Loretta Napoleoni: Obchodníci s lidmi

Téma knihy je vymezeno podtitulem Jak džihádisté a ISIS proměnili únosy a pašování uprchlíků v miliardový byznys. Italská novinářka a ekonomka Loretta Napoleoni věnovala mu podrobný, více než desetiletý výzkum. Setkala se s oběťmi, s profesionálními vyjednavači a vládními úředníky, pracujícími v krizových jednotkách svých zemí. Získala přehled o uprchlické krizi, který jí pomohl pochopit vazbu mezi tímto byznysem a obchodem založeným na únosech. Jak sama říká, „odkryla další temný kout globalizace.“

„Dnešní obchodníci s lidmi se neliší od obchodníků s otroky v 18. století, od kolonizátorů v 19. století nebo od nacistů ve století dvacátém; ti všichni si mysleli, že mohou po libosti nakládat se životy ostatních. „Zejména únosy jsou neobyčejně citlivou a mimořádně utajovanou záležitostí. Využila jsem všechny své kontakty k lidem, působícím v oblasti boje proti terorismu,“ uvádí ve své knize Loretta Napoleoni.

V první části líčí konkrétní osudy rukojmích ze Západu a praktiky únosců i vlád zemí, z nichž oběti pocházejí. Vysvětluje souvislost s americkým zákonem o boji proti terorismu (the Patriot Act, 2001), s neúspěchy západní zahraniční politiky, s „válkou proti teroru“ po 11. září 2001 a se ztroskotáním tzv. arabského jara. Odhaluje, že vlády sestavují pořadí rukojmích podle jejich důležitosti a každému z nich přiřazují hodnotu výkupného, kterou by byly ochotny zaplatit za jejich životy: „Nejenom únosci, ale také vlády dávají různé ceny různým rukojmím. Jeden život je hodnotnější než jiný.“

Autorka komentuje odlišný přístup jednotlivých vlád k přijetí osvobozených rukojmích – zatímco na Západě jsou považováni za hrdiny, „v Japonsku byli obviněni, že pošpinili čest Japonska a vlastní utrpení si sami zavinili tím, že neuposlechli radu vlády do Iráku necestovat. Každý rukojmí po osvobození dostal 6000 dolarovou pokutu za zpáteční letenku, ačkoli výkupné za svou svobodu zaplatit nemuseli.“

Čtenář se dozví o struktuře somálského pirátského průmyslu a jeho kořenech ve studené válce: „Civilizovaná společnost v Somálsku zanikla dlouho před únosem Judith Tebbuttové a zabitím jejího manžela. Když Tebbuttovi přistáli u písečných pláží Lamu, většina populace byla na úrovni téměř pravěké kmenové společnosti. Lidé chycení v pasti stále brutálnějších klanů a stěží schopní se uživit dávno ztratili jakýkoliv smysl pro morálku…“ (pozn. Tebbutová byla prvním rukojmím, které Somálci unesli z keňského pobřeží – v září 2011).   

Svou zprávu o obchodu s únosy autorka doplňuje kapitolou o klamech a podvodech Asadova režimu v Sýrii: „V průběhu občanské války v Sýrii se ukázalo, že si soupeřící strany vybíraly rukojmí podle rozdílných kritérií. Zatímco Asadův režim sahal do řad bohatých příslušníků střední třídy, džihádisté a povstalci se soustředili na cizince, na kterých vydělávali miliony dolarů. Oba druhy kořisti byly snadno polapitelné. Režim spoléhal na kvantitu, povstalci na výši výkupného.“

Další část knihy je věnována obchodu s migranty, prchajícími z rozpadajících se států a území kontrolovaných islamisty: „Když v roce 2015 vypukla na Středním východě uprchlická krize, únosci a pašeráci se stali převaděči velmi snadno. Už měli zavedenou promyšlenou organizační strukturu a k dispozici spoustu peněz získaných z prodeje rukojmích, které mohli investovat do tohoto nového podniku. S příjmy okolo 100 milionů dolarů za měsíc v létě 2015 obchodníci s lidmi k evropským břehům dopravovali desítky tisíc lidí týdně. Je to výnosný byznys, protože poptávka daleko převyšuje nabídku a cena za dosažení Evropy se stále zvyšuje.“ Napoleoni dává čtenáři ucelené informace o byznysu s největším globálním exodem od druhé světové války. Upozorňuje, že nepřináší výnos jen pašerákům, ale mnohým, od humanitárních organizací po samostatné podnikatele, protože uprchlíci a migranti musejí být ubytováni, oblečeni, živeni a přepravováni. A že toto významné „legitimní“ odvětví průmyslu je stejně jako náklady na vrácení rukojmích financované z kapes daňových poplatníků.  Současně autorka kritizuje imigrantské komunity na Západě, které se podílejí na únosech, i nezodpovědnost západních obyvatel, kteří se navzdory varování vydávají do nebezpečných oblastí.

Knihu v českém překladu Aleše Valenty vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Na konci ledna 2011 vyrazila Maria Sandra Mariani ze San Casciana ve Val di Pesa, malého města v Toskánsku, a zamířila na jihovýchod alžírské Sahary.1 Třiapadesátiletá Italka se těšila na svou každoroční dovolenou v nesmírně krásné oblasti Maghribu. Zamluvila si místo ve skupinovém zájezdu po místních přírodních památkách a archeologic­kých nálezech – některé z nich se datují až do období neolitu – a rovněž plánovala strávit několik dní návštěvami místních vesnic. Každou zimu od roku 2006 Mariani trávila svou dovolenou v saharské poušti zčásti jako turistka a zčásti jako „dobrovolná humanitární pracovnice“, aby – řečeno jejími slovy – „přivezla léky a materiální pomoc místním lidem“.2 Stejně jako mnohokrát předtím si zamluvila zájezd u Ténéré Voyages, známé cestovní agentury zaměřující se na Saharu. Jejím průvodcem měl být opět Azíz, zdvořilý Alžířan, s nímž se Mariani postupem času spřátelila a který ji a její rodinu dokonce navštívil v Toskánsku.

Když přistála na letišti v Džánitu, zhruba sto šedesát kilometrů od hra­nice Alžírska a Libye, byl Azíz první osobou, kterou Mariani spatřila. Přivítal ji, a když viděl, jak je bledá, zeptal se, jestli měla těžkou cestu. Mariani řekla, že jí není dobře. „Musela jsem sníst něco špatného v leta­dle a necítila jsem se dobře,“ přiznává, „ale dali jsme se rovnou na cestu. Mířili jsme na Tadrártskou poušť3 mezi Alžírskem a Libyí. Ani o několik dnů později mi nebylo lépe. Azíz navrhl, abychom se zastavili v malém turistickém letovisku, kde bylo jenom několik bungalovů, které rovněž patřily Ténéré Voyages.“

Mariani potřebovala několik dnů na uzdravení. Druhého února se cítila natolik dobře, že mohla podniknout malý výlet. „Byl to skvělý den,“ vzpomíná. „Světlo, vzduch, krajina, všechno bylo dokonalé. Byla jsem šťastná, že jsem zase v pořádku, šťastná, že jsem na své milované Sahaře.“

Mariani a Azíz přijeli zpátky do letoviska se západem slunce. „Vystou­pila jsem z auta a náhle, zatímco jsme kráčeli k bungalovům, Azíz uviděl dvě černá SUV, která se rychle blížila. Myslel, že to jsou zloději nebo pašeráci. Řekl mi: „Jděte, jděte, neměli by vás vidět.“ Spěchala jsem k budovám, ale oni už mě zahlédli. Jak jsem se dozvěděla později, zpo­zorovali mě dalekohledem; byli se poohlédnout po cizincích. Neměla jsem závoj, protože kolem nikdo nebyl. Byli jsme uprostřed pouště a hotel byl prázdný, takže jsem nepřemýšlela o tom, že bych se zahalovala. Ale viděli mě a věděli, že jsem turistka ze Západu,“ vzpomíná Mariani.

Muži rychle obstoupili ženu středního věku, Azíze a hotelového vrátného. „Dlouho se ptali ‚Kde jsou další turisté? Kde je váš manžel?‘ a nemohli uvěřit, že jsem tam sama,“ říká Mariani. „Také mluvili ang­licky, protože si mysleli, že jsem Angličanka. O dvacet dnů dřív byla v tomto letovisku velká skupina Angličanů na novoroční dovolené.“

Zklamaní muži, kteří očividně čekali, že najdou hodně lidí ze Západu, popadli Mariani a nacpali ji na zadní sedadlo jednoho ze SUV. Dva z nich poté donutili vrátného a průvodce, aby je následovali v Azízově autě. „Když mě zamkli v SUV, všichni jsme pochopili, že to nejsou lupiči nebo pašeráci, ale únosci. Cítila jsem beznaděj, srdce mi pokleslo a lapala jsem po dechu,“ říká Mariani. „Později, když jsem se jich zeptala, co jsou zač, se na mě podívali a s pýchou řekli: ‚Jsme al‑Qá‘ida.‘“

Když přišla noc, Mariani se nacházela sama v zadní části náklad­ního vozu, který přes poušť převážel 14 členů al‑Qá‘idy v islámském Maghribu. Nicméně vidět za sebou světla Azízova auta bylo uklidňující. „Azíz byl můj přítel. Byla jsem si jistá, že mě ochrání,“ přiznává. Ale zhruba po pěti hodinách cesty se její únosci rozhodli nechat průvodce a vrátného odjet, protože jejich auto nebylo na pouštních stezkách tak rychlé jako SUV. „Rozbili světla Azízova auta, takže se nemohl až do rozednění vrátit domů, a pak jsme odjeli,“ vzpomíná Mariani.

Únosci byli profesionálové. Věděli, že se musí dostat pryč z místa únosu tak rychle, jak jen to bude možné. Koneckonců neměli zájem o únos dvou Alžířanů. Byli to cizinci, které chtěli dostat. Když únosci odjížděli do noci, nechávajíce Azíze a vrátného osamocené v poušti, Maria Sandra Mariani pochopila, že je naprosto sama.

Italka středního věku, zabořivší se do zadní části vozu a nasloucha­jící splašenému bušení svého srdce, netušila, že díky neskutečné souhře okolností bylo její děsivé utrpení spojeno s kontroverzním americkým zákonem, který byl o deset let dříve přijat Bushovou administrativou: zákonem o boji proti terorismu.  

SPOLEČNÝ ZLOČINNÝ PODNIK

Zákon o boji proti terorismu (the Patriot Act) byl ve Spojených státech zaveden v říjnu 2001, pouhý měsíc po 11. září. Omezoval občanská práva Američanů, posiloval vládní dohled a zavedl soubor nových finančních a bankovních opatření za účelem narušení mezinárodních kriminálních aktivit a praní špinavých peněz v amerických dolarech. Kolumbijský kartel byl tak přinucen najít alternativní cesty pro pašování kokainu do Evropy a jiné způsoby, jak vyprat své nekalé příjmy. Zvolená cesta vedla přes západní Afriku a Sahel. Únosci paní Mariani, al‑Qá‘ida v islámském Maghribu (AQIM), se rychle začali v tomto novém byznyse orientovat. Nejdřív se zaměřili na únosy cizinců a později na převádění migrantů. Abychom pochopili řetězec těchto zvláštních událostí, který udělal z džihádistických bojovníků pašeráky drog, únosce a převaděče, jakýsi zvláštní druh „ekonomických teroristů“, je potřeba vystopo­vat peníze až k jejich zdroji: kolumbijskému kartelu a jeho činnosti po 11. září.

Až do útoku na Dvojčata byly Spojené státy místem, kde se v dola­rových bankovkách prala velká část příjmů pocházejících z obchodu s drogami.4 Protože 80 % příjmů bylo v hotovosti – v amerických dola­rech –, někdo musel peníze fyzicky dopravit do USA. Hlavní vstupní bod se nacházel v institucích mimo americké území a v bankách Západní Indie (tzv. shell banks). The Patriot Act tento proces v mnohém ztížil, ne-li rovnou znemožnil. Například banky americké a banky v Americe registrované nemohly nadále obchodovat se zámořskými bankami, jako byly například bankovní domy se sídlem v Karibiku. Tento nový zákon navíc dal americkým měnovým úřadům právo monitorovat transakce pro­bíhající v dolarech po celém světě. Proto by se americké banky a v USA registrované zahraniční banky dopustily porušení zákona, pokud by neupozornily americké měnové úřady na podezřelé transakce v dolarech kdekoli na světě.

Je lehké pochopit, proč byl zákon o boji proti terorismu pro kolumbij­ský drogový kartel velkou ranou. Nicméně klíčový problém nebyl ani tak způsob, jak prát špinavé peníze získané prodejem kokainu na území Spo­jených států, ale jak to provést v amerických dolarech kdekoli na světě. A jak převádět zisky z jedné země do druhé, aniž by se o tom dozvěděly americké měnové úřady.

Řešení tohoto problému objevil kolumbijský přistěhovalec z Itálie, Salvatore Mancuso. Jako vůdce Spojené sebeobrany Kolumbie (AUC), kolumbijské polovojenské teroristické organizace, uzavřel Mancuso dohodu mezi drogovým kartelem a N’dranghetou, kalábrijskou skupinou organizovaného zločinu, která udělala z nově zrozeného eura světovou měnu pro příjmy z prodeje drog. N’drangheta nabídla plně připravenou operaci: prodej kokainu v Evropě a praní příjmů z prodeje drog na evrop­ských a asijských trzích.

Protože v Evropě chyběla legislativa podobná zákonu o boji proti terorismu, mohl tento nezvyklý společný zločinný podnik snadno uspět. „Zisky z prodeje drog ve Španělsku se staly příjmem z realitních investic v Belgii,“ říká zdroj z Europolu. „Odtud mohly být rychle převedeny v eurech do Bogoty bez jakéhokoliv prověřování.“5

Po 11. září se Itálie, kde žila Maria Sandra Mariani, stala klíčovým evropským překladištěm a žhavým místem pro obchod s kokainem. Údaje pocházející od Guardia di Finanza, italské agentury pro vynucování práva, například ukazují, že od roku 2001 do 2004 narostlo praní špina­vých peněz v Itálii o 70 %.6 Proto s novým tisíciletím přišel díky zákonu o boji proti terorismu a chytré strategii organizace N’drangheta v tom, jak ho obejít, počátek skutečného evropského zlatého věku praní špina­vých peněz. Avšak lodní doprava kokainu z Kolumbie přímo do Evropy se ukázala být mnohem problematičtější než praní špinavých příjmů na Starém kontinentě, jak ukázal úspěch operace „Decollo“.

ZE ZLATÉHO POBŘEŽÍ NA POBŘEŽÍ KOKSU

Na podzim 2003 se italské Guardia di Finanza podařil zásadní průlom v operaci s krycím názvem Decollo („Start“), která probíhala tři roky. Uskutečnil se díky velikému štěstí informátora – vzácnou náhodou při jednání s N’dranghetou. Informátor odhalil, že velké množství kokainu je připraveno v nákladu kolumbijského mramoru v přístavu Gioia Tauro v Kalábrii, hluboko na území kontrolovaném N’dranghetou.

Finanční úředníci objevili mezi kvádry mramoru 5500 hermeticky uzavřených pytlíků s kokainem, z nichž každý vážil 1 kilogram. Z kapi­tánovy dokumentace se zjistilo, že loď si pronajala fingovaná vývozně­-dovozní společnost Miguel Diez, kterou založil kolumbijský drogový kartel. Lodní dopravní společnost, dánský Maersk Line, o pravé povaze nákladu nic netušila; stejně tak posádka a kapitán.

Onen den byl mimořádný, jelikož na každý odhalený ilegální lodní náklad připadají stovky, ne-li tisíce, jež dorazí na své místo určení.7 Bez informátora by bylo nemožné náklad kokainu objevit. Razie nic­méně odhalila slabinu, spočívající ve spoléhání se na přímé lodní trasy do Evropy v prostředí po 11. září. Zvýšená bezpečnostní opatření po útoku na Spojené státy a po teroristických útocích v Madridu a Londýně potvr­dila potřebu jiných tras a nových zemí fungujících jako překladiště pro dodávky kokainu z Jižní Ameriky do Evropy. Ideálními se ukázaly být Venezuela a západní Afrika.8

Od poloviny 90. let pracoval kolumbijský drogový kartel v sousední Venezuele na upevnění dobrých vztahů s politiky, které zasypával penězi, což se ukázalo být velice prozíravou investicí. Hned po svém zvolení v roce 1998 Hugo Chávez nabídl útočiště ozbrojeným a kriminálním skupinám, zapojeným do kolumbijského obchodu s kokainem. Po roce 2001 je dokonce podporoval v tom, aby přesunuly své kokainové plan­táže přes hranice.9 Takže když na konci roku 2001 kartel pomýšlel využít Venezuelu jako klíčové překladiště k pašování kokainu do Evropy přes západní Afriku, našel silnou podporu a zavedenou infrastrukturu.

Jako své africké překladiště si kartel zvolil republiku Guinea-Bissau, jejíž část byla známá jako Zlaté pobřeží, onen nechvalně proslulý úsek západní Afriky, odkud byli otroci převáženi do Nového světa. Daniel Ruiz, který v roce 2006 jako diplomat OSN v Guineji-Bissau odsoudil rostoucí podíl státu na obchodu s kokainem, zaznamenal, že charakter země velice komplikoval vypátrání ilegálních nákladů. „Guinea-Bissau byla dobrou geografickou volbou pro překladiště. Je plochá, patří jí souostroví skládající se z 80 ostrovů, které jsou všechny porostlé nepro­stupnou džunglí, a má snadný přístup k moři. Je tam 27 přistávacích drah vystavěných Portugalci v době válek o kolonie, ideálních pro malá letadla létající z Venezuely přes Atlantik s nákladem kokainu. A konečně, Gui­nea-Bissau bývala významným centrem rybaření. Proto mají její přístavy velké a prázdné sklady, kde mohl kartel svůj kokain skladovat.“10

Obchodní model, jejž kartel zavedl, byl současně sofistikovaný i jed­noduchý. „Vždy existovaly dvě nákladní trasy: jedna malá využívající africké prostředníky, kteří spolkli malé množství kokainu a cestovali letadlem – tento náklad představoval hotovost pro zkorumpování míst­ních politiků a policie. Potom tu byla velká trasa: tuny nákladu kokainu schovaného v kontejnerech, v nákladech zboží plujících do Evropy,“ říká Ruiz.

Nicméně když kartel zakotvil v Guineji-Bissau, našli další, neoče­kávanou cestu, jak pašovat velké množství kokainu, která se ukázala být velice účinnou a úspěšnou. A to po souši, po starých subsaharských pašeráckých trasách, s kokainem ukrytým v nákladních vozech a SUV. Byly to ty samé stopy v písku, které o rok později využili únosci Marie Sandry Mariani k tomu, aby ji vystopovali a unesli.

„Věděla jsem, že v saharské poušti se hodně pašovalo. Azíz někdy ukázal na prázdné kontejnery v písku a řekl mi: ‚Vidíte to? Tohle je po pašerácích, museli tady zastavit.‘ Pašovali všechno: ropu, cigarety, hašiš, všechno, po čem byla poptávka,“ říká Mariani. Ale také něco, o čem lidé jako Mariani neměli tušení: kokain.

Podle bezpečnostních zdrojů vyšel plný rozsah narůstající spolupráce mezi džihádisty a latinskoamerickými kartely najevo, když armádní úředníci našli uprostřed pouště v Mali v roce 2009 vyhořelý Boeing 727. Letadlo bylo naloženo kokainem a dalším pašovaným zbožím ve Vene­zuele, přeletělo přes Atlantik, havarovalo při přistání a bylo zapáleno, aby se zamezilo získání důkazů.11 Týž rok, jen dva roky předtím, než byla Mariani unesena a odvezena do Mali, Úřad spojených národů pro drogy a trestnou činnost (UNODC) odhadl, že každoročně se přes západní Afriku do Evropy dostane něco mezi 50 a 60 tunami kokainu pašovaného po transsaharských trasách. Toto množství se podílelo asi 13 % na celkovém evropském obchodu s drogami. Drogy určené pro Evropu jsou do západní Afriky dopravovány z Kolumbie, v tomto ohledu zdaleka nejvýznamnější latinskoamerické země, ale také z Peru, Bolívie, Venezuely a Brazílie.12

Od samého začátku, v letech 2002–2003, bylo pro ohromnou síť afrických pašeráků, kteří už kontrolovali transsaharské pašerácké trasy Sahelu spojující západní Afriku a pobřeží Středozemního moře, snadné se zapojit do nového byznysu, který do západní Afriky přinesl kolum­bijský kartel. Pašeráci pocházeli především z Alžírska, Mauritánie, Mali a Maroka a bylo mezi nimi několik skupin džihádistů. Ti sídlili ve městě Gao, které leží na řece Niger v severovýchodním Mali. Gao se brzy stalo jedním z hlavních tranzitních bodů pro obchod s kokainem pro Evropu. Z Gao karavany s drogami mířily na sever přes Saharu převážně k bře­hům Středozemního moře v Libyi. V únoru 2011 cestovala Maria Sandra Mariani se svými únosci přesně opačným směrem.  

Obchod s kokainem byl velice výnosný a později přispěl k obnově starých pašeráckých tras, jakož i k podpoře místní ekonomiky Sahelu v čase velkých ekonomických nesnází. Zatímco tyto aktivity udržovaly místní byznys v běhu, později ještě více destabilizovaly region, který se od pádu Berlínské zdi stal politicky neklidným. Guinea-Bissau byla obzvláště riziková. „Jako třetí nejchudší země na světě se 60 % negra­motné populace a téměř nulovým zásobováním elektřinou se Guinea­-Bissau stala jednou z mnoha obětí rozpadu sovětského bloku. Po zhrou­cení marxistické vlády v roce 1998 se země zmítala v občanské válce. Vzhledem k těmto okolnostem bylo pro kolumbijský kartel snadné koupit si politickou elitu, policejní složky a rozhodnout o výsledku voleb v roce 2005,“ vysvětluje Daniel Ruiz.

Nedostatek silné státní autority a důležitost osobních, kmenových a etnických loajalit pašerákům rovněž usnadnily nerušené provozování jejich obchodů a rozvinutí sítě zkorumpovaných úředníků – základní krok k zaručení průchodu nelegálního zboží. Nakonec jim výdělky, které měli a utratili v místní oblasti, zaručily respekt místních kmenů. Tak jako obyvatelé Cornwallu v 18. století měli také lidé v Sahelu pašování v krvi po staletí, takže bylo snadné je oživit. „Dokonce ještě předtím, než začal obchod s otroky, existovaly v západní a severní Africe hojně používané pašerácké trasy přes Sahel, které přežily globalizaci,“ píše Colin Freeman v Daily Telegraph.13 Po pádu Berlínské zdi se například ekonomika Mali stala zcela závislou na zboží pašovaném z Alžírska, které se dalo pořídit levněji, protože bylo dotováno alžírskou vojenskou vládou.14

Za těchto okolností pašování drog v Sahelu nejen prosperovalo, ale dokonce se stalo prakticky jedinou ekonomickou aktivitou v regionu. Bylo jen otázkou času, než pašeráci přidají další zakázaný artikl: lidský náklad. Tím byli cizinci jako Mariani, unesení kvůli výkupnému, a mig­ranti, kteří byli ochotni zaplatit slušné peníze za přepravu, aby tak unikli destabilizaci západní Afriky. 

Poznámky v textu:

1 Tato kapitola obsahuje věty převzaté ze souboru rozhovorů s několika vyjednavači, vedených Lorettou Napoleoni během uplynulého desetiletí.

2 Autorčin rozhovor s Marií Sandrou Mariani vedený v srpnu 2015 přes Skype a v říjnu 2015 ve Florencii. Veškeré citace v této kapitole pocházejí z těchto rozhovorů.

3 Pohoří Akákús nebo také Tadrárt Akákús (označení Tadrárt je ženský tvar slova „hora/ pohoří“ v jazyce Berberů) je pohoří na západě libyjské pouště, části Sahary. Leží na východ od libyjského města Ghát a táhne se zhruba 100 km na sever od hranice s Alžírskem. Vytváří je různorodá krajina, od barevných písečných dun rozličných barev až po brány, soutěsky, osamělá skaliska a vyschlá koryta řek (tzv. vádí). Přestože je tato krajina jednou z nejsušších oblastí Sahary, existuje tu vegetace a v horách se nalézá množství pramenů a studní. Tento prostor je znám díky pravěkému umění a v roce 1985 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO kvůli vzácným malbám a rytinám, datovaným mezi roky 12 000 př. n. l. až 100 n. l. Wikipedia, The Free Encyclopedia: „Tadrart Acacus.“ https:// en.wikipedia.org/ wiki/Tadrart_Acacus.

4 Srov. Napoleoni, Loretta: Terror Incorporated. New York 2005, kapitola 18.

5 Autorčin rozhovor s úředníkem Europolu, uskutečněný v roce 2003 v Turíně.

6 Nová společná evropská měna rovněž zredukovala cenu praní špinavých peněz. „Za sta­rých časů N’drangheta využívala k vyprání špinavých zisků v různých měnách turistická centra. Kurz byl nevýhodný, 50 lir za 1 dolar, a také to zabralo mnoho času,“ vysvětluje vysoce postavený úředník italské Guardia di Finanza. Srov. Napoleoni, Loretta: Rogue Economics. New York 2008, kapitola 3.

7 Například Gioia Tauro je třetí největší přístav v Evropě a osmnáctý největší na světě. Ročně tudy projde odhadem 3000 lodí a 3 miliony přepravních beden. Přístav se orientuje na překládku: přesun nákladu z velkých lodí (výtlak 50 000 tun) na menší.

8 Kustusch, Timothy: „AQIM’s Funding Sources – Kidnapping, Ransom, and Drug Running by Gangster Jihadists.“ 361 Security, 28. listopadu 2012, http://361security.com/analysis/ aqium-funding-sources-kidnapping-ransom-and-drug-running-by-gangster-jihadist.

9 Srov. Luscombe, Richard: „Ally of Hugo Chávez Jailed for Links to Colombian Drugs Cartels.“ The Guardian, 6. listopadu 2014, http://www.theguardian.com/world/2014/nov/06/ hug-chavez-colombian-drug-cartels-jude-jail-venezuela.

10 Srov. Ruiz, Daniel: „Drugs, Destabilisation and UN Policy in Guinea-Bissau.“ University of Oxford podcasts, http://podcast.ox.ac.uk/drugs-destabilization-and-un-policy-guinea­-bissau-role-investigative-journalism-oxpeace.

11 Kustusch: „AQIM’s Funding Sources.“

12 Srov. Cristiani, Dario: „Al-Qaeda in the Islamic Maghreb and the Africa-to-Europe Narco-Trafficking Connection“, Terrorism Monitor 8, č. 43, listopad 2010, http://www. jamestown.org/single/?no_cache=i&tx_ttnews%Btt_news%5D=37207.#.Vyiu7yguill.

13 Srov. Freeman, Colin: „Revealed: How Saharan Caravans of Cocaine Help to Fund al‑Qaeda in Terrorists’North African Domain.“ The Telegraph, 26. leden 2013, http://www. telegraph.co.uk/ne-ws/worldnews/africaandindianocean/mali/9829099/Revealed-how-Saha­ran-caravans-of-cocaine-help-to-fund-al‑Queda-in-terorrists-North-African-domain.html.

14 Tamtéž se uvádí: „Zboží v alžírské socialistické ekonomice založené na vývozu ropy je mnohem levnější než v chudém, odlehlém Mali, kde vzrůstá a prosperuje černý trh se vším od benzínu po krupici. ,V severním Mali pochází všechno jídlo z Alžírska a do země se dostává nelegálními trasami‘, říká Andy Morgan, britský expert sídlící na Sahaře.“

Loretta Napoleoni

Merchants of Men. How Jihadists and Isis Turned Kidnapping and Refugee Trafficking

into a Multibillion-dollar Business

Copyright © 2016 by Loretta Napoleoni

This edition was licensed by Seven Stories Press,

Inc., New York, U.S.A., the originating publisher.

Translation © Aleš Valenta, 2017

ISBN 978‑80‑7429‑901-8