístav pro jachty a čluny v Praze-Podolí, tradičně zvaný Háfn. Loďky, staré stromy, dřevěná stavba loděnice, jeden z nejkrásnějších pohledů na Vyšehrad a led.

Bruslař Jan Stodola nazval údolní nádrž Orlík královskou plochou českého bruslení. Souhlasím, ale s výhradou, že o dobré krále je nouze; právě tak Orlík každoročně nezamrzne tak, aby byly ledy na jeho hladině skvostným estetickým zážitkem, souborem hlavolamů i terénem pro výlety. Odhadem je při současném trendu mírných zim každá třetí zima na Orlíku příležitostí pro bruslaře. Výjimečnou atrakcí Orlické přehrady jsou kromě obřích rozměrů (objet celý břeh znamená bruslit 100 km)

a jedinečných skalních útvarů hrady Orlík a Zvíkov. Z ledu jsou vidět dvojmo, jednou normálně, podruhé v zrcadlové podobě. A jako jinde jsou nenapodobitelným originálem ledy samotné. U tak obrovské vodní plochy jsou samozřejmě složité a nevyzpytatelné, s ukloněnými plotnami na plážích, jak hrázný vypouští vodu, s bublinatými partiemi pod ústím řeky Lomnice, která přináší do jezera vzduch, se stopami zvířat a s úchvatnou tektonikou.

Na rozdíl od mnoha jiných českých řek je Sázava jen málokde spoutána do pravidelného kamenného nebo hliněného koryta. Regulaci břehů tvoří spíš udržovaný pás stromoví lemující dílem původní břehy, dílem linie, které se jako břehy etablovaly během výstavby desítek jezů od patnáctého do devatenáctého století. Nehledejme v tom dobrý úmysl zachovat řeku pěknou, spíš lze mít za to, že koryto sevřené celkem úzkým údolím nebylo možno příliš napřimovat a že řeka s vesměs kamenitým dnem neměla tendenci často překládat své koryto, jako se to stávalo například v Polabí nebo

na Berounce u Lahovic. Chaty kupodivu neudělaly z posázavských městeček centra turistického průmyslu, jakými jsou u nás třeba Doksy.

Díky soustavě jezů některé úseky Sázavy zamrzají pravidelně. Protože je hloubka vody málokdy větší než jeden a půl metru, bruslením ani moc neriskujeme. Další výhodou při plánování výletu je i železniční trať podél řeky. Nemusím zdůrazňovat, že vyrazit s bruslemi na řeku má smysl jen po opravdu silných mrazech. K výletu nejsou nutně zapotřebí, zimní pěší výlety po posázavské stezce a dalších trasách podél vody určitě potěší i krásou ledu. Jezy a kameny v proudech se obalují unášenými ledovými jehličkami nebo je pokrývá glazura vznikající z ledové tříště. Zjara jsou některé sutě (třeba ty pod Medníkem) sutěmi ledovými. Podél břehu se tvořívají skvostné náledě

a v tišinách mozaiky ker. V proudech zase ledové nápěchy a při odchodu ledů drobné ledové zácpy – ježatiny ker ode dna až do výše; není mi ovšem známo, že by kry někdy v nedávné minulosti vytvořily takovou hráz, která by zvedla vodu vysoko nad podlahy chat.

Lidé z okolí Berounky mají s ničivými účinky ledu čerstvější zkušenost. Berounka začíná, jak známo, soutokem čtyř řek v Plzni, je tedy už od počátku dost mohutná a protéká snad šesti různými krajinami. Z kotliny vyplněné městem Plzní se vymotá dvěma třemi zákruty do pahorkatiny v okolí Chrástu a Radnic, teče pod vesnicemi, hrady a zámky, běžnou zemědělskou krajinou. Pak se noří do křivoklátských lesů, do kraje, který ve své letní rybářské a houbařské podobě popsal Ota Pavel.

Od Křivoklátu dolů přes Nižbor se připravuje na další brutální setkání s městskou aglomerací, v tomto případě berounsko-královodvorskou, a na dvaceti, nanejvýš sto metrech civilizaci zase opouští a pokračuje snad nejkrásnějšími partiemi: vápencovým kaňonem pod Tetínem, u Srbska a Karlštejna. Tam se od Českého krasu zase odvrací a zbytek své cesty do vod Vltavy dokončí podél hřbetu brdských hřebenů, většinou mezi domy a chatami, ale na dohled od hlubokých lesů.

Berounka má spoustu jezů, hlavně v těch hodně osídlených úsecích, a nad nimi snadno zamrzá. Až příliš často se rozvodňuje – vodní kaskádu naštěstí nemá, s výjimkou hracholuského vodního díla na Mži. Při odchodech ledů po tuhých zimách pak vznikají ledové zácpy – ledy se hromadí ode dna až do několikametrové výše – a za nimi vzniká příležitostné jezero. Stoupá do zahrad a v nejhorším případě i do obydlí. Poslední opravdu katastrofální povodeň tohoto typu byla v roce 1946; jezero se rozlilo od Černošic až k Řevnicím a na pomoc musela přijít i armáda s děly, která se pokoušela nechtěně přehrazenou řeku opět uvolnit. V podobě méně škodlivé se něco podobného stalo i v roce 2006; tehdy se Berounka rozlila na louky, do zahrad a k domkům pod Nižborem a také pod Karlštejnem. Kry plovoucí na hladině těchto nechtěných jezer pak po protržení ledových hrází poklesnou tam, kde byly, a dlouho leží na loukách kolem řeky.

Odhlédneme-li od výjimečných událostí, pak proudná voda Berounky často vytváří efekty z uspořádaných bublin; jezy samy za velkých zim zamrzají, a tak lze jednou za deset let skoro bez zutí bruslí dojet od Berouna až po Radotín; krásný led vzniká pravidelně těsně před soutokem Berounky a Vltavy. V Českém krasu, v těsném sousedství řeky, jsou skály s ledopády, potůčky s vodopády a pěnovcovými kaskádami a jeskyně s ledovou výzdobou. Za tuhých zim je Berounka jedním z nejvděčnějších cílů zimních výletů.

Mark Douglas-Home: Vešla do moře

Je to už dvacet šet let, co Megan Batesová v odlehlé vsi u skotského pobřeží vešla do moře a nadobro zmizela. Její tělo se nikdy nenašlo, ale její dcera Violet stále doufá. Požádá o pomoc Cala McGilla, který umí v moři najít téměř cokoli. Avšek jeho přítomnost v uzavřené komunitě, rozdělené dávnými vášněmi a záští, vyvolává neklid. Zdá se, že hodně lidí nestojí o to, aby dávná tajemství vyplula na povrch. I druhý případ Cala McGilla, mladého doktoranda v oboru oceánografie, je plný dějových zvratů a překvapení.

Mark Douglas-Home (1951) je skotský autor a novinář. Působil mj. v listech Sunday Express, Scotsman, Sunday Times Scotland, Herald. První knihu – Mořský detektiv – vydal v roce 2011. „Jen zřídka se stane, že nějaká kniha zvedne laťku ve svém žánru, a přesně to Mořský detektiv udělal pro skotskou detektivku,“ napsal tehdy o knize recenzent ve Scotsmanu. Další části detektivní série následovaly v letech 2013 a 2016. U nás se vydávání detektivních případů oceánografa Cala McGilla ujalo nakladatelství Plus. Na jaře zde vyšel Mořský detektiv (ukázku si můžete přečíst zde - https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/06/mark-douglas-home-morsky-detektiv.html), nyní Vešla do moře – v překladu Terezy Vláškové.

Ukázka z knihy:

Cal McGill stál v zadní části kostela a začínal si připadat nápadný. Zástup těch, kdo přišli vyjádřit soustrast rodině Diany Ritchieové, se pomalu přesouval k východu a na Ca­lovi ulpívaly rozmrzelé pohledy, jen aby se vzápětí odvrátily. Nevěděl jistě, čím přesně k sobě přitahuje tolik pozornosti. Možná za to mohla divná kombinace oblečení – bílá košile zapnutá až ke krku, sepraná černá bunda (oboje si na sebe navlékl jenom kvůli téhle příležitosti), černé džíny a hnědé pohorky, co si ráno vycídil. Nebo to bylo tím, že se vetřel na místo, kde bylo zcela běžné prohlédnout si každého cizince od hlavy k patě. Ať už za tím stálo cokoliv, být předmětem zvědavosti ho znervózňovalo. Rozhodl se proto nečekat, až k němu dojde poslední dvojice, a raději se sám připojil na konec zástupu. Vydal se uličkou směrem k oltáři, protaho­val se kolem poltownských sousedských hloučků a sem tam k němu doléhaly poznámky na adresu té staré paní, která hned na začátku mše utekla z kostela. Cal tak zjistil, že se jmenuje paní Andersonová a že tu není zrovna v oblibě. „Paní velkomožná,“ zaslechl hned dvakrát, jako by ty komentáře byly určené přímo pro něj, snad aby pochopil, proč jí nepo­mohl nikdo jiný, nebo možná aby mu naznačili, že do toho jakožto vetřelec neměl co zasahovat. „Kdo si ta ženská myslí, že je? Dobře jí tak,“ zaznívalo pomalu v každičké jízlivě hlasité poznámce, kterou Cal po cestě vyslechl. Když už byl skoro u prvních lavic v přední části kostela – u místa, z ně­hož vyhodili paní Andersonovou –, jakýsi pomenší zavalitý muž s pleší a zarudlými tvářemi mu gestem naznačil, aby se zařadil před něj.

„Děkuju,“ usmál se na něj Cal a muž ustoupil vzad, aby mu uvolnil místo.

„To od vás bylo hezký,“ poznamenal.

„Co?“

„Že jste se postaral o paní Andersonovou.“

Cal pokrčil rameny. To by přece na mém místě udělal každý, chtěl tím říct.

Muž k němu popošel blíž a ztišil hlas. „Ne každý ji tu má rád…“

„To jsem pochopil.“

„Já s ní vycházím dobře, ale občas je sama sobě tím největ­ším nepřítelem.“ Ujistil se, že je nikdo neposlouchá, a dodal: „Co se stalo tam venku? Byla v pořádku?“

„Ne tak úplně,“ odpověděl Cal. „Zakopla na cestě a sedřela si kolena, ale odmítla si nechat pomoct.“

Muž zavrtěl hlavou. „To je celá ona, hlavně neztratit tvář. Odešla postranní brankou?“

Cal přikývl.

„Tudy se jde k jejímu domu. Později se za ní zastavím, ako­rát jí samozřejmě neřeknu proč. Ukousla by mi hlavu, kdyby pojala podezření, že jsem ji přišel zkontrolovat. Řeknu jí, že jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nepotřebuje něco koupit.“

Muž napřáhl ke Calovi ruku. „Jim Carmichael. Rozvážím tady nákupy. Všichni mi tu říkají Jime.“

„Cal…“ Pustil Jimovi ruku, bojoval s vlastní upjatostí a od­tažitostí. „Cal McGill.“ A protože nevěděl, co jiného by ještě měl dodat, řekl: „Moje máma se s Dianou Ritchieovou znala. Z Edinburghu, kdysi bývaly sousedky. Po mámině smrti po­slala paní Ritchieová tátovi dopis. Mamka by určitě chtěla, abych sem šel.“

„To jste přijel až z Edinburghu?“ Zdálo se, že to na Jima udělalo dojem.

„Měl jsem cestu kolem, chci strávit pár dní na severozá­padním pobřeží.“

„Co tam?“

„Jsem oceánolog, je to spíš pracovní cesta,“ zatvářil se Cal omluvně. „I když většině lidí to asi jako práce moc nepřijde.“

„Vážně?“ odpověděl Jim. „Něco mě napadalo. Zajímají vás divný věci, co se po přílivu najdou na pláži?“

„Občas jo, záleží, o co se jedná.“

„Tady totiž žije jeden farmář, co tu pláž pročesává, a před pár týdny narazil na něco zajímavýho – flašku od piva, co byla v moři už…“ Jim se snažil se zachmuřeným obočím roz­pomenout. „… už od roku 1959 nebo tak nějak… Bez jedinýho škrábnutí, vypadá jako nová, rozhodně sběratelskej kousek. Ten chlápek se jmenuje Duncan Boyd. Odsud byste jel na se­ver, je to první odbočka vlevo a pak znova vlevo u dvou ka­mennejch sloupů. Nevypadá to tam moc jako farma, spíš jako skládka. Nenechte se tím odradit. Řekněte mu, že vás posílá Jim.“ Trochu se zamračil, jako by toho začínal litovat. „Dun­can je teda tak trochu jinej… Ale jestli si s ním budete chtít promluvit o tý flašce, a ne o tom ostatním, jako o tý větrný farmě, bude to v pohodě.“

~

Někdy tu nenašel vůbec nic, jindy to tu vypadalo přesně takhle – pláž v Jižní zátoce byla posetá vyplaveným harampá­dím. Duncan Boyd si ten výjev prohlížel s natěšeným výra­zem sběratele, který se chystá vlézt do antikvariátu. Kdo ví, na co může za pár minut narazit! Nedávno tu mezi řasami našel starou hnědou láhev od piva Guinness. Okamžitě mu došlo, jaký právě učinil objev. Zátka byla neporušená a papíry uvnitř se zdály být ve stejně dokonalém stavu, jako když společnost

Guinness v rámci reklamní akce u příležitosti dvoustého výro­čí založení naházela do moře i těch dalších 149 999 naprosto identických láhví. Podél východního pobřeží Spojených států a Kanady jich plavaly tisíce, přesně jak Guinness zamýšlel. Další se nakonec vyplavily v Jižní Americe, v Arktidě, a do­konce i v Evropě. A tu a tam je zanesl příliv na pláž ještě teď, o více než padesát let později, poté co ve vodě urazily tisíce a tisíce kilometrů. Svitek krále Neptuna, jeden z dokumentů vytažených z láhve, teď visel zarámovaný na trámu ve stodo­le, kam Duncan chodil třídit své úlovky. Za posledních pár dní si ten barevný list papíru přečetl už tolikrát, že dokázal zpaměti přeříkat celou tu dlouhou první větu, a pokaždé to činil tónem, jaký pro tuhle příležitost považoval za vhodný: hlubokým basem, jenž jako by vycházel z hlubin oceánu.

„Zdravím nálezce tohoto svitku a dávám všemu lidu na vědomí, že já, Neptun, vládce moří…“ Duncan se odmlčel, vystrčil bradu a přejel pohledem po své imaginární říši. Pak pokračoval. „… že já, Neptun, vládce moří, jsem udělil Pivo­varu Guinness svolení odevzdat mému království – konkrétně pak Atlantickému oceánu – láhev obsahující tento dokument, a povoluji též, aby s Vámi touto cestou mohl pivovar bez ja­kýchkoliv zábran a/nebo překážek sdílet příběh černého piva Guinness.“

Okamžitě se mu po tváři rozlil úsměv, až jeho větrem ošle­hané tváře vypadaly jako skalní reliéf. Promnul si neoholené strniště na bradě a vydal se po kamenité pěšině z mysu dolů na pláž. V polovině cesty, kde se stezka začínala prudce sva­žovat mezi kolmými skalními deskami, se zastavil a zakřičel: „Já, Neptun, vládce moří,“ a naklonil hlavu na stranu. Když k němu dolehla ozvěna, usmál se. „Dnešek,“ soudil, zatímco opatrně našlapoval na uvolněné kameny, „bude skvělej, Dun­cane.“ Nedočkavě zamlaskal.

Hned s prvním krokem po pláži se jeho optimismus jevil jako oprávněný. Z písečného sevření vykukovala modrá kot­vící bójka, tenhle typ ještě nikdy neviděl. Prohlédl si ji ze všech stran, jestli nenajde jméno výrobce, ale žádné tam ne­bylo. Chtěl bójku vytáhnout, ale nejdřív si zkontroloval, jestli v okolí někoho nezahlédne. Viděl však pouze auta u kostela, kde právě probíhala zádušní mše za Dianu Ritchieovou.

Při vzpomínce na její odchod se zamračil a ohrnul spod­ní ret, ale pak ho vědomí, že je tu stále sám, znovu přimě­lo k úsměvu. „Moje království,“ pokusil se majestátně roze­zvučet svůj hlas. Výsledek ho pobavil: zněl spíš jako Darth Vader než jako římský bůh moří. Vyprostil bójku a odnesl ji na točnu na konci silnice, kde předchozího večera zaparko­val svůj prázdný přívěs. Chvilku přemýšlel, jestli má tenhle úlovek přidat k ostatním modrým bójkám ve sbírce – bójky se snažil třídit víceméně podle velikosti a barvy –, nebo jest­li by ji neměl uložit zvlášť, když ještě žádnou takovou nemá. Jakmile si Duncan tu otázku zformuloval v hlavě, přemohla ho netrpělivost a on do bójky strčil, až se odkutálela do zadní části přívěsu. Pohled se mu zatoulal zpátky k pláži. Jaké další objevy ho ještě čekají?

Naplnit celý přívěs obvykle trvalo pár dní, ale tohle dopo­ledne bude jiné. Díky větru a přílivům byla úroda na pláži za posledních pár dní bohatá. To slovo se mu líbilo. „Úroda.“ Vzápětí ho zaujala zeleno-modrá změť předmětů, jež zcela změnila barvu písku. Objevil gumový míč, poskočil a radost­ně vykřikl. Ten si schová pro Pepeho, pejska paní doktorky Bellové, místní nové praktické lékařky – občas se po ordinač­ních hodinách v Poltownu prochází po Jižní zátoce.

Přes hodinu pak pobíhal po písku sem a tam a posbíral jednu síť, dvě klece na humry, čtyři černé plastové trubky, všehochuť naplaveného dřeva a měkkých prken, jednu bedýn­ku na ryby, další dvě bójky (bílou a oranžovou), rozlámané kousky polystyrenu, prázdný ropný barel a cosi, co vypadalo jako list vesla. Všechno to navršil na přívěs, ubalil si cigaretu z posledních zbytků tabáku a pokoušel se rozpomenout, co je za den. Jestli je čtvrtek, bude ho u brány farmy čekat kra­bice s nákupem včetně nového pytlíčku tabáku. Ovšem pod­le Duncana byla teprve středa, takže si radši dopřál jen dvě potáhnutí a pak stiskl doutnající konec cigarety mezi palcem a ukazováčkem. Schoval si rozkouřenou cigaretu do náprs­ní kapsy denimové košile a chystal se vrátit do práce, když vtom mu došlo, že už docela dlouho nezkontroloval silnici. Nechce přece, aby ho tam někdo překvapil.

Vylezl na přívěs a pomaličku se narovnával. Nejprve se před ním vztyčily vysoké hřebeny kopců za Poltownem. Poté napřímil celá záda i krk a objevily se lesy kolem sídla Brae a kostel okupující smaragdově zelený vršek na půli cesty mezi sídlem a městečkem. Všiml si, že auta už zmizela: zádušní mše za Dianu Ritchieovou skončila. „Bůh žehnej její duši,“ pronesl se zasmušilým výrazem, načež se zakřenil – došlo mu, že je vlastně sám určitou formou boha, a tudíž nemusí vzývat další božstvo. To už stál téměř vzpřímeně a měl výhled na převážnou část silnice vedoucí na pláž. Viděl bránu své farmy, dva kamenné pilíře, pole poseté starými stroji a hroma­dami vyplavených objevů a o něco více vpravo také svůj dům a hospodářská stavení. Pak se vztyčil v celé své metr osmdesát vysoké kráse a spatřil kapotu nějakého auta. Parkovalo pří­mo na prostranství před hospodářskými staveními. Okamži­tě přidřepl a zanadával, že už ho zase otravují. Ať už to byl kdokoliv, Duncana si nevšiml. Ale kdo to vlastně je? Bujará nálada z toho, že má pláž sám pro sebe, se vytratila. Krčil se za přívěsem a mumlal cosi o tom, že tohle je jeho pozemek a on ho nikdy neprodá, ať už mu budou nabízet a slibovat

cokoliv. Duncan věděl o přítomnosti vozidla jen pár vteřin, přesto se mu na tváři stihlo v rychlém sledu vystřídat hned několik emocí – panika, obavy a nakonec vzpurnost. Ne, on ze své farmy nikdy neodejde.

Najednou se mu v hlavě zrodil plán. Napíše na starý traktor značky Ferguson „Tenhle pozemek NENÍ na prodej. Otočte se“ a postaví stroj hned ke vchodu, aby ho přestali obtěžovat.

Nápad mu dodal kuráže a Duncan se znovu odvážil narov­nat. Natahoval krk, aby dohlédl až na velkou stodolu. Po vyje­tých kolejích, vedoucích od prostranství před hospodářskými staveními až ke kamenným sloupkům, jel červený pick-up. Návštěva byla na odjezdu. Duncanovi se znovu změnil výraz v obličeji – vzpurnost ustoupila zmatení. To auto vypada­lo staře a otlučeně, na dveřích spolujezdce dokonce zahlédl promáčklý důlek. Lidé, kteří ho jezdili přemlouvat, ať prodá pozemek konsorciu pro výstavbu větrné farmy, vždycky se­děli ve sportovně užitkových vozech, lesklých černých BMW a podobně. Pick-up jel směrem k poltownské silnici, zrovna byl na úrovni točny u pláže. Duncan si počkal, až mu zmizí z dohledu, a pak se poklusem vydal k farmě, proběhl zkrat­kou mezi písečnými dunami a přelezl polorozpadlý plot ko­lem pole. U zbytků starého koňského povozu se zastavil, aby popadl dech. Námaha mu navrátila alespoň část původního optimismu.

„Já, Neptun,“ prohlásil náležitě vítězoslavným tónem, jako by se zrovna odehrála velká krvavá bitva, bitva bohů, z níž vy­šel jako vítěz, zatímco jeho nepřátelé bezhlavě prchají. Duncan si to rázně štrádoval k domovu, celý rozohněný svým triumfem. Zaváhal až ve chvíli, kdy stanul v otevřených vratech sto-doly. Na udusané hliněné podlaze ležel kamenem zatížený list papíru. Okraje se mu třepotaly v průvanu. Duncan si ho ostražitě prohlédl a váhavě se sklonil, aby si vzkaz přečetl.

Vážený pane Boyde,

jistý Jim mi na zádušní mši za Dianu Ritchieovou pro­zradil, že jste našel láhev Guinnessu z roku 1959. Pro­hledávám pláže stejně jako vy a mám obrovskou sbírku artefaktů (i když Vy budete nejspíš úplně jiná liga, jak se tu tak rozhlížím). Nálezy z pláže mi pomáhají s výzku­mem: zabývám se tím, kudy a jak unáší vítr a podmořské proudy různé předměty, které skončí v oceánu. Zajímám se o východní a severní Atlantik včetně skotského pobře­ží. Vzhledem k tomu, jak dlouho už se téhle činnosti vě­nujete, bych se od Vás rád něčemu přiučil (a podíval se na tu láhev). Nemohl bych se u Vás za pár dní zastavit cestou na jih? Můj e-mail je morskydetektiv@gmail.com. Těším se na shledání!

Cal McGill

V doušce stálo telefonní číslo.

Duncan se zachechtal tomu, jak ho vystrašil kus rozvlně­ného papíru – jednu chvíli je neohrožený bůh moří, další rozklepaná myška.

 The Woman Who Walked Into The Sea

Copyright © Mark Douglas-Home, 2016

Translation © Tereza Vlášková, 2017

Cover design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0753-5

Fredrik Backman: Medvědín

Pro většinu lidí neznamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji nic moc, ale pro obyvatele Medvědína to znamená všechno. Takové vítězství by totiž mohlo přitáhnout pozornost k upadajícímu městečku: přilákat státní dotace i talentované sportovce, kteří by dali Medvědínu přednost před většími městy v kraji. Takové vítězství by rozhodně znamenalo všechno pro hubeného teenagera Amata, který je všude mimo led za otloukánka; pro Kevina, hvězdu juniorského družstva, stojícího jen krůček od zářivé budoucnosti v NHL; i pro Petera, obětavého sportovního ředitele HC Medvědín, jehož vlastní profesionální hokejová kariéra skončila tragédií. Tým má šanci splnit sny celého města. Jenže jedné noci během zapíjení semifinálového vítězství se cosi odehraje mezi Kevinem a Peterovou dcerou — a najednou je všechno jinak. Jako vlny po rybníce se celým Medvědínem začnou šířit obvinění. V honbě za úspěchem týmu je obtížné rozpoznat hranici mezi pravdou a lží, slepou loajalitou a opravdovou důvěrou. Nakonec musí jeden mladý muž najít odvahu říct nahlas to, co nikdo zjevně nechce slyšet...

Fredrik Backman (1981) pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin a na svůj blog. Proslavil se hned prvním románem Muž jménem Ove z roku 2012 (česky Host 2014), který vyšel zároveň s knihou Co by můj syn měl vědět o světě (2012, česky Host 2017). Backmanovy knihy vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu výtisků. Anglický překlad románu Muž jménem Ove se drží na předních příčkách žebříčku bestsellerů deníku The New York Times už přes rok, stejně jako německé vydání v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel. Stejnojmenný film měl českou premiéru v listopadu 2016 a získal nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film. Nakladatelství Host vydalo i Backmanovy romány Babička pozdravuje a omlouvá se (2015) a Tady byla Britt-Marie (2016). Nejnovější autorovou knihou je pokračování Medvědína, které připravuje Host k českému vydání na podzim roku 2018.

Ukázka z knihy:

Už víc než deset let jsou sousedé z okolních domů zvyklí na zvuky ze zahrady Erdahlových: prásk, prásk, prásk, prásk, prásk. Pak krátká pauza, než Kevin posbírá puky. A pak prásk, prásk, prásk, prásk, prásk. Prvně mu obuli brusle, když bylo mu dva a půl roku, ve třech dostal první hokejku, ve čtyřech byl lepší než pětiletí kluci, v pěti lepší než sedmiletí. Tu zimu, kdy mu bylo sedm, utrpěl tak těžké omrzliny obličeje, že doteď, když stojíte vedle něj, vidíte na jeho tvářích bílé skvrny. Tenkrát odpoledne hrál svůj první opravdový ligový zápas a pár vteřin před koncem se netrefil do prázdné branky. Kluci z Medvědína tehdy vyhráli dvanáct nula, všechny góly dal Kevin, ale stejně nebyl k utěšení. Pozdě večer si rodiče všimli, že není v posteli, a o půlnoci už ho v rojnici hledala po lese půlka města. V Medvědíně se na schovávanou moc hrát nedá, dítěti stačí ujít kousek a pohltí ho tma a ve třiceti stupních pod nulou takové tělíčko velmi rychle zmrzne. Až těsně před svítáním si někdo všiml, že kluk není nikde mezi stromy, ale na zamrzlém jezeře. Odtáhl si sem branku, pět puků a všechny baterky, které našel, a hodinu za hodinou střílel z úhlu, ze kterého se odpoledne netrefil. Když ho nesli domů, hystericky brečel. Bílé skvrny z obličeje mu pak už nikdy nezmizely. Tehdy mu bylo sedm a každý věděl, že ten kluk má v sobě medvěda. Toho nezastavíte.

Rodiče mu na zahradě nechali postavit vlastní malé kluziště, Kevin si z něj každé ráno sám odhrnoval sníh a vždycky v létě sousedé nacházeli v záhonech hřbitovy puků. Ještě po mnoho generací se budou mezi květinami vyskytovat pozůstatky vulkanizované gumy.

Rok za rokem poslouchají, jak jeho tělo roste, bouchání je čím dál silnější, čím dál rychlejší. Teď je mu sedmnáct a takhle talentovaného hráče tu neviděli od dob, kdy Medvědín hrál nejvyšší soutěž, což bylo ještě před jeho narozením. Kevin má fyzičku, ruce, hlavu a srdce. A hlavně to má v oku, vnímá dění na ledě jakoby pomaleji než ostatní. V hokeji se člověk může naučit leccos, ale tohle ne, s okem se buď narodíš, anebo nenarodíš. „Kevin? Ten je nejlepší,“ říkává Peter Andersson, sportovní ředitel klubu, a ten by o tom měl něco vědět: naposledy byl v Medvědíně takhle dobrý právě on, sportovní ředitel, který to nakonec dotáhl až do Kanady, do NHL, a utkával se s těmi nejlepšími na světě.

Kevin ví, co do toho bude muset dát, všichni mu to vykládají od prvního dne, kdy ho postavili na brusle. Všechno. Bude do toho muset dát prostě všechno. Takže za každého rozbřesku, když jeho spolužáci ještě tvrdě spí v teple pod peřinou, si on jde zaběhat do lesa a pak se postaví na zahradu a pálí: prásk-prásk-prásk-prásk-prásk. Posbírat puky. Prásk-prásk-prásk-prásk‑prásk. Posbírat puky. Pak každé odpoledne na trénink s juniory, každý večer s áčkem, hned nato do posilovny, pak ještě jedno kolečko v lese a na závěr hodinka na zahradě za svitu lamp, nainstalovaných na střechu domu přesně za tímto účelem. Prásk-prásk-prásk-prásk-prásk. Nic víc po tobě tenhle sport nechce. Jen všechno, co máš.

Kevin dostává nejrůznější nabídky na přestup do velkých klubů, zvali ho i na hokejové gymnázium ve větším městě, ale on vždycky všechno odmítá. Je kluk z Medvědína a jeho otec je chlap z Medvědína, jinde to možná nic neznamená, ale tady ano.

Takže jak důležité může být semifinále juniorské ligy? Dost důležité na to, aby nejlepší juniorský tým v zemi připomněl zbytku země, že tohle místo existuje. Dost důležité na to, aby snad přimělo místní politiky investovat do založení hokejového gymnázia tady v Medvědíně, takže už by se nemuselo jezdit až do Hedu a největší hokejové talenty z této části země by se stěhovaly do Medvědína, a ne do velkých měst. Takže zdejší áčko, plné vlastních odchovanců, by možná znovu postoupilo do nejvyšší soutěže, znovu přilákalo velké sponzory a přimělo okres postavit nový zimní stadion a velké příjezdové silnice, možná dokonce i ten kongresový dům a nákupní centrum, o kterém se mluví už roky, pak by tu vznikly nové firmy, jež by vytvořily pracovní místa, a místní lidé by si začali rozmýšlet, jestli své domy prodají, anebo radši zrenovují. Takové semifinále je důležité pro ekonomiku. Pro hrdost. Pro přežití.

Je tak důležité, že jeden sedmnáctiletý kluk od té noci před deseti lety, kdy mu omrzly tváře, stojí v zahradě, střílí jeden puk za druhým a nese na bedrech tíhu celého města.

Je tak důležité, že znamená prostě všechno.

„Dolina“ leží na druhém konci Medvědína, severně od cedule. Centrum Medvědína tvoří radnice a domky střední a postupně čím dál nižší třídy, zatímco v Dolině jsou už jen činžáky postavené tak daleko od Vrchu, jak to jen šlo. Původně oba názvy samozřejmě vznikly jen jako zeměpisné přezdívky bez jakékoli fantazie: Dolina se rozkládá níž než zbytek města, terén se tu pomalu svažuje ke starému štěrkovému lomu, kdežto Vrch leží na skále nad jezerem. Jenže když se obyvatelé postupně rozdělili podle své finanční situace do těchto dvou míst, staly se z jejich jmen nejen názvy čtvrtí, ale i označení příslušnosti ke společenské třídě. I v nejmenších osadách na světě se děti velmi rychle naučí, že existují společenské rozdíly, a tady je to zvlášť jednoduché: čím dál od Doliny bydlíš, tím líp pro tebe.

Fatima bydlí ve dvoupokojovém bytě tak hluboko v Dolině, jak to jen jde. S použitím jemného násilí vytáhne syna z postele, chlapec popadne brusle. V autobuse jedou sami, neřeknou si ani slovo, Amat totiž dovedl systém přesouvání svého těla bez nutnosti probuzení mozku k dokonalosti. Matka mu láskyplně říká „Mumie“. Na zimním stadionu se Fatima převlékne do pracovní uniformy a Amat jde najít správce. Ještě předtím chce matce pomáhat se sbíráním odpadků na tribuně, ale ona mu zakrátko vynadá a odežene ho. Kluk si dělá starosti o matčina záda, matka si dělá starosti, že by je spolu mohly vidět ostatní děti a pak by si z něj dělaly legraci. Kam až Amatova paměť sahá, vždycky byli na světě jen sami dva. Když byl malý, chodil na konci měsíce sbírat z tribuny prázdné plechovky, občas sem takhle chodí dodnes.

Každé ráno vypomáhá správci: odemyká dveře, kontroluje zářivky, sbírá puky, uhlazuje led rolbou a připravuje halu na běžný provoz. Jako první, v tu nejnepříjemnější hodinu, nastupují krasobruslaři. Pak přicházejí na řadu všechny hokejové týmy, pěkně za sebou podle důležitosti až po ty nejlepší časy, které jsou přidělené juniorům a áčku. Zrovna teď jsou junioři tak dobří, že se málem propracovali na nejvyšší stupínek hierarchie.

Amat ještě za juniory nehraje, je mu teprve patnáct, ale možná už v příští sezoně. Pokud do toho dá všechno, co bude potřeba. Jednoho dne odsud svou matku odvede, ví to, jednoho dne už nebude muset neustále sčítat a odčítat příjmy a výdaje. Tohle vytváří mezi dětmi citelné rozdíly. To, které z nich žijí v rodinách, kde můžou dojít peníze, a to, jak jsou staré, když si to uvědomí.

Amat ví, že možnosti volby má omezené, a tak vymyslel jednoduchý plán: odsud k juniorům, poté do áčka a pak mezi profíky. A až mu na účtu přistane první výplata, sebere matce úklidový vozík a už jí nikdy nedovolí, aby se na něj byť jen podívala, jejím rozbolavělým prstům dopřeje odpočinek a nemocným zádům dlouhá rána v posteli. Amat netouží po věcech. Jen by si aspoň jeden večer v životě chtěl lehnout do postele, aniž by v duchu počítal.

Když dodělá svoje úkoly, poplácá ho správce po rameni a podá mu brusle. Amat si je zašněruje, vezme si hokejku a rozjede se po prázdné ploše. Takovou mají dohodu, on pomůže s těžkými věcmi a rozbitými dveřmi od střídačky, na které už správce se svým revmatem nestačí, a za to má na hodinu, než nastoupí krasobruslaři, celý led pro sebe, pokud ho pak po sobě vyžehlí. Je to nejlepších šedesát minut z jeho dne. Každého dne.

Zastrčí si do uší sluchátka, nastaví co nejvyšší hlasitost a pak se rozjede, jak nejrychleji umí. Přelétne plochu a na druhé straně narazí do mantinelu tak tvrdě, že helmou bouchne o plexisklo. A plnou rychlostí zase zpátky. A ještě. Ještě. Ještě.

Fatima na chvíli vzhlédne od úklidového vozíku, dopřeje si krátký pohled na syna. Správce si všimne jejího pohledu a ona mu ústy mlčky naznačí „díky“. Správce potlačí úsměv a jen kývne. Fatima si pamatuje, jak zvláštní to byl pocit, když jí trenéři klubu poprvé sdělili, že Amat má mimořádný talent. Tehdy ještě sotva rozuměla zdejšímu jazyku a fakt, že její syn uměl bruslit skoro dřív než chodit, pro ni byl božským mysteriem. Pak uplynuly všechny ty roky, a i když si dosud nezvykla na krutou medvědínskou zimu, naučila se tohle město milovat takové, jaké je. A pochopila, že v životě ji nic neudiví víc než to, že chlapec, kterého přivedla na svět v zemi, kde nikdy neviděli sníh, se narodil proto, aby sportoval na ledě.

V jedné z menších vilek v centru Medvědína vylézá ze sprchy Peter Andersson, sportovní ředitel HC Medvědín, má rudé oči a je zadýchaný. Moc se nevyspal a voda z něj nervozitu nesmyla. Už dvakrát zvracel. Slyší, jak na chodbě haraší Mira, jde budit děti, a Peter přesně ví, co mu řekne: „Proboha Petere, vždyť je ti přes čtyřicet. Když je sportovní ředitel klubu z juniorského zápasu nervóznější než sami junioři, není náhodou načase dát si prášek na uklidnění, drink a trochu se hodit do klidu?“ Anderssonovi tu od svého návratu z Kanady bydlí už víc než deset let, ale Peterovi se zatím tak docela nepovedlo své ženě vysvětlit, co pro Medvědín hokej znamená. „To myslíš vážně? Nemáš náhodou pocit, že už to vy, dospělí chlapi, s tím nadšením trochu přeháníte?“ ptala se ho Mira celou sezonu. „Juniorům je sedmnáct! Vždyť jsou to skoro ještě děti.“

Ze začátku jí na to neříkal nic. Ale jednou pozdě večer jí pověděl pravdu: „Vím, že je to jen hra, Miro. Já to vím. Jenže jsme ve městě uprostřed lesů. Není tu turistický ruch, důl ani žádný vysoce specializovaný průmysl. Máme tu jen tmu, zimu a nezaměstnanost. A pokud se nám povede tohle město zase pro něco nadchnout, pro cokoli, tak to bude krása. Vím, že nejsi odsud, miláčku, není to tvoje město, ale jen se rozhlédni kolem: pracovních míst ubývá. Okres utahuje opasky. Lidi odsud jsou tvrdí, máme v sobě kus medvěda a už jsme dostali moc těžkých ran. Tohle město potřebuje zase v něčem vyhrát. Potřebujeme mít pocit — klidně jen jednou jedinkrát —, že jsme v něčem nejlepší. Já vím, že je to jen hra. Jenže občas… ne jenom to. Ne vždycky.“

Mira ho tehdy políbila na čelo, přivinula ho k sobě, usmála se a něžně mu šeptla do ucha: „Ty jsi vůl.“ A to on samozřejmě je, to ví.

Peter vychází z koupelny, přistupuje k pokoji své patnáctileté dcery a ťuká na dveře, dokud neuslyší, jak mu odpovídá kytara. Dcera miluje hudební nástroje, ne sport. Občas je mu to líto, ale většinou z ní má radost.

Maya leží v posteli, a když na ni zaťukají, zahraje víc nahlas, slyší rodiče na chodbě. Matku se dvěma vysokoškolskými diplomy, která dovede citovat nazpaměť celé zákoníky, ale není schopná si zapamatovat, co je to zakázané uvolnění nebo ofsajd, i kdyby ji vyslýchali u soudu. A otce, který naopak umí do detailu vysvětlit jakoukoli hokejovou strategii na světě, ale nemůže se dívat na televizní seriál, ve kterém vystupují více než tři postavy, aniž by každých pět minut vyhrkl: „Co to dělají? Kdo je tady ten? Jak jako zticha, proč mám být zticha? Teď jsem neslyšel, co říkali… Můžu to přetočit zpátky?“

Maya se tomu směje a zároveň si nad tím vždycky povzdechne. Nikdy v životě se člověk nechce odstěhovat z domova víc, než když je mu patnáct. Jak říkává její matka, když tma a zima nejvíc pokoušejí její trpělivost a ona má v sobě tři až čtyři skleničky vína: „V tomhle městě se nedá žít, Mayo, tohle město se musí přežít.“

Nikdo z nich netuší, jak velká pravda to je.

Björnstad © Fredrik Backman, 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Cover photos © Rusty Elliott / Dreamstime; © franckreporter / iStock

Translation © Helena Matochová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

isbn 978-80-7577-167-4

Stephenie Meyerová: Specialistka

Bývalé agentce na útěku před někdejšími zaměstnavateli nezbývá než vzít ještě jeden případ, aby očistila své jméno a zachránila si život. Jen málo lidí ví, že pracovala pro vládu Spojených států. Pro oddělení tak tajné, že nemá ani vlastní název. Coby výjimečná specialistka představuje zároveň jedno z nejtemnějších rizik. A tak když její zaměstnavatelé usoudí, že je pro ně nebezpečná, bez varování po ní jdou. Dávno nemá šanci být dlouho na jednom místě nebo používat stejné jméno. Oddělení už zlikvidovalo posledního člověka, kterému snad mohla důvěřovat. Ale ona stále ví cosi, co ji ohrožuje. Prostě ji chtějí mrtvou a brzy. Pak jí její bývalý šéf nabídne možnost úniku a asi jedinou šanci vymazat ze svých zad obří terč. Znamená to však přijmout ještě jeden úkol. Jenže informace, kterou obdrží, její situaci ještě zhorší. Zatímco se odhodlává postavit se všemu čelem a připravuje se na nejtěžší boj svého života, zjišťuje, že postupně podléhá muži, který pravděpodobnost jejího přežití jen komplikuje. Škála jejích možností se rychle zužuje a ona musí zapojit všechny své výjimečné schopnosti takovým způsobem, o jakém se jí dosud ani nezdálo...

Stephenie Meyerová vystudovala anglickou literaturu na Brigham Young University. Mezinárodní věhlas získala ságou Stmívání, která byla úspěšně zfilmována. Série získala řadu ocenění, například v české celonárodní anketě Kniha mého srdce se umístila na čtvrtém místě. Roku 2008 vydala Meyerová román Hostitel, který se také objevil na prvním místě žebříčku bestsellerů New York Times a Wall Street Journal a v roce 2013 byl podle něj natočen film. V roce 2016 jí vyšel první románový thriller pro dospělé The Chemist (česky Specialistka). Ten nyní v českém překladu vydává nakladatelství Egmont.

Ukázka z knihy:

Dnes se jmenovala Jesse. Vsadila na profesionální vzhled – černý kos­týmek s výstřihem do V, pod ním černé tričko a samozřejmě kožený pásek. Nasadila si další paruku. Špinavě blond vlasy po bradu. Měla je stažené z čela jednoduchou černou čelenkou a přidala brýle s tenkými kovovými obroučkami, se kterými nevypadala, jakože se schovává, ale i tak rafinovaně skrývaly tvar jejích lícních kostí a čela. Měla symetrický obličej s jemnými rysy, nic, co by přitahovalo pozornost. Věděla, že ji lidé většinou přehlížejí. Ale taky věděla, že nevypadá tak tuctově, aby ji nepoznal někdo, kdo by hledal přímo ji. Kdykoli mohla, měla skloněnou hlavu.

Místo tašky si vzala kufřík. Dřevěné ozdoby z popruhu zacvakly na své místo v držadle. Byl lemovaný kovovými pásky, těžký, i když byl prázdný, a v případě potřeby se dal použít jako zbraň. Medailonek, prs­teny, ale žádné náušnice. Bude muset použít trochu hrubé síly a náušni­ce by při tom nebyly bezpečné. Nože v botách, skalpely, jelení lůj, různé spreje… téměř v plné zbroji. Dnes se ale díky tomu přesto necítila jistě. Tahle část plánu byla totiž daleko za hranicí toho, co chtěla a uměla dělat. Nemyslela si, že kdy bude muset někoho unášet. Za poslední tři roky se zabývala jenom takovými plány, které končily buď něčí smrtí, nebo jejím útěkem.

Když jako Jesse projížděla temnými ulicemi, zívala. Nedostávalo se jí spánku a v následujících dnech to nemělo být jiné. Měla pár látek, které ji udrží vzhůru, ale zhroucení mohla oddalovat maximálně dvaasedm­desát hodin. Až to přijde, musí být hodně dobře schovaná. Doufala, že je nebude muset použít.

Na parkovišti pro turistickou třídu na letišti Ronalda Reagana byla spousta volných míst. Zajela na jedno blízko autobusové zastávky, kde, jak soudila, by chtěla parkovat většina lidí, a čekala, až přijede autobus. Tohle letiště znala lépe než ty ostatní. Klid, který tak dlouho postrádala, se dostavil – díky známému prostředí. Než přijel autobus, objevili se dal­ší dva lidé, oba se zavazadly a unavenými obličeji. Nevšímali si jí. Dojela autobusem ke třetímu terminálu a pak se vrátila přes most pro pěší na zastávku metra. Ta cesta jí rychlou chůzí zabrala asi patnáct minut. To je na letištích hezké – všichni chodí rychle.

Zvažovala, jestli si má vzít boty na vysokém podpatku a tím změnit svou výšku, ale pak uvážila, že na to bude muset dnes až příliš chodit – nebo možná i běhat, pokud se to pokazí. Měla tmavé boty s plochou podrážkou, napůl tenisky.

Když se připojila k davu mířícímu na nástupiště, snažila se co nej­víc skrývat obličej před kamerami u stropu. Pomocí periferního vidění hledala skupinku, ke které by se připojila. Jesse si byla jistá, že ti, kdo ji sledují, budou hledat ženu, která je sama. Větší skupinka – jakákoli skupinka – byla lepší krytí než mejkap nebo paruka.

Ke kolejím mířilo několik hloučků lidí, jak první vlna dopravní špič­ky začala plnit eskalátory. Vybrala si trojici, dva muže a jednu ženu, všichni měli tmavé pracovní oblečení a nesli si kufřík. Žena měla zářivé blonďaté vlasy a se svými lodičkami do špičky na podpatku byla o dob­rých dvacet centimetrů vyšší než Jesse. Ta se posouvala kolem několika dalších skupin, dokud nebyla schovaná mezi tou ženou a zdí za nimi. Jakékoli oči zkoumající tuhle novou čtveřici by se přirozeně zaměřily na vysokou blondýnku.

Pokud by ty oči samozřejmě nehledaly přímo Julianu Fortisovou…

Její čtveřice se účelně posouvala davem, až se dostala na místo blízko okraje nástupiště. Nezdálo se, že by si někdo jiný ve skupince všiml, že se spolu s nimi pohybuje i jedna drobná žena. Na to, aby její blízkost zaregistrovali, bylo kolem nacpaných příliš mnoho dalších lidí.

Do zorného pole se jim vehnal vlak, řítil se k nim a pak prudce zastavil. Jesseina skupinka zaváhala a hledala méně zaplněný vůz. Zva­žovala, že se od nich odtrhne, ale ta blondýna byla taky netrpělivá a protlačila se do neexistujícího prostoru ve vagonu. Jesse se na ni ze­zadu, byla teď namáčknutá mezi tou blondýnou a další, větší ženou za sebou. Mezi nimi byla neviditelná, ať už jí ta pozice přišla, jak chtěla, nepohodlná.

Jeli žlutou linkou až na stanici Chinatown. Tam trojici opustila a při­dala se ke dvojici, dvěma ženám, které se svými blůzkami zapnutými až ke krku a brýlemi s obroučkami tvaru kočičích očí mohly být sekre­tářky nebo třeba knihovnice. Společně jely po zelené lince až na stanici Shaw-Howard, Jesse měla hlavu nakloněnou směrem k menší brunetce a předstírala, že je zaujatá jejím příběhem o svatbě z minulého víkendu, na které nebyl volný bar, prokristapána. Uprostřed historky nechala se­kretářky ve vlaku a vmísila se do davu vystupujícího z metra. Udělala rychlou otočku skrz přecpané dámské záchody a pak se připojila k davu mířícímu dolů ke kolejím na další vlak. Načasování bylo vším. Musela teď vystoupit z anonymity davu.

Z pronikavého kvílení přijíždějícího vlaku skočilo Jesse bušící srd­ce až do krku. Připadala si jako běžec skrčený v bloku, připravený na výstřel. Pak se z té metafory v duchu otřásla – bylo víc než možné, že nějaká zbraň opravdu vystřelí. Ale bude mít skutečné kulky a nebude mířit k nebi.

Vlak s vřískotem zastavil a ona se dala do pohybu.

Šla rychlou chůzí kolem řady vagonů, prodírala se pasažéry, kteří se vyhrnuli z otevřených dveří. Očima prohledávala vagony, hledala vy­sokého muže s dlouhými vlasy. Kolem ní byla spousta lidí, blokovali jí výhled. Snažila se v duchu si udělat křížek nad každou hlavou, která neodpovídala. Byla moc rychlá? Nebo ne dost rychlá? Vlak už odjížděl, když se dostala k poslednímu vagonu, a nemohla si být jistá, že tam není, ale soudila, že ne. Podle jejího pozorování z posledních dvou příjezdů by měl být v příštím vlaku. Když se dveře zavíraly, kousla se do rtu. Pokud tohle zkazila, bude to muset zkusit další den. A to nechtěla. Čím víc se čas blížil k okamžiku, kdy se měl spustit Carstonův plán, tím to bylo nebezpečnější.

Než by vyčkávala všem na očích, radši rychle pokračovala směrem k východu.

Znovu se otočila na toaletách a ztratila trochu času tím, že předstíra­la, že si kontroluje mejkap, který vůbec neměla. Když v duchu napočítala do devadesáti, připojila se k proudu cestujících, kteří mířili ke kolejím.

Teď tu bylo ještě víc lidí. Jesse si vybrala místo blízko skupiny mužů v obleku na úplném konci nástupiště a snažila se splynout s černou lát­kou jejich sak. Povídali si o akciích a obchodech, věcech, které byly tak daleko od jejího života, že by klidně mohly být sci-fi. Ohlásili další vlak a ona se připravila. Když metro zastavilo, obešla obchodníky a prohlédla si první vagon.

Pohybovala se rychle a očima prohledávala další vůz. Žena, žena, starý muž, moc malý, moc tlustý, moc tmavý, bez vlasů, žena, žena, dítě, blon­ďák… Další vůz –

Jako by jí chtěl pomáhat, jako by byl na její straně. Stál přímo u okýn­ka, díval se ven, vysoký s vlnitými vlasy.    Jak šla směrem k otevřeným dveřím, Jesse si rychle prohlédla ostatní cestující. Hodně obchodníků, aspoň na první pohled – kdokoli z nich ale mohl být najatý Oddělením. Nebyly tu ovšem žádné zjevné známky, žádná široká ramena, která nepasovala do kabátů normální velikosti, žádná sluchátka, žádné vybouleniny pod kabátem, žádný oční kontakt s ostatními cestujícími. Nikdo neměl sluneční brýle.

Tohle je ta chvíle, pomyslela si, kdy se nás pokusí oba sebrat a dotáhnout do laboratoře. Pokud to ovšem není past jenom na mě, což by znamenalo, že Daniel s těmi svými nevinnými vlnitými vlasy je jedním z nich. Možná to bude on, kdo mě zastřelí. Nebo probodne. Nebo se mě pokusí dostat z vlaku, aby mě zastřelili někde v soukromí. Nebo mě omráčí a hodí do kolejiště…

Ale pokud je ten příběh pravý, pak nás budou chtít oba živé. Pravděpo­dobně zkusí něco podobného tomu, co se chystám udělat Danielovi. Potom mě odvlečou zpátky do laboratoře a moje šance, že odtamtud někdy odejdu živá, jsou… méně než malé.

Když se za ní zavřely dveře, hlavou se jí honily tisíce dalších podob­ných myšlenek. Šla rychle, aby stála vedle Daniela, a aby udržela rovno­váhu, držela se stejné tyče jako on, prsty měla blízko těm jeho bledším a mnohem delším. Měla pocit, jako by jí někdo svíral srdce v pevné pěsti. Bylo to čím dál tím bolestivější v přímé úměře k tomu, jak blízko stála u cíle. Nezdálo se, že by si jí všiml, pořád zíral z okna s nepřítom­ným výrazem, s výrazem, který se nezměnil, když zajeli do temnoty tu­nelu a on mohl vidět jen svůj odraz ve skle. Nikdo ve vagonu se směrem k nim nepohnul.

V Danielu Beachovi nedokázala najít nic z toho člověka, kterého vi­děla na fotkách z Mexika a Egypta, toho, který schovával vlasy pod kšil­tovkou a pohyboval se s agresivní sebejistotou. Zamyšlený muž vedle ní klidně mohl být klidně básníkem Starého světa. Musí to být úžasný herec… nebo je možné, že je to opravdu nemocný člověk, který trpí mnohočetnou poruchou identity? Nebyla si ničím jistá.    Jak se blížili ke stanici Chinatown, Jesse ztuhla. Vlak se vřítil do sta­nice a zakymácel se a ona se musela chytnout tyče pevněji, aby do Da­niela Beache nevrazila.

Z vlaku vystoupili tři lidé, dva muži v obleku a jedna žena v sukni, ale nikdo z nich se na Jesse ani nepodíval. Prohnali se kolem ní, jako by šli pozdě do práce. Do vagonu nastoupili dva další muži. Jeden upoutal Jesseinu pozornost – velký, stavěný jako profesionální atlet, měl na sobě mikinu a tepláky. Obě ruce měl v přední kapse mikiny, a pokud tlapy velikosti krabice od bot, něco v nich nesl. Na Jesse se nepodíval, když kolem ní procházel, zamířil do zadního rohu vozu a chytil se držadla nad hlavou. Koutkem oka ho pořád sledovala v odraze, ale neprojevoval žádný zájem ani o ni, ani o její cíl.

Daniel Beach se nepohnul. Byl tak pohlcený myšlenkami, že se vedle něj uvolnila, jako kdyby byl jediná osoba v tomhle vlaku, před kterou se nemusí mít na pozoru. Což bylo hloupé. Pokud to nebyla past, pokud byl tím, kdo jí řekli, že je, tenhle muž se ve velmi blízké budoucnosti plánoval stát masovým vrahem.

Atlet si z kapsy u mikiny vytáhl hranatý pár sluchátek a přikryl si jimi uši. Kabel mu vedl do kapsy. Pravděpodobně k telefonu, ale možná také ne.

Rozhodla se ho příští zastávku vyzkoušet.

Když se otevřely dveře, sehnula se, aby si poupravila neexistující man­žetu na kalhotách, a pak udělala krok směrem ke dveřím.

Nikdo nezareagoval. Ten atlet se sluchátky měl zavřené oči. Lidé vy­stoupili, lidé nastoupili, ale nikdo se na ni nepodíval a nikdo se jí nesna­žil zablokovat východ ani najednou nezvedl ruku, přes kterou by měl podivně přehozenou bundu.

Pokud její nepřátelé věděli, co dělá, nechali ji to dělat po jejím.

Znamenalo to, že to je skutečné, nebo jen chtěli, aby tomu prozatím věřila? Z toho, jak se snažila přemýšlet jako oni, ji bolela hlava. Když se vlak rozjel, znovu se chytila tyče.

„Špatná zastávka?“

Vzhlédla a Daniel Beach se na ni usmíval – milý, bezelstný úsměv, který patří nejoblíbenějšímu učiteli na škole, nadšenému bojovníkovi za lidská práva.

„Ehm, ano.“ Zamrkala, myšlenky úplně popletené. Co by řekl nor­mální cestující? „Jen jsem, ehm, na chvíli zapomněla, kde jsem. Ty sta­nice už začínají všechny splývat.“

„Vydržte. Do víkendu už zbývá jen nějakých osm, devět hodin.“

Znovu jí věnoval úsměv, milý úsměv. Povídat si se subjektem jí bylo víc než nepříjemné, ale na Danielovi bylo cosi zvláštně – nejspíš faleš­ně – normálního, díky čemuž pro ni bylo snazší přijmout roli, kterou potřebovala hrát: kamarádská cestující. Normální osoba.

Jeho poznámce se ponuře zasmála. Její pracovní týden zrovna začínal. „To by bylo skvělé, kdybych měla o víkendech volno.“

Zasmál se a pak si povzdechl. „To je síla. Právo?“

„Medicína.“

„Ještě horší. Pustí vás občas ven za dobré chování?“

„Jen zřídka. Ale v pohodě. Stejně moc nejsem na mejdany.“

„Taky jsem na ně moc starý,“ přiznal. „Obvykle mně to dojde vždycky kolem desáté večer.“

Zdvořile se usmála, když se rozesmál. Připadalo jí děsivé a nebezpeč­né takhle se bratříčkovat s příští prací. Nikdy se se subjekty předem nebavila. Nemohla si dovolit se na něj dívat jako na člověka. Musela ho vidět jenom jako zrůdu – s potenciálem milionu mrtvých –, aby mohla zůstat lhostejná.

„I když si občas rád zajdu na poklidnou večeři někam ven,“ říkal prá­vě.

„Hm,“ zamumlala roztržitě. Došlo jí, že to zní jako souhlas.

„Ahoj,“ řekl. „Jmenuju se Daniel.“

Copyright © 2016 by Stephenie Meyer

ISBN 978-80-252-4105-9

Gábor Vaszary: Monpti

Jsou romány, které mají pevné místo ve slovnících a jiných objemných knihách, neboť „psaly literární historii“. Taková díla bývají často více ctěna než čtena. A potom jsou romány, u nichž je tomu právě naopak. Nejsou v žádných kompendiích pojednávajících o převratných literárních činech, ale čtenáři je neustále znovu vyhledávají. K tomuto „spodnímu“ literárnímu proudu očividně patří i román Monpti maďarského autora Gábora Vaszaryho z roku 1934. Román o chudém maďarském mladíkovi, který se v Paříži protlouká bez peněz, shání jakékoliv zaměstnání a také nějakou spřízněnou duši, hlavně dívčí, se stal celosvětovým bestsellerem už v době svého vzniku. O tom svědčí nejenom miliony prodaných výtisků po celé Evropě a Spojených státech, ale také kavárny, obchody, a dokonce auto, které nesly pojmenování právě po hlavním hrdinovi zábavného, mistrovsky napsaného a také dojemného příběhu. Roku 1957 byla natočena západoněmecká adaptace románu v hlavní roli s Romy Schneiderovou a Horstem Buchholzem, která u nás byla uvedena pod názvem Miláček z Paříže.

V čem vězí nehynoucí přitažlivost románu? Je to tak prosté. Zaprvé je to autobiografické podloží, neboť Vaszary sám v Paříži osm let žil a snažil se zde prorazit jako karikaturista. Zadruhé je to milostný příběh mladých lidí, což je téma stejně klasické jako neustále přitažlivé. A zatřetí je to město nad Seinou, jež dodává románu patřičný pel.

Zápletka knihy je založena na vztahu Monptiho a mladé Francouzky Anne-Claire, která si neustále vymýšlí, lže a svému příteli se nechce za žádnou cenu oddat. Jejich vztah má daleko k idylce, naopak je plný protikladů, z nichž nejzásadnější je rozdíl mezi bezstarostností umělecky založeného Maďara a pragmatickým postojem mladé pařížské dívky. Od toho se odvíjí množství nedorozumění a komických i tragikomických situací. Tajemství románu nespočívá tolik v příběhu samotném, ale spíše v autorově zpracování a pojetí. Vyprávění se odvíjí v lehkém tónu, je plné trapasů, sebeironie a vtipné nadsázky, ale není povrchní, a jak čtenář postupně zjistí, má v sobě i vážnější polohy.

Gábor Vaszary (1897–1985), maďarský spisovatel, novinář, ilustrátor a karikaturista, se narodil v Budapešti, jejíž meziválečná literární a umělecká atmosféra měla značný vliv na jeho tvorbu. V roce 1924, jako neznámý autor jediné knihy pohádek, odešel do Paříže, která ho okouzlila natolik, že v ní zůstal celých osm let a následně napsal světoznámý román Monpti (1934), jehož děj se odehrává právě ve francouzské metropoli. V Paříži se živil jako ilustrátor několika časopisů. Po návratu do vlasti vydal mnoho dalších románů, např. Ona (Ö, 1935), Jen ty! (Csak te!, 1936) nebo Dívka na obzoru (Kislány a láthatáron, 1939), jejichž ústředním tématem je stejně jako v Monptim vztah muže a ženy. Roku 1947 emigroval do Švýcarska, kde žil až do své smrti.

Česky román vyšel již v roce 1938 ve Vilímkově nakladatelství, tehdy byl ovšem překlad pořízen z němčiny. V roce 1973 vydal Melantrich český překlad Monptiho již přímo z maďarštiny. V doslovu tehdy hungaristka Anna Rossová psala: „Vaszarymu se tu podařilo v souladu s křehkostí námětu nalézt formu, kterou bychom snad nejlépe charakterizovali slovem půvabná. Radost a smutek, melancholie a prvky až komediální, snivé okouzlení a tvrdá realita se tu střídají a prolínají a společně vytvářejí právě onen přitažlivý půvab, pro který je román Monpti už několik desetiletí tak oblíben.“

Do třetice román vychází česky nyní v nakladatelství Prostor jako 5. svazek edice Pozdní sběr, v překladu Viktorie Hokynové.

Ukázka z knihy:

Anne-Claire prohlíží obrázky s horlivostí až nepřirozenou, jako by na tomto světě neměla nic jiného na

práci. Pomalu, opatrně jí sahám po pase. Pámbíčku pomáhej!

Vkusné to zrovna není, jen co je pravda… Moje ruka se dotkne jejího těla. Anne-Claire po ní sáhne jakoby na protest, ale její ruka, náhle zemdlená, tam ustrne. Beze slova ke mně otočí hlavu a dlouho se na mne dívá. Oči má smutné, zarosené. Po chvíli zvolna přivře víčka.

Černoch na dvoře diskrétně zavyje.

Pomalu se k ní skláním a políbím ji na ústa. Z očí jí vyhrkne slza, skane do polibku a drobet jej osolí.

Anne-Claire mě něžně odsune a tichým zastřeným hlasem řekne:

„Rozsviť, už je tma.“

„U nás se ještě nesvítí. Zkoušel jsem to před chvílí. Musí se zavolat dolů.“

„Pojď, posadíme se ke krbu, nebudeme sedět na posteli.“

Přisunu křeslo k ohni, sám si sednu k jejím nohám a hlavu jí skloním do klína. Své dlouhé, útlé prsty mi zaboří do vlasů a oba mlčíme.

Je sobota večer. Soumrak zdvořile vpluje oknem.

„Le crépuscule. Faites excuse, monsieur, dame. Jsem soumrak, promiňte laskavě.“

Kdesi se nějaká dámička rozkošně hihňá. Patrně ji lechtají polibky na krku.

„Proč pláčeš, Anne-Claire?“

„To nic není, opravdu. Jenom jsem nervózní.“

Chvíli mlčíme.

„Chceš, abych ti zazpívala písničku?“ zeptá se znenadání. „Když jsem byla malá, tancovaly jsme v ústavu dokolečka a přitom jsme zpívaly:

Il était un petit navire,

Il était un petit navire,

Qui n’avait ja… ja… jamais navigué,

Qui n’avait ja… ja… jamais navigué.

Ohé! Ohé!

Tak byla jednou loďka malá,

tak byla jednou loďka malá,

na moři jak-jak-jakživ nebyla,

na moři jak-jak-jakživ nebyla.

Ohé! Ohé!“

Přehodí si nohu přes nohu, rukama obejme koleno a kolébá se v rytmu písničky.

Proč před chvílí plakala?

„Dej mi taky cigaretu, Monpti,“ spustí náhle zvesela.

„Tu co máš v ústech. Ty si vezmi jinou.“

Zapálí si, obezřetně drží cigaretu od těla a mocně odfukuje kouř.

„Ráda bych se tě na něco zeptala, Monpti, pokud mi ovšem upřímně odpovíš.“

„Prosím.“

„Proč ses mě tak dlouho neodvážil políbit?“

 Na to se mne ptá po týdenní známosti!

„Řekla jsi, že musím být korektní.“

„Opravdu? No ovšem, ovšem.“

Buď je to zkažená ženská, nebo mě miluje, a proto jí všechno připadá přirozené. Tak či onak, já přitom hraju trapnou úlohu pitomečka.

Vtom se rozsvítí světlo.

„Ach!“ zazní najednou ze sousedních pokojů.

Mimochodem, Muší oko na tu svou chamtivost přímo doplácí. Kdekdo otáčí vypínačem, aby se přesvědčil, zda už světlo svítí, a potom je nechá zapnuté. Mezitím odejde z domu, což se stalo i mně, a vrátí se kolem půlnoci. V pokoji se pak svítí už od pěti hodin odpoledne.

Ze sousedního pokoje je slyšet ženský hlas:

„Alfréd, c’est tout? Tu me fai peur! Alfréde, to je všechno? Ty mě děsíš!“ – načež Alfréd začíná vysvětlovat, že hodně sportuje a sportovci, jak je obecně známo…

Anne-Claire se začervená, snaží se mluvit hlasitěji o ničem, jen abych neslyšel rozhovor ze sousedství.

Mně to připadá, jako když se člověk na jaře prochází s dívenkou: „Kterápak je vaše zamilovaná písnička, pusinko?“

Tu se pojednou vynoří dva psi, jak vedle sebe, otočení každý na opačnou světovou stranu vyčkávají, co přinese pomíjivý čas. Pusinka zrudne, povídá a povídá, hodně rychle a nahlas, už ani sama neví co, protože výrostci kolem řvou jako šakalové: „Do prkenný vohrady! No né…!“

„Uvařím ti šálek čaje, Anne-Claire.“

„To je od tebe milé. Mám ti pomoct?“

„Ne, jen zůstaň klidně sedět. Je mi tak blaze, že tě tu mám. Vyjímáš se nádherně, jak tam sedíš v křesle. To mi dodá sílu při vaření čaje.“

Když jí nalévám čaj, zeptá se mne:

„Proč jsi uvařil dva šálky?“

„Chci se také napít, ne?“

„Hlupáčku, jeden šálek by přece stačil pro oba. Jednou by ses napil ty, jednou já. Pojď, sedni si pěkně semhle do křesla, já se ti posadím na klín, ale musíš dávat pozor, abys mě nepolil“

Všechno to říká tak přirozeně, jako by se třeba zeptala:

„Nemáš po ruce zrcátko, ráda bych si upravila účes.“

Lehce se mi snese do klína a přitulí se ke mně. Hlavu mi položí na rameno a jednou rukou mě obejme kolem krku.

„Budeme si hrát na holoubátka?“

„Jak se to hraje?“

„Budu tě takhle krmit. Ukousni si chleba z mých úst. Ouvej, teď jsi mě polil, ty nešiko.“

„Odpusť.“

„A just ne!“

„Anne-Claire, ten čaj není dobrý.“

„Hrozný. Je cítit kakaem. Už ho nebudeme pít. A co budeme dělat? Povídej mi něco.“

„Nezdá se ti, že je tady u krbu strašně horko?“

Beze slova vstane a posadí se na postel. Panečku, ta má postavu!

Monsieur Jacques, můj druhý soused, huláká:

„Co to, Lucienne, ty si ani neodložíš klobouk?“

„Anne-Claire, nechceš být mou kamarádkou?“

„A co by ne, ty hlupáčku!“

„Mám na mysli… tak docela.“

Mlčí.

„Chceš?“

„Ehm.“

„Mám zhasnout?“

„Ehm.“

Otočím vypínačem.

„Máš mě rád?“ ptá se a sevře mi tvář do dlaní.

„Moc tě mám rád… ty moje drahá… sladká… ty…“

„Okamžitě rozsviť!“

„Proč?“

„Já nechci. Rozmyslela jsem si to.“

„Proč ne? Já tě mám moc rád. Copak jsem ti to neříkal?“

„Já jsem ještě panna. Rozsviť!“

Rozsvítím.

„Zlobíš se?“ ptá se s roztomilou kajícností.

„Á!“

„Ty se zlobíš, a já nechci, aby ses zlobil. Zhasni.“

Zhasnu.

„Počkej, Monpti. Ach, jak je to divné! Chtělo by se mi plakat. Ještě ne! Nedotýkej se mě! Bože, bože! Přece

jenom rozsviť.“

„Ne.“

„Počkej chvilku, svléknu si šaty.“

Ve tmě je slyšet šustění šatů, pak je ticho.

„Kde jsi? Co děláš?“

„Nemůžu najít vypínač.“

„Co máš pořád s tím vypínačem?“

Vtom jej našla, světlo se rozsvítí.

Stojí přede mnou úplně oblečená, dokonce si nasadila i baret.

„Proč ses oblékla?“

„Protože odcházím. Už musím jít. Hned teď.“

„Nemáš mě ráda?“

„Právě že mám. A přece to nemůžu udělat. Neměla jsem sem chodit. Věděla jsem, že to tak dopadne. Tvoje chyba to není. Ničema je ten, kdo vynalezl čaj.“

Nervózně otvírá a zavírá kabelku.

„Nač teď myslíš, Monpti?“

„Zahráváš si se mnou a nemáš mě ráda.“

„Kdybych tě neměla ráda, nebyla bych tady.“

Najednou si přede mne klekne:

„Nesmíš mě tak podceňovat. Ještě jsem si na tebe pořádně nezvykla. Pojď mě doprovodit domů. Nezůstávejme tady, je to nebezpečné. Že mě máš přesto rád, viď?“