Erlend Loe: Náklaďáky Volvo

„Mladý muži, říká von Borring, vy máte problémy. Máte ochablý stisk ruky. Vodnaté oči. Potřebujete pomoc. Nevím, co potřebuju, odpovídá Doppler. Ale pomoc, to zní jako dobrý začátek.“

Do värmlandské krajiny přichází muž. Jmenuje se Doppler. Andreas Doppler. Je to Nor. Má s sebou ročního losa Bonga. A syna Greguse. Los kráčí v jeho stopách po stezičce a syn spí na potahu taženém losem. Ačkoli je pozdě večer, nic nenasvědčuje tomu, že by Doppler brzy hodlal někde složit hlavu. Co dělá ve švédských lesích? Těžko říct. Možná mu bylo Norsko příliš těsné a potřeboval se trochu porozhlédnout po světě. Rozhodl se opustit oslavu, zatímco ostatní se u stolu ještě bujaře veselili. Brzy se bude podávat káva a doutníky, ale Doppler se zvedl a šel. Cosi hledá. Hledá dobré lidi. Hledá souvislosti a spořádanost…

Náklaďáky Volvo jsou pokračováním úspěšného románu Doppler a líčí osudy stejného hlavního hrdiny a stejného losa na cestě Värmlandem. Doppler se tu setkává se skautem, který prospal venku dvacet pět tisíc nocí, a se stařenkou holdující marihuaně, která chce změnit svět.

Erlend Loe (1969) je jednou z nejvýraznějších osobností současné norské literární scény. Bývá označován za nejvýznamnějšího představitele tzv. nového naivismu, směru, který se objevil v norské literatuře v posledním desetiletí 20. století jako reakce na přeestetizování literatury. Kromě románů píše také knihy pro děti a filmové scénáře. Za svou tvorbu obdržel řadu prestižních ocenění. Debutoval v roce 1993 románem Tatt av kvinnen (Uchvácen ženou), který byl později zfilmován. Nesmírnou popularitu mu vynesla jeho druhá kniha Naiv. Super. (Naivní. Super., 1996, česky 2005), která byla záhy označena za generační a přeložena již do 37 jazyků. Schopnost psát vtipně a srozumitelně o složitých věcech potvrdil autor v mnoha dalších knihách, jejichž hrdiny jsou osamělí podivíni reflektující svůj vztah ke světu, k druhým lidem i k sobě samotnému. Za všechny lze jmenovat romány Fakta om Finland (Fakta o Finsku, 2001, česky 2009), Fvonk (2011), Doppler (2004, česky 2007, 2017) a jeho dvě pokračování Volvo Lastvagnar (Náklaďáky Volvo, 2004) a Slutten på verden slik vi kjenner den (Konec světa, tak jak ho známe, 2015, české vydání se chystá na rok 2018). Z mnoha dalších Loeových knih stojí za zmínku například román Stille dager i Mixing Part (Tiché dny v Mixing Part, 2009, česky 2010), který formou připomíná spíše divadelní hru a zachycuje příběh manželského páru řešícího na dovolené v Německu krizi svého vztahu.

Román Náklaďáky Volvo vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Maj Britt byla navždy zbavena práva vlastnit andulky. Soud tak stanovil s nemilosrdnou jasností.

NESMÍ andulky vlastnit ani se o ně starat až do konce života. Jinými slovy může zapomenout na dosavadní příjemný zvyk, že ji ráno probudí spokojené štěbetání těchto tvorečků vycházející ze zakrytých klecí, které po celá léta naplňovalo její obývací pokoj v nekonečných švédských lesích.

NESMÍ vlastnit andulky.

Ani ptáky s podobným typem zobáku. Jiní ptáci ji překvapivě nezajímají. Nechápe, co na nich kdo má.

Pokud nesmím mít andulky, pak už je všechno jedno, pomyslela si po vynesení rozsudku.

Navíc musela zaplatit pokutu ve výši šesti tisíc korun. Které neměla. Dohodla si splátkový kalendář s těmi kretény ze Skandinaviska Enskilda Banken, Skandinávské soukromé banky. Každý měsíc jí z její již tak skromné penze strhávali dvě stě korun.

To se stalo před několika lety, avšak jen zřídka uplyne hodina, aniž by to Maj Britt zabolelo. Ta událost ovlivňuje její myšlenkové pochody. Z ponížení se rozhodně nevzpamatovala. Naopak, nese si ho s sebou jako vlajku, vysoko a vzpřímeně. Svým způsobem lze říci, že ji to probudilo.

Až do události s andulkami byla Maj Britt po celý život starostlivou a pečlivou hospodyní. Jako mnoho žen své generace toho příliš nenamluvila, nevyjadřovala vlastní názory a věnovala se výhradně dětem, mytí nádobí a jiným činnostem, které mimo čtyři stěny domova nejsou vidět.

Po události s andulkami najednou nahlédla svět novýma očima.

A spatřila, že si v něm lze pěkně užívat.

Maj Britt s andulkami byla jiná než Maj Britt bez andulek.

Andulková Maj Britt byla takřka dojemně veselá. S pobrukováním trpělivě čekávala, až se její manžel Birger vrátí na víkend domů z továrny v Göteborgu (a později z továrny v Umeå), a mezitím vychovávala děti, pekla, obdělávala bramborové pole a sledovala, jak si roční období pohrávají s obrovským stromem na dvoře, mimochodem dubem. A později, když se děti odstěhovaly do velkoměst, aby se zařídily po svém, vytrvale měnila andulkám vodu, sypala jim semínka a vsouvala jim mezi mříže klecí kousky jablek (ze zahrady), ostatně klece vždy udržovala vzorně vycíděné, to se rozumí prakticky samo sebou, ale nyní jsme to navíc zcela explicitně vyjádřili, a tím zdůraznili.

Bezandulková Maj Britt je oproti tomu naštvaná. Naštvaná na lokální, ale také globální úrovni.

Je naštvaná na švédský právní systém. Stát je jí téměř lhostejný. Finančnímu ústavu Skandinaviska Enskilda Banken přeje jen to nejhorší. Firmě Volvo Lastvagnar, švédskému výrobci nákladních vozidel, vyčítá, že se Bir-gerovi nikdy nedostalo uznání za jeho cenný příspěvek  k vývoji nákladních automobilů, a každý večer se modlí k Bohu, aby prodavač v karlstadském zverimexu, který jí odmítá prodat nové andulky, kdykoli se o jejich nákup pokouší, uklouzl ve svém obchodě na schodech a zapíchl si kliku od dveří do vedlejších nosních dutin – nebo přinejmenším do patra.

Na Boha je ostatně naštvaná také. Neodepsala ho však docela. Nechává mu maličko pootevřená vrátka. Nemá si totiž jinak s kým promluvit.

Samozřejmě že Maj Britt zašla příliš daleko. O tom není pochyb. To je jí bolestně jasné. Dnes už ano. A mrzí ji to. Ráda by svůj čin vzala zpátky. Jenže po Birgerově smrti se jí úplně zatmělo a po desetiletích řádného chovu andulek ji najednou napadlo, jako se to může stát komukoli, kdo má právě špatný den, že ty bouličky, které mají andulky nad zobákem, jim jsou na obtíž. Přišlo jí, že tyhle nosní dírky, nebo co to vlastně je, jsou ze strany přírody omylem, a proto je všem celkem velkými kleštičkami na nehty odštípla. Andulky si jednou rukou pevně přidržela a druhou jim bouličky odštípla.

To očividně nelze provádět beztrestně.

A místo aby se jí dostalo pomoci a možnosti si s někým popovídat, pohnal ji systém před soud, ponížil ji a zbavil možnosti stýkat se s jedinými tvory, kteří jí rozuměli a jimž ona sama měla zájem rozumět.

Maj Britt bydlí na svém malém hospodářství devadesát dva let. Vyrostla tam s rodiči a sedmi sourozenci. A jako jediná z rodiny tam zůstala i poté, co se ostatní odstěhovali a rodiče zestárli a odešli. Na scéně se objevil Birger a naštěstí se mu v lese také líbilo. Chodil často na lov a rybařil. Ticho mu nevadilo. Cítil se tu dobře. Když ve čtyřicátých letech dostal práci u firmy Volvo Lastvagnar v Göteborgu, Maj Britt to znervóznilo, avšak Birger se postupně smířil s tím, že by Maj Britt neměla v Göteborgu co na práci, a proto do zaměstnání dojížděl. Prvních dvacet let každý týden, ale později ho na vlastní žádost přeložili do firemní továrny v Umeå, a to pak býval pryč několik měsíců v kuse, nicméně jakmile se zlepšila dopravní infrastruktura, začal týdně pendlovat i odtamtud. Nějakých sedm set osm set kilometrů jedna cesta. Slýchali o jiných, kteří také museli za prací dojíždět daleko, a proto se s tím naučili žít. Lidé jsou různí. Někteří to mají do práce kousek, jiní daleko. V rádiu navíc slyšeli o jednom chlapíkovi, který třikrát týdně jezdil tři sta šedesát kilometrů na zkoušku orchestru.

Obec Eda se s Maj Britt trápí už několik let. Maj Britt se na stará kolena proměnila v potížistku. Špatně chodí, ale na léčbu nedochází, protože má (oprávněné) podezření, že by ji tam přemlouvali, aby se přestěhovala ze svého hospodářství do domova pro seniory, kde by mohli lépe kontrolovat její nápady a zatínat jim tipec. Díky jisté substanci, která se nečekaně zjevila v jejím životě (a o níž bude pojednáno později), vzdoruje bolestem a pohybuje se s pomocí starých bambusových lyžařských hůlek. Pevně se jich drží. Je tak v obci Eda známou postavičkou. Stařičká a téměř vysušená ženuška, která se s námahou belhá opírajíc se o lyžařské hole. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že se podobně jako někteří místní padesátníci a šedesátníci vrhla na nordic walking, ale nic nemůže být pravdě vzdálenější. Maj Brittiny bambusové hole nemají s nordic walkingem nic společného. A kdyby Maj Britt věděla, co nordic walking je, opovrhovala by jím. Pro ni prostě hole představují jediný způsob, jak se pohybovat. V těch řídkých případech, kdy spí, je opírá o noční stolek. Zbytek času je má vždycky s sebou, ať je kdekoli. Dřevěné podlahy u ní doma jsou samá drobná  dírka od kovových hrotů, ale to Maj Britt netrápí. Už dávno ji nezajímá, jak podlahy vypadají, vlastně ani jak vypadá cokoli jiného.

Na obecním úřadě si s ní tak úplně neví rady. Na jednu stranu se cítí morálně povinováni chovat se k nejstarší ženě v obci s úctou, ale na stranu druhou nikdo z nich nepochybuje o tom, že jí nelze nijak pomoci. Říkají si, že když jí občas šoupnou nějaký ten pamlsek, asi tak jako psovi, ušetří si spoustu problémů. Protože Maj Britt se nikdy nevzdává. Telefonuje zastupitelům a chodí za nimi a trpělivě čeká i v případě, kdy se jí dostane informace, že člověk, s nímž chce mluvit, není přítomen. Nikoho se nebojí. Pochopila, že má svá práva, a tím se proměnila v noční můru byrokratů. Zastupitelé ji nemají rádi, ale musí jí pomáhat a tuto dvojakou situaci samozřejmě Maj Britt plně využívá. Někdy, zvláště po telefonu, působí racionálně a mile, a pak snadno dosáhne, čeho chce. Takto se například vnutila na několik kurzů pořádaných místní pobočkou úřadu práce – ačkoli ty jsou v podstatě vyhrazeny pro lidi v aktivním věku, kteří potřebují rekvalifikaci nebo jinou pomoc se začleněním do pracovního procesu. Nejnověji se před několika měsíci zúčastnila osmitýdenního kurzu zacházení s internetem a v souvislosti s tím si navzdory svému vysokému věku dokázala zařídit finanční příspěvek na obstarání počítače. Ten teď stojí na jejím kuchyňském stole. Protože pro Maj Britt je kuchyně nejdůležitější místností. Není velká, ale Maj Britt v ní má na dosah všechno, co potřebuje: kamna, rádio, překapávač na kávu, fotografie dětí, vnoučat  a pravnoučat,* a také výhled na dub na dvoře a dále na pole, která propachtovala sousedovi, jehož jméno si občas nedokáže vybavit.

* ad Maj Brittiny děti, vnoučata a pravnoučata

Maj Britt má dva syny, Göstu a Hasseho, oběma je přes sedmdesát. Gösta po celý dospělý život vyučoval na jedné helsinské škole a po odchodu do penze už v Helsinkách zůstal, protože tam bydlí jeho děti (jak se jmenují, je fuk) a také jejich děti, a samozřejmě rovněž proto, že už tam zapustil kořeny. Mezi Finy je mu dobře.

Hasse je farmaceut na penzi, bydlí ve Stockholmu a trpí obličejovou slepotou. Kvůli tomu má život poněkud těžší, než tak život zpravidla bývá. Nepoznává přátele, což samozřejmě vede k řadě zvláštních a zčásti bolestných situací. Občas nepozná ani své dvě děti. Identifikuje je jen podle oblečení nebo podle aut, v nichž jezdí. Jeho starší syn měl několik let vousy a pak to nebyl problém, ale bez vousů to může pro Hasseho být kdokoli. O tuto poruchu se začali nedávno zajímat vědci, proto existuje slušná naděje, že s postupem času dokážou izolovat gen, který ji způsobuje, a možná ho dokonce srazí na kolena.

Ani Gösta, ani Hasse nenavštěvují matku zrovna často. Jednou nebo dvakrát do roka. Vnoučata a pravnoučata za ní jezdí ještě méně a poté, co byla Maj Britt před několika lety načapána, jak před štědrovečerní večeří za rohem svého domu užívá substanci tišící bolest a způsobující změnu osobnosti (jak o tom bude pojednáno později), ji oba synové tak trochu odepsali. Co možná nejčastěji ji vyzývají, aby přijala nabídku od obce a pře-stěhovala se do domova pro seniory. Nesmířili se s tím, jaký směr její život nově nabral. A ačkoli se Hasse může ve svých farmaceutických časopisech dočíst, že v jiných částech světa byla výše zmíněná substance akceptována jako analgetikum, je toho názoru, že matčin zvyk je nehorázný a těžko se s ním lze vyrovnat. Navíc ne vždycky pozná její obličej. Co je to za divnou bábu? myslí si někdy, než mu dojde, že to je jeho vlastní matka, a opět ho přepadne odevzdanost.

Ti, kteří si po přečtení této pasáže myslí, že by si měli o obličejové slepotě zjistit víc, si můžou otevřít stránku http://www.choisser.com/faceblind/ a vlastním tempem si přečíst podrobnosti o tom, co tato porucha obnáší. Ti, kteří si víc zjistit nechtějí, si mohou přečíst něco jiného nebo se jít za pěkného počasí projít.

Za pomoci počítače provozuje Maj Britt cosi, o čem se sama domnívá, že to je podvratná činnost v podobě vlastní webové stránky. Trochu se s ní trápí, ale když se jí zadaří, aktualizuje ji, píše na ni protesty a rady a vyzývá lidi k revoltě, ať už se nacházejí kdekoli na světě. Pokud jsou například na Srí Lance, podněcuje je Maj Britt, aby se vydali do hor a projevili odpor vůči podmínkám, v jakých žijí a pracují sběrači čaje. Nedostávají téměř žádnou mzdu a žijí v nepřijatelných podmínkách, nemají možnost svůj život změnit a podle Maj Britt bychom právě tohle měli mít na paměti, až příště pohodlně usazeni nad kouřícím šálkem čaje dáme volný průchod myšlenkám. Maj Britt chce, abychom si uvědomovali, že někdo musel ten náš čaj oddřít. Čaj, který představuje v našem všedním dni pauzu, je pro jiné celoživotním peklem, to nám chce Maj Britt připomenout.

Informace o bezpráví tohoto světa získává prostřednictvím novin a časopisů a rovněž na internetu. Číst anglicky jí činí potíže, je však toho názoru, že nalézá dostatek informací v jazycích, kterým rozumí, tedy ve švédštině, v norštině a v nouzi i v dánštině. S internetem  je Maj Britt dost spokojená. Otevřel jí nové možnosti. Dokonce jí zavolali z jistého stockholmského obchodu se zdravou výživou a zeptali se jí, jestli by nemohli na její webovou stránku umístit svoji reklamu. Maj Britt je poslala někam, ale vzápětí toho zalitovala a zavolala jim zpátky a od té doby lze v horním rohu její webové stránky spatřit uzoučký reklamní banner na doplněk stravy s vysokým obsahem polynenasycených mastných kyselin. Noviny a časopisy, jež nemá Maj Britt předplacené, si čte v knihovně (Biblioteket ska vara en attraktiv mötesplats för livslångt lärande, kulturella upplevelser och demokratiska grundvärden. Biblioteket skal vara en spjutspets i Eda kommun både vad gäller ny teknik och hög informationskompetens, tedy Knihovna má být atraktivním centrem celoživotního vzdělávání, kulturních zážitků a demokratických hodnot. Knihovna v obci Eda má zastávat klíčovou roli v oblasti nových technologií a informačních kompetencí). Občas si Maj Britt bere čtivo domů. Jinými slovy: krade ho. Dělá to natolik často, že si musela v obývacím pokoji zřídit regál jen na časopisy. Aby na něj měla místo, musela z jedné celé stěny sundat porcelánové talířky s modrým květinovým dekorem z produkce dánské královské porcelánky Royal Copenhagen (a variety of outstanding designs and porcelain craftsmanship, tedy široká paleta výjimečných vzorů a řemeslná zručnost), které sbírala dobrých šedesát let. Po události s andulkami na ně najednou začala pohlížet jako na krámy, vyházela je co nejdál do zahrady a několikrát je přejela starým traktorem. Nechtěla dopřát jiným místním sběratelům tu radost, kterou by  jim jistě přivodilo zjištění, že je na blešáku za hubičku téměř kompletní sbírka porcelánu Royal Copenhagen s modrým květinovým dekorem.

Mimo konkrétní příklady bezpráví, které si Maj Britt aktivně vyhledává, obsahuje její webová stránka projevy pobouření, s jehož vyhledáváním jí nikdo pomáhat nemusí. Nese si ho v sobě sama. Je ho prakticky plná. Jde o vztek, který je konkrétně zacílený i zcela bezcílný zároveň. Maj Britt má silné podezření, že život je v podstatě nespravedlivý, že bezpráví nebere konce, že se stejně jako vesmír rozpíná již dávno ustáleným tempem a zvětšuje se a rozmáhá každým dnem a každou vteřinou. Také ji rozčiluje vlastní zabedněnost. Děsí ji, že musela zestárnout, aby si uvědomila, jak spolu všechno souvisí.

Anton von Borring, tak zní jméno jistého muže. Tak zní jméno Maj Brittina souseda. Jeho dům je vzdálen necelý kilometr od Maj Brittina hospodářství. Je to jediný soused. Nikdo menší než majitel panství. Statek Maj Brittiny rodiny byl po staletí majetkem jeho rodu, avšak Birger* dokázal jednoho svatojanského večera koncem šedesátých let von Borringa přemluvit, aby jim ho prodal. Ze starého přátelství. A v opilosti. Von Borring pije velice zřídka, takže to byla prostě šťastná souhra okolností. Když se následujícího dne probudil a svého činu zalitoval, byla už smlouva podepsaná. Člověk nikdy nemá prodávat půdu. To učí šlechtičtí rodiče své šlechtické potomky. Obnovitelné zdroje se klidně prodávat mohou. Tedy dříví, ryby, losi a obilí. Jen půda sama ne. Půdu za žádnou cenu nikdy neprodávej, učí. Vlastnit je aristokratické, prodávat ostudné. Tak to je.

Jenže von Borring prodal. Zradil své předky a prodal malé hospodářství a pozemek, na němž stálo. A to ani nepotřeboval peníze.

Právě von Borring informoval spolek na ochranu zvířat o oné události s andulkami.

To si zapamatujte.

* ad Birger

Birger je tedy zesnulý Maj Brittin manžel. Z vlastní zkušenosti vím (já, autor tohoto textu), že někteří čtenáři vyžadují opakování podobných informací. Mohou k tomu mít řadu důvodů. Možná jsou lehce zaostalí nebo mají třeba jen naspěch, a proto čtou text rychleji, než by bylo záhodno. Recenzenti (kupříkladu) patří do zvláštní skupiny, která musí v průběhu několika málo měsíců přečíst obrovské hromady knih a vytvořit si na ně názor. Musí se orientovat v mnoha jménech, mnoha zápletkách a mnoha literárních stylech. A zvláště v případech, kdy jsou recenzenti předpojatí a čtou nějakou knihu proto, že si tím chtějí potvrdit, že její autor píše špatně, se může snadno stát, že zcela nepochytí, která fiktivní postava se jak jmenuje. Doneslo se mi dokonce, že existují recenzenti, kteří na redakčních poradách prosí, aby jim byly přiděleny knihy, o nichž si jsou jistí, že se jim nebudou líbit. U někoho může být touha zaříznout určitou knihu silná a vyhraněná. Ne nepodobná sexuálnímu pudu. A proč ne? Jistě to může být zábava. Dokážete si ale sami představit, jakýma očima takoví lidé příslušný text čtou. Klidně jim může utéct nějaké to jméno, a oni se přitom nebudou obtěžovat s listováním dozadu a ověřováním toho, o kom vlastně čtou. Proto znovu opakuji: Birger je zesnulý Maj Brittin manžel. Není nejdůležitější postavou tohoto textu, ale má v něm své místo. Leccos vám unikne, pokud si nezapamatujete, kdo to je, respektive tedy byl. Ostatní zmiňované postavy povětšinou žijí. Ale chudák Birger je už po smrti.

Copyright © Cappelen Damm AS, 2005

Translation © Kateřina Krištůfková, 2017

ISBN 978-80-7473-526-4

Jan Theobald Held: Fakta a poznámky k mému budoucímu nekrologu I.

Českému publiku se dostává do rukou poprvé v ucelené verzi český překlad první části unikátních vzpomínek lékaře Jana Theobalda Helda (1770–1851), které vznikly na sklonku jeho života. Zahrnují léta jeho mládí (1773–1799) a čtenářky a čtenáři se tak mohou ponořit do vzpomínek na osvícenské období, pro něž v českém prostředí v podstatě jiný takto rozsáhlý a výpravný text osobního charakteru nemáme. Heldův „duch“ přesto není v české kultuře zcela neznámý – z německého rukopisného originálu čerpal již Alois Jirásek při psaní svého F. L. Věka, který vznikal od konce osmdesátých let 19. století a nesporně tak formoval obraz osvícenské a raně obrozenecké doby pro celou řadu generací. Na prahu sedmdesátých let 20. století jeho výpovědní hodnotu jen posílil dnes již legendární televizní seriál režiséra Františka Filipa a scenáristy Otty Zelenky, který se stal svébytným uměleckým dílem s řadou apokryfních prvků. Roli doktora Helda, vynikajícího houslisty i společníka, zde přesvědčivě, ač idealisticky ztvárnil Jaroslav Satoranský.

Samotný český překlad této první části Heldových Pamětí původně vycházel v polovině třicátých let 20. století na pokračování na stránkách Lidových novin. Překladatel – muzikolog a právník Jindřich Květ (1890 - 1948 Praha) – potomek Heldovy sestry Františky Anny – v té době vydal i část Heldových dopisů a jeho stručný životopis.  Úmysl vydat knižně také tyto Heldovy vzpomínky mu však překazila válečná léta. Květův text byl tedy vysázen a připraven ke knižnímu vydání s ilustracemi Cyrila Boudy až po válce v Topičově nakladatelství, které vydalo právě i zmíněnou korespondenci. Ale politické změny roku 1948 přinesly i reorganizaci nakladatelství a v létě téhož roku Jindřich Květ zemřel; kniha nakonec zůstala nevydána.

Nyní se Květova překladu ujala historička Daniela Tinková, která připravila jeho knižní vydání v edici Paměť nakladatelství Academia.

Jan Theobald Held byl nejenom výraznou postavou počátků novodobé medicíny u nás, jedním z předních reprezentantů pražské univerzity a zároveň také hudebním skladatelem i výkonným hudebníkem, ale především mužem s neobyčejně zajímavým, téměř „stendhalovským“, jak píše v úvodu Daniela Tinková, životním příběhem. A pro dobu, kdy nadaní lidé byli přesvědčeni, že svými schopnostmi, talentem a pracovitostí mohou dosáhnout stejné prestiže jako lidé se šlechtickým predikátem, byl Heldův životní příběh charakteristický. Chlapec, který vzešel z poměrně chudých venkovských poměrů, se vlastním přičiněním vypracoval na předního pražského lékaře, ba dokonce i na rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity, a navíc, obdařen mužným šarmem a hudebním nadáním, se dokázal suverénně pohybovat v prostředí šlechtických salonů, okouzlovat krásné dámy a získávat přátelství osobností z uměleckého světa. Zároveň ale nikdy neztratil ze zřetele svět lidské bídy a nemoci a jako dlouholetý ředitel nemocnice milosrdných bratří vynakládal mnoho sil na zmírňování lidského utrpení a pomoc potřebným.

Ukázka z knihy:

Doktorský klobouk mne pořádně tlačil. Mé dosavadní stipendium ve výši sto dvaceti zlatých konvenční mince přestalo a lekce jsem už také dávat nemohl, neboť se to neslučovalo s doktorskou hodností; mé nepatrné peněžní úspory se nicméně pomalu vyčerpávaly. Zkušenosti, že proslavení lékaři jsou často velmi nešetrní vůči svým substitutům,⁸⁷⁷ mne zrazovaly, abych šel touto cestou, ač právě po ní došli mnozí k nejskvělejšímu štěstí. Na druhé straně však mou touhu po samostatnosti zastrašovalo vědomí vlastní slabosti, když jsem přemítal o obtížném umění vědecké práce.

Vzal jsem si také k srdci slova jistého kavalíra: „Ce jeune homme est un peu trop musicien, pour devenir un bon médecin.“⁸⁷⁸

O svém bratrovi jsem plné čtyři roky vůbec nic neslyšel. To proto, poněvadž – jak jsem se dověděl teprve roku 1814 – byl tehdy jako polský důstojník v ruském zajetí. Proto jsem si vyvolil tu nejtěžší, ale jedinou správnou cestu, totiž vyškolit se na užitečného praktického lékaře, neboli – jinými slovy – hrát i s vlastním životem va banque,⁸⁷⁹ neboť za válečných let stále řádily nakažlivé nemoci. Chtěl jsem svůj život raději skončit se ctí, než abych závisel na milosti jiných; proto jsem si vybral službu v nemocnici.

Hned druhého dne po své promoci, tedy dne 22. srpna 1797, jsem hned v časných ranních hodinách spěchal do nemocnice milosrdných bratří, kde byl fyzikem doktor Daniel O´Hehir.⁸⁸⁰ Tento mladý muž, jenž stál v čele tohoto špitálu už od svého čtyřiadvacátého roku, vykonával své povolání s vášní; přijal mne s otevřenou náručí a dovolil mi, abych ho provázel při jeho denních vizitách. Byl příkladný svou oddaností, nebojácný, nic si neošklivil – a tím vším mně, uvyklému salonům a dámským budoárům, sloužil za vzor. Tak jsem se zvolna naučil snášet specifický vzduch nemocnic, snášet pohled na mnohé nemocné trpící eminentně hnusnou nemocí a vzdorovitě nedbat nebezpečí nákazy. Také jsem se naučil rozlišovat mnohem větší počet nejrůznějších forem chorob.

Doktor o´Hehir si mne brzy začal vážit a nabídl mi místo u svého frugálního⁸⁸¹ oběda, kdykoli jsem chtěl, a tu a tam mne používal jako substituta u několika svých nemocných. Mou první platící nemocnou byla nějaká porodní babička, která mi vtiskla do ruky tvrdý tolar za to, že se uzdravila po zápalu jater: Je těžké popsat, co jsem při tomto způsobu odměny cítil! Dosud jsem byl zvyklý dostávat své stipendium výměnou za vysvědčení a honoráře za lekce jsem přijímal vždy ve větších měsíčních sumách. Ještě dnes mne jímá mne hrůza, když pomyslím na to, že i velmi zasloužilí mužové pokročilého věku a mého stavu dostávají po skončeném konsiliu svou odměnu jako diškreci na ruku – právě tak jako kostelníci, ministranti, dráteníci, kominíci nebo učedníci a jim podobní! Vypadá snad takto autorita a prestiž obětavého lékařského stavu?

Poznámky v textu:

877 Zástupce, suplent, v tomto případě u zkušenějšího, staršího lékaře. Někdy tato dočasná a špatně placená (či zcela nehonorovaná) činnost umožnila převzít po nějakém čase zastupovaný post. Pozn. ed. D. T.

878 Tento mladý muž je trochu až příliš hudebníkem na to, aby se stal dobrým lékařem (fr.). Pozn. ed. D. T.

879 Fr. výraz z hazardních her (ruleta); riziko s možností velkých (totálních) ztrát; sázka o všechno. Pozn. ed. D. T.

880 Daniel O´Hehir (1772–1799), syn Sylvestra O´Hehir (Docteur en Philosophie & Médecine), fyzikus špitálu milosrdných bratří, obýval k roku 1799 dům č. 86, dnes č. p. 706/I, v Dlouhé ulici na Starém Městě (Schematismus1799, 254). Popis Prahy z roku 1770 zaznamenává v Dlouhé třídě pod č. 86 (podle nového číslování č. p. 706), fara Panny Marie v Týně, v domě U Kamenného orla otce Sylvestra O’Hehira, měšťana a doktora lékařství z Rinron v Irsku, i jeho syny Adalberta/Vojtěcha a Daniela. J. SCHALLER, Beschreibung III, s. 552, k roku 1796 popisuje v Dlouhé třídě pod č. 86 poplatný dům U Kamenného orla, který je nadán pravovárečným právem a který v roce 1789 po smrti svého manžela Sylvestra, jenž dům získal koupí, zdědila Eleonora O´Hehirová. Pozn. J. K.

881 Frugální – bezmasý; střídmý, ale vydatný. Pozn. ed. J. K.

Editor © Daniela Tinková, 2017

Preface © Daniela Tinková, 2017

Translation © Jindřich Květ – dědicové, 2017; Daniela Tinková, 2017

ISBN 978-80-200-2653-8

Matt Ridley: Červená královna

Matt Ridley přinesl v této knize nový pohled na evoluční psychologii pohlavního výběru. Od svého prvního vydání v roce 1993 významně přispěla ke změně chápání mnoha aspektů evoluční teorie a stala se klasickým textem. Červená královna je poutavě napsaná encyklopedie nejnovějších vědeckých názorů na lidskou přirozenost. Pojmenována je podle Červené královny z Carrollovy Alenky, která zůstává na místě, ať utíká seberychleji - podobný efekt v evoluci vysvětluje Teorie červené královny, podle níž závody organismů vedou ke stabilní rovnováze. Kniha, která se stala klasikou již krátce po svém vydání, patří do knihovny každého přemýšlivého člověka.

Sir Matthew White Ridley (* 1958) vystudoval zoologii a působí jako vědec, popularizátor vědy, organizátor vědeckých aktivit a vědecký publicista, zejména v prestižním britském týdeníku The Economist. Mimoto byl vrcholovým manažerem několika komerčních i neziskových organizací. Česky vyšly jeho knihy Červená královna: sexualita a vývoj lidské přirozenosti (1999), Původ ctnosti: o evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka (2000) a Genom: životopis lidského druhu v třiadvaceti kapitolách (2001).         

V popularizační edici Zip společně vydávají nakladatelství Dokořán a Argo.

Ukázka z knihy:

Hovoříme-li o smyslu sexuality nebo o funkci některého z rysů lidského chování, dopouštíme se zjednodušení. Nezačínám zde zabředávat do teleologického hledání cílů ani se nepokouším přemýšlet o velkém Stvořiteli, jehož mysl dala světu význam. Ještě méně míním spekulovat o předvídavosti či vědomí, ať už v sexu samém, či v lidstvu. Pouze se odvolávám na úžasnou moc adaptace, tak značně oceňovanou Charlesem Darwinem a tak málo pochopenou jeho dnešními kritiky. Musím na tomto místě přiznat, že se řadím k „adaptacionistům“, což je výraz, jímž v jistých kruzích častují ty, kdo věří, že zvířata a rostliny, jejich orgány i jejich chování, jsou většinou zkonstruovány či zformovány k řešení specifických úkolů. (Mayr, 1983; Dawkins, 1986)

Dovolte, abych své stanovisko objasnil. Lidské oko je zajisté „konstruováno“ tak, aby na sítnici vytvářelo obraz viditelného světa; lidský žaludek je obdobně „konstruován“ pro trávení potravy. Popírat tak jednoznačná fakta by bylo neúnosné. Musíme si však položit otázku, jak je možné, že orgány jsou „konstruovány“ pro své funkce. A jediná odpověď, která obstála v prověrce času a kritického zkoumání, zní, že se na jejich vzniku nepodílel žádný aktivní konstruktér, který by je byl formoval. Současní lidé jsou potomky lidí, jejichž oči a žaludky plnily své funkce lépe než oči a žaludky jejich bližních. Dědili od svých předků drobná a náhodná zlepšení ve schopnostech žaludků trávit a ve schopnostech očí vidět. Nedědili naopak drobné chyby, protože nositelé těchto chyb, znevýhodnění horším trávením a špatným zrakem, nežili dost dlouho a nemnožili se dost úspěšně.

Pro nás lidi je představa inženýrské konstrukce tělesných orgánů docela pochopitelná, příklad s konstrukcí oka nám nepůsobí obtíže. Obtížnější je pro nás představa „konstruovaného“ či „zformovaného“ chování, neboť účelné chování obvykle pokládáme za důkaz vědomé volby. K pochopení mých úvah snad pomůže příklad. Existuje drobná vosička, která klade vajíčka do těla drobné molice (což je hmyz velký asi jako mšice). V molici se její larvy vyvíjejí tak, že vyžírají vnitřní orgány hostitele. Kruté, ale pravdivé. Pokud některá z vosiček, zatímco koncem zadečku prozkoumává útroby molice, zjistí, že tělo hostitele už obsadily larvy stejného druhu, učiní cosi podivuhodně inteligentního. Vyjme ze svých vajíček připravených k nakladení spermie a začne do larviček, které obývají tělo molice, klást neoplozená vajíčka. (Zvláštností vos a mravenců je, že z neoplozených vajíček se vyvíjejí samci, zatímco z oplozených vajíček vznikají samice.) Na chování vosičky se nám zdá „inteligentní“ to, že vosička-matka poznala, že uvnitř obsazené molice má její potomek k dispozici méně potravy než v neobsazeném zvířeti, a že tudíž z jejích vajíček vyrostou menší, jakoby zakrslé vosičky. A právě u jejího druhu jsou samci mnohem menší než samice. Takže se zachovala „moudře“, jestliže „rozhodla“, aby z těch jejích potomků, kteří mají k dispozici málo potravy, vyrostli samci.

A to je samozřejmě nesmysl. Vosička není „moudrá“, k ničemu se „nerozhoduje“ ani „neví“, co dělá. Vždyť jde o miniaturního tvorečka s hrstkou mozkových buněk a bez jakékoli šance na vědomé uvažování. O automat nesoucí ve svém programu jednoduchý příkaz: Jestliže je molice obsazená, vyjmi spermie. Její program byl za miliony let zkonstruován procesem přírodního výběru; vosičky, které zdědily tendenci vyjmout spermie, kdykoli našly svou kořist obsazenou, měly víc potomků než ostatní vosičky. A stejným způsobem, jako vytvořil chování odpovídající vosiččiným cílům, „konstruoval“ přírodní výběr i oko, jako by si „přál“, aby jeho majitelé viděli. (Hunter, Nur, Werren, 1993)

„Mocná iluze o úmyslné konstrukci“ (Dawkins, 1991) je představou tak svůdnou a zároveň tak prostou, že o ní snad ani nemusíme opakovaně diskutovat. Mnohem obsáhleji se jí zabýval Richard Dawkins ve své vynikající knize Slepý hodinář (Dawkins, 1986). V této knize předpokládám, že čím vyšší složitosti dosáhl některý rys chování, genetický mechanismus nebo psychologický postoj, tím jednoznačněji lze usuzovat na jeho funkční smysl. Jako nás složitost oka nutí uznat, že je určeno k vidění, tak nás složitost sexuální přitažlivosti vede k úvaze, že je určena k výměně genů. Jinými slovy, věřím, že vždy stojí za to klást si otázku „Proč?“. Valná část bádání v přírodních vědách je suchopárná činnost, jejímž cílem je zjistit, jak je uspořádán vesmír, jak svítí Slunce a jak rostou rostliny. Většina vědců zůstává ponořena do otázek „Jak?“, a nikoli „Proč?“. Zamysleme se proto na okamžik nad rozdílem mezi otázkami „Proč se lidé zamilovávají?“ a „Jak se lidé zamilovávají?“. Odpověď na druhou z otázek je v podstatě technická záležitost. Lidé se zamilovávají vlivem působení hormonů na mozkové buňky a naopak, nebo působením jiných fyziologických vlivů. Jednoho dne budou vědci schopni přesně, molekulu po molekule, popsat mechanismus, jímž mozek mladého muže propadá představě konkrétní mladé ženy. Otázka „Proč?“ je mnohem zajímavější, protože jejím zodpovězením pochopíme, proč je lidská přirozenost taková, jaká je.

Proč se určitý muž zamiluje do určité ženy? Protože se mu zdá krásná. Proč je pro něj krása tak důležitá? Protože člověk je převážně monogamní druh, což muže nutí k vybíravosti ohledně partnerek (samci šimpanzů vybíraví nejsou). Krása souvisí s mládím a zdravím, které slibují plodnost. Proč se muž stará o plodnost své partnerky? Kdyby se nestaral, jeho geny by podlehly genům samců, kteří se starají. Týká se ho to? Jeho ne, ale jeho geny se chovají, jako by se jich to týkalo. Muži, kteří si vyberou neplodné partnerky, po sobě nezanechají potomky. Takže my všichni jsme potomky mužů, kteří upřednostňovali plodné ženy. Každý z nás tuto preferenci zdědil po svých předcích. Je tedy člověk otrokem svých genů? Ne, není. Má svobodnou vůli. Jenže právě jsme si řekli, že se zamilovává, protože to prospívá jeho genům. Má ovšem svobodnou možnost diktát svých genů ignorovat. Vraťme se však k počátku. Proč si vlastně jeho geny přejí setkat se s jejími geny? Protože jen takto mohou postoupit do příští generace. Lidé mají dvě pohlaví a ta se musí spojit, čímž smísí své geny. A proč lidé mají dvě pohlaví? Protože v případě pohyblivých živočichů je hermafroditismus, kdy se dvě věci provádějí současně, méně účinný než rozdělení na samce a samice, kdy každé pohlaví vykonává svou práci. Starodávní hermafroditičtí tvorové proto byli překonáni starodávnými tvory s oddělenými pohlavími. Ale proč jsou pohlaví právě dvě? Protože pouze tak bylo možné smířit dlouhodobý genetický konflikt mezi soubory genů. Cože? Vysvětlím později. Ale k čemu potřebuje ona jeho? Proč se její geny nezařídí samy pro sebe a neplodí děti bez jeho pomoci? Toto je nejzákladnější ze všech otázek, proto právě u ní začneme příští kapitolu.

Ve fyzice není velký rozdíl mezi otázkami „Jak?“ a „Proč?“. Jak obíhá Země kolem Slunce? Působením gravitační přitažlivosti. Proč obíhá Země kolem Slunce? Může za to gravitace. Biologie se díky evoluční teorii od fyziky značně liší, protože evoluce ji obohacuje o historický aspekt. Antropolog Lionel Tiger o tom řekl: „Jsme chtě nechtě v jistém smyslu svazováni, umlčováni či přinejmenším ovlivňováni nahromaděnými dopady selektivního rozhodování tisíců generací.“ (Tiger, 1991)

Gravitace zůstane gravitací, ať si historie hází kostky, jak chce. Páv nosí nápadná ocasní péra, protože v určitém okamžiku historie si předchůdkyně dnešních pávic přestaly vybírat partnery podle světsky utilitárních kritérií, začaly naslouchat hlasu módy a daly přednost vyparáděným nápadníkům. Každý živý tvor je produktem své minulosti. Když se neodarwinista ptá „Proč?“, ptá se ve skutečnosti „Jak k tomu mohlo dojít?“ – a stává se historikem.

(...)

Jedna z kurióznějších myšlenek Charlese Darwina zněla, že zvířata se při páření mohou chovat jako šlechtitelé koní; neustále si vybírají jistý typ partnerů, čímž přispívají ke změně celkové podoby druhu. Tato teorie, zvaná pohlavní výběr, byla ještě dlouho po Darwinově smrti přehlížena a teprve nedávno přišla znovu do módy. Jejím základem je poznatek, že zvířata se nesnaží jen přežít, snaží se i zplodit potomstvo. Ba co víc, jestliže se přežití a plození ocitnou v konfliktu, dostává přednost plození. Například lososi v zájmu rozmnožování umírají hlady.

Jedinci sexuálních druhů musí při rozmnožování vyhledat vhodného partnera a pak jej musí přesvědčit, aby s nimi sdílel své geny. Jde o významný cíl, jenž ovlivnil nejen stavbu zvířecích těl, ale i jejich psychiku. Stručně řečeno, cokoli zvyšuje rozmnožovací úspěšnost, se bude šířit na úkor všeho ostatního – byť by to ohrozilo fyzické přežití.

Pohlavní výběr na nás působí stejně nápadným dojmem účelného „plánu“ jako výběr přírodní. Jako jsou pohlavním výběrem zformovány parohy jelenů coby zbraň sloužící boji o samice a paví ocas coby pomůcka ke svádění, je lidská psychika předurčena, aby nás nutila k věcem, které sice ohrožují naše přežití, ale zvyšují naše šance získat nebo si udržet vysoce kvalitní partnery. Vždyť i testosteron, mocný elixír mužnosti, zvyšuje náchylnost k infekčním chorobám. Soutěživější povaha mužů je výsledkem pohlavního výběru. Evoluce naučila muže žít nebezpečněji, protože úspěch v soutěži nebo boji obvykle vede k častějším nebo cennějším sexuálním výbojům a životaschopnějším dětem. Ženy, které by žily nebezpečně, by pouze riskovaly životy těch dětí, které se jim už narodily. Podobně i úzká vazba mezi ženskou krásou a ženským reprodukčním potenciálem (krásné ženy jsou téměř z definice mladé a zdravé ve srovnání se staršími ženami, proto jsou plodnější a čeká je delší reprodukční věk) je důsledkem pohlavního výběru, který působil jak na psychiku mužů, tak na těla žen. Jedno pohlaví formuje druhé. Tvar ženských těl připomíná přesýpací hodiny, protože muži takový typ těl preferovali. Muži jsou agresivní, protože ženy je takové chtěly mít (nebo dovolily, aby agresivní muži v soutěži o ženy vítězili nad muži mírnými – což je skoro totéž). V závěru této knihy vyslovím překvapivou teorii, podle níž je dokonce i samotný lidský intelekt produktem pohlavního, nikoli přírodního výběru. Většina evolučních antropologů dnes totiž věří, že velké mozky přispěly k rozmnožovací úspěšnosti buď tak, že umožnily mužům přechytračit a vytlačit ze hry jiné muže (a ženám přechytračit a vytlačit ze hry jiné ženy), nebo tak, že je opačná pohlaví používala při vzájemném dvoření a namlouvání.

Objevovat a popisovat lidskou přirozenost a rozdíly mezi ní a přirozenostmi ostatních živočichů je úkol stejně vzrušující jako všechny velké úkoly, které kdy stály před tváří vědy. Je srovnatelný s výzkumem atomu, genu nebo minulosti vesmíru. Je to však úkol, jemuž se věda dlouhodobě vyhýbala. Největšími „experty“ na lidskou přirozenost, které náš druh kdy zrodil, byli lidé jako Buddha a Shakespeare, nikoli vědci nebo filozofové. Biologové se důsledně omezovali na studium zvířat, a pokud se někdy pokusili překročit dělicí čáru mezi člověkem a zvířaty, jak to učinil například harvardský zoolog Edward Wilson ve své Sociobiologii, vydané roku 1975, čekalo je nactiutrhání a obviňování z politických motivů (Wilson, 1975). Ve stejnou dobu humanitní vědci tvrdili, že studium zvířat nijak neobohacuje výzkum člověka a že cosi jako univerzální lidská přirozenost neexistuje. Následkem toho věda, tak úspěšná při výkladu velkého třesku a výzkumech DNA, zůstala nápadně impotentní v řešení problému, jejž David Hume pokládal za největší ze všech otázek, problému, proč je člověk takový, jaký je.

© 1993 by Matt Ridley

Translation © Martin Konvička, 1999, 2007, 2017

ISBN 978-80-7363-828-3 (Dokořán)

ISBN 978-80-257-2155-1 (Argo)

Barry Eisler: Boží oko

Theodore Anders, ředitel Národní bezpečnostní agentury (NSA), má jednoduchý cíl: zaznamenat každý telefonní hovor, email a ťuknutí klávesy, které souvisí s činností na internetu. Ví, že bezbřehý dohled je jediný způsob, jak zajistit bezpečnost Spojených států.

Evelyn Gallagherovou nic takového příliš nezajímá. Chce se držet v ústraní a jen se v NSA starat o kamerové sítě a program na rozpoznávání tváří, aby zvládla zaplatit soukromou školu pro svého neslyšícího syna Dashe. Když však v rámci NSA odhalí existenci programu s kódovým označením Boží oko a spojí si ho se záhadnými úmrtími celé řady novinářů a whistleblowerů, kvůli svým nenadálým pochybnostem se ocitne v hledáčku dvojice vládních zabijáků: Delgada, sadistického strůjce bomb a hackera; a Manuse, deprivovaného obra, kterému doposud záleželo pouze na tom, jak co nejlépe ochránit ředitele.

Na pozadí spletitého politického vydírání, teroristických provokací a intrikaření z útrob Bílého domu zuří globální válka -- válka mezi lidmi, kteří se zoufale snaží tutlat ta nejtemnější státní tajemství, a lidmi, kteří je chtějí vyzradit. Válka, v níž se Evelyn pokusí přežít jen s vynaložením veškerého svého špionážního umu a výcviku. Válka, v níž má ředitel NSA zásadní informační výhodu: možnost pohledu Božím okem.

Thriller amerického autora v překladu Milana Žáčka vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

PROLOG

3. června 2013

Generálu Theodoru Andersovi se zdálo, že loví marlíny, když se vedle něj na nočním stolku rozezvonil zabezpečený telefon. Okamžitě se posadil, s jistým, ale nijak přehnaným znepokoje­ním. V průběhu své kariéry byl takhle probuzen už mnohokrát, a to věcmi daleko horšími, než je telefon.

Zamrkal a v tlumeném světle digitálního budíku na stolku se reflexivně rozhlédl po pokoji. Jeho manželka Debbie vedle něj dál potichu chrápala. Rušivé vpády lidí z NSA se naučila igno­rovat skoro ihned poté, co byl její manžel v Národní bezpeč­nostní agentuře jmenován ředitelem. Pokud se jednalo o nějaký interní problém, nemohl by ji s ním seznámit. Pokud se jednalo o problém externí, brzy se o něm dozví z televizních zpráv. Tak či onak nechtěla nic vědět, alespoň ne dřív, než bude muset. Byla to dobrá žena.

Anders si odkašlal a zvedl sluchátko, dříve než aparát zazvonil podruhé. V armádě se naučil nadřízené ohromovat svou ne-ustálou připraveností. A tenhle zvyk si uchovával i dlouho poté, co se z nadřízených stali jeho podřízení.

„Mluvte,“ pronesl potichu. Byl to jeho standardní pozdrav – strohý, účelný rozkaz. I na zaklepání rád reagoval jediným slo­vem: Dál. Naznačoval tím, že i ta jedna slabika navíc v tradič­ním Dále nebo Vstupte je zbytečnou ztrátou času. Debbie to nesnášela a vyškolila ho, aby to doma nedělal. Vysvětlila mu, že takhle se mluví na psa – běž, sedni, zůstaň. Její manžel musel uznat, že asi i proto se mu takové pokyny zamlouvají.

Očekával, že bude bezodkladně a stručně informován o situaci, která si tenhle noční hovor vyžádala. Takže ho překvapilo, když uslyšel, jak jeho výkonný důstojník naopak řekl: „Tady generál Remar. Přístupový protokol, prosím.“

Anderse to na chvilku zaskočilo natolik, že vyhrkl: „Miku, ale vždyť to jsem já.“

„Promiň, Tede. Než budu moct pokračovat, potřebuju tvůj přístupový protokol.“

Přístupový protokol představoval další bezpečnostní vrstvu při používání zabezpečeného telefonu, způsob, jak určit po­věření člověka na druhém konci linky. Za všechna ta léta, co spolu pracovali, Remar při volání na Andersův domácí telefon nic takového nevyžadoval. Takže se teď dělo buď něco mimo­řádně zlého, nebo si jeho důstojník dával hodně velký pozor, aby měl přísným dodržováním požadovaných postupů krytá záda. Což, jak Anders věděl, vlastně znamenalo totéž. V bři­še ucítil příval tepla, když mu tělem začal proudit adrenalin.

Chvíli přemýšlel. Jaký byl poslední protokol, který mu byl přidělen? „Er bé ef. Sedm, tři, devět.“

„Vé dé gé. Osm, jedna, čtyři.“

„Dobře, o co jde?“

„O únik dat. Potenciálně obrovského rozsahu.“

Teplo v jeho břiše se proměnilo v horko. „Definuj obrovský.“

„To teď ještě nevíme. Desítky tisíc dokumentů. Možná i víc. Tenhle chlap měl přístup ke všemu. PRISM. XKeyscore. Pre­zidentská směrnice 20. Neomezený informátor. Upstream. Všechno.“

Z horka v jeho nitru se znenadání stal mrazivý uzel. Tohle bylo zlé. Neuvěřitelně zlé.

„Kdo?“

„Jsme si na osmdesát procent jistí, že je to smluvní spolu­pracovník jménem Snowden. Edward Snowden. Bývalý infra­strukturní analytik CIA, školitel kontrašpionáže v DIA, člověk se všemi administrátorskými oprávněními.“

Očekával, že bude bezodkladně a stručně informován o situaci, která

„Myslíme, že ne. Jsou tam i Greenwald a Poitrasová. Asi ty dokumenty předává jim.“

Zamrkal. Zdál se mu nějaký příšerný sen? Glenn Greenwald a Laura Poitrasová… to bylo mnohem horší než MSB. Nepřed­stavitelně horší.

Pokračovalo dlouhé ticho. V roce 2010 byl v Santiagu, když Chile zasáhlo zemětřesení o síle 8,8 stupňů Richterovy stupnice. Tři nekonečné minuty se pod ním zmítalo a vlnilo to, co vždy znal jako pevnou půdu pod nohama. Tohle bylo něco podob­ného. Jenom o něco méně uvěřitelné.

Přinutil se soustředit. „Už nás kontaktoval Guardian?“

V Guardianu pracoval Greenwald. Než vedení novin něco zve­řejnilo, obvykle se spojilo s NSA, aby dalo agentuře prostor k vyjádření.

„Ještě ne.“

Pocítil špetku zoufalé naděje. Pořád měli šanci. Pravděpodob­ně jen maličkou, ale…

„Jak rychle dokážeme dostat lidi do Hongkongu?“

„Na Mindanau máme kontraktory, kteří v současnosti operují proti skupině Abú Sajjáf. V Hongkongu bychom je mohli mít za šest hodin. Možná dřív.“

„Tak je převel. Okamžitě. Podle pravidel UBL, rozumíš?“

Příslušníci jednotek SEAL, kteří dostali Usámu bin Ládina, byli srozuměni s tím, že bin Ládin nesmí být za žádných okol­ností zajat.

„Tede, to, co tady řešíme… ti lidi jsou Američani.“

Remar byl dobrý důstojník a možná ten nejloajálnější člověk, jakého Anders poznal. A že by jím měl být. Anders ho v po­čáteční fázi operace Pouštní bouře vytáhl z hořícího humvee a zachránil mu život, byť už ne pravou polovinu tváře. Remar se poté k Andersovi, jehož čekala zářná kariéra, těsně přimkl a za všech okolností mu hlídal záda. Ale nikdo není dokonalý a Remarovou slabostí byly určité sklony k přecitlivělosti. An­ders si nebyl jistý, odkud pramení – že by z nějakého vnitřního nastavení jeho osobnosti? Z prostředí, v němž prožil dětství? Ze

zkušeností pramenících z četných rekonstrukčních a plas­tických operací, které v něm vypěstovaly až příliš silnou empa­tii s bolestí jiných? Nejspíš to byla kombinace všeho. A třebaže Remarův odlišný náhled na svět často fungoval jako užitečná pojistka vůči Andersovým poněkud bezohlednějším pudům, teď byl naprosto nepřípadný.

„Prostě je eliminujte,“ řekl Anders. „Všechny tři. Je to jasné? Svedeme to na MSB.“

„Na MSB to vypadat nebude.“

„Proč by MSB něco dělalo a pak to naaranžovalo tak, aby to vypadalo jako jeho vlastní dílo?“

Následovala pauza. Potom: „Je s nimi ještě jeden novinář z Guardianu. Skot, Ewen MacAskill.“

„Tak je eliminujte všechny čtyři. Víme, kde se setkají? Kde se ubytovali?“

„Zatím ne.“

Jistě, to už by si přál moc. „Nasaďte na ně všechno, co mů­žete. Sledujte mobily, přístup na internet, hotelové rezervační systémy, bezpečnostní kamery, satelitní záběry, všechno.“

„Tohle už se rozjelo.“

Opět s ním smýkl ten pocit, že stojí na vzdouvající se zemi, a tentokrát ho doprovodila vlna závrati a nevolnosti. Všechno to silou vůle vytěsnil a přinutil se ke koncentraci. Co mu uni­kalo? Co ještě potřebovali? Jaký mají záložní plán? Kdyby mu­seli přijít s nějakým vysvětlením, potřebovali by solidní základ. A tím by bylo…

„Dej dohromady dokumenty pro brífink. Pokud Snowdena nedokážeme umlčet, budeme muset podkopat jeho dů-věryhodnost a na to budeme potřebovat naše přátele z tis-ku. Postarej se, aby v naší komunikaci figurovalo slovo narcista. Postupuj rafinovaně. ‚Netvrdím, že jde o vyloženou narcistickou poruchu osobnosti‘… tyhlety věci. Tohle všechno v pozadí.“

„S tím narcismem jsme to použili už u Juliana Assange.“

„Jo, a fungovalo to. Tak to použijte znovu.“

„Rozumím.“

„A ještě něco… nezapomeň upozornit na to, že Snowden ‚porušil slib mlčenlivosti‘. Tuhle frázi bude třeba zdůraznit.“

Žádný slib mlčenlivosti samozřejmě neexistoval. Vládní za­městnanci skládali pouze jednu přísahu, a to že budou brá­nit ústavu. To byl však nevýznamný rozdíl. Hlavní bylo, že jste se vždy mohli spolehnout na to, že provládní média pře­vezmou takovou terminologii, jakou jim státní orgány před-loží.

„Dobře,“ řekl Remar. „Koho chceš postavit do čela mediální kampaně?“

„Ernest je nejlepší v branži. Probuď ho.“

„Ernesta?“

„Toho chlapíka, co přiměl všechny lidi z médií popisovat tu podmořskou ropnou erupci v Mexickém zálivu jako ‚únik‘.“

„Myslíš toho chlapa, co přišel s ‚vylepšenými výslechovými technikami‘?“

„Tohle pojmenování vlastně vymyslelo už gestapo, myslím, že v němčině se tomu říká Verschärfte Vernehmung. Ale Ernest byl natolik chytrý, že si ji vypůjčil. Myslíš si, že Snowden je génius? Počkej, až dostane plnou palbu od Ernesta. Média ho na dálku psychoanalyticky rozeberou jako narcistu a během čtyřiadvaceti hodin ho postaví před soud a usvědčí z vlastizrady.“

„Postarám se, aby to dostal.“

„Za půl hodiny se potkáme na centrále.“

Ukončil hovor, otevřel dveře sprchy, zavřel kohoutek a vrátil se do ložnice. Při pohledu na Debbie, která stále tvrdě spala, se na okamžik zarazil. Nedalo se říct, že by ji ještě miloval, pokud ji vůbec někdy miloval. Ale vždy ho do jisté míry uspokojovalo vědomí, že ji chrání. A chránit, co člověku patří… to je přece určitá forma lásky. Možná dokonce ta nejvyšší.

Vešel do šatny a začal se oblékat. Věděl, že Guardian nejspíš

nezastaví. A dokonce se ani příliš nezamýšlel nad tím, do jaké míry by mohl noviny přibrzdit.

Jediné, na čem mu záleželo, co ho teď opravdu děsilo, bylo Boží oko. Všechno ostatní bylo nakonec možné nějak dohod­nout.

Text copyright © 2016 Barry Eisler

ALL RIGHTS RESERVED

Translation © Milan Žáček, 2017

ISBN 978-80-259-0689-7

Ian Manook: Kruté časy

Step v mrazu a sněhu, tak ještě Mongolsko neznáme… Francouzský spisovatel Ian Manook navazuje Krutými časy na úspěšný thriller Jerúldelger, který se četl po celém světě. Jeho nová kniha přivádí už známé postavy – mezi nimiž nechybí komisař Jerúldelger, jeho kolegyně Ojún a částečně utajená milenka Solongo, ale také sympatický kluk Gantulga – do čerstvých, jistěže nečekaných, napínavých a nebezpečných situací. I v tomto díle děj osvěžují přesné popisy asijské stepi, tentokrát v zimní variantě, a vyšetřování se odehrává na pozadí politických intrik a korupce, v zemi, jež se pomalu vypořádá s dědictvím minulosti, kde krásné scenérie kazí silné znečištění a vstřícní a milí jsou především ti, kdo žijí v krutých a nuzných podmínkách. Podíváme se i do Ruska a do Číny a dokonce i do Francie… a s Jerúldelgerem sice budeme mrznout v minus třiceti, ale zase si pochutnáme na nových krajových specialitách. Snad svůj bezmocný vztek s pomocí mnichů a krásné Solongo dokáže zvládnout.

Za pseudonymem Ian Manook se skrývá francouzský novinář Patrick Manoukian. Vystudoval práva a politologii, později i žurnalistiku, v roce 1987 založil nakladatelství specializované na vydávání knih pro děti a mládež. Po celý život je však především také vášnivý cestovatel a zkušenosti z putování po celém světě dokázal zužitkovat různými způsoby: jako novinář spolupracoval s různými deníky a časopisy, když psal zejména články s cestovatelskou tematikou, založil i vlastní agenturu zaměřenou na vydávání turistických publikací. Dokonalá znalost asijského kontinentu mu posloužila také při psaní knih o komisaři Jerúldelgerovi.

Knihy Iana Manooka česky – v překladu Jovanky Šotolové – vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Ojún byla zachumlaná do péřové parky a snažila se po­chopit, jak ta hromada vznikla. Dřepla si a naklonila se blíž, aby lépe viděla. Sníh pod nohama křupal, mráz ji štípal do očí, při každém nadechnutí jí poletující sníh potrápil dutiny. Jako by nasávala skleněnou tříšť. Nad panenskou stepí už se opět prohnal dzud, udělal z ní jedno velké ledové zrcadlo. Země tím bílým neštěstím strádala už třetí rok. Krátká období letních veder stří­daly příliš dlouhé polární zimy. Za několikadenních větrných bouří člověk mohl umrznout necelý metr od své jurty čistě proto, že v tom nečase nebyla vidět. Na­čež se nad krajinou znehybnělou mrazem ukázalo čis­té, jako nalakované modré nebe s bílou skvrnou slun­ce. Ojún si nevzpomínala, že by za jejího dětství kdy udeřil podobný dzud. Vybavovala se jí až strašná zima roku 2001. Tak tuhá a dlouhá, že pastevci v celé zemi přišli o sedm milionů kusů dobytka. Pamatovala si, jak se ty tisíce pastevců, ještě před pár měsíci pyšných a sebejistých, objevily v Ulánbátaru a rychle se z nich staly žebrající trosky, tiše a pomalu umírající v městské kanalizaci. Muži přišli o všechny své koně, ženy o jaky a o kozy, děti o jehňátka a štěňata. Zima si tehdy v Mon­golsku vyžádala víc životů, než jich zmařila letadla při útoku na manhattanské věže. A během následujících dvou let dzud už tak oslabená stáda zcela vyhubil. Čer­ná neštěstí, to byla parná léta, kdy se popraskaná půda pražila do hloubky. Bílá neštěstí pokryla step ledovým příkrovem. Obě připravila stáda o potravu. Zvířata

marně hledající pastvu se zaběhla a poztrácela, pak pomřela hladem a zimou. Lidé je nacházeli až na jaře, tisíce, ba miliony vychrtlých koster s vydřenou, sněhem spálenou kůží. Spojení černého a bílého neštěstí bylo fatální, dzud tu bídu završil.

Jednotvárnost kilometrů rovinaté stepi narušovala jen hromada zdechlin. Ojún přemýšlela, kde se tu ta kupa vzala, a brzy došla k tomu, že důvod musí hledat na místě: pátrat až někde na obzoru k ničemu není. Ob­rysy té podivné hory mrtvých těl ve studeném vzduchu vystupovaly tak výrazně, až jí to řezalo do očí. Soustře­dila se na jednotlivá těla. Voják, který řídil prastarý so­větský tahač AT-L, vystoupil z kabiny a šel k ní. Slyšela bouchnutí dveří, jako když se zlomí suchá větev, po­tom mu pod botami zavrzal sníh. Mlčky si dřepl vedle ní, podal jí hliníkový šálek a zpod prošívaného délu vytáhl termosku.

„Ten nahoře je určitě jak domácí, to je jasné!“ pro­hlásil.

„Jak domácí, anebo chajnak,“ opravila ho Ojún. „Zdejší pastevci mají jen křížená plemena. Málokdy chovají jaka divokého.“

„Anebo chajnak!“ souhlasil muž. A rukama v palčá­cích podšitých ovčí kožešinou se snažil rozšroubovat termosku.

Nalil si horký slaný čaj s máslem, pak nabídl také Ojún. Jak domácí anebo chajnak, vždyť to vyjde na­stejno.

Zvíře s rozpáraným břichem překrývalo další zdech­liny. Mráz v jeho srsti a útrobách utkal snopy třpytící se jinovatkou. Leželo tam s ohavně rozcapenýma no­hama a zmrzlými vnitřnostmi, pod ním se kupily další mrtvoly. Aspoň že se nešíří zápach. V létě za čtyřiceti stupňů by ta hora mršiny páchla nesnesitelně. Ledo­vý vzduch vše sterilizoval, dokonce i tu hrůzu. Muž se

sklonil a zadíval se zvířeti mezi polámaná žebra, načež do tvrdých, tuhých útrob zajel rukou…

„Je to samice!“ řekl. „Chajnačice.“

„Taky dobrý!“ vydechla Ojún, pevně svírajíc kelímek s horkým čajem. „A dole pod ní?“

„Pod ní je kůň,“ odpověděl muž bez zaváhání.

Dalo se to poznat podle čtyř kopyt na vykloubených nohách vykukujících zpod jaka. Ze samotného těla vi­děla Ojún jen část, vypadalo to však, že zvíře má zlo­mený hřbet. Zdechlina rozpárané jačí samice na koni s přeraženým hřbetem, v minus pětadvaceti stupních a pět set kilometrů od Ulánbátaru, to opravdu není případ pro kriminálku. Nejraději by celou tu záleži­tost přenechala místní policii. Jenže je tu ještě ta noha. Obutá noha, dosud ve třmeni, vyčnívající zpod zmrzlé­ho těla koně a zledovatělého jačího břicha.

„To je jezdec,“ vysvětloval voják.

„Vypadá to tak,“ odvětila Ojún, náhle zmožená zi­mou a únavou. „Ještě kdybychom tušili, co tu dělá!“

„Jel na tom koni,“ líčil voják.

„Ano, a teď leží pod jakem!“ rozčilila se Ojún. „Tuší někdo, kdo by to mohl být?“

„Ne,“ odpověděl muž. „Máme jenom tu nohu.“

„Nezkoušels ji vytáhnout, najít nějaké stopy?“

„Jsem voják,“ poznamenal muž stručně.

Ojún se k němu otočila a zadívala se mu bez ostychu přímo do očí. Jerúldelger jí už vyprávěl o pastevcích, kteří vstoupili do služeb státní správy. Všechny paste­vecké přednosti se v úředničině stávaly přítěží. A v ar­mádě o to víc.

„Ale i tak bychom se mohli pokusit zjistit, kdo to je, ne?“

Ojún si klekla do sněhu a uchopila holínku, jejíž kůže přimrzla ke třmeni. Bezúspěšně se snažila nohu vyprostit, byla tuhá jako zkamenělý kmen, nepohnula

se ani o kousek. Zkusila ji vypáčit: ramenem se opřela o jačí tělo a chystala se ze všech sil zatáhnout. Vtom se očima střetla s vojákovým pohledem. Nezdálo se, že by její postup schvaloval.

„Co je?“ vyjela na něho, celá zadýchaná námahou.

Pod parkou se potila, zatímco plíce měla stažené z toho, jak nasávala mrazivý vzduch. Musela se ale ně­jak vypořádat s tím, že voják jen nečinně a odevzdaně přihlíží.

„To není dobrý nápad,“ hlesl muž nesouhlasně.

„Aha? A proč ne?“ zeptala se a dál usilovně tahala za nohu s nasazením, s jakým se galejník opírá do vesel.

„Protože mrzne.“

„Ty si myslíš, že…“

Cosi povolilo, Ojún přepadla dozadu a zabořila se do hlubokého sněhu. Když se zvedla, nadskočila hrů­zou a odhodila nohu daleko od sebe. Na obličeji jí zů­staly rudé pruhy tam, kde se pokožka dotkla ledové krusty.

„Viděl jsem, že dzud dokáže zmrazit kmen břízy až na dřeň a dřevo je potom křehké jako sklo,“ vysvětloval voják. „Takže taková noha…“

„To není možné!“ zašeptala Ojún a šla zledovatělou nohu zvednout.

Kost i tkáně se v polovině stehna přetrhly, jako by byly ze stejného materiálu jako kalhoty. Celé to vůbec nevypadalo jako lidská končetina.

„Aspoň si budu moct vyžádat analýzu DNA…“

Ještě jednou se podívala na hromadu mrtvých těl, zamyslela se, pak vybídla vojáka, aby přistoupil blíž.

„Myslíš, že by se to dalo obtočit řetězem a zapřáh­nout za ten tvůj stroj, abychom to všechno odtrhli od země?“

„Tak ale pravděpodobně roztrhneš i koně, a jezdce nejspíš taky…“      

„Nemůžeme ho tady přece takhle nechat celou zimu! Za chvíli se do toho pustí supi.“

„Můžeš tu dva dny zůstat?“

„Tady?“ vykřikla Ojún.

„U mě, na stanici.“

„A co tím získám?“

„Jestli chceš ty tři mrtvoly, musí se nejdřív rozmrazit. To bych dokázal.“

„Ano, napadlo mě to,“ přiznala se Ojún. „Kdyby­chom tady rozdělali ohně…“

„V noci by uhasly. Ale na stanici máme starou jurtu, zbyla tam po pastevcích, po minulém dzudu. Můžeme ji postavit kolem hromady. Dovnitř dáme dvoje nebo troje kovová kamna, mám taky dva malé generátory teplého vzduchu. Všechno by to mělo za dva dny a dvě noci roz­tát. Budeš si moct svého beznohého jezdce vzít celého.“

„Hele, trochu úcty, ano?“ přerušila ho Ojún. „Je to oběť!“

„Já mu hnátu neurval!“ zasmál se voják.

„Dobře, dobře. Ale i tak. Je mi líto, co jsem udělala, a aspoň mluvit bychom o něm měli jenom hezky.“

„Litovat nemusíš, už tak jsi mu posloužila, sestřičko.“

„Jak to?“

„Jistě. Naši předkové byli přesvědčeni, že mrtvým je třeba zlámat kosti, aby jejich duše mohly odletět pryč. Odkládali mrtvá těla do stepi, aniž by je pohřbívali, aby divoká zvířata jejich kostry roztrhala, a jejich duše se tak mohly osvobodit.“

Ojún si vzpomněla, že jí něco podobného vyprávěl i Jerúldelger. A vybavilo se jí, co ji učil o tom, jaká pra­vidla se dodržují v jurtách.

„Jurta je skvělý nápad, ale nesmíme ublížit duchům, kteří tam žili.“

„O to se nestarej. Tyhle stany duchové opustili už dávno. A my ji navíc nebudeme utěsňovat. Použijeme

jen velké plátno. Duše předků se ukrývají v ovčí plsti. Nevyrušíme je.“

„Tak dobře,“ souhlasila Ojún. Ocenila, že voják upo­zadil své armádní vystupování, naopak se projevil jako zkušený pastevec. „Pojedu s tebou na stanici. Tomu ubohému jezdci to dlužím.“

Copyright © Éditions Albin Michel – Paris 2015

Translation © Jovanka Šotolová, 2017

ISBN 978-80-7473-534-9

John Archibald: 1+1=1. Rovnice života a symbiotická ®evoluce

Věděli jste, že každá ze zhruba deseti bilionů buněk vašeho těla má ve svém jádře napěchovanou metr dlouhou dvoušroubovici? A že vaše DNA by překlenula Atlantik a natáhla by se z New Yorku až do Londýna?

Kniha jednoho z nejlepších molekulárních biologů jednoduše, stručně a především čtivě seznamuje čtenáře-neodborníka s tím, co to vlastně znamená žít ve století biotechnologií a v čem spočívá ono „kouzlení“ vědců s DNA. Vypráví příběh největšího, a přitom dosti nenápadného objevu biologie, že buňka je vlastně konglomerátem mnoha různých „organismů“, které se v evoluci naučily spolupracovat. Čtenář se dozví, co je v biologii dneška důležité a proč, jak funguje symbióza, co si představit pod poněkud zprofanovaným pojmem molekulární biologie, jak obrovský význam mají v evoluci bakterie nebo jak si vlastně představit buňky, co jsou tyto entity zač a kde se v průběhu evoluce vzaly. Závěr knihy patří úvahám nad smyslem tohoto progresivního odvětví biologie. Nejde jen o hledání teoretické odpovědi na otázku, kdo jsme a kde jsme se tu vzali, ale také o zcela praktické využití biotechnologií v oblasti medicíny, průmyslu či kriminalistiky.

„Potřebujete určit a nalézt bakterii, která způsobila epidemii? Žádný problém. Kompletní genetický profil drzého mikroba můžete mít do čtyřiadvaceti hodin. Zajímá vás, jak se my lidé lišíme od svých nejbližších příbuzných, dnes vyhynulých neandrtálců? Antropologové vám to povědí, stačilo jim analyzovat DNA extrahovanou z fosilních kostí. S trochou vlastních slin a stovkou dolarů se můžete prohrabovat historií vlastní rodiny způsobem, jaký vám tradiční genealogie nikdy nemůže umožnit. Tatáž technologie vás může upozornit na nebezpečí Alzheimerovy choroby či některých typů rakoviny. Můžete s její pomocí vyřešit zločin…“ píše Archibald ve své knize. Nacházíme se uprostřed revoluce. Je to revoluce vědecká, postavená na našem porozumění DNA, dědičnému základu života. S využitím nástrojů molekulární biologie prozkoumáváme svět kolem nás způsoby, jaké byly ještě před pár desítkami let zcela nepředstavitelné. Žádný organismus už před námi neschová svá tajemství…

Profesor John Archibald přednáší na Katedře biochemie a molekulární biologie

na Dalhousieově univerzitě v Halifaxu v Novém Skotsku. Je členem Kanadského institutu pro pokročilý výzkum v rámci Programu integrované mikrobiální biodiverzity. Působí také jako editor vědeckého časopisu Genome Biology i v dalších vědeckých časopisech. Je autorem více než stovky vědeckých článků a nositelem několika vědeckých ocenění.    

Jeho knihu v překladu a s doslovem Josefa Lhotského vydává nakladatelství Vyšehrad v populárně naučné edici Spektrum.

Ukázka z knihy:

Jin a jang života

Jaro, léto, podzim a zima – nám obyvatelům mírného pásu dobře známá roční období. Čím dále jdeme od rovníku, tím jsou výraznější a tím více ovlivňují naše životy. Zelenomodrý drahokam jménem Země obíhá Slunce impozantní rychlostí třiceti kilometrů za sekundu. Tato cesta trvá naší planetě 365 a jednu čtvrtinu dne a po celou tu dobu se Země točí kolem své osy jako nějaká obrovská dětská káča. Osa rotace je však vůči rovině oběžné dráhy planety skloněna o 23,5 stupně. To se na první pohled možná nezdá jako kdovíjaký úhel, ale roční období se na severní a jižní polokouli střídají právě díky tomuto sklonu. Proto máme v létě delší dny a je tepleji, neboť sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem a po delší dobu. Z pohledu fyziky se jedná o triviální věc. Z pohledu biologie je to naopak jev, který předurčuje podobu celé biosféry.

K úvahám o nádheře živé přírody nic neposlouží tak dobře jako obyčejná procházka. Vyrazit na ni můžete kdykoli, nejkrásnější je to ale ve sluncem prozářených dnech pozdního jara či brzkého léta. Jste-li trochu hraví, sedněte si pod strom a předstírejte, že jste Isaac Newton. Nezáleží přitom, zda si vyberete drobnou jabloň, nebo majestátní dub. Relaxujte. Opřete se zády o kmen, podívejte se vzhůru a přemýšlejte o tom, co vidíte. Pokud jste si vybrali opadavý listnáč, na pozadí azurově modré oblohy vám nyní šumí nad hlavou oceán zelených listů, lístků a lístečků. Uvnitř nich dochází k jedněm z nejdůležitějších biochemických reakcí na světě.

Za pomoci oxidu uhličitého, vody a trochy živin, které svými kořeny vytáhne z půdy, dokáže strom spoutat energii světla. Toho světla, které k nám ze Slunce putovalo dlouhých sto padesát milionů kilometrů. Jednotlivé fotony projdou skrz vnější krycí pletivo listu do vrstvy palisádových buněk těsně pod povrchem a skončí ve specializovaných buněčných organelách, zvaných chloroplasty. V těchto buněčných „továrnách“ je zachytí chlorofyl, pigment, který rostlinám dává jejich zelenou barvu. To spustí sérii reakcí, na jejímž konci jsou organické látky a coby vedlejší produkt také kyslík. Tomuto procesu říkáme fotosyntéza. S malými obměnami ji můžeme najít prakticky všude: fotosyntézu využívají mečíky na vaší zahrádce, obří sekvoje, sliznaté chuchvalce příbřežních chaluh i pouštní kaktusy. Fotosyntéza probíhá dokonce i v jednobuněčných řasách, které se v podobě planktonu bezcílně potulují oceány. Fotosyntéza je totiž alfou a omegou živého světa.

Společným úsilím všech fotosyntetických organismů, které žily v průběhu uplynulých stovek milionů let, se utvořilo chemické složení zemské atmosféry. Jejich vliv je přitom stále patrný. Během dne a noci se například mění koncentrace oxidu uhličitého. Jak její jméno naznačuje, fotosyntéza neprobíhá bez přítomnosti světla. Na jaře a v létě, kdy jsou stromy obsypány listy a foto-syntetická aktivita jede na plné obrátky, průměrná koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře postupně klesá. Naopak s příchodem podzimu, když listy zežloutnou a zčervenají, rychlost fotosyntézy zpomaluje a oxid uhličitý se v atmosféře opět hromadí. Člověk by si myslel, že severní a jižní polokoule se při střídání zimy a léta v tomto ohledu navzájem vyruší. Tak tomu ale není. Na té severní je totiž mnohem více pevniny a tím i vegetace, takže spotřeba oxidu uhličitého je zde výrazně vyšší. Následkem toho globální koncentrace oxidu uhličitého kolísá s roční periodicitou – stoupá, když je severní pól nakloněn ke Slunci, a klesá, když je od Slunce odvrácen. Podobně jako my, i naše planeta dýchá.

Na rozdíl od makroskopických struktur, jakými jsou celá rostlinná těla (třeba jabloň, borovice nebo chaluha) a na které si můžeme ukázat nebo se jich dotknout, mikroskopické chloroplasty jsou pro naši představivost větším oříškem. Aby ne. Na špičku špendlíku se jich vejde víc než tisíc. Čím přesně jsou tyto maličké továrny na zpracování sluneční energie a odkud se vzaly? Navzdory tomu, že dnes jde o neoddělitelné součásti buněk rostlin a řas, kdysi dávno byly chloroplasty svými vlastními pány a žily samostatným životem. Víme to, protože jejich volně žijící předci jsou stále mezi námi. Tedy… skoro. Existuje totiž významná skupina bakterií, nazývaných sinice, které také provádějí fotosyntézu a jsou v ní velmi dobré. Ve skutečnosti to byly právě sinice, které před dvěma až třemi miliardami let fotosyntézu „vynalezly“. A jakmile přišly na to, že k obživě stačí trocha anorganických látek a slunečního svitu, odhodlaly se k dalšímu kroku. Byl to krok neuvěřitelně významný a jeho důsledkem nebylo nic menšího než to, že se naše planeta zazelenala. Před více než miliardou let se příbuzní dnešních volně žijících jednobuněčných sinic zabydleli uvnitř daleko větší

a složitější buňky eukaryotické, která se jim od té doby stala domovem. Chloroplasty rostlin a řas se z těchto sinic vyvinuly procesem, který nazýváme endosymbióza a který označuje těsné spojení dvou původně odlišných forem života, jež splynou do jediné.

Energie, kterou vydáváte na čtení této knihy, pochází taky ze Slunce. Samozřejmě ne přímo, nýbrž jako důsledek procesu zvaného buněčná respirace (a který je vlastně opakem fotosyntézy). Podstatou tohoto děje je spalování organických látek získaných z potravy a ukládání získané energie do sloučeniny zvané adenosintrifosfát (zkráceně ATP), který v buňkách slouží jako univerzální energetické platidlo. Dochází k tomu v dalším druhu jakýchsi malých buněčných továren – v organelách zvaných mitochondrie a spotřebovává se přitom spousta kyslíku. Toho kyslíku, který vyrábějí fotosyntézou rostliny, řasy a sinice a který dýcháme. Každý ví, že kyslík je pro nás nepostradatelný. Stejně významná, ale méně známá je skutečnost, že i mitochondrie jsou vlastně zdomácnělé bakterie, které se do dnešní podoby tak jako chloroplasty vyvinuly endosymbiózou. První náznaky o významu tohoto procesu se poprvé objevily už v polovině devatenáctého století. Trvalo ale dalších sto let, než se dokázalo, že k endosymbióze v evoluci skutečně došlo a že jde o faktor, který je v evoluci života nutné brát vážně.

Fotosyntéza, při níž organické látky vznikají, a buněčná respirace, při níž se spalují za vzniku buňkou využitelné energie, jsou úzce provázané procesy. Je to takový biochemický jin a jang života. Jakkoli obrovské jsou rozdíly mezi autotrofními a heterotrofními organismy, průtok energie skrze jejich chloroplasty a mitochondrie propojuje život i v těch nejzapadlejších koutech biosféry. Abychom plně porozuměli tomu, jak významnou roli chloroplasty a mitochondrie sehrály v evoluci komplexního buněčného života, musíme se nejprve zamyslet nad rozmanitostí buněk v celé jejich drobné nádheře. A kde jinde začít, než s chodícím a mluvícím inkubátorem pro mikroby, jakým je sám Homo sapiens. Podívejme se tedy dovnitř.