Pavel Kosatík: Jiný TGM

Pavel Kosatík sestavil Masarykův plastický obraz. Pojmenovává jeho imponující vlastnosti a polemicky se vyrovnává s jeho omyly. Líčí Masaryka jako ideového rváče na cestě za vizemi, o jejichž mravní oprávněnosti byl přesvědčen. Výsledkem zápasů bylo pozitivní dílo: stát, o kterém snily generace předků. Zároveň, paradoxně, zakladatel zatížil republiku břemeny, která se časem ukázala neúnosná.

Jiný TGM je pro všechny, kdo přemýšlejí o české demokracii a o tom, jak ji udržet. Zároveň přináší víc života a pochybností než pomníků a svatých obrázků.

Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (1962) je autorem řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Přemysl Pitter, Pavel Tigrid, Jarmila Novotná), televizních scénářů a originálních sond do české historie, jako jsou knihy České snění (2010) nebo České okamžiky (2011). Bestsellerem se stala i Sběrná kniha (2017), jeho knižní rozhovor s Helenou Třeštíkovou. Získal mnohá ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).

Novou Kosatíkovu knihu vydává nakladatelství Paseka v rámci Velkého knižního čtvrtku (18. října 2018).

Ukázka z knihy:

Když si v pátém ročníku jako jeden z experimentálních oborů zapsal psychologii, vstoupil mu do života nejvlivnější učitel ze všech, jež na vysoké škole potkal. Jmenoval se Franz Brentano a předcházela ho pověst charismatického a v myšlení nekompromisního pedagoga. Se svou vysokou, štíhlou postavou a dlouhými vlnitými vlasy spadajícími do trpitelské tváře vypadal jako temný Kristus. Vědělo se o něm, že se ve jménu vědecké pravdy nebojí postavit žádné autoritě, včetně univerzitně-státní, na které byl existenčně závislý.

Brentano byl o dvanáct let starší než Masaryk a jako kněz a filosof v jedné osobě splňoval všechny nároky, jaké Masaryk připisoval otcovské autoritě. Byl to naturelem stejný a zároveň nekonečně hlubší typ než kněží Satora a Procházka; Masarykovi imponoval hlavně nesmlouvavostí, s níž sváděl vnitřní zápas o svou víru. I Brentana, stejně jako Masaryka, v roce 1870 zasáhlo vydání dogmatu o papežské neomylnosti: přimělo ho dokonce, aby odložil kněžskou sutanu, vystoupil z církve a zůstal bez vyznání. Svou už tak komplikovanou existenci profesora Vídeňské univerzity si pár let poté zkomplikoval ještě víc tím, že se oženil. Vystoupení z církve bylo v Rakousku považováno za politováníhodnou věc; sňatek však byl kněžím, i bývalým, rovnou zakázán. Brentano si navíc vzal židovku, čímž svou sebelikvidaci zpečetil. Vzdal se tedy profesury a tím zajištěné existence; místo náboženství začal učit filosofii, a než v roce 1917 zemřel, protloukal se v cizině.

V té době už s ním Masaryk dávno nebyl v kontaktu, dokonce se od jeho pozdních názorů distancoval. Za časů studií ho však Brentano strhl stejně jako jiné své žáky, ke kterým se počítali psychoanalytik Sigmund Freud, fenomenolog Edmund Husserl nebo antroposof Rudolf Steiner; Brentano ovlivnil i filosofa Martina Heideggera nebo spisovatele Franze Kafku. A učinil tak vesměs způsobem, který Vídeň do té doby nezažila. Netvořil vlastní novou filosofickou systematiku, ale naopak, myslel „od okraje“. Už to, že místo filosofie, oboru, v kterém byl puncován, přednášel psychologii, novou nauku, u níž zatím skoro nikdo nevěděl, co si o ní má myslet, znamenalo, že jeho vůle hledat nemá žádné předem dané hranice.

Masaryk ho později, na univerzitě v Praze, napodobil, když pod hlavičkou praktické filosofie začal přednášet také něco úplně nového: sociologii. A převzal od něho i další zvyky, považované v dané době za učitelsky nonkonformní. Například pořádání domácích studentských dýchánků: až dosud se mělo za to, že vysokoškolský učitel si má od studentů udržovat (hlavně v soukromí) odstup. To Brentano zrušil, když začal zvát studenty k sobě domů  na kávu i na večeři — a ovšem na filosofické diskuse, které při tom probíhaly.

Vzhledem k tomu, jaký vliv na sebe Masaryk Brentanovi později připisoval, bylo pozoruhodné, že se s ním na univerzitě, i když si jeho přednášky zapsal, vlastně dlouho nesetkával. Přes den, když Brentano přednášel, byl totiž jeho student vázán vychovatelskými povinnostmi v rodině svého nového mecenáše Rudolfa Schlesingera.

Řešil problém tím, že si Brentanovy přednášky opisoval od ostatních studentů a s poznámkami v ruce o nich chodil večer debatovat k Brentanovi domů. Až když po roce Brentano vypsal kurs přednášek z praktické filosofie, rozhodl se Masaryk, že je dál nemůže ignorovat, a do konce studia je navštěvoval.

S Brentanem jako s prvním člověkem v životě začal řešit, co je vlastně filosofie. Shodoval se s ním, že je to vědecky podmíněná snaha o nalezení prapříčiny bytí a že jde zároveň o pátrání, je-li prapříčinou zjevenou, nebo zda prapříčina podléhá lidským, tj. etickým a rozumovým kritériím. Takto pojímaná filosofická věda by časem mohla (věřil Masaryk společně s Brentanem) nahradit náboženství v úloze vedoucí síly lidstva.

Brentano Masaryka naučil, že myslet filosoficky neznamená jenom hltat staré knihy a vyvozovat z nich nové s odůvodněním, že tak se to dělalo odjakživa. Filosof nemá být pouhým přitakávajícím historikem svého oboru. Nově a originálně myslet může jenom ten, kdo všestranně poznává svět, ve kterém žije. A protože tento svět se stále mění, je třeba den co den vymýšlet nové způsoby, jak se mu dostat na kobylku. Nadějnější než staré filosofické knihy, říkal Brentano, je cokoli, dokonce i cosi tak riskantního jako experiment, kterým se testuje realita v přírodních vědách. Jak jinak odlišit pravdu od šarlatánství? Zkoušet se musí všechno, i tak neurčité nové fenomény, jakým se v sedmdesátých letech 19. století stala třeba hypnóza. Ve Vídni zaujala všechny, včetně Sigmunda Freuda, který o její drtivou kritiku opřel základy pozdější psychoanalýzy.

I Masaryka v té době zaujaly produkce potulného dánského hypnotizéra Carla Hansena. Zval si na pódium dobrovolníky, jejichž slova a činy potom ovládal způsobem, jehož podstata zůstávala záhadou nejenom obecenstvu, ale i jemu samotnému. Své produkce nazýval „magnetismem“ a odvolával se při tom na nekonvenčního léčitele osvícenských dob Franze Antona Mesmera.

Masaryk, který se právě zabýval doktorskou disertací, v níž řešil „podstatu duše u Platóna“, se k Hansenovým pokusům postavil filosoficky. Nebral je jako atrakci, ale položil si otázku: co se při nich děje s lidskou duší? Nepřestává snad ona duše existovat, když se „zmagnetizovaný“ člověk pohybuje po jevišti jako loutka bez vůle? Prováděl vlastní hypnotické pokusy: sirkou hypnotizoval slepici a čajovou lžičkou děti, dospělé dobrovolníky nutil zírat na papír s nakreslenými soustřednými kruhy, dokud neodpadli; potom je budil a chtěl, aby vyprávěli, co zažili. Nakonec zjistil, že podstatou věci není žádný nedefinovatelný magnetismus, ale psychologicky celkem snadno popsatelný umělý spánek.

Studie s názvem O hypnotismu (magnetismu zvířecím), kterou potom napsal, sehrála v jeho životě zvláštní roli. Když si ji přečetli vzdělanci v Praze, chystající se začátkem osmdesátých let k obnově pražské české univerzity, zatoužili mít jejího autora mezi sebou. Ze spisovatele, který prokázal, že dokáže přemýšlet originálně a zároveň

podle parametrů kritické vědy, se v roce 1882 stal univerzitní profesor v českém hlavním městě. Zcela specifickým důsledkem bylo, že mu jeho někdejší zájem o hypnotismus byl později přičten k tíži: když ho za časů hilsneriády obviňovali jako svůdce a kazitele mládeže, nařkli ho mimo jiné z toho, že při výuce používá hypnotických praktik, jež se kdysi naučil.

Život spěje, kam chce, a povinností filosofa je být u toho. Trocha pravdy je všude, zde i onde, je třeba číst Aristotela stejně jako ranní noviny. Čím dál víc při tom Masaryk zjišťoval, jak ho dráždí, respektive jak mu coby návod k životu nepostačuje filosofická skepse, a tak se přistihoval při čím dál častějších, zatím vnitřních polemikách s jejími představiteli, od Davida Humea po Arthura Schopenhauera.

Bude hledání filosofie, podle které se dá žít, namísto oné okázale skeptické, jeho životním tématem? Snažil se, aby si na tu představu zvykl.

Skepse mu přišla myšlenkově až příliš jednoduchá. Být skeptikem není žádná zásluha, v patnácti letech se k ní samospádem propracuje každý člověk. Kvalita pozdějšího života pak záleží mimo jiné na tom, zda člověk dokáže svou pasivní a pohodlnou skepsi nahradit aktivním programem. A hledání takového náročnějšího programu se Masaryk rozhodl zasvětit svůj budoucí život. Profesí vědec, uložil sám sobě program přetváření světa, tedy vlastně program politický.

Jaký smysl by měla věda, která by jen evidovala skutečnost, bez snahy evidenci využít? A jak by mohla fungovat politika, kdyby se odmítala řídit přesnými pravidly, která jinak než vědeckým, kritickým myšlením nemohou vzniknout?

Když na konci 19. století začal interpretovat po svém české dějiny — jen z reformační tradice, a navíc tak, aby jejich vyústěním vždy byl on sám —, kritizovali ho zejména vědci-historici, že takové účelové myšlení se nepodobá vědě, jež musí být nadstranická. Ve skutečnosti Masaryk takto svou vědu, po Brentanovi, „politicky“ (tedy z hlediska smyslu a účelu života) přibarvoval od začátku. Už jeho časná interpretace Platóna (ve studii Plato jako vlastenec) představila filosofa úplně jinak, než jak ho četli znalci antiky: jako společensky aktivního a angažovaného myslitele, de facto opět jako předbojovníka Masarykova. I v dalším svém časném eseji s názvem Teorie a praxe dal Masaryk najevo, že ho zajímá takové poznání, které je společensky užitečné a v tom smyslu politické. Takovým způsobem chápal, oblíbil si a často citoval větu Francise Bacona „Vědění je moc“. Chtěl poznat zákony, jimiž se řídí svět, aby pak podle nich mohl jednat a ten svět zlepšit.

Pod Brentanovým vedením Masaryk v březnu 1876 obhájil doktorskou práci o Platónovi a odpromoval. Když uvažoval, kam dál, Brentano mu poradil, aby nespěchal. Co třeba odejít na rok z Vídně někam jinam, například do Lipska? Pokud Masaryka zajímají i jiné formy náboženství než ono rakouské a katolické, pak se sotvakde dovzdělá spíš než v Sasku, zemi luteránů. Německo, krátce předtím (v roce 1871) sjednocené, postupovalo politicky rychle dopředu a Masaryk si uvědomil, že než o tom pořád jen číst, bude lepší všechno vidět na vlastní oči.

Copyright © Pavel Kosatík, 2018

ISBN 978-80-7432-919-7