František Xaver Pobuda je
policejním komisařem sedmého pražského obvodu Holešovice-Bubny a bdí nad
pořádkem a klidem ve své čtvrti. Na práci tu ale není sám, při pátrání má po
svém boku dva schopné kolegy: důsledného policejního koncipistu Nebeského a
vynalézavého policejního praktikanta Rybičku.
Případ velocipedisty
popisuje událost z prostředí velocipedistických závodů, kdy zemře jeden ze
závodníků. Byla smrt závodníka nešťastnou náhodou, či zločinným úkladem?
Pátrání nakonec přivede Pobudu až do Rakouska…
V Případu zlatnice
Galipetrové dojde k úkladné loupežné vraždě, která se sice udála v samotném
středu Prahy, ale její stopy vedou až do Pobudova obvodu. Ten proto musí
zakročit a najít vraha v nejspodnějších vrstvách holešovické společnosti.
Případ zeleného brouka
začne záhadnou otravou manželky fotografa, který po její náhlé smrti není k
nalezení. Pobuda musí přivolat na pomoc oba své spolupracovníky, aby dohromady
rozřešili vraždu, u níž není jasné, jak k ní vlastně došlo ani kdo by mohl mít
motiv zabíjet.
Dokáže policejní komisař
Pobuda se svými pomocníky všechny tři zapeklité případy objasnit, pachatele
zatknout, usvědčit a předat velectěnému c. k. trestnímu soudu v Praze?
Historickou detektivku,
prostoupenou starosvětskou atmosférou druhé poloviny 19. století, vydává
nakladatelství Motto.
Ukázka z knihy:
Bylo pozdní odpoledne.
Policejní komisař Franz Xaver Pobuda stál na měkkém perském koberci v kanceláři
policejního ředitele. Místnost v prvém patře byla velká rohová, s okny na
Ferdinandovu třídu a do Poštovské. Komisař tu samozřejmě nebyl poprvé, ale dnes
to bylo jiné, dnes viselo ve vzduchu cosi tíživého a komisař tušil, o co se
jedná. Kancelář měla ještě předpokoj, kde sídlil sekretář. Jako by nestačilo, že tam na přijetí u
policejního ředitele musel Pobuda čekat půl hodiny ve společnosti adjunkta Schafranka.
Za stolem proti němu sedí
holohlavý muž přísného vzezření, pod nosem šedivý mohutný knír, na náprsence mu
visí Řád zlatého záslužného kříže. V klopě má vetknuto další vyznamenání.
Dvorní rada Franz von Stejskal je majitelem mnoha vyznamenání a rád se jimi
nechává titulovat.
„Vaše Excelence, dostavil
jsem se na vaše předvolání.“
Pobuda stojí v uctivém
předklonu a čeká, až k němu zvedne dvorní rada hlavu. Je to starší ctihodný
muž. Proslýchá se, že má odejít do Vídně, aby se tam stal vedoucím imperiálního
policejního ředitelství s titulem náčelníka policie.
„Četli už dnešní noviny,
Herr Kommissar?“
„Ano, Vaše Excelence.“
„Četli i Prager Tagblatt?
Češi prý uspořádali závody, na kterých popadali jako hrušky a jeden závodník se
při tom zabil. Navíc k tomu čistě českému závodu pozvali i některé závodníky ze
zahraničí.“
„Ano, noviny jsem četl,
Excelence, Národní listy,“ odpověděl Pobuda.
„Češi se pak uchylují k
takovým produkcím, které nemají se sportem nic společného. Navíc tím chtěli
vyjádřit svoji nadřazenost a uvedli je jako závody čistě české.“
„Jistě, Vaše Excelence,
byly to závody české, ale závodu se mohli zúčastnit i hosté. Pokud se přihlásili,
tak jim bylo poskytnuto čestné kolo na začátku závodu. Vždyť vyhrál závodník
Buri z Mnichova.“
„Bylo to zu lachen, jak se
váleli po zemi, a to všechno za přítomnosti Jeho knížecí Milosti místodržitele
Schwarzenberga. Vždyť byli u toho jako komisař a závodní trať schválili,“
vzhlédl k němu policejní ředitel, „a sepsali o tom protokol.“
„Ano, Vaše Excelence.
Komise se zúčastnil také továrník Jan Kohout, muž, který tomuto sportu nejlépe
rozumí a velocipédy na Smíchově sám vyrábí.“
„Nám se jednalo o bezpečnost,
a jak vidno, na závodech došlo k několika pádům a k jedné smrtelné příčině.
Továrník Kohout je jistě ctihodný muž, ale mohl mít jiné zájmy, obchodní, a
sice aby závody zviditelnil a přilákal k této atrakci co nejvíce zájemců.“
Pobuda chtěl připomenout,
že závody není třeba zviditelňovat. Velocipedistický sport, jak vidno, má stále
více zájemců. V tomhle ale Pobuda policejnímu řediteli neoponoval.
„Co z toho vyvodit, Herr Kommissar?
To, že je nutné tuto věc důkladně vyšetřit. Zjistit, co bylo skutečnou
příčinou, zda se pořadatelé nedopustili něčeho proti pravidlům a proč závody
nebyly bezpečné. V opačném případě by místodržitel další závody v Královské
oboře za hojného účastenství obyvatel nepovolil. To ať si pánové velocipedisti jezdí
na svých klubových oválech, ale rozhodně by se nemělo nic stát na významných a
organizovaných závodech takového národního rozsahu. Potom by bylo namístě podobné
závody zakázat. Tak jdou a podaj mi o tom co nejdříve raport.“
Komisař Pobuda odcházel z
policejního ředitelství a mnoho tomu nerozuměl. Proč se najednou policejní
prezident o tenhle druh sportu tak zajímá?
...
Když komisař Pobuda vyšel
z budovy v Poštovské, začalo se šeřit. Zahlédl lampáře, jak na kandelábrech
rozžíhá plynové lampy. Dlouhou tyč s háčkem na konci obratně vsouval do vnitřku
cylindrické lampy, aby tam pustil plyn. Na Starém Městě byly plynové lampy
všude, zatímco v Holešovicích už fungovalo elektrické osvětlení. Díky Jubilejní
zemské výstavě v minulém roce a také díky inženýru Křižíkovi, jenž hlavní
holešovickou třídu Bělského elektrifikoval, stejně jako Výstaviště. Hlavním
efektem na výstavě byla podsvětlená fontána. Úžasné to dílo techniky i
výtvarného umění. Komisař Pobuda byl hrdý, jak se díky tomu jeho čtvrť
povznesla, a mohla tak v plné slávě přivítat císaře Františka Josefa I.
Stařičký mocnář výstavu ocenil a udělil jí
čestnou medaili. Komisař kvitoval, že během výstavy se neudálo nic, co by
ohrozilo císařský majestát. Je pravdou, že došlo k incidentu na trati na Reichenberg,
kde se separatisté pokusili vlak s Jeho císařskou Jasností zastavit, ale jejich
pokus byl včas zažehnán. A i on se o císařovu bezpečnost postaral se vší
zodpovědností. Teď už se tomu jen usmívá. Ale dosti myšlenek na onen rok.
Bylo nutné se dopravit
domů. Nejsnazší by bylo jet kočárem či koňkou, ale komisař se rozhodl, že půjde
pěšky. Po tom stání u policejního ředitele si potřeboval vyčistit hlavu.
Rozhodl se, že nepůjde středem města, ale vezme to po nábřeží podél Vltavy, tam
alespoň bude čistý vzduch. A také si musí ujasnit úkol, který mu uložil
policejní prezident: vyšetřit to. Ale co? Když spadne dělník z lešení, není na
tom nic záhadného, není vlastně co vyšetřovat. Neopatrně šlápl vedle a zřítil
se, toť vše. Komisař jde ztichlou ulicí a uvažuje. Kolem konventu křižovníků
přišel na nábřeží Korunního prince Rudolfa. Připomněl si, jak tam naproti za
řekou ještě včera stál a přihlížel tomu nádhernému ohňostroji, oněm světelným
rojům na svatojánských slavnostech. Připomínala jej už jen výzdoba a dnešní den
byl již všední.
Od řeky pronikala
zemitá vůně, ochladilo se. Na druhou stranu vede přes řeku Rudolfova železná
lávka, vedle je vojenská plovárna. Odtud přes Klárov se dá dojít až na Hrad.
Tam ale Pobuda nemířil. Šel dál kolem Rudolfina, vznosné reprezentační budovy,
nedávno vystavěné v místě, kterému se odjakživa říkalo Rejdiště. Komisař šel
rychlým krokem. Už téměř padla tma, přesto se orientoval. Sanytrovou ulicí
mířil na František. Tady před budovou kláštera milosrdných bratří se zastavil. Před
sebou měl nemocnici. Sem byli přiváženi nemocní i z druhého, holešovického břehu. Jeho čtvrť
Holešovice vlastní nemocnici nemá. Pobuda se rozhodl naráz. Má-li někde započít
své vyšetřování, tak by to mělo být nejspíš tady. Klepal na dveře, už bylo zavřeno.
Ve fortně se objevil vrátný.
„Koho hledaj,
vašnosto, už mají po návštěvních hodinách. Dovnitř jich pustit nemohu. Už je po
vizitě. Pacienti maj klid na lůžku.“
Pobuda ale nejde
za žádným pacientem.
„Ach tak,
potřebovali by, vašnosto, mluvit s panem doktorem. Teď v noci je tu jen jeden,
ale na oddělení je pustit nemohu.“
„Tak mi ho
přivedou, jsem policejní komisař Pobuda.“
Komisař přecházel
místností od jednoho konce k druhému. Vrátný zřejmě nespěchal, komisaři se tu
nelíbilo, ze zdí byla cítit směsice kafru a sanytru, připomínka nebožtíků. Není
pochyb, že se odtud odvážejí zemřelí, před vedlejší bránu právě dorazila
košatina. Za oknem už je úplná tma, alespoň tak mu to připadá. Na kopci na
opačném břehu je vidět zářící světla restaurace na Letné.
„Servus, pane
komisaři,“ ozve se za jeho zády melodický hlas. Pobuda se otočí, a koho zde
nevidí, dr. Kotaše.
Pobuda na něho
překvapeně hledí. Lékař napřahuje ruku v pozdravu. Má na sobě bílý plášť a
kulatou čapku.
„Co vy,
holešovický fyzikus, zde v nemocnici?“
„Mám zde dvakrát
do měsíce záskok a také tu provádím některá bakteriologická vyšetření.“
Pobudovi se naráz
zlepšila nálada. Dr. Kotaš je jeho dobrý známý. Jsou společně v městské radě a
dobře spolupracují. Jeho služby komisař také využívá.
„Snad neutrpěli
nějaký úraz,“ řekl Kotaš s nadsázkou.
„Jdu kolem z
policejního ředitelství a potřebuji si ověřit jednu záležitost. Měl sem být
převezen jeden pacient, závodník velocipedista, který se zranil v neděli při
českých závodech v Královské oboře.“
„Ano, oni myslej
toho šampióna Kladívka. Vím, o koho se jedná, bylo to i v dnešních novinách,
Národních listech, ale bohužel já jsem ho neošetřoval. Nastoupil jsem službu
dnes odpoledne a budu tu celou noc.“
„Mě by zajímalo,
jak zemřel.“
„To se dá zjistit
z dokumentace, tu tady v nemocnici vedou pečlivě. Pokud mě chtějí následovat,
pane komisaři, alespoň poznaj zdejší špitál,“ řekl pobaveně.
Kotaš vedl
komisaře do kanceláře
Copyright © Jiří Slavíček, 2017
ISBN 978-80-267-0838-4
Žádné komentáře:
Okomentovat