Debutový román
mladého olomouckého spisovatele. Stylem i obsahem navazuje na předchozí
autorovy sbírky dekadentních povídek Příběhy sráče a O(byčejný) ŽIVOT psané bez
příkras a cenzury, s nevybíravým slovníkem, undergroundovou emotivní přímostí a
velkou dávkou upřímnosti, sebeironie a humorné nadsázky, odkazující na nejlepší
tradice americké Beat generation a autory jako John Fante nebo Charles
Bukowski.
Měsíc života (konec
srpna - konec září 2017) autorova alter ega − nezaměstnaného spisovatele,
introverta, inklinujícího k bohémství a samotě, trpícího depresemi a
opovrhujícího konzumním životem. Bydlí v mizerném podnájmu, bere jakoukoliv
příležitostnou práci, žije jako psanec na okraji jím nenáviděné společnosti a
potýká se s existenčními problémy, „díky“ nimž se často ocitá v až
tragikomických, zoufale banálních i šílených životních situacích. Navzdory
podlomenému zdraví se snaží řešit své problémy drogami, prášky, litry vypitého
alkoholu a náhodnými milostnými románky. Jeho nejmilejším únikem z reality je
však psaní, při něm se snaží srovnat své roztříštěné myšlenky a najít smysl
života a především sebe sama.
Vydává
nakladatelství Jonathan Livingston.
Ukázka z knihy:
18.
Když jsem přišel domů, hned u vchodu jsem si všiml
Milanových sandálů. Zřejmě si i tento pátek vzal v práci volno
za všechny ty nadělané přesčasy z předchozích dnů, kvůli kterým
přicházel domů pozdě večer a my se tak v bytě nějak míjeli. Byl jsem
tedy rád, že s ním opět budu moci prohodit nějaké to slovo.
Vyzul jsem si boty, ponechal je vedle těch jeho
a balerín, nad jejichž přítomností jsem se překvapivě nepozastavil,
a vydal se do svého pokoje. Když jsem procházel kolem otevřených
dveří koupelny, všiml jsem si, že v ní Milan klečí na podlaze naproti
pračce a bez jediného pohnutí civí do jejího bubnu.
„Ahoj, děje se něco? Že ty jsi zase překouřený a čumíš
místo ,Teorie velkého třesku‘ na to, jak se pere prádlo?“ zeptal jsem se.
(Ani bych se tomu nedivil; tento americký seriál jsem odjakživa nesnášel
a omlouvám se nyní všem, kteří s mým názorem pohrdavě nesouhlasí.)
Milan se na mě podíval a místo odpovědi zvedl ruku, ve které
držel madlo od dvířek pračky.
„Tys to urval!“ chytil jsem se zděšeně za hlavu. „Já ti
stokrát říkal, že když pračka dopere, musíš počkat, až se vypne zámek,
a teprve pak můžeš tahat za madlo!“
„Já čekal, prostě se to nějak ulomilo.“
„Hovno to, tys to ulomil!“
Před očima se mi promítla scéna s nejpravděpodobnějším
scénářem celé této situace, kdy Milan, nedbaje výstrah červeně blikajícího
čidla upozorňujícího, že dvířka ještě nejdou otevřít, lomcuje madlem tak silně,
až jej nakonec ulomí a zůstane mu v ruce.
„A do prdele. Já to urval. Určitě to ještě bylo
zamčený! Co teď s tím? Až dojde Jarda domů, určitě si bude myslet, že zase
přehulenej čumím do bubnu pračky, a až mu ukážu utržený madlo,
stoprocentně začne vyvádět a řekne něco jako: ,Já se z tebe asi
poseru.‘ “
„Já se z tebe asi poseru!“ křičel jsem i nadále,
zatímco Milan se vrátil pohledem k dvířkům pračky.
„Ale no tak... klid. Tohle se přece může stát každému,“
ozval se najednou dívčí hlas. Až poté jsem si všiml, že vedle Milana klečí
nějaká holka, které patřily zmíněné baleríny položené u botníku. Jak jsem
ji mohl přehlédnout? Když vykoukla zpoza Milanova těla, došlo mi to. Byla to
jedna z nejošklivějších holek, kterou jsem ve svém životě viděl; řídké
vlasy podivně našedlé barvy, rostoucí nad vysokým čelem, černou tužkou
zvýrazněné tenké obočí, mžourající přivřené oči s tmavými kruhy pod nimi,
křivý nos a ústa jakoby bez rtů, nad nimiž se leskl piercing v podobě
stříbrné pecky. Níž už jsem se raději ani nedíval. V seznamu „TOP 10
ošklivek“ by spolehlivě zabírala bronzový stupínek hned za holkou, se
kterou jsem měl v šestnácti na rande naslepo (zlatá medaile),
a dívkou, která mě po několik dnů a nocí pronásledovala
na dovolené ve vranovském kempu s chutěmi mě vykouřit. Vzhledem
k tomu, že jsem jí kvůli jejímu nepříliš pohlednému úsměvu plnému
rozbitých, žlutých zubů přezdíval „Šutrolam“, jistě si dokážete představit, že
úprky před ní měly své opodstatnění.
„Ehm… cože?“ zatřepal jsem nevěřícně hlavou v domnění,
že se mi to celé jen zdá.
„Nebuď takový cholerik. Vždyť se nic tak hrozného nestalo,“
pokračovala.
„A ty jsi... ehm... ty jsi, do prdele, kdo?“
„Já jsem přece Mirka! Milanova přítelkyně,“ pousmála se
a láskyplně zamrkala, což na mě v tu chvíli zapůsobilo tak
uklidňujícím dojmem, že jsem ji ve zmíněném seznamu smířlivě přesunul ze
třetího místa až na šesté, z čehož by stoprocentně měla velkou
radost. Milan nadále koukal před sebe a z letargie jej probralo až mé
bouchnutí pěstí do pravého ramene.
„Co? Jo, promiň, přemejšlím, co s tím,“ zachroptěl.
„Co s tím? Povím ti naprosto přesně, co s tím!
Prostě koupíš novou pračku nebo aspoň dvířka, pokud to bude možné,“ předhodil
jsem mu můj jasný plán.
„Ale já přemejšlím, co s tím prádlem! Mám tam věci,
v kterejch jsem chtěl jít zejtra na diskotéku!“
Když si Mirka všimla, jak se nadechuji k dalšímu řevu,
předběhla mě svým: „Neboj, neboj! My to s Milanem celé nějak prokoumáme
a vyřešíme, slibuji!“ snažila se mě opět uklidnit a tentokrát se
usmála hezky do široka, čímž mi dala vzpomenout na vranovskou „slečnu
Šutrolamovou“.
Nezlob se na mě, Mirko, vím, že ses snažila celou
situaci vyžehlit (a celkem se ti to i dařilo), ale i tak ses
po tomto úsměvu propadla v seznamu „TOP 10 ošklivek“ zpátky
na třetí pozici.
Žádné komentáře:
Okomentovat