Roman Helinski: Továrna na vafle

V továrně na vafle vládne čilý ruch, vše běží v zajetých kolejích, vafle přijíždějí na páse a ženské je balí do krabic... Pak ale přichází narušitel! Arka Narovski – vysoký, charismatický, tajuplný. Atmosféra v továrně rázem začne houstnout a výroba tuhnout jako vafle v peci. Podvratná činnost nového zaměstnance vyústí ve stávku, zastavení výroby, dokonce i požár továrny. Lze napravit napáchané škody a rozjet se znovu po starých kolejích? Nebo je stav nenávratný?

Nadčasový román o tom, jak snadno lze oklamat masy, ale také o touze nechat se mást.

Roman Helinski (* 1983) je nizozemský spisovatel a novinář. Debutoval roku 2014 románem Květák z Černobylu. Jeho druhý román Továrna na vafle (2017) okamžitě vyvolal senzaci mezi čtenáři a kritici ho přirovnávají k Orwellově Farmě zvířat.

Z nizozemštiny přeložila Blanka Juranová. Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Je jejich práce za trest? Den co den kontrolují ženské z továrny vafle projíždějící na páse. Pátrají po příliš silných nebo příliš tenkých vaflích, po exemplářích, které jsou příliš hnědé nebo naopak příliš světlé. Dobré vafle jsou od sebe s hromovým rámusem odříznuty a potom naskládány na sebe. Vrstvu za vrstvou vyplivuje balicí stroj balíčky s vaflemi do předem složených krabic. Když balíčky dosáhnou okraje, ženy krabice zvedají a staví z nich věže na paletách. Plné palety se naloží do náklaďáků připravených rozjet se po celém Nizozemsku.

Část vaflí se dostane dokonce do zahraničí, jedou do Belfastu, Casablanky, Kyjeva a brzy možná do Tokia. To poslední ředitel zrovna oznámil na schůzi zaměstnanců v kantýně. Když tu slavnostní novinku sděloval, postavil se na židli, aby ho všichni viděli a slyšeli.

Ráno ženské začínají o půl sedmé. O půl druhé mají hotovo, takže je dost času, aby už doma čekaly na svou drobotinu, až přijede na kole ze školy. Kromě pecmistra Wannese a skladníka Patricka pracují v továrně jenom ženy. Jistě, občas se objeví mužský brigádník, ale muži nejsou stavění na fyzické a duševní výzvy ve výrobní hale.

Všichni nováčci si v prvních dnech zoufají. Brzy je začne bolet za krkem od zírání na vafle na pásu, na ten nekonečný proud vaflí. Při skládání krabic je tuhý karton řeže do prstů a zápěstí. Jejich netrénované svaly na rukou se třesou pod vahou plných krabic, které musí pravidelně zvedat nad hlavu, aby je položili na ostatní krabice. Spousta nováčků během pár hodin uteče na záchod nebo ven z továrny. Nikdo se za nimi nežene, nikdo se nepokouší takové lidi udržet na palubě: kdo nepodává výkon, udělá líp, když odejde.

„A je vymalováno,“ říká vždycky Julie. „Ten nebyl ze správnýho těsta, to jsem viděla hned.“

V kantýně se stálí zaměstnanci sází. „Ty to vydržej nejvýš dva dny,“ tvrdí Sjaan o třech děvčatech těsně po škole. Trojice všem řekla, že chce v příštích měsících péct vafle, ale sotva za pár hodin skučí ta nejmenší, že se jí ozval tenisový loket. Třetí den už se ani jedna neobjeví. Třetí den je zlomový: kdo se dostaví, je na dobré cestě chvíli zůstat.

Skoro všechny ženské z továrny bydlí se svou rodinou na okraji města ve stejné čtvrti. Na jaře a v létě se venku na dlouhých šňůrách suší čerstvě vyprané bílé pracovní pláště. Ženské perou pláště podle stálého rozpisu za malý příspěvek, který se dává do společné pokladničky. Domy kolem náměstíčka mají  jeden vedle druhého malou předzahrádku, velkou tak akorát, aby se vedle lavičky dal zaparkovat skútr. V létě společně organizují grilování a nikdo ze sousedů neprudí, jestli by ta muzika nešla ztišit, protože se účastní všichni. Pokud ještě někde visí nějaké bílé pláště, ženské je ze šňůr sundají, aby na příští směně nebyly cítit po šašliku.

Továrna na vafle leží v nedaleké průmyslové zóně, schovaná mezi autosalony a velkoobchodem s perskými koberci. Je to bílá obdélníková budova s komínem a vzpřímenou, křiklavě žlutou plastovou vaflí na střeše.

Ráno těsně před půl sedmou přijíždějí ženské na skútru nebo autem na parkoviště před továrnou. Matylda je jediná, kdo jezdí na kole, cesta jí trvá zhruba deset minut. Všechno je tak, jak to tam předchozí den zanechaly. Na parkovišti v rohu, kde se vždycky kouří, se na zemi povalují cigarety, ve skříních na chodbě čekají pečlivě složené bílé pláště v různých velikostech, na policích stojí černé boty s ocelovou špičkou.

Když vcházejí dovnitř, přejí si všichni dobré ráno. Pravidlo, které zavedl ředitel. Kdo nepozdraví, je předvolán do kanceláře a je zle. Takže se na sebe lidé usmívají, když parkují skútr do dřevěného, příliš nízkého přístřešku, o který se často praští do hlavy, a zdraví se, když si před zrcadlem na chodbě cpou lokny do sítěk na vlasy, protože pro ředitele je nepředstavitelné, že by konzument v Belfastu nebo v Kyjevě našel v balíčku vaflí lidský vlas. Se zvlášť velkou pozorností se ženské usmívají na ředitele. Ten každé ráno v deset hodin přijíždí na parkoviště ve velkém černém autě a brzy nato se objeví ve výrobně, aby udělal inspekční kolečko. Za tímto účelem si obléká tmavomodrý pracovní plášť, který sundává hned, jakmile opustí pracoviště. Plášť visí na zvláštním háčku na chodbě.

„Musíš se na něj smát tak mile, aby ti viděl zuby,“ vysvětlují ženské nováčkům a potom to samy předvedou: usmějí se a odhalí zuby. Často se objeví zchátralý, zabarvený chrup s korunkami a výplněmi. Kromě Matyldy, která má krásné zuby, bílé, jako ze slonoviny.

Ta má štěstí.

„V luftě je plno cukru,“ tvrdí už léta ženské z fabriky. „A ty výpary z něj nám žerou zuby.“

Když je příznivý vítr, nese se vůně přes celé město.

„Cítíš tu krásnou vůni,“ říkají lidé. „Zase pečou vafle.“

A tak to je. Protože jestli je něco v životě ženských z továrny na vafle dané, pak je to určitě fakt, že z pece pořád vyjíždějí vafle. A budou vyjíždět i nadále.

DE WAFELFABRIEK

© Roman Helinski, 2017

Translation © Blanka Juranová, 2018

Cover design © Tereza Králová, 2018

ISBN 978-80-259-0952-2

Autor při prezentaci originálního vydání Továrny na vafle.

Joan Peruga: Neviditelná republika

Novinář Miqel přijel do Andorry, malého knížectví sevřeného vrcholky Pyrenejí, aby napsal reportáž o vzácných knihách. Ale našel tu mnohem víc - lásku ke knihovnici a vášnivé bibliofilce Maríi, s níž se pouští do pátrání po vzácném cestopisu anglické autorky. Vědí o něm jen to, že byl vydán roku 1865 v Londýně a před mnoha lety se objevil v katalogu jistého knihkupce. Co ale mladou cestovatelku vedlo k její dobrodružné výpravě? A navštívila skutečně andorrské knížectví, nebo si všechno jen vysnila?

Román Neviditelná republika v sobě spojuje tajemství, detektivní zápletku i poutavou reportáž o současném knížectví na hranicích Francie a Španělska, ve kterém kdysi dobrodruzi hledali exotické zážitky, romantické ideje a svobodu. Onu nikdy nedosažitelnou a neviditelnou republiku.

Joan Peruga (1954) je andorrský spisovatel, historik a novinář. Vystudoval soudobé dějiny na Autonomní univerzitě v Barceloně, mnoho let působil jako učitel geografie a historie a zároveň se věnoval výzkumu dějin Pyrenejí a Andorry v 19. století. Deset let psal pravidelně sloupek pro deník Diari d´Andorra. Na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2007 byl jedním z autorů, kteří reprezentovali andorrskou literaturu. Napsal čtyři romány, za knihu Últim estiu a Ordino (1998) získal prestižní andorrskou cenu Premi Fiter i Rossell.

Ukázka z knihy:

Seděla zády k oknu a její veškerou pozornost poutala kniha, kterou čistila a opečovávala opatrně jako porodní asistentka. Než si mě všimla, měl jsem čas spočinout pohledem na jejích rovných černých vlasech, které se jí při pohybu hlavy jemně třely o záda, na jejích zlatavě hnědých očích v barvě jezera, nad nímž se snáší podzimní listí, na jejích drobných rtech a na hrdé, zakulacené lince brady, zakončující dokonale oválnou tvář, jakou mívají čínské krásky. Ještě jsem stihl sklouznout pohledem na prsa ukrytá pod ošidně tenkým vlněným svetříkem, která se nad stolem tyčila jako strážní na cimbuří, a hlavou mi proběhlo, že by se mi líbilo, kdyby všechny knihovnice na světě, dokonce i ty z fiktivních příběhů, vypadaly jako žena přede mnou.

Jsem Miquel, z Deníku, řekl jsem rozpačitě kvůli tomu poslednímu pohledu, přišel jsem si s vámi popovídat o knihách.

Při vyřknutí toho kouzelného slova jsem si uvědomil, že se knihovním sálem nese stejně libě jako gregoriánský chorál katedrálou.

Já jsem Maria, ředitelka. Máte rád staré knihy? Tahle nám právě přišla z Paříže, ostatně jako všechna zlatíčka.

Poprvé na tvářích vykouzlila úsměv a s ním i dva půvabné dolíčky.

A svými dlouhými hedvábnými prsty, na jejichž koncích se leskly bezbarvě nalakované nehty, hladila kožený hřbet knihy, jako by konejšila dítě, které vyndala z kolébky, aby utišila jeho pláč. Nevěděl jsem, že se s knihami dá mazlit jako s lidmi. Vlastně jsem o starých knihách nevěděl nic, zato ženským rukám jsem rozuměl a tyhle mi připadaly nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl.

Když jsem studoval v Barceloně, řekl jsem na svou obhajobu vykolejen tou otázkou, sbíral jsem staré knihy anarchistických autorů, povětšinou vydaných v zahraničí. Kupoval jsem je – že jsem některé jako správný student bez výčitek šlohl, to jsem raději zamlčel – od jednoho antikváře na nedělních dopoledních trzích ve čtvrti Sant Antoni. V tu chvíli, lapeného v pasti vlastní neznalosti, mě nic jiného nenapadlo.

Shovívavým pohledem mi Maria dala najevo, že není třeba se jakkoli ospravedlňovat, a jako matka chlubící se zdravou, usměvavou dcerkou mi knihu blaženě ukázala zblízka.

Toto je výtisk Souvenirs d’un montagnard od hraběte Henryho Russella, který vyšel u nakladatele Vinyacourta v Pau roku 1878. Jde o editio princeps. Tak se nazývá prvotní, nejcennější vydání knihy. Vázána je v červené safiánové kůži, ta byla na konci devatenáctého století nejhonosnějším materiálem. Zdobí ji dvojitá linka, pukly a čtyři květinové ornamenty v rozích. Název i jméno autora jsou vyvedeny ve zlaté barvě mezi prvním a druhým vazem hřbetu.

Takto podrobně popisovala knihovnice veškeré půvabnosti stvoření chovaného v náruči. Poté knihu opatrně, jako by poodkrývala pokrývku v kolébce, otevřela na předsádce.

Podívejte se na vnitřní stránky: papír z dlouhých lněných vláken, který je i dnes vcelku bílý, dobře zachovalý, téměř na něm nenajdeme stopy po plísni či vlhkosti, což značí, že kniha nepobývala dlouho v blízkosti moře. Je zřejmé, že si jí majitel považoval, věděl, že se jedná o vzácnou knihu, takový malý drahokam.

Co přesně si mám představit pod výrazem vzácný? Přerušil jsem ji dotazem zvídavého novice.

Francouzský knihomil Jacques Labarere vytvořil soupis dvaceti nejnedostupnějších knih s pyrenejskou tématikou, tahle zaujímá deváté místo.

Proč není k sehnání? nepřestával jsem se ptát, a přitom jsem již bez rozpaků obnažoval svou neznalost.

Vydání z roku 1878 nebylo určené k prodeji, vysvětlila mi trpělivě jako paní učitelka, hrabě ho nechal udělat jen pro potěchu svých přátel. Traduje se, a sám Russell tu legendu aktivně přiživoval, že s výsledným tiskem knihy nebyl příliš spokojen a všechny doposud nerozdané výtisky, to jest skoro všechny, naházel do řeky Gávy protékající městem Pau. Kvůli tomuto knihobijskému činu se v katalozích starých svazků uvádí jako první vydání to z roku 1888, prodávané za pět franků, o které se postaral sám tiskař. Avšak někteří tvrdí, že hrabě do vody naházel výtisky Histoire d’un coeur, příšerných příběhů na pokračování, v nichž líčí nešťastné avantýry s vdanou paní. To by znamenalo, že všechna první vydání Suvenýrů opravdu rozdal a že jich ve skutečnosti nebude až tak úplně málo. A jak asi tušíte, knihkupci nabízející tento titul se kloní k první verzi, kdežto my kupující raději obhajujeme pravdivost té druhé. Stačí jen vědět, jak s informací naložit, a dosáhnout nejlepší

ceny.

To je skutečně pozoruhodný příběh, řekl jsem, zatímco mi kniha nepovšimnuta usínala v náruči.

Knihovnice na mě působila jako člověk, který má dar dodávat slovům neustálý nádech tajuplna, jako by celou dobu byla řeč o vlivu měsíčních fází na příliv a odliv. Zdálo se, že ji můj zájem o vyprávění těší. I tak se ale rozhodla, že v něm už nebude pokračovat, a natáhla se po knize, aby mi ji odebrala, a láskyplně ji položila na stůl.

Také si pamatuji, že tehdejšího podvečera se stejně jako dnes najednou setmělo a křivolaké uličky ve čtvrti se kvapně zaplnily stíny. Dům U Bauróových osvětloval jen umělý, studený svit zářivek protékající škvírami kolem okenních rolet, takže celý výjev působil dojmem, jako by do prostoru mezi natěsnanými, potemnělými domy přistála zvláštní vesmírná loď.

Dříve než uzavřou knihovnu pro veřejnost a já budu nucen rozhovor ukončit, řekl jsem si, že musím položit vhodnou otázku, novinářský dotaz ohledně knihy, která mezi námi ležela dál jako Ježíšek v jesličkách. Nemohl jsem přece přijít do redakce a pustit se do psaní příběhu o ženské hýčkající knihy dlouhými prsty pianistky nebo o jistém hraběti Russellovi, který lhal o vydáních svých knih a nasazoval přátelům parohy. To mám psát laciný román na pokračování? Cožpak jsem se nakazil ředitelovou rádoby literární novinařinou? Vždyť bych byl ostatním jen pro smích.

Napadlo mě jediné, totiž zeptat se, na kolik peněz ji vyšel tento výjimečný výtisk.

Nebuď taková hyena, káral jsem se, to je jako ptát se matky na cenu dítěte.

Po nekonečně dlouhé odmlce, s pomocí slov našlapujících po špičkách, se mi podařilo zformulovat novinářsky správně položenou otázku.

Které z vašich knih si ceníte nejvíc?

Tenhle dotaz jako vůbec první nespadal do kategorie nevinných, protože v sobě skrýval snahu vyčíst z odpovědi knihovnice něco osobního.

Fax konečně otevírá ústa a vydává list papíru, hluk připomínající činnost pletacích strojů ve velkovýrobě mě vytrhává ze vzpomínek a okrádá sál o tiché očekávání. Maria nedočkavě pročítá fax ještě během tisku tak, jak po řádcích postupně vylézá z přístroje.

Čerstvě vytištěný inkoust se celý ještě leskne.

Harris, Orsich & Co.

Secondhand Booksellers. Books on Spain

(including Gibraltar, Pyrenees & Andorra)

Twickenham. UK

Dear Madame,

výtisk knihy Marian Eyrové, o nějž projevujete veliký zájem, již několik let nemáme.

Jedná se o těžko dostupnou knihu, zcela jistě vyšla malým nákladem a je v hledáčku mnoha sběratelů.

Možná že návštěva naší spoluobčanky ve Vaší okouzlující zemi nesplnila očekávání a o vydání většího počtu výtisků neměla autorka zájem.

V souvislosti s Vaší žádostí jsem prohledal staré katalogy a našel přesný popis výtisku, který jsme před mnoha lety prodali. Zde uvádím věrný přepis: „Eyre, Marian. Travel to the mysterious Republic of Andorra. London. Richard Bentley, 1865. Velká osmerka, 185 stran. Ručně kreslená mapa Andorrské republiky a dřevoryt s podobiznou autorky. Celokožená vazba, štítek, zlacený hřbet, velmi krásná kování. Stříbrná spona. Výtečně zachovalý výtisk.“

Náš účetní Mr. Evans, který u nás pracuje od samého založení společnosti, slíbil, že jakmile mu to čas dovolí, projde staré účetní knihy, abychom Vás mohli blíže informovat, kdo od nás Eyrovou koupil.

Compliments of Mr. Orsich

Yours sincerely,

Keith Harris

Když Maria dočetla fax, všechno zbylé pohasínající podvečerní světlo se vlilo do jejích očí. Odehrála se v ní opravdu pozoruhodná proměna. Celá září. Kamenné, napjatým očekáváním vytesané rysy obličeje jí konečně roztály a nyní jsou výmluvné jako podomní prodejce encyklopedií, pozorovaný kukátkem ve dveřích.

Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co to má všechno znamenat? naléhám nedočkavě.

Angličtí knihkupci jsou velmi pečliví a jsem si jistá, že nám pošlou věrohodnou informaci, odpovídá přesvědčeně. Pochop, že je to neobyčejná kniha, takové se objevují jen jednou za čas, a určitě po ní slídí spousta lidí. Ale my máme pro začátek vynikající vodítko. Musíme se k ní dostat jako první. Musíme ji najít stůj co stůj.

Beru si fax a pročítám ho, ale nejsem si jist, zdali jsem schopen pochytit všechny jednotlivosti, které z knihy činí tolik žádané zboží. Zkrátka mi to připadá jako pobídka, abych se připojil k fantaskní, podivínské výpravě za dobrodružstvím, jehož cílem je najít svatý grál. Ale použití množného čísla, kterým mě Maria zapojuje do pátrací akce, chutná sladce jako čokoládový dort.

Knihovnice zavírá dveře a aktivuje alarm. Vycházíme na náměstíčko, kde se právě rozlila noc. Ticho narušuje jen sebejistý přelet holubů, vracejících se z nejvzdálenějších střech čtvrti zpět na zvonici kostela svatého Štěpána.

Náš odchod z osiřelé budovy v takto nezvykle pozdní hodinu provázejí chorobně zvědavé pohledy lidí ze sousedství, vysedávajících na čerstvém vzduchu u kašny, a pokud by se nás někdo z nich zeptal, proč se oba tváříme napůl šťastně a napůl zkroušeně, odpověděl bych mu obrazným vyjádřením, které se mi honí hlavou.

Situace se má následovně: z Londýna nám právě sdělili, že kdesi se ukrývá jehla v podobě knihy; abychom ji našli, stačí se jen prohrabat kupkou všech antikvariátů v Evropě.

La república invisible

Copyright © Joan Peruga, Barcelona 2004

Translation © Michal Brabec

Cover Design © Tomáš Cikán

ISBN 978-80-7432-935-7

Joan Peruga

Jonathan Skariton: Séance Infernale

Největší záhada v dějinách filmu a temná tajemství Edinburghu.

Obchodník s filmovými suvenýry Alex Whitman je známý tím, že dokáže vyslídit úplně cokoliv. Jednoho dne ho excentrický sběratel pověří zatím nejobtížnějším úkolem: vypátrat první hraný film v dějinách — Séance Infernale. Jeho tvůrce Augustina Sekulera považují zasvěcení za skutečného otce filmu, vynálezcův osud však obestírají podivné okolnosti. Roku 1890 měl v New Yorku předvést světu svůj největší vynález — přístroj na přehrávání „pohyblivých obrazů“, jenže krátce předtím i se svým přístrojem beze stopy zmizel z jedoucího vlaku a víckrát už ho nikdo nespatřil.

Whitman se pouští do detektivní práce a záhy se mu dostává do rukou fragment Sekulerova ztraceného snímku. S ním ale vyvstává řada otázek: Co byl Sekuler zač? Co se s ním a s jeho vynálezem stalo? Co skrývá jeho film? Rozbíhá se vzrušené pátrání a spolu s Whitmanem se v různých světových metropolích dostáváme na stopu záhadám, které by mohly osvětlit Sekulerovo dávno zapomenuté tajemství. Ve strhujícím příběhu se nakonec ocitáme až ve vynálezcově rodném Edinburghu, do jehož spletitých uliček nás Sekulerův film vysílá za čímsi daleko zlověstnějším…

Jonathan Skariton se narodil v Athénách a vystudoval Edinburskou a Bangorskou univerzitu. Je doktorem experimentální psychologie a kognitivní neurovědy, kterou využívá při své práci pro největšího světového výrobce parfémů. Žije v anglickém Kentu.

Knihu vydává Host v překladu Petra Štádlera.

Ukázka z knihy:

Vstupní halou se rozléhalo klapání černých kožených lodiček po mramorové podlaze. Recepční prošla s Alexem Whitmanem kolem zdobné kašny a doprovodila ho až k mohutným dubovým dveřím na konci žulou obložené chodby.

Andrew Valdano se v koženém křesle otočil čelem k Whitmanovi.

„Pane Whitmane, prosím,“ pokynul přes stůl ke křeslu pro hosty, do nějž se už Whitman mezitím uvelebil.

Valdanovi mohlo být klidně padesát i pětašedesát. Měl ocelově šedý knír a jeho vlasy si uchovávaly havraní barvu. Z hedvábného obleku na míru mu vykukovala matná pleť.

Seděl za vyřezávaným stolem z hnědého mahagonu, je­hož podstavu obklopovali čtyři sedící okřídlení gryfové. Okno za ním skýtalo výhled na podzimní odpoledne v Los Angeles. Venku na město z gotické fasády shlížely žulové chrliče a v pařátech si držely ohyzdnou hlavu.

Na stěnách kanceláře visely zarámované filmové plakáty na pevném plátně, upomínky na noblesní klasiku: Intolerance, Zrození národa, M, Přehlídka smrti, a z fotografií hleděli velikáni, kteří tahle mistrovská díla režírovali: D. W. Griffith, King Vidor, Josef von Sternberg, F. W. Murnau.

„Tak kde to je?“ promluvil Valdano do ticha tónem člověka zvyklého dostat, co chce.

„No jasně, úvodní titulky klidně přeskočte,“ ucedil Whitman.

Najali si ho, aby vypátral kopii filmu Příšerné plížení kočky, v němž dědička (Helen Twelvetreesová) přijíždí na odlehlé panské sídlo, aby se přihlásila o svůj majetek, ale v budově ji trýzní jednak uprchlý šílenec („Kočka“), jednak její příbuzní, kteří se derou za svým dílem dědictví. Snímek to nebyl nijak skvostný, jen další uchopení motivu „ponurého starého domu“, které se snažilo vytěžit z úspěchu Příšerné chvíle7 Paula Leniho — Příšerné plížení kočky byl jen zvukový remake. Na dlouhá desetiletí se ­ovšem ztratil, a tak se z něj stal žádaný kousek. Prahli po něm zejména soukromí sběratelé.

Alex Whitman pátral po všem možném, co se pojilo s filmy; působil v téhle branži trochu jako archeolog a trochu jako detektiv. Měl za úkol dostat se ve správný čas na správné místo. Díky téměř fotografické paměti na katalogy, lokace a popisy uměl vyzrát na sběratele a obchodníky, kteří riskovali tisíce dolarů podle toho, jestli měl nějaký filmový plakát správný formát, nebo ne, případně jestli jistý filmový kotouč nalezený v zatuchlém suterénu obsahoval nějakou ztracenou scénu, nebo naopak nežádoucí slepky. Když se takové kusy dražily v Sotheby’s, v Bonhams, nebo i soukromě, nabídky se jen hrnuly.

„Předal jsem to vaší sekretářce. Celkem osm kotoučů nitrátových filmů,“ odpověděl Whitman. „Doufejme, že nevybouchne.“

„Stav?“

„Na to, jak jsou staré, se pořád ještě dají promítat. Těch pár trhlin a nestabilní obraz v některých okýnkách vaši kumpáni určitě odstraní. Emulze každopádně není nijak zvlášť poškrábaná.“

„Takže jste to viděl?“

„Promítal jsem si to v obýváku na zeď, ale pak jsem usoudil, že zeď vypadá líp tak, jak je.“

Whitman si sáhl do kapsy svrchníku a vytáhl pomačkanou balenou cigaretu.

„Tady kouřit nemůžete.“

Whitman vylovil zapalovač, zapálil si a nad stůl vyfoukl oblak modrého dýmu. Mezi rty mu ulpěla špetička tabáku. Aniž přerušil oční kontakt s Valdanem, plivl ji přes stůl.

Valdano se zvedl z křesla a přistoupil ke skříňce po své levici, u níž stály dvě lampy s výkyvným ramenem, každá z jedné strany. Vytáhl křišťálovou karafu, otočil se a podal Whitmanovi skleničku. Whitman si všiml, jaké má Valdano úhledné, dokonale pěstěné růžové nehty.

„Nacházet věci se vám daří,“ podotkl Valdano.

„Jen proto, že filmovému průmyslu se je už dlouhé roky daří ztrácet.“

Valdano jeho poznámku přešel bez povšimnutí. „Třeba tenhle kus. Pochlubíte se mi, co o něm víte, pane Whitmane?“ Pokynul k filmovému plakátu uprostřed stěny po své pravici, na němž sépiové krajině vévodily čnějící mrakodrapy a velkolepé obří konstrukce. K jeho futuristickým tónům přispívaly ostré, zubaté linie.

„Berlín, rok 1927,“ spustil Whitman. „Původní návrh vytvořil Heinz Schulz-Neudamm, otiskli ho v souvislosti s premiérou filmu Metropolis, která se konala desátého ledna téhož roku. Původní velkoformátové plakáty vyrobilo německé filmové studio UFA. Většina z nich se po vylepení zničila nebo vyhodila. Zachovaly se čtyři původní exempláře. Jeden ze dvou, které jsou v soukromých rukou, vlastníte vy.“

„Mimořádně působivé a znepokojivé umělecké dílo, stejně jako ten film,“ nadnesl Valdano.

„Tohle je pochopitelně kopie. Jako všechny ostatní plakáty v téhle kanceláři,“ podotkl Whitman.

Valdano se na něj potměšile, spiklenecky usmál. „A pročpak?“

„Nesedí mi ty rozměry. Mimochodem, hezký rám. Kde jste ho ukradl, na blešáku?“

Rozměry Whitmanovi ve skutečnosti seděly, ale usoudil, že Valdano není blázen. Filmový plakát oceňovaný na více než půl milionu dolarů by si jen tak nepověsil do kanceláře.

„To se mi na vás líbí, pane Whitmane. Všímáte si detailů. Jistě, je to povedená kopie. Dokonce i rozměry věrně odpovídají originálu, ale správně předpokládáte, že ten přechovávám jinde.“ Povídalo se, že má doma trezorovou místnost s regulovanou teplotou a vlhkostí, do níž je přístup jen přes otisky prstů. Obsahovala údajně ty nejvzácnější filmové kousky. Valdano si dál prohlížel plakát. „Předpokládám, že zrovna vy byste měl kopii poznat na první pohled.“

Whitman zívl. „Pozval jste mě sem pracovně, nebo…“

Sběratel ukázal na obraz nad windsorským kamenným krbem, černobílý portrét čtyřicátníka s malýma ušima a vlídnýma, moudrýma očima. Zbytek obličeje mu zakrývaly císařské licousy a plnovous. V jedné ruce držel bílý cylindr, v prstech druhé mu hořela cigareta.

„Poznáváte toho muže, pane Whitmane?“

Whitman si prohrábl vousy. „To je Augustin Sekuler, ne? Ten francouzský vynálezce.“

Otci Alexe Whitmana, obchodníkovi s filmovými suvenýry v době, kdy tenhle obor ještě nikdo neznal, visela v obýváku Sekulerova podobizna. Ženu ani syna tam zvěčněné neměl, zato mu tam nechyběla fotografie bratří Lumièrů, Thomase Alvy Edisona a Eadwearda Muybridge.

„No jistě,“ pokračoval Whitman. „Sekuler je považován za prvního člověka, který zaznamenal pohyblivé obrazy na filmový pás. Jeho Výjev z Princes Street Gardens je dokonce vnímán jako první klasický film. Záběry vznikly v Edinburghu v roce 1888, léta před Edisonem nebo bratry Lumièry.“

„Víte, co se s ním stalo, pane Whitmane?“

„To neví nikdo. Chystal veřejné promítání, ale k němu už nedošlo, protože v roce 1890 záhadně zmizel z vlaku. Jeho tělo ani zavazadlo se nikdy nenašly. Pátrali po něm detektivové ze tří zemí. Neobjevili jedinou stopu. Myslím, že zmizel během cesty do Paříže.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Valdano, pořád ještě zahleděný do Sekulerových očí. „Pobýval na návštěvě u bratra v Dijonu a chystal se, že se nejprve setká s přáteli v Paříži a potom bude pokračovat do New Yorku na plánovanou předváděčku. Bylo by to první veřejné promítání pohyblivých obrazů.“

„Ale do Paříže nedorazil. Vlastně už ho nikdy nikdo neviděl. Je to jako z nějakého Hitchcocka z dvacátých let, kdyby se zvrtnul.“

„Takže něco přesně pro vás,“ opáčil Valdano. „Viděl jste od Sekulera něco?“

„Právě Výjev z Princes Street Gardens. Celé ty dvě vteřiny,“ zazubil se Whitman a poposedl si. „Podle katalogů natočil ještě Provoz na Jižním mostě, Muže zahýbajícího za roh a Harmonikáře.“

Valdano na něj znovu pohlédl s tím spikleneckým úsměvem. „To není úplně přesné.“

„Tohle se uvádí v katalozích.“

„Jistě, zdroje máte informované, ale ne zrovna precizní.“ Valdano povytáhl jeden ze šuplíků a z něj vykoukly dva volné listy. Podal je Whitmanovi.

„Tohle jsem nedávno získal od jednoho newyorského knihkupce.“ A jako by Whitmanovi četl myšlenky, dodal: „Dopis Carlylea Eistrowea příteli.“

„Carlylea Eistrowea? Toho okultisty?“

„Okultisty, spisovatele, horolezce, filozofa, šachisty, malíře a společenského kritika. Mimo jiné.“

„A taky černého mága, narkomana, sexuálního maniaka. Pamatuju si ho na obalu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Zásadně ovlivnil řadu muzikantů, například Jimmyho Paige, který si koupil jeho hrad ve Skotsku.“

Valdano se usmál. „Druhý zleva — mezi Mae Westovou a Šrím Juktéšvarem.“

Carlyle Eistrowe v posedlé honbě za tajemstvím nesmrtelnosti zcestoval celý svět a při tom prováděl okultní rituály a psal příručky o ezoterice a magii (té pravověrné „Magick“, jak to označoval on). Spřátelil se s řadou nejvýznamnějších umělců a myslitelů té doby, včetně Augustina Sekulera.

Whitmana zajímalo, jak se tohohle francouzského vynálezce týká ten dopis.

„Podívejte se sám.“

Whitman si nasadil brýle s ocelovými obroučkami a dopis vzal opatrně do rukou. Dva strojopisné listy se dvěma drobnými dírkami v místě, kde byly původně sešité. Oba už stářím vybledly, a jak kdysi ležely složené v obálce, vyrýsovaly se na nich jemné záhyby. Šikmým, zašpičatělým rukopisem bylo cosi připsáno černým inkoustem. Psaní s datem „16. srpna 1889“ mělo hlavičku „Hotel Blue Claridge“. Okultista ji přeškrtl a místo ní uvedl podle všeho svou tehdejší adresu:

Hotel Blue Claridge

xxxxx — adresa nečitelná — xxxxx

                16. srpna 1889

Kathryn Longhornová

West Saville Terrace 12

Edinburgh EH9

Spojené království

Drahá Kathryn,

už dlouho jsem tušil, že mé úsilí spěje k závěru jako z Alenky v říši divů, ale spěšně dodávám, že jsem tímto okamžikem otevřel oči krásám života.

Dioráma, o kterém píšete, neznám. Mé pokusy na poli tohoto média skončily, ještě než začaly — jistý starý přítel byl totiž tak laskav a předvedl nám pravděpodobně první záznam pohyblivých obrazů na světě. Živě si vybavuji, že jeden z nich se odehrává v zahradě na edinburské Princes Street. Vzniká však ještě jiný, nanejvýš důmyslný. Jmenuje se „Séance Infernale“ a zachycuje prvotní hřích. Jsem si jist, že v pohyblivých obrazech se skrývá magická pravda.

Dále se Eistrowe rozepisoval o obsahu své knihovny a o tom, co všechno plánuje vydat. Zjevně se adresátku snažil nalákat, aby taky nějak přispěla. Dopis uzavíralo rozloučení „S bratrským pozdravem Carlyle“.

Whitman vzhlédl od rukopisu a setkal se s Valdanovým netrpělivým pohledem.

„Tak co? Co vy na to?“

„Myslíte si, že mluví o Sekulerovi. O dalším filmu. Séance Infernale.“

„No ovšem. O čem jiném?“

Whitman mlčel a očima klidně přejížděl řádky dopisu.

Valdano jeho úvahy přerušil. „S jistotou se dá říct, že první snímek, o kterém Eistrowe píše, je Výjev z Princes Street Gardens.“

„Ale není jasné, jestli dál píše o stejném člověku,“ po­dotkl Whitman. „Vždyť ani nevíme, jestli mluví o opravdovém filmu. Třeba se jenom snaží sbalit tu Kathryn. Eistrowe byl přece šejdíř, ne? Neustále se pokoušel lidmi manipulovat, aby dosáhl svého.“

„Říkal jsem si, že to oceníte. Že v jeho taktice uvidíte kus sebe sama,“ utrousil Valdano.

Whitman pokrčil rameny. „Všem se nám v životě dostalo nějakého nadání.“ Nad stolem se převaloval modrý opar z Valdanovy cigarety. „Co teda ode mě chcete?“

„Abyste mi ten film našel, pane Whitmane.“

„Nemám zájem.“

Valdano zabubnoval prsty o stůl.

„Myslel jsem, že vás viktoriánská kinematografie stejně nezajímá,“ pokračoval Whitman. „Jak to, že máte takovou potřebu honit se za tímhle přeludem?“

„Člověk vždycky touží po tom, co nemá. Bude to mimořádný přírůstek do sbírky.“

„Zaplaťte mi za Twelvetreesovou a já půjdu. Říkal jsem vám, že Plížením kočky u vás končím.“

„Ano, byl jste té dobroty. A přece se pokaždé vrátíte.“ Valdano si povzdechl, a dokonce i v jeho povzdechu rezonovala netrpělivost. „Zatím jste mě ještě v životě nezklamal, pane Whitmane. Když tedy nepočítám ten plakát k Frankensteinovi, který jste mi měl najít před deseti lety. Ten jste mi nikdy nevypátral. Ale vzhledem k vašim tehdejším životním okolnostem jsem ochoten na to zapomenout. Whaleovo dílo už mě navíc nezajímá.“ Na chvíli mu ztvrdl výraz v očích. „I když se tedy nemůžu zbavit dojmu, že jste tehdy ten plakát objevil, a nepředal mi ho.“

Whitman na něj nervózně zamrkal.

Blafuje. Nic neví. Jak by mohl.

„Nebral jsem vás jako někoho, kdo by se nechal svázat rodinným životem se vším tím zbytečným neštěstím, pane Whitmane.“

„A já měl zase dojem, že vy jste na rodinný život vysazený. Jen za tenhle měsíc jste ho určitě čtyřem pěti párům zničil.“

Valdano místo odpovědi stiskl tlačítko na hraně stolu a v elektrickém windsorském krbu pod Sekulerovou fotografií se roztančily plameny. Whitman se v křesle začal ošívat a potit. Z hlubin paměti mu vytanuly vzpomínky na oheň a zaplavila ho vlna nevolnosti.

„Je všechno v pořádku, pane Whitmane?“ zubil se sběratel od ucha k uchu jako hrdina Muže, který se směje. Whitman ztěžka polkl a snažil se nedávat najevo, jak je mu nepříjemně. Do krbu se nedíval, aby náhodou nezpanikařil, ale cítil, jak tam plameny poskakují a lačně se plazí za vzduchem.

„Nejsem si jistý, že se na to hodím,“ vypravil ze sebe.

Sběratel vytáhl ze spodního šuplíku šekovou knížku a položil ji na stůl. „Šek, který jste ode mě dostal za Frankensteina, jste si proplatit nenechal. Tak jaký to má smysl? Proč se pokaždé handrkujete o vyšší honorář, když ho ani nepoužijete? Vy to považujete za krvavé peníze, viďte?“ Zasmál se, jako by ho ta představa pobavila. „Jako byste upsal duši ďáblu.“

„Možná o tu zakázku prostě nestojím.“

„Lžete. Rozdávají se karty a vás svrbí ruce, jak moc chcete hrát.“ Valdano vyplnil a podepsal šek, vytrhl ho a složil na stůl. „Činy lžou hlasitěji než slova, pane Whitmane. Víte, vsadím se, že jestli jste ochoten tu sedět a poslouchat moje tirády, i když tady v mém krbu vzplanula vaše snad jediná životní fobie, určitě byste tuhle práci vzal i zadarmo. A kdybyste ještě měl rodinu, i ji byste kvůli tomu dokázal zradit.“

„Běžte k čertu.“

Valdano se zasmál. „Tohle by vám mělo stačit jako záloha a pokrýt i veškeré cestovní výlohy a další náklady.“ Posunul papírek k Whitmanovi. „Další šek k neproplacení.“ Znovu stiskl tlačítko na stole, plameny pohasly a v krbu zůstaly jen uhlíky.

Whitman cítil, jak se mu uvolňují svaly a dech se vrací do normálu. Polkl a chvíli se jen vydýchával. Potom sáhl na stůl pro šek, uchopil ho ukazováčky a prostředníčky a pozvolna ho rozbalil. „Říkal jste, že se pokaždé vrátím. Tentokrát už ne. Mějte se.“ Mrskl šek před Valdana a vstal z křesla.

„Pane Whitmane!“ slyšel, jak za ním sběratel volá. Otočil hlavu a vůbec poprvé spatřil ve Valdanově tváři prosebný výraz. Ano, sběratel se sice snažil nemrkat a zachovat si ten svůj panovačný, namyšlený úšklebek, ale prozrazovalo ho držení těla, už ne tak pyšné a sebevědomé — Valdano se hrbil, žadonil o pomoc.

Pečlivě teď vážil slova: „Když se zrovna netopíte v sarkasmu a sebelítosti, nemáte v branži konkurenci. Možná mi nejste sympatický, ale o to nejde. Odvádíte zatraceně dobrou práci.“

Jako ten otec z Tohle je náš svět, blesklo Whitmanovi hlavou. Valdanova kapitulace ho zaujala — zjevně jeho další propracovaná manipulace. Sběratel měl pravdu: Whitman byl na ty ztracené záběry doopravdy zvědavý. Sevřel se mu žaludek. Naučil se tomuhle varovnému tušení naslouchat, ale tentokrát se rozhodl ho nedbat.

Znovu se uvelebil v křesle a zeptal se: „Nějaký příbuzný?“

„Žádného Sekulerova potomka jsem nevypátral. Což by vás pochopitelně nemělo odradit od toho, abyste to zkusil sám. Dal jsem dohromady podklady s veškerými informacemi k tomuhle projektu. Jak uvidíte, většina se pojí se Sekulerem samým, protože o Séance Infernale se neví nic. Začněte Muzeem vědy v Londýně a Sekulerovou někdejší dílnou v Edinburghu.“

„Co se s ním podle vás stalo? Myslím se Sekulerem.“

„Možná se míchal do věcí, do kterých neměl,“ utrousil Valdano se zrakem upřeným na Sekulerovu fotografii.

„Že by mu to spočítal Edison?“ Thomas Edison si podal vlastní patent na filmovou kameru pouhý rok poté, co Sekuler zmizel. Vyrojily se konspirační teorie — krást nápady jiných vynálezců, to nebylo pro Edisona nic nového.

„Ani bych se nedivil. Dějiny nepíší vítězové, ale nemilosrdní zloději patentů.“

„Podle názvu to vypadá na příběh, možná dokonce li­neární vyprávění,“ poznamenal Whitman.

„Skoro tři desítky let před Griffithovou Intolerancí? To by byl panečku objev. Ale nenechávejme se unést zbožným přáním. Štěstí bude, pokud to vůbec půjde promítat.“

„Štěstí bude, pokud to vůbec existuje. S takovýmhle druhem zakázek zatím tak úplně zkušenosti nemám.“

„Proto taky tolik nul na tom šeku.“

  

Copyright © 2017 by Jonathan Skariton
All rights reserved

Translation © Petr Štádler, 2018
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

isbn 978-80-7577-507-8

-----

Liou Cch’-sin: Vzpomínka na Zemi

Sci-fi trilogie čínského autora dospěla do finále.

Půl století po Bitvě soudného dne mezi lidmi a Trisolarany stále trvá napjaté přiměří, jehož zárukou je fundamentální princip temného lesa. Země díky trisolaranským technologiím zažívá dosud nevídanou éru prosperity. Lidská věda postupuje mílovými kroky kupředu a Trisolarané zase přejímají pozemskou kulturu. Zdá se, že obě civilizace budou záhy schopny rovnoprávně koexistovat v míru bez strašlivé hrozby vzájemného zničení. Lidstvo ve zlatém věku má však sklon k samolibosti.

V nové éře se z hibernace probouzí Ccheng Sin, letecká inženýrka z jednadvacátého století. Přináší s sebou informace o dávno zapomenutém projektu z počátku trisolaranské krize a sama její existence může narušit křehkou rovnováhu mezi oběma světy. Dosáhne lidstvo ke hvězdám, nebo zahyne už v kolébce?

Liou Cch'-sin (nar. 1963) je hlavním představitelem nové generace čínských autorů science fiction. Devětkrát obdržel nejprestižnější čínskou žánrovou cenu Galaxy, jednou titul velmistra čínskojazyčné sci-fi a jako vůbec první Asiat v historii získal také cenu Hugo v kategorii nejlepší román. Jeho díla se řadí k žánru hard science fiction, věhlas si získal především díky silné atmosféře a brilantní představivosti. Liou Cch’-sin ve svých románech úspěšně propojuje abstraktní myšlenky s tvrdou realitou a napříč svým dílem se pokouší odhalit podstatu a estetiku vědy. Jeho nejslavnějším románem je Problém tří těles (2007, česky 2017), na který navazují další dva díly trilogie: Temný les (2008, česky 2017) a Vzpomínka na Zemi (2010). U nás se vydání trilogie ujalo nakladatelství Host.

Na základě obrovského ohlasu celé trilogie zakoupila společnost Amazon v roce 2018 práva na seriálovou adaptaci za jednu miliardu dolarů.

Ukázka z knihy:

Jün Tchien-ming vytočil číslo, které si našel na webové stránce čínské pobočky projektu Hvězdy, náš cíl.

Pak zavolal Chu Wenovi a požádal jej o několik základních informací o Čcheng Sin — kontaktní adresu, číslo občanského průkazu a podobně. Byl připraven na lecjakou Wenovu reakci — sarkasmus, lítost, příkré odmítnutí —, jeho někdejší spolužák si však po dlouhé odmlce jen tiše povzdechl.

„No dobrá,“ přikývl. „I když si myslím, že je zrovna v zahraničí.“

„Hlavně jí neříkej, že to po ní chci já.“

„Neboj. Nezeptám se jí přímo.“

Dalšího dne Tchien-ming od Wena obdržel zprávu se všemi požadovanými údaji, kromě informace o tom, kde Čcheng Sin pracuje. Wen vysvětlil, že nikdo neví, kam se Sin poděla poté, co loni odpromovala na Akademii kosmických technologií. Tchien-ming viděl, že zpráva obsahuje dvě adresy — jednu v Šanghaji a jednu v New Yorku.

Odpoledne požádal doktora Čanga o povolení nakrátko opustit nemocnici s tím, že si potřebuje něco zařídit. Čang jej chtěl doprovodit, ale Tchien-ming trval na tom, že půjde sám.

Zavolal si taxi a nechal se zavézt k pekingskému sídlu UNESCO. Po vypuknutí trisolaranské krize se všechny pekingské úřady OSN začaly rychle rozrůstat a UNESCO nyní zabíralo většinu kancelářské budovy u Čtvrtého dálničního okruhu.

Po vstupu do prostorné kanceláře projektu Hvězdy, náš cíl Tchien-minga přivítala obrovská hvězdná mapa. Na jejím černočerném pozadí se vyjímaly stříbrné linie, které spojovaly jednotlivé hvězdy v souhvězdí. Tchien-ming viděl, že mapa je zobrazena na monitoru s vysokým rozlišením a že na počítači opodál lze měnit její měřítko a vyhledávat v ní.

V kanceláři seděla pouze jediná recepční. Když se Tchien‑ming představil, dívka vzrušeně odběhla a vrátila se s jakousi plavovláskou.

„To je ředitelka pekingské pobočky UNESCO,“ představila recepční svou nadřízenou. „Mimo jiné je také garantkou projektu Hvězdy, náš cíl v Asii a Tichomoří.“

I ředitelka měla z Tchien-mingovy návštěvy podle všeho radost. Potřásla mu rukou a plynnou čínštinou mu prozradila, že je vůbec prvním Číňanem, který projevil zájem o koupi hvězdy. Dodala, že by tu novinu nejraději rozhlásila do celé země, aby přilákala co největší mediální pozornost, ale že pokud si Tchien-ming přeje odbýt vše soukromě, bude to respektovat. Zjevně ji však mrzelo, že přichází o tak skvělou příležitost udělat svému projektu reklamu.

Prvním a také posledním, pomyslel si Tchien-ming. Protože další takový osel jako já už se v Číně určitě nenajde.

Do kanceláře vešel dobře oděný, obrýlený muž ve středních letech. Ředitelka jej představila jako doktora Cheho, astronoma pekingské observatoře, který prý Jün Tchien-mingovi pomůže s podrobnostmi transakce. Když žena odešla, doktor Che nabídl Tchien-mingovi židli a oběma objednal šálek čaje.

„Promiňte, ale jste v pořádku?“ zeptal se Tchien-minga.

Ten samozřejmě věděl, že napohled zrovna nekypí zdravím. Nicméně po ukončení chemoterapie, která pro něj byla učiněnou torturou, se cítil mnohem lépe, jako by získal novou chuť do života. Astronomovu otázku přešel mlčením a pouze zopakoval svou žádost, kterou již dříve přednesl po telefonu.

„Chci koupit hvězdu jako dar. Vlastnické právo bude vedené na jméno příjemkyně. O sobě neposkytnu žádné osobní údaje, a ani ona se nesmí dozvědět, kdo je dárcem.“

„Samozřejmě, to nebude problém. Máte nějakou představu, jakou hvězdu chcete zakoupit?“

„Nějakou co nejblíže Zemi. S planetami. Nejlépe pozemského typu,“ hlásil Tchien-ming, zatímco si zamyšleně prohlížel hvězdnou mapu.

Doktor Che zavrtěl hlavou. „To vzhledem k částce, kterou nabízíte, nebude možné. Vyvolávací cena hvězd odpovídajících daným kritériím začíná podstatně výše. Za své peníze si můžete dovolit pouze hvězdu bez planet, a nadto dosti vzdálenou. Abych byl upřímný, vaše nabídka by nestačila ani na takovou. Ale po vašem včerejším telefonátu jsme se vzhledem k tomu, že jste vůbec první čínský zájemce, rozhodli snížit vyvolávací cenu jedné hvězdy na úroveň vaší částky.“ Che pohnul myší a zvětšil vybranou oblast hvězdné mapy. „Této. Stačí podepsat a je vaše.“

„Jak je daleko?“

„Asi 286,5 světelného roku odsud.“

„To je moc.“

Doktor Che se zasmál. „Vidím, že astronomií nejste úplně nepolíbený. Snad je vám proto jasné, že pro naše účely není mezi 286 světelnými lety a 286 miliardami světelných let žádný rozdíl.“

Tchien-ming se zamyslel. Astronom měl pravdu. Bylo to úplně jedno.

„Ta hvězda má navíc jednu velkou výhodu,“ pokračoval doktor Che. „Je viditelná pouhým okem. Osobně mám za to, že estetika je při nákupu hvězdy ze všeho nejdůležitější. Je mnohem lepší vlastnit vzdálenou hvězdu, kterou vidíte, než nějakou bližší, která vidět není. Nakonec s ní stejně nemůžete dělat nic jiného, než se na ni dívat, no nemám pravdu?“

Tchien-ming přikývl. Čcheng Sin svou hvězdu uvidí. To je dobře.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se.

„Jako první ji zaevidoval Tycho Brahe před stovkami let, jméno však dodnes nedostala. Má pouze číslo.“ Doktor Che posunul kurzor myši nad světelnou tečku na mapě, vedle níž se okamžitě objevil sled číslic a písmen: DX3906. Pak Tchien-mingovi trpělivě vysvětlil, co takové označení znamená, o jaký typ hvězdy jde, její absolutní a zdánlivou magnitudu, umístění na hlavní posloupnosti a tak dále.

Administrativa související s nákupem netrvala dlouho. Vše ověřily a potvrdily dvě notářky. Pak se uvnitř znovu objevila ředitelka se dvěma úředníky z Rozvojového programu OSN a Výboru OSN pro nerostné zdroje. Recepční přinesla láhev šampaňského a všichni si připili.

Ředitelka jim oznámila, že vlastnické právo na hvězdu DX3906 nyní patří Čcheng Sin a předala Tchien-mingovi luxusní černou koženou složku.

„Vaše hvězda.“

Když úředníci odešli, doktor Che se otočil ke Tchien-mingovi. „Nemusíte odpovídat, pokud nechcete, ale tipuji, že jste tu hvězdu koupil nějaké ženě?“

Tchien-ming na chvíli zaváhal, ale pak přikývl.

„Má to ale štěstí!“ Che si povzdechl. „Život je hned příjemnější, když je člověk bohatý.“

„Ale prosím tě,“ ušklíbla se recepční a vyplázla na Cheho jazyk. „Bohatý? Ty i kdybys měl třicet miliard, stejně bys nikomu žádnou hvězdu nekoupil. Ha! Myslíš, že jsem zapomněla, cos řekl předevčírem?“

Che se zatvářil poněkud dezorientovaně. Lekl se, že se dívka chystá prozradit jeho názor na celý projekt hvězdné dražby: Tenhle trik, který OSN vymyslela, to není nic nového. Asi před deseti lety už jej zkusila partička podvodníků. Prodali tenkrát nějaké parcely na Marsu a Měsíci. Byl bych v šoku, kdyby na to někdo skočil podruhé.

Recepční měla na mysli naštěstí něco jiného: „Tady nejde jen o peníze, ale o romantiku. Romantiku! Chápeš?“

V průběhu celé transakce dívka na Tchien-minga vrhala kradmé pohledy, jako na nějakou postavu z mýtů a bájí. Ve tváři se jí postupně vystřídala zvědavost, úžas, obdiv a nakonec, když si Tchien-ming převzal koženou složku, závist.

Doktor Che raději změnil téma: „Všechny listiny zašleme příjemkyni v nejbližším možném termínu. O vás se nezmíníme. Ostatně nemáme ani co prozradit. Vždyť ani neznám vaše jméno.“ Che vstal od stolu a vyhlédl z okna. Bylo už po setmění. „Pokud si přejete, mohu vám vaši hvězdu — pardon, hvězdu, kterou jste koupil jí — osobně ukázat.“

„Uvidíme ji ze střechy téhle budovy?“

„Ne. Na to je všude kolem příliš silný světelný smog. Musíme se vypravit hluboko do příměstských částí. Pokud se necítíte dobře, můžeme to nechat na jindy.“

„To ne. Rád bych ji viděl co nejdřív.“

Po více než dvouhodinové jízdě záře Pekingu za jejich zády konečně pohasla. Doktor Che stočil vůz ze silnice do polí, aby je nerušily ani reflektory projíždějících aut. Pak zhasl světla a vystoupil. Na nebi končícího podzimu se vyjímaly mimořádně jasné hvězdy.

„Vidíte Velký vůz? Natáhněte si diagonálu přes ten čtyřúhelník a prodlužte ji. Ano, tím směrem. Vidíte ty tři hvězdy v tom ležatém trojúhelníku? Nakreslete přímku od vrcholku svisle k základně a táhněte ji dál. Vidíte? Tamhle. To je vaše hvězda, váš dar.“

Tchien-ming ukázal na jednu hvězdu, pak na druhou, ale doktor Che pokaždé zavrtěl hlavou. „Ne, ta mezi nimi, kousek na jih. Zdánlivá magnituda 5,5. Normálně by ji spatřilo jen cvičené oko, ale počasí je dnes ideální. Měl byste ji zahlédnout i vy. Něco vám poradím — nedívejte se přímo na ni, ale trochu do strany. Periferní vidění je citlivější na světlo. Až ji najdete, můžete na ni zaostřit…“

S Cheho pomocí Tchien-ming svou DX3906 konečně uviděl, ačkoli byla velmi slabá a on ji musel znovu najít pokaždé, když se přestal soustředit. Lidé si sice představují, že všechny hvězdy jsou stříbrné, ale on si při důkladnějším pohledu všiml, že každá má trochu jiný odstín. DX3906 byla temně rudá. Doktor Che mu slíbil poslat nějaké materiály, aby ji Tchien-ming mohl najít i v jiných ročních obdobích.

„Jste šťastný muž, stejně jako žena, které jste tu hvězdu věnoval,“ řekl Che.

„Bohužel nemáte pravdu, doktore. Brzy zemřu.“

Cheho to přiznání podle všeho nepřekvapilo. Zapálil si cigaretu a chvíli kouřil mlčky. Pak prohodil: „Stejně si myslím, že jste požehnaný. Lidé jsou k existenci jiných světů slepí. Většina prozře teprve na smrtelné posteli.“

Tchien-ming se na Cheho podíval a pak vzhlédl zpátky k obloze. Teď už DX3906 našel snadno. Před očima se mu odvíjel cigaretový kouř, skrze který ta slabá rudá tečka problikávala. Než ji uvidí, nebudu už mezi živými.

Objekt, na nějž se díval, na který se brzy podívá i ona, byl samozřejmě pouhým světelným odrazem starým 286 let. Ten mdlý paprsek světla musel překonat tři staletí, než dopadl na jeho sítnici. A dalších 286 uplyne, než k Zemi dospěje světlo hvězdy právě z tohoto okamžiku. Tou dobou se dávno promění v prach i Čcheng Sin.

Jaký asi bude mít život? Snad si tu a tam vzpomene, že v tom oceánu hvězd je jedna, která patří jen jí.

Copyright © 2010 by Liu Cixin

Cover art © Stephan Martiniere

Translation © Aleš Drobek, 2018

Czech language translation rights © 2018

China Educational Publications Import & Export Corp., Ltd.

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-559-7