Geoffrey Household: Drsný muž

Drsný muž je jeden z klasických thrillerů 20. století.

Angličan naplánuje atentát na diktátora jisté evropské země. V poslední chvíli je však odhalen a padne do rukou krutých a rafinovaných mučitelů. Ve své vynalézavosti zosnují jeho smrt, která má vypadat jako nehoda při lovu, ale pro jednou to zpackají a lovec uprchne. Jenže ani v rodné Anglii není před pronásledovateli v bezpečí – a tak se drsný muž musí vzdát všech výhod, které mu přináší jeho postavení a civilizace. Z lovce se tak stává lovná zvěř...

Geoffrey Edward West Household (30. listopadu 1900 – 4. října 1988) byl plodný britský romanopisec, který psal především thrillery. Z úctyhodné palety 36 napsaných knih ho nejvíc proslavil román Drsný muž (Rogue Male, 1939).

Narodil se v Bristolu, do školy chodil v Dorsetu a Bristolu a v roce 1922 získal na Oxfordu bakalářský titul v oboru anglické literatury. V letech 1922–1926 pracoval jako pomocný tajemník v bukurešťské bance. Roku 1926 odešel do Španělska, kde se živil jako obchodní zástupce prodejem banánů. V roce 1929 se Household přestěhoval do Spojených států, kde se podílel na dětských encyklopediích a ve službách stanice CBS psal rozhlasové hry pro děti. V letech 1933 až 1939 pracoval jako obchodní cestující pro výrobce inkoustů v Evropě, na Středním Východě a v Jižní Americe. Za druhé světové války sloužil v britské tajné službě na půdě Rumunska, Řecka a Středního východu.

Podle Drsného muže natočil roku 1941 v americké produkci německý režisér Fritz Lang snímek Man Hunt.

Román v českém překladu vydává nakladatelství Jota.

Ukázka z knihy:

Nic jim nemohu vyčítat. Ostatně na to, aby člověk střelil kance nebo medvěda, nepotřebuje mít teleskopické hledí. Když na mě tedy přišli, jak na vzdálenost pěti set padesáti yardů pozoruji terasu, bylo jen přirozené, že dělali unáhlené závěry. A chovali se, řekl bych, diskrétně. Nejsem od pohledu anarchista ani fanatik a nevypadám na to, že se zajímám o politiku. Možná jsem v parlamentu svého času zastupoval zemědělské voliče na jihu Anglie, ale to se nedá přece brát jako politika. Měl jsem u sebe britský pas, a kdybych byl přistižen, jak do Domu vcházím, a ne že ho sleduji, nejspíš by mě pozvali na oběd. Byl to dost zapeklitý problém na to, aby ho rozhněvaní muži vyřešili za jediné odpoledne.

Za dané situace si museli klást otázku, jestli neplním nějakou oficiální misi, ale potom to podezření zřejmě zavrhli. Atentáty žádná vláda nepodporuje, a nejméně ze všech ta naše. A co kdybych jednal jen sám za sebe? To muselo působit velmi nepravděpodobně, každý na mně přece viděl, že nejsem typem anděla pomsty. Byl jsem tedy nevinný? Nechoval jsem žádné zločinné záměry a byl jsem skutečně jen sportovec, jak jsem jim tvrdil, který nemohl odolat pokušení a rozhodl se sledovat nedotknutelného?

Po dvou nebo třech hodinách kladení otázek jsem na nich viděl, že jsem je řádně vyvedl z míry. Nevěřili mi, ačkoli už začínali chápat, že znuděný a bohatý Angličan, který lovil všechnu tu obyčejnou zvěř, by mohl nacházet zvrácenou potěchu ve slídění po největších zvířatech, co chodila po zemi. Ale i kdyby mé vysvětlení bylo pravdivé a provozoval jsem jen formální lov, neznamenalo by to žádný rozdíl. Nemohli mi zkrátka dovolit přežít.

Tou dobou už jsem byl samozřejmě hodně zmlácený. Nehty už mi sice dorůstají, ale levé oko je stále prakticky k ničemu. Nebyl jsem ten případ, který můžete s omluvami propustit. Pravděpodobně by mi vystrojili okázalý pohřeb, kde by lovci stříleli salvy a troubili na rohy za přítomnosti všech těch hlavounů v nóbl oblecích, a taky by vztyčili kamenný obelisk na památku bratra sportovce. Na takové věci je užije.

Jenomže oni to celé zpackali. Vzali mě na okraj skály a spustili přes něj, abych se držel jen za ruce. To bylo velmi mazané. Drápání po drsné skále mělo – jakž takž – vysvětlovat stav mých nehtů, až mě najdou. Samozřejmě že jsem se držel jako klíště, ani nevím jak dlouho. Nechápu, proč jsem nebyl rád, že můžu umřít, když jsem přece viděl, že stejně nemám naději na život – a čím rychlejší konec, tím menší trápení. Já jsem však nebyl rád. Člověk vždycky doufá – tedy pokud se dá lpění na životě nazvat nadějí. Nejsem až tak civilizovaný, abych se nenechal ovlivnit tou silou, která přinutí králíka prchat, když po něm jde lasice. Králík nedoufá v nic, řekl bych. Představa budoucnosti je jeho mysli cizí. Ale uteče. A tak já jsem pro změnu visel, dokud jsem nespadl.

Nevěděl jsem jistě, jestli jsem mezitím umřel nebo ne. Vždycky jsem věřil, že vědomí po fyzické smrti přetrvává (ačkoli nemám názor na to, jak dlouho), a tak jsem usoudil, že asi budu po smrti. Padal jsem zatraceně dlouho; vůbec mi nedávalo smysl, že bych mohl ještě žít. A pak přišel ten strašlivý okamžik bolesti. Měl jsem dojem, že mi vzadu chybí kusy stehen a hýždí, jako by je někdo odstřihl, stáhl, seškrábal – co já vím. Zcela zřejmě a neodvolatelně jsem se rozloučil s velkým množstvím své vlastní živé hmoty.

Má druhá myšlenka – touha po smrti. Představit si sebe sama živého a v konzistenci bláta bylo skutečně nechutné. Všude kolem mě čvachtala jakási kašovitá hmota, v jejímž středu jsem absurdně setrvával při vědomí. Tušil jsem, že to bahno jsem já, chutnalo po krvi. Až pak mě napadlo, že to měkké prodloužení mého těla by skutečně mohla být bažina a že snad chutná po krvi to, do čeho jsem spadl.

Zřítil jsem se do močálu, plochou malého, ale hlubokého. Jestliže si v tuto chvíli myslím, že jsem živý – ano, dnes, mohu si to myslet, ale stále se zdráhám líčit sama sebe jako živou bytost, co živá zůstane –, je to proto, že jsem neviděl ani necítil, kolik škody se napáchalo. Obklopovala mě tma a byl jsem ztuhlý a necitlivý. Pomocí trsů trávy jsem se vyvlekl ven, tvor z bahna, zavinutý a skrytý v bahně. Z močálu se prudce zvedal štěrkový svah. Při pádu jsem se oči očividně odřel. Žádnou bolest už jsem necítil. Mohl jsem tedy přesvědčit sám sebe, že nejsem zraněný o nic víc, než když mě strčili z útesu. A tak jsem se rozhodl uchýlit se jinam, než přijdou hledat mé tělo.

Ačkoli jsem o tom tehdy nevěděl, měl jsem spoustu času. Nechtěli mé tělo najít dřív, než bude ztuhlé, a vzali si na to nezávislé svědky. Nešťastný bratr sportovec měl být objeven náhodou, aniž by předtím někdo hýbal s jeho mrtvolou, a celá historka o jeho osudu měla být dokonale jasná už při pohledu na ten strašně prudký kamenitý svah, kde uklouzl.

Na úpatí skály ležela otevřená lesnatá krajina. Nepamatuji si nic než to, že tam byly husté stíny a prořídlé stíny. Obraz v mé mysli je tak nejasný, že to klidně mohly být houštiny, mraky nebo mořské vlny. Šel jsem asi míli, řekl bych, a vybral si hustou tmu, kde jsem omdlel. Za noc jsem se několikrát jakž takž probral k vědomí, ale pokaždé jsem si ho nechal zase vyklouznout. Do tohoto obtížného světa jsem se vrátil až po východu slunce.

Když se rozednilo, pokusil jsem se vstát, ale samozřejmě bezúspěšně. Podruhé jsem to ani nezkoušel. Každým pohybem svalů jsem porušoval svůj pěkný krunýř z bahna. A kdykoli se ze mě odloupl škraloup, začal jsem v tom místě krvácet. Ne, určitě nebylo v mém zájmu se toho krunýře zbavovat.

Věděl jsem, kde tam teče voda. Nikdy jsem ten potok neviděl a směrem jsem si byl jistý snad jen díky podvědomé vzpomínce na mapu. Ale věděl jsem, kde voda je, a zamířil jsem k ní. Plazil jsem se po břiše a používal lokty místo nohou, zatímco za mnou zůstávala stopa jako za raněným krokodýlem, slizká a krvavá. Do potoka jsem lézt nechtěl – to bláto bych ze sebe nesmyl za nic na světě, protože jsem věděl, že mé vnitřnosti drží pohromadě jen díky němu. Blížil jsem se však k okraji.

Byla v tom logika uštvaného zvířete, nebo snad spíš vůbec žádná logika. Nevěděl jsem, jestli by mysl usedle žijícího měšťana pracovala stejně, ale myslím, že kdyby byl ošklivě raněný, tak ano. Musíte být ošklivě ranění, abyste dospěli do stavu na pokraji zániku, kdy přestanete myslet na to, co máte dělat, a pouze to děláte.

Zanechával jsem za sebou stopu, aby to vypadalo, že jsem se dostal k potoku. Připlazil jsem se na kraj, napil se a pak jsem se na břiše obrátil v mělčině asi dva palce hluboké. Bylo to bezpečné místo, neboť se dalo očekávat, že voda všechny stopy převalování smyje. Vystopují mě do krytu, kde jsem ležel přes noc, a odtud k vodě. Ale kam jsem zamířil po vylezení z vody, o tom se budou jen dohadovat.

Já sám jsem nepochyboval o tom, kam putuji, a za to rozhodnutí musím poděkovat svým užitečným předkům. Jelen by chvíli klusal proti proudu nebo po něm a z vody by vyšel v místě, kde by to lovec neodhalil zrakem ani čichem. Opice by nic takového neučinila, ta by nadělala zmatek ve stopách a pak by zmizela do třetího rozměru.

Když jsem se v mělčině obrátil, plazil jsem se zase zpátky – pořád a pořád po té zatracené hadí stopě, kterou jsem vytvořil cestou k potoku. Bylo snadné ji sledovat, když se mi před očima z té výšky asi šesti palců jevila jako venkovská cesta. Jak se tak teď nad tím zamýšlím, říkám si – když za mnou šli k potoku, jak si mohli nevšimnout, že některá stébla trávy jsou ohnutá špatným směrem a že jsem se tudíž musel vracet stejnou cestou zpět? Jenže koho by to sakra napadlo? Žádné zákony neříkají, jaký otisk po sobě člověk zanechá, když se plazí po břiše – přičemž na takové monstrózní stopě necítili očividně potřebu dívat se po detailech.

Zpáteční cesta mě zavedla do březového hájku, kde byla země měkká a bez lesního podrostu. Prosmekl jsem se okolo kmene jednoho stromu, na nějž jsem se chystal vylézt. Nejbližší větev rostla asi dvě stopy nad zemí a nad ní další a další, sladce vonící větve černé jako saze tak blízko u sebe, že vypadaly jako příčky žebříku. Svaly na mých rukou zůstaly neporušené; už dávno jsem se přestal starat o to, jaký je stav povrchových partií.

Odvahu zapřít se nohama o větev jsem našel až poté, co jsem se vysoukal vysoko nad úroveň očí dospělého muže. Boty by zanechaly blátivé otisky, které by nikdo nepřehlédl, a tak jsem prvních deset stop vylezl na jeden zátah s vědomím, že čím déle se budu držet jedné větve, tím méně mi bude zbývat sil k uchopení další. Během těch třiceti vteřin šlo jen a jen o to, donutit jednu ruku, aby se vysunula nad druhou: dva písty střídavě vystřelující z válce, v němž se stále brala síla bůhví odkud. Kamarádi mi občas vyčítali, že prý se pyšním tím, jak trýzním své tělo. A mají pravdu. Nevěděl jsem však, že se dokážu vybičovat k takovému výkonu, jako když jsem tehdy v hrozných bolestech vylezl na ten strom.

Dál už to šlo snadno. Mohl jsem podpírat svou váhu nohama a před každým zdvihem libovolně dlouho odpočívat. Nohy jsem neměl ochablé, ale nepohyblivé. Ačkoli, žádná nevýhoda z toho neplynula. Spadnout jsem nemohl, jelikož jsem byl vklíněný mezi větvemi toho bohatě rostlého stromu. Když jsem lezl do zužujícího se kuželového vršku, kde rostly hustší, menší a zelenější haluze, zasekl jsem se. To mi přišlo docela vhod, a tak jsem znovu omdlel. Byl to přepych, bezmála hřích.

Když jsem přišel k sobě, strom se kolébal v mírném vánku a voněl mírem. Cítil jsem nádherné bezpečí, vůbec jsem nemyslel na budoucnost. Připadal jsem si na tom stromě jako parazit, co k němu přirostl. Nesužovala mě žádná bolest, žádný hlad ani žádná žízeň a připadal jsem si v bezpečí. V každém z ubíhajících okamžiků přítomnosti nebylo nic, co by mi mohlo ublížit. Zaobíral jsem se výhradně přítomností. Kdybych se díval dopředu, pociťoval bych zoufalství, ale pro uštvaného, spícího savce není možné zažívat zoufalství o nic víc než naději.

Muselo být časné odpoledne, když jsem uslyšel pátrací oddíl. Scházeli po svahu severně od mého stromu, odkud jsem je mohl pozorovat. Slunce jim svítilo do očí, a tak nehrozilo, že mezi hebkým zeleným chvojím z modřínu, i když jsem ho rozhrnul, zahlédnou moji tvář. Pokud jsem se díval dobře, nohy mi nekrvácely; jedinou bezprostřední známkou mé přítomnosti by mohly být kapky dopadající na spodní větve. Světlých krvavých skvrn po mých rukou by si všiml jen ten, kdo by se po nich díval, ale na černých větvích ve stinném středu stromu rozhodně nebily do očí.

Po stráni scházeli tři uniformovaní policisté, statní, flegmatičtí chlapíci. Vychutnávali si sluníčko a bodře si vykračovali za policistou v civilu, jenž slídil po mých stopách jako pes, kterého vzali na procházku. Poznal jsem ho. Byl to detektiv z Domu, který vedl první část mého výslechu. Navrhl skutečně obscénní metodu, jak ze mě vytáhnout pravdu, a začal ji už uplatňovat, když se jeho kolegové ohradili. Proti technice jako takové nic nenamítali, ale měli aspoň tolik rozumu, aby chápali, že situace si možná vyžádá nalezení mé mrtvoly a že nesmí být objevena přehnaně zohavená.

Když se přiblížili, zaslechl jsem útržky jejich rozhovoru. Policisté mě hledali s určitým znepokojením. Pravdu vůbec neznali a měli dokonce pochybnosti, zda jsem muž nebo žena a jestli ten incident byla nešťastná náhoda nebo pokus o sebevraždu. Zpravili je o tom, jak jsem vyrozuměl, že v noci někdo slyšel výkřik nebo pád. Potom, jistě pod nenápadným vedením detektiva, našli můj ruksak a stopy v močále. V tu dobu jsem přirozeně nemohl vyvodit jasný obraz o situaci, dařilo se mi pouze zachycovat dojmy. Zatímco jsem je poslouchal, přirůstal jsem ke svému stromu a uvědomoval si nesmírnou dobrotivost přírody. Až později mi začala jejich slova dávat smysl.

Když detektiv z Domu viděl, že moje plazí stopa mizí v březovém hájku, očividně ožil a chopil se velení. Zřejmě si byl jistý, že mě najdou pod stromy. Křikl na tři společníky, ať běží na druhou stranu pro případ, že bych se pokusil utéci. Sám pak vlezl pod nízké větve. Málem celou tu estrádu zpackal, protože mysleli, že budu dychtivě očekávat pomoc. A on mě chtěl najít sám a na vlastní pěst. A kdybych ještě žil, bylo nutné mě diskrétně oddělat.

Mihl se pod mým stromem a vyběhl na otevřené prostranství. Slyšel jsem ho zaklít, když zjistil, že v lese jsem se nezastavil. Pak ke mně doléhaly vzdálené hlasy, jak na sebe muži pokřikovali u potoka. To mě dost překvapilo. Ve svém stavu jsem přirozeně předpokládal, že cesta k potoku je pochod na celé dopoledne.

Pak už jsem z pátrání neviděl nic. O několik hodin později se dole u vody začalo ozývat mohutné cákání a rozruch. Museli pročesávat tůňky a hledat mé tělo. Potok byl mělká horská bystřina, ale tekl dost rychle na to, aby strhl a unášel člověka, dokud se nezarazí o kámen nebo ho nevtáhne vír.

Večer jsem uslyšel psy a zmocnilo se mě opravdové zděšení. Začal jsem se třást a znovu se ozvala bolest, píchání, pálení a tepání, celá ta bolestivá symfonie, kdy všechny části mého těla „fidlaly“ pod taktovkou srdce – v rytmu, mimo něj nebo i půl taktu pozadu. Díky léčivému stromu jsem napůl ožil. Ti psi mě možná i našli, ale jejich pán, ať už to byl kdokoli, jim nedal prostě šanci. Nemrhal časem a nenasazoval je na stopu, po které by mohl jít. Raději se pouštěl po proudu a proti proudu potoka.

Jakmile se setmělo, slezl jsem ze stromu. Dokázal jsem stát a s pomocí dvou holí se i belhat vpřed, nemotorně a ztuhle. Mohl jsem i myslet. Z mých mentálních pochodů za posledních dvacet čtyři hodin by žádný nešlo nazvat myšlením. Přenechal jsem iniciativu svému tělu. O útěku a hojení toho vědělo mnohem víc než já.

Musím se teď pokusit podat své chování jako pochopitelné. Tuhle zpověď – mám to takhle nazvat? – píši proto, abych se vyvaroval zbytečného přemítání a dostal se k tomu, co se vskutku dělo, a ve správném pořadí. Nejsem sám se sebou spokojený. Doufám, že s touhle tužkou a sešitem dospěji k jakés takés jasnosti. Vytvářím své druhé já, muže minulosti, podle nějž bude možné poměřovat muže přítomnosti. Kdyby se snad cokoli z toho, co napíšu, stalo ať náhodně nebo záměrně veřejným majetkem, nezmíním se o tom, kdo jsem. Mé jméno je všeobecně známé. Býval jsem často a nevyhnutelně hanoben na transparentech i v pochvalných výkřicích laciného tisku.

Tahle moje střelecká eskapáda začala, řekl bych, docela nevinně. Tak jako většina Angličanů nejsem zvyklý dalekosáhle hloubat nad motivy. Chladnokrevné plánování nemám rád a ani v něj nevěřím, ať už z něj bude někdo podezírat mne nebo kohokoli jiného. Pamatuji se, když jsem si balil teleskopické hledí, jak jsem se sám sebe ptal, na co mi to k čertu bude. Ale měl jsem prostě dojem, že by se mohlo hodit.

Je bezpochyby pravda, že jsem spekuloval – zvědavost je nám všem společná – o tom, jakými způsoby asi střeží velikána a jak by se to dalo obejít. Čtrnáct dní jsem se bavil v Polsku a pak jsem překročil hranici na cestě za další zábavou. Začal jsem se dost bezcílně přesouvat z místa na místo, a když jsem si uvědomil, že se s každým přenocováním stále více blížím k Domu, posedla mě představa sledování jen tak pro zábavu. Od té doby jsem si jednou nebo dvakrát položil otázku, proč jsem vlastně nenechal pušku v hotelu. A odpověď myslím zní, že by to prostě nebyla zábava.

Policejní ochrana stojí na předpokladu, že nájemný vrah je pološílený idiot s nemotornou zbraní, která má malé pole působnosti – bomba, revolver nebo nůž. Je zřejmé, že typ muže, který je skutečně výborný a zkušený střelec, co se umí přiblížit k velkému zvířeti a zabít ho, by se od politické či jakékoli jiné vraždy distancoval. Takový člověk by zřejmě netrpěl pocitem křivdy, a kdyby přece jen ano, puška by mu nepřipadala jako vhodný prostředek zadostiučinění. Já osobně jsem žádným pocitem křivdy netrpěl. Za důvod k rozhořčení se dá asi jen stěží pokládat narušení triviálního soukromého života a plánů v důsledku nepokojů na evropské scéně. Nepokládám se za muže, který kvílí láskou jako italský tenor a s dýkou v ruce drnká na violu.

Tvrdím, že puška z Bond Street není typem zbraně, kterou by se měl tělesný strážce znepokojovat, protože potenciální atentátník se s ní ani nemůže naučit zacházet. Tajná policie, která ví vše o politické minulosti každého nespokojence s režimem, takovému člověku nedovolí, aby si opatřil dobrou zbraň, promenoval se s ní nebo se dokonce vypracoval v prvotřídního střelce. Atentátník musí tedy použít zbraň, která se dá snadno skrýt.

Takže zde budu já s puškou a povolením nosit ji, uvažoval jsem. Se záminkou k jejímu vlastnictví. Čistě akademicky mě zajímalo, jestli je takové slídění s takovým ruksakem možné. Uvidíme, řekl jsem si. Nikam dál jsem nezašel. Nic jsem neplánoval. Vždycky jsem měl ve zvyku nechávat věci, aby si samy šly svou cestou.

Zavazadla jsem poslal vlakem domů a posledních asi sto mil ušel pěšky. Cestoval jsem jen s ruksakem, puškou s hledím, s mapami a dalekohledem. Pochodoval jsem v noci. Během dne jsem se ukrýval v lese nebo ve vřesovišti. Nikdy předtím mě nic tak nebavilo. Kdo někdy stopoval zvíře i jen pár mil, pochopí, jaký to byl vzrušující podnik, slídit víc než sto mil a nepozorovaně procházet mezi hlavními stády lidí, přespolních mladých mužů, co tak nepředvídaně kráčeli po svazích. Vlastně jsem zabíjel dvě mouchy jednou ranou. Oživoval jsem v sobě smysl pro dobrodružství a – nechápu, proč jsem napsal dvě. Byla to jen jedna moucha: radost ze slídění.

Copyright © Geoffrey Household, 1939 a 2014

Translation © Jan Kozák, 2017

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2018

Podle Drsného muže natočil roku 1941 v americké produkci německý režisér Fritz Lang snímek Man Hunt.

 

Geoffrey Edward West Household (30. listopadu 1900 – 4. října 1988)