Anton Hykisch: Věřte císaři

Je možné udělat miliony lidí šťastnými — a to rychle, bez lásky a často i proti jejich vůli? Tuto otázku si klade nový historický román, který se odehrává na konci osmnáctého století, v předvečer Francouzské revoluce. Císař Josef II. dlouho čekal na smrt své matky Marie Terezie a ihned po jejím skonu začal netrpělivě uskutečňovat svůj sen o spravedlivé vládě. Horečnou sebezničující prací chtěl zapomenout na své osobní neštěstí a nedostatek lásky. Kniha odkrývá bolestné soukromí mladého panovníka až k jeho předčasnému tragickému konci.

V poutavém románu nahlédneme do života evropských panovníků, vysokých církevních hodnostářů i chudých vesnických kněží, josefínských osvícenců, reformátorů a spisovatelů, kteří probouzeli národní povědomí.

Anton Hykisch (1932) je slovenský prozaik, dramatik a autor literatury pro děti a mládež, v letech 1993—1997 byl slovenským velvyslancem v Kanadě. První kniha mu vyšla v roce 1963, od té doby jich napsal desítky, řada z nich byla přeložena do němčiny, ruštiny, polštiny nebo maďarštiny. Velmi úspěšný byl zejména román Milujte královnu (1984) o Marii Terezii, který se dočkal několika vydání jak na Slovensku, tak v Česku, Německu i dalších evropských zemích. Historický román o Josefu II. Věřte císaři je jeho volným pokračováním.

Román vydává v českém překladu nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Půlnoční s obavami

Obličej mu zbělel, ve tvářích pocítil chvění. Pokoušel se promluvit.

Co udělá?… Kam udeří?

Hlas mu z úst nevyšel. Rty se chvěly jako podzimní listy.

Co udělá?… Bože, tato nejistota je strašná.

Vášnivě si přál být jasnovidcem. Chtěl uvidět mladého císaře a vniknout do jeho hlavy, probrouzdat jeho mozkem. Co udělá lvíče utržené z řetězu? Na koho skočí? Už ho nic nebrzdí. Energická a silná matka ho držela na řetězu. Matka je už měsíc mrtvá. Je sám, bez dozoru.

Pane Bože, pomoz! Co udělá? Kam padne císařův první úder?

Přidržel se stolku se zkroucenými nohami. Na jejich koncích byly lví drápy.

Kardinál primas měl popelavou tvář. Pozlacené lví drápy se zahryzly do červeného koberce.

Třebaže byl Štědrý den, muž v klerice se očividně bál. Prsty na intarzii stolku se mu rozklepaly. Nedokázal je zastavit.

Vánoce v roce 1780 byly podivné. Setmělo se hned odpoledne. V podvečer začalo prudce sněžit. Mokrý sníh padal na ztuhlé vesnice a města mocnářství, od Antverp přes tyrolské Alpy až po hory bájného Sedmihradska. Minutu po minutě se kontury krajiny ztrácely, jako by příroda chtěla zakrýt žal minulých dnů, pohladit znepokojené tváře. Bílé nebe padalo na země, provincie a župy. Nehřálo, ale mrazilo.

Byl svatvečer. Biskupové, arcibiskupové, vikáři, opati, eparchové, presbyteři, kazatelé, právě navlékaní do vyzývavě skromných černých komží nebo do bohoslužebných ornátů a zlatem protkávaných dalmatik, nejistě podupávali v sakristiích. Ve střelných modlitbách mezi vklouznutím do alby, vázáním uzlu na ozdobné šňůře se střapci a pobíháním kaplanů, kleriků, ministrantů prosili Boha o dobrou radu. Jak spojit dva protichůdné pocity? Na jedné straně svátek narození Spasitele — na druhé straně nedávná smrt císařovny, arcivévodkyně, královny, laskavé matky mocnářství. Čas půlnočních mší se nebezpečně blížil.

Příval bílých vloček zastřel nejistotu v duši kardinála primase. Sladká nejistota se rozpouštěla. Možná tady vůbec nebyla. Převládl jediný pocit. Strach, co bude zítra, za týden. Po Novém roce. Co udělá císař? Kdo bude jeho první obětí?

„Co udělá císař?“ zašeptal a rychle dodal: „Ty opravdu nevíš, co udělá Jeho Veličenstvo?“

„Nevím, Eminence.“

Samozřejmě že neví, blesklo kardinálovou myslí. Měl bych se uklidnit. Soustředit se. Ten pětadvacetiletý mladíček s černými vlasy nemůže vědět, co se děje ve vídeňském Hofburgu. Mladý kaplan generálního vikariátu Ostřihomské arcidiecéze v Trnavě stojí bezradně, ne však poníženě, před svým představeným. Hrabě Josef Batthyány upřel zrak na kaplana, ale jen na vteřinu. Bál se, že mladý kaplan vyčte v jeho očích ten nezvladatelný strach ze zítřka. Na Štědrý den by žádný Boží služebník neměl mít strach, pokud opravdu prožívá, co hlásá svatá matka církev.

Kaplan, nedávno vysvěcený bohoslovec, hledí na svého arcibiskupa klidně a beze strachu. Musí se ovládnout, aby neprozradil vnitřní radost, která v něm od rána panuje.

Primasovy prsty na intarzii stolku se lvími drápy stále klepaly, jako by hrál na klavír nebo na cembalo. Jak je dobře, že je tu ticho. Mladý kaplan už od dětství nesnáší hudební nástroje a s nežádoucími zvuky bude bojovat po celý život.

Primas nespouštěl oči z kaplana. Nebyl to pohled suveréna ze starého uherského šlechtického rodu. Primasovy oči připomínaly spíše oči ustrašené matky, která vyprovází syna do neznáma. Kaplan nepatrně pohnul špičatou bradou. Moje matka se teď také chystá na půlnoční. Možná už otec přikázal pacholkovi, aby odklidil sníh před domem. Možná se i sám chopil lopaty, protože příval sněhu neustává.

„Nevíš, nevíš, synku,“ zamumlal primas. „Tady u nás jsi byl vysvěcen. Teologii jsi však ukončil na Vídeňské univerzitě. Jak dlouho jsi tam studoval?“

„Tři roky, Eminence.“

„Tři roky,“ ušklíbl se primas. „A netušíš, co udělá náš panovník,“ zaváhal, „nejmilostivější císař?“

Kaplan zavrtěl hlavou. Byl napjatý jako struna, primas nemohl z mladíkovy tváře nic vyčíst.

„Přednášeli ti pánové jako Eybel…“

„Profesor církevního práva…“

„Exkomunikovaný!“ zachvěl se primas. „A Wittola… šéfredaktor Wiener Kirchenzeitung, celým jménem Markus Wittola, že?“

Kaplan přikývl. Venku nepřestávalo sněžit. Vločky se měnily ve vodu a pomalu stékaly po vysokém, úzkém francouzském okně.

Primas pokračoval: „Wittola, ten farářík z vesnice u Vídně. A ještě…“ Primasovy prsty nepřestávaly klepat na stolek. Bože, kdy přestane? „A jak se jmenuje rektorův zástupce?“

„Profesor Pehem,“ řekl kaplan.

„Pehem. Ano, ano, můj synu. Nahradil vyhozeného Eybela.“ Kardinál primas se pokusil o úsměv. „Celá slavná takzvaná vídeňská teologická škola. Pletou hlavy stovkám bohoslovců, i vám z Pázmánea. Skrze Sonnenfelse, pokřtěného žida, mají velký vliv na císaře.“ Povzdechl si. „Vídeňská škola. Samý jansenismus. To bychom vypadali. Uděláme všechno pro to, aby v seminářích v našich Uhrách tito pánové neuspěli.“

Přestal bubnovat prsty do stolku a v kaplanových očích hledal souhlas. Kaplan se snažil spočítat, kolik pramínků vody stéká po vysokém okně. Věděl své. Najednou se nadechl a trochu pisklavým hlasem řekl: „Přednášel nám také opat Rautenstrauch. Připravuje reformu teologického studia v celém mocnářství.“

Primas přistoupil ke kaplanovi.

„Co říkáš, synu? Opravdu mluvili o reformě studia? Podívejme, odkryli karty.“ Zamyslel se. Určitě jim dodal odvahu sám císař. Primas sotva zastavil horečnaté myšlenky. Nebezpečí se přiblížilo na dosah. Chtějí ovládnout mladé, vychovat jiné kněze, postavit klérus proti Římu, zevnitř zničit svatou matku církev. Jaká opatření dělá vídeňský arcibiskup? Problémy mu přerůstají přes hlavu. Kardinál Migazzi je už příliš starý.

Mladý kaplan před ním stál nehybně, takřka zpupně. Neuhýbal očima. Primas se pokusil projevit rozhodnost. „Nepodaří se jim to. Ten benediktin s hrozným jménem — všimni si, synu, všechno to jsou Němci — Rautenstrauch, tuším opat z pražského Břevnova, naštěstí nemá moc rozhodovat o naší arcidiecézi.“

Zatím nemá, pomyslel si mladý slovenský kaplan. Uherský primas hrabě Batthyány nemůže nevědět, že bývalého opata císař jmenoval rádcem spojené rakousko-české dvorské kanceláře. Císař tedy určitě pozorně naslouchá jeho radám a možná brzy (kaplan si povzdechl) se výchova budoucích kněží v celém mocnářství od základu změní. Nahlas to neřekl. Podcenil však úsudek svého nadřízeného.

„Tedy, kam udeří císař?“ Primas se pokusil o patetické gesto. „Zdá se, že první úder proti církvi bude zaměřen na duše nás, samotných kněží.“

To je hrozné, pomyslel si primas.

Kaplan jemně přikývl a přes tvář mu přeběhl slabý, sotva znatelný úsměv. Pohled na primase s vystrašenýma očima jen posílil kaplanovu radost, která ho ovládala už od brzkého rána.

Během těchto Vánoc se tisíce lidí brodily v čerstvém sněhu. Ve venkovských kostelících, stejně jako v chrámech a katedrálách měst po celé říši hořely tisíce svíček. Svíčky i lidské duše byly zapáleny. Nevěděly však přesně, zda mají tesknit, nebo se radovat.

Primas Uherského království, ostřihomský arcibiskup se sídlem v Trnavě, před dvěma lety poctěný hodností kardinála, Jeho Eminence hrabě Josef Batthyány dal na Štědrý den přednost nebeské radosti. Bez ohledu na to, co se děje v říšském hlavním městě Vídni.

Primas vnímal sněhové vločky jako miliony bílých poslů, jiskry energie. Dnes večer bude zase veleknězem, pastýřem, který za sebou vede zástupy. Zviditelní Boží moc a rostoucí věrnost křesťanského lidu. Od poslední sněhem zaváté fary na severním Slovensku přes plebány protestanty z nakažených německých měst a nespočetné kláštery až po biskupská sídla království sahá dobře utkaná síť církve. Touto sítí nesmí proniknout do myslí milionů věřících ďábelské pokušení svobodných zednářů, agnostiků, volnomyšlenkářů, reformátorů. Cítil na hrudi ozdobný pektorál. Velký zdobený kříž připomíná povinnost bránit Ukřižovaného vždy a všude za všech okolností. Primas měl v sobě geny staré uherské šlechty z rozvětveného rodu na rakousko-maďarském pomezí, zdědil odvahu obránců vlasti před Turky, přidal k tomu nejvyšší vzdělání ve filozofii a teologii, navíc lásku k literatuře, hudbě a vůbec k umění. (Vždyť mě označují přívlastkem Dionýsos uherského areopagu.) Bůh mu dopřál, aby spravoval obrovské církevní majetky. Byl přesvědčený, že výnosy využívá smysluplně. Svědčí o tom desítky postavených kostelů, chudobinců a církevních sídel.

Kardinál arcibiskup si za místo triumfu zvolil univerzitní kostel svatého Jana Křtitele, součást areálu Trnavské univerzity, založené jeho velkým předchůdcem kardinálem Petrem Pázmánym.

Když se hrabě Batthyány blížil ke chrámu, už z kočáru viděl náměstí přeplněné věřícími, stírali si vločky sněhu z klobouků a pelerín a snažili se dostat do chrámu už zpola zaplněného mladými studenty a kleriky.

Zahřměly varhany. Nitro univerzitního chrámu vypadalo z výšky chóru jako nekonečný bílý tunel pod stále unikající nebeskou klenbou s mihotavými postavami andělů. Oblouky bočních lodí jako by unášely člověka dopředu ve stále se zrychlujícím tempu až ke konečnému cíli před mramorový oltářní stůl vsazený do vysoké stěny. Při podhledu na nadlidské postavy evangelistů a dalších světců, které se postupně objevily na jednotlivých úrovních, se primas cítil jako Dante postupující po poschodích Nebeské hory až k Nejvyššímu.

Velký sbor na kůru, seřazený po obou stranách varhan, se tlačil k zábradlí. Jen v první a druhé řadě viděli, jak se na podlaze hlavní lodi vlní bílá vřava. Lidský vodopád se blíží ke stříbřitému zázraku, jakési lesklé mušli před oltářem. Z koberců nad kamennou podlahou chrámu se vynořuje obrovská kolébka a v ní nad zlatými palmovými listy se v polosedu zvedá chlapeček s červenými tvářemi, poněkud velký na novorozeně, s výraznými očními víčky, polekaně hledící na blížící se vřavu kněží, kleriků a ministrantů. Výtvor místního řezbářského mistra.

Varhany hřmí všemi manuály, vydávají spodní tóny pekla, výšiny nebe i naději očistce.

Kardinál primas klečí na červeném koberci, potom se pokouší vstát. Je mu něco přes padesát. Ale v těch dobách to už není věk mládence a zvednout se ze země mu pomáhají kněží z obou stran průvodu. Kardinálský purpur ho vyčlenil z bělavého společenství. Stojí před svatostánkem jako sloup a jeho postříbřená hlava se zvedá k nebi.

Rozpřáhl ruce. Z chóru zazní chvalozpěv. Aleluja… aleluja…

Prostor před oltářem oživne, míhají se koncelebranti, biskupové, kanovníci, opati, kněží, ministranti, nádoby, kalichy, lesknou se patény, v žilnatých rukou kardinála oslnivě září bílý oblouk křehké eucharistie, chvíle posvátného ticha, cinkání neviditelného ministranta, všichni, celý chrám je na kolenou, ti natlačení v uličkách mezi lavicemi, v bočních chrámových lodích klesají do loužiček rozpuštěného sněhu z bot a botiček, válenek, jen ti předvídavější si přinesli nánožníky. Jen ti, co mají čest sedět v lavicích, klesají na kolena, na klekátka vystlaná červenou látkou, protože i pokora a ponížení před Bohem jsou buď mokré a studené či tvrdé, anebo měkké, vystlané peřím a slámou, aby pokání příliš netlačilo.

Mladý černovlasý kaplan (křtěný jako Jozef Ignác) se necítil nejlíp. Namačkaný mezi dalšími kaplany, jáhny, kleriky a ministranty stál na pravém křídle bohaté primasovy asistence před oltářem. Byli seřazeni podle velikosti, podle polohlasných pokynů ceremoniáře vstávali, klekali, latinsky odpovídali podle rituálu tridentské mše. Obřady mohly trvat určitě půldruhé hodiny, spíše ale více než dvě hodiny, protože kardinál primas Uher se chtěl zavděčit Bohu, Trnavě a blízkému okolí náročným chrámovým koncertem v provedení chovanců semináře svatého Štěpána.

Jozef Ignác stál v široké řadě, snažil se sledovat obřady, jednotlivá latinská slova se rozdrobila, rozpustila v kakofonii zvuků sboru a různých nástrojů. Zněly housle, violiny, violy, violoncella, basy, barbory, klarinety, flétny, hoboje, fagoty, klavicembala, spinety, tambory, bubny, cimbály a další nejrůznější nástroje… První slabika z Kyrie eleison se ozývala za takovou dobu, za jakou odslouží ve Vídni celou mši i nejšouravější výpomocný kněz…

Mladý kaplan přimhouřil oči. Půlnoční v rodné vsi, blízko širokého Váhu praskají ledy na řece. V kostelíku se místní pan farář na půlnoční jako obvykle připojil k písni:

Pásli ovce Valaši

při betlémské salaši,

anděl se jim ukázal

do Betléma jít kázal:

Vstaňte hore a běžte,

Pána Krista najdete,

on tam leží v jesličkách,

ovinutý v plenčičkách,

Maria ho kolébá, svatý Josef mu zpívá

na housličky ju-ju-ju,

a na dudy du-du-du.

Kakofonie orchestru v univerzitním chrámu přehlušila vzpomínku na dětství. V přeplněném chrámu vzduch ztěžkl, ke klenbě se zvedal opar z namačkaných těl a sněhových kaluží. Jozef Ignác přimhouřil oči, uši si zacpat nemohl. Concerto grosso bylo nezadržitelně dlouhé. Návaly hudby otevřely v mladé hlavě tajemné komnaty. Mhouřil oči. Drží se zábradlí lodě a nad ním bije o stožár plachta bičovaná větrem. Pluje do Tripolisu a do Káhiry, do neznámých světů. Pootevřel oči, vidí štíhlé tmavé děvy a svou neznámou sestru Fatimu. Znějí činely, uslyší křik dervišů, vidí bičované lidi a laskavé vousaté starce, kteří volají Alláh akbar, Bůh je velký, a těla, kterých se nedotýká oheň. Chtěl to všechno zaznamenat, napsat, hned jak se vrátí domů do Benátek. Proč do Benátek? Proč ne do rodné Drietomy pod hradem Bytča, na severu slovenské země? Nevěděl proč.

Netušil, že v těch chvílích se stal spisovatelem, otcem příběhů. Zrodil se romanopisec.

Dozněl koncert, utichly nástroje, všichni si oddechli. Nastalo ticho. Znalci si pyšně šeptali, že slyšeli vánoční koncert, Concerto grosso g moll, opus 6, číslo 8 a složil ho Arcangelo Corelli (štíhlý mnich od paulánů tvrdil, že to sice bylo Concerto grosso g moll, ale opus 8, číslo 6 a potom autorem musí být Giuseppe Torelli). Závěrečná slova Ite missa est z úst kardinála primase byla sotva slyšitelná. Dav se opatrně rozhýbal. Bílá řada asistence se zavlnila, kaplan Jozef Ignác poslušně odpochodoval do sakristie. Za pomoci spolubratrů jeden druhého svlékali z dlouhé bílé alby. Sotva stáli na nohou a všichni měli hlad.

Kaplani a bohoslovci posledního ročníku diecézního semináře měli být hosty kardinála primase. Jozef Ignác si rychle oblékl kleriku, přičísl si vlasy a spěchal do jídelny zasednout ke štědrovečernímu stolu.

Copyright © Anton Hykisch, 2016

Translation © Miroslav Zelinský, 2017

Kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-041-7

Ivo Fencl: Lektorka z galerie na rohu

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko...

Tak začíná nová próza plzeňského autora Ivo Fencla, kterou vydalo plzeňské nakladatelství Nava.

Ivo Fencl (1964) studoval ČVUT a Univerzitu Karlovu, učil a byl geodetem či zaměstnancem vlakové pošty i evropské firmy Kuvert. Je redaktorem magazínu Čítárny. A také autorem takřka dvaceti knižních titulů včetně Smíš zůstat mrtev, Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Američan zemře v Brdech, Rok Joriky, Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít, Styky s Jorikou, Domek pana Stilburyho, Idealista, romantik, kritik a Marie, Pipi vypídí Šangri-La; „Žiju!“ Ježek v kleci; Dvě tváře doktora Jekylla, Královská zábava (s Neffem), Básnické mezisvěty... (s otcem), Ranní sny (s Jiřím Navrátilem) a Zdánlivé maličkosti (s Janem Kameníčkem).

Psal či píše mimo jiné pro Tvar, Plž, Čítárny, Literární noviny nebo Pozitivní noviny a takřka pět set povídek a článků uveřejnil v deníku Neviditelný pes. Prózy mu vyšly také italsky a německy. Získal řadu cen, je členem Sdružení přátel Jaroslava Foglara a tří organizací spisovatelů.

Ukázka z knihy:

Ahoj, smáli se oba

V těch časech už jsem několik let uváděl cykly pořadů v takzvané Polanově síni a jeden se týkal záhad a ten zbývající spisovatelů. Po jednom tom výkladu a potlesku za mnou přišel muž, který mi připadal spíš jako mladík, a představil se Erik. Zatímco se síň knihovny vyprazdňovala, ptal se na některé detaily ze života Howarda Phillipse Lovecrafta.

Třeba zda byl ženatý, co jeho matka, co jeho starostlivé tety, a tak. Při třetí otázce jsem to nevydržel, usmál jsem se a povídám: „Ale já nejsem ten pravý expert na tuhle problematiku, Eriku. Neříkám, že takovýhle pořad dokáže připravit každý, ale kdybyste si přečetl pár doslovů a článků, a to i jen těch uveřejněných v češtině, taky byste dal podobnou relaci dohromady.“

„O Lovecraftovi?“

„Třeba i o mně,“ zasmál jsem se. „Když mi bylo pětadvacet a Lovecraft se v Československu vynořil skoro poprvé, nadchl mě, to sedí. To je pravda. Ale dnes už na mě takový dojem nedělá. Tu přednášku tady jsem si připravil spíš z nostalgie po onom krásném období svého života, kdy jsem se pokoušel psát jako on; ale třeba takový Martin Jiroušek z Ostravy by si připravil tu věc stejně dobře nebo ještě líp - a především tím žije. Nedávno ostatně v našem městě byl. Ba i v Plzenci.“

„I tady v Síni?“

„To ne. Ale přednášel v Galerii na rohu a v Divadle pod Lampou.“

To už jsem ovšem neřekl já, nýbrž manažerka Síně Jana, když k nám přistoupila spolu s kritikem Vladimírem Gardavským. „A protože Martin Jiroušek nemůže být všude,“ dodala Jana, „tady jsme nechali o Lovecraftovi vykládat Lorence. Podle mě to zvládl.¨

„Taky se mi to líbilo,“ povídá Erik. „Už jdete domů?“

To se přeptal mě. „Můžu vás doprovodit?“ připojil.

Vyšli jsme z teplé budovy městské knihovny do chladu toho místa, kterému se říká U Branky, a stál tam žebrák se Stradivariho houslemi a hrál melodii z Fantoma opery od Francise Lloyda Webera. Erik mě na to pohotově upozornil, neboť by mi věc nedošla; můj hudební sluch není totiž z nejlepších na planetě a měl jsem za to, že muž vyluzuje ústřední téma z Titanicu.

„Ne, to je Lloyd Weber,“ vyhrkl Erik s mincí pohotově ve dlani. Houslista za ni poděkoval a hrál dál. Buď byl skutečně slepý, nebo to zdařile předstíral. Jak fičel vítr ulicí, jíž je vidět až ke Galerii na rohu, zvedal žebrákovi plášť a on koneckonců mohl být i samotným Fantomem.

„Zajdem na pivo?“ zaslechl jsem v tom snu Erika.

„Proč ne?“ A vedl jsem jej sebevědomě Bezručovou ulicí okolo krámku, ve kterém hadříky prodává hezká Kristýna, a do patra činžáku, kde je kavárna Regner. „Ještě radši chodím do Rock´n´Wallu v Sadech 5. května, ale připomíná mi to tam Joriku, do které jsem byl nešťastně zamilovaný; tak pojďme radši sem.“

Kavárna Regner vznikla v obyčejném bytě, který disponuje dlouhým balkónem, na nějž v létě dávají stolky. Ten balkón se nebezpečně táhne nad Bezručovou ulicí a láká. Je specifikem oné kavárny. „Tady by se Jorice líbilo,“ věděl jsem už dávno. „Víte, ona je barmankou. Teď ovšem zdárně vede kavárnu Šangri La.“

„Ale žádná taková v Plzni není,“ namítl Erik.

„Ale je. Zdá se, že nejste místní.“

„A kdepak ta kavárna prosperuje, vy mluvko?“

„Záleží na tom? Já tam chodím a vy už si to budete muset nějak vynalézt.“

Neodpověděl.

Usedli jsme u okna, protože ten balkón v zimě zavírali. Ani jsem se nedivil.

„Takže Jorika vede kavárnu?“

„Sama ne. S Jakubem. To je její kluk, tedy pokud se dokonce už nevzali. Na tohle já se jich neptám, ale jsou to vlastně dnes moji přátelé. I když… Musím se vám, Eriku, s něčím svěřit. Už před šesti lety jsem si je oblíbil a už tenkrát spolu chodili, ale skutečně zůstává otázkou, zda si přátelství s nimi jenom pustě nepředstavuji.“

„Cože? Vy to nevíte?“ zvedl Marek obočí nad pivní pěnu.

„Vím, nevím; záleží na tom? Ti dva milenci, tedy Jorika a Jakub, se kdysi rozešli, ale možná to byl jen dočasný rozchod, jak si rád představuji. Mám pocit, že se dali po nějaké době znovu dohromady a po nějaké další době oboustranně hezkého soužití (a to i kdyby ta doba měla trvat roky) si na mě vzpomněli.“

„Logicky?“

„Spíš intuitivně.“

„Že si na vás vzpomněli?“ pousmál se. „Ale proč by měli?“

„Protože jsem byl u toho, když spolu chodili ještě teprve krátce a byli nejšťastnější; a protože jsem pozoroval, jak a proč se potom opustili. Jak si vzpomínám, byla podle jeho názoru falešná, ale to je samozřejmě nesmysl; vždyť všichni občas něco falšujeme a Jorika si chtěla Jakuba jen mocí silou udržet. Já to vím. Tak to bylo. Je to pravda a byl jsem do Joriky bláznivě zamilovaný a napsal o ní postupně čtyři knihy.“

„Dokonce čtyři? No, to ujde. - Ale co tomu říkal Jakub?“

„Správná otázka. Hned na začátku nějak musel přijít na to, že nemám u téhle jeho dámy pražádnou šanci, tak se vlastně od první chvíle bavil. Čím? Když mě tak pozoroval. Když sledoval, jak se za ní pachtím. A protože je mu dáno, že chápe, co obnáší láska, když je opravdu, vždycky se ke mně choval přátelsky.“

„Taky mi připadáte ještě živý.“

„Neodpravili mě kupodivu ani jeden. Ani on, ani ona. Mám štěstí. A je pravdou, fantome, že jsem si často říkal, že se ke mně možná Jakub chová jen korektně (jak to má bezpochyby zafixované z hotelové školy v Mariánských Lázních), ale korektnost a přirozená schopnost být přátelský, v tom je rozdíl.“

„Jemnej.“

„Ne jemnej, Eriku. Podstatnej.“

Erik se zasmál. „Snad vás dokonce nepřitahoval?“

„Eroticky ne. Ale jeho má každý rád. Já tím spíš. Proč? To jeden vlastně nikdy přesně neví, ale něco je na tom, co vám říkám: Vždycky se ke mně choval dobře, a to jsem Joriku někdy dost vytáčel.“

„Ale nedělal Jakub chybu, když vám věřil?“

„Ne, a nikdy jsem je nechtěl rozdělit. Podle mě to poznal. Třeba to pochopil instinktivně, co já vím. Ti dva mi vždycky připadali jako dokonalý pár a stýská se mi. To jo. Ale když se tenkrát dočasně rozešli, byla to pro mě paradoxně úleva.“

„Jak to?“

„Bylo by docela hrozný pořád jen vědět, že jsou spolu, zatímco já pro ně nejspíš už neexistuji.“

„Ale dali se zase dohromady; nebo snad ne?“

„Dali. Nebo si to musíme představovat a představuju si, Eriku, že si pak, po nějakém čase od chvíle, co se k sobě vrátí, zničehonic vzpomenou, že existuji a napíší ono jak se máš?

Představuji si, že se občas vídáme, a když je něco blbě, mohu jim to říct. Nebo obráceně. Taky jim se přece může něco špatného stát.“

„Takže komunikujete?“

„Určitě. Víme o sobě. Dopředu i dozadu v čase, jak by řekl Lovecraft. Není to prostě nejhorší. To kouzlo by mi strašně chybělo. Ale ve skutečném životě to tak není, i když si to zatroleně nerad připouštím, a Jakub a Jorika v reálu žijí každý zvlášť a s novým partnerem. Svých starostí a svého štěstí mají určitě dost a na mě určitě nevzpomínají.“

„Vy na ně jo?“

„Jasně. A vždycky si říkám, že prostě jenom nemají čas, a kdyby toho času na světě bylo obecně víc, zase by se ozvali; a mám dokonce takovou krátkou větu, u které si představuju, že asi nejlíp vyjadřuje podobné setkání těch dvou a mě.“

„Slečno, dejte nám ještě dvě piva,“ poprosil. „Jakou větu?“

„Ahoj, smáli se oba.“

„Což znamená?“

„Je to jednoznačně nejkratší možné vyjádření té věci. Ahoj, to se rovná kontaktu a setkání prvního druhu. Smáli se, to znamená, že máme dobrou náladu, když už se konečně zase jednou potkáme, a budem tudíž asi přátelé. No... A slovo oba rozhodně není jen zkratkou příjmení předposledního amerického prezidenta.“

„Ale není to všecko sen, Lorenci? A terapie? Jak je to? Stýkáte se?“

„Můžeme si možná tykat, ne?“

„Jistě. Řekni mi ale: V reálu jsi nebo nejsi s Jakubem a Jorikou v kontaktu?“

Na to jsem nedokázal odpovědět a vstal jsem a šel na balkón. Servírka sice něco volala, ale zamčeno přece jenom nebylo; Erik tam přišel za mnou. „Nebrečíš?“

„Ne,“ zahodil jsem cigaretu. „Musíme zpátky, protože sem se chodí až zjara.“

„Dobře. Ale než půjdeme zpátky, rád bych se tě zeptal…“

„Na co?“

„Co si myslíš o Mikol?“

Ztuhl jsem.

Doléhal nám k uším ruch Bezručovy ulice. Té dole.

„Jak to víš? Jak víš, že ji znám?“

„Je to má sestra.“

© Ivo Fencl, 2017

ISBN 978-80-7211-513-6

Ralf Rothmann: Zemřít na jaře

Německý autor připomíná osudy nezletilých německých vojáků, které Hitler nuceně naverboval v samotném závěru druhé světové války. Kniha je působivým obrazem zmrzačených životů a traumat mladinkých vojáků.

Rothmann text vystavěl na skutečném příběhu svého otce, proto je jeho vyprávění o běsnění a zvráceném násilí v posledních měsících největší válečné apokalypsy v lidských dějinách tak autentické a působivé. Hrdiny románu jsou dva sedmnáctiletí kamarádi, které v únoru 1945 pošlou na frontu. Walter se stane řidičem zásobovací jednotky, Fiete, který bojuje přímo v první linii, dezertuje. Brzy ho však chytí a odsoudí k trestu smrti, a Walter se náhle ocitá v popravčí četě se zbraní namířenou na svého nejlepšího kamaráda...

Zemřít na jaře je, jak poznamenal na stránkách týdeníku Der Spiegel kritik Thomas Andre, protiválečný román, který snese srovnání s nejlepšími díly tohoto žánru, jako je Na západní frontě klid spisovatele Ericha Marii Remarquea. „Nejsilnější pasáže jsou ty, v nichž autor vypráví o otcích a synech, které spojuje tatáž válečná zkušenost v obou světových válkách, které Německo vedlo. (...) A tak jede Walter jako nedobrovolný příslušník jednotek SS surreálnou válečnou krajinou v zásobovacím voze a kolem panuje atmosféra konce lidstva jako v Cestě Cormaca McCarthyho. V řekách plavou mrtvoly, na stromech visí němečtí dezertéři. Zubožení Židé táhnou rozvrácenou zemí v pochodech smrti, wehrmacht ustupuje, nacističtí důstojníci pořádají v opuštěných hotelích orgie. Walter hledá hrob svého otce, který údajně nedávno padl. Prochází hřbitov za hřbitovem a pak musí zase na frontu. Dokud válka konečně neskončí.“

Romanopisec, básník a dramatik Ralf Rothmann, ročník 1953, patří k nejvýznamnějším německojazyčným vypravěčům své generace. Hlavním námětem jeho děl je dělnické a maloměstské prostředí rodného Porúří i Berlína, kde žije od roku 1976. Rothmann se vyučil zedníkem a řadu let se touto profesí živil, vystřídal i řadu dalších manuálních zaměstnání. Píše od druhé poloviny 80. let, je nositelem řady významných německých literárních ocenění. Letos v listopadu mu bude udělena Kleistova cena za rok 2017.

V překladu Tomáše Dimtera vydává jeho román česky nakladatelství Argo.

Ukázka z knihy:

V noci dojeli bez ostřelování až téměř k Ingolstadtu, kde bylo čtyřicet mužů z vlaku ubytováno v dílenském skladišti, ve stodole na kraji lesa. Na korbě transportéru byla ledová zima, a tak se potom všichni tlačili k žáru kolem komína, kde jim ustavičně někdo spílal, protože překáželi v cestě. Zdravotní jednotka vyrazila předchozí večer příliš brzy a dostala se na mušku amerických stíhacích letounů. Přeživší, z nichž někteří na sobě měli obvazy, společně s muži z údržbového oddílu opravovali své vozidlo, značně rozstřílený skříňový Opel Blitz, a v řezání, bušení kladivem a svařování nebylo na spánek ani pomyšlení.

Seděli na balících slámy a kouřili, a když bylo třeba sehnat nějaké dobrovolníky, aby zašli do vesnice pro jídlo, skoro všichni vystřelili ruce do výšky. Dva smaltované kbelíky museli nést vždy dva a dva vojáci na tyči opřené o ramena, a Egon Vatteroth, jejich scharführer, si posunul čepici z čela a pozoroval oblohu s tenkou vrstvou mraků, dříve než na ně mávl, aby prošli bránou na polní cestu. „Mějte oči na šťopkách!“ křikl za nimi. „Nechci tady mít ajntopf s lidským masem. Amíci mají bezchybný zaměřovače, odstřelej vám vajgla od pusy.“

Vybral Oleho a Harryho Laatzovy, dvojčata od Plönu, také Waltera a hubeného Paula Jeppsena, a muži vyrazili rychle se svažující cestou, jízdní stopou mezi žlutavou trávou, která jim máčela kabáty. Přitom se drželi blízko vrb u příkopu, jejich rozježených, tu a tam kvetoucích výhonků, a Paul, selský synek z husumské oblasti, utrhl jednu větvičku a řekl: „Tohle pokroucený proutí by se mělo ořezat. Jinak se z nich stanou smuteční vrby.“

„Hloupost,“ řekl Ole, který nesl tyč s Walterem. „To můžeš klidně nechat včelám, ať si pochutnaj. Času dost, až odkvetou kočičky.“ I dvojčata, která si sotva byla podobná, pocházela z venkova, ale pihatý Ole se učil na strojníka ve Flensburgu, odkud ho před třemi týdny vytáhli přímo ze školního dvora a odvedli do kasáren. „Dřív je náš otec v zimě často zastřihával, protože nebylo co dělat. A pak jsme museli plíst tyhle podělaný ploty, jako nějaký ženský. Mám pravdu, milej Harry?“

„Ale ne,“ opáčil bratr, „já to dělal rád. Každopádně když u toho byla Hildička.“ Podíval se na Waltera. Byl o něco silnější než bratr, chodil na zemědělskou školu v Kielu, kde vojáci divize Frundsberg obstoupili kino Gloria a každý muž, který vyšel ven, byl prohlášen za dobrovolníka. „Naše sestřenice, víš. Něco tak zkaženýho jsi ještě nezažil. Svlíkala kůru z klouzavejch vrbovejch větví jako prezervativ a…“ Zasténal. „To se ani nedá vyprávět. S ní jsem viděl ten film Romance v dur, nebo jak se to jmenovalo, z poslední řady. A hádej, kde jsem měl ruce?“

„Sklapněte!“ sykl Paul a všichni se zastavili a zadívali do mraků, které se před něžně modrým březnovým nebem tu a tam protrhávaly. Ale vypustil ze sebe jenom pšouk, vysoký tón jako z dětské trumpetky, a se smíchem pokračovali dál. Stezka přešla v dlážděnou cestu svažující se mezi chmelnicemi, a když podcházeli železniční násep, zvuk jejich podrážek zesílil. V úžlabině za tunelem ležela vesnice, čtyři nebo pět statků, hospoda a pestře pomalovaný kostel. Zeď pod cibulovitou věžní kupolí byla vyvalená a bylo vidět do zvonice, na prázdnou zvonovou stolici. Mezi krokvemi seděl sokol.

Před lokálem stály dva motocykly wehrmachtu, bez maskování. Těžké dveře zavrzaly ve veřejích, a když vstoupili do chodby plné skříní a truhlic, objalo je studené ticho prodchnuté zápachem kvasnic a vařeného ovoce. Černé kamenné desky na podlaze se leskly ve světle svíčky, která plápolala před krucifixem, plakát na zdi ukazoval zkosený stín jakéhosi muže v klobouku a s vyhrnutým límcem, a Ole vykřikl: „Ať žije Hitler, milí lidé! Je tady někdo? My jsme polívková parta.“

Kdesi kvičela prasata. Na konci chodby se rozlétly dveře a z chléva vyšla mladá žena v pracovní zástěře bez rukávů. „Šmankote, to už jste tady?“ Vlasy měla na šíji svázané a v první chvíli to vypadalo, jako by měla červené rukavice. Také na jejích gumových holínkách byla čerstvá krev, a když si všimla pohledů chlapců zaměřených na její nahá kolena, musela se ušklíbnout. „Právě porážíme,“ řekla a ukázala nožem do kuchyně, kde se topilo pod kameninovým hrncem. „Pomozte si sami. Pytle na chleby jsou v komoře.“

Dveře do chléva se zabouchly. Mastné cákance na kuchyňské zdi se rozpíjely ve sluneční skvrně, která dopadala zamřížovaným oknem, a ve stínu se zase stékaly. „No, panejo,“ řekl Ole a shýbl se nad hrnec. „Co to má bejt za polívku? Vypadá to jako zejtřejší lejno, že jo?“

Rozvařená čočka, na které plavala černá kolečka cibule, páchla octem a občas byly vidět plátky brambor, ale nikde ani kousek masa. „Ne,“ odpověděl jeho bratr a olízl si prst. „Nene, jako včerejší.“

Paul vyndal pár naběraček z hromady kuchyňského nádobí ve dřezu, a zatímco jeho kamarádi nabírali vlahou kaši do kbelíků, otevřel Walter okénko na výdej jídel a nahlédl do lokálu. Přestože bylo poledne, panovala i tady tma; v tlustých zdech vypadala okna jako skuliny. Jakýsi blonďatý mladík v pumpkách, který dřepěl na lavici a četl si, odpověděl na jeho „Nazdar!“ plachým „Pozdrav Pánbů!“. Přitom dál komíhal nohama v selských botách a jen letmo pohlédl do rohu s kamny, varovné pokývnutí.

Walter se předklonil, a ještě než mohl v cigaretovém kouři postřehnout tváře obou mužů, zahlédl na jejich hrudi lesk štítků polního četnictva, jako vycíděné stříbro. Před nimi stály prázdné půllitry, talíře se zbytky jídla a koš s nedotčeným bílým chlebem. Měli na sobě polní uniformy, dopnuté až ke krku, a podle výložek šlo o hauptscharführery. Jeden už měl šedivé skráně a ten druhý, kterému chyběly tři prsty na pravé ruce, potáhl z cigarety a řekl: „No, co čumíte jako hovado? Neumíte pozdravit? Všichni nástup!“

Walter zavřel okénko, zapnul si kabát a sykl: „Psi na řetězu!“ Paul si odplivl na podlahu. Všichni si urovnali opasek a lodičku, a když létacími dveřmi vstoupili do hostince, byl ten hoch pryč; kniha Poslední Mohykán ležela na sudu. Předpisově pozdravili a čekali v pozoru. Polní četníci si mezitím nasadili čepice s hliníkovými proplétanými šňůrami a invalida měl bílé rukavice, scházející prsty vycpané.  O lavici na konci jejich stolu, pod obrazem Panny Marie s planoucím srdcem, se opíraly dva samopaly.

Mouchy bzučely v okenním výklenku a šedovlasý vytáhl z tašky brýle, ukázal na Harryho a řekl: „Vojenskou knížku a rozkaz k pochodu.“ Krabička zápalek vedle jeho talíře byla potištěna stejným motivem jako plakát na chodbě; pod širokým stínem muže stálo zářivě žlutým písmem: „Pst! Nepřítel poslouchá!“

Harry prudce vytáhl váček, který měl na hrudi, přistoupil ke stolu a řekl: „Poslušně hlásím, že jsme nosiči jídla.“

Důstojník se zamračil. Vedle něho na lavici ležela tmavě zelená, na hranách odraná dřevěná krabička, a on rekrutovi ukázal pohybem hlavy, aby se zařadil. Otevřel vojenskou knížku, v níž, vyjma osobních údajů, nebyly žádné záznamy. Na fotce měl Harry ve vlasech pomádu a civilní oblek s kravatou. Z knížky vypadl zlatě potištěný papír od bonbonu Storck. „Má to snad znamenat, že nemáte rozkaz k pochodu?“

„My jsme jenom nosiči jídla,“ řekl nyní taky Paul, a ten druhý zvedl bradu a praštil dlaní o stůl.

„Jsem snad hluchej, vojíne? Vy budete mluvit, až budete tázán – to vás nikdo nenaučil?“ Přimhouřenýma očima si mladíka pozorně měřil. Vedle pivních půllitrů stály menší skleničky s malovanými hořci, také prázdné, a zatímco si nehtem palce projížděl mezery mezi zuby, ukázal malíkem téže ruky na Oleho. „Jaká rota?“

Ole těžce polkl a chraplavě řekl: „Poslušně hlásím, že jsme ještě nebyli k žádné jednotce přiděleni. Přijeli jsme ze zkráceného základního výcviku v Hamburku-Langenhornu, čtyřicet vojínů SS, scharführer Vatteroth.“

„Výzbroj? Vozidla?“

„Pušky K98, ruční granáty a ruční palné zbraně. Dva transportéry Vomag.

„Ubikace a směr pochodu?“

Walter, který stál vedle Oleho, otočil nohou na podpatku a drcl do něho, ale Ole napřáhl ruku, ukázal do neurčita. „Kilometr severně odtud, v dílenském skladu Zbraní SS. Až se setmí, pojedeme dál do Štýrského Hradce, přesněji řečeno do Abelsriedu, kde budeme přiděleni divizím. My opravdu jenom neseme jídlo pro náš vlak.“

Důstojník s vycpanou rukavicí, který si dělal poznámky, odložil svou knížku a otevřel stříbrnou etuji. Ležely v ní cigarety s oválným průřezem. „A to vám máme věřit, jo? To vypadáme tak hloupě?“ Silně zaklepal náustkem o víčko. „Vy všichni se nacházíte bez velitele za hlavní bojovou linií, kde se žádné jednotky nevyskytují. Nemáte ani helmy, ani hodnostní označení, ani nemáte propustku nebo rozkaz k pochodu. Nemáte dokonce ani oznámení o převedení do stavu nemocných, a proč jste při vašem údajném směru cesty dorazili právě do týhle díry, taky není jasný.“ Na štítku ve tvaru půlměsíce, který mu visel na krku, se zrcadlil plamínek zápalky. „Chtěli jste snad navštívit babičku?“

Všichni se uchichtli, nikdo neodpovídal a šedovlasý se podíval na hodinky, černý chronometr pro piloty, a taky si navlékl rukavice. „Takže dobrá, kamarádi,“ řekl, „prověříme vaše údaje. Běda vám, jestli nebudou pravdivé; před náma se nikdo neschová, ani u babičky. Pak byste viseli na prvním stromě dřív, než řeknete ,dezerce‘. A teď koukejte padat!“

Chlapci srazili podpatky, zvedli ruce k německému pozdravu a zase šli do kuchyně, kde vybrali zbytky polévky z kotle a k opasku si přivázali pytle s chlebem. Jejich náklad byl těžký, Walter si svou lodičku položil pod žerď tyče, ostatní to udělali po něm a mlčky opustili hostinec a přešli ulici, aby se dostali pod ochranu zdi chléva. Nebe bylo bez mráčku a před kostelem zářily na slunci první krokusy, bílé a fialové.

„Páni, to byli teda týpci,“ řekl Ole, když za sebou nechali poslední stavení vesnice. „Přesně podle předpisů. Ty bych jednou rád potkal v civilu, po soudku piva. Proč jsi do mě vlastně drcnul?“

Paul a Harry už byli v tunelu; vystrašení netopýři profi čeli pod obloukem a Walter se po očku rozhlédl.

„No, protože říkat pravdu nebylo moc chytrý,“ řekl tlumeně. „Ti chlapi měli esesácký uniformy, přijeli ale na motorkách wehrmachtu. Kromě toho měli vysílačku a zahraniční cigarety.“

Lanová poutka zavrzala a kbelík ho bouchl do lýtek, jak se Ole najednou zastavil. „Cože? Co to má znamenat? Myslíš si, že to byli zběhové? Dobytek, co zradil spolubojovníky? Tady v Bavorsku?“

Promnul si nos. „To je blbost, člověče. Žádnej špion se neodváží tak daleko do týlu. To všechno mohla bejt kořist po zajatcích nebo sestřelenejch pilotech.“

Walter zavrtěl hlavou. „Můj kámoš z práce, dojičský mistr, co padl minulý rok, se k nim přidal, dobrovolně. Dostal dokonce železnej kříž. Každej z těchhle psů na řetězu přesně ví, jaký vojáci se mu pohybujou v revíru, jinak by to nebyl polní četník. Typ výzbroje, síla mužstva, typy vozidel, kde dělají pauzu a jakým směrem budou pokračovat – na to se nepotřebujou vyptávat. Všechno mají probraný po vysílačce ještě dřív, než vůbec vyrazíš na cestu.“

Ole otevřel pusu. Ale nic neřekl. Někde za domy a stodolami byl slyšet rachot motorů a oba se ohlédli zpátky do vesnice. Sokol pořád seděl ve zvonici, čistil si pera, ale místo před hostincem bylo prázdné, pokud se odhlédne od ženy v zástěře. Drbala malého psa po srsti a nechala se jím olizovat a mladíci vystoupili z podchodu na úzkou cestu šrafovanou stínem chmelových tyčí a pospíšili si, aby dohnali ostatní.

Harry, s cigaretou mezi rty, cvakl zapalovačem. „Vezmu si ji,“ řekl přes rameno Paulovi. „To udělám. Víš, nejsme přímí příbuzní. Takže děti nebudou švihlý. Taky si umíme pěkně pokecat, a už mi do kasáren psala kvůli zásnubám. Jenže teď, když jsem u Himmlera… on říkal, že žena příslušníka SS by měla mít aspoň metr šedesát. To se bude muset ta malá trochu povytáhnout, má jenom metr pětačtyřicet.“ Otočil se dozadu a podal druhému cigaretu. „No jo, tak si prostě vezmu nějakou velkou ženskou a budeme víst dvojí život jako ve filmu Romance v moll. Viděl jsi ho?“

Paul zavrtěl hlavou, zhluboka potáhl. Ve vzduchu, který páchl brakickou vodou z příkopu, visely pavučiny a zřejmě za to mohl směr větru, že letadlo neslyšeli dřív. Byl to jednomotorový bombardér, stříbrně šedý, a když odstavovali kbelíky a odhazovali tyče, aby se přitiskli k vrbám, polévka vyšplouchla zpod pokličky. Na trupu byla patrná čísla a bílá hvězda v černém kruhu, a pilot v prosklené kabině, který je viděl pochopitelně už dlouho, zvedl ruku.

Vypadalo to, jako že je zdraví, takže si na okamžik mysleli, že obě bomby, které shodil kousek od nich, měly úplně jiný cíl. Jenže nepadaly kolmo. Blyskotavě se otáčely v jarním povětří a téměř do sebe narazily, dříve než, jen zlomek vteřiny poté, co kluci skočili do příkopu, vybouchly po stranách silnice. Okamžitě je to ohlušilo. Každopádně Waltera, s tváří v zahnívající trávě zahlédl jenom Paulovu otevřenou, výkřikem zkřivenou pusu, než mu přes obličej chlístlo bláto, stříkající zemina zatemnila oblohu a chmelové tyče vyhozené do vzduchu zabubnovaly na dláždění jako déšť z kopí, nehlučně.

Chleby se mu svezly do zátylku. Něco se mu otřelo o nohu. Na okraji příkopu kouřila střepina, černofialová, a když se narovnal, rozšklebila se holeň jeho pravé holínky. Přesto až na jeden škrábanec zůstalo lýtko nedotčené, a i ostatní měli očividně štěstí. Kbelíky na poli ležely pomačkané jako plechovky a oni stáli mezi korunami vrb, které tlaková vlna odtrhla od kmenů, a čepicemi si oklepávali čočku a špínu z kabátů. Všichni byli bledí, dýchali otevřenými ústy a Walter, jednu nohu ještě v příkopu, otřel rukávem jeden chleba. Byl žlutý, jak se do něho otiskly jívové kočičky.

Czech edition © Argo, 2017

© Suhrkamp Verlag Berlin 2015

Translation © Tomáš Dimter, 2017

ISBN 978-80-257-2118-6

Pavel Vilikovský Krásna strojvodkyňa, krutá vojvodkyňa

Ve své nové próze slovenský prozaik a překladatel Pavel Vilikovský čtenáře zasvěcuje do milostného příběhu mladého pracovníka reklamní agentury Ivana. Po jistém čase ovšem čtenář najednou z překvapením zjišťuje, že Ivan je vlastně postava z románu bezjmenného slovenského spisovatele. Svému tvůrci se vymkla z rukou a proti jeho vůli začíná vést nezávislý život. Vilikovský ukazuje spisovatele jako běžného občana, který se pohybuje ve světě všedních starostí, ale zároveň jako autor žije ve vymyšleném světě a stále s většími obtížemi se mu daří tyto dva světy odlišit. V obou se musí vyrovnávat s dotíravými pochybnostmi i trpkým poznáním. Pavel Vilikovský odhaluje zákulisí tvůrčího procesu a staví před sebe i čtenáře otázky o rozličných polohách a podobách skutečnosti, které si v shonu současného života zapomínáme položit – k vlastní škodě.

Pavel Vilikovský (1941) studoval filmovou režii na FAMU v Praze, po dvou letech přestoupil na studium angličtiny a slovenštiny, které absolvoval na Filozofické fakultě UK v Bratislavě v letech 1960 – 1965. Pracoval jako redaktor ve vydavatelství Tatran a od roku 1967 do roku 1995 jako zástupce šéfredaktora v literárním měsíčníku Romboid. Žije v Bratislave. Do světa literatury vstoupil jako prozaik – debutoval roku 1965 sbírkou povídek Citová výchova v marci, která byla okamžitě přeložena i do češtiny. Později se věnoval také překládání - z anglické a americké prózy (James Aldridge, William Faulkner, Joseph Conrad, Virginia Woolfová, Kurt Vonnegut ); příležitostně překládá i eseje (Thomas Stearns Eliot) a básně.

Novou knihu Pavla Vilikovského vydalo bratislavské nakladatelství Slovart.

Ukázka z knihy:

Koho by to zaujímalo: Na druhej strane cesty na hore briežkom práve šplhá hlúčik detí. Je to zrejme školská výprava, z lesného chodníka navrchu na ne práve volá žena v krikľavej červenej vetrovke: „Poďme, poďme!“ Je práve zubaté septembrové dopoludnie, ranná hmla sa medzi stromami ešte celkom nerozišla. Po nočnom daždi zostali na kraji cesty mláky, v ktorých sa hanblivo začína obzerať slnko.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Na chodníku oproti práve stojí muž so ženou. Žena sa práve pozerá na hodinky a hovorí: „Budeme sa musieť vrátiť, napol dvanástu sa mi ohlásil klient. Zaveziem ta len ktrolejbusu, aby som to stihla, dobre?“ Muž práve neprítomne, naprázdno hladí na posledné decko, ktoré lezie po svahu. Je to chlapec v tenkom zelenom kabáte s kapucňou. V teniskách sa mu šmýka, rukami sa prichytáva zeme. Z diaľky to vyzerá, akoby sa hrabal v tráve, hľadal v nej mincu alebo kľúče, ktoré mu vypadli z vrecka. Keď sa vystrie, na dlaniach má prilepené mokré lístie, otiera si ich o kabát. Somár, celý si ho umaže, pomyslí si muž najprv len tak naprázdno, doma ho pochvália. Vzápätí sa mu kabát zazdá povedomý a pozrie sa nahor nachlapcovu blonďavú hlavu. „Dobre?“ opýta sa žena znova. „Dobre,“ odpovie muž automaticky, akoby sa odzdravil okoloidúcemu. Ani sa na ňu neobzrie, oči má ešte vždy uprené na svah.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Muž si práve uvedomil, že chlapec je jeho syn. Je to náhle poznanie, akoby mu vtme zrazu niekto zasvietil do očí silnou baterkou. Aký je nešikovný, pomyslí si dojato. Dojato myslieť sa možno nedá, no isté je, že vslove „nešikovný“ nie je ani náznak výčitky či posmechu. Musím mu povedať, aby kládol nohy bokom, priečne ku svahu, potom sa mu nebudú kĺzať, pomyslí si. Adolesa si treba zobrať riadne topánky. Baganče.

Chvíľu ešte ocami tlačí chlapca hore kopcom. Už je na chodníku. „No jasné, Patrik ako vždy posledný,“ zvolá učiteľka včervenej vetrovke. Muž sa nepamätá, že by chlapec ráno hovoril ovýlete, ale doškoly ho vypravovala žena. Nie táto, iná.

„Počúvaš ma vôbec?“ vraví práve táto. „Otretej musím zaviezť Karin nahudobnú, ale potom mám hodinu voľno, kým ju vyzdvihnem.“

Muž sa otočí aniekoľkými rýchlymi krokmi ju dobehne. „Ja neviem,“ povie. „Dnes to asi nepôjde. Nevychádza mi to.“

Chlapec bol ďaleko, žena sa mu teraz zdá priveľmi blízko. Niečo mu natej geometrii nesedí. Pokrivená perspektíva, akoby mal nakaždom oku iné dioptrie.

„VBenátkach sú všetky zrkadlá benátske,“ povedala krásna strojvodkyňa súsmevom. „Aj to tvoje lacné, puknuté vreckové zrkadielko. Ide len oto, dostať ho do Benátok.“

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Vtriednej knihe vypĺňa všetky štyri dnešné vyučovacie hodiny zápis „Poznávacia vychádzka. Výchovný ciel: Oboznámenie sa sokolitou prírodou apravidlami, ako sa vnej správať.“ VIII. Avymieňa omeškaná stavebná firma drevené okná za plastové ariaditeľ určil žiakom náhradný program.

Muž ozápise vtriednej knihe nevie, ale keby ho poznal, mal by voči slovu „príroda“ výhrady. Podľa neho bratislavský lesopark nijaká príroda nie je. Vedú ním dláždené cesty, poktorých premávajú autá, dokonca aj autobus mestskej hromadnej dopravy. Stromy naokolo sa mu zdajú krotké, priviazané khradskej ako pes, aon si prírodu predstavuje ako vlka. Vlk sa mu páči, stretnúť sa sním však netúži. Stačí mu, keď ho vidí vtelevízii alebo na fotografiách.

Táto žena považuje zaprírodu aj nazem spadnutý gaštan, poletujúce vtáčie pierko alebo muškát na rímse balkóna. Berie prírodu ako staršiu sestru, s ktorou vyrastali v jednej izbe, a podľa toho sa knej správa. Nehanbí sa pred ňou prejaviť city, dalo by sa takmer povedať, že príroda vnej vyvoláva citový výron. Uvoľní sa tam, nahlas sa smeje, rozopne si gombík naobtiahnutom nohavicovom kostýme. Ináč, vmeste je to strmo vecná, rázna žena, takú ju muž spoznal pri úradnom jednaní. Taká ho zaujala, akeď naňu raz náhodou narazil naObchodnej ulici, pozval ju dojednej zblízkych kaviarničiek, už si ani nepamätá, doktorej. Šla.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: „Škoda,“ hovorí práve žena. „Zajtra sa totiž neuvidíme, mám nabitý deň.“

Muž si myslí, že ženy sa odmietnutie dotklo, nie je nataké čosi zvyknutá atrucuje. Myslí si, že nasadila citovú páku, apokúša sa ho vydierať. Nie, to by asi zachádzal priďaleko, ale myslí si, že žena ho tým vyhlásením vyzýva nasúboj: keď ty takto, tak aj ja. Vskutočnosti nevie. Skutočnú ženu nepozná, len si ju myslí. Je to, pokiaľ ide oňho, myslená žena, celá. Myslený je aj jej vzťah kprírode, sama oňom nikdy takto priamo nehovorila. Achlapca si muž tiež len myslí, vtejto chvíli práve dojato. Ak sa to vôbec dá.

Ochlapcovi žene nepovie. Myslí si, že by zapôsobil ako klin, že by ešte zväčšil medzeru medzi nimi – takto je iba zjeho, potom by pribudla aj medzera zjej strany. Myslí si, že svoju medzeru ustojí. Uhrá ju tak, aby žena nič nezbadala. Veď zatú medzeru nik nemôže, vznikla sama odseba. Náhodou. Koniec koncov, to žena sa chcela ísť poprechádzať načerstvom vzduchu, nie sedieť vzafajčenej kaviarni. Odkiaľ mal vedieť, že synova trieda sa vyberie práve nato isté miesto? Ažena predsa osvojej dcére hovorí bez zábran, hocikedy, aj práve teraz ju používa ako samozrejmý argument, oktorom sa nedá diskutovať.

Chválu kráčajú mlčky. Muž cíti ženu vedľa seba, je blízko, mohol by sa jej dotknúť rukou, ale neurobí to. Len si ju myslí. Myslí si, že je sklamaná, lebo sa poobede neuvidia, ato je vlastne dobre. Znamená to, že by s ním chcela byť. Že je s ním rada.

„Škoda,“ povie. „Nemyslím ten zajtrajšok, ale že dnes nemôžem. Chalan má rodičovské združenie, musím tam ísť.“

Nie je to pravda, ale muž lož považuje zamilosrdnú. Myslí si, že ňou podal ruku na zmierenie, a zároveň chlapcovi priznal jeho miesto. Karin má hudobnú, Patrik rodičovské združenie. Sú si kvit, nastolila sa spravodlivá rovnováha.

Žena nič nehovorí, len vrhne na muža pohľad – taký krátky, že ho nestihne dobre prečítať: skúmavý, výsmešný, podozrievavý? – a kráča ďalej. Za zákrutou sa vynorí parkovisko, ešte sto, stopäťdesiat metrov. Muž sa tomu poteší. Žena, v tejto chvíli a takáto, ho ruší. Prekáža mu v myslení.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Vtrolejbuse muž rozmýšľa. Na konečnej nastúpili len dvaja ľudia, starší chlap so ženou, tí mu neprekážajú, odbaví ich jediným pohľadom. Myslí si chlapca, aký bol nasvahu opustený, bez kamarátov, ako osamelo zápasil so strminou. Ani jeden spolužiak mu nepodal ruku, nepotiahol ho nahor. Myslí si učiteľku, jej slová „Patrik posledný ako vždy“ – tak by jeden pedagóg nemal hovoriť, čo keď vchlapcovi vzbudí komplexy? Myslí si seba, že aj on kedysi býval vškole často posledný, zroztržitosti, že sa v duchu túlal ktovie kade a chvíľu trvalo, kým sa vrátil. Myslí si chlapca, že mu je vtom podobný, aje mu ho hmlisto, sychravo ľúto. Myslí si, že to prejde, že sa chlapec tak ako on ztoho časom dostane, ale útla nemotorná postavička na svahu, ktorú má stále pred ocami, ho vtejto chvíli dojíma. Ani si neuvedomuje, že je dojatý vlastne nad sebou.

Myslí si, že by bol mal prebehnúť cez cestu azdola na syna zakričať, nahlas ho povzbudiť, poradiť mu, ako má kráčať. To je úloha otcov v živote detí. Lenže ako by mu vysvetlil, kde sa tam vzal ačo tam porába? A ako by to vysvetlil tej druhej žene doma? Ešte šťastie, že chlapec mal dosť roboty so sebou a na druhú stranu cesty sa nepozrel. Muž vto aspoň dúfa. Ale musí si dať pozor a neprezradiť, že syna videl – nebude ho napríklad môcť poučiť, ako má chodiť po strmom svahu, to bude treba odložiť navhodnejšiu príležitosť.

Muž si myslí seba, že ako sa ocitol vtakejto hlúpej situácii. Myslí si Alenku Vráblikovú, ktorá sa mu vsiedmej triede páčila, doktorej bol asi aj tak chlapčenský, zmätene zaľúbený, ale kým zozbieral odvahu, aby ju odzadu potiahol zavlasy, triedny grázel Maco Dolanský ho predbehol. Zasa posledný, ako vždy. Natom sa dnes už môže zasmiať. Ztoho vyrástol, už sa mu to nestáva. Ani na telocviku by už vhode guľou iste nebol posledný. Keď majú čas, chodia si spartiou vpiatok poobede do jednej telocvične zahrať basketbal aon máva najviac trojbodových košov.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Keď sa muž vpredsieni prezúva, nenápadne si prezrie zelený kabát navešiakovej stene. Na pravej strane kúsok pod pásom neobjaví tmavé šmuhy po dlaniach, ale veľký bledý fľak. Na ľavú stranu sa už nepozrie, nechce kabát obracať. Pomyslí si, že chlapec sa v škole pokúšal zmyť špinu vodou, a opäť pocíti ľahký závan dojatia. Bojí sa, že ho budeme hrešiť, pomyslí si. Hlavne mama. Machuľa nie je nápadná, aspoň v tmavej predsieni nie, ale žena má na tieto veci ostrý zrak a skôr či neskôr si ju všimne. Musím jej povedať, aby nerobila cirkus, pomyslí si, je predsa chalan a tí v jeho veku vystrájajú, to je normálne. A Patrik vlastne ani nič nevyviedol, len bol nešikovný, za to predsa nemôže. Je to, práve v tejto chvíli, myslený chlapec.

Muž otvorí dvere do detskej izby. „Čo nové v škole?“ opýta sa syna, ktorý sedí na koberci a pozerá sa na obrazovku malého televízora. „Nejaké známky?“

„Dnes sa neučilo,“ odvetí Patrik. „Mali sme pochodové cvičenie.“

Muž okamih s napätím čaká, no keď nič ďalšie nezaznie, vojde dnu a postojačky, zhora rozčuchrá chlapcovi blonďavé vlasy. „A na zajtra? Úlohy máš už hotové? Všetko jasné, nepotrebuješ niečo vysvetliť?“

Patrik mlčky pokrúti hlavou arukou si prihladí ofinu späť do cela. Ocami neopustí obrazovku, kde poskakujú vrieskajúce kreslené postavičky, napoly podobné ľuďom, napoly zvieratám. Otec práve nie je myslený ako otec, v tejto chvíli a takýto ho ruší. Je myslený ako prekážka.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Na vizitke v hornom riadku stojí veľkými čiernymi písmenami: Mgr. Judita Okálová, a pod tým menšími modrými: finančný poradca. V ľavom dolnom rohu je telefónne číslo, v pravom adresa.

Muž nosí vizitku v peňaženke, zastrčenú medzi mnohými ďalšími, no preňho je táto iná. Sála z nej teplo, aj na diaľku, aj cez tenkú stienku vizitkovej priehradky,  ba aj cez hrubú kožu peňaženky. Ostatné vizitky obsahujú základné vecné informácie, táto má preňho i výraznú informáciu citovú. Vie, že vizitka tam je, a to ho hreje. Je to tak trochu, akoby v peňaženke nosil samu ženu.

Muž si práve myslí seba, uvažuje, či s tou vizitkou nie je detinský. Ale veď za to nemôže, vizitka jednoducho sála, objektívne, s tým nič nenarobí. Pravdaže, mohol by ju zahodiť, uvedené údaje dávno ovláda, ale to by práve bolo detinské, taká pštrosia politika. Zahodil by len vizitku, ženu by tým nezahodil. A prázdne miesto po vizitke by ho asi už nie hrialo, ale skôr omínalo ďalej. Naozaj detinské by bolo, myslí si, keby nosil v peňaženke pramienok jej vlasov. Nie kučierku, magistra Okálová nemá kučeravé vlasy, má ich rovné, zafarbené nablond aostrihané nakrátko, takmer chlapčensky.

Pokiaľ ide o vlasy, mužovi sa páčia dlhšie, tmavé, a najradšej ešte vzadu zaviazané dokonského chvosta. Ale musí uznať, že k celku – kštíhlej postave vnohavicovom kostýme a hladkej dievčenskej tvári – pristanú magistre Okálovej práve takéto, že vhodne dotvárajú obraz finančného poradcu. Žiadne zbytočné parády, jednoduchý, priamy účes, ktorý nič nepredstiera a nič neskrýva. Holý.

Muž práve stojí nabalkóne, fajčí a myslí si Juditu Okálovú. Myslí si jej dva veľké predné zuby, dve vytŕčajúce horné jednotky naľavo anapravo, ktoré pripomínajú nejaké hlodavé zviera, hraboša alebo sysľa, atým strohý výraz tváre zvláštne poľudšťujú. Muž sa nad tým paradoxným poľudšťujúcim účinkom zvieracej podoby v duchu usmieva. Ako a čím sa dá v duchu usmievať, či jestvujú nejaké pomyselné ústa, ktoré sa dokážu roztiahnuť od ucha k uchu, o tom muž nerozmýšľa, jednoducho sa usmieva. Je to, takto vduchu, dobromyseľný úsmev, dalo by sa povedať, že až láskavý. Muž je tým zubom rád, robia vjeho očiach z magistry Okálovej zraniteľnú Juditku, môže jej do nich hocikedy brnknúť ak nie priamo prstom, aspoň slovom či pohľadom. Stými zubami sa mu žena lepšie myslí. Nevybral si pre ňu zviera zo širokej škály hlodavcov – nie potkana, ani svišťa, vevericu, chrčka, ondatru či bobra – myslí si ju ako zajaca, vzhľadom na nevysoký vzrast a útlosť vlastne zajačika. Taká zdrobnená je mu aj citovo pohodlnejšia, môže ju chytiť dodlane, pohladkať ju pojemnej srsti. Vdôvernejšej chvíli už zo dvakrát magistru nahlas oslovil Mucko, ale odozva bola nečitateľná. Ani áno, ani nie, akoby to slovko vôbec nepočula.

Niežeby bol muž do Juditky zaľúbený, taký výraz a aj stav mu v jeho veku už pripadá nemiestny. Smiešny. On si to pomenoval, že ho žena svrbí. Zasvrbela ho, keď sa s ňou po prvý raz stretol v jej kancelárii, neopatrne, bez uvažovania sa poškrabal, a ako to už pri škrabaní býva, keď raz začnete, neviete prestať. Je v tom pomenovaní aj isté alibi, veď človek zato nemôže, že ho niečo svrbí, je to jednoducho vyššia moc. Príroda.

Muž práve stojí na balkóne a myslí si Juditu Okálovú. Zdá sa mu, že po tom pohovore s chlapcom už na ňu môže, má právo myslieť bez podráždenia, bez výčitiek svedomia. Zmestia sa mu do hlavy obaja, a ani si v nej navzájom neprekážajú.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Muž práve sedí s kamarátom v reštaurácii Labuť. Zašli si ta po basketbale na pivo a kamarát sa sťažuje, že jeho žena na tieto piatkové pánske jazdy hladí krivým okom. Frfle, že im vôbec nejde o šport, podľa nej je to len zámienka, aby mohli vysedávať v krčme, slopať a viest hlúpe reči.

„Ja teda nemôžem povedať,“ vraví muž, „moja žena je v tomto tolerantná, nemá námietky. Však aj ona občas zájde s babami na kávičku a ja nič nehovorím. Po tejto stránke to u nás klape, rozumieme si.“

„Tak to máš dobré,“ povie na to kamarát závistlivo, „len si to neškrab.“

Muž iba prikývne. Nechce sa prehŕňať v kamarátových domácich odpadkoch, ani sa pred ním vyťahovať, aký u nich vládne poriadok, to sa nepatrí. V duchu však bez rozmýšľania s kamarátom súhlasí.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Ing. Okál je vyšší bankový úradník, dnešným slovníkom manažér, momentálne sa nachádza na viacmesačnom školení či stáži v centrále materskej banky v Rakúsku. Päť dní v týždni trávi tam, domov sa vracia iba na víkendy, a niekedy pre nával povinností ani to nie. Chce sa predviesť v dobrom svetle, očakáva sa, že po absolvovaní stáže prevezme v dcérskej firme zodpovednú funkciu.

Z mužovho hľadiska Ing. Okál nie je myslený, nepozná ani jeho krstné meno. V zriedkavých prípadoch, keď ho žena spomenie, nazýva ho priezviskom, akoby išlo o kolegu z vedľajšej kancelárie. Muž sa občas domnieva, že o ňom hovorí ako o Okálovi z ohľadu naňho a bol by jej za to aj vďačný, ale nie si je celkom istý, lebo ju počul manžela takto menovať i pri telefonáte s kamarátkou. Možno to majú medzi sebou tak zavedené, niektorí manželia si dokonca navzájom vykajú. Muž o ich vzťahu neuvažuje, ale podvedome je rád, že Ing. Okál existuje. Hoci neviditeľný a nemyslený, dodáva v jeho očiach situácii stabilitu. Je zárukou, že sa loďka priveľmi nerozkýva.

Ale koho by to zaujímalo.

*

Koho by to zaujímalo: Muž, magistra Okálová, ba aj neprítomný Ing. Okál majú zjavnú, viditeľnú a hmatateľnú telesnú podobu. Zaberajú miesto vpriestore – určite by napríklad zavadzali vo dverách. Aže Judita Okálová má plavé, nakrátko ostrihané vlasy, to je nesporný fakt, nezávislý na názore. No ako kompletná ľudská bytosť s určitými osobnostnými črtami a vlastnosťami je len myslená. Všetci sme myslení, z mnohých strán a na najrozličnejšie spôsoby. Z tohto hľadiska je človek veľmi premenlivá veličina, nie pevného, ale tekutého či ešte skôr plynného skupenstva: myslená kýmsi, kto je tiež len myslený, dokonca aj sám sebou. Pravdaže, keby sa všetky tie myšlienkové portréty jedného človeka poukladali naseba, našli by sa asi spoločné plochy, kde by sa prekrývali, taká operácia je však veľmi náročná a dala by sa – práve pre tú premenlivosť všetkých zúčastnených – uskutočniť azda len posmrtne. Lenže ako sa vraví, ak práve nemáme na mysli Herodesa, Alžbetu Báthory alebo Hitlera, o mŕtvych iba v dobrom.

Muž – už je načase dať mu meno, bude sa s ním ľahšie zaobchádzať – teda Ivan si myslí seba, ako si myslí, že si ho myslí Judita Okálová. Myslí si, že podobne ako sa on sám, aj ona ho považuje za umelca, vie prinajmenšom, že vyštudoval Vysokú školu výtvarných umení. Že ho zároveň považuje za šikovného chlapa, ktorý sa dokáže v dnešnom svete obracať, lebo vie aj to, že pracuje ako kreatívec v reklamnej agentúre, čo je prestížne a dobre platené zamestnanie. To sú však len také kulisy v pozadí, rozhodujúce iste je, že v ňom vidí príťažlivého muža.

On si to o sebe myslí už dávno, no dobre mu padne také tiché potvrdenie, že si to o ňom myslí aj finančný poradca, konkrétne magistra Okálová. Je to podľa neho dôveryhodný zdroj.

Ale koho by to zaujímalo.

Vilmos Kondor: Temná Budapešť

Maďarský premiér Gyula Gömbös umírá na počátku října roku 1936, ještě předtím, než stihl realizovat svůj sen o fašistickém státě. Jeho smrt zasáhne reportéra Zsigmonda Gordona jen trochu. Život – a smrt – běží ve starém rušném městě dál, až jednou v noci dostane novinář tip, jenž ho přivede k místu činu, kde leží mrtvá žena, která má v kabelce židovskou modlitební knihu. Rozrušen bizarními okolnostmi případu – krásná, udržovaná, pobožná mrtvá dívka nalezená v opuštěné ulici temné čtvrti v Budapešti – se Gordon rozhodne vyšetřit příčinu její smrt. Vyšetřování ho zavede hluboko do odvráceného a temného světa Budapešti, ale i do nejvyšších mocenských kruhů...

Maďarský spisovatel Vilmos Kondor (1954) je původním povoláním učitel matematiky a fyziky. Do literatury vstoupil v roce 2008 románem Temná Budapešť (Budapeszt noir), v němž také poprvé uvedl na scénu hrdinu svých dalších knih, reportéra Zsigmonda Gordona. Série retro detektivek, v níž Gordon vystupuje, čítá zatím šest titulů.

Temnou Budapešť česky vydává nakladatelství XYZ.

Ukázka z knihy:

Když po dlouhé rekonstrukci konečně otevřeli kavárnu Balaton, dávali do kávy cukr předem – pokud si ji host neobjednal výslovně neslazenou. Gordon na to zpravidla zapomněl, pokrčil rameny, vypil černou s cukrem, sbalil Pešťský deník, vstal, zaplatil, vyhrnul si límec a vyšel na Rákócziho třídu. Podíval se směrem k náměstí Lujzy Blahové, zahlédl v dálce neonová světla nakladatelství, potom sáhl do kapsy, vytáhl cigaretu a zapálil si.

Pár metrů od něj rozčileně pokřikoval kamelot. Večerní chodci brali noviny z ruky klukovi, jehož zástěru táhlo k zemi velké množství drobných.

Gordon vyrazil k Alžbětinu mostu. Cestou si jen zběžně všímal výkladů, stěží vnímal troubení automobilů. Občas k němu diskrétně přistoupilo nějaké individuum pochybného vzezření, které se u něj pokoušelo udat hedvábné punčochy nebo zcela jistě nezapomenutelné služby nějaké dámy. Gordon se ani nezastavil, odhodil špačka, poté se podíval na hodinky. Když si pospíší, dojde na náměstí Františka Josefa ještě včas. Mohl by samozřejmě nastoupit do autobusu, ale on natolik prožíval ve- černí ruch a shon, že si to zřejmě ani neuvědomil.

Na Karlově okružní třídě pokřikoval jiný kamelot. Gordon nedovedl pochopit, že neochraptí. Napadlo ho, že kameloti možná pijí vajíčka jako operní pěvci, ale hned myšlenku zaplašil. Natolik jej to nezajímalo, aby se třeba jednou zeptal jednoho z kolportérů, příležitostí by měl habaděj.

„Gömbös po smrti! Premiér po smrti! Rakev pojede z Německa vlakem! Gömbös po smrti! Vláda svolala mimořádné zasedání!“ křičel asi čtrnáctiletý kluk v čepici na stranu, ve tváři celý rudý. „Večerní Budapešť! Premiér po smrti! Kupte si noviny, velkomožnej pane!“

Gordon jen zavrtěl hlavou.

„Nepotřebuju noviny, hochu. Vím, že premiér umřel,“ utrousil a šel dál. Ty zprávy píšu já, dodal v duchu. Tedy pokud se zprávám uráčí, aby se k němu dostaly.

Za Apponyiho náměstím zahnul prudce doprava do Radniční a relativní klid a ticho mu přišly vhod. Nemohl se vyrovnat s Rónovou aférou: téměř týden na to myslel, prostě nemohl uvěřit, že by bylo pravda, z čeho jej podezřívají. Pracoval na té záležitosti skoro týden, mluvil o tom – nebo se alespoň snažil mluvit – s každým, komu mohlo na Rónovi záležet, ale jako by neustále narážel do zdi.

Přešel po pustém, deštěm smáčeném Alžbětině náměstí, a když zahnul na třídu Istvána Tiszy, ledový vítr vanoucí od Dunaje mu málem sfoukl klobouk. Roztřásl jím na říjen nezvyklý chlad. Ještě ráno vypadalo počasí jinak, takže si nevzal ani šálu, ani rukavice. Namísto podzimního svrchníku si oblékl jenom raglán.

Stráž stojící před budovou policejního velitelství zdravila Gordona, který si už zvykl vcházet do budovy novým vchodem ze Zrinského ulice. Ten byl vyhrazen pro detektivy. Všichni službu konající důstojníci Gordona znali, měl ostatně na velitelství vstup volný. Toho večera měl službu mladý důstojník, který ho z neznámého důvodu vždy vítal s přehnanou uctivostí.

„Dobrý večer přeji, pane redaktore,“ zdravil Gordona, který kývl na pozdrav a chystal se vyjít po schodech, ale důstojník za ním se ještě ozval. „Pokud hledáte komisaře Gellérta, pak vzkazuje, že momentálně není u sebe. Byl odvolán na neodkladnou poradu.“

„To nic, kamaráde, já na něj počkám v pracovně,“ odpověděl Gordon, ale mladík za přepážkou jej nenechal jít dál. „Jelikož pan předseda vlády Gömbös dnes umřel a…“ pokračoval, ale pak se zamyslel. „Ale to zajisté ráčíte vědět.“

„Vím, vím, hochu,“ odpověděl Gordon a vyběhl po schodech do druhého patra. Na chodbě zahnul doprava a šel k posledním dveřím vlevo. Na každý pád zaklepal. Protože nikdo neodpoví- dal, vstoupil do kanceláře Vladimíra Gellérta. Pracovna komisaře vyšetřovacího oddělení byla prázdná, jen stolní lampa svítila. Gordon za sebou zavřel dveře a přistoupil k oknu. Gellért zde požíval zvláštního privilegia: jeho kancelář byla jednou z těch, z jejichž oken byl výhled na Dunaj. Gordon si zapálil, poté se chvíli díval ven na osvětlený Řetězový most, na Hrad, na Dunaj s plovoucími a kotvícími loděmi a neskutečně pomalu se vlekoucími remorkéry. Zamáčkl špačka a sedl si do jednoho z křesel stojících naproti psacímu stolu.

Vytáhl z  kapsy poznámkový blok, aby se podíval, co se vlastně chce od Gellérta dozvědět. Už v pondělí s ním mluvil telefonicky a tehdy jej požádal, zda by mu nepomohl stran jistých informací o Rónovi. Pro něj Gordon již mnoho udělat nemohl, přelíčení s Ernő Rónou bylo zahájeno téhož dne dopoledne, přesto cítil, že je povinován ve věci detektiva vždy ochotného pomoct zjistit pravdu.

Ve městě se rozmohli pokoutní směnárníci, kteří se snažili využívat nestálého valutového kurzu a přijít ke slušným penězům – často i s nemalým úspěchem. Metody galerky byly potom prosté: lidé Istvána Szörtseyho se vydávali za tajné a docela jednoduše těm směnárníkům sebrali peníze. Nějaký burzovní komisionář jménem Arnold Bondi jednoho dne přišel k Rónovi do kanceláře a stěžoval si, že ho připravili o pět tisíc pengő. Detektiv, jenž se specializoval na podvodníky a falešné hráče, vytáhl fotku chlápka jménem Gyula Grósz, kterého s kolegy – pro trestné činy spáchané v roli falešného policejního komisaře – už nějaký čas sledovali, Bondi ho ale nepoznal. Róna tehdy navrhl, aby napsal udání, což Bondi udělal, a potom pravidelně honil vyšetřujícího, jak věc pokračuje. Když mu Róna oznámil, že se na tom ještě pracuje, Bondi otráveně odešel. Několik dnů nato napsal prostřednictvím svého advokáta udání na Rónu, kde stálo, že detektiv od něj přijal sto padesát pengő, za něž slíbil zařídit, aby mu falešní detektivové jeho pět tisíc pengő ochotně vrátili. Ve věci bylo zahájeno vyšetřování a v pondělí ráno právě začalo první přelíčení.

Že by byl Róna takový pitomec? Že by pro mizerných sto padesát pengő riskoval kariéru, penzi? Záležitost byla nejasná, všichni zapírali. Jedině Bondi a jeho společníci tvrdili, že rozhodně Rónu podplatili. I když byl Vladimír Gellért jedním z komisařů V. oddělení vyšetřujícího vraždy, zatímco Róna pracoval ve IV. oddělení zabývajícím se zpronevěrami, podvody a podobnými zločiny, navzájem se dobře znali, a přestože nebyli zrovna přáteli, vždy se mohli jeden na druhého spolehnout. Proto Gordon věděl, že mu Gellért pomůže. Když ničím jiným, aspoň jej nasměruje. A pokud ne, tak to taky bude něco znamenat, snad dokonce ještě více.

Gordon se zvedl z křesla. Pendlovky odbíjely devátou. Na stole jako vždy panoval úzkostný pořádek. Ve štosu na levé straně ležela akta aktuálních případů, uprostřed detektivův hustě popsaný kalendář, po pravé straně pak poněkud bokem psací stroj. Před kalendářem secesní bronzový kalamář, před ním násadka na pero, v krabičce pera. Gellért často říkával, že na psací stroj si jakž takž zvykl, ale s plnicím perem se sžít nedovedl.

Gordon s plnicím perem problémy neměl a používat násadku považoval za staromilectví a zpátečnictví. Poznámkový blok položil na roh stolu a právě si chtěl napsat pár otázek, když se náhle narovnal. Vždyť si k tomu může sednout, nejednou už čekal na Gellérta na jeho vlastní židli. Obešel stůl a posadil se. Když však chtěl židli přisunout ke stolu, nešlo to. Židle do něčeho narazila. Gordon se podíval doprava a uviděl povytaženou zásuvku. Zakroutil hlavou. To tady ještě nebylo. Během posledních pěti let udržoval sice s Gellértem ty nejlepší styky, ale ještě se nestalo, že by před ním nechal otevřenou zásuvku. Naopak, vždy je pečlivě zamykal a klíč strkal do kapsičky u vesty. Gordon seděl a hleděl na otevřený šuplík. Trochu se sehnul. V zásuvce uviděl složku bez označení, byly to pouze obyčejné úřední desky s nevyplněným štítkem. Zpod nich čouhal roh fotografie.

Gordon seděl chvíli tiše a nehnutě. Díval se na zásuvku, na složku v ní a na roh fotografie. Zapálil si. Zápalku odhodil do popelníku, vyfoukl kouř a stále se upřeně díval na zásuvku. Cigaretu odložil na okraj mramorového popelníčku a šuplík ještě trochu povytáhl, jen tolik, aby mohl složku vyjmout.

Vzal do ruky cigaretu. Pořádně z ní potáhl, poté vyňal desky ze zásuvky, položil je před sebe a otevřel. Viděl dobře: nebylo v nich vůbec nic, jenom dvě fotografie. Na vrchní byla mladá dívka. Stála u stolku přikrytého háčkovanou dečkou, v pozadí těžký závěs. Výraz její tváře byl zároveň smutný i laškovný. Viď, že se ti líbím? vyzvídala dívčina tvář. Vím, že se ti líbím, všem se líbím.

Gordon se předklonil. Kromě úsměvu na sobě dívka nic neměla. Stála tam frivolně, s vilností a smutkem v jasných očích, s dlouhými stehny, nezvykle plnými oblými prsy, úzkým pasem, tmavými, lehce zvlněnými vlasy splývajícími na ramena. Gordon slídil v dívčiných očích. Uvědomil se, že v nich nevidí vyzývavost, ale vzdor. Její tělo bylo bezchybné, mladé a pružné. Tedy ne zcela. Podíval se na fotografii zblízka, poté ji podržel pod lampou a prozkoumal dívčinu levou paži. Pár centimetrů pod loktem se černalo mateřské znaménko veliké asi jako dvoupengő, stěží větší.

Gordon odložil fotografii a vzal si druhou. I ta byla zhotovena v ateliéru, ale za zcela jiných okolností. Z portrétu hleděla stejná dívka. Vlasy měla sepnuté, její tvář byla vážná, nebylo na ní ani stopy po vzdoru, spíš smutek. Pravidelné rysy, silné obočí, jasný pohled. Nebylo třeba porovnávat ji s tou na druhé fotografii: jedná se o stejnou dívku.

Gordon vzal obě fotografie, vložil je zpět do složky, tu do zásuvky, vstal, dal židli na své místo a přistoupil k oknu. Podíval se na město, potom na hodinky.

Právě se chystal jít, když se otevřely dveře. Do místnosti energicky vstoupil Gellért. Jeho zasmušilá tvář vypadala ještě zachmuřeněji než jindy. Sako měl pomačkané, brýle stěží zakrývaly kruhy pod očima. Vyzáblé tělo každým pohybem prozrazovalo únavu. Gordon se otočil, aby jej pozdravil, ale detektiv jen mávl rukou.

„Nic neříkejte,“ předešel Gordona. „Vím, že jsme se smluvili na večer, ale pan městský policejní velitel dr. Ferenczy nás svolal.“

„Zítra ráno přijíždí vlak s tělem zesnulého ministerského předsedy na Východní nádraží,“ poznamenal Gordon. „Neříkám, že jsme počítali s tím, že zemře, zvláště když se do té věci vložil Darányi. Já bych se vsadil, že rezignuje, ale v podstatě je to totéž.“

„Totéž,“ zopakoval Gordon.

„Mnoho nepomohlo, že jsme měli plán pohřbu ministerského předsedy hotový, i tak máme spoustu úkolů,“ vysvětloval Gellért. „Pan policejní velitel povolal všechny detektivy, policisty a četníky do služby, abychom náležitě zabezpečili smuteční průvod z Východního nádraží k Parlamentu.“

„Odvolá ministr vnitra zákaz shromažďování?“ otázal se Gordon.

„Proč by to dělal?“

„A smuteční průvod a pohřeb není shromažďování?“

„To doufám nemyslíte vážně?“ podíval se na něj přes brýle Gellért.

„Ne,“ odpověděl Gordon. „Tak já nebudu obtěžovat. Slyšel jste, že Tartsányi-Schreiber svědčil ve prospěch Róny?“

„Jak bych neslyšel. Dániel je rozumný a logicky uvažující člověk. Pokud se nerozčílí…“

„Jistěže,“ odstoupil Gordon od okna. „Předpokládám, že do pohřbu nemá smysl vás vyhledávat.“

„Ne,“ posadil se Gellért na židli a poté zavřel zásuvku.

„Tak já vám potom zavolám. Dobrou noc.“

„V souladu s nařízením ministra vnitra a tajného rady rytíře Miklóse Kozmy této noci žádný policista nebude spát,“ odpověděl Gellért, zatímco psací stroj přesunul před sebe, vložil do něj papír, zamhouřil oči za brýlemi a začal psát. Gordon nedokázal určit, zda ve vyšetřovatelově hlase nezaslechl jistou ironii.

Na Rákócziho třídě chodců očividně ubylo. Část barů a lokálů již zavřela, i kavárny se zvolna vyprazdňovaly. Oproti tomu na ulici bylo vidět nezvykle mnoho policistů a četníků, kteří strnule stáli na kraji chodníku, připraveni na dlouhou noc. Když Gordon procházel kolem kavárny Balaton, padl jeho zrak na cedulku na dveřích: 10. října z důvodu úmrtí předsedy vlády zavřeno. Jelikož stejně neměl na kávu čas, oznámení jej nijak zvlášť nezajímalo, i když, jak si nyní všiml, viselo na dveřích všech obchodů, restaurací, úřadů a kaváren.

Po náměstí Lujzy Blahové přejížděla prázdná tramvaj. Než došel do redakce Večerníku, město jako by téměř oněmělo. Noční vrátný na něj vesele mával. Jestli nebyl v náladě díky demižonu vína schovávaného ve skříňce, tak měl nejspíše radost z Gömbösovy smrti.

„Dobrej večír, pane redaktor!“ smekl čepici a vykloněn z okénka se díval, jak Gordon mizí nahoru po schodech.

V redakci nebyl nikdo kromě písařky. Co Gordon pracoval ve Večerníku, z písařek vždy mívala noční službu jen Valéria. I nyní seděla u stolu, papír založený do stroje, světlo lampy se třpytilo na jejích sněhobílých vlasech, oči zakrývaly černé brýle, Valériin nejstřeženější poklad. Hrdě každému v redakci ukazovala vzácný kousek, brýle používané horolezci, ze strany opatřené koženou clonou, které jí jedna její přítelkyně přivezla ze švýcarského Bernu. Při světle lampy jedině s nimi mohla číst a slunce, jak tvrdila, už neviděla deset let. „To už je osud nás albínů,“ vysvětlovala jednou Gordonovi. „Ale to nevadí. Tady je ticho, klid a ráno si vždycky můžu pár hodin číst,“ zvedla sešit, který držela v ruce, nejnovější svazek Detektivní knižnice Atheneum.

„Co je vám, Zsigmonde?“ zeptala se Valéria. „Nemůžete spát? Krisztina vás vyhodila?“

„Dopoledne už nebudu mít čas napsat o tom holiči ze Szentlőrince,“ odpověděl.

„O té bestiální vraždě?“

„Jo.“ S tím šel ke svému stolu a Valéria zase zvedla tenkou brožurku k černým brýlím a četla dál. Gordon svlékl raglán a pověsil ho na věšák. Z klobouku oklepal kapky deště a hodil ho na stůl. Rozsvítil lampu, založil do psacího stroje papír, vytáhl poznámkový blok a začal psát.

Dnes ráno dorazila do Budapešti zpráva o hrůzném zločinu. V obci Szentlőrinckáta se udála bestiální vražda: Frigyes Novotny, 46letý holič, zardousil ve společné domácnosti s ním žijící rozvedenou ženu, 30letou Erzsébet Bartovou. Zavražděnou holič rozčtvrtil, poté její mrtvé tělo spálil. Vražda se stala již v březnu, avšak přišlo se na ni teprve nyní. Do holičova domu se přistěhovali noví obyvatelé, průmyslník János Zombori s  manželkou. Žena zatopila v peci, chtěla péci chléb. Oheň se nechtěl rozhořet. Paní Zomboriová se rozhodla pec vyčistit. Tehdy učinila hrůzný nález. V popelu nalezla lidské kosti. Ihned šla na policii, kde…

Začal zvonit telefon. Gordon se ohlédl, ale když viděl, že jej zvedne Valéria, pokračoval v psaní.

… kde nález oznámila veliteli strážnice.

„Zsigmonde.“ Gordon se otočil. „Hledají vás.“

„Kdo?“

„Prý se jmenuje Kálmár.“

Gordon vstal a spěchal k telefonu.

„Jak víte, že jsem tady?“ zeptal se.

„Nevěděl jsem, ale říkal jsem si, že to zkusím.“

„Tak o co jde?“

„Ale jako obvykle, víte, co myslím. Našli jsme holku.“

„Jakou holku?“

„No, jakou asi? Mrtvou.“

„Říkal jste o tom někomu?“

„Vám vždycky volám nejdřív,“ odpověděl strážník.

„To rád věřím. Jste na místě činu?“

„Ne, volám z velitelství. Vždycky jste mi dal pět pengő, máte zájem i tentokrát?“

„Tak kde to je?“

„Berte to jako malou pozornost, Gordone. Hned v sousedství.“

 „Ale jestli mi řeknete, že na okružní třídě přejela tramvaj služku…“

„To ne. Ve Velké Ořechovce, hned na začátku ulice uvidíte strážníky. Stojí tam kolem nějaké krásné mrtvé slečny.“

„To si nastrouhala sirky, nebo skočila z okna?“

„Jak to mám vědět? Ale myslím, že byste si měl pospíšit, jestli ji ještě chcete vidět. Už je to nějakých deset minut, co pro ni vyjelo auto.“ Gordon se oblékl do raglánu, na hlavu si narazil klobouk, cestou zabručel něco na Valérii a seběhl po schodech.

Za pár minut byl v Ořechovce. Když tam zahnul z Rákócziho třídy, hned uviděl černý automobil, vedle něj několik uniformovaných policistů a dva v civilu. Gordon se podíval na hodinky: bylo po desáté. Většinou se místům činu vyhýbal, vražd už viděl dost a po pěti letech ve Večerníku už jej nemohlo nic překvapit. Přesto spěchal, protože Kálmár mu zavolal jako prvnímu, takže druhý den – Gömbösova smrt sem nebo tam – o tom budou psát všechny noviny. Ale on jako jediný, kdo byl na místě činu, a to má cenu víc než pět pengő.

Jako kriminální zpravodaj Večerníku znal smrt na tisíc způsobů mnohem lépe, než by si přál. Služky si strouhají sirky, skáčou pod tramvaj, holiči čtvrtí své milenky, opuštěné ženy si podřezávají žíly břitvou, tovaryši skáčou z  mostu Františka Josefa, žárliví ouřadové zapichují své manželky řeznickými noži, obchodníci střílejí své rivaly revolverem – možností je nespočet a zároveň je deprimující, jak jsou pořád stejné. Konec je každopádně vždy tentýž.

Spěchal k průjezdu, ale jeden z policistů mu zastoupil cestu. Zavolal na detektiva Andora Stolcze, který dal strážníkovi znamení, aby ustoupil. Gordon s poznámkovým blokem v ruce přistoupil k mrtvé, jež ležela v průjezdu do dvora jako pohozená hadrová panenka. Tvář na stranu k rameni, černé vlasy rozhozené po zádech.

„Kdy zemřela?“ zeptal se Gordon.

„Ještě je teplá,“ odpověděl Stolcz. „Soudní lékař ji neviděl, ale podle mě tady může ležet tak hodinu. Našli ji kupodivu docela brzy.“

„Dříve nebo později by stejně do ulice přišel nějaký četník nebo strážník a všiml by si jí.“

„No ale stejně.“

„Jak zemřela?“

Detektiv se zavalitou zarudlou tváří jen vrtěl hlavou. „Gordone, jak to mám vědět? Jsem tady pár minut. Krev nevidím.“

„Já také ne. Kdo je ta dívka?“

„No vidíte, to je zvláštní,“ strčil Stolcz ruce do kapes. „V její kabelce jsme nic nenašli. Jenom pár útržků papíru a Mirjam.“

„Mirjam?“ podíval se na něj Gordon.

„Židovskou modlitební knížku pro ženy,“ natáhl se otevřenými dveřmi do automobilu stojícího na chodníku. „Tuhle,“ zvedl do výše malý tlustý svazek zabalený do bílé látky. Vybalil ho a ukazoval Gordonovi.

„Není v ní nějaká poznámka?“

„Nic. Několik založených listů, jinak nic.“

„Nic, co by vám ji pomohlo identifikovat.“

„Na velitelství pak prohlédnu seznam pohřešovaných osob, ale pochybuji, že ji vůbec někdo hlásil,“ pokrčil detektiv unaveně rameny. „Ostatně, teprve jsme ji našli. Snad po pár dnech její zmizení někdo ohlásí. Vy však každopádně stejně jako já dobře víte, že denně do Budapešti přijede nejedna taková, z nichž pěkných pár zakotví tady v okolí. Rozhodně to nebude první ani poslední neznámá prostitutka pochovaná v Budapešti.“

Gordon přikývl. Ale stejně je to zvláštní. Mrtvá židovská dívka v  jedné z  pešťských ulic pochybné pověsti. Pozorněji si mrtvou prohlédl. Jedna její noha zůstala pod tělem, na druhé viděl neforemný levný střevíc na vyšším podpatku. Sukni měla vyhrnutou, na hnědé punčoše se jí pustilo oko. Zpod obnošeného, ale kvalitního kabátu vyčuhovala blůza v broskvovém odstínu.

„Moc toho na sobě neměla,“ poznamenal.

„No, k  takové práci toho stejně ani není víc zapotřebí,“ utrousil Stolcz.

Levý rukáv kabátu měla vyhrnutý nad zápěstí. Gordon kvůli slabému osvětlení neviděl dost dobře, sehnul se tedy níž. Potom si přidřepl, uchopil dívku za zápěstí a obrátil ji proti světlu. Uviděl mateřské znaménko velikosti dvoupengőové mince přímo pod loktem. Žaludek se mu sevřel, jako by jej zachvátil nějaký zapomenutý dětský strach.

Vzhlédl k Stolczovi. Ten mluvil s druhým detektivem, poslouchali je tři strážníci. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní plnicí pero. Opatrně se dotkl dívčiných vlasů a perem jí je shrnul z tváře. Dívčiny oči byly otevřené, beze světla, se zorničkami bez výrazu. A zelené.

Gordon si ještě pár vteřin prohlížel dívčinu tvář, zelené oči, bezkrevnou pleť a její jemně zvlněné černé kadeře. Úplně zřetelně si vybavoval vzdorný smutný úsměv, který viděl na fotografiích v Gellértově zásuvce.

Copyright © Kondor Vilmos, 2015

Translation © Tomáš Vašut, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-665-8