Knižní debut ostravské spisovatelky je dějově pevně
spjatý s jejím rodným krajem. Podtitul knihy Románová kronika ztraceného města,
léta 1894–1921 lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která
vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, avšak o století později zašla na úbytě –
také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo
nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím v roce 1894,
které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové
příběhu, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.
Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových
linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz
polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech
téměř nepředstavitelná. Každý z nich čelí životním výzvám po svém: někdo se jim
trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do
všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí
obyčejného člověka mohou snadno proměnit v prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech. Stává se tak
kronikou ostravsko-karvinského regionu. Dle slov autorky je „obraz tohoto kraje
pokřiven letitými zakořeněnými předsudky a absencí některých událostí v
učebnicích dějepisu“. Nejdůležitějším úkolem knihy je tedy ozřejmit a přiblížit
překotný vývoj v oblasti, který historici někdy ani nestihli zaznamenat. I přesto
román zůstává primárně rodinnou ságou protkanou pohnutými osudy reálných
hrdinů, k níž autorka sbírala podklady několik let. Díky studiu pramenů, díky
konzultacím s historiky a zejména díky rozhovorům s pamětníky se jí podařilo
stvořit autentický dobový obraz života v kraji požehnaném (a zároveň prokletém)
těžbou uhlí.
Karin Lednická (1969) se narodila v Karviné, vyrostla v
Havířově a nyní žije v Ostravě. Dá se tedy říct, že celý život strávila v
regionu, jehož historii se ve svém debutu věnuje. Měla v úmyslu studovat
knihovnictví a žurnalistiku, ale to jí bohužel z různých důvodů nevyšlo. Po
maturitě tedy vykonávala celou škálu profesí v průmyslových podnicích na
Ostravsku. Zkraje devadesátých let se konečně dostala k vysněné profesi: začala
psát pro regionální periodika, dělala zprávařku v jednom z prvních soukromých
rádií a věnovala se kulturní publicistice. V letech 1993–1994 pobývala v
Londýně, kde se věnovala studiu angličtiny a anglické historie. Po návratu dva
roky překládala beletrii, dvacet roků vydávala knihy a nyní se plně věnuje
vlastnímu psaní. Šikmý kostel je úvodním dílem zamýšlené trilogie – v současné
době autorka pracuje na dílu druhém.
Zároveň s knihou, kterou vydává nakladatelství Bílá vrána, vychází i její audioverze v produkci
vydavatelství OneHotBook. Interpretace se ujala renomovaná herečka Vilma
Cibulková, režie Jitka Škápíková.
Křest knihy a audioknihy proběhne dvakrát. V Praze se
odehraje v úterý 25. února 2020 od 16.30 hodin v Činoherní kavárně, Ve Smečkách
26, Praha 1. Knihu pokřtí herečka Vilma Cibulková a spisovatelka Alena
Mornštajnová, která o knize říká: „Šikmý kostel vypráví o světě, který zmizel,
a my jsme na něj zapomněli. Jezdíme do dalekých zemí poznávat staré civilizace
a obdivovat města ztracená v džungli, a nemáme tušení, že jedno zmizelé město
se nacházelo na severovýchodě naší země. Karin Lednická nás ve svém poutavém,
svižně plynoucím a dramaticky gradujícím románu zve na místa, jejichž pohnutou
historii zapadaly vrstvy ubíhajícího času. Ráda jsem autorčino pozvání přijala
a nechala se unést vyprávěním o světě, v němž bylo snadnější umřít než
žít, o světě plném dolů, uhelného prachu, každodenní dřiny a zoufalství, ale
také přátelství, lásky a naděje.“
Druhý křest a zároveň beseda s autorkou se uskuteční v
rámci Knižního festivalu Ostrava, v sobotu 29. února 2020 ve 13 hodin. Křtít
bude opět Alena Mornštajnová a primátor statutárního města Ostravy Tomáš
Macura, který nad knihou převzal záštitu.
Ukázka z knihy:
1894
Barbora udělá špatný krok a noha jí sklouzne do brázdy
naplněné kalnou vodou, kterou po sobě zanechala noční bouřka.
Zavrávorá a skupinka na chvíli ustrne. Sedm párů ženských
očí na ni hledí a mlčky se ptá, jestli může jít dál. Barbora zahýbe kotníkem, a
když nic nebolí, jenom kývne, cípem sukně otře vystříklé bláto z lýtka a
pokračuje v cestě.
Není čas na řeči, mluvení ubírá sílu.
Skupina osmi žen a čtrnácti dětí se dá znovu do pochodu.
Mají za sebou teprve jeden den cesty, první ze šesti. Je
třeba jít dál, nezdržovat se zbytečnými přestávkami. Kolem nich se ke všem
obzorům rozlévá plochá hornoslezská krajina, přikrášlená prvním květnovým
týdnem. Na loukách mezi poli se v ranním slunci otevírají pampelišky a hlína
ještě pořád trochu voní jarem, ale ostré slunce z ní během několika dní tu vůni
vytáhne.
Jestli bude pálit jako včera, možná ještě před zpáteční
cestou pampelišky zbělají, napadne Barboru, ale pak si zakáže takové bloumání.
Ani na bloumání není čas, poletující myšlenky ubírají pozornost a soustředění.
Člověk pak snadno udělá špatný krok a hned má plnou botu bláta.
Až budou odpočívat, zkusí to vyčistit trsem trávy.
Uklidněna vidinou brzké změny k lepšímu přidá Barbora do
kroku.
Její lehce zrychlené tempo rozkňourá čtyřletou Barku.
Dívenka ještě včera šlapala statečně, ale bouřka ji v noci probudila, a tak je
teď nevyspaná a mrzutá. Při loňské cestě taky kňourala, vybavuje si Barbora,
ale ne tolik. Není pochyb, čím je způsoben ten rozdíl – loni mohla vzít dceru
na ruce a aspoň chvílemi ji nést. Letos ji nést nemůže, protože má v břiše
dítě. Je v pátém měsíci.
„Františko!“ zavolá na dvanáctiletou dceru, která jde v hloučku
starších dětí úplně vzadu.
„Ano, maminko?”
„Pojď na chvilku nést Barku, potřebuju si odpočinout.”
Františka se protáhne průvodem, vezme sestřičku do náručí
a chlácholivým hlasem slibuje: „Až zastavíme, uviju ti věneček z pampelišek,
abys byla hezká.”
Menší děvčátko se natěší a zklidní.
Barbora pohledem pohladí obě dcery a pak si upraví
popruhy nůše. Až ji ve Wieliczce naplní solí, bude chůze ještě krušnější. Tíha
nákladu jí starosti nedělá; Barbora je silná a uvyklá tělesné námaze. Mnohem
víc se obává jiného trápení – pot, který stéká po zádech, nasákne do proutí
nůše a od něj navlhne i sůl. A právě v tomto okamžiku začne to největší
utrpení: pot smísený se solí rozleptá kůži na zádech, která po třech dnech
zmokvá do krve a bude ji třeba mazat dobré dvě neděle sádlem s hojivými
bylinkami, aby se zotavila.
Všechny ženské to tak budou mít. Lépe než kdo jiný znají
rčení o sypání soli do otevřených ran, však se většina z nich do Wieliczky
vydává každý rok. Vždy zkraje května, kdy je už teplo, ale ještě nenastala
prudká vedra. Letos je počasí zradilo. Slunce žhne jako v červenci a včera
dokonce přivolalo bouřku. Naštěstí je zastihla až v začátku noci, kdy už byly
schované pod střechou stodoly. Statečnější děti stály ve vratech a pozorovaly
blesky, dokud je matky křikem nezahnaly dovnitř, aby se méně dobrodružní
chlapci a děvčata nebáli.
Sedlák, který je u sebe nechal v noci na dnešek
přenocovat, patřil k těm laskavějším. Dokonce poručil čeledínovi, aby jim do
stodoly nanosil dvě vědra vody, a dětem nechal přinést džbán čerstvě nadojeného
kravského mléka. Divže se nepopraly o to, které se napije dřív. Sladké mléko je
pro ně vzácnost, doma pijí kozí, krávu by v kolonii nebylo kde pást.
Večerní bouřka se přehnala, ale za ní přišla druhá,
noční, hrozivější. Hromy duněly přímo nad stodolou a do střechy zuřivě bušily
obrovské kapky deště. Nic z toho však nezabránilo utrmácené Barboře upadnout do
tvrdého spánku. Přikryta houní, kterou si stejně jako ostatní ženské přinesla v
nůši, ulehla na seno a z každé strany k sobě přichoulila jednu dceru. Noci jsou
ještě chladné, musí se zahřát navzájem. Usnula dřív, než si uvědomila, jak
zatuchle je loňské seno cítit. Vůbec neslyšela, že Barka v noci vzlykala
strachem, o tom jí ostatní pověděli teprve ráno.
Ze seníku slézali s prvním sluncem. Sedlák jim dovolil
nabrat vodu ze studny a domluvil s Žofií, kolik soli mu za obě přespání na
zpáteční cestě budou muset dát.
„Ten si nechal zaplatit i to mlíko, co dal včera děckám!“
hudrala Žofie, jen co vyšli ze statku.
A hudrá ještě teď, ale to je jí podobné. Je nejráznější z
celé kolonie, dokonce i doma vládne pevnou rukou, až se občas jejímu muži v
hospodě vysmívají. Nikdy se nedá ošidit, a proto je to při každé cestě do
Wieliczky právě ona, kdo vyjednává se sedláky. Přespání na cestě tam, přespání
na cestě zpátky. Za oba noclehy zaplatí při návratu dohodnuté množství soli.
Barbora by se takového úkolu bála, ostýchá se mluvit s
cizími. Potřebuje člověka poznat, než se s ním dá do řeči. I tu novou, co si v
zimě vzala Antona Siwka, si ještě pořád spíše oťukává, než aby si ji připustila
k tělu. Potkávají se spolu už několik měsíců v obchodě i na ulici, ale stále si
nevyměnily víc než ostýchavý úsměv a zdvořilý pozdrav.
Vyhledá ji očima v zástupu kráčejících žen. Není to
těžké, protože Siwkova žena má na hlavě uvázaný sytě modrý šátek s červenými
květy. Jde sama na kraji skupiny, s nikým se nedruží a nikdo se nedruží s ní, a
její nůše mezi ostatními září novotou. Nejspíše si ji koupila pro tuto solnou
výpravu u košíkáře. Až dorazí zpátky domů, nůše už bude trochu zčernalá vsáklým
potem a prachem z cesty.
Julie Siwková je jediná, kdo s sebou nevede děti. Anebo
nenese. Drobotina, jejíž nohy by ještě dlouhou chůzi nezvládly, tráví pochod
uvázaná v šátcích na břichách matek. Ohledy se na ně neberou a přestávky jsou
zřídkavé; přebalování by jenom zdržovalo už tak pozvolné tempo. Obsah plen
prosakuje skrz ovázané šátky i látku mateřských šatů a zůstane tam až do příští
přestávky, kdy se to ženy pokusí alespoň trochu přeprat. Je to ale povětšinou
marné úsilí; matky dětí v raném věku mívají po solné cestě kůži spálenou na
zádech od soli, na břiše od moči. Tak to je, tak je třeba se s tím smířit.
Cesta se prudce stáčí doprava a za zatáčkou se před očima
objeví borovicový les, jehož kraj zdobí bílé kmeny bříz. Snad Žofie zavelí k
odpočinku, však už jdou několik hodin, přeje si Barbora v duchu. Ráda by si na
chvíli užila stínu a vyčistila vnitřek boty od bláta, ale netroufá si požádat o
zastavení, aby nevypadala jako slaboch. Moudře si šetří ohledy ostatních na
zpáteční cestu, kdy bude unavenější o tisíce našlapaných kroků.
Nechce zdržovat. Ví, že na každou z žen doma čeká muž,
který po dobu solného pochodu musí kromě vlastní práce obstarat základní chod
domácnosti. Tak se to děje v lepším případě. V horším případě doma muž nedělá
nic, protože si čas manželčiny nepřítomnosti krátí čas popíjením. Barbora
přesně ví, které ženy ze skupiny trápí tento strach. I pro neznalé oko jsou snadno
k rozpoznání – kráčí nejrázněji, rty mají zarputile semknuté a v očích se jim
leskne obava z toho, co je po návratu domů asi čeká.
Františka však nic z toho nevnímá; dvanáctiletá duše nic
neví o obavách dospělých žen. Nese na rukách sestřičku, snaží se být své matce
co nejvíce nápomocná, ale nevydrží to dlouho. Její dvanáctileté paže začnou
brzy podléhat té tíze, nejsou k takové námaze uzpůsobené.
„Maminko, už nemůžu, musím dát Barku dolů.“
Barbora vzdychne, poněvadž ví, že Barka začne okamžitě
znovu kňourat. Nemýlí se v tom odhadu, první dívenčin stesk zazní už po
několika krocích. Všimne si několika pohledů se zdviženým obočím, které
fňukající Barka přivolá, a povzdechne si znovu. Možná letos neměla do Wieliczky
jít, zapochybuje na chvíli. Však si mohli sůl koupit v obchodě, i když je tam
tak nehorázně drahá. Jenže na druhou stranu – kdo ví, co bude napřesrok. Se
třemi dětmi se půjde ještě hůř, a třeba nebude moci vyrazit vůbec. Ne, dobře se
rozhodla, když se vydala na cestu i s outěžkem. Vydrží to, má silnou vůli.
Donese domů sůl na dva roky dopředu, jak se s Pawlem domluvili, aby napřesrok
jít nemusela.
Přes všechno pracně vydolované odhodlání však cítí, jak
jí zase začínají opuchat nohy, a v zablácené botě se začíná tvořit puchýř.
„Žofie!“ zavolá na statnou postavu v čele skupiny.
„Potřebuju si odpočinout.“
„Nevydržíš ještě chvíli? Tady není žádný stín.“
„Můžeme se vrátit kousek k tomu lesu,“ ukáže Barbora
zpátky, ale ví, že s tím nebude nikdo souhlasit.
Tiché reptání potvrdí její domněnku.
„Ne, vracet se nebudeme. Musíme jít dál. U nejbližších
stromů zastavíme. Do té doby musíš vydržet.“
„Dobře,“ hlesne Barbora a dál klade nohu před nohu a
hledí jenom k zemi, aby ji netrápil pohled na cestu, která se vine rovnou
krajinou až k obzoru, posetá jen shluky keřů, které neposkytnou dost stínu, aby
stály za zastavení.
Dostatečně velký remízek se objeví teprve za dlouhou
chvíli, kdy už je jasné, že puchýř vznikl a praskl. Barbora se vyzuje a
prohlíží si krvavou ránu na patě. Jak s tímhle dalších šest dní půjde? Do očí
se jí začnou drát slzy. Vztekle je zažene. Přece nebude brečet. Taková ona
není!
„Ukaž,“ ozve se nad ní. Barbora vzhlédne a vidí tvář
Siwkové. Ze všech ženských přišla na pomoc zrovna ona? A možná to není až
takové překvapení, protože na rozdíl od ostatních je na cestě do Wieliczky
poprvé a ještě ji nepopohání touha mít to pro letošek rychle odbyté.
„Vyčistím ti to,“ řekne Siwková, vytáhne ze své novotou
zářící nůše čutoru s vodou a začne prstem vymývat bláto z rány. „Zkusím najít
jitrocel, nech to zatím oschnout,“ řekne pak, když na patě zůstane jen čistě
krvavá ploška, a Barbora je jí vděčná, tolik vděčná nejen za ošetření samotné,
ale i za těch pár chvil odpočinku navíc, které si péče o bolavou nohu vyžádá.
Vystaví ránu vánku, který naštěstí začíná foukat, škubá okolní trsy trávy a
pokouší se jimi odstranit špínu z vnitřku boty.
Jde to těžce, protože bláto už v teplém dni uschlo a na
zatvrdlou krustu tráva nestačí. Očima
hledá v trávě větvičku, která by jí prokázala lepší službu, ale nenachází, a
tak si na pomoc přivolá ještě Františku. „Dones mi něco, čím to bahno
vyškrábu,“ požádá a na pár okamžiků bojuje s vnitřní nespokojeností se sebou
samou. Tolik lidí zaměstnám! spílá si v duchu. Hrdost a lakota mi nedovolily
letošní cestu odříct, a teď tady sedím a nechávám se obskakovat jako nějaká
panička.
Barbora na sebe umí být přísná, toto umění ovládala už
jako malé děvče.
Teď se jí však na sebepřísnost nedostává sil. Sedí v
trávě, opírá se o kmen olše a čeká na Siwkovou. Snaží se vyhýbat pohledem
ostatním ženským. Je jí jasné, že se na ni zlobí, protože zdržuje. Být na
jejich místě, taky by se zlobila. Každá to chce mít co nejrychleji za sebou a
být doma, kde každým dnem nepřítomnosti pustne hospodářství. Chlapi musí hlavně
fárat. Domácnost a zahradu už pořádně nezvládnou, zbude po nich vždycky spousta
nedodělků. A kromě toho je tady jiné důležité pravidlo: nesmí se zmeškat
nedělní mše svatá. Pro sůl se vyráží, jen co je pan farář v neděli dopoledne
vyprovodí z kostela, a pak je třeba jít tak rychle, aby byli nejpozději v
předvečer té další zpět. Když ale budou takhle posedávat, možná to nestihnou.
Barbora zdržuje.
Cítí se mizerně, na těle i na duši.
Raději zavře oči a poslouchá, jak nad polem zpívají
skřivani.
Nejraději by byla doma, klidně by oželela uspořené
peníze. Anebo by si aspoň lehla a chvíli spala. Ale doma není a spát nemůže.
Čert aby to spral!
Aspoň že ti skřivani tak krásně zpívají.
„Dej sem tu nohu,“ ozve se do ptačího štiřikání lidský
hlas. Siwková přichází zpátky a mezi dlaněmi drtí několik listů jitrocelu.
„Vmáčknu šťávu do rány a pak to ovážu šátkem, ať se rána v botě dál nedře. Brzy
se to zahojí, uvidíš.“
„Děkuju, jsi hodná.“
„Ále, jaká hodná, prosím tě. Dej to sem.“
Barbora sykne, když Siwková vtlačí rozdrcené jitrocelové
listy do rány. Prudká bolest naštěstí trvá jenom chvíli a přeonačí se na pouhý
tlak. „Tak, a teď ti to zavážu,“ řekne Siwková a vytáhne ze své novotou zářící
nůše šátek, do kterého má zabalený chléb, aby cestou neokoral. Chvíli na šátek
mlčky hledí. Když jím ováže nohu, bude vrstva tkaniny moc tlustá a bota bude
dál tlačit. Obě ženy si to uvědomí ve stejné chvíli. A zatímco se Barbora
nadechuje k řeči, aby se obvazu vzdala, Siwková šátek roztřepne, vloží jeho
okraj mezi zuby a škubne. Během jediného okamžiku jí z úst visí cár látky.
„Tak, teď už to bude akorát,“ prohlásí spokojeně a pustí se do práce.
„Ztvrdne ti chleba, když ho nemáš do čeho pořádně
zabalit,“ pronese Barbora s údivem v hlase, až to zní jako otázka.
„Však mám zdravé zuby. Těch pár dní to vydržím. Ty teď tu
haderku potřebuješ víc.“
Barboru trochu pálí oči dojetím. Není zvyklá, aby se o ni
někdo takto laskavě staral.Siwková pomůže Barboře na nohy a prvních pár kroků
ji podpírá. „Půjde to?“ zeptá se a podvědomě vnímá, že stejná otázka je vepsaná
do sedmi párů ženských očí pod stromy v remízku.
„Půjde.“
Jako na povel se začnou zvedat i ostatní. Ženy svolávají
děti, které si na louce hrají a vracejí se jen velmi neochotně. Ví, že je čeká
několik dalších hodin chůze, po nichž budou odměněny obědovou přestávkou, kdy
dostanou krajíc chleba, kus sýra a mrkev ke chroupání.
Mezi posledními přichází z louky také Františka s Barkou.
„Maminko, promiň, že ti nesu ten klacík až teď. Musela
jsem Barce uvíst ten věneček. Slíbila jsem jí to. Třeba bude rychleji šlapat,
když ho bude mít na hlavě.“
„Třeba,“ přisvědčí Barbora. „Botu vyčistím při dalším
odpočinku, teď mi ji Julka ovázala. Ještě se napijte a můžeme jít.“
„Julka je paní Siwková?“ ujistí se Františka.
„Je,“ přisvědčí matka a vymění si úsměv se svou
dobrodějkou.
Pak už je čas vyrazit.
Průvod ukrajuje další díl dlouhé cesty.
Barbora a Julka kráčí vedle sebe a tak už zůstane až do
konce.
Zpátky do Karwiné dorazili v sobotu, když se už začínalo
smrákat. Barbora sotva pletla nohama a modlila se, aby vůbec došla. K bolesti
opuchlých nohou se přesně podle předpokladu přidalo i štípání rozedraných zad.
S tím vším předem počítala. Strach jí ale naháněly křeče v břiše, které se
objevily předešlého odpoledne a stále sílily.
S dlaněmi přiloženými k vypouklině, ve které nehybně
spalo její nenarozené dítě, odměřovala krok za krokem a děkovala Bohu za
Julčinu starostlivou péči. Zpočátku ještě brala Julka utrmácenou Barku na ruce,
ale pak už to nebylo třeba, protože holčička jako by vycítila, že je s matkou
zle, a přestala kňourat. Od Pszczyny nepromluvila jediné slovo a s hlavou
sklopenou sledovala svoje nohy, jak se míhají na prašné polní cestě.
Také ostatní ženské pochopily, že Barbora sahá na dno
svých sil, a většina z nich se už neošklíbala ani nezvedala obočí, když si
Julčiným prostřednictvím řekla o chvíli na spočinutí. Některé ještě zprvu
stranou pronášely poznámky, že si Barbora za své trápení může sama, když
nerozumně vyrazila na solnou pouť s břichem, ale i to zhruba v půli zpáteční
cesty ustalo.
Jakmile minuly Fryštát a od domova je dělila už jen slabá
hodinka chůze, část žen se oddělila od skupiny a přidala do kroku, aby se mohly
doma co nejdříve pustit do práce. Nabrat vodu ve studni, nahřát ji na koupání.
Týdenní pochod jim pokryl sukně vrstvou bláta a prachu, vlasy jsou zcuchané a
těla páchnou sedmidenním potem. A pak ta záda! Ztuhlá, zrudlá, bolavá, volající
po hojivé masti.
Barbora se šourá na konci skupinky opozdilců. Julka jde
vedle ní a se stoupající obavou pozoruje ruce na přítelkynině břiše. Prsty,
původně jen zlehka položené, se zkroutily a zbělely jim klouby, jako by se
snažily domluvit dítěti uvnitř, že má zůstat, kde je, že ještě nepřišel jeho
čas.
„Františko, vezmi Barku a utíkejte napřed,“ vyzve Julka
obě dívenky, když už je kolonie na dohled. „Povězte tatínkovi, že co nevidět
přijdeme.“
„Ano, paní Siwková,“ přisvědčí Františka, bere za ruku
mladší sestru a rozběhne se s ní k domovu.
„Vydrž ještě,“ podpírá Julka ženu, kterou půl roku
lhostejně míjela na ulici a čtyři dny ji považuje za přítelkyni. Člověk nikdy
neví, co ho s druhými sblíží.
„Báro!“ ozve se mužský křik.
Pawel jim běží naproti, nedočkavě, skoro zuřivě.
„Barunko moje,“ volá už tišeji, když se k oběma ženám
přiblíží na několik kroků. „Děvušky mi všechno řekly.“ Bere ženinu popelavou
tvář do dlaní a v očích má strach. Pak se otočí k Julce: „Uneseš Barbořinu
nůši?“
„Unesu. Co bych neunesla?“
„To je dobře.“
Pawel sundá popruhy z ramen své ženy, předá nůši Julce a
bere Barboru do náručí. „Už jsi doma, už je dobře,“ zašeptá jí chlácholivým
hlasem do ucha.
Barbora přikývne a nechá se odnést domů a odstrojit a
uložit do postele.
A spí.
Kontryhel, měsíček, vřes, mochna, mateřídouška.
Odvar v malovaném hrnku voní jako letní louka.
Pawel nasaje do nosu bylinkovou páru a nese hrnek k
posteli, ve které spí jeho žena.
Po mši mu Julka Siwková podala plátěný pytlík s
bylinkami. „Uvař jí z toho čaj, pomůže udržet dítě.“
Překvapila ho tím gestem, protože za celý půlrok, co se
do kolonie přistěhovala, s nikým nepromluvila kloudné slovo. Jaký šel, takovou
potkal, říkali lidi, protože i Siwek je odjakživa na řeči skoupý, s nikým se
dvakrát nedruží a do hospody zajde jen výjimečně.
Na cestě do Wieliczky se ale mezi Barborou a Julkou cosi
stalo. Pawel ještě nevěděl, co přesně to bylo, ale bezpochyby to bylo dobré.
Postarala se, přivedla mu ženu domů. A přinesla na mši bylinky. Dobrá ženská.
Vzal od Julky režný pytlík a upřímně poděkoval. Barbořina
tvář, kterou včera večer spatřil, byla pokřivená únavou a bolestí. Ten pohled
ho vyděsil. V tak zbědovaném stavu svou ženu nikdy dříve neviděl. Když ji pak
vzal do náručí, připadala mu bezvládná jako hadrová panenka, co ji ušila Barce
na hraní. Usnula, jen co jí sundal zablácené šaty a z nohy odmotal zkrvavený
cár látky. Rána na patě nevypadala hezky, ale mnohem větší starost Pawlovi
dělalo Barbořino zduřelé břicho, ztvrdlé na kámen.
Ráno vzal děti a odešli na mši bez ní. Spánek je nejlepší
meducína. Tak to říkávala jeho maminka, a přesně tak to teď říká on své ženě,
která mu dala tři děti a brzy má dá i čtvrté, pokud se nestane něco zlého.
Všechny jeho modlitby toho rána směřovaly k tomu nenarozenému.
Vyčítá si, že svolil k cestě do Wieliczky. Měl jí to
vymluvit. Neměl podlehnout jejímu vysvětlování, že napřesrok jí dá solná pouť
mnohem více zabrat, protože malému nebude ještě ani rok a ona ho bude muset
celou dálku nést v šátku na břiše. Měl mávnout rukou nad jejími počty, kolik
stojí sůl ve Wieliczce a kolik v tady Karwiné. Však by to zvládli, když už teď
má Karel čtrnáct let a mohl taky začít fárat. Nevydělá sice moc, jen něco málo
přes půl zlatého, ale i to se v rodinném hospodaření pozná.
Měl udělat cokoli, třeba jí tu cestu zakázat, ale
neudělal nic. Podlehl ženskému naléhání a teď tady stojí s horkým hrnkem,
upřeně hledí na Barboru a bojí se ji probudit.
Už vypadá trochu líp. Spánek vymazal popelavou barvu z
tváří a nahradil ji obyčejnou bledostí. Kůže se však stále matně leskne jako by
byla z vosku. Rozpraskané rty připomínají půdu v suchém parnu. Prameny černých
vlasů jsou zcuchané a plné prachu, i za obloučky nehtů je vidět černá špína.
Pawlovi se sevře hrdlo. Usedne na kraj postele a pravou rukou pohladí Barboru
po čele. Nehnutě cosi zamumlá a spí dál.
„Nesu ti meducínu,“ řekne Pawel, ale ani zvuk jeho hlasu
nedokáže Barboru probudit.
Položí jí ruku na břicho, aby zjistil, jestli je stále
tak tvrdé jako včera. Zdá se mu že trochu změklo, a to ho uklidní. Mlčky sedí a
znovu se modlí.
Ode dveří k němu dolehne šramotivý zvuk. Ohlédne se a
vidí všechny tři děti, jak se do něho vpíjejí tázavým pohledem. „Neumře
maminka?“ ptá se Barka, protože její čtyřletá ústa se ještě nebojí klást takové
otázky.
„Neumře,“ odpoví Pawel dutě a nechce na tu možnost ani
pomyslet.
Vždyť co by si bez Barbory počali? Už jen těch pár dní,
co byla na cestě, se měl co ohánět. Snažil se zastat všechnu ženskou práci, bez
které se s Karlem nemohli obejít, kde to bylo možné, bral si Karla na pomoc,
ale všechno jim trvalo hrozně dlouho a výsledky byly vždy neumělé a kostrbaté.
Podlaha zametená Barborou je vždycky nějaká čistší, nádobí po umytí nezůstává
mastné a voda z vařených brambor málokdy vzkypí. Jen do praní fáraček se neměl
odvahu pustit, to schoval na neděli pro Barboru.
Pro Barboru…
Fáračky.
Fáračky!
„Františko, pojď ke mně,“ přivolá si pohybem ruky starší
dceru a polohlasem žádá: „Vezmi si necky a valchu, ohřej ve velkém hrnci vodu a
vyper nám s Karlem fáračky, ať máme zítra v čem jít. Udělej to hned, ať stihnou
uschnout. Nerad bych je dosušoval ráno na sobě.“
„Ano, tatínku,“ šeptne Františka a odchází splnit úkol.
Pawlovi se zdá, že jde ráda. Jako by jí vyhlídka smysluplného zaměstnání
poskytla úlevu. Nebo možná vítanou záminku, aby mohla odejít z kuchyně, kde
leží její nemocná matka?
Vlastně není divu. Které děcko se chce dívat, jak máma
trpí?
Žádné, rozhodne se v duchu Pawel a pošle Karla naštípat
dříví a Barku s kozou na pastvu.
Sám dál sedí na posteli a hledí na svou ženu. Bezmoc a
strach mu sevře ruce do pěstí. Zuby jsou zaťaté, rty semknuté, dech přerývaný.
„Barunko,“ zaprosí po drahné chvíli, když už to čekání nemůže vydržet.
„Barunko, prosím tě vzbuď se.“
Tón jeho hlasu tentokrát doputuje až do Barbořiny hlavy a
přeruší spánek.
Čerstvě probuzená Barbora zamžiká víčky a otevře oči.
Chvíli strnule hledí do prostoru, než její mátožná mysl rozpozná to místo.
Kuchyň? Moje kuchyň? Pendlovky na stěně, prasklá kachlička na kamnech, obrázek
na zdi mezi okny visí trochu nakřivo.
Tělem jí proteče
vlna tetelivé radosti. Už jsi doma, už je dobře, vybaví si slova svého muže ze
včerejšího večera. Zlatý Pawel, takovou měl o ni starost! Barboře se z mlhy
vzpomínek vynořují poslední chvíle cesty: tupá, tepající bolest břicha. Pálení
zraněné nohy. Štípání rozedraných zad. A pak konečně Pawel a jeho silné ruce,
které ji ušetřily od posledního kousku cesty.
Sáhne si pod peřinou na břicho. Už není tak tvrdé jako
včera. Barbora zhluboka vydechne úlevou a znovu zavře oči. Tolik se bála, že o
dítě přijde! Každý krok, který musela udělat, jí naháněl hrůzu. I ženské, které
proti ní zpočátku reptaly, měly už na konci v očích obavu.
Byl to ode mě nerozum, vydat se na cestu, spílá si
Barbora v duchu, ale ty sebemrskačské myšlenky jí nedělají vůbec dobře, a tak
je v sobě rázně utne. K čemu je dobrý pláč nad rozlitým mlíkem? Hlavně že je
zpátky doma a dítě v ní spí a všechno bude zase dobré. I Pawel to říkal, a ten
se málokdy plete.
Rozlepí víčka, a protože teď už nemusí zjišťovat, kde se
probudila, povšimne si postavy na kraji postele. Usměje se na svého muže.
„Dobré ráno,“ slyší ho říkat.
„Dlouho jsem spala?“ ptá se Barbora, jako by na tom
záleželo.
„Tolik, kolik jsi potřebovala.“
Barbora stočí oči k pendlovkám na zdi a polekaně se
zvedne na loktech. „Zmeškala jsem mši! Pan farář se bude zlobit.“
„Nebude. Všecko jsem mu řekl. A Julka ti přinesla
bylinky.“ Podá jí hrnek s čajem. „Tady máš, vypij to, už je skoro studený.
Uleví se ti.“
Barbora lačně polyká, žíznivá po nezvykle dlouhém spánku.
„Už je mi líp,“ řekne pak. „Ale na tu mši jste mě měli vzbudit. Není správné,
že jste mě nechali tolik vyspávat.“
„Dej s tím pokoj,“ odbude ji Pawel. „Je div, že jsi došla
po svých domů.“
„Nedošla jsem po svých,“ usměje se poprvé Barka. „Donesl
jsi mě ty. Přes práh, jako o svatbě.“ Pohladí ho po paži. „Stýskalo se mi po
tobě.“
Pawel ji taky pohladí, ale dál už nechce v tomto hovoru
pokračovat. Od včerejšího večera se toho událo tolik, že víc neunese,
nevstřebá.
Barbora pochopí, však svého muže dobře zná, a tak změní
téma: „Chtěla bych se umýt.“
Pawel vystřelí na nohy, vděčný za ten úkol podobně jako
zhruba před hodinou Františka s Barkou. Práce mu svědčí víc než řeči. „Ohřeju
ti vodu. Zatím lež, přijdu pak pro tebe.“
Barbora mlčky kývne a leží.
Je ráda, že je doma.
Je ráda, že má tak dobrého muže.
Čas ukrojil z pondělka půl páté hodiny a Pawel se opatrně
drápe z postele, aby neprobudil Barboru. Potmě projde chodbou mezi kuchyní a
ložnicí a zatřese Karlovi ramenem. „Je čas,“ řekne skoro šeptem, protože také
obě děvušky chce nechat vyspat.
Karel se posadí a mžourá do tmy. Ještě si na časné
vstávání nezvykl, do práce začal chodit teprve nedávno, když dosáhl čtrnácti
let. Naštěstí už stihl poznat, že jakmile si šplíchne studenou vodu do tváře a
něco málo pojí, ospalost ustoupí. A její zbytky rozchodí cestou na šachtu;
půlhodinový ostrý špacír dokáže probudit každého.
Rukou zašmátrá po zvýšené pelesti postele, kde obvykle
mívá přehozené oblečení, ale teď nahmatá jen dřevo. Zmatenou chvilku vystřídá
vzpomínka na sestru Fanku, které včera odpoledne prala na dvorku fáračky. Ve
spodkách a naboso projde Karel středovou chodbičkou domku a zamíří na zadní
zahradu, kde je mezi dvěma tlustými kůly natažená prádelní šňůra a na ní visí
dvoje kalhoty, dvě košile, vlhké včerejším praním a dnešní rosou.
Začne se oblékat a napůl mokrá látka ho zastudí na kůži.
Už se skoro začne zlobit, ale pak se rozhodne nebýt škarohlíd. Copak se správný
chlap durdí kvůli troše chladu? Karel chce být správný chlap, tvrdý, pracovitý.
Nesnesl by, kdyby se mu někdo smál, že je slaboch. Zatím na dřinu v šachtě tak
docela nestačí, ale ví, že jestli se bude dost snažit, nepotrvá dlouho a taky
mu narostou svaly a zastane stejnou práci jako dospělí chlapi.
Nasouká na sebe vlhké fáračky. Nejde to lehce, látka
drhne o kůži. Když konečně utáhne tkaloun v pase, sundá ze šňůry otcovo
pracovní oblečení a vstupuje zpátky do tichého domu. Tatínek sedí ve spodkách a
v podvlíkací haleně v čele kuchyňského stolu, usrkává meltu ze svého oblíbeného
hrnku a přikusuje k ní chleba s kusem špeku. Bradou Karlovi ukáže na vedlejší
židli. Jez, za chvíli musíme jít, říká jeho pohled.
Karel usedá a bere z prkýnka uprostřed stolu nejtlustší
krajíc, maže ho česnekem utřeným se solí a oklepává skořápky ze tří vajec. Co
začal chodit do roboty, sní mnohem víc než dřív Někdy je mu až stydno, když si
mamince při večeři říká znovu o přídavek. Ona se ale vždycky směje: „Já teď
musím jíst za dva a ty za tři,“ říká a z hrnce vyloví ještě jednu sběračku
polévky.
Stočí k ní pohled. Spí na boku, vypadá pokojně, oddechuje
tiše. Potřebuje nabrat sílu, to je teď nejdůležitější. Se vším jí pomůžou, jen
aby se co nejdříve zotavila, aby všechno bylo jako dřív. Aby už o ni nemuseli
mít strach.
Jedí mlčky. Jakmile jsou se snídaní hotovi, přelijí z
hrnce zbytek melty do bandasek, pevně nasadí víčka a do mošny vloží chléb a
cibuli k obědu. Karel se neubrání pobavenému zacukání rtů, když vidí, jak se
tatínek ošívá při oblékání vlhkých fáraček. Zápolí s nimi podobně jako před
chvílí jeho syn. „No co, půjdeme rychleji a uschne to na nás,“ pokrčí nakonec
rameny a můžou jít.
Z mírného návrší, na kterém stojí jejich domek, zamíří dolů
ke kostelu, kterému právě začali přestavovat věž. Ta stará je prý moc vysoká.
Říká se, že by mohla spadnout, když se hluboko pod ní kope uhlí a země se hýbe.
Raději postaví novou, nižší a zpevněnou hrázděním, aby vydržela. Karel netuší,
jak dlouho tady kostel stojí. Chce ale věřit tomu, že inženýři vědí, jak to
udělat, aby nová věž zůstala stát už navěky. Přece nemůžou nechat kostel
spadnout!
Minou hřbitov a odbočí doprava na širokou cestu, po které
přes den jezdí povozy. Takhle brzo ráno tady ještě ale žádný nerachotí, dokonce
ani mlékařovy konve není slyšet. Zatím se ozývají jen ojedinělé útržky slov,
povětšinou polských, zřídkavě českých, pronášených ranně ochraptělým hlasem. Po
hlavním tahu na Fryštát šlapou jen stovky mužských nohou a snaží se vyhýbat
hlubokým brázdám od kol a velkým hroudám hlíny. Dnes je sucho a jde se dobře,
ale po dešti se prach cesty smísí s uhelným popelem, který sem přivane vítr z
přilehlých šachet, a člověk si pak do roboty i domů přinese boty obalené
hroudami zčernalého bahna.
Část postav s bandaskami po chvíli odbočí. To jsou ti, co
dělají na Františce. Zbytek chlapů pokračuje dál k jámě Jan-Karel, od jejíž
vstupní brány je dělí ještě dobrých dvacet minut chůze. Obě šachty patří
hraběti Larischovi; na povrchu sice nesou různá jména, ale hluboko pod zemí
jsou propojené chodbami.
K Pawlovi s Karlem doléhají ozvuky vzdálených hovorů, tu
a tam zazní i smích, ale oni dva mlčí, ponořeni do myšlenek na události dvou
předešlých dnů.
Barbořinu týdenní nepřítomnost zvládli, i když ženská
ruka v domě pokaždé chybí, to se ví. Avšak teď hrozí, že ji slabost připoutá na
lůžko na bůhvíkolik dalších dní, a to zejména Pawla naplňuje chmurnými
myšlenkami. Raději nedomýšlí, co všechno se na cestě do Wieliczky mohlo stát.
Mohla přijít o dítě! Zná ji, nikdy by si to neodpustila, byla by smutná a večer
by mu místo teplého objetí nabízela slzy.
Pawel se otřepe, aby zahnal hrozivou představu. Darmo se
zaobírat tím, co není. Je třeba přijímat věci tak, jak přicházejí. Barbora je
silná, zvládne to, zotaví se. A pak bude všechno jako dřív. Všechno zvládnou,
když teď začal vydělávat i Karel. Otcův ohled se stočí na syna, který jde vedle
něj, s hlavou lehce skloněnou, schoulený v ranním chladu. Ještě stále ho trochu
dojímají jeho hubená chlapecká ramena, které šachetní dřinu zvládají jen za
cenu naprostého vyčerpání.
Snad i na smrtelné posteli se mu vybaví první den, kdy
Karel poprvé sfáral. Mladý cyp, celý vyjevený z toho, že neví, co ho tam dole
čeká. Pyšný, že vstupuje do mužského světa. A úplně odrovnaný, když pak šel po
šichtě domů. Nohy i ruce se mu třásly vynaloženou námahou, i když samozřejmě
dostal lehčí práci. Však jak by ne – jeho čtrnáctileté tělo by nevydrželo ani
půlku toho, co snese dospělý chlap. I přes všechny úlevy toho bylo na Karla
moc. Domů se tehdy sotva doplahočil, málem ani při jídle neudržel lžíci. Už
chtěl večeři odříct a jít rovnou spát, ale to mu otec nedovolil. „Jez. Však
potřebuješ nabrat sílu na zítra.“ Karel k němu tehdy vzhlédl a v očích se mu
odrážely pochyby a zoufalství. Byl v ďuře jednou a málem ho to odrovnalo.
Svíral se mu žaludek při představě, že zítra tam půjde zas. A pak znovu a
znovu. Celý život. Bůhví kolik roků. Jezusmarjá!
„To zvládneš,
neboj. Všichni jsme to zvládli,“ snažil se Pawel rozptýlit synův strach,
kterému dobře rozuměl. Stačilo jen trochu zapátrat ve vlastních vzpomínkách – i
z něho šichta vycucala všecku sílu, když jako čtrnáctiletý poprvé sfáral, a
trvalo nějaký čas, než jeho svaly i mysl uvykly každodenní dřině. I jeho tehdy
tatínek utěšoval a dodával mu odvahy. Život je pořád dokola, pokrčí Pawel v
duchu rameny.
Karel je dobrý synek. Pracovitý, hodný, poslušný. Pawel
je na něj pyšný. I robotě Karel brzo uvykne, o to nemá Pawel vůbec strach.
Přemůže ho nával citu, a tak chytí Karla kolem hubených ramen a jdou do kopečka
k šachtě.
Na stromech, které nechal Larisch vysázet podél cesty
vedoucí k bráně, zpívají ptáci.
Slunce stoupá po obloze, bude další teplý den.
Oni dva před ním zůstanou na deset hodin skrytí v černotě
hluboko pod zemí.
 |
| Audiokniha Šikmý kostel |
