Historický román o osudech Jeronýma Pražského, předního
českého učence přelomu 14. a 15. století a chráněnce Jana Husa vychází z
pečlivé historiografické práce Mileny Štráfeldové. Na základě dochovaných
materiálů autorka vytvořila možnou podobu životních osudů tohoto nestálého
bouřliváka a reformátora, který šířil neortodoxní myšlenky o dobových
problémech církve. Strhující život rodáka z Nového Města pražského, který
studoval na čtyřech evropských univerzitách, vydal se na dlouhé cesty do
Oxfordu či Jeruzaléma, skončil stejně jako Husův na Kostnickém koncilu, kde
odmítl odvolat své myšlenky a byl upálen za kacířství. Kniha je výjimečná nejen
zásadním příběhem z české a evropské historie, ale autorčinou prací, při níž se
snaží najít rovnováhu mezi dochovanými fakty a autorskou fikcí.
Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na
FFUK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České
televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její
spolupráce s Českým rozhlasem, kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka
zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady
historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala
knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě
naučilo listí (2011), historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a
Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika
divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory
N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu
neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové
podobě v roce 2016. Knihu o Jeronýmovi Pražském autorka připravuje též jako scénář
pro televizní zpracování.
Román Svatý rváč vydává nakladatelství Garamond.
Ukázka
z knihy:
„U toho moru bychom
se snad mohli na chvilku zastavit,“ podotkne příště Lukáš a spisovatelka
zpozorní. Tohle téma ji už dávno přitahovalo.
„Co tě na tom
proboha může zajímat?“ diví se její okolí. „Vždyť je to tak morbidní!“
No právě – myslí si
spisovatelka. Před lety o moru napsala dokonce celou dvoustránku do velkého
deníku. Tak teď honem shledává v paměti, co si o něm pamatuje. Je to dost
složitý řetězec epidemie: blechy přenášející bakterii Yersinia pestis, krysy v
podpalubí zámořských lodí, které se vracely z východu do Benátek, Janova či
sicilské Messiny, a konečně nakažení námořníci. Nebo podobně v případě
obchodních karavan, které do Evropy putovaly přes střední Asii. Inkubační doba
strašlivé nemoci byla jen pár hodin, krutě bolestivá smrt nastávala v řádu dní.
Ve 14. století vymřely celé kraje, odhadem třetina evropské populace.
„Čechy měly
štěstí,“ pokračuje mezitím Lukáš. „Ta nejhorší pandemie z roku 1348 se jich
bůhvíproč příliš nedotkla. Byly tu ale menší epidemie, jedna z nich právě kolem
roku 1380. Zda ovšem při ní zemřeli Jeronýmovi rodiče, netušíme.“
„Jak o moru
tehdejší lidé smýšleli?“
„Pochopitelně ho
brali jako trest Boží, takže se s ním snažili vyrovnat náboženskou cestou,
pokáním. Anebo si naopak chtěli užít, co se dá. Hýřili a pořádali sexuální
orgie, to ovšem v daleko menší míře. Ostatně právě během morové nákazy ve
Florencii v roce 1348 vznikl Decameron. To je ale známá věc, že?“ podíval se
Lukáš zkoumavě na spisovatelku. Ta sice přikývla, s takzvaně známými věcmi má
ovšem Lukáš jako pedagog špatné zkušenosti. Tak moc známé zase nejsou.
„Samozřejmě to hodně změnilo i náladu ve společnosti,“ pokračoval. „V černé
smrti lidé viděli předzvěst konce světa. Chiliasmus však visel jako mrak nad
celým středověkem. V důsledku to znamenalo, že lidé začali pochybovat i o dosud
nedotknutelných veličinách, zásadách a institucích. Proto například cítili tak
silnou potřebu reformovat církev.“
„Takže Husova
kritika církve má svůj původ v moru?“ zeptá se spisovatelka, hned by se ale
plácla přes pusu.
„To bych považoval
za příliš velké zjednodušení,“ řekne po chvilce Lukáš. A nejspíš si zase
pomyslí: Tak tohle nebude vůbec jednoduché!
# # #
Jedné noci se první příznaky nemoci objeví i na těle
králova kancléře a pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Čekají ho dny plné
nesnesitelných bolestí, vysokých horeček a blouznění. Z úradku Božího ale
přežije!
„Co se s ním stalo?“ žasnou však královi dvořané a
společníci jeho divokých pitek, když se bledý a zesláblý Jan po dlouhých
týdnech nemoci vrátí mezi živé. „To už by snad bylo lepší, kdyby si ho smrt
vzala!“
Z králova kumpána se totiž stal asketa, který se bude
trýznit hladem i bičováním, poutat řetězy a spát nahý na ledové kamenné
podlaze. S fanatismem blouznivců, pro které měl až dosud jen pohrdlivý
úsměšek, bude volat po nápravě mravů. Náhle se v něm probudí touha bránit
církev proti všem, kteří by rádi získali její moc i majetek. Dokonce i proti
samotnému králi! A se vší vahou svého arcibiskupského úřadu se přikloní na stranu
římského papeže Urbana. Nutí krále, aby i on římského pontifika jednoznačně
podpořil.
„Jane, co se to s tebou proboha děje?“ diví se zpočátku i
Václav. Kam se poděl ten příjemný společník, tanečník a zpěvák, kterého znal
dřív? V tomhle zaťatém náboženském fanatikovi se zdivočelým pohledem ho vůbec
nepoznává! Jan ale mlčí nebo začne zase chrlit ty své výčitky a stížnosti na
chování králových rádců. Až toho bude mít Václav dost!
„Měl bych nápad, Milosti, jak toho křiklouna konečně
trochu zkrotit,“ přitočil se jednoho dne k Václavovi našeptavač Huler. Vždycky
uměl vystihnout pravou chvíli, i teď se na něj Václav podíval se zájmem.
„O co jde?“ zeptal se zvědavě.
„Opat kladrubských cisterciáků je už starý, dohořívá jak
svíčka. Mniši si brzy budou volit nového, Jenštejn jim ho ale musí potvrdit.
Tak mne napadlo: co kdyby sis ty, králi, mezitím na papeži vymohl vznik nového arcibiskupství
v Plzni? Potom by už Jenštejn do volby opata nemohl zasahovat.
A co by bylo ještě lepší – o církevní moc v Čechách by se
rázem dělili dva kohouti. Rvát se budou mezi sebou a Jan na tebe přestane
útočit. Beztak je do nebe volající, co si k tobě dovoluje…“
Václav se usmál: „To není špatné. Promyslím to.“
„Spěchej však, pane! Smrt nečeká!“
Smrt kladrubského opata Racka skutečně byla rychlejší než
Václav. Ten trávil opět čas lovem v křivoklátských lesích, když si mniši
zvolili nového představeného svého kláštera. A Jan z Jenštejna jeho volbu
okamžitě stvrdil. Listinu o tom vypracoval jeho generální vikář Johánek z
Pomuku.
Dlouho se zdálo, že tenhle synek pomuckého rychtáře a
budoucí svatý má z pekla štěstí. Venkovský kluk vystudoval na pražském učení a
záhy se stal v sídelním městě notářem. Jeho hvězda rychle stoupala a v Kristových
letech byl už ve službách arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Tehdy začal pronikat
do tajů nejvyšší politiky. Kromě toho mu dobře vynášelo oltářnictví u sv. Víta
a také svatohavelská farnost. Měl tak před sebou pohodlný a blahobytný život
mnohoobročníka.
„Salve, salve, salve!“ mohl by až do poklidné smrti
vyzpěvovat při pobožnostech.
Johánek se ale rozhodl, že chce ještě studovat, a po
čtyřicítce se vypravil na právnickou fakultu do italské Padovy. Léta Páně 1387
s pomocí Boží studium dokončil a stal se doktorem dekretů. Odtud už po návratu do Prahy vedla přímá cesta na
vyšehradskou kapitulu, kterou bude zastupovat i v soudních sporech. Za pouhé
dva roky vystoupá ještě výš, bude jmenován generálním vikářem Jana z Jenštejna.
Stane se tak fakticky jedním z nejmocnějších mužů v církevních kruzích v
Čechách. To on má přece klíče k arcibiskupské kanceláři!
Právě to se mu ale ve sporech krále Václava s Jenštejnem
nevyplatí. Nemůže-li král dosáhnout na arcibiskupa, kterého přece jen chrání
vysoké církevní postavení, může si svou zlost vylít alespoň na jeho nejbližším spolupracovníku,
Johánkovi z Pomuku. Pod záminkou uzavření smíru vyláká arcibiskupa z jeho sídla
v Roudnici do Prahy, nechá ho však s celým jeho doprovodem zajmout.
Jenštejnovi se sice podaří uprchnout, v rukou králových zbrojnošů ale
uvízne Johánek. A spolu s ním i další Jenštejnův vikář Mikuláš Puchník nebo
míšeňský probošt Václav Knobloch. Přimotá se k tomu ještě jeden laik, jakýsi
Něpr z Roupova.
„Hybaj,“ strkají do nich nevrle královi zbrojnoši, když
je spoutané vedou na hrad českých králů. Lidé na ulici se za skupinkou zajatých
prelátů užasle otáčejí, pár zevlounů si na ně bude i ukazovat. Většinou ale
všichni raději spěchají pryč. Bojí se, že by tu sami mohli ještě něco slíznout!
„Co tu očumuješ? Táhni!“ strkají do nich nervózní
zbrojnoši. Sami totiž tuší, že z toho kouká pěkný malér.
Čtveřice arcibiskupových lidí bude nejprve vyšetřována
přímo na hradě, pak ji ale převezou přes řeku a začnou mučit na staroměstské
rychtě.
Prsty jim budou drtit v palečnici, pověsí je za svázané ruce
do výše, až jim vykloubí ramena, natáhnou je i na skřipec. Johánka přitom budou
pálit na bocích loučí!
„Tak už konečně mluv!“ křičí na něj.
Prý se k tomu v podzemí rychty propůjčil i král Václav.
Sám prý popadl hořící louč a přiložil ji k Johánkově bledé kůži. Slyšel přitom,
jak vikář úpí a sténá, než omdlel bolestí. A to vše jen proto, aby ti ubožáci
konečně doznali, že arcibiskup Jenštejn chystá proti králi spiknutí. Nedoznají
ničeho, o žádné spiknutí nešlo. Zato Johánek při mučení vydechne naposledy.
Překvapený kat se ho ještě pokusí přivést k životu
pořádným vědrem studené vody, je to ale marné.
„Co teď s ním?“ radí se královi pacholci mezi sebou. A
někdo dostane spásný nápad:
„Hodíme ho do řeky. Ať ho tam sežerou ryby…“
A tak se za tmy, v noci 20. března léta Páně 1393, objeví
na kamenném mostě přes Vltavu skupinka mužů, kteří s sebou vláčejí těžký pytel.
Dojdou s ním až téměř do poloviny mostu a bez dlouhých okolků ho shodí dolů v
místech, kde je říční proud nejsilnější. Ani se nad ním nepomodlí. Jejich
náklad žuchne do vody a v okamžiku zmizí pod hladinou.
Johánek vypluje až po téměř třech týdnech, kdy ho
nedaleko mostu najdou rybáři. Jeho tělo předají mnichům cyriakům a ti už se
postarají, aby byl pro začátek řádně pohřben v jejich klášteře. Jde přece o
mučedníka svaté církve!
A Jan z Jenštejna má hned o důvod víc ke stížnosti na
svého bývalého přítele, krále Václava. Tentokrát se s ní vypraví až do Říma, k
papeži. Příliš tam ale neuspěje, i papež je totiž politický pragmatik a nechce
si Václava popudit. Za svého vikáře Johánka, jehož smrt se tak zdá o to
zbytečnější, se může zbožný Jenštejn leda pomodlit…
# # #
Čekala by, že se
Lukáš jako odborný poradce k téhle nepomucenské vsuvce nějak vyjádří. Dost se s
ní natrápila. On nad ní ale jen mávl rukou. „Tohle není moje parketa,“
utrousil. Zase někam spěchal.
© Milena
Štráfeldová, 2017
ISBN
978-80-7407-356-4
Žádné komentáře:
Okomentovat