Vojtěch Matocha: Prašina

Prašina je tajuplné místo, temný ostrov uprostřed zářící Prahy. Nikdo neví proč, ale na Prašině nefunguje elektřina. Lampy tu nesvítí, tramvaje nejezdí, rádio nehraje, mobil je bez signálu. A v téhle strašidelné čtvrti pátrá Jirka se svými kamarády Tondou a En po dávném tajemství, které by mohlo změnit svět. Jejich dobrodružství je o to nebezpečnější, že při něm musejí čelit partě všeho schopných dospělých chlapů, kteří mají stejný cíl. Foglarovsky laděný a mimořádně napínavý příběh doplňují ilustrace, které čtenáře vezmou přímo do nitra Prašiny.

Vojtěch Matocha (1989) vystudoval matematiku. Dnes vyvíjí software pro mobilní telefony. Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, úspěšně se účastnil několika literárních soutěží, píše recenze pro iLiteraturu. Prašina je jeho literární prvotina. „Jako kluk jsem přečetl prakticky všechny foglarovky a mám je pořád moc rád, i když už dneska působí trochu archaicky,“ říká. „Když jsem si představoval Prašinu, Stínadla mě určitě hodně ovlivnila.“

Prašinu svými ilustracemi oživil Karel Osoha, mladý kreslíř a výtvarník, který za svou komiksovou tvorbu získal i cenu Muriel. „Šlo mi hlavně o samotnou atmosféru těch ulic, o to, co se objevuje mezi řádky,“ vysvětluje Osoha. „Jak asi tamní obyvatelé žili, jaký měl vztah ke svému prostředí. Chtěl jsem podpořit hutnou atmosféru, skrz kterou se musí Jirka prohrabávat k odhalení tajemství.“

Prašina oba tvůrce natolik pohltila, že už pomalu vzniká další díl. Možná se tedy rodí nová, prašinská série…

Vydává Paseka. Pro děti od 9 let.

Ukázka:

Tramvaj sebou cukla a zastavila se, světlo zhaslo. Lidé si začali něco mumlat, a když uplynula dobrá minuta a vůz se nerozjel, zakřičel někdo směrem k řidiči: „Hej, tak co bude?!“

Jirka seděl úplně vepředu. Viděl, jak se s trhnutím otevírají dveře řidičovy kabiny a ven se kutálí mohutná postava v reflexní vestě: „Výstup předními dveřmi, haló, výstup pouze předními dveřmi! Dál nejedeme, technická závada!“ Nespokojené hlasy na okamžik zesílily a pak se všichni začali hrnout k východu.

Tma pohltila celou ulici. Byla plná stojících aut, o nějakých sto metrů výš ji přehrazoval kamion. Řidič nejspíš ztratil kontrolu nad vozidlem a zastavil až o strom, ten zůstal napůl vyvrácený, napůl opřený o stříšku nad zahrádkou restaurace. Okolo se shlukovali lidé a o něčem hlasitě diskutovali. Jestli se nikomu nic nestalo, muselo to být obrovské štěstí. Jirka se prosmýkl mezi auty k chodníku. Řidiči seděli ve tmě na svých sedadlech nebo se opírali o kapoty a čekali.

„Haló, víte někdo, co se děje?“ slyšel Jirka osamělý výkřik, ale nezaslechl žádnou odpověď. Co se tady proboha stalo? Na kraji silnice málem vrazil do policisty, který se snažil udílet nějaké pokyny, jenomže ho nebylo ani vidět, ani slyšet.

Jirka pokračoval po svých ulicí vzhůru. Když před pár minutami nasedl na Karlově náměstí na tramvaj, myslel si, že alespoň pro dnešek dobrodružství skončilo. Zřejmě se pletl. Přidal do kroku. O nějakých sto metrů dál už ale po zmatku nebylo ani památky: lampy svítily, policie odkláněla dopravu do vedlejší ulice, výloha vietnamské večerky červeně a zeleně blikala. Domů to má ještě kus, pomyslel si. Nevadí, stejně nechtěl být sám doma po tom všem.

„Můžu se ještě stavit? Potřebuju něco probrat,“ poslal esemesku a odpověď od En přišla za pár vteřin: „Ok. Tonda je tu taky.“

En se ve skutečnosti jmenovala Anastázie, ale kdo ji líp znal, říkal jí En. Anna jí přišlo dost nudné, Stázina divné. V první třídě jí někdo začal říkat anglicky Anne, a než si zjistila, jak se to správně píše, už se všude podepisovala jako En a zůstalo jí to. Lepší En než Stejsi, prohlašovala později. Bydlela jen s babičkou ve starém činžovním domě pár ulic od hranice Prašiny, přibližně napůl cesty mezi náměstím Míru a I. P. Pavlova. Jirka se s ní skamarádil díky Tondovi, to byl její o rok mladší bratranec, se kterým chodil do třídy a kdysi i seděl v lavici, než Jirku vzali na osmileté gymnázium a Tonda zůstal na základce.

Přišla mu dolů otevřít, na sobě měla úzké džíny a vytahané černé tričko s růžovým nápisem. Na zápěstí jako obvykle tři gumové náramky.

„Ahoj, už jsi to slyšel?“ spustila na něj En hned ve dveřích.

Jirka zavrtěl hlavou a zamračil se. Novinky přece přináší on. „Je toho plná televize, uvidíš,“ řekla a vyrazila k výtahu. Tmavý cop vlál za ní.

Nahoře, těsně pod střechou, měli klubovnu. Útulnou půdní místnost s šikmým stropem, kde se dřív sušilo prádlo a kterou léta nikdo nepoužíval, dokud sem En s Tondou nepřitáhli koberec, petrolejku a hromadu polštářů na sezení. Tonda tu cvičíval na housle, aby nikoho nerušil, a En v prasklém akváriu chovala tři hraboše, které jí babička zakázala mít v pokoji. V zimě se jim tu kouřilo od pusy a bundy si radši vůbec nesundávali, malá plynová kamínka nikdy nedokázala podkroví úplně vyhřát.

„Čau,“ zavolal na něj přes rameno Tonda, oči přilepené k obrazovce notebooku, zářící ve tmě vedle petrolejky. Jirka si podal polštář a posadil se vedle něj, zatímco En nachystala hrnky a zalila čaj. Na obrazovce běžely televizní zprávy, reportérka stála s mikrofonem před budovou magistrátu: „… se zatím nevyjádřila. Krizový štáb hlavního města svolal zasedání na desátou hodinu večerní, o přijatých opatřeních vás budeme informovat v živých vstupech.“

„Můžete to vypnout a říct mi, co se tady děje?“ ozval se Jirka trochu podrážděně. Tonda zavřel notebook.

„Prašina se zvětšila,“ řekl vzrušeným hlasem, „dvanáct tisíc lidí je bez proudu, tramvaje nejezdí, pár aut se vybouralo, protože jim přestaly fungovat brzdy, a teď nemůžou nastartovat. Odešly dva vysílače mobilního signálu, dalším možná dvaceti tisícům lidí neteče voda…“

„Vždyť sotva začal podzim,“ řekl Jirka překvapeně. Každý věděl, že se hranice Prašiny posouvá a že to nějak souvisí s počasím. Za hezkých letních dnů se Prašina zmenšovala, jako kdyby se na slunci scvrkávala. Když naopak mrzlo nebo dlouho a vydatně pršelo, rozpínala se a pohlcovala další domy a ulice. Rozdíl mezi létem a zimou ale činil nějakých dvacet, možná pětadvacet metrů a lidé, kteří v tom území na předělu žili, na to byli dobře připravení.

„Nejvíc to zasáhlo Vinohrady a oblast kolem Karláku. Na druhé straně se Prašina rozšířila taky, ale ne tolik,“ řekla En a podala Jirkovi hrnek s čajem. „Vypukla hrozná panika, lidi se bojí a přímo na místě se hrozně těžko dostávají k informacím, když tam nic nefunguje.“

„Čeho se bojí? Vždyť je to totéž, jako když vypnou proud, to se děje pořád,“ nechápal Jirka.

„To právě není totéž. Když vypnou proud, funguje ti mobil, můžeš si svítit baterkou… a hlavně je celkem jasný, že ti ho za chvíli zase zapnou,“ zachmuřila se En.

„Však Prašina zase ustoupí, ne?“ zeptal se Jirka.

En jenom pokrčila rameny: „Snad.“

Usrkla čaje, ale byl moc horký, tak ho položila na zem a popošla k malému okénku ve stropě. Když se z něj člověk pořádně vyklonil, viděl střechy okolních domů, komíny a v dálce věže kostela svaté Ludmily a za ní žižkovský vysílač.

„Dokážeš si vůbec představit, co to všechno způsobí?“ řekla nakonec. „Prašina se rozšířila v některých směrech skoro o pět set metrů. Pět set metrů! To je strašně moc. Zasáhlo to spoustu domů, kanceláří, obchodů… Nikdy tam Prašina nebyla a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by někdy mohla dosáhnout tak daleko. Co ti lidi budou dělat, jestli to tak zůstane?“

„Přestěhují se jinam?“ navrhl Jirka.

En se jenom ušklíbla: „Kdo si od nich ty byty a domy koupí, aby si oni mohli koupit nové bydlení někde jinde? Na Prašině nikdo bydlet nechce, možná pár bláznů, ale jinak nikdo.“ Jirka musel připustit, že na tom něco je. Ostatně En měla pravdu skoro vždycky. Na to už si za ty roky, co se znali, zvykl.

„Ale to není všechno,“ prohlásila En a zamračila se ještě víc: „Nikdo neví, proč na Prašině nefunguje elektřina, a všichni si na to zvykli. Prostě jsme kus města obětovali a přestali s ním počítat. Co když je ale dnešek jenom začátek? Co když se to rozšíří po celé Praze? Nebo po celé Evropě? Tohle už není problém pár lidí. Jo, vím, že to zní nepravděpodobně, ale nevíme nic, takže je možné úplně všechno.“

Na okamžik zavládlo ticho, jen z kouta se ozývalo šramocení, jak hraboši pobíhali sem a tam po akváriu. Kolem petrolejky poletovaly mušky. Ve tmě se vždycky klubovna zdála menší než ve skutečnosti: stíny ovládly všechny kouty a prostor, kde se šikmý strop dotýkal podlahy. Zůstal jen obláček světla uprostřed místnosti.

© Copyright Vojtěch Matocha, 2018

Illustrations © Karel Osoha, 2018

ISBN 978-80-7432-910-4

Jørn Lier Horst: Poustevník

Poustevník je zločinec na útěku. Vyhlédne si člověka, kterého nebude nikdo postrádat, ukradne mu identitu a dál žije jeho život. Ani Viggo Hansen, Wistingův soused, nikomu nechybí, a tak už čtyři měsíce sedí mrtvý před televizí. Vzápětí policie najde další tělo. Zatímco Hansenova smrt zaujme jen novinářku Line, Wistingovu dceru, nález druhé oběti spustí největší pátrací akci v dějinách norské kriminalistiky, při které musí pomoci i FBI.

Jørn Lier Horst (1970) patří k nejvýznamnějším norským detektivkářům. Věnuje se výhradně žánru krimi a detektivky píše nejen pro dospělé, nýbrž i pro děti a mládež. Vystudoval policejní akademii, kriminologii, psychologii a filozofii. Téměř 20 let pracoval jako vyšetřovatel, a ačkoli je od roku 2013 spisovatelem na plný úvazek, stále udržuje kontakt s oborem. Jeho velkou výhodou proto je dokonalá znalost policejní práce, kterou se snaží líčit přesně a bez příkras. Za to také často sklízí pochvalné kritiky. Svou první detektivku, v níž uvedl na scénu kriminalistu Williama Wistinga, napsal v roce 1995. Nesla název Klíčový svědek (Nøkkelvitnet) a byla založena na skutečné, nikdy neobjasněné vraždě. Doposud vzniklo v této sérii 10 knih, prozatím nejnovější pochází z roku 2015. Pro mladé čtenáře napsal krimisérie Případy pro detektivní kancelář č. 2 a CLUE.

Vydává nakladatelství Kniha Zlín v překladu Kateřiny Krištůfkové. Ve stejném nakladatelství vyšla ze série i Wistingovi už kniha Honicí psi (ukázka viz https://ctenarknih.blogspot.cz/2016/12/jrn-lier-horst-honici-psi.html)  

Ukázka z knihy:

Protijedoucí sněhový pluh zvířil bílý oblak. Sníh se Wistingovi nalepil na čelní sklo a přinutil ho zpomalit, dokud zase nebylo na vozovku dobře vidět.

U odbočky ke statku, z něhož přišlo oznámení, stál policejní vůz a policista v uniformě a v čepici se zasněženým štítkem. Vánoční stromky – uřízněte si ten nejkrásnější sami, bylo vyvedeno na ceduli velkými červenými písmeny.

Wisting policistovi pokývl a vjel na cestu vedoucí ke statku. Vpředu zahlédl na volném prostranství světlomety aut a pobíhající lidi.

Tělo bylo objeveno na jedlové plantáži. První hlídka nahlásila, že zde očividně muselo ležet dlouho. Wisting věděl, co to znamená – jak málo může zbýt z lidského těla, do něhož se pustila příroda i zub času.

Zabočil na parkoviště, vystoupil a uvědomil si, že není dost teple oblečený.

U vchodu na plantáž stáli dva uniformovaní policisté. Cedule sdělovala, že jedle stojí 380 korun. Cena za běžný norský smrček činila 220 korun.

„Víme už něco víc?“ spustil Wisting.

Starší policista dvakrát přešlápl. „Ne,“ odpověděl a vyfoukl páru do dlaní. „Je tam Mortensen,“ pokývl směrem k plantáži. „Ale myslím, že toho moc nenajde. Podle oblečení a bot to vypadá na muže, ale s jistotou se to určit nedá.“

Wisting obrátil pohled k řadě vánočních stromků. O padesát metrů dál stál světlomet a kriminalistický technik se skláněl nad čímsi neurčitým.

„Kdo ho našel?“ zeptal se.

„Osmiletý kluk, který si šel s tátou uříznout stromeček. Tělo leželo pod větvemi úplně u kmene, jako by ho někdo zastrčil co možná nejdál.“

Do hovoru se vložil druhý policista: „Odkopali sníh, aby se s pilou dostali ke kmeni, a nejdřív jim ani nedošlo, co mají před sebou.“

Wisting pokývl a v duchu si představil novinové titulky: Chlapec (8) našel pod vánočním stromkem mrtvolu.

„Kde teď ten otec se synem jsou?“ zeptal se.

„Poslali jsme je domů.“

Wisting poděkoval a vyrazil dál. Sníh mu pod podrážkami vrzal.

Mortensen vstal a pokývl mu na pozdrav. Ve vlasech měl mokré sněhové vločky.

Wisting se na tělo zadíval z metrové vzdálenosti. Musel si přidřepnout, aby pod jedlové větve vůbec viděl. Nahrbená záda ve zmrzlém vybledlém saku, světlé kalhoty a pár hnědých kožených bot se šněrováním a s plochou podrážkou. Na temeni měl muž ještě pár chomáčů vlasů. Na zátylku byly patrné stopy toho, že se do těla stihli pustit ptáci či drobní hlodavci.

„Co myslíš?“ zeptal se Wisting technika a vstal.

Espen Mortensen pokrčil rameny.

„Budeme ho odtamtud muset vytáhnout a nechat převézt na soudní, aby ho prohlédli patologové. Pak nad místem nálezu vztyčíme stan a začneme odstraňovat sníh. Třeba pod

ním ještě něco bude.“

„Je tohle všechno potřeba? Myslíš, že nezemřel přirozenou smrtí?“

Mortensen zavrtěl hlavou.

„Kdybychom byli někde v pustině, mohlo by to vypadat, že se pod větve ukryl, ale tady je to ke statku padesát metrů a k nejbližší obci jen pár stovek metrů.“

Wisting si znovu přidřepl. Mortensen má pravdu. Určitě tu nejde o nešťastnou náhodu. Možná by to mohla být sebevražda. Třeba najdou pod větvemi vedle těla prázdnou lahvičku od léků. To by věc zjednodušilo, ovšem něco mu napovídalo, že nic takového nenastane.

„Jak dlouho tu podle tebe leží?“

„Od léta.“

Wistinga odpověď překvapila. Čekal na vysvětlení.

„Koukni se na jeho šaty,“ upozornil ho Mortensen. „Je oblečený letně.“

Wisting znovu vstal a o krok ustoupil.

„Nikoho takového v seznamech nemáme,“ opáčil. „Nikdo se nepohřešuje.“

Copyright © Jørn Lier Horst, 2013

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková, 2018

ISBN 978-80-7473-547-9

Marceli Kosman (ed.): Henryk Sienkiewicz ve světě politiky

V roce 2016 si Polsko připomnělo sté výročí úmrtí Henryka Sienkiewicze, známého autora historických románů, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, ale ve své době také významného publicisty. Zatímco Sienkiewiczova beletristická tvorba je v českém prostředí dostatečně známá, výbor z jeho tvorby publicistické se k rukám českých čtenářů dostává poprvé. Tvoří jej texty věnované polsko-německým vztahům a formování polské národní identity v době po tzv. trojím dělení Polska, texty reflektující situaci Polska (a šířeji Evropy) na prahu první světové války a materiály související se Sienkiewiczovou charitativní aktivitou během prvních let války. Celek je doplněn o úvodní studii editora svazku Marceliho Kosmana, polského historika a politologa, emeritního profesora Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani a čestného doktora Opolské univerzity.

Kosman, vynikající znalec polských a evropských dějin od středověku do současnosti, autor několika desítek monografií a bezpočtu studií, tvůrce syntézy Dějiny Polska (jež vyšly v českém překladu v pražském nakladatelství Karolinum roku 2011) je zároveň celoživotně spjat se Sienkiewiczovým dílem. Už jako chlapec jím byl fascinován a později se jako vědec soustavně zabýval interpretací reálných i fiktivních stránek Sienkiewiczových románů, shledáváním jeho motivace ve vztahu k událostem 15. a 17. století, ale i ke společenskému pohybu a politickému dění v 19. a 20. století. Napsal na toto téma řadu knih, vzbudily nevšední ohlas u polských čtenářů a některé z nich vyšly v řadě vydání. Nejnověji, při příležitosti stého výročí romanopiscova úmrtí, napsal Marceli Kosman rozsáhlejší knihu Henryk Sienkiewicz a politika (2016), z níž vychází i tento výbor.

Vydává Academia jako 56. Svazek edice Europa. Z polštiny přeložila Michala Benešová. Citáty z latiny přeložila Marcela Slavíková, citáty z francouzštiny Michal Novotný.

Ukázka z knihy:

Ke grunwaldskému výročí

S tím, jak se blíží pětisetleté výročí grunwaldské bitvy¹⁵ a tehdejšího vítězství, stále častěji vyvstává otázka, jak bychom toto výročí měli oslavit. Ještě nedávno nechyběly ani hlasy, které se ptaly, zda by se vůbec slavit mělo – takovéto hlasy se zdaleka neozývaly pouze z konzervativního tábora. Odpůrci oslav tvrdili, že Grunwald je z historického hlediska obrovským vítězstvím, avšak pro dnešní generace spíše bolestnou vzpomínkou, neboť – jak praví Dante – „není větší bolesti než vzpomínat na šťastné okamžiky“. Němci, kteří byli v památné bitvě rozdrceni, však v průběhu staletí vybudovali obrovskou moc, zatímco my jsme v jejich prospěch přišli nejen o tehdy získaná území, ale – spolu s politickou existencí – i o ta, jež byla odvěkou domovinou našeho národa. Slyšel jsem i názor, že kdybychom si 15. července 1910 posypali hlavy popelem, byl by to ten nejvhodnější způsob, jak naše vítězství oslavit.

Na druhou stranu významní politici, zejména v Poznaňském velkoknížectví, nepřestávají upozorňovat, že vzhledem k obecnému stavu věcí v Prusku může grunwaldská manifestace zhoršit už beztak těžkou situaci našich bratří v pruském záboru. To je skutečně okolnost, kterou je třeba brát v úvahu.

Vyplývá však z toho, abychom grunwaldské výročí neslavili vůbec? Protože z mnoha stran dostávám otázky, co si o tom všem myslím, načrtávám těchto několik slov odpovědi jako informaci pro ty, kteří se jí dožadují.

Především bychom z praktického hlediska neměli brzdit vzepětí národních emocí v okamžiku, kdy je známo, že je zabrzdit nelze a že si tyto emoce najdou v každém případě a přes všechny snahy svůj vnější výraz. Je to politická chyba, které se konzervativci často dopouštějí a díky níž ztrácejí vliv na průběh a směr národního života. Kromě toho však existuje ještě stokrát důležitější důvod, proč by bylo zrušení oslav grunwaldského výročí přímo národním hříchem. Grunwald byl velkým vzepětím polské duše a velkou krvavou obětí pro vlast – je proto nezapomenutelným příkladem toho, jak se ve zlomových dějinných okamžicích vykupuje národní existence.

Grunwald, jak si správně povšiml biskup Teodorowicz, mohl být polským hrobem, avšak stal se počátkem nového, silnějšího života. Grunwald nám především dovolil spojit se s Litvou, umožnil Horodelskou unii, díky níž došlo k čemusi v dějinách světa dosud nevídanému – ke sňatku dvou národů na dlouhá staletí společného štěstí i neštěstí.

Zapomínat na to vše by bylo malověrností a rezignací na právo na národní život. Zříkání se minulosti a zapomínání na ni ve chvílích úpadku a slabosti totiž není ničím jiným než rezignací.

Nikdo by proto k tomu neměl vyzývat a nikdo nemá právo, byť i ze strachu, nedráždit nám nepřátelské síly.

Nedráždit! Píše se o tom mnohé a slyšíme o tom často, zejména jde-li o vztahy s Pruskem. K čemu vlastně může vést přílišná opatrnost v těchto věcech a strkání hlavy do písku v okamžiku, kdy nad námi krouží zlověstný jestřáb, což je chování hodné spíše koroptví než potomků rytířského národa?

Bezpochyby bychom měli pamatovat na situaci našich bratří v pruském záboru a na jejich hlasy, ale stejně tak bychom měli mít na paměti, že hakatisty si nikdy neusmíříme a brát na ně ohledy nemá cenu, neboť oni budou každý náš čin považovat za výzvu – a absenci činů za důkaz, že je jejich politika úspěšná.

Naopak jiní, slušnější Němci se jistě nedovedou zbavit myšlenky, že i oni slaví velká výročí svých vítězství a neslavili by je pouze v případě, že by jejich duše zdegenerovaly a vlastenectví vyprchalo. Ti z nich, kteří znají dějiny nejen z hakatistických novin, si možná dokonce vzpomenou, že křižáckou armádu u Grunwaldu sice rozprášili Poláci, ale že za zkázu křižáckého řádu v Prusku mohla braniborská markrabata…

Bez ohledu na to, co by si kdo mohl pomyslet nebo jaké pocity by v něm mohla vyvolat vzpomínka na grunwaldskou porážku, my, jejichž duše nezdegenerovala a jejichž vlastenectví nevyprchalo, musíme výročí našeho vítězství a osvobození slavit a učiníme tak.

Zůstává tak pouze druhá otázka: jak je oslavit? Na ni odpovídám s celou otevřeností těm, kteří chtějí znát můj názor: tak, aby se slavnost nezměnila v chvilkovou a křiklavou protiněmeckou manifestaci. Bylo by pokořující odpovědět na těžké rány, jaké dopadly na naše bratry v pruském záboru, pouze levným křikem, pouze vnějším patosem, pouze prázdnými slovy, pouze bezmocným rozčilováním se a hraním jednotlivých stran na politickou notu... Existuje ještě jiná, hlubší příčina, proč bychom se tomu měli vyhnout, a sice dnešní vztahy na polských územích patřících k Rusku. Hrozí nebezpečí, na něž již mnohé upozorňuje, že jakákoli protiněmecká či dokonce protipruská manifestace by byla v ruských kruzích, jejichž orgánem je například list Novoje vremja či jemu podobné deníky, považována za důkaz, že v případě nutnosti bychom si vybrali takové podmínky, jaké dnes panují v Království a na jiných polských územích pod ruskou vládou… Nikdy nebylo méně důvodů než dnes, abychom tyto kruhy, díky nimž jsou polsko-ruské vztahy každým dnem komplikovanější a nesnesitelnější, v podobném domnění utvrzovali. Právě naopak! Mělo by nám záležet spíše na tom, abychom těm méně zaslepeným lidem v Rusku ukázali, kam až může vést taková politika, jaká u nás byla v poslední době praktikována. Je jasné, že se o tom nemohu rozepsat ani podrobněji, ani jasněji, myslím si však, že jsem řekl dost, abych přiměl naše bratry v Haliči k co nejhlubšímu zamyšlení se nad touto věcí a k uspořádání oslav tak, aby nemohly být chápány jako příklon Poláků na jakoukoli stranu.

Grunwald by měl být podle mého názoru velkým, důstojným a významným národním svátkem o dvou tvářích, z nichž jedna se obrací k minulosti se smutnými slovy na rtech: nessun maggior dolore,¹⁶ a druhá hledí do budoucna s nadějí a vírou, že se dějiny našeho národa dosud neuzavřely a že po přechodném úpadku musí dojít ke znovuzrození.

Cestou k tomu je práce, veřejná uctivost, velká obětavost, rozněcování ohňů osvěty pro lid, v jejichž záři:

… až bratr pozná bratra

a nesmrtelnost vstoupí jako anděl v člověka,

budeme lidem světa!¹⁷

(1910)

Poznámky v textu:

¹⁵ S blížícím se výročím pěti set let od vítězství Vladislava II. Jagella nad vojsky Řádu německých rytířů u Grunwaldu se v Polsku horečnatě diskutovalo o oslavách tohoto výročí, jež byly na území autonomní Haliče dlouho připravovány. Hlavní oslavy měly být uspořádány v Krakově, někdejším hlavním městě Jagellonců. Někteří lidé nicméně navrhovali oslavy zrušit, aby nebyli Poláci v pruském záboru vystaveni pronásledování ze strany německé vlády. Sienkiewicz se do debaty vložil krátce před 15. červencem, když na stránkách deníku Gazeta Warszawska (č. 155 z roku 1910) uveřejnil uvážlivý článek nazvaný Ke grunwaldskému výročí.

Autor Křižáků měl být jedním z hlavních aktérů krakovských oslav a živě se o jejich přípravu zajímal. Krátce před výročím však sdělil primátorovi Krakova Juliuszi Leovi, že ze zdravotních důvodů (kvůli chronickým problémům s krkem) musel odjet na léčení do zahraničí a nebude se moci oslav osobně zúčastnit. Není vyloučeno, že se jednalo o „diplomatickou nemoc“, na oslavách však byl přítomen alespoň duchem, díky svému „křižáckému románu“, jenž formoval povědomí Poláků o událostech z doby vlády Vladislava Jagella. O jeho napsání snil od mládí a svůj záměr uskutečnil s desetiletým předstihem před rokem 1910. Přispěl tak jako jeden ze dvou velkých národních umělců k pětisetletému výročí bitvy.

Oním druhým umělcem byl světoznámý pianista a skladatel Ignacy Jan Paderewski, jenž se zasloužil o vybudování monumentálního grunwaldského pomníku, na němž dominuje postava Vladislava II. Jagella na koni. Vpředu stojí opřený o meč jeho bratranec, litevský velkokníže Witold (Vytautas), a pod ním leží mrtvé tělo padlého vůdce křižáckých vojsk Ulricha von Jungingena. Na pravé straně pomníku stojí polský rytíř se zbrojnošem držícím ukořistěné řádové korouhve a na levé straně litevský bojovník hrající na roh, vedle něhož klečí křižácký zajatec. Na zadní straně pomníku se nachází socha rolníka roztrhávajícího pouta. Na podstavci jsou umístěny erby Polska, Litvy, Rusi a bratrských slovanských zemí Čech a Moravy. Autorem pomníku se stal talentovaný sochař Antoni Wiwulski, který na něm pracoval několik let. Celek byl zhotoven v jedné z pařížských slévačských dílen a v předvečer výročí po železnici přepraven do Krakova.

Pomník byl za účasti velkého počtu Poláků ze všech tří záborů i samotného Paderewského odhalen haličským zemským maršálkem Stanisławem Badenim 15. července 1910 na Matejkově náměstí. Kromě obyvatel Krakova (Krakov měl v té době kolem sta tisíc obyvatel) se třídenních oslav zúčastnilo sto tisíc hostů zejména z rakouského záboru. Početné byly i delegace ze sousedních českých zemí i z Chorvatska a Maďarska. Druhý den se konala cvičení sportovních družstev Sokola ze tří záborů a třetí den se lidé vydali na Wawel, kde zástupci haličských stavů, krakovské a lvovské univerzity, Polského království (v rámci Ruska), Poznaňského velkoknížectví (v rámci Německa), celého pruského záboru a Poláků žijících v exilu položili věnce na náhrobek Vladislava II. Jagella.

V nedalekých Niepołomicích, oblíbeném sídle Vladislava Jagella, bylo zahájeno budování kopce, do něhož byla zakopána mimo jiné půda z místa, kde se bitva u Grunwaldu odehrála.

Oslavy se – jak doporučoval Sienkiewicz – odehrávaly v důstojné atmosféře a našly ohlas v řadě míst na území někdejšího polského státu, zejména v Haliči, která byla na rozdíl od ostatních dvou záborů už po několik desetiletí vybavena značnou politickou autonomií.

¹⁶ Dante, Divina commedia V,121: Nessun maggior dolore che ricordarsi del tempo felice ne la miseria. Neexistuje žádná větší bolest než v trápení vzpomínat na šťastné doby. (pozn. překladatelky)

 ¹⁷ Citát pochází z poémy Juliusze Słowackého Odpověď na „Žalmy budoucnosti“ (Odpowiedź na „Psalmy przyszłości”) ze čtyřicátých let 19. století. Poéma byla polemikou s dílem jiného polského romantika Zygmunta Krasińského, autora Žalmů budoucnosti (Psalmy przyszłości). (pozn. překladatelky)

Editor © Marceli Kosman, 2018

Preface © Jaroslav Pánek, 2018

Translation © Michala Benešová, 2018

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Translation © Michal Novotný, 2018

ISBN 978-80-200-2763-4

Henryk Sienkiewicz

Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy

Na svých literárně-historických toulkách prochází Martin Putna širokým územím někdejšího rakousko-uherského mocnářství, od Čech, Moravy a Slezska přes území Rakouska a Uher až do Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie, Haliče, Bukoviny a Bosny. Jeho kniha je galerií obrazů a zemí, náboženských proudů a myšlenkových konceptů, autorů a děl, jejímž cílem je nové vysvětlení a osmyslení Střední Evropy, tohoto „duchovního prostoru proměnlivých hranic“. Vzdor oné „jakoby nekonečné mnohosti a pestrosti“ nakonec v této oblasti nalézá zřetelné rysy společných duchovních dějin. Jejich počátek splývá s počátkem vlády Habsburků nad středoevropským prostorem a s jejich snahou bránit jej před tureckým a posléze i protestantským nebezpečím.

Skutečná Střední Evropa se však podle Martina Putny neutváří v době barokního mocenského tlaku na náboženskou jednotu a rezistence proti němu, ale v „umírněném rakouském osvícenství“, které „pokládá náboženskou toleranci nikoliv za vynucenou slabost, nýbrž za výsostnou křesťanskou ctnost“ a snaží se postupnými proměnami odpovídat na potřeby doby. „Rakouská civilizační mise“ pak není nic jiného než sice pomalé a váhavé, ale přitom soustavné přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ. Právě v tom spatřuje autor jádro toho, oč v duchovních dějinách Střední Evropy šlo a jde.

Martin C. Putna (1968) je literární historik a kritik. Vystudoval klasickou filologii a slavistiku v Praze a teologii v Českých Budějovicích. Od roku 1991 přednáší na Karlově univerzitě v Praze, od roku 2013 je profesorem kulturní antropologie. Působil rovněž jako redaktor revue Souvislosti a jako ředitel Knihovny Václava Havla. Odborně se zabývá především vztahem kultury a náboženství. Vydal knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998), Órigenés z Alexandrie: Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (2001), Řecké nebe nad námi a antický košík: Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře (2006), Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010), Duchovní portrét Václava Havla v rámu české kultury (2011) a několik dalších knih odborných i esejistických. Překládá z latiny, řečtiny, ruštiny, němčiny a angličtiny. 

Nejnovější kniha – kterou vydává Vyšehrad - volně navazuje na jeho rané práce, které vydal spolu s Miluší Zadražilovou: Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991 (1993–1994) a U řek babylonských. Antologie ruské emigrační poezie (1996). Současně tvoří pendant k jeho knihám (rovněž vydaným Vyšehradem) Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010) a Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015).

Ukázka z knihy:

Proč má Babička Boženy Němcové (1820–1862) tak mimořádné posta­vení v české kultuře, proč vstoupila i do povědomí lidí, kteří jinak nečtou obrozenskou literaturu, ba i těch, kteří nečtou téměř vůbec? Jistě to není proto, že jde o pouhou biedermeierovskou idylu. Babička je v kontextu ostatní původní prózy této autorky zcela výjimečná. Jednak proto, že je to kniha jejího života, a každý spisovatel nosí v sobě jen jednu skutečnou knihu, knihu svého vlastního života, ať už jí dá jakýkoli tvar v jakémkoli počtu svazků. Jednak ale proto, že Němcová do této „knihy svého života“, do historické i literární postavy babičky, promítla ideál české svatosti, speciálně svatosti ženské – aniž by to měla v úmyslu, aniž by zřejmě byla ochotna to takto pojmenovat.

Babička je hagiografie. Je to hagiografie pro dobu, která už není ochotna tradiční církevní hagiografii akceptovat, a přece touží po jakési svatosti. Notoricky známá věta knihy, kterou pronáší paní kněžna neboli nejvyšší světská autorita knihy, je vlastně finálním rozsudkem v neviditel­ném procesu svatořečení: „Šťastná to žena.“ Když se tato nenábožensky znějící věta přeloží do latiny, zazní buď „felix mulier“ – nebo také „beata mulier“. Ale „beata“, „blažená“, je také alternativní církevní označení pro „svatá“: „Beata“ překládá se též „blahoslavená“. Felix-beata-sancta: Šťastná-blažená-svatá. Proč ne rovnou „svatá“? Protože Němcová slovo „svatá“ nechce použít: Buď by sugerovalo starý církevní smysl svatosti úředně uznané a pro moderní společnost už nepřitažlivé – nebo nový, přenesený smysl svatosti sekularizované, nacionální, a tedy zase v jiném smyslu oficiálně, obrozenskou společností, uznané (jazyk, národ, Hus).

Co tedy znamená, řekne-li se, že babička je svatá? Katolická tradice zakotvila různé typy svatosti – panna, mučednice, bojovnice, královna, poustevnice. Babička není nic z toho. Pochopit, v čem tkví babiččina sva­tost, snad lze lépe „oklikou“ přes terminologii mahájánového buddhismu, jak to navrhl bývalý skrytý myslitel Aleš Roleček. Ten na babičku vztáhl pojem „bódhisattva“, to znamená bytost, která se z lásky ke všem živým tvorům znovu a znovu vtěluje, pomáhá jim s nekonečným milosrden­stvím a nedá si pokoj, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. A přesně takto se chová babička.

Babička činí dobrodiní: Kdyby na Štědrý den nepřišel host, „babič­ka byla by šla hledat hosta na rozcestí“. Babička není schopna nikoho nenávidět: „Ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkna v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla.“ Hro­zící kolizi se správcovou řeší tedy tiše a pokorně – vyklizením prostoru: Když má správcová přijít, babička s dětmi sama odejde. Babička zjevuje řád světa, a to jak svým příkladem (viz popis babiččina dne od zbožné­ho jitra po zbožné usínání), tak výkladem, a to zvláště v situacích, kdy se řád světa zdá nespravedlivý. Když jí kněžna ukáže dítě předčasně zemřelé Hortensie, babička nachází i v této události dobro pro všechny strany: „Neplačme, přejme jí nebe, pro ni svět nebyl, proto ji Bůh s něho vzal. Toho má Bůh zvláště rád, koho vezme k sobě, kdy je nejšťastnější. A milostivá paní neosiřela.“

Babiččina všeobjímající láska se netýká jen lidí, ale i zvířat – a zvířata tomu rozumějí: „Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je.“ Když babička vypravuje, jak se kdysi po manželově smrti vracela z Kladska k rodičům, zdůrazňuje ve svém vyprávění, že ji nejdřív uviděl a poznal pes: „Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. ‚Chlupáčku, znáš mne?‘ volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslela, že mi srdce lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala.“ Zvířát­ka, konkrétně ovce a pes, jsou také v páté kapitole účastny vyprávěného zázraku na Boušíně. I zvířátka jsou ovšem podrobena témuž božskému etickému řádu „vina – trest – pokání – odpuštění“: To je smysl historie o roztrhaných káčátkách. Provinilí psi nejdřív dostanou holí, což babič­ka komentuje: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“, a pak jim odpustí – když se jí plazí u nohou a tak projeví lítost! „Je vám toho teď líto, viďte?“

Řečeno-li „všichni živí tvorové“, tedy skutečně všichni: Babička svou řečí připodobňuje člověku stromy: „Když stromy v květu se líbají a objímají, bude hojná úroda.“ Spojení babiččina života s přírodními tvory vyvstane nejsilněji při její smrti. O staré jabloni praví: „My jsme si rovny, půjdeme asi zároveň také spat.“ Ještě ke smrtelné posteli si nechá přivést kočky a znovu nabádá k lásce k nim – a první zpráva o její smrti se musí dát včeličkám, „aby nepomřely“.

Mimořádnou sílu babičky spontánně uznávají všichni, kdo s ní přijdou do styku. Nejprve v Proškovic domácnosti: „Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval ‚babičko‘, a co babička řekla a udě­lala, bylo dobře.“ – a to poté, kdy ona si prosadí svou, že bude chodit ve starých šatech: „Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil…“ Poté se babiččina autorita prosadí v celém údo­lí i směrem nahoru, ke kněžně: „To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička.“ Obyvatelé mikrosvěta uznávají babičku jako svrchovanou, vlastně nadlidskou bytost. Adélka se u ní ujišťuje: „Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?“ Babička to pochopitelně ihned popře – ale vyznání víry v babiččinu nesmrtelnost bylo vysloveno! Přímo náboženská autorita babičky je diskutována, zpo­chybněna a znovu potvrzena v rozhovoru Anči a Kristly: „Vždyť babička není evangelium. – Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda sva­tosvatá. – Však ji též za to mám.“ Dívčí spor pak končí větou: „Teď ale poručme se pod ochranu Matky Boží a spěme.“

Jistě, lze říci, že dívky používají obecnou zbožnou frázi, navíc se právě nacházejí na mariánské pouti. Ale přece nelze přehlédnout tuto juxtapozici babičky a Matky Boží. A vskutku, babička v úhrnu svého jednání i v úhrnu vztahu lidí k ní nese zřetelné rysy mariánské, rysy neko­nečně milosrdné slitovnice a orodovnice. I tento eminentně mariánský výraz „orodovat“ je pro babičku použit: „Drahá kněžno, babička chce také orodovat za nešťastné milence, vyslyš ji a prosím tě, drahá kněžno, pomoz!“ Vládne a rozhoduje kněžna, v tomto mikrosvětě obraz Boha – ale rozhoduje se podle toho, oč u ní prosí, „oroduje“, velká přímluvkyně, mariánská postava, babička. Babička sama věří v Pannu Marii coby oro­dovnici – ale autorka knihy Babička a novodobí čtenáři knihy Babička už většinou nikoliv. A právě proto je zde babička, jako postava, která Pannu Marii zastupuje, ba: je čímsi jako jejím vtělením v tomto koutu země.

Důkazem, že babička byla přijata v této roli i čtenáři, je fakt, nakolik se Babiččino údolí, proměněné „sémiózou“ v rozsáhlý přírodní památník knihy, stalo poutním místem, kam přicházejí nejen poutníci literárně poučení, ale především poutníci prostí a zcela sekularizovaní, aby každý na své úrovni poznání prožil onen sakrální zážitek „tady to bylo“, „tudy babička chodila“.

Není v české zemi žádné místo, kam by se takto masově konaly zbožné poutě za literární postavou, navíc za postavou, která měla sice historic­kou předlohu – ale předlohu z hlediska „velké“ historie dokonale bez­významnou. Rakouský novinář Dietmar Grieser v knize Česká babička (2005) napsal lehce ironicky, že „platí návštěva Babiččina údolí s pro­hlídkou všech domů, nostalgickými procházkami, regionální stravou a fotografiemi na památku před pomníkem Babičky k povinnostem, bez jejichž splnění žádný dobrý Čech nesmí odejít z tohoto světa“. Jakub Deml volá o takovémto výletu pateticky ve Šlépějích XXV (1940): „A věru, nebyl to turistický výlet, to byla velmi zbožná pouť, my jsme tam celou Babičku vroucně prožívali, naše duše ji tam viděla, s ní mluvila, se radovala, trpěla, naše duše bolestně říkala: neboj se, Boženo Němcová, neboj ty se, Babičko, neboj se Viktorko, my jsme tady s tebou a my tě nedáme.“ Tak! Zbožná pouť. Čeští lidé chodí do Babiččina údo­lí za babičkou tak, jako babička sama chodívala na pouť do Svatoňovic nebo do Vambeřic za Pannou Marií.

Důkazem tohoto povýšení Babičky na archetypální, božskou postavu je její druhý život. Dosud nejpůsobivějším příkladem je film Babička, který natočila Československá televize roku 1971, na samém počátku nor­malizace, podle scénáře (toho času již zakázaného) dramatika Františka Pavlíčka (1923–2004). Příběh je uchopen jako nadčasový mýtus, v němž se jednotlivé erbovní motivy znovu a znovu vracejí (ke zmatení konzervativních diváků socialistické televize) v kruhu, tak jako se znovu a znovu obrací a vrací kosmobiologický i (alespoň v náznacích) liturgický rok.

Avšak svatost se projevuje nejen „lícem“, nýbrž i „rubem“ – nejen ctě­ním, nýbrž i výsměchem. Parodickým pendantem k Pavlíčkově filmové Babičce je jiná filmová Babička: Soused, který se za domněle mrtvou stařenku vydává (náhodou či tajemnou logikou byla parodická Babička natočena ve skanzenu lidových staveb v Kouřimi, tedy v krajině Prokopově…). Vrcholem všech parodií je ale bezpochyby anonymní text Babička vulgaris. Úryvky tohoto textu odedávna kolovaly a dodnes ústně kolují na českých základních školách. Věty jako „na Starém Běli­dle bylo lautr hovno co dělat“ nebo „Babička šla, co krok, to prd“ jsou stejně dobře známy jako základní obrazy z původní Babičky. „Svatoře­čící“ kněžnina věta o šťastné ženě je zde reakcí na babiččino vyznání: „Já už viděla něco čuráků, ale všechny byly nahoru!“

Jistě, parodie se obrací proti povinné školní četbě, proti ustrnule obro­zenským školním výkladům Babičky. Ale takto drastická a populární parodie je něčím víc: Je rouháním tomu neuvěřitelně silnému obrazu mravní čistoty. Symbolické pomazávání hovny a vkládání sexuálních, a zvláště incestních významů je přirozenou reakcí na silnou blízkost posvátností. Je dokonce reakcí velmi slovanskou, viz ruské „rugatělstvo po matěri“, jež je neoddělitelnou rubovou stránkou vnímání mateřské, mariánské svatosti.

© Martin C. Putna, 2018

ISBN 978-80-7429-977-3

Jaroslav Velinský: Mrtvý z Olivetské hory

Deštivou nocí uprostřed hor spěchá muž v lesnickém klobouku a se psem na vodítku. Ve tmě u skalního převisu se mihotá zář ohně trampského tábora a na lesní cestě leží mrtvé tělo se šerifskou hvězdou na košili.

Mokrým lesem zatím brouzdají účastníci stokilometrového turistického pochodu – mezi nimi kriminalista na penzi Augustin Veliký, jeho přítel v činné službě nadporučík Dvořák a jejich společný známý, malíř Jozífek Smetana. Nevědí, že je kromě únavné túry čeká vyšetřování vraždy, jejíhož pachatele odhalí za jedinou noc…

V příbězích odehrávajících se v padesátých a šedesátých letech ve fiktivním severočeském městě (v němž se dá snadno rozpoznat Liberec) uvedl Jaroslav Velinský na scénu penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho přátele: malíře Jozífka Smetanu, sochařku Grétu Hornovou a nadporučika VB Antonína Dvořáka.

Třetí příběh ze série detektivek s Augustinem Velikým věnoval autor kamarádům trampům a památce jizerských lesů, kde v šedesátých letech založil trampskou osadu Island, která měla svůj kemp právě na vrcholu Olivetské hory. V roce 1990 se stal román prvním sešitem obnoveného Rodokapsu, nyní vychází podruhé.

Nakladatelství Mystery Press vydává případy Augustina Velikého & spol. v reprintech prvních vydání, a to zatím pouze v elektronické podobě. Takto už vyšly knihy Spravedlivá pistole a Hra na smrt, v květnu bude následovat Krvavá fontána (opět s působivou obálkou výtvarníka Daniela Špačka) a na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.

Ukázka z knihy:

Pes natáhl krk a pohnul velkou nemotornou hlavou sem a tam.

Zavětřil.

Potom se mu zježila mokrá srst na hřbetě. Tlumeně zavrčel.

Najednou se mu chtělo sednout, vztyčit čenich a zazpívat smutnou píseň, kterou zná každý pes od narození. Nevěděl, proč se mu chce výt právě teď. Neměl tušení, jak souvisejí bolestné tóny, které se mu derou z hrdla, s tím předmětem na zemi, nataženým mezi dvěma velkými loužemi. Navíc se mu zdálo, že se mezi tajemné a dráždivé pachy nočního lesa mísí něco nepatřičného. Nikoliv nepříjemného. Nějak si to spojoval s pocitem, který začínal mezi ušima a končil na břiše; tehdy se převaloval na zádech a směšně roztaženými běhy šermoval na všechny strany. Ale tady chybělo to hlavní, jediné, čemu se dokázal odevzdat beze zbytku, s celou vášní psího srdce, které ještě nezapomnělo vůni a teplo rodného kotce, drsné mazlení matky a pranice se sourozenci.

Pokusil se zakňučet.

„Fuj,“ řekl mu dvounohý pěstoun.

Ohlédl se. Rozumím, říkaly jeho oči. Nebudu zpívat.

„Kupředu.“

Ano, to znám, souhlasil. Mohu ti udělat radost, neboť i ty jsi služebníkem mého psího boha. Rozběhnu se, spojen s tebou tou dlouhou věcí, kterou jsem nejdřív tak nenáviděl a kterou jsem se dlouho učil snášet. Poběžím rád. Tak, že mi nepostačíš. Jsi nedokonalý; nedokážeš skákat jako já, neumíš zpívat smutnou píseň psů. Nerozumíš ničemu z toho, co bych ti chtěl říct.

A přesto poslouchám.

Kupředu…

Přeskočil s nechutí dlouhou, nehybnou věc. Ten za ním ji obešel.

Vodítko se napjalo.

Pes šel, naléhaje hrudí na široký obojek. Člověk za ním klopýtal, vyhýbaje se kalužím, a polohlasně bručel. Snad kletby na účet deště, který bublal, hučel a lomozil.

* * *

„Jenerál Vindiškréc a vojanští páni,“ zanotoval nastydlým hlasem vousáč v celtovém tříčtvrťáku.

Několik mladých mužů v šortkách a maratónkách se po něm ohlédlo.

„Do kopce se nezpívá,“ zabručel jeden z nich.

„Zpívat z kopce je stejná pitomost,“ odpověděl vousáč. „Ostatně, proč bych nezpíval do kopce, hochu. Sto kilometrů se přece taky normálně nechodí. Ani po rovině, natožpak křížem krážem pustými pralesy.“

„Ona tě legrace přejde,“ odsekl odpůrce jenerála Vindiškréce. „Na devadesátým kiláku tutově.“

Vousáč řekl, že stejně umí jen první sloku, a odmlčel se.

„Nasazujem trhák,“ ozval se někde za ním bujarý hlas. Několik dalších se zachechtalo. Chviličku nato se kolem vousáče přehnala skupina povykujících chodců. Povzbuzovali se navzájem a igelitové pláštěnky na nich rytmicky šustily.

„To jsou ti praví,“ prohlásil mužík v těžkých botách, pochodující vedle vousáče. „Nejdřív hop, potom trop. Na padesátce je dohoníme. Budou sedět ve škarpě a masírovat si lejtka.“

Vousáč mlčky souhlasil, i když neměl příliš mnoho zkušeností se stokilometrovými pochoďáky. Vlastnil staršího oplíka-kadeta, který ho s mírnými výkyvy ve spolehlivosti dopravil, kam potřeboval. Na tenhle pochod se vypravil na pozvání svého přítele, někdejšího vodního pólisty, který byl toho názoru, že malá zkouška sebeovládání nemůže nikdy škodit. Vousatý malíř Josef Smetana sice prohlásil, že si představuje sebeovládání docela jinak, například tak, že odolá a nepůjde nikam, ale nakonec se mu zželelo přítele a nechal se přesvědčit. Dokonce na pochoďák nachytal jejich dalšího společného známého, bývalého pracovníka kriminálky. Ten byl v této chvíli jediným orientačním bodem, podle něhož Smetana určoval, kde zůstal iniciátor jejich účasti na pochoďáku, bývalý vodní pólista a v současnosti esenbák, nadporučík Antonín Dvořák. Orientační bod se jmenoval Augustin Veliký a měřil něco málo ke dvěma metrům. Tyčil se mezi hloučky turistů jako maják.

„Nějak zaostáváme,“ říkal co chvíli malému zavalitému Dvořákovi. „Jozífek je někde támhle a uhání jako jelen.“

Když to řekl poosmnácté, prohlásil nadporučík, že Jozífkovi je třicet, má mladý nohy a kouká tam vpředu po holkách, který maj taky mladý nohy.

„Navíc mám na patě puchejř,“ dodal zavile.

„Konečně – nač se honit,“ řekl Augustin Veliký. „Nejsme na závodech.“

„Hlavně dojít,“ prohlásil jeden ze seniorů turistického oddílu, který pořádal stokilometrový pochod NAPŘÍČ SEVERNÍMI SMRČINAMI už třetí rok. „Upomínkové vlajčičky dostane každý.“

„To je ohromné,“ řekl Veliký.

„Poslyšte,“ zeptal se ho jiný z chodců, silný, rozložitý muž zarudlého obličeje, „ten váš přítel vpředu, to je ten známý výtvarník?“

„Ano, to je on,“ kývl Veliký. „Náš nepochopený Rembrandt. Chcete se s ním seznámit?“

„Vystavil mou dceru,“ pravil dutě turista. „Nahatou, pane. Každý ji poznal.“

„No vidíte,“ řekl Veliký. „To je pěkné. Dneska to umí málokdo, aby byl model k poznání.“

Muž na to nic neřekl a přidal do kroku. Veliký se díval na jeho kamenná lýtka, rytmicky se nadouvající pod převislými bublinami starodávných pumpek. „Zdá se mi, že jsem řekl proklatě mnoho,“ vzdychl.

„Jestli má takové šutry taky na rukou…,“ řekl Dvořák.

„Snad se s ním nebude prát na silnici! Třeba si chce objednat další obraz.“

„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou nadporučík.

„Já taky ne,“ souhlasil Veliký a natáhl krk jako žirafa.

Neviděl ani otce zneuctěné dcery, ani netvora Josefa Smetanu. Dlouhá šňůra turistů zabočila ze silnice na lesní cestu. Kroutila se jako had, terén začal stoupat a déšť zesílil.

„Vy nemáte pršiplášť?“ zeptal se vpředu zneuznaný Rembrandt blondýnky se zmoklými culíky, která šlapala stovku s partou několika mladých děvčat a chlapců. Na rozdíl od ostatních turistů, kteří nesli chlebníky, nebo dokonce vůbec nic, měla blondýnka stejně jako ostatní z její skupinky na zádech bytelný dlouhý vak. Vypadala křehce, ale i s tou slušnou váhou na zádech pochodovala statečně. Před chvílí se opozdila, když si něco upravovala na botě. Jen proto na ni Jozífek promluvil.

A taky proto, že měla mladé nohy, jak před chvílí podotkl nadporučík Dvořák. V těsných nohavicích to bylo znát až hrůza.

Odpověděla mu na půl úst. Ne, neměla pršiplášť. Ale nezdálo se, že by jí to příliš vadilo.

„Jste zdejší?“ zeptal se Jozífek.

„Co vás napadá,“ řekla dívka s culíky. „Vypadám na to, že bydlím v lese?“

„Ale jo,“ zasmál se malíř. „Můžu vám půjčit zrcátko.“

„Nemám ráda pány, kteří s sebou nosí zrcátka,“ odsekla dívka. „A vůbec, nemám na vás čas. Támhle mám kámoše, víte?“

„Přeškoda,“ vzdychl Jozífek. „Právě jsem vám chtěl říct, že bych pro vás učinil všechno na světě.“

„To je fajn,“ řeklo děvče. „Dejte mi teda pokoj.“

„Eh,“ vzdychl Jozífek, „má podstřešní mansarda vás není hodna.“

Dívka přidala do kroku. Jozífek naopak zvolnil a kráčel docela pomalu s očima upřenýma někam pod dolní okraj dívčina zavazadla. Z příjemných meditací ho vyrušil Veliký.

„Je tady dědek a ptá se po vás,“ prohlásil. „Snad abyste to vzal zkratkou.“

„Já mám zrovna chuť uvažovat o starých pánech,“ zabručel Smetana. „O co jde?“

„O jakousi vaši modelku,“ vysvětloval chvatně Veliký. „Tatínek.“

„Ó jé,“ vzdychl malíř a zděšeně se rozhlédl. „To bude pan Ďoublík. Nuže, zmužile vpřed.“

Po těchto slovech se vrhl do lesa. Veliký tam vrazil za ním. „Co chcete dělat,“ šeptal. „V cíli dostaneme vlajčičky.“

Jozífek prohlásil, že všecky cesty vedou do Říma.

„Tak tu moment počkejte,“ řekl Veliký. „Musím sehnat Dvořáka. Nemůžeme ho nechat Ďoublíkovi napospas. On přece tu nahatou Ďoublíkovou nemaloval.“

„Jeho škoda,“ pravil Jozífek. „I když si myslím, že by se od něj malovat nedala.“

Veliký se za chvíli vrátil s kulhajícím nadporučíkem. Řekl, že jsou na čtyřicátém kilometru. Pršelo stále víc a nevypadalo to na vyjasnění.

* * *

„Stoupněte si semhle,“ řekl Veliký. „Prší nějak šikmo nebo co.“

Blikla baterka.

„Devět hodin,“ oznámil Veliký. „A ještě nejsme na trase.“

„První tam nebudeme, to dá rozum,“ řekl Jozífek Smetana. „Jenom aby na nás počkali s těmi vlajčičkami.“

„Oni počkají,“ utěšoval ho Dvořák. „Když nikdo jiný, pan Ďoublík určitě. Jistě nám ty praporky schová.“

„Jsem z toho celý veselý,“ přiznal se malíř. „Taky se mi v kapse rozpustily cigarety.“

„Tak jsme asi na osmdesátém kilometru,“ řekl Veliký, který ve světle baterky studoval mapu. Byla už hezky rozmočená, i když se ji snažili chránit, jak nejlíp to šlo.

„Myslím, že jdeme správně,“ prohlásil nadporučík a opřel se dlaní natažené paže o kmen starého smrku. „Jenom ta pata mi dává zabrat.“

„Hlavně že vás ještě nepřešla radost z prokázaného sebeovládání,“ řekl Veliký a složil mapu.

„Radost z prokázaného sebeovládání je jenom jedna stránka věci,“ odpověděl Dvořák, tiše sykaje.

„Ta lepší, pochopitelně,“ ušklíbl se dlouhán a sundal si klobouk. Oklepal z jeho střechy vodu a znovu si ho pečlivě nasadil.

„Ta lepší,“ souhlasil nadporučík. „Do té horší počítám nešťastnou patu a kapitána Pařízka, který mi pozítří vynadá, že pajdám ve službě. Jako bych ho slyšel.“

„Jsem ochoten vyměnit vaši odřeninu za pana Ďoublíka,“ řekl Jozífek.

„Děkuji, to půjdu radši bos.“

„Dostal byste rýmu.“

„Raději dostanu rýmu než pár přes hlavu,“ zasmál se Dvořák. „Naštěstí mě hřeje pomyšlení na ubývající kilometry. Pojďme dál. Puchýř by se rozležel.“

Veliký kývl a vykročil. Nadporučík se pustil stromu a hopsavě ho následoval, opatrně našlapuje.

„Být tady trafika,“ vzdychl vousáč Smetana a vyrazil za svými společníky.

Někde vlevo od nich se táhla hladina horské přehrady. V temnotě srpnové noci bez měsíce rozmazával déšť kontury stromů do neskutečného mlhava.

Měli před sebou ještě jeden horský hřbet. Potom cesta klesala, stále opuštěnými lesy až k hájence v Jidášově dole. Odtamtud byly k cíli pochodu, nádražíčku ve Smrkové Studánce, čtyři kilometry. Proti osmdesáti, které měli za sebou, to byl pakatel.

Temnota zhoustla. Poblíž přítoku přehrady rostla spousta mladých smrčků. Odbočili a odvážně se ponořili do tmy. Veliký vytáhl baterku.

„Není to příliš zálesácké,“ poznamenal. „Ale tady někde bychom měli narazit na trasu.“

Dvořák s Jozífkem neodpověděli. Měli co dělat, aby si nezlámali nohy na cestě plné vyčnělých kořenů a příčných stružek s bublající vodou. Potom odbočili. Vodou napitý mech mlaskal pod nohama. Trochu se rozsvětlilo, dlouhán zhasl baterku a z deště se vynořil zkroucený, bezmála třímetrový samorost s prkennou stříškou.

„A jsme tady,“ pochvaloval si Dvořák. „Poslední stoupání. Upřímně se přiznám, že cítím rub a líc tohohle kopce už předem. Hlavně v levé noze.“

Stoupání nebylo tak zlé. Horší bylo, že se tady cesta změnila v mělkou a studenou bystřinu s tůňkami bezedného písku a jako sklo kluzkými balvany. Tůňkám se příliš nevyhýbali; v botách měli už dávno mokro. Zaměřili se spíš na kamení, o které škobrtali jen což. Povídat si přestali. Teprve pár metrů pod vrcholem hřebenu podotkl nadporučík, že mají další tři kilometry z krku. Smetana nato odvětil, že by dal království za koně.

Přeskočili s námahou poslední tůňku a zastavili se.

Před nimi se táhla až k černé čáře lesa stoupající zvlněná pláň. Z vysoké trávy místy vyčnívaly pahýly stromů a obludné skalní bloky.

„Tady jsem poprvé,“ řekl Dvořák.

„Moc se tudy nechodí,“ kývl dlouhán. „Víte, tady ta pláň, to je spálený polom. Mně se líbí ty skály. Támhle nahoře stojí triangl. Kóta 876.“

„Byl jsem tady jednou malovat,“ řekl Smetana. „Nevím, co mě to napadlo. Vylezla mi z toho hrozná pošmournost. Jmenuje se to tady Olivetská hora.“

„Připadá mi to spíš jako Golgota,“ vzdychl nadporučík. „Jenže vy jste se sem jistě netáhl s odřenou patou.“

„To ne,“ souhlasil Jozífek. „S Fanynkou Brůžkovou, pokud se nemýlím.“

Chvíli mlčeli.

„Ale vzduch tady je,“ pochválil si Dvořák.

„Nevím, proč by tu nebyl,“ řekl Smetana. „Tehdy tu byl taky.“

„Pst,“ udělal náhle Veliký.

Dvořák a Smetana ztichli a nastražili uši.

Nemuseli se dohadovat. Někdo spěchal po cestě proti nim. Zaslechli zarachocení kamene a tiché, nesrozumitelné zaklení.

Stáli a čekali. Nebylo prakticky možné, aby to byl někdo z účastníků stokilometrového pochodu. Šel opačným směrem. Někdo, kdo si vyšel na výlet? Bylo kolem desáté hodiny a k nejbližšímu lidskému obydlí to bylo šest kilometrů. Ale to stálo kdesi vlevo, pod severním svahem Olivetské hory. Nevedla tam odtud žádná cesta a nebylo tam prakticky o nic blíž než do Jidášova dolu.

Zvuky se změnily v černý stín, když se neznámý přiblížil na dvacet kroků. Ani teď by je snad nespatřil, byl právě na vrcholu kopce, zatímco Veliký s Dvořákem a Smetanou stáli poněkud níž, na pozadí lesa.

Ale ucítil je pes, který se zuřivě rozštěkal.

Muž se překvapeně zastavil. Pes štěkal dál.