Volker Kutscher: Tichý zabiják

Druhý díl ze série historických detektivek, které se odehrávají v bouřlivém a dekadentním meziválečném Berlíně a které režiséra Toma Tykwera inspirovaly k seriálu Babylon Berlin.

Berlín 1930. Tragická smrt zbožňované herečky Betty Winterové přímo během natáčení přivádí Gereona Ratha do berlínských filmových ateliérů. Mladý komisař z berlínského oddělení vražd rychle poznává stinné stránky hvězdného prostředí a je svědkem přelomového momentu ve filmové branži. Svět totiž dobývá zvukový film a mnohým při tomto přerodu ujíždí vlak: producentům, majitelům kin – ale i hvězdám němého filmu. Když k tomu Rathův otec požádá svého syna, aby pomohl kolínskému starostovi Konradu Adenauerovi v jisté delikátní záležitosti, detektivovi se začíná situace vymykat z rukou. Zatímco pohřeb Horsta Wessela, nacistického mučedníka a příslušníka SA, znovu vyhrocuje otevřené pouliční spory mezi nacisty a komunisty, Gereona Ratha cesta za pravdou zavede z berlínské čínské čtvrti až do podsvětí a dál, na samou hranici zákona…

Vydávání série o poněkud nekonvenčním kriminálním komisaři Gereonu Rathovi se u nás ujalo nakladatelství MoBa v překladech Tomáše Butaly. První díl (Mokrá ryba) vyšel loni na podzim. Na únor příštího roku je ohlašována třetí kniha – Goldstein.

Ukázka z knihy:

Filmový ateliér se nacházel kousek od dostihové dráhy. Henning zaparkoval vedle pískově béžového buicku, který již stál na nádvoří. Gräf si pospíšil; zřejmě ho poháněla naděje, že bude moci pracovat na něčem jiném než na té deprimující sebevraždě, i kdyby to měla být jen nehoda. Když už nic, tak šlo aspoň o nehodu ve filmovém ateliéru. Třeba dokonce natrefí na Henny Portenovou.

Areál byl lemován dlouhou zdí z pálených cihel. Samotný ateliér se tyčil kus od cesty a vypadal jako předimenzovaný skleník, taková hora skla působila uprostřed nezdobné prušácké industriální architektury poněkud nepatřičně. Před vstupem hlídkoval strážník z 202. okrsku, tak nenápadně, že jeho modrá uniforma nebyla z ulice vůbec vidět.

„Tady tudy, pánové,“ řekl, když Rath mávl svým odznakem, a ukázal na velké železné dveře. „Váš kolega už je vevnitř.“

„Co se stalo?“ zeptal se Rath. „Víme jenom, že tu došlo k nějaké nehodě.“

„Nějaká herečka to schytala. Vprostřed natáčení. Víc taky nevím.“

Za Rathem to zafunělo. Henning se mořil s fotoaparátem, který vyložil z opelu. Strážník otevřel železné dveře a hubený kriminální asistent vmanévroval přístroj s neskladným stativem dovnitř. Rath a Czerwinski ho následovali.

Obrovská okna, kvůli kterým budova zvenčí vypadala jako skleník, tu zevnitř nebyla vidět. Pod stropem visely těžké plachty a i stěny kompletně zakrývaly pásy látky. Těžce naložený Henning si musel dávat pozor, aby nezakopl, všude po zemi se vinuly kabely, další byly napnuty napříč prostorem. Rath tou kabelovou džunglí obezřetně postupoval a rozhlížel se. Bylo to tu přecpané technickým zařízením. Světlomety na stativech, mezi nimi jakási prosklená kukaň připomínající nezdobenou zpovědnici. Za tlustým, dokonale vyleštěným sklem Rath rozeznal obrys filmové kamery. Druhá kamera stála na vozíku, uzavřená do těžkého kovového krytu, z něhož vyčníval jen objektiv. Hned vedle futuristický pult s nesčetnými ovladači, elektronkami a blikajícími světélky, na němž ležela sluchátka. Od tohoto pultu vedl kamsi dozadu tlustý kabel, tenčí kabely ho pak propojovaly s jakousi šibenicí, z níž visely dva černo-stříbrné mikrofony vznášející se jako dva tlustí pavouci nad salónem, jehož plocha byla zcela prosta kabelů a techniky. Luxusní parkety, nábytek z tmavého třešňového dřeva, dokonce i krb – vypadalo to, jako by elegantní hotelový pokoj zabloudil na nesprávnou adresu. A stejně tak nemístně působil uprostřed vší elegance ten shluk lidí: uválené košile vedle šedých a bílých pracovních plášťů. Jediný člověk, který svým večerním oblekem ladil s daným prostředím, seděl stranou na jedné ze skládacích židlí, které stály okolo parketu různě mezi stativy a svazky kabelů. Blonďatý muž skrývající tvář v rukách. Stála u něj mladá žena v kostýmu barvy myší šedi a zdálo se, že ho chce utěšit, skláněla se nad ním a tiskla si jeho hlavu na šedivé břicho. Muž tu a tam nahlas zavzlykal, což byl jediný identifikovatelný zvuk, protože v tom hroznu lidí na parketách mluvili všichni tak tiše, jako kdyby se tu skutečně dál točil zvukový film, jak vytrvale hlásal blikající štítek venku nade dveřmi.

Rath se protáhl okolo rozložitého stativu reflektoru, za Henningem a na scénu. Dal kriminálnímu asistentovi pokyn a ten složil těžký podstavec fotoaparátu na zem tak hlasitě, že se všichni ohlédli. Skupina se poněkud rozestoupila a Rath uviděl vedle dvou strážníků Gräfa. A pak uviděl, proč tu nikdo nemluví nahlas, proč se všichni odvažují nanejvýš tak šeptat. U Gräfových nohou se lesklo tmavě zelené hedvábí v málem elegantním nařasení, jako by bylo naaranžováno pro nějakou malbu, ve skutečnosti však halilo nepřirozeně pokroucené ženské tělo. Tvář nebylo možné rozpoznat, z poloviny byla úplně znetvořená, zuhelnatělá pokožka, syrové maso, popraskané puchýře. Druhá polovina byla zčásti skryta a dávala tušit, jak krásný ten obličej musel být. Rathovi se v mysli vynořil bůh Janus se dvěma tvářemi, pak doktor Jekyll a pan Hyde. Světlé blond vlasy vpravo zformovány do perfektního účesu, byly na levé straně skoro úplně sežehnuté. Hlava a trup mrtvé se vlhce leskly, hedvábí mokře lpělo na hrudi a břiše. Levou paži přišpendlil k zemi těžký světlomet.

Když Gräf uviděl Ratha, nechal strážníky stát samotné. Aby se dostal k šéfovi, musel obejít tělo.

„Ahoj, Gereone,“ řekl a odkašlal si. „Ošklivá věc. To je Winterová.“

„Kdo?“

Gräf se tvářil nevěřícně. „Betty Winterová. Neříkej, že ji neznáš.“

Rath pokrčil rameny. „Musel bych vidět obličej.“

„To radši ne. Je naprosto zohavená.“ Gräf polknul. „Stalo se to uprostřed natáčení. Ten světlomet ji trefil úplně přesně. Sletěl támhle seshora.“ Kriminální sekretář ukázal vzhůru. „Dobře deset metrů. A ta věc je pěkně těžká. Navíc byla zapnutá, takže žhavá jako výheň.“

Rath zaklonil hlavu. Pod stropem visela ocelová konstrukce, úplná pavučina roštových lávek, na nichž byly upevněny celé baterie různě velkých světlometů, a mezi nimi ty splývavé pásy látky, které působily jako monotónní, chmurná vlajková výzdoba. Na některých místech visely rozměrné, těžké plachty ještě níž než osvětlovací můstky, které za nimi byly částečně skryty. Přesně nad tělem zela v řadách reflektorů mezera. Pouze černý, úplně napnutý kabel, který musel být tam někde nahoře stále zapojený do sítě, poukazoval na to, že na tom místě předtím něco viselo.

„K čemu tady potřebují tolik světlometů?“ zeptal se Rath. „Proč sem nepustí denní světlo zvenčí? Proto jsou snad filmové ateliéry ze skla.“

„Zvukový film,“ řekl Gräf, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Sklo má špatnou akustiku. Proto tu museli všechno ověsit těmi látkami. Takhle se narychlo udělá z ateliéru pro němý film ateliér na film zvukový.“

„Ty se nějak vyznáš!“

„Bavil jsem se s kameramanem.“

Reflektor, který zasáhl herečku, byl mnohem větší než ty, které kriminální policie používala k nočnímu nasvícení místa činu: ocelový válec měl průměr basového bubnu. Přívodní kabel nemohl jeho pád prakticky ani zbrzdit, natož zastavit, potrhala se jenom jeho izolace, takže na některých místech prosvítaly holé dráty.

„A tohle monstrum má tu nebohou ženu na svědomí?“ zeptal se Rath.

Gräf zavrtěl hlavou. „Ano a ne.“

„Cože?“

„Nebyla hned mrtvá.“ Gräf polkl. „Musela řvát, jako by ji na nože brali. Ten rozžhavený světlomet ji doslova pekl, zvlášť když se přívod proudu nepřerušil, takže dál žhavil. A její kolega stál hned vedle…“

„Ta hromádka neštěstí ve smokingu?“

„Ano. Victor Meisner.“

„Toho, myslím, znám.“

Gräf zvedl obočí. „Takže chodíš do kina?“

„Viděl jsem ho v nějaké kriminálce. Celou dobu tam šermoval bouchačkou a zachraňoval nějaké ženské.“

„Zachraňovat chtěl asi i teď. Jenom místo bouchačky použil kýbl vody na hašení. Ty tady stojí všude kvůli nebezpečí požáru. A jak to tak vypadá, dopřál tím Winterové hezkou ránu proudem. Každopádně okamžitě přestala křičet a vyletěly pojistky.“

„Takže by tu nehodu možná přežila?“

Gräf pokrčil rameny. „Počkáme, co řekne doktor. Její herecká kariéra ovšem skončila ve vteřině, kdy ji ten světlomet trefil. I kdyby to přežila, už by těžko vystupovala v milostných filmech.“

„Vypadá to, že ten nešťastník ví, co spáchal.“ Rath ukázal na vzlykajícího Meisnera.

„Vypadá to tak.“

„Už s ním někdo mluvil?“

„Kolegové to zkoušeli. Ale bezvýsledně.“

„Nereaguje?“

„Ne tak, aby z toho byla rozumná…“

Gräfa přerušilo hlasité zarachocení. Kriminální sekretář šlehl pohledem po Czerwinskim a Henningovi, kteří právě obřadně začali rozkládat stativ fotoaparátu. „Asi bych to měl nafotit já,“ poznamenal. „Než kolegové ten fotoaparát rozeberou do mrtě.“

Rath přikývl. „Postarej se o to. Ať ti dva vyslechnou tady ty pěšáky a zapíšou si jejich osobní údaje. Předpokládám, že každý z nich něco viděl.“

Gräf udělal neurčité gesto. „Kameraman rozhodně viděl všechno. A režisér taky. To patří k jejich práci.“ Kriminální sekretář ukázal na štíhlého, šlachovitého muže, který právě klidným a naléhavým hlasem mluvil na dobře oblečeného pětapadesátníka s částečnou pleší.

Rath přikývl. „Toho si hned poslechnu. A kde je člověk, který je zodpovědný za osvětlení?“

„Netuším. Nemůžu se starat o všechno.“

„Řekni Henningovi, ať ho najde a pošle ho za mnou.“

Gräf udělal čelem vzad a Rath se vydal k vzlykajícímu Meisnerovi. Herec měl momentálně do hrdiny hodně daleko. Když Rath stanul přímo před ním, přestal vzlykat a zvedl uslzené oči. Šedá myš ho konejšivě hladila po ramenou a Rath mu ukázal odznak. Muž na něj hleděl málem prosebně, obličej mokrý od slz. Pak se z něj rázem vyvalilo jeho zoufalství.

„Já jsem ji zabil,“ zvolal, „zabil jsem Betty! Panebože, co jsem to udělal?“

Meisnerovy prsty se zatnuly do Rathových nohavic. Asi nebyl dobrý nápad chtít si s tím mužem promluvit teď.

„Nikoho jste nezabil,“ řekl Rath, „byla to nehoda.“

Pokusil se vysmeknout ze sevření, ale nebylo to vůbec snadné. Šedá myš mu přišla na pomoc.

„To je v pořádku, Victore,“ řekla klidným hlasem, „slyšíš, co komisař říká.“

Žena herce uchopila za štíhlé ruce a jejich křečovité sevření povolilo. Odtáhla ho od Ratha a vmáčkla ho zpět do režisérského křesílka, kde zabořil tvář do její šedé sukně.

„Vidíte snad, že nemůže mluvit,“ řekla, „je v šoku! Doufám, že brzo dorazí lékař.“

Rath věděl, že doktor Schwartz je na cestě, ale pochyboval, že soudní lékař je tím správným člověkem, který dokáže povzbudit křehkou duši jako je Victor Meisner. Podal ženě svou vizitku.

„Pan Meisner nemusí vypovídat hned, může přijít na prezidium,“ řekl. „Až na tom bude lépe. Nejpozději ale v pondělí.“

Žena se na něj dívala, ale Rath měl pocit, že její pohled prochází skrze něj. Napsal na vizitku datum a rovnou i čas. Jedenáct hodin. Delší lhůtu tomu nešťastníkovi při nejlepší vůli dopřát nemohl.

„Postarejte se o něj,“ řekl ženě. „Nejlepší bude, když ho doprovodíte do nemocnice.“

Žena zdráhavě přikývla, jako by to přesahovalo její kompetence.

„Dělej, prosím, co pán říká, Coro,“ uslyšel za sebou hluboký hlas. „Bude lepší, když se tu Victor nebude zdržovat déle, než je nutné.“

Když se Rath otočil, uviděl muže s prořídlými vlasy, který prve hovořil s režisérem. Cora odváděla Victora Meisnera k východu. Herec se za ní vlekl jako loutka s vytahanými provázky.

„Bellmann,“ řekl muž a natáhl k Rathovi pravici. „Filmová produkce La Belle. Jsem producent Bouře lásky.“

„La Belle?“ zeptal se Rath a potřásl nabízenou rukou. „Myslel jsem, že tohle je Terra Film.“

„Prostory ano, ale ne produkce. Vlastní filmové ateliéry si může dovolit jen málo filmových společností. My přece nejsme Ufa,“ pravil Bellmann a znělo to skoro omluvně. Ukázal na režiséra, který také přišel blíž. „Jo Dressler, můj režisér.“

„Jo?“

„Josef zní moc staromódně,“ prohlásil Dressler a napřahoval pravici. „Zdravím vás, pane komisaři.“

„Pořád tomu nemůžeme uvěřit,“ řekl Bellmann. „Přímo během natáčení!“ Producent vypadal upřímně otřeseně. „Bouře lásky měla jít za dva týdny do kin.“

„Tak brzy?“ podivil se Rath.

„Čas jsou peníze,“ řekl Bellmann.

„Počítali jsme ještě se dvěma natáčecími dny,“ vysvětloval Dressler.

„Dnes a zítra.“

„Takže ten film je skoro hotový?“

Dressler přikývl.

„Tragédie,“ řekl Bellmann. Potom se nervózně ušklíbl a opravil se. „Tedy ta nehoda, myslím. Ta nehoda je tragédie, film je samozřejmě komedie. Božská romantická komedie, něco naprosto nového. Božská v pravém slova smyslu.“

Rath přikyvoval, i když ničemu nerozuměl. „Viděl jste, jak se to stalo?“

„Ne.“ Bellmann vrtěl hlavou. „Když jsem dorazil, už tu ležela a nehýbala se. Ale Jo, ty přece můžeš panu komisaři povědět…“

Režisér si odkašlal. „No, jak jsem už říkal vašim kolegům… Bylo to těsně před koncem scény. Točili jsme ji napodruhé a fungovalo to opravdu dobře. Chyběla už jenom facka a zahřmění, pak bychom tu scénu měli hotovou…“

„Zahřmění?“

„Bouře lásky je o Thorovi, starém severském bohu hromů, který se zamiluje do berlínského děvčete a dvoří se jí coby hrabě Thorwald. A vždycky, když se ti dva sbližují, tak hřmí.“

Rath zase přikývl a myslel si svoje. Znělo to řádně zmateně, tenhle příběh. A tohle mělo Betty Winterovou proslavit?

„No,“ pokračoval Dressler, „a pak se ze stropu z ničeho nic zřítilo dělo.“

„Co se zřítilo?“

„Ten světlomet, který zasáhl Betty. Srazil ji na zem a pohřbil ji pod sebou. Bože, jak tam ležela a křičela a nikdo nedokázal pomoct – to bylo prostě děsivé…“

„A proč jí nikdo nepomohl?“

„Vám se to mluví! Víte, jak je takový světlomet žhavý? Ten jen tak nezvednete a neodtáhnete stranou!“

„Někdo ale pomoct chtěl…“

„Myslíte Victora?“ Dressler pokrčil rameny. „Já taky nevím, jak ho to napadlo! Byla to jejich společná scéna, stál přímo vedle ní, když se to stalo, kdo ví, co mu proběhlo hlavou. Člověk hned vedle vás, cítíte škvařící se kůži, slyšíte ho křičet, tak chcete pomoct! A jak křičela!“ Potřásl hlavou, jako by ze sebe chtěl tímto pohybem setřást tu vzpomínku a zrušit všechno, co se stalo. „Byli jsme všichni jako ochrnutí. Než jsme pochopili, co chce s tím vědrem dělat, už na ni vychrstl vodu.“

N. K. Jemisinová: Páté roční období

První svazek trilogie Zlomená země. Každý ze tří svazků byl oceněn cenou Hugo, která je nejprestižnějším oceněním literární fantastiky.

Essun, která se skrývá v jednom tichém městečku jako obyčejná učitelka, přijde domů a zjistí, že manžel surově zavraždil jejich syna a unesl dceru. Mocné Sanzedské císařství, jež bylo po tisíc let nositelem pokroku a základem civilizace, se zhroutí, protože jistý šílenec pomstychtivě zničí jeho největší město. A co je nejhorší, v srdci jediného světového kontinentu se začne rozevírat velká rudá trhlina, která chrlí tolik popela, že zakryje oblohu na celé roky. Nebo staletí.

Toto je ale Tišina, svět, kde boj o život není zdaleka ničím novým a kde větší strach než dlouhá chladná noc budí orogénové – ti,kdo ovládají sílu zem jako zbraň. Essun si uvědomí, kým je, a rozhodne se získat dceru zpátky. Je jí jedno, že se svět kolem ní rozpadá. Bude-li to nutné, klidně ho sama zničí, jen aby dosáhla svého…

N. K. Jemisinová vystudovala psychologii a výchovné poradenství. Žije v New Yorku, kromě psaní se věnuje svému blogu a společenskému aktivismu. Za svůj debut Sto tisíc království (2010, česky Argo 2013) byla nominována na cenu Nebula. Román Páté roční období z roku 2015 nyní česky vydává nakladatelství Host, které chystá i další dvě části série Brána z obelisků (2016) a Kamenné nebe (2017).

Ukázka z knihy:

Prolog

Nacházíš se zde

Začneme koncem světa, proč by ne? Ať to máme z krku a přesuneme se k zajímavějším věcem.

Zaprvé k osobnímu konci. V nadcházejících dnech bude pořád dokola přemýšlet o jediné věci, představovat si, jak její syn zemřel, a snažit se v něčem, co už je od přírody tak nesmyslné, najít nějaký smysl. Zakryje Ukeho polámané tělíčko dekou — až na obličej, Uke se totiž bojí tmy —, otupěle u něj zůstane sedět a nebude věnovat pozornost okolnímu končícímu světu. Její svět už skončil, a ani k jednomu konci nedochází poprvé. Už to zná jako své boty.

A ta myšlenka, která se jí tehdy i posléze bude honit hlavou, zní následovně: Ale byl volný.

A pokaždé, když se její omráčené, otřesené já odhodlá tuto skoro-otázku položit, její zatrpklé, vyčerpané já na ni odpoví následovně:

Nebyl. Ne doopravdy. Ale teď už bude.

■ ■

Ty ale potřebuješ kontext. Zkusíme ten konec ještě jednou, z hlediska kontinentu.

Tady se prostírá pevnina.

Je obyčejná, jak už to u takových pevnin bývá. Hory, náhorní plošiny, kaňony a říční delty, jako obvykle. Je obyčejná, s výjimkou velikosti a dynamiky. Tahle pevnina se hodně hýbe. Nadouvá se a oddechuje, vraští se a pšouká, zívá a polyká, jako když se dědek převaluje v posteli. Její obyvatelé ji přirozeně pojmenovali Tišina. Je to země tiché a hořké ironie.

Má i další jména. Kdysi se skládala z několika menších pevnin. V současnosti je to jeden rozlehlý, nepřerušený světadíl, ale za určitou dobu jich zase bude víc.

Vlastně velmi brzy.

Konec začne ve městě: v nejstarším, největším a nejúžasnějším živém městě na světě. Jmenuje se Jumenes a bývalo srdcem říše. V řadě ohledů je srdcem i nadále, byť říše od původního rozkvětu poněkud zchřadla, jak už to u říší bývá.

Jumenes není výjimečný velikostí. V této části světa se nachází mnoho velkých měst, tvoří na rovníku řetěz připomínající jakýsi kontinentální opasek. Jinde na světě jen zřídka vyroste z vesnice město a z města se jen zřídka stane velkoměsto, protože všechna taková společenství se těžko udržují, když se je země ustavičně snaží pozřít… ovšem Jumenes byl po většinu ze sedmadvaceti století od svého vzniku stabilní.

Je výjimečný tím, že se lidské bytosti osmělily pouze zde a ke stavbě je nevedla potřeba bezpečí či pohodlí, ba ani krásy, ale odvaha. Městské hradby pokrývají mistrovsky jemné mozaiky a reliéfy, jež podrobně popisují dlouhé a kruté dějiny místních obyvatel. Nakupeným masám budov nasazují korunu vysokánské věže podobné kamenným prstům, ručně kované kandelábry napájené novodobým divem elektřiny z vodních zdrojů, ladně klenuté mosty utkané ze skla a troufalosti a architektonické prvky zvané „balkony“, tak prosté, a přitom tak závratně pošetilé, že je nikdo nikdy nestavěl, kam až sahají psané dějiny. (Značná část historie písemně zaznamenaná není. To si zapamatuj.) Ulice nejsou zpevněné snadno vyměnitelnou dlažbou, nýbrž zázračnou hladkou, spojitou hmotou, které místní říkají „asfalt“. Dokonce i jumeneské chatrče působí smělým dojmem, jelikož jsou to jen tenkostěnné boudy, které by popadaly, kdyby přišla silnější vichřice, nemluvě o otřesech. Přesto tu stojí, jako stály po celá pokolení.

Ve středu města se nachází množství vysokých budov, takže snad ani nepřekvapí, že jedna z nich je větší a smělejší než všechny ostatní dohromady: mohutná stavba, jejíž základnu tvoří hvězdicová pyramida z přesně řezaných obsidiánových cihel. Pyramidy jsou nejstabilnější architektonickou formou a tohle je pětinásobná pyramida, proč by ne? A protože jsme v Jumenesu, na jejím vrcholku stojí obrovská geodetická sféra, jejíž fasetové plochy připomínají průsvitný jantar. Zdá se, že tam zlehounka balancuje — ale ve skutečnosti je celá stavba uzpůsobena pouze k tomu, aby ji podpírala. Vypadá vratce — jen na tom záleží.

V Černé hvězdě se scházejí vůdcové říše a řeší vůdcovské záležitosti. V jantarové kouli drží dokonalého a pečlivě uchovávaného císaře. Ten v snobském zoufalství bloumá zlatými chodbami, dělá, co se mu řekne, a děsí se dne, kdy jeho páni usoudí, že lepší ozdobou bude jeho dcera.

Na žádném z těchto míst ani lidí mimochodem nezáleží. Mluvím o nich čistě kvůli kontextu.

Na jednom člověku ale bude záležet opravdu hodně.

Prozatím si můžeš představovat, jak vypadá. Lze si taky představovat, na co myslí. Můžeš se sice mýlit, pouze hádáš, ale i tak se v něčem trefíš. Soudě podle jeho následujících činů se mu v tuto chvíli může honit hlavou jen pár věcí.

Stojí na kopci nedaleko obsidiánových stěn Černé hvězdy. Má výhled na většinu města, cítí jeho kouř, ztrácí se v jeho drmolení. Po jednom asfaltovém chodníku pod ním jde skupinka mladých žen — kopec se nachází v parku, který mají místní občané velmi rádi. („Udržujte mezi hradbami zelené plochy,“ radí kamenné učení, ovšem ve většině společenství leží půda ladem a je osetá luštěninami a dalšími zúrodňujícími plodinami. Pouze v Jumenesu přetvářejí zeleň ke kráse.) Ženy se smějí něčemu, co jedna z nich prohodila, a větřík nese smích k našemu muži. Ten zavře oči a vychutná si slabé chvění jejich hlasů i ještě slabší ozvuky jejich kroků, jako by mu do čítidel tloukla motýlí křídla. Nečítí všech sedm milionů místních obyvatel, to zase ne — je sice dobrý, ale ne tak dobrý. Nicméně většinu čítí, ano, jsou tam. Tady. Zhluboka se nadechne a stane se součástí země. Kráčejí po vláknech jeho nervů; jejich hlasy mu rozkmitávají jemné chloupky na pokožce; jejich dech čeří vzduch, který nasává do plic. Jsou na něm. Jsou v něm.

On ale ví, že není a nikdy nebude jedním z nich.

„Vědělas,“ pronese konverzačním tónem, „že první kamenné učení bylo opravdu vytesané do kamene? Aby ho nemohli měnit podle módy nebo politiky. Aby odolalo zubu času.“

„Věděla,“ odpoví jeho společnice.

„Hm. Ano, nejspíš jsi byla u toho, když ho tesali, zapomínám na to.“ S povzdechem sleduje, jak se ženy vzdalují z dohledu. „Milovat tě je bezpečné. Nezklameš mě. Nezemřeš. A cenu znám předem.“

Na to jeho společnice neodpoví. Vlastně žádnou odpověď ani nečekal, i když částečně doufal. Je tak sám.

Jenže naděje je podružná a stejně tak celá spousta dalších pocitů; ví, že by v něm jen probudily beznaděj, kdyby se nad nimi opět zamyslel. Přemýšlel o tom už dost. Čas na váhání už pominul.

„Přikázání,“ pronese a rozpřáhne ruce, „je vytesáno do kamene.“

Představ si, že ho obličej bolí od úsměvu. Usmívá se už hodiny: zatíná zuby, napíná rty, mhouří oči, až je v koutcích vidět vrásky. Je umění usmívat se tak, aby ti to ostatní věřili. Musejí se zapojit i oči — jinak by poznali, že je nesnášíš.

„Tesaná slova jsou absolutní.“

Nemluví k nikomu určitému, ale vedle něj stojí žena — svým způsobem. Lidské pohlaví napodobuje pouze povrchně, ze zdvořilosti. Stejně tak její volné šaty podobné závěsu nejsou z látky. Prostě jen přetvořila část své tvrdé hmoty k obrazu křehkých smrtelných bytostí, mezi nimiž se právě pohybuje. Zdálky by tento přelud zabral a člověk by ji považoval za nehnutě stojící ženu, aspoň na chvíli. Nicméně zblízka by si hypotetický pozorovatel všiml, že její pokožka je bílý porcelán — a to není metafora. Jako socha by byla překrásná, byť na místní vkus až příliš zarytě realistická. Většina Jumenesanů upřednostňuje před sprostou skutečností zdvořilou abstrakci.

Když se otáčí k muži — pomalu; kamenožravci jsou na povrchu země pomalí, pokud tomu tedy zrovna není jinak —, pohyb proměňuje její umnou krásu v něco docela jiného. On už si na to zvykl, ale ani tak se nedívá. Nechce si tento okamžik zkazit pocitem odporu.

„Co budeš dělat?“ zeptá se jí. „Až bude po všem. Vyleze tvůj národ ze sutin a převezme po nás svět?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„O to má zájem jen hrstka z nás. Navíc tu stejně zůstaneš.“

Muž ví, že to myslí v množném čísle. Ty, vy, lidé. Lidstvo. Často s ním jedná, jako by zastupoval celý lidský druh. On jí dělá totéž. „Mluvíš dost jistě.“

Na to nic neřekne. Kamenožravci se jen vzácně obtěžují pronášet, co je zjevné. On je za to rád, její řeč ho vždycky štve — nerozechvívá vzduch tak jako lidský hlas. Neví, čím to je. Je mu jedno, čím to je, ale chce, aby teď mlčela.

Chce, aby mlčelo všechno.

„Konec,“ praví. „Prosím.“

A pak uplatní všechno to jemné ovládání, které mu svět vštípil vymýváním mozku, které mu vtloukl do hlavy, které mu vnutil, a všechnu tu citlivost, k níž ho jeho pánové vyšlechtili po generacích znásilňování, donucování a vysoce nepřirozeného výběru. Roztáhne prsty a ty mu zacukají, ucítí na mapě svého vědomí několik ozvěn: svých spoluotroků. Nemůže je osvobodit, ne doopravdy. Už se o to pokoušel a neuspěl. Může se však postarat o to, aby jejich utrpení posloužilo vyššímu cíli než nadutosti jednoho města a postrachu jedné říše.

A tak sáhne do hloubky a zmocní se hučící, tepající, chvátající, zvučící, rozčeřené nesmírnosti města, tiššího skalního podloží pod ní i kypících vírů horka a tlaku pod ním. Následně se doširoka rozpřáhne a zmocní se dílku ohromné posuvné skládačky, kusu zemské kůry, na němž sedí tento světadíl.

Nakonec se obrátí k nebi. Aby nabral sílu.

Zemské vrstvy, magma, lidi i tu sílu, všechno to bere do imaginárních rukou. Všecičko. Drží to. Není sám. Je s ním země.

A pak ji zlomí.

■ ■

Zde je Tišina, která nebývá tichá, ani když má dobrý den.

Už se vlní, hlučí kataklyzmatem. Už se objevuje prasklina, zhruba od východu k západu, a je příliš rovná, skoro až úhledná ve své očividné nepřirozenosti, táhne se po rovníku přes celou pevninu. Začíná ve městě Jumenesu.

Je hluboká a živá, rána do masa planety. Vyvěrá z ní čerstvé a rudě žhnoucí magma. Země se snadno zahojí. Z geologického hlediska tuto ránu rychle pokryjí strupy a pak se po ní pustí očišťující oceán a rozdělí Tišinu vedví. Než se tak však stane, bude v ní hnisat nejen teplo, ale také plyn a vydá hrubý, temný popel — dost popela na to, aby během pár týdnů zadusil oblohu nad většinou Tišiny. Všechny rostliny zajdou, zvířata, která se jimi živí, budou hladovět a s nimi i zvířata, která žerou zase je. Přijde předčasná zima a bude tuhá a potrvá dlouho, předlouho. Posléze jako každá jiná zima samozřejmě skončí a svět se vrátí do původního stavu. Nakonec.

Nakonec.

Obyvatelé Tišiny žijí v neustálé pohotovosti pro případ katastrofy. Postavili si hradby, vykopali studny a nastřádali jídlo a ve světě bez slunce hravě přežijí pět, deset, i pětadvacet let.

„Nakonec“ ovšem v tomto případě znamená „za pár tisíc let“.

Podívej, mračna popela už se šíří.

■ ■

Když už se na věci díváme z hlediska kontinentu, z hlediska planety, měli bychom se zmínit o obeliscích, jež se nad tím vším vznášejí.

Kdysi, když je vyrobili, rozmístili a používali, se jim říkalo jinak, jenže někdejší názvy ani účel těchto ohromných zařízení si nikdo nepamatuje. Vzpomínky jsou v Tišině křehké jako břidlice. V dnešní době těm výtvorům vlastně nikdo nevěnuje pozornost, i když jsou obří, krásné a drobet hrozivé: mohutné kusy krystalů, které se vznášejí v mracích, zvolna se otáčejí, plují po záhadných letových drahách a tu a tam jsou vidět rozmazaně, téměř neskutečně — i když by se mohlo jednat pouze o hru světla. (Nejedná.) Zjevně na nich není ani zbla přirozeného.

Zrovna tak je zjevné, že na nich nesejde. Jsou sice působivé, ale bez účelu: jen další pomník další civilizace úspěšně zničené neúnavným snažením Otce Země. Po světě je spousta dalších takových mohyl: tisícovka rozvalin velkých měst, milion památníků hrdinů nebo bohů, které už si nikdo nepamatuje, pár tuctů mostů vedoucích nikam. Takové věci nemáme obdivovat, tvrdí současná moudrost. Lidé, kteří je postavili, byli slabí a zemřeli, jak už slabí nevyhnutelně zemřít musejí. Co hůř, selhali. Ti, kdo vyrobili obelisky, jen selhali ještě víc než většina ostatních.

Obelisky však existují a hrají v konci světa jistou roli, a tudíž stojí za zmínku.

■ ■

Zpátky k osobním věcem. Musíme se držet při zemi, ha ha.

Ta žena, co už o ní byla řeč, ta s mrtvým synem. Naštěstí není v Jumenesu, jinak by to byl velmi krátký příběh. A tebe by nebylo.

Je v městečku jménem Tirimo. V hantýrce Tišiny je městečko jedním ze spolů neboli společenství — ovšem v porovnání s ostatními spoly není Tirimo málem ani dost velké, aby si takové označení zasloužilo. Rozkládá se v údolí téhož názvu, na úpatí Tirimských hor. Nejbližším vodním tokem je nestálý potok, jemuž místní říkají Malá Tirika. V jazyce, z nějž se dochovalo pouze pár útržků, znamená eatiri „tichý“. Tirimo leží daleko od třpytivých, stabilních rovníkrajských měst, a tak se tu staví s ohledem na nevyhnutelné otřesy. Nemají tu ozdobné vížky ani římsy, jenom zdi ze dřeva a levných místních cihel, postavené na základech z otesaných kamenů. Žádné asfaltové silnice, pouze travnaté svahy přeťaté polními cestami; jen některé z nich jsou zpevněné prkny nebo dlažbou. Je to pokojné místo, ale pohroma, k níž právě došlo v Jumenesu, brzy vyšle i sem na jih seizmické vlny, které srovnají celou tuto oblast se zemí.

V městečku stojí domek jako každý jiný. Je to sotva víc než díra vykopaná do stráně, obložená jílem a cihlami, aby se dovnitř nedostala voda, se střechou z cedrového dřeva přikrytého drny. Důmyslní Jumenesané se těmto neumělým jámám smějí (smáli), když se o takových vůbec uráčí (uráčili) mluvit — ovšem pro obyvatele Tirima je bydlení v zemi prostým a rozumným řešením. V létě se v jejich příbytcích drží chlad a v zimě teplo a jsou odolné jak vůči otřesům, tak vůči bouřím.

Ta žena se jmenuje Essun. Má čtyřicet dva let. Podobá se všem mírnošířním ženám: je vysoká, stojí-li, má rovná záda a dlouhou šíji, boky, které bez obtíží přivedly na svět dvě děti, prsa, která je bez obtíží živila, a široké, obratné ruce. Vypadá silně, je krev a mlíko — takové vlastnosti se v Tišině cení. Vlasy jí splývají kolem obličeje v zacuchaných provázcích dredů, každý je tlustý zhruba jako malíček, jsou černé a ke konci hnědnou. Pleť má podle některých standardů až nepříjemně okrově hnědou a podle jiných zase až nepříjemně olivově bledou. Jumenesané říkají (říkali) lidem jako ona mírnošířní míšenci — mají v sobě dost ze Sanzedů, aby se to projevilo, ale ne dost, aby vypadali jako oni.

Ten chlapec byl její syn. Jmenoval se Uke — táhlo mu na tři roky. Na svůj věk byl malý, ale jinak předčasně vyspělý. Měl velké oči, nos jako knoflík a rozkošný úsměv. Nescházel mu žádný ze znaků, jimiž si lidské děti získávají rodičovskou lásku už od chvíle, kdy se u lidského druhu vyvinulo cosi jako rozum. Byl zdravý a chytrý a měl ještě žít.

Tohle je jejich doupě. Útulný a klidný pokoj, kde se mohla celá rodina sejít, povídat si, jíst nebo si hrát, tulit se nebo se lechtat. Essun se tu o Ukeho ráda starala. Myslí si, že ho tu počali.

Jeho otec ho tu ubil.

■ ■

A nyní poslední část kontextu: o den později, v údolí kolem Tirima. Tou dobou už se tudy prohnaly první ozvěny kataklyzmatu, ovšem později ještě přijdou následné otřesy.

Nejsevernější konec údolí je zpustošený: polámané stromy, sesuté skalní stěny, příkrov prachu, který se v nehybném sirnatém vzduchu nerozplynul. Tam, kde udeřila původní rázová vlna, nezůstalo stát nic: byl to takový ten otřes, co rozbije všechno na kusy a pak s nimi chřestí, až z nich zbudou jen kamínky. Leží tam rovněž těla: drobná zvířata, která nestihla utéct, jeleni a další větší tvorové, jimž se zaváhání při útěku stalo osudným a rozdrtila je suť. Mezi těmi je i pár lidí — měli zkrátka tu smůlu, že se ve špatný den ubírali po obchodní stezce.

Zvědové z Tirima, kteří tam přišli obhlédnout škody, nelezli po sutinách — jen si je pomocí dálkozraků prohlíželi ze zbytků cesty. Žasli nad tím, že zbytek údolí — okolí samotného Tirima, téměř dokonalý kruh o poloměru několika kilometrů — zůstal ušetřen. No, abychom byli přesní, ve skutečnosti nežasli. Dívali se jeden na druhého s pochmurným neklidem, všichni totiž věděli, co takové zjevné štěstí znamená. „Hledejte střed kruhu,“ upozorňuje kamenné učení. Někde v Tirimu je rogr.

Děsivá myšlenka. Ještě děsivější jsou ale znamení přicházející ze severu a skutečnost, že jim náčelník rozkázal, aby cestou zpátky pobrali tolik čerstvějších zvířecích mršin, kolik jen unesou. Maso, které se nezkazilo, se dá usušit, kožešiny a kůže se dají vyčinit a nasolit. Čistě pro případ.

Nakonec zvědové odcházejí a hlavu mají plnou toho „čistě pro případ“. Kdyby v ní zbylo místo i pro něco jiného, všimli by si, že poblíž paty nově odhaleného útesu, mezi nakloněnou sukojedlí a popraskanými balvany, si nenápadně hoví jakýsi předmět. Zaujal by je velikostí a tvarem: je to skvrnitý chalcedon ledvinovitého tvaru, tmavě zelenošedý, nápadně odlišný od světlejšího pískovce, který se povaluje kolem. Kdyby k němu přišli blíž, zjistili by, že jim sahá po prsa a je dlouhý skoro jako člověk. Kdyby se ho dotkli, možná by je zaujala celistvost jeho povrchu. Ta věc vypadá těžce a vznáší se kolem ní železitý pach připomínající rez a krev. Překvapilo by je, že je na dotyk teplá.

Takhle tu nikdo není, když slabě zapraská a následně pukne pěkně podél nejdelší osy, jako by ji někdo rozřízl. Současně s tím hlasitě zasyčí, ba až zakvílí unikající teplo a stlačený plyn a všechna přeživší zvěř v okolí se rozuteče. Téměř nepostřehnutelně to blikne, z pukliny se rozlije světlo, cosi jako plamen a cosi jako tekutina, a zemi pod chalcedonem pokryje zakouřené sklo. Pak se dlouho nic neděje. Kámen chladne.

Uplyne několik dní.

Po nějaké době ho něco zevnitř rozevře, o nějaký ten metr se to odplazí a pak se to zhroutí. Uplyne další den.

Teď, když je ta věc vychladlá a rozpůlená, pokrývá její vnitřní stranu krusta nepravidelných krystalů. Některé jsou matně bílé, jiné zase rudé jako žilní krev. Na dně obou polovin zůstává řídká bledá tekutina, ale většina se jí vsákla do země pod geodou.

Tělo, které obsahovala, leží tváří dolů mezi kameny, je nahé a suché, ale stále ještě namáhavě dýchá. Očividně je vyčerpané, nicméně se postupně zvedá. Každý pohyb je záměrný a velmi, převelmi pomalý. Trvá to dlouho. Jakmile vstane, doklopýtá — pomalu — ke geodě a opře se o ni. Takto opřené se — pomalu — skloní a sáhne dovnitř. Náhlým, rázným trhnutím ulomí konec jednoho rudého krystalu. Je to malý kousek, asi jako vinné zrnko, a zubatý jako skleněný střep.

Chlapec — připomíná to totiž chlapce — si ho vloží do úst a začne kousat. To doprovází hlasitý zvuk: mýtinkou se rozléhá křupání a chroupání. Po nějaké době chlapec polkne. Vzápětí se divoce roztřese. Na chvíli se sám obejme a tiše zaskučí, jako by mu najednou došlo, že je nahý, je mu zima a je to strašné.

S námahou se zase začne ovládat. Shýbá se do geody — už se pohybuje rychleji — a vytrhává z ní další krystaly. Vždycky když je ulomí, položí je na hromádku na vrcholu geody. Tlusté, hrubé krystalové pruty se mu v prstech drolí, jako by byly z cukru, přestože jsou ve skutečnosti mnohem, mnohem tvrdší. On ale ve skutečnosti není dítě, takže je to pro něj hračka.

Nakonec se narovná, vrávorá a náruč má plnou mléčných a krvavých kamenů. Na okamžik se zvedne prudký vítr, až ho zaštípá po těle. A tak sebou zaškube, tentokrát rychle a trhavě jako mechanická loutka. Pak se při pohledu na sebe zamračí. Soustředí se a jeho pohyby jsou rázem hladší, plynulejší. Lidštější. Jakoby pro zdůraznění si sám pro sebe přikývne, snad s pocitem spokojenosti.

Potom se obrátí a vykročí k Tirimu.

■ ■

Tohle si musíš zapamatovat: konec jednoho příběhu je vždy jen začátkem jiného. Tohle se ostatně neděje poprvé. Lidé umírají. Staré pořádky končí. Rodí se nové společnosti. Když se řekne, že „nastal konec světa“, obvykle to není pravda, protože planeta je naprosto v pořádku.

Takhle ale vypadá konec světa.

Takhle vypadá konec světa.

Takhle vypadá konec světa.

Ten poslední.

Copyright © 2015 by N. K. Jemisin

Cover photos by Eky Studio / Shutterstock.com

Cover design by Lauren Panepinto

Cover © 2015 Hachette Book Group, Inc.

Map © Tim Paul Illustrations

Translation © Roman Tilcer, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-560-3

N. K. Jemisinová při přebíráni ceny Hugo

Romain Rolland: Petr a Lucie

Sto let od konce první světové války připomíná nakladatelství CooBoo novým vydáním dnes již klasické milostné a zároveň protiválečné novely francouzského spisovatele Romaina Rollanda.

„Citově strhující příběh tragické mladé lásky byl inspirován událostí, k níž došlo v posledním roce první světové války při bombardování Paříže o Velikonocích. Dne 29. března během velkopátečních bohoslužeb dopadla na kostel svatého Gervásia a Protásia střela z tzv. Pařížského děla (přezdívaného též Pařížanka, dalekonosného železničního děla, jež od března používali Němci k ostřelování francouzského hlavního města ze svých bojových linií) a probořila jeho klenbu. Uvnitř našlo smrt 88 osob a 68 jich bylo zraněno. Zahynulo zde i několik Rollandových přátel, mezi nimi mladý malíř a jeho žena,“ uvádí v doslovu Šárka Belisová. Připomíná, že autor „vyjadřoval svůj nekompromisně protiválečný postoj a burcoval svědomí světa proti nesmyslnosti a zrůdnosti válečného požáru“. Knihu napsal Rolland ve švýcarském ústraní, kam se za války uchýlil, neboť jeho pacifistická stanoviska mu ve Francii vysloužila pověst „vlastizrádce“.

Do češtiny byla kniha poprvé přeložena roku 1925. Překlad Jaroslava Zaorálka vycházel v dlouhá desetiletí v nových a nových vydáních. Nakladatelství CooBoo však nyní sáhlo po novém překladu Tomáše Havla (http://thavel.cz). Otevřelo jím novou edici CooBoo Classics. Dalšími svazky by měly být Emma od Jane Austenové a Něžná je noc od Francise Scotta Fitzgeralda.

Ukázka z knihy:

Petra pohltilo metro. Neurvalý, horečný dav. Stál u dveří v sevření lidských těl, dýchal s nimi těžký vzduch, který procházel jejich ústy, sledoval a neviděl černé, dunící klenby, po nichž klouzaly zářící zorničky vlaku. Hlavou se mu honily stejné stíny, stejné tvrdé a roztřesené záře. Škrtil ho ohrnutý límec kabátu, paže měl přimáčknuté k tělu, rty pevně sevřené, na čele vlhkém potem ho pokaždé, když se otevřely dveře, zamrazil závan zvenčí, snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil se nemyslet, snažil se nežít. Srdce mladého, osmnáctiletého chlapce, skoro ještě dítěte, bylo plné temné beznaděje. Nad ním, nad stíny kleneb, nad krysí chodbou s uhánějící kovovou příšerou, hemžící se lidskými troskami – je Paříž, sníh, chladná lednová noc, zlý sen o životě a smrti – válka.

Válka. Přišla před čtyřmi lety. Těžce dolehla na jeho dospívání. Zaskočila ho v složitém duševním období, kdy mladý chlapec, zmatený probouzejícími se smysly, otřeseně objevuje zvířecké, slepé a drtivé síly života, jemuž je vydaný napospas, i když se o něj neprosil. A má -li citlivou povahu, něžné srdce a křehké tělo jako Petr, zažívá (aniž se odvažuje někomu se svěřit) odpor a hrůzu, vyvolané všemi surovostmi, špinavostmi a absurditou plodící a poživačné přírody – té rodící bachyně požírající vlastní mladé. Každý chlapec mezi šestnácti a osmnácti lety má v sobě kousek z duše Hamleta. Nechtějte po něm, aby chápal válku! (To se hodí pro vás, muži s okoralou duší!) Bohatě mu stačí, že musí pochopit život a odpustit mu. Obvykle se zahrabe do snů a umění, dokud si na svou proměnu nezvykne a nymfa nedospěje na konec trnité cesty od larvy až k dospělosti. V neklidném jaru dozrávajícího života potřebuje klid k rozjímání! Jenže oni si pro něj do jeho skrýše přijdou, vytrhnou ho z přítmí a křehoučkého, čerstvě vylíhlého jej vyhodí na syrový vzduch, mezi drsný lidský druh, který musí okamžitě vzít za svůj, aniž ho chápe, aniž chápe, proč by měl pykat za jeho šílenství a nenávisti.

Petra povolali spolu se spolužáky ze třídy, osmnáctileté děti. Do půl roku bude vlast potřebovat jeho tělo. Válka si ho vyžádala. Šest měsíců odkladu. Šest měsíců! Kdyby aspoň do té doby nemusel na nic myslet! Zůstat v onom podzemí. Už nikdy znovu nevidět kruté denní světlo!

Spolu se spěchajícím vlakem se vnořil do tmy a zavřel oči…

Když je znovu otevřel, pár kroků od něj stála za dvěma cizími těly dívka, právě nastoupila. Zprvu z ní viděl jen jemně řezaný profil zastíněný kloboukem, plavou kučeru na trochu pohublé pravé tváři, světlo usazené na líbezném líčku, jemnou linku nosu, horní ret a pootevřená ústa, rozechvělá předchozím spěchem. Branou očí vešla do jeho srdce, vstoupila tam celá; dveře se za ní zavřely. Hluk zvenčí ustal. Ticho. Mír. Byla tu.

Nedívala se na něj. Dokonce zatím ani nevěděla, že existuje. A už byla v něm! Držel její němý, schoulený obraz v rukou a neodvažoval se dýchat ze strachu, aby ho snad dechem nesmazal…

V příští stanici nával. Lidé pokřikovali a cpali se do plného vagonu. Petra tlačila a unášela lidská vlna. Z města nahoře nad klenutím tunelu sem dolů doléhaly hluché ozvěny výbuchů. Vlak se rozjel. V té chvíli vběhl na schodiště do stanice zděšený muž, obličej si zakrýval rukama a skutálel se dolů. Stačili zahlédnout krev, která mu protékala mezi prsty… Znovu tunel a tma… Vagonem zaznívají zděšené výkřiky: „Gothy jsou tady!“ V pospolitém vzrušení, jež všechna namačkaná těla slévalo do jediného, stiskl rukou ruku, jež se ho lehce dotkla. Když se podíval, uviděl, že je to Ona.

Vůbec se nesnažila vymanit. Na stisk odpověděla trochu křečovitě, rozrušeně, potom horoucí prsty zvláčněly, odevzdaly se a znehybněly. Zůstali tak, skrytí přítmím, s rukama jako schoulenýma v jednom jediném hnízdě; krev z jejich srdcí se v horku dlaní slévala do jediného proudu. Neřekli si ani slovo. Ani jednou se nepohnuli. Ústy se téměř dotýkal kadeře na její tváři a ušního lalůčku. Nedívala se na něj. Po dvou stanicích se vymanila, nedržel ji, proklouzla mezi těly a vystoupila, aniž ho spatřila.

Když zmizela, pomyslel si, že by ji mohl sledovat… Pozdě. Vlak už se rozjel. V příští stanici vyšel na povrch. Octl se znovu na nočním vzduchu, otřelo se o něj několik neviditelných, sněhových peříček a zděšené Město, pobavené vlastním strachem, nad nímž ve veliké výšce plachtili váleční ptáci. On však viděl jen tu, již měl v sobě; šel domů a za ruku držel neznámou.

Cover design © Hana Mičková, 2018

Translation © Tomáš Havel, 2018

ISBN 978-80-7544-634-3

Romain Rolland

Republika československá 1918-1939

Přestože bylo první republice vyměřeno pouhých dvacet let života, je dnes vnímána jako významná etapa našich dějin, jako jakýsi jejich uzlový bod. Při mnoha příležitostech se na ni odkazuje jako na vzor. Jak ji však doopravdy známe? Reprezentativní publikace nabízí členěný pohled na meziválečné Československo, mapuje strukturu jeho společnosti, životní rytmy i proměny krajiny. Přitom ukazuje na místa a fenomény, o kterých stále víme velmi málo.  

„Tato publikace chce Republiku československou představit v její komplikované rozmanitosti,“ píší v úvodu editoři Dagmar Horáková a Pavel Horák. „Spolupracovalo na ní přes šedesát českých i zahraničních autorů, z nichž každý může mít nejen odlišný pohled na události, ale i metodologický přístup nebo způsob vyprávění. Velký autorský tým sice neumožňuje jednotný výklad, zato nabízí pestrost pojetí. Během diskuzí o struktuře a tématech knihy jsme se členy redakční rady také zvažovali, zda psát knihu jako vyprávění od začátku do konce, nebo ji rozdělit tematicky. Oba přístupy měly svá opodstatnění. Kdyby však byl příběh republiky vyprávěn pouze podle časové osy, přišli bychom o možnost odbočit a věnovat se zvlášť některým problémovým okruhům. Zvolili jsme proto kompromis a chronologické členění je přerušováno zastaveními u určitých fenoménů. Každou z kapitol je možné číst také jako samostatný esej; a pokud jsou proto některé události v knize připomínány opakovaně, pak se to děje z jiných perspektiv.“

Monumentální knihu (1024 stran) vydává Nakladatelství Lidové noviny – NLN. Text je prostoupen množstvím dokumentárních fotografií, reprodukcí uměleckých děl či map.

ISBN: 978-80-7422-643-4

Ukázka z kapitoly Inventura 1930 (Martin Jemelka)

Několik týdnů poté, co byla Národním shromážděním přijata Ústavní listina Československé republiky (29. února 1920), schválili zákonodárci počátkem dubna 1920 zákon č. 256 o sčítání obyvatel, které bylo v českých zemích a na Slovensku provedeno k 15. únoru 1921.60 Podkarpatské Rusi se z organizačních a politických důvodů vyhnulo. Zákon z roku 1920 počítal s pětiletou periodou, která by věrně zachycovala populační proměny československé společnosti. Zamýšlené sčítání obyvatel v roce 1926 nebylo z organizačních důvodů uskutečněno a místo něj byl o rok později přijat zákon č. 47/1927 Sb. o sčítání obyvatel, který se stejně jako v dobách starého mocnářství vracel k desetiletým sčítacím intervalům.

Prvním sčítáním obyvatelstva, které zachytilo přítomné obyvatelstvo na území celého státu, se tak stal až cenzus 1. prosince 1930, provedený v zimním období s úmyslem maximálně omezit mobilitu sčítaných osob. Toto sčítání zastihlo republiku přibližně v poločase její existence a v bodu zlomu mezi hospodářskou konjunkturou druhé poloviny dvacátých let a nástupem hospodářské krize. Pokračování se cenzus z roku 1930 nedočkal – protektorátní politici a demografové zabránili jeho provedení v roce 1940 z obavy ze zneužití statistických údajů ve prospěch říšskoněmecké ekonomiky. Po provizorních soupisech z let 1946 a 1947, zachycujících poválečné národnostní zvraty, tak byl další cenzus na československém území proveden až v roce 1950, a to ve zcela změněných politických, společenských a národnostních poměrech.

V plné síle

Byly to právě výsledky sčítání lidu v roce 1930, které přivedly československé demografy a statistiky k domněnce, že se populační kapacita ČSR – na prvním místě českých zemí, zalidněnějších více než Itálie a Německo – přiblížila svému maximu. Během necelých deseti let od roku 1921 totiž československá populace vzrostla o 10,8 % na 14 729 536 osob v roce 1930. Tak rychle jako v mezidobí 1921–1930 stoupal počet obyvatel na československém území jen v letech 1891–1900. Nejrychleji přibývalo lidí na Podkarpatské Rusi, kde se jejich počet zvýšil takřka o pětinu. Na dosud nevídaném populačním růstu (na Slovensku vzrostl přirozený přírůstek v letech 1921–1930 na 15,1 %, na Podkarpatské Rusi dokonce na 22,5 %) se vedle zdravotní politiky státu podílelo i zastavení přeshraniční migrace, hospodářská konjunktura po roce 1924 a migrační přitažlivost velkých měst v čele se zemskými hlavními městy Prahou, Bratislavou, Brnem a Užhorodem, která po císařské Vídni převzala štafetu pracovně nejpřitažlivějších center mladého státu.

Přes všechnu dynamiku populačního růstu, markantně se projevující hlavně ve východních regionech státu, si republika uchovala ráz země se značnými geografickými rozdíly ve struktuře, rozložení a koncentraci obyvatel: průměrná hustota osídlení činila na území republiky 105 osob/km², v urbanizovanějších českých zemích až 135 osob/km². Přestože většina československých obyvatel stále žila na venkově (8 586 528 osob) – na Podkarpatské Rusi to bylo až 76,3 %, v Čechách jen 48,5 % –, nejhustěji zalidněnými zůstávaly vedle hlavního města Prahy městské politické okresy Moravská Ostrava a Liberec, v nichž žilo až 1731 osob/km². Právě politický okres Moravská Ostrava náležel společně s okresy Plzeň a Most v letech 1869–1930 k populačně nejrychleji rostoucím okresům na československém území, v nichž ročně na 1000 obyvatel přibývalo až 20 osob.

V nejlepších letech

Biologickou stratifikaci československé populace, tedy strukturu podle pohlaví, věku a rodinného stavu, (de)formovala řada determinant, vzešlých z předcházejícího populačního vývoje, na prvním místě z bezprostředních dopadů Velké války. Jak totiž vypočetl Vladimír Srb, jen v českých zemích během válečných let zahynulo na frontách světové války 300 000 mužů, pod tíhou válečných útrap zemřelo dalších 60 000 osob a v důsledku snížené sňatečnosti a porodnosti se nenarodilo přibližně 550 000 dětí. V českých zemích tak populační ztráty, deformující věkovou strukturu obyvatelstva ve skupině mužů ve věku 20 až 40 let, činily přibližně 9 % předválečného počtu.

Na Slovensku byly populační ztráty ještě větší a následkem vyšší úmrtnosti a migrace činily 330 000 osob, tedy 11 % předválečného stavu obyvatel. Přes všechny negativní populační dopady světové války si československá populace zachovala příznivou věkovou strukturu (zvláště na východních územích), jejímž základem bylo zhruba 30 % osob mladších 15 let. Československá populace stárla ve směru od východu k západu: v českých zemích disponovalo nejnižším zastoupením osob starších 50 let Slezsko, ještě méně jich bylo na Slovensku, kde se naděje na dožití mezi lety 1920 a 1937 zvýšila z 44,2 na 53,2 roku (v českých zemích z 49,2 na 58,5 let).

K nejcitelnějším statistickým výkyvům docházelo v kategorii rodinného stavu a kategoriích souvisejících. Legislativním rámcem nových demografických trendů bylo snížení zákonného věku pro vstup do manželství na 21 let a liberalizace rozvodů, které však československá společnost netolerovala ani ve svobodomyslnějších českých zemích, v nichž kolem roku 1930 končilo rozvodem jen 5 % manželství. Rozvod od stolu a lože a rozluka jako právní stupně ukončení právoplatně uzavřených manželství usnadnily nový sňatek válečným vdovám, které ve vrcholných letech 1919–1921 činily 9 % úhrnu nevěst v českých zemích. V roce 1930 se průměrný věk nevěsty pohyboval kolem 25 a ženicha kolem 28 let. Do manželství vstupovalo jen v českých zemích před nástupem hospodářské krize 95 % mužů a 90 % žen. Zatímco v kategorii osob sezdaných zaostávaly ženy za muži o několik procentních bodů, dominovaly v kategoriích osob rozloučených/rozvedených a ovdovělých. Konečná plodnost žen činila v roce 1930 v českých zemích 3,4 živě narozených dětí, přičemž 42 % žen porodilo čtyři a více dětí. Právě výsledky cenzu z roku 1930 přispěly k poznání, jak značné sociální rozdíly panovaly v reprodukčním chování žen: v českých zemích měly zemědělské dělnice průměrně o 30 % a manželky samostatně činných a nájemců o 20 % vyšší počet dětí, než činil průměr, zatímco plodnost žen-úřednic byla o 20 % nižší než průměr.

Stát národní a multinacionální

Žádná ze statistických kategorií nebyla sledována s takovou pozorností a nedisponovala takovým politickým potenciálem jako kategorie národnosti. Na její politické třaskavosti se od dob rakousko-uherské monarchie nic nezměnilo. I v tomto ohledu byla mnohonárodnostní republika s dominantním národem československým přímým dědicem starého režimu, s jehož zánikem alespoň skončila éra germanizace a maďarizace slovanského obyvatelstva. K ahistoricky konstruovanému národu československému, tedy Čechům a Slovákům užívajícím v denním kontaktu českého a slovenského jazyka, se v roce 1930 přihlásilo 66,2 % obyvatel. Třetinu obyvatelstva představovali příslušníci národnostních menšin v čele s Němci (22,5 %), Maďary (4,9 %), Rusíny (3,9 %), Židy (1,4 %) a Poláky (0,7 %). Nejhustší židovské osídlení bychom nalezli na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, Maďaři dominovali v okolí Nitry, Poláci na Těšínsku a Němci v pohraničním pásmu českých zemí.

Tak jako slovenský jazyk během dvacátých let silně pronikl mezi Rusíny, přestávala být dvojjazyčnost českých Němců neobvyklou. Přes reslovakizaci slovenských Maďarů a pronikání Čechů a češtiny do dosud převážně německých regionů zůstávalo Československo národnostně značně smíšeným státem, což bylo pro politiky garancí politické převahy československého národa. Hlavně na Slovensku žila nacionální společenství ve značném stupni promíšení a podobně tomu mělo být i v českých zemích, v nichž více než desetina obyvatel převážně německých obcí nebyli Němci a naopak 12,7 % Němců žilo v převážně jazykově českých obcích. V německých rukou bylo 23,1 % československých katastrálních obcí (13 147 v českých zemích a 4042 na Slovensku a Podkarpatské Rusi), Maďaři měli převahu v 4,3 % československých obcí a 68,4 % obcí bylo převážně obýváno Čechoslováky.

„Propaguje-li se v německé národní politice tak usilovně rozdělení Čechoslováků a Němců podle jazykových hranic, jest to jen nový doklad, jak často se politika dává vésti vášní a předsudky, nikoli střízlivým poznáním skutečnosti,“ vzkázal československým Němcům v roce 1936 Antonín Boháč, jeden z 9 756 604 Čechoslováků, s nimiž v roce 1930 republiku obývalo 3 318 445 Němců, 719 569 Maďarů, 568 941 Rusínů, 204 779 Židů, 100 332 Poláků a 32 857 Cikánů. Zmíněny by měly být i cenzem v prosinci 1930 zachycené přítomné osoby bez československého státního občanství, kterých bylo v celém státě napočítáno 239 000 osob. Takřka rovným dílem byli mezi nimi zastoupeni Němci (94 000) a Čechoslováci (91 000), následovaní Poláky (34 000) a příslušníky dalších národnostních skupin (20 000). Dobová statistika neponechala stranou ani „etnickou“ či „rasovou“ klasifikaci obyvatelstva, které mělo být tvořeno bílým plemenem „árijským“ (Čechoslováci, Chorvati, Poláci a Rusíni), germánským (Němci), románským (Rumuni), semitským (Židé), žlutým plemenem ugrofinské skupiny (Maďaři) a indickým plemenem kočových árijských Cikánů.

Literární kronika první republiky

Publikace představuje v 21 oddílech soustředěných vždy k jednomu roku z období 1918–1938 Československou republiku jako mnohonárodnostní stát, v němž literatura vznikala a byla čtena nejen v češtině, ale také ve slovenštině, němčině, ruštině, ukrajinštině, maďarštině či polštině, kde se na literárním dění podíleli nejen spisovatelé, ale také překladatelé, nakladatelé či čtenáři, kde společensky nerezonovaly pouze umělecké výboje či politické provokace avantgardistů, ale také mezinárodní bestsellery a rovněž produkty lokální populární kultury.

Literární kronika první republiky toto bohaté a rozmanité dění znázorňuje formou kaleidoskopické mozaiky literárních událostí, jak se zrcadlily v dobovém kulturním a denním tisku, seznamuje čtenáře s umělecky významnými či proslulými literárními díly napsanými v různých jazycích republiky a s tím, jak na ně pohlížela dobová kritika, a konečně také přístupnou formou rozebírá vybrané souvislosti literárního života a knižní kultury v období první republiky.

Literární kronika první republiky je obrazově-výkladová kniha určená širší veřejnosti. Obrazová složka v ní má stejnou důležitost jako výkladová. Sestává z více než tisíce pečlivě vybraných knižních obálek, fotografií, reklamních materiálů, karikatur, ukázek rukopisů a dalších vizuálních dokumentů. 

Publikace vznikla ve spolupráci Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Památníku národního písemnictví, Ústavu slovenské literatury SAV v Bratislavě a Střediska společných činností AV ČR. Editory byli Petr Šámal, Tomáš Pavlíček, Vladimír Barborík a Pavel Janáček.

Vydává Academia (ISBN 978-80-200-2909-6).

Ukázka ze stati Jiřího Trávníčka První čtenářská republika:

Česká literatura již v polovině 19. století dokázala obhájit své právo na novodobou existenci; konkrétně že je schopna nabídnout díla v rozmanitosti žánrové (jen román jí chyběl), tematické i stylové. Pro druhou polovinu 19. století je příznačná především otázka dalšího rozvoje – postupné emancipování prvku estetického od prvku vlastenecky‑národního a také otázka publika. Zástupci kulturní veřejnosti se opakovaně ptali: pokud v českém jazyce vznikají umělecky náročná díla, existuje pro ně i patřičné čtenářstvo? Od šedesátých do devadesátých let se setkáváme se stesky českých spisovatelů, že jim scházejí čtenáři. Například J. V. Sládek se v roce 1877 táže: „Kde je obecenstvo?“ Ostatně již pět let před ním si Vítězslav Hálek stěžoval, že Češi jsou sice „politicky i národně porozhledlí, ale v literatuře praví ignoranti“.

Co do rozvinutosti literární kultury představují největší národy pozdějšího Československa v druhé polovině 19. století tři různé situace: Němci mají pro svou knihu zázemí velkého jazyka a početného čtenářstva, otázkou tedy je, co lidé čtou a zda čtou skutečně to hodnotné. Češi si vybojovali existenci české literatury a knihy, ale stále není jisté, zda je tu pro ni i spolehlivé čtenářské zázemí. A Slováci pak – po rakousko‑uherském vyrovnání, po zrušení Matice slovenské a Apponyiho školních zákonech, jimiž se drasticky snížil počet škol, kde se vyučovalo ve slovenštině – bojují o samotnou existenci slovenského jazyka jako jazyka literárního a kulturního.

Největší etnické skupiny tedy v období před vznikem Československa charakterizují tři úrovně sociálního a kulturního sebevědomí: esteticko‑výchovná: důležité je, aby se četlo, a především to kvalitní, povznášející (Němci); sociální: důležité je, aby se pro českou, zejména náročnou tvorbu, našel čtenář (Češi); existenční: důležité je, aby vůbec existoval jazyk, v němž je možno vydávat knihy (Slováci).

Gramotnost a sociální podmínky

Čtení jako dovednost i kulturní technika nám je schopno říct mnohé o společnosti, o jejím nastavení a vnitřním rozpoložení, neboť – jak tvrdí německý sociální historik Jost Schneider – „gramotnost následuje industrializaci a demokratizace následuje gramotnost“.

Jak na tom nová republika byla z hlediska samotných předpokladů čtení a čtenářství – gramotnosti? Československo představovalo prostor velmi nejednolitý. Vedle téměř plně gramotných českých zemí (3 % negramotných; rozdíl mezi Čechy a Němci nebyl žádný) tu bylo Slovensko, kde nebyl gramotný téměř každý šestý (16 %), a Podkarpatská Rus s přibližně poloviční negramotností. S tím souvisejí i další faktory, které tradičně podporují gramotnost a čtenářství. Vedle silně agrárního Slovenska a Podkarpatské Rusi byla v českých zemích už na počátku samostatného státu výrazná převaha zaměstnanců průmyslu a živností. V českých zemích se v té době živilo v zemědělství 31 % obyvatelstva, na Slovensku 60 %. České země oproti dvěma ostatním také vykazovaly daleko větší míru urbanizace (ve městech nad 10 tisíc obyvatel tam žilo 22 % obyvatel, na Slovensku jen 11 %), přičemž daný faktor platí už od středověku za spolehlivý ukazatel gramotnosti.

Pokud za tahouna čtenářství v 19. století lze považovat měšťanstvo, tak v českých zemích ho lze označit jako lehce nedovyvinuté, na Slovensku silně podvyvinuté a na Podkarpatské Rusi pouze v zárodcích. Za země naplňující tehdejší západoevropské civilizační standardy by se dala považovat jen část Československa na západ od řeky Moravy; čím dále na východ, tím byl patrnější způsob života a civilizační standard příznačný pro období 19. století. A rozdíl byl i mezi venkovským obyvatelstvem v českých zemích a ve zbytku země. To první bylo daleko více čtenářsky rozvinuté – existovala zde tradice osvětových spolků a spolkových knihoven (Sokol, Orel ad.). Jejich sloučením vznikaly na počátku dvacátých let místní knihovny obecní, jeden ze základních pilířů české čtenářské kultury doby meziválečné i pozdější.

Vzorec vlastenecký a měšťanský

Zaměřme se nyní na jazykově český prostor. Jaké hlavní čtenářské tendence v něm můžeme sledovat? Obecně lze hovořit o střetávání čtenářského vzorce vlasteneckého se vzorcem měšťanským. Ten první (...), byl více zakořeněn v české tradici, příznačné je pro něj přihlášení se k odkazu velkých spisovatelů české minulosti, vzedmutí národní vlny, nově po roce 1918 posílené i vlnou legionářské literatury. V druhém čtenářském modu se čtení stává spíše individuálně formativní aktivitou, která jedince pozvedává a zušlechťuje, dávajíc mu kulturní sebevědomí a myšlenkovou nezávislost. Vlastenecký vzorec propojuje funkci zábavnou a národně uvědomovací; měšťanský vzorec propojuje funkci zábavnou s poznávací a vzdělávací. V každém z nich lze ještě nalézt dvě podkategorie, představující jakési nižší a vyšší patro.

Spíše však než o soupeření těchto dvou čtenářských typů je případnější hovořit o jejich prostupování, respektive o pozvolném vývojovém přelévání prvního do druhého. Vzorec vlastenecký najdeme spíše na venkově, druhý ve městě, přičemž v první republice protiklad město versus venkov hraje ne zcela zanedbatelnou kulturní roli. Ze svědectví lidí, kteří prožili dětství ve dvacátých a třicátých letech, se dozvídáme, že číst na venkově se často považovalo za něco nepřípadného („městské móresy“), že děti – zejména dívky – byly od čtení vyháněny slovy: „To nemáš co na práci, že si tady čteš?“; „Mazej zamést dvůr místo toho čtení.“; „Běda jak tě uvidím válet se s knihou!“ Pedagogové a osvětoví pracovníci mnohdy vystupovali proti tomuto předsudku.

Kniha na tehdejším venkově byla často vzácnost, takže se nezřídka stávalo, že někteří lidé se s ní setkali až s nástupem do obecné školy. Doma se četly kalendáře a náboženská literatura, takže zde lze ještě objevit model tzv. intenzivního čtení (opakované čtení několika málo titulů), obvyklý v předchozím století. Obecně byl pro dobu první republiky příznačný velmi uctivý, často až nábožný vztah ke knize. Bylo zvykem knihy chránit ochrannými obaly a předtím, než se začalo číst, se umývaly ruce.

(...)

Fenomén Jirásek

Na historické prózy Aloise Jiráska narážíme ve většině zpráv o dobovém čtenářství – byl nekorunovaným čtenářským králem první republiky. Už nikdy se jeho sláva v takovém rozsahu nezopakuje – nepomůže jí ani Klementem Gottwaldem zaštítěná jiráskovská akce v padesátých letech 20. století. Jiráskovi byl dokonce věnován i jeden samostatný výzkum z roku 1928, který měl doložit oblibu autora, k němuž se státní reprezentace ČSR proklamativně hlásila. V něm se zjistilo, že Jiráskova díla tvořila ve sledované době přibližně 4 % všech výpůjček. Román Temno pak byl vůbec nejčtenější knihou českých knihoven, hojně žádány byly i prózy Psohlavci, Poklad a Filosofská historie.

Jako by tento autor vytvářel v dané době zcela specifickou čtenářskou kategorii. Povahou svého díla má rozhodně blíže k vzorci vlasteneckému než měšťanskému, ale co do reakcí a záběru jde vnímání jeho próz rozhodně za hranice vlasteneckého národního utilitarismu. V letech první republiky se Jirásek stává spisovatelem do značné míry univerzálním, přinejmenším v tom smyslu, že jeho díla čtou dětští i dospělí čtenáři, jejich četba je předpokládána ve škole a současně je objektem svobodných čtenářských zájmů. Překvapivé ale je, že není tak úplně favoritem venkovských čtenářů, jak bychom čekali – zde ho zastiňují takoví autoři jako František Sokol Tůma, regionálně (Valašsko a Ostravsko) ukotvený vesnický realista; Jan Vrba, mimořádně plodný básník a prozaik těžící zejména z přírodních témat a ukotvený v prostoru Chodska; plodný a všestranně orientovaný (rodinné, milostné a historické látky) Bohumil Zahradník Brodský či Vlasta Javořická, rovněž autorka řady próz propojujících venkovské látky s důrazem na mezilidské vztahy a morální vyznění.

Jiráskův vliv je více patrný ve dvacátých letech; v následujícím desetiletí mírně slábne.

Dětská četba

S ohledem na zájem osvětových pracovníků o duševní rozvoj dětí jsou k dispozici relativně podrobné informace o jejich čtenářských zájmech. Průzkumů čtení školní mládeže bylo zorganizováno mnoho, jakkoli šlo o sondy různorodé úrovně. Často byl jejich výchovně‑moralistní účel silnější než respekt k faktickým zjištěním, takže jejich zjištění ohledně čtení velmi nezahaleně odrážela přání organizátorů z řad pedagogů.

Z knih, které čtenářsky přežily do naší doby, jsou v anketách zmiňováni Karafiátovi Broučci, Jiráskovy Staré pověsti české a Robinson Crusoe Daniela Defoa; z dobrodružných příběhů byl oblíbeným hrdinou Tarzan, hojně se četly verneovky a mayovky. O nich autor jednoho z výzkumů poznamenal, že „sám […] vychovával žáky bez románů Verneových a Mayových; umělecky jsem jim prospěl, ale snad jsem je připravil o mnoho dětských radostí“. Z těchto slov názorně vyplývá napětí mezi učitelskými ideály a dětskou čtenářskou zkušeností. Děti v čtenářských průzkumech velmi často zmiňovaly i Babičku Boženy Němcové – těžko říci, zda takové hlasy vyjadřovaly čtenářskou zkušenost, či zda se jednalo o reakci na očekávání školy, kde dané průzkumy probíhaly nejčastěji. Průzkumy dětského čtenářství dále zaznamenávají oblibu titulů ryze dobových – například Hýta a Batul od Johna Habbertona, veselé příhody dvou chlapců na venkově u tety, kam jsou posláni po narození sestry, dále kupříkladu Sibiročka, dívčí román L. A. Čarské, Čečetkova Dcera exulantova či Na pasece od Josefa Haise Týneckého, což jsou příběhy ze života broučků, motýlů a rostlin. Do jisté míry se to týká i Školáka Káji Maříka od Felixe Háje, velkého dobového hitu. Poměrně často se v různých anketách zjišťovali i oblíbení hrdinové či životní vzory, jež žactvo nabylo četbou, což odráží i psychologicko‑pedagogický základ tehdejších zkoumání: literatura jako zrcadlo našeho prožívání a jako formování vzoru pro život. Tak se vedle sebe ocitají T. G. Masaryk, Jan Žižka a Tarzan.

Veřejné diskuse

Čtenářům a čtení byly věnovány mnohé rozpravy. Knižní trh, zejména s českými a slovenskými publikacemi, se totiž po vzniku republiky značně rozšířil, takže čtenáři zejména v oblasti náročnější literatury mnohdy ztráceli orientaci. Debatovalo se mimo jiné o příčinách tohoto stavu.

Často se objevovaly úvahy o vztahu spisovatele a čtenáře, jejich tón se oproti někdejším stížnostem na nedostatečně vyspělé publikum značně proměnil. Když autoři uvažují o tom, proč se původní domácí tvorbě nedostává čtenářů, „vinu“ mnohdy spatřují spíše na straně tvůrců. Josef Hora například české literatuře vytýkal, že postrádá politický román a že má nedostatek „původních živých knih z moderního života“; Benjamin Klička zase tvrdil, že český román příliš snadno podléhá modernistickým experimentům. Je zřejmé, že protiklad toho, co bylo považováno za hodnotné, a co se četlo, se jevilo jako velký problém. Ne že by nebyl pociťován již předtím, ale doba samostatného státu tento problém prohloubila. Padaly i návrhy na předběžnou cenzuru, jíž by se zamezilo vydávání nehodnotné literatury, a tím i plýtvání papírem.

V této souvislosti je třeba zmínit alespoň dva tituly čelných literátů, kteří se daným rozštěpem zabývali. Přitom tak nečinili z pozic kulturního katastrofismu, nýbrž s pochopením pro reálný stav věcí. Prvním je Knížka o čtení praktickém (1924) Jiřího Mahena, inspirátora avantgardní generace a posléze brněnského knihovníka, který si položil palčivou otázku, proč má ZahradníkBrodský

více čtenářů než literatura považovaná za kvalitní, přičemž nepřijímá za dané, že vina je na straně čtenářů. S podobným nadhledem se k tématu vyjádřil i Karel Čapek v souboru esejů Marsyas čili na okraj literatury (1931), jenž je v některých polohách až láskyplnou či přinejmenším porozumivou obhajobou tzv. pokleslých žánrů. V důsledku je to pak obhajoba toho, že jsme na díle angažováni citově, tedy že jsme vždy čtenáři sentimentálními.

* * *

Jak se nám dnes jeví první republika z hlediska čtení a čtenářů? Byla bohatá na nabídku trhu, kterou namnoze nestačila ani vstřebávat, a dobře institucionálně zajištěná zákonem o veřejných knihovnách obecních. Měšťanský vzorec čtení, který táhl produkci náročnějších nakladatelství, se nestačil v meziválečném dvacetiletí zcela prosadit a dotvořit, na konci třicátých let naopak zesílily tendence ke čtení v modu vlasteneckému, jenž byl reakcí na nacistickou okupaci. Události po roce 1948 měšťanský vzorec čtení zcela upozadily, třebaže zničit se jim ho nepodařilo. Chtěl‑li by někdo vidět meziválečné čtení jako zrcadlo toho, co se učí jako literatura dané doby, musí přistoupit na to, že značnou část „probírané látky“ v něm nenajde.

Knihkupectví a antikvariát Václava Petra v Ječné ulici v Praze.