Nassim Nicholas Taleb: Nasadit vlastní kůži

Kniha Nasadit vlastní kůži navazuje záběrem na Talebovy bestsellery Černá labuť a Antifragilita. Snoubí praktické diskuse s filozofickými historkami a vědeckými a analytickými komentáři. „Tato kniha se celá točí kolem skutečnosti, že ve skutečném světě se od sebe jen obtížně odděluje mravnost na jedné straně od kompetentnosti na straně druhé,“ píše Taleb.  

Věnuje se čtyřem tématům: Nejistotě a spolehlivosti poznání neboli „detekci hovadin“, jak píše autor. Symetrii lidského konání, tedy férovosti, spravedlnosti, odpovědnosti a vzájemnosti. Sdělování informací v obchodním styku. Racionalitě v komplexních systémech a ve skutečném světě. „Jestliže se těšíte výsadám, musíte zároveň podstupovat určité riziko a nenechávat cenu za vlastní chyby platit ostatní,“ píše Taleb, který se vrací k příčinám a dopadům poslední finanční krize z roku 2008, ale i k nezodpovědnému chování politiků.

Autor si bere na paškál nejen politiky, zpochybňuje také přínos lidí, které společnost považuje za ty úspěšné, třeba vojevůdců nebo bohatých investorů. „Vystavíte‑li riziku někoho druhého a ten člověk dojde k úhoně, je nutné, abyste určitou cenu zaplatili i vy. Stejně jako byste měli jednat s druhými tak, jak byste chtěli, aby oni jednali s vámi, měli byste se s nimi také bez jakýchkoli nepravostí dělit o odpovědnost za dění kolem vás,“ píše autor. Aktuální svět vysvětluje pomocí analogií z mýtických příběhů, cituje Chamurappiho, Seneku i Donalda Trumpa. „Nerad čtu knihy, jejichž autoři mě poučují o něčem, co je zjevné. Mám rád překvapení. Aby si jich pár na vlastní kůži mohli prožít i mí čtenáři, nepoženu je zde na tupé, předvídatelné procesí ve stylu vysokoškolské přednášky, ale naopak na dobrodružnou výpravu, na jakou bych se s chutí vydal i já sám.“

Taleba zajímají otázky jako: Čím to, že dnes máme víc otroků než v dobách starověkého Říma? Proč si vybrat chirurga, který nevypadá jako chirurg? Proč nás historikové matou, když píší o válkách, nikoli o dobách míru? Jak to, že se nám kandidáti na politické funkce s jasně pokřiveným charakterem jeví skutečnější než byrokraté s bezvadným životopisem? Proč uctíváme Hannibala? Čím to, že firma zkrachuje, jakmile do ní nastoupí profesionální manažer s cílem jí prospívat? Jak by měla být řízena diplomacie? O jakou hloubkovou logiku se opírá přijímání rizika?

Nassim Nicholas Taleb (1960) pracoval po studiích na univerzitách ve Francii a USA mj. jako obchodník s deriváty a investiční poradce. Je profesorem na Polytechnickém institutu Newyorské univerzity, působil rovněž na Londýnské obchodní škole nebo na Oxfordské univerzitě. V Pasece vyšel jeho celosvětový bestseller Černá labuť (2007, č. 2011) i díla Zrádná nahodilost (2001, č. 2013) a Antifragilita (2012, č. 2014). Také kniha Nasadit vlastní kůži (s podtitulem Skryté asymetrie v každodenním životě) vychází v nakladatelství Paseka. Do češtiny přeložil Jan Kalandra.

Ukázka z knihy:

Kdos želvy chytil, sněz si je, zní jedno prastaré rčení.*

Tato moudrost má následující původ. Traduje se, že parta rybářů nachytala větší množství želv. Když je uvařili, při společném jídle zjistili, že jsou tito mořští tvorové mnohem méně poživatelní, než se domnívali, takže k jejich konzumaci bylo svolných jen pár z nich. Kolem však náhodou zrovna procházel Merkur, jenž byl nejvšestrannějším, jakýmsi multitaskingovým bohem, měl totiž pod patronací obchod, hojnost, posly, podsvětí, ale i zloděje a loupežníky a nepříliš překvapivě i štěstí. Rybáři ho pozvali mezi sebe a pohostili ho oněmi želvami. Když se dovtípil, že smyslem pozvání bylo jen ulevit jim od nechtěné potravy, všechny je donutil želvy dojíst, a zavedl tak zásadu, že čím krmíte ostatní, to musíte jíst i vy.

* Ipsi testudines edite, qui cepistis.

KAŽDÝ DEN SE RODÍ NOVÝ ZÁKAZNÍK

Z vlastních naivních zkušeností jsem si odnesl jedno ponaučení:

Dávejte si pozor na člověka, který vám radí a tvrdí vám, že je jisté vaše konání „pro vás dobré“, přičemž je zároveň dobré pro něj, aniž by na něj přímo dopadaly jeho případné neblahé následky pro vás.

Je jasné, že takové rady bývají běžně nevyžádané. Asymetrie vzniká, když se zmíněné rady týkají vás, ale ne jeho – může vám třeba něco prodávat nebo se vás snaží přimět, abyste si vzali jeho dceru nebo zaměstnali jeho zetě. Před lety mi přišel dopis od jednoho agenta pro přednášející. Jeho znění bylo jasné, obsahoval asi deset otázek typu „Máte čas vyřizovat pozvání k vystoupením?“, „Zvládáte si zařizovat náležitosti spojené s cestou?“ Z dopisu vyplývalo, že by mi takový agent zjednodušil život a zajistil mi dostatek prostoru k vlastnímu bádání či čemukoli dalšímu, co mě zrovna zajímalo (hlubší po rozumění zahrádkářství, sbírání známek, středomořská genetika či recepty na těstoviny se sépiovým inkoustem), zatímco břímě vyřizování formalit by dopadalo na někoho jiného. Ale nejen tak na někoho, vše z toho totiž zvládal mezi ostatními agenty jen on, četl knihy a rozuměl uvažování intelektuálů (tehdy mě ještě neuráželo, když mě někdo za intelektuála označil). Jak je to u lidí nabízejících nevyžádané rady běžné, čichal jsem čertovinu, neboť v žádné fázi naší komunikace mi neopomněl sdělit, že je to „pro mě dobré“. Jako správný trouba jsem mu ty řeči sice nebaštil, ale smlouvu jsem s ním stejně uzavřel a nechal jsem ho zorganizovat mi vystoupení v zemi, z níž pocházel. Vše probíhalo hladce, ovšem po šesti letech jsem dostal dopis od tamního finančního úřadu. Okamžitě jsem se na dotyčného obrátil, abych zjistil, jestli se do takových daňových nepříjemností nedostali i ostatní američtí občané, s nimiž jednal, případně jestli už o něčem podobném aspoň neslyšel. Okamžitě mi přišla úsečná odpověď: „Nejsem váš daňový poradce“ – po informacích, jestli takový problém potkal i další americké zákazníky, kteří ho zaměstnali, protože to „pro ně bylo dobré“, ani vidu, ani slechu. A opravdu, z té asi desítky případů, které se mi vybavují, se vždy ukázalo, že to, co se tvářilo jako pro vás dobré, pro vás doopravdy dobré nebylo, rozhodně to však bylo dobré pro druhou stranu. Jako trader se učíte rozpoznávat poctivé lidi a jednat s nimi. Poctivými lidmi myslím ty, kteří vám sdělí, že vám chtě jí něco prodat, a v odpovědi na otázky typu „Hraje vám to do karet?“ (tedy zda svým jednáním sledují vlastní prospěch) vám potvrdí, že se transakce skutečně odehraje pro jejich blaho. Za každou cenu se vyhýbejte těm, kteří vám volají a produkt se vám snaží vnutit pod rouškou rad. Příběh o želvě je tak vlastně archetypem dějin transakcí mezi smrtelníky. Kdysi jsem pracoval pro jednu americkou investiční banku, jednu z těch prestižních, označovaných jako „klub bílých bot“, protože jejich společníci byli členy těžko přístupných golfových klubů pro rádoby aristokraty a hře se věnovali výlučně v bílé obuvi. Jako u všech takových firem se i zde pěstovala, zdůrazňovala a chránila image etiky a profesionality. Úkolem obchodníků (tehdy to byli skutečně jen muži) v dobách, kdy nosili pro změnu černé boty, však bylo „vyložit“ zásoby, jichž měli tradeři „až po střechu“, tedy cenné papíry, kterých měli na kontě nadbytek a kterých se potřebovali zbavit, aby si snížili rizikový profil. Prodat je jiným obchodníkům nepřicházelo v úvahu, protože profesionální tradeři – ti obyčejně golf nehrají – by nadměrné zásoby vycítili a způ obili by pokles jejich ceny. Bylo tedy zapotřebí je prodat nějakému klientovi, takzvané „buy side“ (tedy člověku se zájmem nakupovat). Někteří tradeři své obchodníky platili (procentními) „body“, proměnlivou složkou navyšující se s naší touhou se s cennými papíry loučit. Prodejci tak klienty brali na večeři, kupovali jim drahé víno (často okatě to nejdražší na vinném lístku), ale ty tisícidolarové útraty z restaurací se jim bohatě vrátily, když u klientů nechtěné zásoby konečně „vyložili“. Jeden zkušený obchodník mi otevřeně vysvětlil: „Když koupím klientovi, někomu, kdo pracuje na finančním odboru nějakého obecního úřadu a obleky si kupuje v obchoďáku někde v New Jersey, lahev vína za dva tisíce dolarů, na dalších pár měsíců je můj. Získám na něm minimálně sto tisíc. Takovou návratnost ti nic jinýho na trhu nezajistí.“ Prodejci tak klientům bulíkovali, jak se jim ty cenné papíry dokonale hodí do portfolia, jak jsou přesvědčení, že jejich cena poroste a jak by později litovali, kdy by si „podobnou příležitost“ nechali ujít – a další takové řeči. Obchodníci jsou experti na umění psychologické manipulace. Klienta přimějí k obchodu, který se často protiví jeho zájmům, a ještě zařídí, že je s tím klient spokojený a prodejce a jeho společnost si nemůže vynachválit. Jednoho z nejlepších obchodníků ve firmě, člověka s obřím charismatem, kterého do práce vozil řidič v rolls royceu, se jednou zeptali, jestli se zákazník nenaštve, když ho takhle oškube. „Votočit, ne vytočit,“ zněla  jeho odpověď. A ještě dodal: „A pamatujte si, že každý den se rodí nový zákazník.“ Jak moc dobře věděli Římané, když se chce člověk zboží zbavit, vesele ho vychvaluje.*

* Plenius aequo laudat venalis qui vult extrudere merces. – Horatius

CENA OBILÍ NA RHODU

„Poskytovat rady“ jako prostředek zvýšení tržeb je tedy zásad ně neetické, prodej nelze vydávat za rady. Na tom se můžeme v klidu shodnout. Můžete radit, nebo můžete prodávat (a přitom kvalitu výrobku propagovat), ale oboje je nutno od sebe neustále oddělovat. V průběhu transakce však vzniká návazný problém: kolik by toho měl prodávající kupujícímu prozradit? Otázka „Je etické někomu něco prodat, když víte, že cena toho to zboží nakonec poklesne?“ je prastará, avšak její řešení není ani dnes o nic zřejmější. Debata má svůj původ ve sporu dvou stoických filozofů, Diogena Babylonského a jeho žáka Antipatra z Tarsu, který u asymetrických informací prosazoval vyšší morální nároky a jeho etika se zřejmě shoduje se stanoviskem prosazovaným autorem této knihy. Od žádného z nich se nedochovalo žádné písemné dílo, ale ze sekundárních a v případě Cicera terciárních zdrojů toho o nich přece jen víme celkem dost. Otázka byla představena následovně (podle Cicerova spisu O po vinnostech). Předpokládejme, že v době, kdy na ostrově Rhodu kvůli neúrodě a hladomoru bylo drahé obilí, někdo z Alexandrie na Rhodos přiveze velký náklad obilí. Rovněž předpokládejme, že tento člověk ví, že už mezitím z Alexandrie na Rhodos vyplula řada dalších lodí s podobným zbožím. Musí o tom Rhoďany informovat? Co za těchto okolností obnáší čestné a nečestné jednání? My tradeři jsme na ni měli jednoznačnou odpověď. Opět zněla „hrnout to“ – prodávat zboží ve velkých kvantech a kupujícím při tom nesdělovat, že zásoby zboží čekajícího na prodej jsou značné. Poctivý trader by jinému profesionálnímu traderovi nic takového neprovedl, to se nedělalo. Trestem by bylo veřejné opovržení. Tak nějak přípustné však bylo dopustit se takového jednání na anonymním trhu a na bezejmenných lidech, kteří tradery nebyli – říkali jsme jim „Švýcaři“, náhodní troubové někde hodně daleko. S některými lidmi jsme měli vztahové pouto, s jinými jsme měli pouto transakční. Oba druhy oddělovala etická zeď, hodně podobně jako u domácích zvířat, kterým se neubližuje, ale pravidla krutosti najednou neplatí, když na podlaze objevíte švába. Díogenés zastával stanovisko, že by prodávající měl odhalit jen tolik, kolik toho po něm žádá občanské právo. Pokud jde o Antipatra, ten se domníval, že by se mělo sdělovat všechno – tedy i víc, než žádá zákon –, aby neexistovalo nic, co by věděl prodávající, ale kupující ne. Je zřejmé, že Antipatrův názor je odolnější – odolnější vůči změnám času, místa, situace a barvy očí obou účastníků trans akce. Prozatím si zapamatujme, že

Etika je vždy odolnější než zákony. Během času by se měly zákony přibližovat etice, nikdy naopak.

A tudíž:

Zákony přicházejí a zase odcházejí, etika zůstává.

Pojem „práva“ je totiž nejednoznačný a silně závisí na dané jurisdikci. Třeba v USA občanské právo díky ochráncům spotřebitelů a podobným hnutím takovéto sdělování informací zahrnuje, v jiných státech však platí jiné zákony. Zvlášť viditelné je to u zákonů upravujících trh s cennými papíry, kde existují omezení „přednostního obchodování“ a právní úpravy ohledně využívání informací zevnitř, takže v USA je takové sdělení informací povinné, zatímco v Evropě tato povinnost dlouho neplatila. Popravdě řečeno náplň práce investičních bank za dob mého působení tvořilo z velké části pohrávání si s nařízeními a hledá ní mezer v zákonech. A navzdory tomu, co by vám možná napoví dal zdravý rozum, čím víc právních úprav bylo, tím jednodušeji se na nich vydělávalo.

SKIN IN THE GAME

Copyright @ 2018 by Nassim Nicholas Taleb

All rights reserved

Translation @ Jan Kalandra, 2019

ISBN 9788076370258

Pavel Kalina: Hluboké město

„Přestože se v této knize mluví převážně o tom, jak města vypadala v minulosti,“ píše autor, historik umění a architektury, v úvodu, „skutečná otázka, kterou si klade, zní, jak město bude vypadat v nadcházejícím tisíciletí.“

Kniha se zabývá nepřeberným znakovým bohatstvím měst, vytvářejícím stabilní rámec životů jejich obyvatel. „Hluboké město“, které svou sémantickou hloubku často čerpá z imaginárních vztahů k antickému Římu, umožňuje maximum komunikace i sociálních interakcí. Evropská historická města k tomuto typu měst vesměs patří, ale vlivem sílícího turistického průmyslu a developerských projektů se jejich „hloubka“ vytrácí a těmto městům hrozí komunikační a sociální „plochost“.

Kromě kapitol věnovaných Římu, Benátkám, Berlínu, Istanbulu, New Yorku, Praze a dalším městům kniha přináší i zhodnocení několika klíčových stavebních typů – nákupních center, stadionů, muzeí, knihoven a kostelů – a to právě z hlediska jejich schopnosti vytvářet, či naopak potlačovat historickou paměť. Jak autor naznačuje, základem cesty k městu budoucnosti by mělo být neustálé a nesmírně složité vyvažování relativní chaotičnosti vznikání a vývoje měst na jedné straně a cílevědomé a pro města životně nutné integrace všech těchto procesů na straně druhé.

Vydává Academia (ISBN 978-80-200-2939-3).

Ukázka z knihy:

12 / New York

Dne 9. července 2008 ropný emírát Abú Zabí koupil Chrysler Building, jednu z ikon Manhattanu, za osm set milionů dolarů. Tato událost může být chápána jako symbolické rozhraní dvou epoch. Nadvláda Západu, vyjádřená imponujícími stavbami vlastněnými západními investory, jednou provždy skončila. Je to jen pocit, nebo se s neotřesitelným postavením New Yorku cosi stalo? Šlo o jediný nahodilý prodej, nebo o vyjádření daleko důležitějších procesů? Odpověď leží v oblasti hlubokých ekonomických a politických změn, jimiž prochází náš svět. Podceňovat podobné symbolické akty by však nebylo rozumné.

Hloubka i plochost New Yorku pramení z jeho naprosto jedinečného postavení metropole industriálního, dnes zanikajícího světa. New York se vyvinul z nevelkého koloniálního holandského města se sítí ulic přizpůsobenou topografii nejjižnějšího cípu Manhattanu – velkého ostrova mezi Hudsonem a Východní řekou.² V roce 1825 byl dokončen sto let plánovaný a osm let budovaný Erijský kanál. Již v té době měl New York zhruba 125 000 obyvatel. Poté následovala další expanze. Do roku 1828 byly dlážděny a plynovými světly osvětleny ulice až po 13. ulici. Na sever od 14. ulice město sledovalo Commissioners’ Plan z roku 1811, jenž umožňoval postup v pravidelných inzulách o rozměrech 200 x 800 stop až po 155. ulici.

Plán z ekonomických důvodů nepředpokládal využití kruhů nebo oválů. Tak vznikla slavná Mříž, jednotný, monotonní, ale neobyčejně praktický vzorec ulic, ubíhající zdánlivě do nekonečna (...).³ Plán byl od začátku kritizován za absenci veřejných parků a hierarchicky nadřazených ulic, které by mohly sloužit městským slavnostem. Pracoval ale s moderními, demokratickými prvky: předpokládal například jediné centrální tržiště, kde by ceny zboží byly diktovány trhem, ne určovány městem, jako tomu bylo dřív. Vedení města se prostřednictvím tržiště vzdávalo regulace a věnovalo se pouze rozvoji infrastruktury. Tak vzniklo první opravdu moderní město, město volné soutěže, skutečná Mekka raného kapitalismu. Jeho základem byl nový koncept města jako svobodně se rozvíjejícího prostoru, ovládaného transparentním řádem, ale umožňujícího individuální svobodu. Po požáru v roce 1835 město rychle budovalo z veřejných prostředků vodovod, využívající čtyřicet jedna mil dlouhý akvadukt, jenž přivádí vodu z přehrady na řece Croton. Akvadukt překročil řeku Harlem prostřednictvím dodnes existujícího High Bridge (jehož ocelový oblouk je ovšem až z roku 1928). Akvadukt se přímo nabízí jako přirozená paralela ke slavným vodovodům antického Říma, a také byl tak chápán.⁴ Jeho výstavba byla v rukách Demokratické strany, která při ní zaměstnala čtyři tisíce převážně irských dělníků. Jejich příliv ještě zesílil ve čtyřicátých letech, kdy hlad z Irska vyhnal statisíce obyvatel. Po polovině 19. století už převážně katoličtí Irové tvořili čtvrtinu populace města.

Měnící se sociální skladba obyvatel se projevila v proměně siluety Manhattanu. Tradičně nejvýznamnější stavbou zde byl episkopální kostel Nejsvětější Trojice (Trinity Church) na Broadwayi, v dolní části Manhattanu. Rektor tohoto kostela se stal roku 1787 biskupem nově ustavené newyorské diecéze. Po prezidentské inauguraci roku 1789, která se odehrála v nedaleké Federal Hall, se George Washington zúčastnil na Den díkůvzdání bohoslužeb v klasicistní kapli sv. Pavla, náležející do farnosti právě při Trinity Church. Bohoslužby zde navštěvoval až do dokončení druhé stavby kostela Nejsvětější Trojice v roce 1790, která nahradila starší kostelík téhož zasvěcení. Joseph-François Mangin, jenž po roce 1802 navrhl newyorskou radnici jako neorenesační zámek, potom nedaleko odtud postavil pro katolíky kostel sv. Patrika, původně navržený v neořeckém stylu. Jako řecký templ se tvářil i další katolický kostel, sv. Petra, jenž se na rozdíl od předchozího dochoval ve zhruba původní podobě z let 1836–1840.

V pořadí třetí kostel Nejsvětější Trojice na stejném místě byl postaven v letech 1839–1846 již jako neogotická katedrála, pro kterou architekt Richard Upjohn zvolil typologii anglické gotiky. Šestaosmdesát metrů vysoká věž katedrály byla dlouho nejvyšší stavbou ve městě. Více než deset let po založení episkopální katedrály Nejsvětější Trojice byla zahájena výstavba nové katolické katedrály, opět zasvěcené sv. Patrikovi, ovšem nikoli na dolním Manhattanu, kde stál zmiňovaný starší kostel téhož zasvěcení, ale podstatně výš, mezi 50. a 51. ulicí (obr. 148). Vzhledem k tomu, že irské obyvatelstvo New Yorku patřilo spíše k chudším vrstvám, dominantní úloha při založení a výstavbě nové katedrály připadla osobě arcibiskupa Johna Hughese, jenž připlul do Spojených států z Irska jako adolescent bez vyššího vzdělání.⁵ Jeho plán na financování výstavby katedrály počítal s maximálně demokratickým způsobem distribuce nákladů. Při položení základního kamene 15. 8. 1858 zde byl uložen dokument se jmény sto jednoho katolíků a dvou nekatolíků, z nichž každý na stavbu věnoval tisíc dolarů, což tehdy nebyla malá částka.

Poznámky v textu:

2 Edwin G. Burrows – Mike Wallace, Gotham. A history of the New York City to 1898, New York – Oxford 1999, s. 14–74; Russell Shorto, The Island at the Center of the World. The Epic Story of Dutch Manhattan and the Forgotten Colony that Shaped America, New York

2004.

3 Dell Upton, Inventing the Metropolis: Civilisation and Urbanity in Antebellum New York, in: Catherine Hoover Voorsanger – John K. Howat (eds.), Art and the Empire City. New York, 1825–1861. Katalog výstavy, New York 2000, s. 3–45, zejm. s. 5–9. Nověji Gerard T. Koeppel, City on a Grid: How New York Became New York, New York 2015.

4 D. Upton, Inventing the Metropolis (cit. v pozn. 3), s. 10. Srov. Gerard T. Koeppel, Water for Gotham: A History, Princeton 2000.

5 Pavel Kalina, Sv. Patrik versus sv. Vít: sociální strategie a instituční změna při dostavbě katedrály sv. Víta v Praze a výstavbě katedrál v Melbourne a New Yorku, in: Pavel Kladiwa (ed.), Město a městská společnost v procesu modernizace 1740–1918, Ostrava 2009, s. 237–248, zejm. s. 241–242.

Čou Cung-wej, Ču Jing-čchun: Hlemýždím tempem

Nakladatelství Verzone se už řadu let vydává především dvěma směry. Dospělým čtenářům představuje moderní čínskou literaturu (v dobře připravované edici Xin), zároveň vydává kvalitní (obrazově i textově) knihy pro dětské čtenáře.

Obé toto směřování se nyní prolnulo v českém vydání titulu Hlemýždím tempem, který v originále získal ocenění Nejkrásnější kniha Číny. Čtenáři – zejména, ale nikoli výhradně dětskému – se tu nabízí poetický příběh, který už na první pohled zaujme výtvarnou stránkou. 

Ilustrátor a grafik Ču Jing-čchun, umělecký vedoucí knižního ateliéru Šu-i-fang, milovník a pozorovatel přírody, svým stylem navazuje tradiční čínskou malbu. Jeho obrázky doprovází stručný a jemný text Čou Cung-weje, docenta Nankingské pedagogické univerzity.

Oba čínští autoři, kteří už dosáhli mezinárodního ohlasu předchozími knihami Bezešvá a Mravenci, čtenáře vedou po sotva znatelné stopě, kterou zanechal jistý hlemýžď při své pouti životem. Někdo si možná řekne: Co je mi do hlemýždě, toho pomalého, nemotorného tvora? Ale nemyslete, v naší uspěchané době nás právě pomalost může dovést tam, kde vládne pokoj a klid a kde můžeme poznat pravdu o životě.

Z čínského originálu Wo-niou man-tchun-tchun přeložila Zuzana Li.

ISBN 978-80-87971-35-2

Ukázky z knihy (obrázky prosím rozklikněte):

Maja Säfströmová: Ilustrovaný atlas neuvěřitelných faktů o zvířatech

Věděli jste, že chobotnice má tři srdce? Že pštros neumí couvat? Že včely nikdy nespí? Nebo že se tučňáci smějou, když je někdo lechtá? Tato a mnohá další fascinující fakta ze zvířecí říše podaná s vtipem a lehkostí najdete v bohatě ilustrované knížce od populární švédské umělkyně, kterou v českém překladu vydává nakladatelství Albatros (EAN9788000055787).

Maja Säfström žije ve Stockholmu a její prvotina Ilustrovaný atlas neobyčejných faktů o zvířatech vyšla v roce 2016. Setkala se s velkým ohlasem po celém světě, zaslouženě také získala mnohá ocenění a práva na její vydání byla prodána do téměř dvaceti zemí. Maja mezitím vytvořila další dvě pokračování – jedno zaměřené na pravěké tvory a druhé o zvířecích mláďatech.

Ukázky z knihy: