John D. Barrow: Sto důležitých věcí o umění a matematice, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte)

Proč se diamanty třpytí? Proč jsou vejce vejčitá? Proč se nejlépe zpívá ve sprše? V již třetí knize z oblíbené řady Sto věcí, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) britský fyzik a matematik John D. Barrow nabízí ve stovce kapitol sto originálních pohledů na každodenní svět okem matematika. Tentokrát se zaměřuje na svět umění a ukazuje, že se i sochařství, literatura, architektura, hudba a tanec řídí matematickými zákony. Máte-li kladný vztah k umění nebo k matematice (i kdybyste to druhé nesnášeli), tato kniha vás pobaví, potěší - a možná i pomůže najít zálibu v tom, co jste dosud nemuseli mít.

John D. Barrow (* 1952), britský matematik a fyzik, profesor na univerzitě v Cambridge, je českým čtenářům populárněvědecké literatury dobře známý - už v 90. letech vyšla v češtině jeho výjimečná kniha Teorie všeho. Otázkám vztahu matematiky, fyziky a kosmologie se věnoval i v dalších (rovněž do češtiny přeložených) publikacích Vesmír plný umění, Pí na nebesích, Teorie ničeho, Konstanty přírody a Kniha o nekonečnu. Za přínos k výzkumu vztahu mezi vesmírem a životem, vědou a náboženstvím byla Barrowovi udělena Templetonova cena. Rolí obrazového znázornění a "vizualizací" vědy se zabývá kniha Vesmírná galerie, která stojí tematicky na pomezí mezi historií vědy a umění. Kniha Sto důležitých věcí představuje naopak hravou část autorovy tvorby a dokládá jeho zálibu v nečekaných závěrech a paradoxech spojujících vědecké (a zejména matematické) uvažování s každodenním životem.

Knihu vydává nakladatelství Dokořán.

Ukázka z knihy:

Umění jako dynamická stabilita

Lidé dovedou být opravdu vynalézaví, když mají tvořit v rámci předem stanovených hranic a omezení – například malovat na plátno ohraničené obdélníkovým rámem, psát jambickým pentametrem nebo skládat sonety. Vědci někdy rádi zkoumají, jak je taková tvořivá činnost možná, kde má své hranice a kde jinde lze ještě čerpat inspiraci. Mnohé umělce takové vědecké analýzy zneklidňují. Bojí se, že kdyby výzkum uspěl a odhalil psychologické kořeny jejich tvorby a tajemství jejího dopadu na nás, konzumenty, umění by ztratilo něco ze své síly a oni by ztratili na vážnosti. Možná se toho obávají oprávněně. Bezuzdný redukcionismus – podle nějž například hudba není nic jiného než záznam hodnot tlaku vzduchu – je překvapivě běžným názorem, který však není záhodno podporovat. Lze ale najít i opačné – stejně mylné – názory, podle nichž nemá veda umění co nabídnout, protože umění překračuje všechny pokusy o objektivní popis. Mnozí vědci opravdu vidí v tvořivém umění zcela subjektivní činnost, ale nijak jim to nebrání mít z něj požitek.

Když se věda pustila do studia složitých forem a komplexity, musela přirozeně narazit na umělecká díla, jako je hudba nebo abstraktní umění, protože zde se lze dozvědět mnoho zajímavého o vývoji komplexity forem, která činí dílo přitažlivým. Podle E. O. Wilsona lze vytvořit nejtěsnější propojení mezi vědou a uměním tehdy, pokud na oba tyto obory nahlížíme jako na výzkum a analýzu složitých forem: „Z lásky ke komplexitě bez redukcionismu vzniká umění; z lásky k redukcionisticky pojaté komplexitě vzniká věda.“

Existuje ještě další zajímavý rys složitých jevu, který poněkud ozřejmuje to, čeho si na mnoha druzích umění ceníme nejvíce. Když budeme sypat zrnka nějakého sypkého materiálu na desku stolu, začne se na stole vršit hromádka. Zrnka dopadají jedno na druhé a každé z nich má zcela nahodilou trajektorii. A přece při náhodném přidávání dalších a dalších zrnek začne vznikat uspořádaná hromádka. Boční linie jejího obrysu budou mít stále prudší sklon, až dosáhne určitého maximálního úhlu, který už se dál zvětšovat nebude. Tento „kritický“ úhel se bude nadále udržovat pravidelnými lavinami různého rozsahu – někdy se sesypou jen dvě tři zrnka, ale tu a tam dojde na hromádce k sesunu celé stěny.

Celkový výsledek je překvapivý. Nahodilé přisypávání jednotlivých zrn vytváří stabilní, úhlednou hromádku. V tomto hraničním stavu je celkový rád udržován díky zvýšené citlivosti trajektorií jednotlivých zrn, kterou popisuje teorie chaosu. Pokud se hromádka tvoří na stole, začnou zrna postupně přepadávat pres okraje desky stejnou rychlostí, jakou přibývají shora. Tutéž hromádku tvoří pokaždé jiná zrna a její stav označujeme za „dynamicky stabilní“.

Stabilita celkového obrysu hromádky, která se zachovává i pres vratkou dynamiku trajektorií jednotlivých zrn, nám velmi sugestivně připomíná to, co se nám tak líbí na mnoha uměleckých dílech. „Dobré“ knihy, filmy, divadelní hry nebo hudební skladby jsou ty, které chceme vidět či prožít znovu. U „špatných“ děl tento pocit nemáme. Proč máme chuť zajít na Shakespearovu Bouři nebo si poslechnout Beethovenovu symfonii opakovaně? Důvod spočívá v malých obměnách provedení – nastoupí jiní herci, změní se režijní pojetí nebo skladbu přednese jiný orchestr s jiným dirigentem – a pokaždé to divákovi přinese úplně nový zážitek. Velká díla jsou citlivá na změny malého rozsahu v tom smyslu, že po obměně přinášejí nový (opět příjemný) zážitek – a přece zůstává celkový rád zachován. Mají v sobě zkrátka určitou hraniční kvalitu. Věcí, která nás přitahuje, je tato kombinace předvídatelného a nepředvídatelného.

Panagiotis Agapitos: Ebenová loutna

V květnu 832 míří k chalífovi do Bagdádu císařské poselstvo, které má vyjednat mír na východních hranicích byzantské říše. V kapadocké Kaisareji, která je poslední zastávkou delegace před hranicemi, to vře. Arabové chystají povstání, mniši jsou vesměs heretickými uctívači ikon, obchodníci s bílým masem kradou dívky, aby je mohli prodat na trzích s otroky v Sýrii. Zdá se, že správce nemá město pod kontrolou, a tak, když dojde k děsivé vraždě třináctileté dcery místního soudce, požádá o pomoc císařského vyslance Leona. Leon do té doby žil klidným životem vysoce postaveného státního úředníka a samotářského starého mládence. Jeho koníčkem je četba antických milostných románů a hra na loutnu. Mezi kaisarejskými kasárnami, nálevnami a nevěstinci se ocitne nejen tváří v tvář zločinům, s nimiž se dosud nesetkal, ale také ztracenému příteli z minulosti.

Ebenová loutna je prvním svazkem volné trilogie historických detektivek z pera Panagiotise Agapitose, byzantologa a spisovatele, jehož dílo si nejen v Řecku získává rostoucí oblibu. Autorovi se podařilo vytvořit napínavý detektivní příběh, a zároveň poutavě přiblížit dobu a kulturu byzantské říše, které jsou dnes známé spíše užšímu okruhu odborníků. Hlavní postava byzantského hodnostáře Leona vystupuje i v dalších dílech trilogie nazvaných Smaltová Medúza a Měděné oko.

Agapitos hovoří o své beletristické prvotině jako o „byzantském příběhu s tajemstvím“ a z této charakteristiky také udělal podtitul celé – dnes už – trilogie. Práci na Ebenové loutně, o jejímž hrdinovi i prostředí měl ihned jasnou představu, věnoval celých dvanáct let.

K žánru historické detektivky Agapitose přivedlo dílo nizozemského orientalisty a spisovatele Roberta van Gulika, který se proslavil kriminálními příběhy o soudci Ti ze staré Číny přelomu 7. a 8. století. Van Gulikovi ovšem na začátku pomohly historické povídky o legendárním vyšetřovateli. Agapitos vytvořil hlavního hrdinu Leona jen ve své fantazii. Čtenář si postavu rychle záhy oblíbí pro jeho svéráznost: sarkastický starý mládenec posedlý hygienou se příliš nehrne do plnění úkolů, raději by se v ústraní oddával hře na loutnu.

Agapitosovi se prostřednictvím svých hrdinů daří předat čtenáři výsledky své badatelské práce. Do příběhu zaplétá skutečné historické postavy, události i literární díla. „Mým cílem bylo napsat lepší knihy o historii než ty, ze kterých jsme se učili ve škole a které mi připadaly neuvěřitelně nudné. Místo nich jsem nakonec napsal romány,“ vysvětluje  Agapitos.

Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Leon požádal Fotia, aby mu pomohl z pláště, a odložil jej na stůl u stěny. Pod vysokými okny stáli nehybně a beze slova vojáci a dva pastevci. Šikmé ranní světlo do místnosti dopadalo se stále stejnou nenápadnou silou. Leon poklekl před nosítka a vyhrnul si rukávy košile. Pokynul Fotiovi, ať poklekne vedle něj.

Pohlédl na Eufrosynu. Její obličej byl zčernalý a černé oči vypoulené.

Na pravém spánku byla patrná velká podlitina. Leon si všiml také dvou zčervenalých pruhů okolo dívčina krku a ukázal je Nikeforovi. Začal odlupovat z ušpiněné pokožky zaschlé kousky bláta a mrtvolu ohledávat, ale jen co se dotkl vychladlého těla, naskočila mu husí kůže. I okolo zápěstí měla červené pruhy podobné těm na krku, ale zde byla kůže rozedřená a zkrvavená. Bylo mu jasné, co musí udělat. Přemohl se, uchopil pravou nohu mrtvoly a lehce ji přitáhl k sobě. Vnitřní strana stehen až ke stydkým partiím byla pokryta krví. Zhluboka se nadechl a narovnal se.

„Otočíme ji na břicho,“ řekl Fotiovi, jak nejklidněji dokázal. Stratégovi, zjevně pohnutému pohledem na zkrvavené dívčí tělo, se proti vlastní vůli znovu vybavil obraz jeho mrtvého syna, když jej našli uprostřed keřů v horách, uvláčeného a rozdupaného vlastním koněm. Celý náš život je úzkou pěšinou vedoucí do brány smrti, pomyslel si a jeho tvář se zasmušila.

Leon s Fotiem otočili Eufrosyninu mrtvolu a Leon si ji prohlížel s neodbytným pocitem studu za takové necudné zacházení. Na kůži nebyly patrné modřiny ani jiné zhmožděniny. Přes celá dříve krásná záda i oblé hýždě se táhly krvavé šrámy. Červené pruhy okolo krku a zápěstí byly patrné i zezadu. Leon zvedl levou nohu mrtvoly. I zde krev pokrývala stehna a řitní otvor. Udělalo se mu nevolno. Jen stěží zadržel hněvivé zaklení. Fotios otočil hlavu ke zdi a zakryl si obličej rukama.

„Je jasné, že ji bičovali,“ řekl trpce stratég. „Rány způsobil tenký kožený bičík, jaké obvykle používají jezdci ve vojsku na své koně.“

„Jak zvláštní, když se pro zločin i trest užívají stejné prostředky,“ poznamenal Leon. „Někde jsem četl, že ctnost a nectnost jsou vzájemně spojeny. Ta druhá je pokřiveným obrazem té první v zrcadle duše.“ Odmlčel se a pak požádal svého mladého sekretáře, aby mu pomohl otočit tělo zase na záda.

Fotios otočil pomalu hlavu. Byl bledý jako stěna a vypadal nezdravě, snažil se však ovládat. Chytili dívku a opatrně ji obrátili. Leon jí zatlačil oči, přetáhl přes mrtvolu pestrou látku, pokřižoval se a povstal.

„Pane,“ řekl Nikeforovi, když si shrnoval rukávy, „nevím přesně, co znamenají všechny ty rozmanité rány na těle dívky, myslím si však, že ji někdo znásilnil a zavraždil. Krev na přirození a řitním otvoru jasně ukazuje, jakému násilí bylo její panenské tělo vystaveno. Zčernalý obličej a vypoulené oči podle mého názoru nasvědčují tomu, že byla uškrcena.“

„Je to podivné, ale zdá se mi, že pruhy na krku byly způsobeny stejným bičíkem, který jí poranil kůži,“ poznamenal stratég.

„Ježíši Kriste!“ vykřikl Fotios. „To nemůže být dílo člověka. Jen divá zvěř může mít takto chladné srdce.“

„Život je bohužel docela jiný, silentiarie,“ opáčil Nikeforos. „Věř mi, ve válce jsem viděl lidi dělat tak hrozné věci, o nichž by ani sami často nevěřili, že je dokážou spáchat.“

„Stačí si přečíst ustanovení trestního práva a hned je jasné, jakých zvěrstev je lidské pokolení schopno,“ podotkl Leon. „Čemu nerozumím, jsou ty stopy na rukou.“

„Zřejmě jí svázali ruce provazem. Bývá tak hrubý, že většinou rozedře kůži do krve,“ řekl stratég. „Zdá se ovšem, že se nešťastná dívka musela bránit, protože ji zbili. Podlitiny na horní části těla jsou stopy po ranách pěstí.“

„Takže ji zbičovali, znásilnili a pak ji zabili? Kdy přesně se bránila?“ přemítal Leon ve snaze pochopit, jaký vztah je mezi podlitinami a stopami po ranách bičem. Obrátil se ke stratégovi: „Jak se to tedy všechno seběhlo? Byl jeden, nebo jich bylo víc?“

„Nedokážu na tvé otázky odpovědět,“ odvětil sklesle Nikeforos. „To nejhorší je, že tato vražda se řadí ke třem dalším zločinům, které se zde v posledních třech měsících udály.“

„K jakým zločinům?“

„Posaďme se a vylíčím ti, co jsem se sám dozvěděl teprve před chvílí.“ Došli

ke stolu. „Silentiarie, mohu tě poprosit, aby ses šel podívat, co se stalo se soudcem a dvěma důstojníky?“

„Samozřejmě, pane,“ odvětil Fotios a zamířil ke dveřím.

Posadili se a Nikeforos pohlédl na muže v ovčích kožešinách. „Vojáku, kdo jsou ti dva?“ otázal se jednoho ze strážců.

„Pastevci, kteří našli mrtvolu, pane.“

„Přivolej je.“

„Pojďte sem, vy dva,“ zavolal na ně voják.

Pastevci sňali čapky a nejistě přistoupili ke stolu. Zahalení v kožešinách, s ostrými rysy a divokými vousy na opálených tvářích vypadali starší, než ve skutečnosti byli. Odvyklí častému kontaktu s lidmi, cítili se před dvěma vysoce postavenými muži nesví. Bezděčně padli na kolena.

„Vy dva jste tedy dívku našli?“ zeptal se Nikeforos. Muži sklonili hlavy a beze slova hleděli jeden na druhého. „Nebojte se, dobří muži,“ povzbudil je Nikeforos. „Nikdo vás ze smrti soudcovy dcery neobviňuje. Povstaňte a v klidu nám popište, jak jste ji našli.“

„Pane, slituj se nad námi,“ zamumlal jeden z nich ukřivděně, aniž se hnul. „Říkal jsem Damiánovi, že nás zatknou a zavřou do vězení, kde nás sežerou myši. Ale my nic neprovedli. Na mou duši, při Panně Marii a svatém Mamantu! Jen jsme ji našli tam v trávě.“

„Pane můj, je to tak,“ řekl druhý poněkud klidnějším tónem. „Já jsem řekl Jankovi, že to musíme ohlásit hlídce. Copak jsme to mohli neudělat? Takový zločin tak blízko ovčínů i pevnosti by se stejně neutajil. Raději to pojďme ohlásit, řekl jsem.“

„To bylo správné rozhodnutí,“ povzbudil ho stratég.

„Bylo to tak, pane,“ pokračoval Damián, „naše ovčíny jsou z vnější strany hradeb u severní části hradu, na planině, kde se řeka stáčí k jihu, víš kde, u starých kamenů.“

„U starých kamenů?“ přerušil ho Leon.

„Je to mezi třetí a čtvrtou severní věží. Je tam ještě docela dost zbytků starého města, dokonce i části hlediště hipodromu. Spoustu těch velkých kamenů jsme použili při stavbě pevnosti,“ vysvětlil mu Nikeforos a otočil se k Damiánovi. „Ale přerušili jsme tvé vyprávění, dobrý muži.“

„Tak tam, pane, každé jarní ráno za úsvitu vodíme naše ovce pást za řeku, za pahorek a zbořený můstek. Je tam hodně trávy, protože se tam udržuje voda, co přitéká z pramene na pahor¬ku. To ráno jsme tedy vyrazili a cestou nahoru podél řeky jsme za rákosím našli tu dívku ležet v bahně. Ležela na břiše mezi trávou a byla docela nahá.“

„Vypadala jako napůl stažené zvíře, to vám přísahám,“ zavzlykal Janek. „Nic podobného jsem ještě neviděl. Povídám mu, Damiáne, nechme ji, jak je, a utečme. Ne, on na to, raději zavoláme hlídku. Chvíli jsme se dohadovali, ale nakonec jsem souhlasil, protože on má z nás dvou víc rozumu.“

„Obrátili jsme ji na záda,“ pokračoval Damián, „a tehdy jsem si všiml zlatého amuletu, co měla na krku. Řekl jsem Jankovi, že to musí být panská dcerka, protože které z našich děvčat by nosilo takový šperk? Janek na to, ať zmizíme, dokud je čas. Naopak, povídám mu, tím spíš musíme zavolat hlídku. Vezmi ten amulet, ukážeme jim ho, aby nám věřili.“

„To tě napadlo moc dobře,“ pochválil ho Leon.

Pastevec na něj pohleděl se zadostiučiněním. „Jinak by s námi vojáci nešli. Bylo mi ale jasné, že dřív nebo později začnou tu dívku ve městě hledat. A na koho by si došlápli nejdřív? Na nás, co žijeme blízko. Není to tak, pane?“

Leon tu hořkou pravdu raději nekomentoval. Janek, který teď získal více odvahy, protože cítil, že se mu nic zlého nestane, si vzal slovo: „Běžel jsem k bráně oznámit, co se stalo, a ukázat šperk. Měl jsi vidět jejich obličeje, pane. Zůstali stát s otevřenými ústy!“ popisoval stratégovi. „No… nakonec jsme zašli do ovčína, vzali dřevo, provazy a látku a vrátili jsme se

k Damiánovi, který na nás čekal. Aspoň trochu očistil její tělo od bahna a trávy a já společně s vojáky postavil nosítka. Položili jsme ji na ně, zakryli látkou a přinesli až sem.“

Panagiotis Agapitos: Το εβένινο λαούτο

Copyright © 2003 by AGRA Publications

Translation © Markéta Kulhánková, 2016

ISBN 978-80-7429-308-5

Szczepan Twardoch: Morfium

Bůh? Čest? Vlast? Morfium!

Varšavan Konstantin Willemann, syn německého aristokrata a popolštěné Slezanky, si z vlasteneckých hesel a tradice posvěcené krví vojenských hrdinů nic moc nedělá. Je to cynik, lotr a bonviván. Nevěrný manžel a nezodpovědný otec. Do válečných bojů v září roku 1939 se zapojuje jen neochotně, ale po porážce Polska se stává členem tajné polské organizace. Nechce však být Polákem ani Němcem. Touží pouze po další lahvičce morfia a po tom, aby se mohl vrátit ke svému zhýralému životu plnému luxusu, krásných žen, drog a alkoholu.

Szczepan Twardoch dokázal něco, co se v polské próze vidí jen zřídka — stvořil antihrdinu, kterého si čtenář zamilujete. Příběh slabého, rozervaného člověka zapleteného do světových dějin ztvárnil tak, jak to umějí jenom ti nejlepší literáti...

Bláznivý, ďábelský a troufalý román v roce 2012 získal Paszport Polityki, prestižní cenu varšavského liberálně levicového týdeníku, a cenu čtenářů v rámci nejvýznamnější polské literární ceny Nike, o rok později nominaci na středoevropskou cenu Angelus. Nominován byl také na evropskou cenu Le Prix du Livre Européen.. Na motivy románu se připravuje film v německo-polské koprodukci.

Morfium v českém překladu vydává Host.

Ukázka z knihy:

Hlava. Smrad.

Hlava puká. Jazyk jako suchý, mrtvý, drsný slimák. Patro se skořápkou zaschlého hlenu. Hlava puká. Pustina. Smrad vlastních tělesných výparů.

Probudil se? Probudil? Neprobudil. Má ještě spát? Zmizí snad utrpení ve spánku? Nezmizí.

A ve snu… Byl to vůbec sen?

Budí se. Budím se. Probudil jsem se. Oči mě pálí, prstem si vytírám ospalky, mám jimi slepené řasy. Otvírám oči. Kde to jsem? U sebe ne.

Měl bych vstát, vstát, měl bych jít na záchod, ulevit střevům. Vstávat se nechce nikdy nikomu. Ležel by, ležel bych. Kde? U sebe ne. Měl bych vstát.

Vstává. Vstal jsem. Závrať. Sedá si na postel.

Sedí, sedím, závrať, zvracení; vrhám se kupředu jako šermíř, jako plavec, kupředu, před sebe, z bytu na chodbu, na záchod.

Vyprazdňuje se, vyprazdňuju se, napjatý měchýř splaskl. Hlava praská. Teče voda? Kroutím čtyřramenným kohoutkem se značkou modrou jako Řád Virtuti Militari, voda neteče, stále neteče. Je alespoň ve vědru; přinesla ji Anděla nebo někdo jiný.

Záchod splachuju vodou z vědra. Umyvadlo, špunt, čúrek do porcelánové mušle umyvadla, voda, piješ? Piju. Pijeme. Pijeme.

Včera: Městská správa ohlásila dvaadvacet zásad bezplatného čerpání vody. Vodu je třeba před použitím převařit. Je mi to u prdele. Oplachuju si tvář a zbytek vody si vylévám na opuchlou hlavu, hlava skřípá, slyším ten skřípot, nateklý mozek se otírá o kost, zvnějšku jej chladí ledový pramen vody, člověk zvedá hlavu. Vidí mě ve špinavém zrcadle.

To jsem já. Konstantin Willemann.

A následky alkoholu. Konkrétně vína, posledních čtyř láhví, o samotě, u kuchyňského stolu, s chlebem se solí a česnekem, který Anděla upekla přímo na plotně. Poslední čtyři láhve. Víno už není. Víno už nebude. Co kdyby nebylo k dostání už nikdy? Hloupost, víno bude. Ale ne pro mě.

Třiapadesátý den abstinence typu em. Čtrnáctý den jsou Němci ve Varšavě. Osamělé pití, od poloviny druhé láhve nemravné písně, každá třetí vlastenecká, každá čtvrtá s výbuchem pláče, pláče. Pootevřenými kuchyňskými dveřmi nahlíží Andělina rozespalá tvář, potřebujete něco, pane? Vypadni, ty zmalovaná nádhero, ty stará rachejtle, chci být sám; ve své tragédii a v tragédii svého města potřebuju samotu a pátou láhev burgundského, a nic z toho není k mání!

Dneska se Anděle nemusím omlouvat, už si zvykla. Když se pán napije, nadává světu i lidem. Pán už je takový. Páni už takoví jsou.

Když se podívám do zrcadla, vybavuju si ten řev. Vybavuju si Andělu, starou švadlenu, sestru tchánovy služebné. Schovávám se v jejím výměnku, ona spí v kuchyni. Majitelé domu, kteří jí pronajali pokoj, tady nejsou. Utekli. Já jsem neutekl. A teď se dívám do zrcadla.

To jsem já. Rozcuchané vlasy, bledý ksicht, dvoudenní strniště.

Teprve teď na mě všechno doléhá nebo spíš se mi to vrací: zruinované město, které mi už nepatří, Hela a Jiříček v našem bytě v činžáku, který nechal postavit Emil Wedel, v Madalińského ulici, mobilizace, obléhání, kapitulace, Starzyński cosi blábolí o hanebné německé armádě, která bojuje s ubohými občany varšavské Pragy, řády, nevyplacený žold, Ksykovo šílenství a jeho černý knírek, po kapitulaci přemístění se z našich stanovisek u Sieleckého parku a v Parkové ulici do kasáren švališérů, kde máme počkat, než nás odvedou do zajetí, ale já nepůjdu; blábolí o tom, že musíme bojovat dál, plukovník mě pouští, běž, běž, svatá pravda, musíme dál bojovat, mou pistoli zakopáváme v zahradě u sester nazareťanek v Czerniakovské spolu se zbraněmi několika kamarádů, mundúr spalujeme v kamnech, a to včetně bot, kterých je škoda, smrdí to pekelně, ale mě nedostanou, ani náhodou. A předtím, během mobilizace — slib. Abstinence. Po kapitulaci omezená na abstinenci typu em, proto ty poslední láhve vína, kde teď seženu víno? Nikde. Schovávání se, prostě cirkus!

Dým nad hořící Citadelou, tak vznešený a krásný. Posíláme bratrské pozdravy vojákům bojujícím na Helu, praví rozechvělým hlasem moderátor z rádia, ať žije Polsko, Polsko ještě nezemřelo. Ačkoliv…

Vzdávám se.

Piju vodu, přímo z vědra, které pevně svírám v náručí, břicho mám zase jako žok. Zrcadlo. Tohle jsem já, tohle jsem já.

Nenávidím tohle místo. Nenávidím.

„Andělo, uvař mi kávu!“ křičím. Křik mi probodává spánky hřeby silnými jako Pilátovy prsty.

„Káva došla!“ křičí zase trpělivá Anděla ze svého bytu, stejně jako včera.

Vždyť vím, že došla, proč tedy křičím?

„Tak aspoň čaj.“

„Čaj taky došel. Teprve rozdělávám v kamnech…“

Proč, proč, proč?

„A něco k jídlu?“

„Nic. Běžte něco koupit. V Mirovské mají chleba, za třicet grošů kilo, mají čtvrtky.“

Anděla něco bručí, bručí v kuchyni, v malé kuchyni v tom malém bytě, kde ještě pronajímají pokojíček; pokojíček, ve kterém to smrdí po staré ženské a vařeném zelí a cibuli, ačkoli nejmíň měsíc žádnou cibuli ani zelí nevařila, přesto to tam tak smrdí, nebo by to jenom zelím a cibulí nebo dršťkami mělo smrdět a já si ten puch jenom představuju, jen si ho vymýšlím, aby mi bylo líp?

Do města. Musím odejít do města. Vypadnout z toho bytu a nevrátit se. Za oknem déšť, chlad. Oholit se? Ve studené vodě? Co naplat. Učesat si vlasy. Ale bez pomády, přestože tu je, v krabičce v polici, ale teď není na pomádu doba, je válka, takže jenom hřeben, nebudu chodit s vrabčím hnízdem. Aspirin, a druhý. Taky dochází. Nátělník, podvlékačky, ponožky. Pod sako si beru teplý vlněný svetr. Klobouk, šála. Kabát si neberu, na ten ještě nedozrál čas. To ale nestačí, nestačí. Tvíd člověka udrží v teple, ale nestačí. Je to oblečení, kterým dám najevo, že nejsem jen tak někdo, přestože jsem budižkničemu, oblečení, které mě ochrání před rozpadem světa a které bude připomínat, že nejsem jen tak někdo.

Já jsem já. Jsem Konstantin Willemann, mám rád automobily a elegantní obleky, nesnáším koně, uniformy a smolaře. Já nejsem jen tak někdo. Ačkoliv…

Je to však marné. Prohlížím se v zrcadle. Já jsem já a svět už není; v tomto světě já nejsem já. A pokud v něm jsem, pak jsem budižkničemu. I v drahém obleku a drahých polobotkách. Budižkničemu. Přesně.

Jdu ven. Dveře se za mnou pohrdavě zavírají. Křídla dveří se na mě kření, jsou to senilní dveře à la Anděla, dveře, které mi nepatří, ale se kterými mohu zacházet, jak se mi zlíbí. Vycházím. Nevrátím se. Ještě nevím, kam půjdu, sem se ale nevrátím.

Vyšel jsem ven, město mi nepatří. Ve většině oken chybělo sklo; tam, kde bylo, ho do kříže přelepili papírem, okenní kříže svatého Ondřeje a na křížích celý náš ukřižovaný život, většinou ale slepá překližka a černé očnice po vyloupaných zárubních a vymláceném skle. Pozavírané obchody zatlučené prkny nebo úplně vybílené a místo nich šmelina v ulicích, lidi prodávali všechno: anglické jezdecké holínky, hřebeny, lampy a jídlo za ceny, za které by zasloužili kulku. A co to bylo za živly: příměstští kramáři se zbožím bůhvíodkud, elegantní dámy, kšeftsmani, podvodníčci, výrostkové. Rozložená společnost, žádný Žid, žádný Řek, žádné dámy, žádné kurvy, žádný profesor ani zloděj. Zboží z vydrancovaných obchodů, obyčejný lup, obyčejná kořist, jindy zase pravé kožichy; starý svět pomalu mizí, leží vyskládaný na ulici na rozložených novinách nebo papundeklu, řád věcí se rozplynul jako rozpuštěný křišťál; pravé kožichy žádané kvůli chladnému říjnu, z pravých skříní přímo na ulici, z ulice do nepravých rukou; jakási ženská chtěla prodat jezdecké sedlo, čí byl ten kůň, čí byl zadek, který na něm seděl, k čemu vlastně někomu bude hulánské sedlo? Může si ho připevnit na záda a vozit po ulici Němce.

Ještě by ho mohli zastřelit.

„Za to vás můžou zastřelit, ženská,“ řekl jsem.

„Jestli nic nechcete, tak běžte, pane!“

A tak jsem šel. Je dobře, že mám peníze. Mám je, protože mám za ušima. Vykračuju si, mám za ušima, jdu Škrobárenskou ulicí, Židáci se mi motají pod nohy, chtějí mi prodat všecko, za dulary, za zlato, pospíchají a mají zatraceně nahnáno, a já jdu, na Židáky nekoukám, jdu do Mirovské haly pro chleba, slaninu a vejce. Půlka stánků obsazená, šílené ceny, kilo chleba za zlotý sedmdesát. Chleba z magistrátní distribuce za třicet grošů už není, všechno je pryč. Až na chleba z trhu, ještě horší než u Žida. Beru kilo. Kromě chleba kupuju hrnek kyselého mléka, ohyzdný hrnek na špagátu; každému, kdo chce, kramářka nalije za deset grošů, platím, k čertu, hrnek má na sobě otisky něčích odporných rtů, piju, to pomůže.

Nepomohlo. Ta ženská má čokoládu, předválečnou; tabulka za dvanáct zlotých. Dvanáct! Vzal jsem Jiříčkovi za tři zloté, ženská špinavýma prackama ledabyle láme čokoládu a balí ji do novin.

S jídlem v aktovce jdu dál; nebudu nosit nákup v síťovce jako nějaká služka. Když má člověk peníze, všechno je najednou lidské, všechno se dá zvládnout.

A já jsem je měl. Ještě v srpnu, týden před mobilizací, jsem vybílil účet ve Státní spořitelně, moc tam nebylo, ale něco přece, zkrátka jsem vybílil účet, mám to ale za ušima, jsem to ale chytrák, a koupil jsem zlato za šmelinářskou, ale předválečnou cenu; koupil jsem dolary a teď se mám, taky Hela má za co nakrmit Jiříka, myslel jsem na to a dmul se pýchou a přitom jsem šel kolem fronty před spořitelnou; naschvál jsem si zašel, abych si prohlédl frontu až k filharmonii, jednorázově vyplácejí jenom padesát zlotých, lidi se probodávají pohledy zpod klobouků a v těch pohledech je všechno, sanace, zloději, zatracení plukovníci, kde jsou naše peníze, kde jsou moje peníze?!

Ale já je mám. Mám za ušima a lidi jsou idioti.

Máš za ušima a lidi jsou idioti.

Naschvál jsem si zašel; taky proto, že jsem byl ve Státní spořitelně naposled s plukovníkem, majorem Tomaszewským, zástupcem a rotmistrem Chocholem z kulometné eskadrony v den kapitulace, ale ještě před jejím vyhlášením, Tomaszewski dostal Virtuti, Chochol taky Virtuti a já zničehonic Kříž za chrabrost, byli jsme zkrátka ve Státní spořitelně, v podzemí, já jsem stál taktně vzadu, všude samí generálové, Rómmel, Kutrzeba, Tokarzewski a Czuma, stáli u map, kouřili cigarety, poražení, přemožení; prosrali Polsko, ale stojí nad mapami, upnutí až ke krku, stříbrné límečky, generálské pistolky v pouzdře na prdeli, kapesní šestky nebo sedmičky dobré tak k tomu, aby si prohnali kulku hlavou; nikdo to ale neudělal, i když jim dali všechno, co mohli, snad kromě knoflíků od uniformy.

Náš plukovník mluvil se šéfem Rómmelova štábu, ano, kapitulace je potvrzena, a já jsem měl sto chutí vytasit pistoli a ty generálské hlavy jednu po druhé postřílet.

A dneska není po generálech ani vidu, ani slechu, jenom tady lidi stojí ve frontě, aby dostali svých padesát zlotých.

S jídlem v aktovce jdu do Evropského, do Loursu. Poslechnu si, co lidi říkají. Co si povídají, co blábolí, jak klapou zobáky jako žebráci miskami o chodník. No co, jdu, jdu do Loursu, abych oddálil to, co nastane potom. Čtyřicátý devátý den abstinence typu em.

Jdu dovnitř. Je tam narváno, většina lidí jsou důstojníci. Část z nich předstírá, že to vlastně nejsou oni, že nejsou zupáci, ačkoli to zupáctví mají napsáno na čele; ne na čelech, ale na čele, protože ti všichni mají jeden zupácký ksicht a jedno zupácké čelo, plukovnické, majorské, kapitánské; šlechta, pánové, jak se ten jejich oholený ksicht zastřešený nablýskaným štítkem čepice vyjímal nad zvlněnými stužkami na vysokých límcích, a teď tady trpí na hubených nebo na tlustých krcích, nad špinavými límečky civilních košil, v tom šedivém nebo hnědém oblečení, které vzali bůhvíkde. Dlouhán Faliński asi sebral sako nějakému trpaslíkovi, rukávy měl na půl cesty mezi loktem a zápěstím s bílým proužkem po hodinkách. Tlusťoch v rohu zase rozevíral svou macatou hrudí klopy svého saka, jako by to byla vyhřezlá prasklá jitrnice — jen stěží dopnutá košile odhalovala v oválech mezi knoflíky tělo jako nějaké chlupaté těsto.

Další měli uniformy, spíš ale pracovní; civilní saka a jezdecké kalhoty, vojenské pláště. Všichni byli ověnčení klobouky. Nemusejí se ukrývat, jsou z armády Modlin. A před kým by se vlastně měli ukrývat, tady Němci nejsou, Němci do kaváren nechodí.

Všichni se se mnou samozřejmě chtějí přátelit. Ne že by se chtěli přátelit zrovna se mnou. Tady se přátelí všichni a oni počítají s tím, že patřím k tomu jejich „všichni“.

A žvaní, že Francie. Že Sikorského vláda, že byl Rydz internován, že sanace tohle a sanace tamto. Klinický idiot za stolem u okna prohlašuje, že Polsko musí přijmout duchovní formu, musí se stát zemí ducha a z ducha se prý má znovu zrodit jako země bez křivd a pronásledování, jako kraj dobrých občanů spojených láskou k dobru, kráse, pokroku, Bohu, spravedlnosti a přátelství.

Anýzové bonbóny. Napadlo mě, že ještě musí mít anýzové bonbóny, růžový likér a kokain už ne. Vybírám si stůl na druhém konci sálu, protože tomu idiotovi bych musel spravit fasádu; na druhém konci sedí Rudzik s Malinowským u láhve vodky. Přisedám si k nim.

A oni si vedou svou. Přihlásit se, nebo ne? Četls včera Cochenhausenovu vyhlášku? Četl. Příjmení od A do K, dneska od L do Z. Rudzik říká, že nejde, Malinowski váhá, ale spíš taky ne. Jak se člověk přihlásí, nic nezmůže, pošlou ho přímo do tábora. Nebo nepošlou? Nicméně, Francie, Francie, Francie, bijte Němce!

„Nemáte toho za ty tři týdny dost?“ ptám se. „Dostali jste málo?“

Jako kolovrátek. Sanace a sanace, potrestat, zúčtovat.

„A koho chcete trestat?“ ptám se. „Maršálka? Nachcat mu na hrob?“

„To nejde, hlídkuje se tam,“ odpovídá Rudzik vážně. Neposlouchají. A potom prý poslyš, Kosťo, vždyť je to jasné, do Krakova tak a tak, z Krakova na Budapešť tak a tak a přes Tatry na lyžích a v Budapešti, když nás internují — pomáhá tam prý ministerstvo domobrany, sám ministr Bartha —, takže když nás internují, hned nás zase pustí, pak do Konstance a šmytec, pak na loď a přes Středozemní moře do Marseille, kde už je nová armáda, spojenci nám dají tanky a vůbec všecko, hrr na Němce, hrr na bolševika, všechny je pobijeme, za svobodu, hurá na Berlín, hurá! Vivat! Vivat!

„Kdyby nám měli něco dávat, nebylo by to pro ně snazší v srpnu?“

Mračí se na mě a zlověstně si mě prohlížejí, přemýšlím, jestli už vytáhnou tamto slovo, nebo ještě ne, hledí na mě, vidím jejich oči jako okna do kříže přelepená pruhy papíru. Chtějí utéct, jsou do toho celí žhaví, ale neutečou, protože se bojí, protože život je příliš těžký, aby si jej člověk ještě komplikoval radami přátel. Takže ne.

Rudzik vytahuje noviny.

„Co to je?“ ptám se.

Rudzik krčí rameny. Co by to bylo. Nový Kurjer Warszawski. Ten už ale nevychází, třeba to je staré číslo, no prosím, první číslo. Na první straně: Důležitá vysvětlení vlivu událostí předcházejících německo-polskému konfliktu. Vedle toho: Churchillismus. Pozoruhodný článek Bernarda Shawa. Dívám se do tiráže. Jakýsi František Sowiński. Neznám ho. Určitě je to pseudonym: kluk se bojí, že mu nikdo nepodá ruku, protože si zadává s Němci.

K našemu stolu si přisedá chlápek v kabátě, s Rudzikem si podávají ruce jako staří přátelé. Je to jasné na první pohled: důstojník. Všude, kam se podíváš.

Hledí na mě. Mrňous, břicho jak balon, ve tváři však pohublý.

„Jmenuji se Kalabiński. Plukovník.“

Podává mi tlapu, tak ji tisknu.

„Já jsem Willemann. Opilec,“ odpovídám.

Oba se smějí, Kalabiński i Rudzik.

„Podporučík je takový čtverák,“ říká Rudzik, aby ten zatracený plukovník ani na chvíli nezapochyboval, že mluví s důstojníkem, i když bylo hned vidět, že s o poznání mladším, ale jak je někdo důstojník, je zkrátka důstojník.

„Pan plukovník je taky ze Slezska,“ dodává ještě.

„Ze Sosnowce,“ opravuje ho Kalabiński. „Vy jste Slezan?“

„Ne,“ popírám to. „Varšavan. Ale narodil jsem se ve Slezsku.“

Nevrtá se v tom, naštěstí to nerozmazává.

„Ve Slezsku to byla strašná řež,“ říká do prostoru, jako by to nebylo určené mně. „Ale to potom už pořád. Bojoval jsi?“

Dívám se na něj tak, aby viděl moje zhnusení.

„Jenom s pasákama po hospodách, když mi kurvy nechtěly zadarmo podržet,“ odpovídám.

„Pan Willemann bojoval v devátém hulánském!“ spěchá Rudzik s vysvětlením a nejistě se pochechtává.

Nalévá Kalabińskému skleničku. Ten ji do sebe obrací.

„Vzpomněl jsem si na takovou příhodu,“ říká Kalabiński, jako by mu ta vodka hned stoupla do hlavy, ale pak ztlumí hlas. „Byli jsme v takovém městečku, ve Stopnici, jeden Židák vedle druhého. A tam si takhle jede autobus plný Němců, tak jsme okamžitě spustili, jenže pak se ukázalo, že to byli muzikanti. Vojenští, v uniformách. Autobus byl jak řešeto, muzikanti jakbysmet, a nástroje, pánové, ty byly úplně na maděru. Fiasko, neměli žádné zbraně, jenom trumpety.“

Chce se mi zvracet.

Dopíjím vodku, loučím se, jdu, tady nejsem nic platný.

Francie, Francie, nekromancie, demokracie, přihlásit, či nepřihlásit, sanace, koalice, mobilizace, deratizace, mozků inseminace… Pryč.

A já jdu. Musím zjistit, jak se mají Hela s Jiříkem, zeptat se jich na to, postarat se o ně a věnovat se jim, nejdřív se ale musím postarat o svou duši. Musím do Ujazdovské nemocnice. Musím. Zkrátka jdu. Musím.

Jdu z Loursu, musel jsem jít, prohra by mi vlezla na mozek, švihlo by to se mnou, jdu pryč, odešel jsem. Musel jsem.

Moje proděravělé město, které mi nepatří. Jdu Krakovským předměstím, kolem prochází celá četa Židáků s lopatami, jdou po trojicích, vousatí, v kaftanech, s jarmulkami, je jich aspoň třicet, jdou někam pracovat, provázejí je tři Němci, vojenské uniformy, ale ne wehrmacht; plukovník mě to naučil: na levé straně má německého orla jenom wehrmacht, jiné útvary ne. A útvarů je celá řada. Tihle ho nemají, žádný wehrmacht. Kdo se v tom má ksakru vyznat. Nějaká Polizei. Nebo SS. Lidi se rozcházejí, odvracejí hlavy, Židáci v německém doprovodu kráčejí prostředkem rozkopané ulice.

Copyright © Szczepan Twardoch

Copyright © Wydawnictwo Literackie, Kraków, 2012

All rights reserved

Translation © Michael Alexa, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-593-2

Jean-Christophe Rufin: S leopardem v patách

Předloni okouzlila české čtenáře Nesmrtelná túra do Compostely, kterou na základě svých osobních prožitků napsal francouzský lékař a spisovatel Jean-Christopha Rufin. Český vydavatel netradičního cestopisu, nakladatelství Prostor, nyní přichází s další autorovou knihou - opět v překladu Martina Pokorného.

Rufin se v této knize, jejíž originál vyšel roku 2008) ohlíží za zákrutami vlastního života a zachycuje je s vtipem, uměním zkratky a neokázalou hloubkou. Sledujeme proměnu chlapce, vyrůstajícího bez rodičů v domě strohého dědečka, ve výjimečného neurologa, průkopníka humanitárního hnutí Lékaři bez hranic a nositele Goncourtovy ceny. Nahlédneme do pozadí fakultní medicíny i akademické politologie, humanitárních aktivit i vojenských misí OSN, nemocničního provozu i kabinetní politiky, literární branže i vrcholné diplomacie.

Nečteme reportáž ani autobiografii, nýbrž mozaiku výjevů a zkušeností propojených jeho sebeironií a svěžestí jeho jazyka. Svou životní cestou, která ho zcela doslova zavedla do chýší i paláců a na mnoho dalších významných i zvláštních míst, autor prochází tak trochu jako šibal z pikareskního románu – ovšem šibal, který současně patří mezi nejvýznamnější postavy světového humanitárního hnutí. Vážnost, kterou za jeho historkami nakonec tušíme, je o to působivější.

Jean-Christophe Rufin (*1952), hlavní profesí neurolog, je zakládajícím členem a průkopníkem humanitárního hnutí Lékaři bez hranic, pro které vedl řadu misí ve východní Africe a v Latinské Americe. V letech 2007–2010 působil jako francouzský velvyslanec v Senegalu. Roku 2008 byl zvolen do Académie Française, nejprestižnější francouzské instituce s fixním počtem čtyřiceti členů. Je autorem esejistických knih o otázkách humanitárního hnutí a mezinárodní politiky, ale u širší francouzské veřejnosti se proslavil především jako romanopisec: v roce 1997 obdržel Goncourtovu cenu za prvotinu, v roce 2001 „plnoprávnou“ Goncourtovu cenu (tj. nejvýznamnější francouzskou literární cenu), v roce 1997 Prix Méditerranée…

Ukázky z knihy

Jediným, s kým se zacházelo tvrdě, aniž by zasluhoval respekt, uznání či strach a aniž by si mohl vylít nervy na někom dalším, byl medik. Zloba, která v lidském potrubí nemocničního oddělení kolotala jak pára pod tlakem, nacházela v ubohém studentíkovi nevinný ventil: kdokoli na něj mohl vypustit sžíravý proud vzteku. Příležitost k tomu byla neustále. Formulace použité při zápisu pozorování, neobratné postávání na chodbách, jímž bránil cirkulaci lékařů a sester, přiblblé otázky, pokud se je ještě vůbec opovažoval klást – to vše bylo terčem zlomyslného výsměchu a urážek. Avšak velkolepá chvíle, při níž se veškerá nenávist slila, aby upevnila soudržnost skupiny proti obětnímu beránkovi, nastávala při medikově rituálním nástupu na operační sál.

Operační místnost tohoto spektakulárního oddělení chirurgie byla obývána nečetnou skupinkou aktérů (profesorem, instrumentářkou, anestezioložkou… a pacientem) a množstvím figurantů, rozestavených na svá místa, oděných do sterilního zeleného pláště a připravených v krutém světle operačních lamp přesvědčivě odehrát svou roli. Operace započala a dospěla k vrcholnému okamžiku, například poté, co se s pomocí nesčetných naváděcích vláken, provléknutých prstencem tělní tkáně, začala nová chlopeň snášet do hlubin otevřeného srdce. Napětí pokleslo. Tým měl to nejtěžší za sebou a vysloužil si právo trochu se pobavit. A tak primář přikázal, aby vešel student připravený venku.

Ten si musel skoro celou hodinu pod zakaboněným dohledem operačního asistenta umývat sterilním mýdlem ruce a střídat přitom směry. Následovalo mlčenlivé čekání. Myslím, že jsem si při těchto příležitostech učinil dost přesnou představu o tom, jak asi bylo křesťanským mučedníkům těsně předtím, než je předhodili lvům. Nejstrašnější nebyla sama vyhlídka na smrt, nýbrž jistota, že agonie proběhne veřejně a pobaví lačný dav diváků.

Dveře operačního sálu se znenadání otevřely a vpustily nebohého gladiátora do arény. Student oslepený reflektory postoupil vpřed, ruce natažené před sebou jako zločinec při zatýkání. Upíralo se na něj několik desítek nehybných a zlovolných zraků, panovalo naprosté ticho. Uprostřed ohromné místnosti trůnil profesor, skloněný nad zakrvavenou šachtou, ve které si otevřel dílničku, a cílem bylo zaujmout místo po jeho pravici. Byl to však cíl čistě teoretický, protože k jeho dosažení bylo nutno zdolat sérii takřka nepřekonatelných překážek.  

Nejdřív ze všeho k medikovi přistoupila instrumentářka s velkým kovovým bubnem v ruce a otevřela ho nebožákovi pod nosem. Uvnitř se nacházely zelené pláště: vyždímané, stažené sterilizací, složené do kostek. Bylo nutno jeden plášť uchopit, rozvinout a navléct si ho, aniž by se člověk dotkl vnější strany. Při sebemenší chybičce zaburácel verdikt „Ven!“ a celý sál propukl v zadržovaný smích. Už při prvním nástupu jsem se třásl tak, že jsem plášť skoro ihned po vylovení pustil na zem. Odchod byl pro mne tím ostudnější a pro ostatní tím bujařejší. S postupem stáže se člověku nakonec podařilo obléct si plášť, správně si navléknout rukavice, projít mezi asistenty, aniž by se jich dotkl, a někdy dokonce i dospět na určené místo vedle primáře. Činil tak s povinností zachovat naprostou pasivitu a po celé hodiny strpět kousavé žerty a nepříjemné poznámky, jimiž operatér medika zahrnoval, aniž by se na něj přitom obrátil – pronášel je výhradně pro pobavení sboru posměváčků. Kýchnutí, zakašlání, naznačený posunek stačily za důvod k zapuzení a dlužno přiznat, že se nemohu pyšnit spoluúčastí při jediné kompletní operaci. Pokaždé jsem dříve nebo později musel přetrpět pokořující rituál vyhnání – a občas jsem se raději záměrně dopustil chyby hned na začátku, jen bych uspíšil nevyhnutelný konec své kalvárie.

Bude mi namítnuto, že ta zlomyslnost nebyla skutečná. Možná moje mladistvá a povýšená pýcha díky udělené punkci náležitě splaskla. Mně osobně ale tyto úvodní zážitky stačily k tomu, abych si vštípil doživotní hrůzu z lékařské tyranie a instinktivně se postavil na stranu pacientů. Velmi záhy mě ovládl neodčinitelný odpor vůči mandarínům, jejich kastovní nadřazenosti a svévoli. Když se jim zachtělo, dokázali být humánní, šarmantní a uctiví – nebo naopak hnusní a pohrdliví. To hlavní bylo, že jejich nálada závisela výhradně na jejich dobré vůli a nenacházela žádnou protiváhu ani stanovené hranice.

(…)

Na lůžku mého oddělení v Salpêtrière byl jednoho dne hospitalizován generální ředitel velké firmy. Drobný, plešatý, buclatý a usměvavý muž něco přes šedesát, si počínal se svrchovanou zdvořilostí a byl do detailů dokonale upraven včetně manikúry. A přece o den dřív způsobil skandál, když se s žoviální naivitou vymočil uprostřed drahé restaurace, jako by se nacházel ve skrytu pánských toalet. Už rychlá prohlídka prozradila závažnou poruchu. Test provedený při příjmu odhalil velký tumor „ve tvaru motýlího křídla“, který pronikal do obou frontálních laloků přes kalózní těleso, útvar, který se nachází uprostřed mozku a spojuje obě hemisféry. Pacientův klinický stav odpovídal tomu, co se při podobném postižení dá očekávat. Značně narušeny byly takzvané vyšší funkce: vzpomínky z dřívějška byly zachovány skoro dokonale, ale nyní už se do paměti nic nezapisovalo – muž ihned všechno zapomínal. Schopnost koordinovaných gest při oblékání nebo plnění jednoduchých pokynů klesla na nulu, jeho vyjadřování bylo extrémně chudé. Za bariérou zdvořilosti a jalových slov se střela vyprahlá poušť, kde choroba zdecimovala vyjadřovací schopnosti, myšlení i chápání. A přesto tento člověk ještě v předvečer hospitalizace vedl normální život. Bydlel s manželkou, a co je ještě neuvěřitelnější, chodil do práce. Pravda je, že dosáhl vrcholu kariéry a jeho úkoly se omezovaly na předsednictví ve správní radě. Dozvěděl jsem se, že ještě před třemi dny pronesl před shromážděným personálem dlouhou řeč. Na to, že přitom nebyl mocen vzpomínek, myšlenek ani slov, to byl slušný výkon, ale o jeho reálném stavu jsem se z tohoto faktu moc nedozvěděl. O kvalitách vyžadovaných od šéfů naopak říká velmi mnoho, že si nikdo ničeho nevšiml, ba dokonce se mu od spolupracovníků po projevu dostalo bouřlivého potlesku...

Z historie symptomů jsem zjistil, že tumor nepochybně rostl velice zvolna a vše začalo velmi mírně už před několika lety. Odtud pramenila neskonalá tolerance pacientových blízkých. Manželka si nepochybně byla vědoma rostoucí „roztržitosti“ svého muže, avšak vybudovala kolem něj důmyslnou soustavu společenských protéz, které mu neustále připomínaly, co má právě dělat.

Při vstupu do koupelny nalezl na zrcadle nálepku se slovy: „Pastu na kartáček a tím si pak vyčisti zuby.“ V šatní skříni byl připíchnutý seznam úkonů, zakončený příkazem: „Na jednu i druhou nohu ponožku stejné barvy.“ Vzpomněl jsem si na vesnici Macondo ze Sta roků samoty; výpadek paměti tu postihne celé obyvatelstvo natolik, že je nutno kravám kolem krku zavěsit cedule se sdělením: „Jsem kráva a dávám mléko.“

Keith Stuart: Kluk z kostek

Alex svou ženu Jody miluje, ale zapomněl, jak jí to dát najevo. Zbožňuje i svého autistického syna, ale ani za mák mu nerozumí. Sam je plný překvapení a svět je pro něj hádanka, kterou bez pomoci nedokáže rozluštit. Až díky hraní Minecraftu pro sebe otec se synem najdou společný prostor, v němž se začnou lépe poznávat a navzájem se chápat. Dokáže se rozpadlá rodina kousek po kousku, kostku po kostce dát znovu dohromady?

Příběh otce a jeho autistického syna, kteří k sobě našli cestu díky počítačové hře, vyvolal velkou pozornost na loňském knižním veletrhu ve Frankfurtu. Keith Stuart, editor rubriky počítačových her v britském listu Guadian, ve svém úspěšném debutu citlivě otevírá témata rodičovství, vztahů, sebepoznání a sebepřijetí , ale i praktické aspekty spojené s výchovou poněkud odlišného dítěte.

Sám autor je otcem autistického syna a důvěrně zná realitu soužití s dítětem, jehož potřeby jsou společností stále ignorovány či nepochopeny. Bojoval v nespočtu bitev s byrokracií a na vlastní kůži zažil i to, jak může výchova dítěte s autistickou poruchou ovlivnit vztahy v rodině i s okolím. Díky tomu vnáší do svého románu jedinečný vhled a otevřenost a jasně prokazuje, že o autismu by se nemělo mluvit za zavřenými dveřmi jenom proto, že porucha autistického centra je v průměru diagnostikována „pouze“ jednomu dítěti ze 150.

V českém překladu Matěje Pospíšila vydává román nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Kapitola první

Odcizil jsem se.

To je první, co mě napadne, když vyjdu z domu, přejdu cestu a nastoupím do našeho dobitého starého kombíku. Správně by to asi mělo být „odcizili jsme se“, ale nejspíš je to hlavně moje chyba. Ve zpětném zrcátku vidím svou manželku Jody, jak s dlouhými neupravenými a zacuchanými vlasy stojí ve dveřích. Do boku jí zavrtává tvář náš osmiletý syn Sam. Snaží se zakrýt si oči i uši zároveň, a já vím, že to není proto, že by mě nechtěl vidět odjíždět. Připravuje se tím na zvuk motoru, který pro něj bude příliš hlasitý.

Zvednu ruku v hloupém, omluvném gestu, jaké člověk udělá, když náhodou někomu vjede do cesty. Pak otočím klíčkem a pomalu se rozjedu. Jody je najednou u okýnka a jemně na něj klepe. Stáhnu ho.

„Opatruj se, Alexi,“ řekne. „Všechno si to, prosím tě, vyřeš – měl jsi to udělat už dávno, když jsme ještě byli šťastní. Kdybys to tehdy udělal, kdo ví, třeba bychom byli šťastní i teď.“

Oči má zvlhlé a hřbetem ruky si zlostně utírá slzu. Pak se na mě podívá a můj smutný, provinilý výraz na její vztek asi trochu zapůsobí. Její uslzený pohled trochu zjihne.

„Pamatuješ, jak jsme byli kdysi kempovat v Cumbrii? Jak nám tam tehdy ty kozy sežraly stan a tys chytl plíseň na nohou? Ať už se teď děje cokoliv, takhle hrozné to snad není, ne?“

Mlčky přikývnu, zařadím rychlost a rozjedu se. Když se opět podívám do zpětného zrcátka, vidím, že Jody se Samem už zašli zpátky dovnitř. Dveře jsou zavřené.

A je to. Devět let spolu a možná je se vším konec. Sedím v našem mizerném autě a netuším, kam jedu.

Sam byl krásné miminko. Odjakživa byl nádherný. Když se narodil, měl husté hnědé vlasy a velké svůdné rtíky – jako takový malý počurávající se Mick Jagger.

Od první chvíle to s ním bylo těžké. Nejedl ani nespal. Plakal a plakal; brečel, když ho Jody chovala, a brečel, když ho položila. Jako by zuřil, že vůbec musí být na světě. Než se konečně nechal trochu nakojit, trvalo to víc než den. Vyčerpaná a zoufalá Jody ho držela u prsu a plakala úlevou. Unaveně a zmateně jsem tomu přihlížel, v ruce tiskl balíček čokoládových tyčinek a časopisy; zbytečné potěšení pro novopečenou maminku. Velmi rychle mi došlo, že neexistuje nic, co bych jí mohl dát, abych jí to ulehčil. Tak to je. Tohle je teď život.

Byl to pořádný fofr.

„Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ oznamuje mi Dan, když se u něj o třiadvacet minut později objevím. Věděl jsem, že Dan tu pro mě bude; nebo jsem aspoň věděl, že bude v neděli odpoledne doma, protože se tou dobou obvykle z něčeho vzpamatovává – ať už je to otvíračka nového klubu, náhodný sobotní románek nebo vzrušující kombinace obojího.

„Mám pro tebe volnej pokoj,“ řekne, když nastoupíme do výtahu. „A taky bych někde měl mít nafukovací matraci. Jenom možná trochu uchází. Ale to ony vlastně všechny, co? Spal jsi někdy na nafukovací matraci, která by neucházela? Nespal, co? Promiň, kamaráde, ty teď máš asi trochu jiný starosti. Je mi to jasný.“

Pak zaraženě stojím v jeho chodbě a v ruce pořád svírám sportovní tašku Nike, kde mám v podstatě veškeré svoje oblečení, notebook, nějaká cédéčka (proč?), hygienickou tašku a fotku Jody a Sama z dovolené v Devonu před čtyřmi lety. Sedí na pláži a smějí se, ale je to jen příšerná přetvářka. Celý ten týden byl hotová noční můra, protože Sam nemohl v divné nové posteli pod těžkou neznámou peřinou spát a taky se hrozně bál racků. Takže nakonec spal s námi, pořád se vrtěl a celou noc se budil – celou a každou –, až jsme byli tak unavení, že jsme skoro nevytáhli paty z karavanu.

Další dovolené už jsme pak víceméně vynechali.

„Chceš se jít někam opít?“ nabídne mi Dan.

„Já bych… Radši bych si nejdřív někam dal věci a na chvilku si sedl, jo?“

„Jasně. Postavím na čaj. Měl bych mít nějaký sušenky. Určitě nějaký mám.“

Dan zamíří do kuchyně a já se dovleču do pokoje, pustím tašku na zem a sesunu se na kancelářskou židli u počítače. Na chvilku zvažuju, že ho zapnu a napíšu Jody, ale místo toho se dívám ven z okna. Co bych jí jako psal? Ahoj Jody, promiň, že jsem nám posral manželství. Nešlo by na těch posledních pět let nějak zapomenout? :)

Ve skutečnosti už ani nevím, jak s ní mluvit, natož jak jí psát. Celé manželství jsme strávili obavami o Sama – kvůli jeho výbuchům, mlčení, dnům, kdy na nás ječel, dnům, kdy se schovával v posteli a vyhýbal se jakémukoli kontaktu. Celé dny, dlouhé měsíce, jsme se snažili předcházet dalším záchvatům. A jak jsme se to tak všechno pokoušeli nějak zvládnout, to, co bylo mezi mnou a Jody, prostě vyprchalo. Teď je to najednou hrozně zvláštní, nebýt se Samem, i když je to zatím jenom pár hodin; ten tlak je pryč, ale na jeho místo už nastupuje smutek. Citové vakuum zřejmě není nic přirozeného.

Z Danova bytu v sedmém patře nového moderního bytového komplexu na kraji města je vidět celý Bristol rozprostírající se na horizontu; cihlové panorama viktoriánských domků, kostelních věžiček a kancelářských budov z šedesátých let, tlačí se na sebe jako netrpěliví lidé na cestě do práce. Tam venku jsou tisíce domovů, v nichž žijí rodiny – rodiny, které se zrovna teď nerozpadly.

Začínám si říkat, že nějaký drink by možná nemusel být špatný nápad. Ale jak na to byť jenom pomyslím, zamlží se mi oči a pár vteřin trvá, než mi dojde, co se děje. Aha. Je to tak, brečím. A pak mi po tvářích stékají obrovské slzy, které za sebou nechávají vlhké cestičky, teče mi z nosu a celý se třesu.

„Čaj je hotovej,“ zavolá Dan z chodby. „Myslel jsem, že mám i čokoládový esíčka, ale našel jsem jenom tyhle sušenky. Nevím, jestli je to úplně ono.“

Objeví se ve dveřích, podívá se na mě a vidí, jak sedím na podlaze u židle, hlavu v dlaních a neovladatelně vzlykám.

„Tak dobře,“ řekne a opatrně položí čaj na stůl. „Já se po těch esíčkách ještě podívám.“

Rozhodneme se, že se nikam opít nepůjdeme.

Později v noci se mi zdá, že se propadám do hnusné černé bažiny, ze které není úniku. Když se s lapáním po dechu probudím, je mi jasné, že to musel být nějaký zoufalý projev mého emočního stavu – pak mi ale dojde, že matrace pode mnou se rychle vypouští a já se skutečně propadám. Tolik k mému podvědomí.

„Jak jsem se sem dostal?“ ptám se sám sebe a unikající vzduch občas zasípá, jako když si upšoukne štěně. Víte, jaké to je, uvažovat ve tři ráno nad životem? Všechno se točí kolem chyb, které jste udělali, zpátky do minulosti se táhnou trhliny selhání jako na popraskané, špatně omítnuté zdi – i v té tmě je můžete všechny sledovat až ke zdroji. Nebo si to aspoň myslíte. Nakonec se většinou ukáže, že zdroj je neurčitý a nepřetržitě v pohybu – jako díra v nafukovací matraci. Antičtí filozofové měli takové rčení: „Poznej sám sebe.“ Pamatuju si, jak jsem se na univerzitě učil o Oidipovi – prohřešil se právě tím, že nevěděl, že ho hned po narození oddělili od rodičů, a proto by si měl dávat sakra pozor, jestli chce opravdu zabíjet staré muže někde na cestě a spát s ženskýma, co jsou dvakrát starší než on. Kdo ale sám sebe doopravdy zná? Teda, nechci tím říct, že na všechny čekají tak osudné chyby, jaké udělal Oidipus – to by bylo v prdeli. Kdo ale doopravdy ví, proč děláme, co děláme? Já jsem zaseklý v práci, kterou nesnáším, dělám přesčasy, domů se plahočím za tmy a pořád si říkám, že to je proto, že potřebujeme peníze, potřebujeme bezpečí. Sam chodí k logopedovi, Jody ne může pracovat, protože on potřebuje její neustálou péči; ona je ta, ke komu utíká, když ho děsí jeho vlastní chování. Já rozpačitě postávám někde vzadu, strachuju se, nabízím pomoc, která je k ničemu. Jak to můžu všechno zase dát dohromady?

Kolem čtvrté ráno se mi nějak podaří upadnout do stavu polovědomí, co by se s kapkou velkorysosti dal nazvat spánkem. Zdánlivě po pár minutách se ale skrz závěsy začne prodírat světlo a je pondělí ráno a Dan stojí ve dveřích v sakra úzkých boxerkách Calvin Klein a hladově hltá z misky lupínky.

„Půjdeš do práce?“ zeptá se mě. „Můžu ti tu nechat klíče. Tak za deset minut musím letět. Pomáhám Craigovi s webem, kterej dělá pro jedno hudební vydavatelství ve Stokes Croft. Dej si klidně lupínky a kafe. Jsi v pohodě? Vypadáš trochu líp. Teda, vypadáš hrozně, ale aspoň nebrečíš.“

Zmizí v koupelně. Podívám se na telefon, jsou tam dvě zprávy, ale ani jedna není od Jody. Jsou od Daryla z práce. V první stojí: Hejbni sebou, mám pro tebe dvě nový oběti. A následuje: Teda, myslel jsem „klienty“. Obě smažu.

Pak se obléknu a vyjdu ven a vleču se do města. Slunce je nízko a jasně září na domy, světlo se odráží od oken a hladkého betonu. Před dvaceti lety tady všude byly polorozpadlé továrny a prázdné pozemky, utopené v poházených odpadcích a rozrůstajícím se plevelu. Pak se ekonomika zase dala do pohybu a najednou tu stojí prvotřídní nemovitosti. Než se nadějete, stane se z toho futuristická obytná oblast, gigantická zástavba pseudobrutalistických domů napěchovaných úhlednými bytečky pro mladé profesionály na vzestupu.

Podobných lidí jsem potkal hodně. Pomáhám jim tam žít. Za své hříchy pykám tím, že jsem hypoteční poradce. Mou prací je přeměřovat naděje a sny klientů a porovnávat je s trhem nemovitostí a jejich našetřenými úsporami. Jinak řečeno pomáhám lidem vyměnit všechno, co si kdy vydělají, za garsonku, kde si člověk nemůže ani pověsit fotku kočky, kterou si stáhl do svého chytrého telefonu. Je to taková zvláštní rodičovská práce – podíváme se na to, co máte a co si můžete dovolit; nebudeme to přehánět, musíme zůstat nohama na zemi. Jaký je váš majetek? Máte nějaké bohaté příbuzné? Procházíme si různé rozpočty. Mladé páry čerstvě po svatbě nebo s dítětem na cestě, které sčítají své nuzné prostředky. Jejich dojemně nadějné pohledy. Bude to stačit? Často ne. Zůstaňte ještě pár let v nájmu, šetřete. Tohle je moje každodenní praxe. Ten systém je v háji; vidím celé čtvrti, kde mladí nemají šanci si něco koupit. Místo toho se stěhují pryč od rodičů. Kam, to nevím.

Dělám to už sedm let, prožil jsem vzestup i recesi a pomalé zotavování. Původně to mělo být jenom takové nouzové řešení. Kancelářská práce, která mi pomůže platit účty, dokud se neobjeví něco lepšího. Uklouzl jsem ale na cestě kariérního růstu a nezvládl se zase postavit. Nakonec se ukázalo, že mi to jde – umím se vcítit do chudých, pomoct bohatým. Mám velkou trpělivost s klienty, kteří nerozumí tomu, o čem mluví – tuto schopnost jsem získal během tří let rozebírání filozofie s lidmi přesvědčenými o tom, že Nietzsche měl pravdu. Když tomu peníze odpovídají, uzavřu smlouvu, když ne, umím klienta vlídně zklamat. To, co se ale děje doma, s počítačem a přístupem k národnímu hypotečnímu trhu vyřešit neumím.

Neumím to vyřešit nijak.

Krátká procházka přes Avonu, podél přístavu, a jsem v práci, v malé soukromé realitní kanceláři jménem Stonewicks, vmáčknuté mezi hospodu a sendvičový bufet v hustě zastavěné nemoderní čtvrti v centru města. Daryl sedí u okna v levném obleku, nabitém statickou elektřinou, ještě mokré ježaté vlasy mu schnou v odrážejícím se slunečním světle.

„Všecko v pohodě?“ zeptá se od stolu, aniž zvedne hlavu od počítače. Darylovi je něco málo přes dvacet a sálá z něj strojené odhodlání, ale zároveň pořád zvládá být za všech okolností děsivě bezstarostný. Tenhle týpek vyloženě nemůže dělat nic jiného než realitního makléře. Někde v počítači má tabulku, do níž si zapisuje své prodejní cíle na příštích třicet let. Když uzavře smlouvu, zatroubí na debilní houkačku na kolo. Je to až žalostné, že se narodil v devadesátých letech, a ne na sklonku šedesátých. Měl to být mladý thatcherista. Zasloužil by si naducaný kožený zápisník a Golf GTI. Místo toho má chytrý telefon a Corsu. Je mi ho líto.

Zamumlám něco na odpověď a po rozvrzaných dřevěných schodech zamířím do své kanceláře. A pak zavolám Jody.

„Ahoj, to jsem já.“

„Ahoj.“

„Jak to jde? Co Sam?“

„Jde to. Je ve škole. Celou cestu brečel – nepomohlo dokonce ani napodobování Toy Story. Když jsem dělala Buzze Rakeťáka, praštil mě do pusy. Ale je fakt, že ten mi nikdy moc nešel. Paní Ansonová řekla, že ho pohlídá.“

„Jsi v pohodě?“ zeptám se.

Následuje dlouhá pauza. Jeanette, sekretářka, nakoukne dovnitř a napodobí pití z hrnku. Přikývnu a zvednu palec.

Kancelář působí stroze. Sešlapaný bordó koberec a upatlané okno s výhledem na malé parkoviště vzadu za domem. Na stěně dřív býval obraz viktoriánského Bristolu, ale sundal jsem ho a místo něho pověsil fotku Corbusierovy vily Savoye, abych si připadal inteligentněji a všechny naštval. Je tu taky kartotéka a na ní tucet pohlednic s poděkováním od mladých párů, které se vydaly do světa se svými obrovskými dluhy.

„Tak co budeme dělat?“ zeptá se.

„Nevím. Promiň, musím končit, jde sem další pár.“

Jakmile zavěsím, vejde Jeanette s čajem. Už chce něco říct, ale pak se na mě podívá a tiše položí hrnek na stůl. Vrhne na mě soucitný pohled a odejde. Slyšela všechno. Zbytek kanceláře se to dozví během deseti minut. Opustil jsem svou ženu a autistického syna.

Chvíli si říkám, že jsem unikl rodinným mukám, ale mýlím se. O hodinu později jdu do města na oběd a zaskočím do malého bistra, kam jsme s Jody brávali Sama. Uprostřed poledního shonu zahlédnu u jednoho stolku Jody s kamarádkou Clare. Spiklenecky se hrbí nad dvěma středně velkými latte. Zamířím k nim, prodírám se mezi mladými matkami a studenty. Nevšimly si mě.

„Je tak strašně vzdálený,“ stěžuje si Jody. „Vůbec se na něho doma nemůžu spolehnout. Vždycky má něco jiného.“

„Nezvažoval nějakou poradnu nebo tak něco?“ zeptá se Clare. „Nebo řešil vůbec někdy, co se mu stalo?“

A samozřejmě že Jody a Clare se baví úplně o všem. Samozřejmě že tady u oběda rozpitvávají náš vztah. Jsou tak nenuceně, nestřeženě otevřené, jak to muži vůbec neumí. Znáte to: „Zkus tenhle citronový dort, je výborný, no a co ten emocionálně apokalyptický rozpad tvého devítiletého manželství?“

„Ahoj,“ pozdravím trapně.

Obě zvednou hlavu, lehce vyděšeně.

„Jé, ahoj Alexi,“ řekne Clare. „Zrovna jsme o tobě mluvily.“

„Slyšel jsem,“ odpovím. „Můžu si jenom na chviličku promluvit s Jody?“

„Jasně, zrovna odcházím. Jody, uvidíme se později, jo?“

Jody tiše přikývne. Posadím se. Hraje si s prázdným sáčkem od cukru vedle hrnku.

„Takže Clare asi ví o všem, co?“ začnu.

„Jo, byla jsem rozhozená a potřebuju mluvit aspoň se svými přáteli, Alexi. Když my dva spolu nemluvíme. Takhle se už žít nedá. Jsem hrozně unavená. Mám už toho všeho úplně plné zuby.“

„Já vím, já vím. Potřebovali mě ale v práci, jsme pod hrozným tlakem. Mrzí mě, že jsem tu pro tebe a pro Sama nebyl, mrzí mě, že se vždycky vykroutím z hlídání. Je to prostě tak hrozně…“

„Těžké?“ dokončí Jody. „To teda sakra je, Alexi. Je to sakra těžké. Ale on tě potřebuje.“

„Víš, jak někdy plynou týdny a on je úplně v pohodě? Zbožňuju ho. A pak se to zničehonic vrátí. To je nejhorší. Vždycky si říkám, že jsme se přes to dostali. Tohle a ještě ta práce…“

„Ale Alexi, to není prací, je to v tobě.“

„Já vím.“

„A to je ono, Alexi. Proto potřebuju trochu času. Sam nezvládá, jak na sebe křičíme. Máma se nabídla, že může chvíli zůstat, kdybych potřebovala pomoc, a taky je tu Clare. Musíš si to v sobě vyřešit.“

„Co ta Samova škola? Máme už jenom pár měsíců na to, se rozhodnout, jestli ho nezkusit přesunout.“

Co Sam? Celé naše životy točí kolem téhle věty! Sam je planeta starostí a zmatku, kolem které obíháme po většinu našeho vztahu. Loni nám pediatr po nekonečných měsících testů a rozhovorů sdělil, že se náš syn nachází na horní části autistického spektra. Té funkčnější, jednodušší části. Povrchové části. Má problémy s řečí, bojí se společenských situací, nesnáší hluk, některé věci musí být po jeho, a když je zmatený nebo vyděšený, je agresivní. Skryté sdělení, které se schovávalo pod touhle informací, ale bylo, že to máme v porovnání s některými jinými rodiči ještě jednoduché.

A ano, ta diagnóza byla úlevou. Konečně nějaké pojmenování. Když křičí a bojuje na cestě do školy, když se v restauraci schovává pod stůl, když odmítá obejmout příbuzné nebo na ně vůbec reagovat, kamarády nebo kohokoli jiného kromě Jody, je to autismus. Může za to autismus. Začal jsem autismus brát jako takového nenávistného ducha, přízrak, démona. Občas to doopravdy je, jako bychom žili ve Vymítači ďábla. Někdy by mě ani nepřekvapilo, kdyby se mu hlava začala otáčet o tři sta šedesát stupňů a u toho by zvracel zelený sliz po celém pokoji. Aspoň bych mohl říct: „To je v pohodě, to je autismus – a ten sliz jde dolů horkou vodou.“ Pojmenování ale pomůže jenom do určité míry. Nepomůže vám spát, nezabrání vám se rozčilovat a deptat, když po vás někdo něco hází nebo něco rozbíjí. Nezabrání vám dělat si starosti o vaše dítě a jeho život, co s ním bude za deset, dvacet, třicet let. Kvůli autismu to není „já a Jody“, ale „já, Jody a problém se Samem“. Tak mi to připadá. Ale říct to nemůžu. Nemůžu na to skoro ani pomyslet.

„To všechno ohledně Sama…“ nedokončím, ale stačí to.

„Já vím. Ale ty potřebuješ pomoc. Musíš tomu čelit. Nechceš se v sobotu zastavit? Vzít ho někam ven?“

Nervózně si pohrávám s telefonem, obracím ho v dlaních. Představuju si Sama v parku, jak brečí a utíká pryč. Proběhne branou. Vlétne do silnice.

„Bylo by to trochu složité, možná mě budou potřebovat v práci.“

Ale vidím její ledový pohled, záblesk zlosti, který je zjevný dokonce i v hluku kavárny.

„Ale jo, jasně,“ řeknu.

„Můžeme si pak promluvit o té škole.“

„Jo. Uděláme to tak.“

„Tak se měj, Alexi. Opatruj se.“

„Ty taky. Mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí.“