Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším
oddechovým žánrem českých čtenářů, až nyní vychází její základní přehled. Kniha
Dějiny české detektivky od literárního historika Michala Jareše a literárního
kritika Pavla Mandyse například odhaluje, proč se ve 20. a 30. letech psaly
příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky
vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout
policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery
ovlivnily moderní české spisovatele a spisovatelky.
Autoři vypátrali, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má
česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň
provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské
romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s
americkými zachmuřenými hrdiny. Čeští literární detektivové se přitom dost liší
od anglosaských suverénů: Bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými
dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Libují si spíš v ironizování,
parodii a podvracení autority
V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají
Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Pavel
Frýbort, Michal Sýkora, Iva Procházková, Michaela Klevisová a další.
Dějiny české detektivky vydává nakladatelství Paseka.
Ukázka z knihy:
Praha jako
místo činu
Dobová tendence čtyřicátých let společně s válečným vztahem okupačního
nacistického Německa s různými světovými mocnostmi přispívala k tomu, že se
děje detektivních románů zvolna přesouvaly do oblastí méně problematických, nebo
naopak natolik exotických, aby nebyly napadnutelné jakoukoliv možnou cenzurou. V
řadě děl populární literatury se zejména po vyhlášení války Spojeným státům
americkým staly prostředím westernů jihoamerické pampy. V případě kriminálních
próz se kromě pokusů odskočit si do historie začalo objevovat místní prostředí
jako podstatné, i když přetrvávaly diskuze o tom, zda je vůbec české prostředí pro
detektivku vhodné a zda se může u nás něco jako bankovní zločin a vražda vůbec
odehrávat. Na jistý okamžik to vyřešily zmíněné požadavky okupační cenzury,
takže se v detektivních románech zhusta objevuje místní prostředí, často ovšem
zcela nezasažené dobovou válečnou situací v podobě pouhých kulis.
V této situaci lze uvažovat o specifické dobové formě toho, co jsme dnes
zvyklí pojmenovávat jako drsnou školu. Město (velkoměsto) stejně jako postavy
spodiny a zkorumpovaných úředníků v českých detektivkách nacházíme (zejména v
románech Miloše Kosiny), ale zároveň tu stejnou měrou hrají parodické nebo
odlehčující prvky situační či jazykové, které charakterizují český vklad do
žánru jako máloco, případně romantizující podoby náhod a někdejších krvákových
nebo cliftonovských příběhů, jejichž pevnou představu, že „tak má detektivka
přece vypadat“, najdeme po celá čtyřicátá léta. Návratným pražským místem se
pak stává nejen periferie, ale též pověstná pražská „Čtyřka“, obsazovaná řadou
serializovaných postav detektivů, mnohdy ovšem vycházejících z již zavedeného a
oblíbeného mustru v podobě klonů detektiva Klubíčka.
Mezi nově vycházejícími kriminálními romány najdeme desítky různorodých
autorských přístupů, od naivity a eklektického přístupu se stylizovanou
„anglickou“ detektivkou přes konverzačky až po skvěle vystavené a často nečekané
příběhy. K originálním autorům bezesporu patří Karel Mečíř (1876–1947), již zde
jednou zmíněný jako autor detektivních parodií na počátku století. Mečíř se k detektivnímu
žánru vrátil po dlouholeté práci v diplomacii a v letech 1943 až 1947
napsal čtveřici románů (Mizící démanty,
Loupež u bankéře Geislera, Pan doktor nepřichází a Zemru-li do tří dnů) s policejním
komisařem Šarochem. Ačkoliv Mečířovy knihy zcela zapadly, stylem a výstavbou
patří k tomu nejlepšímu. Například v knize Pan
doktor nepřichází (1944) se řeší zpočátku banální situace zmizení advokáta Dr.
Vobruby, který se po víkendu nevrátil do práce. Detektivka v podání Mečíře není
efektní, spíše se v ní ukazuje provoz věcí „kolem“ než samotné objasnění, proč
advokát zmizel. Dialogy sice mohou působit trochu staticky a divadelně, ale
jsou přesně vyměřeny a dodávají pátrání rytmus a napětí, jaké jinak v české
detektivce sotva nacházíme. Smrt doktora Vobruby je pak očekávaná, a i když
její vyřešení může působit násilně (zabije jej jeho dávný spolužák, spolumajitel
pohřebního ústavu, který ho tajně pohřbí), je díky pomalému podávání a
zpochybňování vyšetřovatele uvěřitelné.
Rodokapsová podoba původní detektivní tvorby zahrnuje v letech 1942 až
1944 zejména případy odehrávající se v ryze českém prostředí. Publikovali
zde spisovatelé jako redaktor Viktor O. J. Seifert, novinář František Poul
(1912–1979) či spisovatel jinak dětské literatury J. K. Čemus (1895–1969),
který pod pseudonymem Vladimír Jenka (v jednom případě i Vladimír Janko)
publikoval v Románech do kapsy a v Rozruchu trojici románů (Pán ze čtrnáctky, 1943; Stín nad městem, 1944; a Pražská záhada, 1944), zasazených do
koloritu Prahy.
V Rozruchu nacházíme mnoho dosud nerozluštěných nebo nejasných pseudonymů
jako J. Svoboda, F. Jeska, O. Šrámek, Roman Rýdl, A. K. Nov nebo Dan A. Dan, za
nimiž můžeme zřejmě najít i autory blízké šéfredaktorovi Eduardu Fikerovi,
ne-li přímo jeho vlastní vklad. K plodným autorům patřil v průběhu
protektorátu Bernard Kurka (1894–1944), který publikoval pod pseudonymem Edgar Wallhorst
nebo Josef K. Bernardský. Ten například v novele Smrt v manéži (1941) přivedl policejního komisaře Duška k
vyšetřování krádeže vzácného drahokamu a k vraždě v cirkusové manéži,
která vypadá jako nehoda. Dušek přichází z pražské „Čtyřky“, a i když se oba
případy Smrti v manéži odehrávají
v nejmenovaném západočeském městě, jsou společně s dalším Duškovým románem
(Jednoduchý případ, 1943) dokladem postupného pronikání a usazování českého prostředí
v kriminálních románech.
Drsná škola v protektorátu
Vrchol nové podoby kriminálního románu lze pojmenovat jako českou odpověď
na drsnou školu – a to zejména v románech Miloše Kosiny (1909–1966). Tento
redaktor Národní politiky byl plodným autorem mnoha žánrových povídek, novel i
románů, zasahujících od textů pro mládež přes westerny, letecké dobrodružné příběhy
až po červenou knihovnu a v neposlední řadě též detektivky. Jeho pseudonymy
zahrnují nejen škálu anglicky znějících jmen jako A. B. Andy, Stepp Gradmoore
(byť se jednalo o kolektivní pseudonym, pod nímž přispíval též Bernard Kurka),
Barrie Bates (opět kolektivní jméno, užívané ještě Františkem Frolíkem), Frank Brand,
K. W. Drake, ale také jména česká jako Karel Martin, Miloš Zeman, Eva Černá
nebo Helena Kuličová. Pod vlastním jménem vydal Kosina tři romány – Velký poplach (1943), Tváře v přítmí (1944) a Setkání o půlnoci (1948) –, v nichž se
objevuje stárnoucí vyšetřovatel Bludička.153
I když se jeho křestní jména v průběhu knih mění (od Josef Jan po Vincenc
Viktorin), jedná se dle věrného spolupracovníka Šestáka a ostatních kolegů o
stejnou postavu. Bludička je charakterizován mírným, tmavým pohledem a
dobráckým úsměvem: „Byl menší postavy, obtloustlý, a kdyby ho chtěl někdo
popsat pro policejní archiv, byl by jistě poznamenal, že vypadá sice
blahobytně, ale nikoli jako peněžní magnát.“154 Zároveň ho jeho autor umisťuje do
velmi akčního prostředí, ve kterém se podsvětí Prahy chová spíše jako v
americkém velkoměstě. Například v románu Velký poplach – oním poplachem je
myšlena policejní razie – jsme svědky pašování drog, souboje dvou
znepřátelených gangů a velmi akčních scén, z nichž přestřelka v nočním Karlíně,
při níž zemře jeden z pašeráků Petr Ryba, je až westernově pojatá. Vedle toho
se Bludička společně se Šestákem chovají, jako by se toho zase tolik nestalo, a
pomaličku rozplétají často efektní a překombinované případy (od smrti lichváře,
u něhož jsou nalezeny otisky prstů již dávno zemřelého zločince, až po záměnu
bratří a vraždu jednoho z nich). Přesto se Kosinovi daří zaplňovat knihy
figurkami dobře odkoukanými a životnými, zejména postavičkami městských
zlodějíčků, podvodníků a často i „čapkovských“ postav specialistů: například
téměř geniální zaměstnanec policejního ředitelství pan Adam, který v knize
Setkání o půlnoci předvede naprosto vyčerpávající a přitom obdivnou charakteristiku
vykradené pokladny, je nepříliš vzdáleným příbuzným postav z Povídek z jedné a druhé kapsy.
Kosina až na výjimky naprosto nereflektuje dobu, ve které jeho detektivky
vznikají – spíše udržuje náladu temných zákoutí, oživuje představy tajemných
mužů v pozadí, aby své vyprávění okořenil představou o galerce. Tím ovšem vzniká
na svou dobu naprosto funkční a místy dokonalý produkt profesionálně napsaného
čtiva, které sice svým řešením ne vždy uspokojí (často je případ Bludičkou
vysvětlen během několika posledních stránek), ale zcela jasně evokuje svět
drsné školy, jaký vznikal ve stejnou dobu všude po světě. Kromě pražského
podsvětí se v kriminálních románech objevují i jiné městské aglomerace a česká
drsná škola nachází své pravděpodobné vyvrcholení v knihách Eduarda Fikera a
Bohumíra Bartoše (1917–1981).
Bartošův vklad poválečným románem Kdo
vraždil? (1948, původně na pokračování v týdeníku Haló. Nedělní noviny)
spočívá již v tom, že vraždu taxikáře Josefa Sykyty a obchodníka s textilem
Alberta Friedla rámuje jednak dobovými problémy (šmelina, černý trh, zlatá
mládež), do nichž přidává v české literatuře dosud spíše řídké postavy prostitutek
a jejich spolupracovníků i milenců a s nimi spojeného nihilismu a cynismu.
Vrahem, jehož odhalí sympatický inspektor Bohdan, je devatenáctiletý mladík,
který je v závěru románu přesvědčivě usvědčen, a při doznání mu je dána ještě
jistá rána z milosti v podobě nenabitého revolveru, kterým chce labilní mladík
v pohnutí mysli spáchat sebevraždu. Cynismus je pak oboustranný – policie a SNB
(již je zde běžnou součástí vyšetřování) si s bezcitným vrahem po přiznání
hraje až zbytečně, naproti tomu vrah nemá svědomí, což se mimo jiné projevuje i
odstupem mezi oběma zločiny, který vyplnil krádeží peněz v Karlových Varech.
Poznámky v textu:
153 — Sérii předchází novela Mrtvý
odpovídá (1941), ve které Kosina teprve zkouší zasadit detektivku do
českého prostředí.
154 — M. Kosina: Velký poplach,
Praha, Čin 1943, s. 64.
© Pavel Mandys, Michal Jareš, 2019
ISBN 978-80-7432-977-7
Žádné komentáře:
Okomentovat