Guillermo del Toro a Daniel Kraus: Tvář vody

Mexický režisér Guillermo del Toro a americký spisovatel Daniel Kraus se rozhodli vyprávět jeden příběh ve dvou různých médiích.

Příběh jako z jiného světa je zasazený do Ameriky kolem roku 1963 a odehrává se na pozadí studené války, kde v přísně střežené tajné laboratoři pracuje jako uklízečka osamělá němá dívka. Její dosavadní život však navždy změní setkání s živým tvorem z utajovaného vládního experimentu...

Film Tvář vody měl v českých kinech premiéru 15. února 2018. Přišel do nich ověnčen hlavní cenou z festivalu v Benátkách i dvěma Zlatými glóby (za režii a za hudbu) a v očekávání, kolik ze třinácti nominací (mimo jiné za nejlepší film, původní scénář, režii a herce ve vedlejších a hlavních rolích) promění v reálné Oscary.

Kniha Tvář vody byla ve Spojených státech vydána 27. února 2018. Souběžně se objevily i první překlady – včetně toho českého, který vydává Host.

Guillermo del Toro a Daniel Kraus na Tváři vody pracovali dlouhé roky. Vše začalo ve chvíli, kdy se setkali při přípravě společné knihy Trollhunters a Daniel Kraus se del Torovi svěřil se svým záměrem zpracovat nápad, jenž mu ležel v hlavě už od patnácti let. Příběh o vodním tvorovi uvězněném v laboratoři a uklízečce, která se s ním spřátelí. „Odpověděl jsem mu na to – nic víc neříkej. Já ten nápad od tebe koupím,“ vzpomíná na setkání del Toro.

„Můj příběh nebyl úplný, dokud jsem se nepotkal s Guillermem. Během několika vteřin, kdy jsem mu o nápadu vyprávěl, mě začal doplňovat. Psaní s ním jsem si zamiloval, protože je to nejopravdovější a emočně nejotevřenější umělec, jakého znám. A jeho citlivost dobře doplňuje moje temnější a drsnější tendence,“ popisuje Daniel Kraus.

Oba autoři se poté dohodli, že každý z nich příběh převypráví po svém. Během tvorby spolu byli v kontaktu, Kraus se však v určitém okamžiku psaní na chvíli izoloval od informací doprovázejících vznik filmu, aby se mohl soustředit na román.

Přestože se jedná o dva svébytné umělecké celky, srovnání filmu s knihou se samozřejmě nabízí. „Kraus a del Toro sice zpracovali stejné téma, ale odlišnými prostředky a každý svým vlastním přístupem. Krausova Tvář vody je podobně poetická a emotivní jako film, ale jde více do hloubky − dává prostor i dalším postavám, díky kterým je příběh o sblížení dívky a vodního tvora tak živý a uvěřitelný. Obě podoby Tváře vody lze vnímat jako dvě rovnocenné alternativy (umělecké) reality. Je jedno, kterou si zvolíme jako tu pravou, pravdivé totiž mohou být obě,“ hodnotí filmové a knižní zpracování redaktor nakladatelství Host Jiří Štěpán.

Ukázka z knihy:

„Asi nemusím většině z vás opakovat, že za to vděčíme obrovskému úsilí našich nejlepších lidí a že ne všichni se vrátili, a nemohou se ze svého počinu radovat,“ pronese Fleming. „Cítím povinnost vám říct — a jsem upřímně rád, že to teď uslyší i naše děvčata na úklid —, že se jedná bezpochyby o nejcitlivější vzorek, jaký se kdy v Occamově leteckém výzkumném středisku objevil, a proto je nutné s ním podle toho zacházet. Vím, že jste všichni podepsali formuláře, ale ještě to zopakuji. Přísně tajná data nejsou určená pro uši vašich manželek. Ani dětí. Ani nejlepšího kamaráda, se kterým se znáte už od dětství. Je to národní tajemství. Je to osud svobodného světa. Sám prezident zná vaše jména. Upřímně doufám, že už jen to vám stačí, abyste ne—“

Elisino napjaté tělo sebou trhne při zachroustání přístupové karty v zámku. Překvapivě to není zámek za jejími zády. Třímetrové dvojité dveře na druhé straně F1, které vedou do chodby k nakládací rampě, se otevřou dokořán. Z každé strany vyběhne jeden muž ve vojenské uniformě a přilbě, aby zajistil dveře. Jsou ozbrojení, stejně jako všichni pracovníci ostrahy v Occamově středisku, ale na rozdíl od nich nenosí tajemné pistole v nevýrazných pouzdrech. Přes rameno jim visí dlouhé černé pušky s bajonetem.

Třetí a čtvrtý voják vezou do laboratoře paletový vozík s gumovými koly dlouhý jako osobní auto. V první chvíli Elisu napadne, že přivážejí železné plíce. Obrna byla nevymýtitelným strašákem sirotčince; každé dítě, které bylo nucené přetrpět příliš dlouhá kázání a suchopárné promluvy do duše, si dokázalo představit hrůzu spojenou s doživotním uvězněním v rakvi od krku dolů. Objekt na vozíku má podobný luskovitý tvar, ale je několikanásobně větší, z ocelových plátů pospojovaných nýty, s kompresním těsněním, pogumovanými klouby a tlakoměry. Elisa si pomyslí, že ať už je uvnitř kdokoli, je zřejmě velice vážně nemocný, když musí mít v nádrži i hlavu. Fleming už pobíhá kolem a navádí paletu k vyklizené ploše vedle bazénu. Elisa si v tu chvíli uvědomí, jak je naivní. Nemocní chlapečci nepotřebují doprovod čtyř ozbrojenců.

Poslední, kdo projde dveřmi, je muž s vlasy ostříhanými na ježka a gorilími pažemi. Pohybuje se jako hromotluk, jako někdo, kdo nedůvěřuje vnitřním prostorám. Má na sobě džínový kabát a hrubé keprové kalhoty. Zdá se, že ho svazuje i jeho oblečení. Obkrouží lusk a přitom polohlasně vydává rozkazy, ukáže na kola, která se musejí zajistit, a na kolečka, která je nutné nastavit. Neukazuje na ně prstem. Kolem zápěstí má ovinutý kožený pásek a na něm je připevněný ošoupaný oranžový obušek zakončený kovovou vidlicí. Elisa si není úplně jistá, ale myslí si, že je to elektrický bodec na pohánění dobytka.

Fleming i doktor Bob Hoffstetler se k muži přiblíží s nataženou pravou rukou, ale jeho rozzuřený pohled zamíří za ně, na druhý konec laboratoře, přímo na Elisu a Zeldu. Na čele mu naběhnou dvě žíly jako jakési podkožní rohy.

„Co tady dělají?“

Namísto odpovědi se nádrž na vozíku prudce otřese a z jejích útrob se ozve pronikavý řev a cákání vody. Vyděšení vojáci nahlas zaklejí a chopí se pušek. Na jedno okénko nádrže dopadne cosi, co vypadá jako ruka, ale ruka to být nemůže, protože je to příliš velké. Elise se nechce věřit, že sklo nepraskne, ale ono nepraskne. Nádrž se kymácí ze strany na stranu a vojáci zaujmou obranné postavení. Fleming se rozběhne k uklízečkám a cestou něco křičí. Hoffstetler se tváří nešťastně, protože je nezvládl ochránit. A Zelda má obě dlaně plné Elisiny uniformy a vleče ji zpátky do chodby i s vozíky. Muž s elektrickým obuškem je ještě chvíli rozlíceně sleduje a potom zuřivě skloní hlavu mezi ramena a otočí se k tomu křičícímu, zajatému stvoření.

Text © 2018 by Necropolis, Inc.

Illustrations © 2018 by James Jean

Cover design by Patrick Collins

Published by arrangement with Feiwel & Friends, an imprint of Macmillan Publishing Group, LLC

All rights reserved

Translation © Filip Drlík, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-457-6

Plakát k filmu Tvář vody, který do české distribuce uvedl CinemArt

David Jan Novotný: Soukromá historie Páté čtvrti a okolí

Koncem jednapadesátého roku dvacátého století se autor s rodiči přistěhoval do někdejší Páté čtvrti, tj. bývalého Josefova, Židovského města, dnes součásti Starého Města pražského, kde od té doby žije. Déle než pětašedesát let sleduje tedy proměny této čtvrti, jíž procházely dějiny, nuceně či dobrovolně rozjásané průvody, politici, prezidenti, radosti i smutky.

V sedmi kapitolách své soukromé historie, mapujících jednotlivá desetiletí, autor vzpomíná na své dětství, na rodinu, na spolužáky a kamarády, na dětské hry v ulicích, na rozdíl od dnešní doby tichých a klidných, na významné osobnosti, které zde žily, i na ty, kteří zmizeli nebo se v průběhu let přistěhovali. Čtenář se v těchto osobitých vzpomínkách dozví mnohé, o čem se v běžných knihách pojednávajících o Starém Městě nikdy nedočte.

David Jan Novotný (* 28. listopadu 1947 v Praze) je vysokoškolský pedagog, spisovatel, scenárista a publicista.

Vydává Academia v edici Paměť.

Ukázka z knihy:

Pozoruhodné bylo, že když komunisté odhalovali Stalinův pomník, byla to veliká sláva, lid se večer sešel u právnické fakulty a sledoval to úžasné divadlo, když se Stalin vyloupl ze tmy, ale když se po odhalení Stalinova kultu osobnosti komunisté rozhodli ten pomník zbourat, žádné veselice nepořádali, nesvolali lid, aby jásal nad tím, že socha jednoho diktátora půjde k zemi. Přejmenovat Stalinovu ulici na Vinohradskou se dalo celkem potichu, stačilo vyrobit dostatečné množství červených smaltovaných cedulí s nápisem Vinohradská, Praha 2, a postupně je vyměnit, ale bourat takový kolos, jako byl Stalinův pomník, se nedalo v tichosti. O tom, že ke zbourání dojde, jsme se dozvěděli z novin a z rádia. A také z jednoho vápnem napsaného nápisu na soklu pod pomníkem: STALINE ZDRHEJ, JDOU PO TOBĚ! Někdo tvrdil, že to tam napsali Křižovníci, ti zase tvrdili, že je to dílo Sanytrováků, ale ať už to psal kdokoliv, musel to psát nejspíš v noci a být dost kurážný a rychlý, aby ho nechytli esenbáci, a musel mít přinejmenším plný kbelík vápna.

Z okna naší třídy, které vedlo k nábřeží, jsme sledovali stavbu lešení kolem pomníku, trvalo to nějaké tři neděle, než byl celý monument obestavěn, a my čekali, až přijde ta chvíle, kdy pomník vyhodí do vzduchu. Samozřejmě že jsme se chtěli podívat zblízka, jak do žuly navrtávají díry a cpou do nich dynamit, ale široké okolí kolem pomníku bylo ohrazeno stejně, jako když ho stavěli. Otec jednoho Masňáka byl údajně sapér, který natahoval dráty mezi jednotlivými náložemi, ale my mu moc nevěřili, protože o tom, že jeho táta pracuje s dynamitem, do té doby nikdy nemluvil. Zato strýc Karla Tafata, který byl hajným kdesi v Brdech, dodával dříví a klády, jimiž pokryli odspoda až k samotnému soklu celé schodiště, a to v několika vrstvách, aby po odstřelu padající žula to schodiště nepoškodila. Karel Tafat tvrdil, že potom měli několik let doma čím topit, protože to dřevo strýc zase odvážel a něco rozdal známým a příbuzným. Podle toho, kolik toho dřeva bylo, by to Tafatům vydrželo dvacet let, počítám. Ale to bylo až na závěr, my zatím netrpělivě čekali, kdy nastane slavná chvíle, a to slavná hned nadvakrát. V první řadě jsme nikdy nikdo neviděl nějaký obrovský odstřel sochy a v druhé řadě jsme nikdy neviděli bourání sochy někdejšího velikána, pozdějšího vyvrhele a ještě pozdějšího znovuvelikána. Poslední bourání zažila Pátá čtvrť v roce devatenáct set osmnáct, když nějací barbaři v čele s Jaroslavem Haškem a Frantou Sauerem strhli Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Stalin byl a je nepřehlédnutelným zločincem v dějinách a nepřehlédnutelnou událostí v Páté čtvrti bylo bourání jeho pomníku.

Mělo to být za týden. Potom za čtrnáct dní. Prý se čekalo, až se prezident Novotný vrátí z nějaké zahraniční návštěvy, aby se mohl podívat, jak jde Stalin k zemi, ale byl to samo sebou drb. Až jednoho dne zavřeli Čechův most a protější nábřeží, zavřeli i nábřeží na staroměstské straně a v jistou hodinu začaly houkat výstražné sirény. Nevzpomínám, kterou vyučovací hodinu to bylo a co jsme měli za předmět, každopádně jsme se všichni včetně učitele nahrnuli k oknu a čekali. Informace o tom, kdy dojde k odstřelu, byla dost přesná, protože v předpověděnou hodinu a minutu se ozvalo trojí zatroubení a potom obrovský výbuch. Okna se tlakovou vlnou zatřásla, všichni jsme sebou trhli a zírali na velký oblak prachu, který zahalil Stalinův pomník. Nevím, co kdo čekal, já se domníval, že po pomníku nezbude víc nežli ten sokl, ale jak prach pomalu usedal, z toho mraku se k našemu velkému údivu klubaly obrysy pomníku v původní velikosti. Bylo to tak, zůstal stát, jen špičku nosu měl uraženou, lešení zmizelo, rozlétlo se na všemožné strany.

Jak jsme se potom dozvěděli, byl pomník postaven dost důkladně, železobetonová kostra byla osazována žulovými přitesanými kvádry a ty byly spojeny kapsami, jak se to tak ve stavitelství dělá, takže vyhodit takové monstrum najednou prostě nešlo. Lešení bylo znovu postaveno a nám kdysi tak drahého Josifa Vissarionoviče odstřelili za nějaký čas ještě jednou, ale ne zcela, takže ho museli dodělávat ručně. Zažili jsme ještě další drobné odstřely, po nichž dělníci svými sbíječkami jak permoníci ohlodávali torzo pomníku jako rybí kostru dlouho a trpělivě, dokud po Stalinovi nebyla veta. Problém byl, jak jsme se doslechli, s žulou, která dle sochařů byla úžasná a kdekdo by za veliký kus, ze kterého by mohl něco vysochat, byl vděčný. Ale bylo prý rozhodnuto, že si nikdo nesmí vzít ani kousek, že všechna žula z toho pomníku bude odvezena kdovíkam a tam zahrabána. Ale pár sochařů si přeci jen něco odvezlo a někdy v osmdesátých letech mi vyprávěl Josef Vyleťal, že má na zahradě svého domu v Novém Městě nad Metují Stalinovo ucho, nebo alespoň jeho kus. A navzdory tomu, že se k místu pomníku nesměl nikdo přiblížit, sochař Josef Klimeš to zbořeniště tajně vyfotografoval, ačkoliv riskoval, že když ho chytí, bude z toho mít pěkný malér. Viděl jsem ty fotografie u něj v ateliéru a je docela škoda, že je nikde nezveřejnil.

Nevím, jak dlouho trvaly konečné úpravy a kdy bylo zase možné vystoupat po schodech nahoru a zblízka se podívat, kde pomník stál, ale podstatné bylo jedno: dřív se člověk postavil na začátku Pařížské doprostřed ulice a v její ose viděl Stalina. Teď tam nebyl nikdo. Pavel Juráček použil takový záběr na konci svého filmu Postava k podpírání, v němž bloudí pan Vašíček s kočkou z půjčovny a spolu s různými lidmi se v jakémsi úřadě ptá po soudruhu Kiliánovi, který prostě někde zmizel. Ta metafora na konci byla zcela transparentní, a ačkoliv se mluvilo o době uvolňování, ačkoliv se soudruzi snažili vyrovnat s odhalením kultu osobnosti a Stalinův pomník zbourali, jeho duch se ještě dlouhá léta vznášel nad Pátou čtvrtí i nad Prahou a nad celou zemí. A obávám se, že se tu tak trochu vznáší ještě dodnes…

© David Jan Novotný, 2018

© Matěj Novotný: foto na obálce, 2018

ISBN 978-80-200-2791-7

Miloš Anděra, Jan Sovák: Atlas fauny České republiky

Příručky umožňující ilustracemi nebo fotografiemi nahlédnout do rozmanitosti naší zvířeny mají u nás dlouhou tradici a jsou čtenáři stále vyhledávané. Většinou zobrazují různé zástupce fauny podle zoologického systému. V tomto atlasu autoři představují živočichy podle prostředí, ve kterých žijí.

Na 263 barevných tabulích je zachyceno téměř 2100 druhů, rozdělených do kapitol o lesích, horách, stepích, otevřené kulturní krajině, mokřadech, stojatých i tekoucích vodách, skalách a sutích, podzemních prostorech, městském prostředí a v neposlední řadě i o plochách člověkem zdevastovaných. Připojen je i přehled „vzácných“ ptačích hostů, kteří čas od času na naše území zavítají.

Na začátku jednotlivých kapitol je uvedena základní charakteristika každého prostředí (vegetace, charakter fauny, výskyt v podmínkách ČR), po níž následují obrazové tabule s typickými druhy. Jejich výběr zahrnuje formy známé i neznámé, běžné i vzácné a chráněné. Zatímco u obratlovců jsou pominuty pouze druhy objevující se u nás zcela výjimečně, u mnohem početnějších bezobratlých byly vybrány druhy nejčastěji se vyskytující nebo pro daný typ prostředí typické či jinak významné a také snadněji v přírodě pozorovatelné. Stručný doprovodný text popisuje hlavní určovací znaky jednotlivých druhů či jejich vývojových stadií (i hlasových či jiných projevů, které mohou napomoci k jejich rozeznání v přírodě), zbarvení, výskyt v ČR a případně další obývaná stanoviště.

Kniha je určena širokému okruhu čtenářů od studentů středních a vysokých škol po ochránce přírody i laické zájemce o přírodu kolem nás.

Vydává nakladatelství Academia (ISBN 978-80-200-2756-6)

Ukázky z knihy:

Lesy, parky, obory

Savci

1 Veverka obecná Sciurus vulgaris – hlodavci, veverkovití CH

DT 20–27 cm, DO 14,5–20 cm, HM 0,2–0,4 kg. Znaky: stromový druh, větší velikost, huňatý ocas o málo kratší než tělo, masivní zadní tlapky s dlouhými prsty a silnými drápy, boltce často se štětičkou prodloužených chlupů. Hlas: široká škála od „štěkání“, kníkání a mlaskání po funění, ostré prskavé zvuky a hlasité škrábání drápů o kůru stromu. Zbarvení: proměnlivá, svrchu, na bocích i ocasu rezavá, šedohnědá, tmavohnědá až černá, spodní strana těla obvykle bělavá (v jednom vrhu i mláďata různě zbarvená). ČR: kdysi běžná, dnes nehojně v lesích, oborách a městských parcích, sezonně i v zahradách (úroda ořechů apod.); šiškové požerky veverek mají na rozdíl od požerků drobných zemních hlodavců (tab. 44) roztřepené stvoly s vláknitými zbytky po šupinách.

Mě

2 Plch velký Glis glis – hlodavci, plchovití (tab. 213) CH

DT 12–18 cm, DO 12–15 cm, HM 80–155 g. Znaky: srst hustá a jemná, ocas delší a huňatě osrstěný, nohy relativně krátké a na prstech silnější drápy (arborikolní), oči a někdy i ušní boltce nápadné velké (č. plchovití); p. velký – připomíná malou veverku, boltce zaoblené, na čenichu nápadně odstávající smyslové chlupy. Zbarvení: šedý až šedohnědý na hlavě, hřbetu a bocích, vespod bělavý až nažloutlý, velké korálkovitě lesklé (černé) oči lemované černým proužkem. ČR: ostrůvkovitě v listnatých a smíšených (výjimečně i jehličnatých) lesích, v krasu a jiných skalnatých územích (např. kvádrové pískovce, balvanité sutě), též v parcích, vilových čtvrtích a zahradách měst (např. Praha – Petřín), časté úkryty ve včelínech, chatách, chalupách a jiných osamělých stavení → tzv. hemisynantropní výskyt; V.–X. (hibernuje ve skalních štěrbinách a dutinách stromů, řidčeji v zemi).

Ho Ku Sk Pp Vm

3 Plch lesní Dryomys nitedula – hlodavci, plchovití CH

DT 7,5–11 cm, DO 6–9 cm, HM 17–32 g. Znaky: středně velký druh, ocas bez koncové štětičky prodloužených chlupů, boltce zakulacené a poměrně malé. Zbarvení: žlutohnědý či hnědožlutý, pouze břicho bílé nebo slabě nažloutlé a na hlavě černý pruh od očí k boltcům. Výskyt: méně běžný v moravské části Karpat a v Jeseníkách, na západ nejdále na východním okraji Orlických hor, všechny typy lesů, zejména s pasekami a křovinatými stráněmi; V.–X.

4 Plšík lískový Muscardinus avellanarius – hlodavci, plchovití CH

DT 6–8,5 cm, DO 6,5–9 cm, HM 15–28 g. Znaky: malá velikost (menší než myš domácí), ocas přiléhavě osrstěný a kratší než tělo, boltce menší a zaoblené, zakrnělý palec na zadních tlapkách. Zbarvení: svrchu rezavě žlutý (žemlový) a vespod světlejší, náprsenka bílá. ČR: nejběžnější plch, mozaikovitě na většině území vyjma bezlesých nížin, v horách až do pásma kosodřeviny, nejčastěji v ekotonech (okraje a světliny lesů, křovinaté stráně apod.), úkryty v dutinách či v hnízdech spletených z listů trav a keřů (např. v maliní); IV.–X., zimuje v dutinách stromů, pařezech, pod hrabankou, v norách hlodavců či jinde v zemi, pravidelně také v ptačích budkách.

Ku

1 Liška obecná Vulpes vulpes – šelmy, psovití (tab. 127, 212)

DT 58–80 cm, DO 30–45 cm, VK 35–40 cm, HM 3–10 kg. Znaky: nápadně protáhlý čenich, delší štíhlé nohy s nezatažitelnými drápy na prstech, ocas huňatý, boltce větší a zahrocené (č. psovití); l. obecná – střední velikost, ocas dlouhý (přes 50 % DT); při lovu hlodavců vyskakuje do výšky na všech nohách (tzv. myškování). Hlas: v období říje chraptivý, protáhlý až sípavý štěkot nepodobný štěkání psa (I.–III.). Zbarvení: převážně rezavá, pouze špička čenichu, hrdlo, břicho a konec ocasu bílé, zadní strana boltců a tlapky černé, občas jedinci s břichem šedým až černým. ČR: běžný a velice přizpůsobivý druh s celoplošným výskytem ve všech typech krajiny a stanovišť, populační nárůst po vymýcení vztekliny v 90. Letech 20. stol. L. stříbrná (2) a l. platinová (3) jsou barevné formy l. obecné chované jako kožešinová zvířata na farmách, výjimečně se dostávají i do přírody.

Ho St Ku Mo Sk Vm De

4 Kuna lesní Martes martes – šelmy, lasicovití

DT 40–53 cm, DO 23–28 cm, HM 0,8–1,6 kg. Znaky: tělo protáhlé, nohy krátké s částečně zatažitelnými drápy na prstech, hlava zploštělá (č. lasicovití); k. lesní – srst hustá, ocas dlouhý a huňatý (45–44 % DT), chodidla ochlupená, boltce relativně velké. Hlas: typicky vřeštění, též funění, vrčení, poštěkávání či pištění. Zbarvení: tmavohnědá, na ocase a tlapkách až černohnědá s menší a sytě žlutou až žloutkově oranžovou náprsenkou (nezasahuje na přední končetiny), uši světle lemované, špička čenichu černá. ČR: rozlehlejší lesy nížin až hor, řidčeji v rozptýlené zeleni (remízky, stromořadí aj.).

Ku

5 Tchoř tmavý Mustela putorius – šelmy, lasicovití (tab. 212)

DT 30–48 cm, DO 11–21 cm, HM 0,8–2 kg. Znaky: střední velikost, postava zavalitější, nohy krátké a slabé, boltce krátké a zakulacené, ocas 30–40 % DT. Hlas: při vyrušení podrážděné prskání. Zbarvení: tmavohnědý s prosvítající nažloutlou podsadou, naspodu těla až černý, typická bílá kresba („maska“) na hlavě, ocas tmavý nanejvýš se světlou špičkou. ČR:

víceméně na celém území, široké spektrum stanovišť včetně lesů, dříve hojnější. Syn.: Putorius putorius.

St Ku Mo Sk Vm De

6 Jezevec lesní Meles meles – šelmy, lasicovití

DT 62–90 cm, DO 11–20 cm, HM 4–20 kg. Znaky: naše největší lasicovitá šelma, tělo zavalité na kratších nohách, hlava štíhlá a protáhlá, ocas krátký (asi 20 % DT), chodidla široká a lysá, drápy silné (zvl. na předních tlapkách). Hlas: mručení, funění a mlaskání. Zbarvení: hřbet a boky šedivé až šedohnědé s černými a bílými konci delších chlupů (pesíků), břicho a nohy tmavohnědé až černé, typická obličejová černobílá maska. ČR: lesnaté oblasti a v menší míře i kulturní zemědělská krajina; po populačním poklesu v 70.–80. letech 20. stol. nyní přibývá.

Ku Sk Vm

7 Mýval severní Procyon lotor – šelmy, mývalovití

DT 40–70 cm, DO 20–40 cm, HM 4–10 kg. Znaky: postava mírně nahrbená, ocas dlouhý a huňatý (50–60 % DT), tlapky s delšími a pohyblivými prsty s nezatažitelnými drápy. Hlas: široká škála zvuků od varovného syčení a hlubokého vrčení až po přátelské předení. Zbarvení: šedohnědý, na hlavě černobílá „maska“ (častá záměna s psíkem mývalovitým, tab. 127), ocas světlý a tmavě pruhovaný (4–7 proužků). ČR: nepůvodní americký „kožešinový“ druh, u nás zprvu ojedinělé úniky z farem či od chovatelů, od konce 20. stol. se šíří z volně žijících populací v Německu a Rakousku, nyní už roztroušeně na většině území v zalesněných oblastech i otevřené krajině, častěji v blízkosti vod, též v okolí lidských sídel; předpoklad

pokračující expanze a navyšování početnosti populace.

Ku Ry Po Vm

LESY,

Erich Fromm: Umění naslouchat

Slavný psycholog, sociolog a filozof Erich Fromm sice o psychoanalytické terapii, jíž se celý život věnoval, téměř nic nenapsal, ale editorská práce jeho žáka a asistenta Rainera Funka, který po Frommově smrti uspořádal jeho texty, vynesla na světlo i tuto knihu, tvořenou hlavně přepisem Frommových přednášek a rozhovorů.

Erich Fromm o psychoanalytické terapii téměř nic nepublikoval. Avšak jak píše Rainer Funk, každý, koho Fromm analyzoval, pocítil jeho „neúprosnost hledače pravdy a kritického průvodce, ale také mimořádnou schopnost vcítění, blízkost a bezprostřednost ve vztahu k druhým“. V souladu s tím, že Fromm nezaložil novou terapeutickou školu, jeho stati na téma psychoanalýzy neinformují o žádných technikách.

Texty předkládané v této knize informují spíše o Frommově vztahu s duševně trpícími lidmi naší doby a o jeho schopnosti individuálního vnímání základních problémů člověka. Analytik se v jeho pojetí učí vycházet především sám se sebou a je sám sobě nejbližším pacientem, takže pacient se v určitém smyslu stává jeho analytikem. Soubor zde předkládaných textů je přepisem nahrávek Frommových přednášek a rozhovorů, které tak mají povahu mluveného slova a důležitým způsobem charakterizují Ericha Fromma jakožto člověka.

Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Fromm jakožto Žid v roce 1933 emigroval do Spojených států. Konec života strávil ve Švýcarsku.

Knihu Umění naslouchat vydává (v překladu Jana Luska) nakladatelství Portál. Tam v řadě Klasici už vyšly Frommovy knihy Strach ze svobody (2014), Umění milovat (2015), Umění být (2016).

Ukázka z knihy:

Psychoanalytická „technika“ neboli umění naslouchat

„Technika“ znamená použití pravidel nějakého umění na jeho předmět; tento význam prošel jemnou, ale významnou změnou. „Technika“ se začala používat pro pravidla týkající se mechaniky, toho, co není živé, kdežto specifi cké slovo, které se týká živého, je „umění“. Proto je název psychoanalytická „technika“ chybný, neboť se zdá, že se týká neživých objektů, takže by se neměl používat na člověka.

Budeme stát na pevné půdě, když řekneme, že psychoanalýza je procesem porozumění lidské duši, a to zvláště té její části, která není vědomá. Je to umění jako porozumění poezii.

Jako každé umění má i toto svá pravidla a normy.

·         Základní pravidlo pro aplikaci tohoto umění zní, že se psycho analytik zcela soustřeďuje na naslouchání.

·         Nic nesmí být pro psychoanalytika důležitější, musí být optimálně osvobozen od úzkosti a nenasytnosti.

·         Psychoanalytik musí mít svobodně pracující představivost, která je dostatečně konkrétní, aby se dala vyjádřit slovy.

·         Psychoanalytik musí být schopen vcítit se do druhých lidí a být dostatečně silný, aby prožívání druhého člověka cítil tak, jako kdyby bylo jeho vlastní.

·         Takové vcítění předpokládá schopnost milovat. Porozumět druhému znamená milovat ho – nikoli v erotickém smyslu, nýbrž tak, že dokážeme druhému člověku vyjít vstříc a překonat svůj strach, že přitom ztratíme sami sebe.

·         Porozumění a láska jsou neoddělitelné. Když se oddělí, dojde k pochopitelnému procesu a dveře pro podstatné porozumění zůstanou zavřené.

Cílem terapeutického procesu je porozumět nevědomým (potlačeným) afektům a myšlenkám, uvědomit si jejich kořeny a funkce a porozumět jim.

Základní pravidlo je instruovat pacienta, aby řekl vše, jak to jen dokáže, a že má upozornit, pokud něco vynechá. Zvláště se zdůrazní, že pro pacienta neexistují žádné morální závazky, dokonce ani říkat pravdu. ( Jestliže pacient lže, měl by to psychoanalytik zaznamenat, protože jinak přestává být kompetentní.)

Psychoanalytik by měl odpovědět na všechny otázky, které se týkají jeho osoby, pokud jsou veřejně známy, a analyzand má právo o nich vědět – např. věk, vzdělání, sociální původ. U všech ostatních otázek musí pacient odůvodnit, proč si myslí, že jeho zájem o analytika je oprávněný, nebo zda chce obrátit situaci a analyzovat psychoanalytika (například kvůli odporu).

Terapeutický vztah by se neměl vyznačovat atmosférou zdvořilé konverzace a popovídání, nýbrž přímostí. Psychoanalytik nesmí nikdy lhát. Psychoanalytik se nesmí pokoušet zalíbit se, udělat dojem, nýbrž musí zůstat sám sebou. Toho ale dosáhne jen prací na sobě.

ISBN 978-80-262-1341-3

John Keats: Déšť z plané růže

Výbor z básnického díla anglického romantika Johna Keatse (1795–1821). Vychází v překladu Hany Žantovské. Ta kdysi sestavila hned dva svazky z Keatse pro populární edici Květy poezie, kterou vydávalo nakladatelství Mladá fronta – výbor z roku 1977 nesl název Obrys krásy a překladatelka za něj získala výroční nakladatelskou cenu, roku 1994 následoval výbor Déšť z plané růže.

Nově připomíná překlady zkušené Hany Žantovské nakladatelství Vyšehrad. Kniha vychází jako 58. svazek edice Verše.

Ukázka z knihy:

Sonet napsaný v Burnsově rodném domku

To tělo staré jen pár tisíc dní

teď stojí, Burnsi, zde v tvé vlastní jizbě,

kde jsi snil šťastné, požehnané sny

nedbaje smrti, která potom přijde.

Tvůj ječný nápoj puls mi rozehřál,

v mé závrati tvá velká duše žije,

oči mi bloudí – sotva mohu dál

a stěží pomůže mi fantazie.

Však na tvou podlahu smím zadupat,

otevřít okno, za nímž beze změny

je louka, kudy šel jsi tolikrát;

na tebe myslím až do otupění!

Teď připít ti nadešla chvíle pravá:

usměj se mezi stíny – to je sláva.

* * *

Zde na vrcholu hory Nevisu

mi kázání čti, Múzo, z plných plic!

Nahlížím do propastných převisů

v závojích par – netuší věru víc

o pekle lidstvo. Pokud vzhůru zrak

upírám, vidím clony nevlídné:

tolik o nebi víme – stejně tak

pokrývá mlha zem a podobně

člověk se nazírá jen skrze dým.

Špičaté útesy mám pod nohama

já smutný trpaslík – to aspoň vím!

Zde po nich šlapu – jinde propast samá,

puklina, mlha – k lidským strázním hluchá

stejně jak v říši myšlenky a ducha.

Píseň

Jen tiše, má drahá, jen vznášet se snaž!

Celý dům usnul, což stačit by mělo.

Však žárlivec žárlivý budí se snáz

vzdor noční čapce – má Isabelo!

Jak víly, když na pěně potůčku tančí,

máš nožky lehké, však copak to stačí?

Jen tiše, má drahá, jen vznášet se snaž,

pád peříčka slyšel by žárlivec náš.

Zdřímlo si listí a vlnek hra

na řece ztichla – noc, ač by spoustu

práce tu měla, se nestará,

ukolébána bzučením chroustů.

A měsíc, ať cudný či cizoložný,

odešel spát, neboť moc dobře ví,

že nad jeho světlo, nad pochodeň v tmě,

jsou oči mé milé, rty měkké jak mech.

Závoru zvedni – ach, moudře si veď,

jestli jen zavrzá, jsme v pěkné louži;

pod loubím z květů lavička, hleď,

ať stařík vyspává, ať hvězdy krouží

ať noční růži se zdá o nás sen,

ráno tím krásněji rozvine se,

ať k hlasu doupňáka líbat tě smím

do taktu, štěstím až rozbolený.

Translation © Hana Žantovská, 1977, 2018

ISBN 978-80-7429-944-5

Henning Mankell: Švédské holínky

Jedné podzimní noci se bývalý lékař Fredrik Welin probudí a zjistí, že mu hoří střecha nad hlavou. Plamenům unikne doslova na poslední chvíli a stihne popadnout jen pláštěnku a natáhnout si na nohy holínky — obě levé.

Jeho milovaný dům po prarodičích na ostrůvku v Baltském moři lehne popelem i s veškerým majetkem. Ohořelé trosky jako by se staly symbolem jeho osamělého života, který už se chýlí ke konci. Fredrik se nastěhuje do starého karavanu po dceři a hned si objedná nové holínky. Když mu přijede na pomoc jeho dcera Louisa a osloví ho sympatická novinářka kvůli rozhovoru pro místní noviny, obrátí se život stárnoucího muže vzhůru nohama...

Kniha je volným pokračováním Mankellova románu Italské boty (česky v roce 2017). Příběh se odehrává o osm let později. „Mankell umí velice dobře vystihnout univerzální lidský osud na příkladu jednoho člověka, aniž přitom sklouzává k podbízivosti. V portrétu starého protivy ztraceného v čase je přítomna určitá něha a právě ta z něj dělá člověka,“ napsala o knize švédská kritička Moa Matthisová v listu Dagens Nyheter.

Román vydává - jako všechny knihy Henninga Mankella v češtině - nakladatelství Host. Tuto v překladu Marie Voslářové

Ukázka z knihy:

Jedné podzimní noci před necelým rokem mi shořel dům. Bylo to v neděli. Odpoledne se zvedl vítr. Na větroměru jsem večer viděl, že v nárazech dosahuje rychlosti přes dvacet metrů za vteřinu. Vál ze severu a byl hodně studený, přestože podzim teprve začínal. Když jsem si šel kolem půl jedenácté lehnout, pomyslel jsem si, že na ostrov, který jsem zdědil po babičce a dědečkovi, se přihnala první podzimní bouřka.

Podzim, potom co nevidět zima. A s ní i noc, kdy moře začne zvolna pokrývat led.

Bylo to toho roku poprvé, kdy jsem si do postele zalezl v ponožkách. Chlad poprvé pořádně ukázal, co umí. Měsíc předtím jsem pracně opravil střechu. Pro ne právě zdatného řemeslníka to znamenalo pořádnou práci. Spousta tašek bylo starých a popraskaných. Moje ruce, které kdysi během složitých chirurgických zákroků svíraly skalpel, nebyly na manipulaci s hrubými střešními taškami stavěné.

Ture Jansson, který u nás na ostrovech celý život dělal poštovního doručovatele, ale už odešel do důchodu, se nabídl, že mi z přístavu doveze nové tašky. Ani si za to nenechal zaplatit. Měl jsem ve své loděnici improvizovanou ordinaci, kde jsem Janssona vyšetřoval s jeho domnělými neduhy, tak mu teď možná připadalo, že mi dluží protislužbu.

Rok za rokem jsem mu na molu před loděnicí prohlížel údajně bolavé paže a záda. Chodil jsem si pro stetoskop, který jsem měl zavěšený vedle balabána kajky, a pokaždé konstatoval, že jeho plíce i srdce pracují bezchybně. Všechna ta opakovaná vyšetření vždycky ukázala, že se Jansson těší výtečnému zdraví. Jeho obavy z vymyšlených chorob však byly tak obrovité, že jsem za svou dlouholetou lékařskou praxi nic podobného nezažil. Byl pošťák a zároveň hypochondr na plný úvazek.

Při jedné příležitosti si stěžoval, že ho bolí zuby. Tehdy

jsem se odmítl jeho potížemi zabývat. Nevím, jestli si potom na pevnině zašel k zubaři. Zajímalo by mě, jestli měl ten člověk vůbec někdy aspoň jediný kaz. Možná skřípal zuby ve spaní a rozbolely ho z toho?

Té noci, kdy vypukl požár, jsem si jako obvykle vzal prášek na spaní a brzy usnul.

Probudilo mě náhlé rozsvícení silných reflektorů. Když jsem otevřel oči, obklopovalo mě oslepující světlo. Pod stropem ložnice se kupila mračna šedého kouře. Ponožky jsem si zřejmě sundal ve spánku, když se v místnosti oteplilo. Vyskočil jsem z postele a seběhl po schodech do kuchyně. To pronikavé světlo zářilo všude. Všiml jsem si, že hodiny v kuchyni ukazují devatenáct minut po půlnoci. Popadl jsem černou pláštěnku, která visela u vchodových dveří, natáhl jsem si gumové holínky, přičemž jednu se mi vůbec nedařilo nazout, a vyřítil jsem se ven.

V tu chvíli už byl dům v plamenech. Oheň duněl a hučel.

Musel jsem sejít k molu a loděnici, žár začínal být nesnesitelný. Odtamtud jsem dění sledoval. V prvních okamžicích jsem se vůbec nezamýšlel nad tím, co katastrofální požár způsobilo. Jen jsem přihlížel, jak se nemyslitelné stává skutečností. Srdce mi bušilo, až jsem měl pocit, že se mi v hrudníku rozletí na kusy. Ten požár zuřil uvnitř mě stejně jako venku.

Čas se v žáru rozplynul. Začaly připlouvat lodi s rozespalými obyvateli šérů. Zpětně bych ale nedokázal říct, jak dlouho to trvalo ani kdo vůbec přijel. Vytřeštěně jsem zíral na oheň a jiskry, které vířivě vylétávaly k nočnímu nebi. V jednom děsivém okamžiku mi náhle připadalo, že skrze oheň vidím stařecké postavy dědy a babičky.

Na podzim, když zmizí letní návštěvníci a poslední plachetnice odplují zpátky do neznámých domovských přístavů, nás tu na ostrovech moc nezbývá. Někdo ale zahlédl zář ohně v noční temnotě. Potom se zpráva rozšířila a všichni chtěli pomoct. Požární čerpadla pobřežní stráže pumpovala slanou vodu a stříkala ji na hořící dům. Ale bylo už samozřejmě pozdě. Mělo to jen ten účinek, že spáleniště začalo zapáchat. Ohořelé dubové trámy a obložení stěn, tapety a podlahy z linolea v kombinaci se slanou vodou vydávají puch, na jaký se nezapomíná.

Za úsvitu nezbývalo nic než dýmající a čpící ruiny. Vítr zatím zeslábl. Bouře se přehnala dál nad Finský záliv.

Vítr jako by dovršil neblahé dílo ohně a přispěl k tomu, že z krásného domu mých prarodičů nezůstalo nic.

Za úsvitu jsem se taky poprvé dokázal zeptat sám sebe, proč požár vypukl. Neměl jsem rozžaté svíčky ani jsem nenechal svítit žádnou starou petrolejku. Nekouřil jsem ani jsem nerozdělával oheň ve starých kamnech. Před několika lety mi do domu zavedli elektřinu.

Vysvětlení neexistovalo. Jako by se dům podpálil sám.

Jako by dům mohl z únavy, stáří a znechucení spáchat sebevraždu.

Uvědomil jsem si, že jsem se zmýlil v jedné rozhodující představě o svém životě. Přistěhoval jsem se sem před mnoha lety, poté co jsem provedl neúspěšnou operaci, kvůli které jedna mladá žena přišla o ruku. Tehdy jsem často myslel na to, že dům, kde bydlím, tu stál v den, kdy jsem se narodil. A že tady bude stát i v den, kdy to tu opustím.

Ale spletl jsem se. Až odejdu, budou tady duby, břízy, olše a jeden jediný jasan. Ale z krásné ostrovní usedlosti zůstanou jen vyvýšené základy z kamenných bloků, které sem kdysi dotáhli přes led z dávno zavřeného lomu u Håkansborgu na pevnině.

Z myšlenek mě vytrhl Jansson, který si stoupl vedle mě. Oblečený byl v prastarých tmavomodrých montérkách.

Čepici neměl, zato však staré motorkářské rukavice. Poznával jsem je, nosil je v zimě, když led nebyl ani pevný, ani roztátý a on musel pro rozvážení pošty používat hydrokoptéru.

Prohlížel si moje boty. Podíval jsem se tím směrem taky a uvědomil jsem si, že jsem si na útěku natáhl dvě levé zelené holínky značky Tretorn. Už jsem chápal, proč se mi jedna z bot nazouvala tak ztuha. A proč se mi tak špatně došlapovalo, když jsem obíhal hořící dům.

„Přivezu ti jinou botu,“ nabídl se Jansson. „Mám doma nějaké liché.“

„Možná najdu v loděnici ještě jeden pár,“ odpověděl jsem.

„Ne,“ sdělil mi Jansson. „Byl jsem se tam podívat. Máš tam nějaké kožené boty a staré nesmeky, co si dřív lidi nasazovali na boty, když na útesech ubíjeli tuleně.“

Nepřekvapovalo mě, že mi Jansson už loděnici prohrabal. Tentokrát, pravda, kvůli mým dvěma levým holínkám. Ale věděl jsem už z dřívějška, že mi do přístřešku leze. Jansson byl čmuchal. Byl jsem už dlouho přesvědčený, že si čte všechny pohledy, které mu projdou rukama, když si od něj letní návštěvníci na molech kupují známky.

Jansson na mě pohlédl unavenýma očima. Byla to dlouhá noc.

„Kde budeš bydlet? Co teď budeš dělat?“

Neodpověděl jsem, protože jsem odpověď neznal.

Přiblížil jsem se k doutnající ruině. Levá holínka mě tlačila. To je všechno, co mi teď patří, pomyslel jsem si. Boty, které nejdou do páru. Všechno ostatní je fuč. Nemám se ani do čeho obléct.

V okamžiku, kdy jsem si uvědomil celý rozsah pohromy, mnou projel jakýsi naříkavý výkřik. Ale nic jsem neslyšel. Všechno, co se ve mně dělo, se odehrávalo nehlučně.

Jansson se znovu vynořil vedle mě. Pohyboval se zvláštním způsobem, jako by měl místo chodidel měkké tlapy. Objeví se zdánlivě odnikud a prostě tam stojí. Jako by věděl, jak neustále zůstávat mimo zorné pole ostatních.

Proč radši neshořel jeho ubohý barák na Stångskäru?

Jansson ucukl, jako by mou zahořklou myšlenku uhodl. Ale pochopil jsem, že jsem se zřejmě zašklebil

a on si to vysvětlil tak, že se postavil moc blízko.

„Můžeš samozřejmě bydlet u mě,“ řekl, když se vzpamatoval.

„Děkuju, že to říkáš,“ odpověděl jsem.

Potom jsem uviděl karavan své dcery Louisy, zaparkovaný v olšoví za Janssonem. Nedaleko stál vzrostlý dub, který dosud úplně neopadal. Karavan pořád ještě zakrývaly svěšené větve.

„Mám karavan,“ řekl jsem. „Můžu zatím bydlet tam.“

Jansson se na mě zkoumavě zadíval. Ale nic nenamítal.

Všichni, kdo se v průběhu noci sešli, se začali vracet ke svým lodím. Ale než se vydali na cestu, zastavovali se u mě a říkali, že mi samozřejmě rádi pomohou se vším, co bych mohl potřebovat.

Moje situace se skutečně během pár nočních hodin změnila natolik, že jsem náhle potřeboval všechno. Neměl jsem ani kompletní pár gumových holínek.

Copyright © Henning Mankell 2015

Published by agreement with Copenhagen

Literary Agency ApS, Copenhagen

Translation © Marie Voslářová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-396-8

Bernard Minier: Noc

Během vyšetřování vraždy na ropné plošině v Severním moři narazí norská inspektorka Kirsten Nigaardová na sérii fotografií. O pár dní později už sedí v toulouské kanceláři kriminalisty Martina Servaze, který si snímky se zájmem prohlíží. Je na nich on sám zachycený teleobjektivem nepolapitelného sériového vraha Juliana Hirtmanna. To ale není vše. Na dalším snímku je malé dítě, Gustav. Pro Kirsten a Martina začíná děsivá výprava s ještě děsivějším nepřítelem na jejím konci.

Thriller francouzského autora navazuje na knihy Mráz, Kruh a Tma. Vydává XYZ v překladu Jiřího Žáka.

O Bernardu Minierovi čtěte také na https://ivanmatejka.blogspot.cz/2018/02/bernard-minier-nejsem-martin-servaz.html

Ukázka z knihy:

Červený vlak se vynořil z potemnělého tunelu jako jazyk z úst zimní krajiny. Břidlicově modrá barva noci, neprůhledná temnota tunelu, namodralá bělost sněhu a o něco tmavší šedý odstín ledu. A pak najednou ostré červené světlo, podobající se krvavé skvrně rozpínající se až k nástupišti.

Nádraží Finse. Dva tisíce osm set metrů nadmořské výšky. Nejvyšší bod celé trati.

Nádražní budovy pokrývala vrstva ledu a sněhu. Na nástupišti, které se ve žlutých světlech lamp spíš podobalo běžkařské trati, čekal jeden pár a jedna žena.

Kirsten odlepila tvář od okna a venku se všechno propadlo do šera zastíněného světlem uvnitř vagonu. Zaskřípaly dveře a na kraji svého zorného pole zahlédla na konci centrální uličky pohyb. Nějaká žena, asi čtyřicátnice, stejně stará jako ona. Kirsten se vrátila ke knize. Podařilo se jí usnout asi jen na hodinu, ačkoliv Oslo opustila už před čtyřmi. Radši by použila letadlo nebo aspoň lůžkový vagon, ale nadřízení jí dovolili jen obyčejnou jízdenku na noční vlak. Místenku. Omezený rozpočet. Poznámky, které si předtím uložila do telefonu, si teď stáhla na displej tabletu. Tělo nalezené v kostele v Bergenu. Mariakirken, kostel Panny Marie. Žena zavražděná na oltáři mezi kultovními předměty.

Amen.

„Promiň.“

Zvedla oči. Žena, která předtím nastoupila, teď stála před ní.

Usmívala se. V ruce držela kufřík.

„Jestli ti to nevadí, sedla bych si naproti tobě. Nebudu tě rušit, jen… to ten prázdný noční vlak. Nevím, ale cítila bych se tak víc

v bezpečí.“

Jestli by jí to nevadilo! Věnovala jí chabý úsměv.

„Ne, ne, nevadí. Jedeš až do Bergenu?“

„Ehm… ano, ano, do Bergenu. Ty taky?“

Pročítala si své poznámky. Ten chlápek z Bergenu nebyl v telefonu moc sdílný. Kasper Strand. Napadlo ji, jestli je tak nemluvný i během vyšetřování. Podle jeho výpovědi se právě stmívalo, když nějaký bezdomovec, který šel náhodou kolem, uslyšel z kostela křik. Místo toho, aby se šel podívat, co se děje, vzal nohy na ramena a doslova vrazil do první policejní hlídky, která tudy procházela.

Policisty zajímalo, kam a proč tak pospíchá. Nakonec jim přiznal, že z kostela slyšel křik. Podle Kaspera Stranda byli policisté velmi skeptičtí (z intonace jeho hlasu a z některých narážek pochopila, že bezdomovce na místní služebně dobře znají), ale tu noc byla zima a vlhko a oni se strašně nudili. Dokonce i vymrzlý kostel jim připadal příjemnější než déšť a vítr „vanoucí z širého moře“ (Přesně takhle se Kasper Strand vyjádřil. Policejní básník, pomyslela si.).

Zaváhala, jestli si nemá pustit i video z kostela, které jí Strand poslal. Překážela jí ta spolucestující naproti. Kirsten vzdychla.

Doufala, že žena hned usne, ale místo toho vypadala čileji než chvíli předtím. Kirsten na ni vrhla postranní pohled. Žena ji upřeně pozorovala. Na rtech měla lehký úsměv, o němž by Kirsten nedokázala říct, jestli je přátelský nebo ironický. Oči měla přimhouřené. Potom její pohled sklouzl dolů na displej tabletu.

Zamračila se a evidentně se pokoušela přečíst, co je tam napsáno.

„Ty jsi od policie?“

Kirsten to docela pobavilo. Žena si všimla malého znaku v rohu obrazovky, na němž byl lev s korunkou a nápisem POLITIET.

Věnovala jí pohled, který nebyl ani přátelský, ani nepřátelský, a na jejích úzkých rtech se objevil odměřený úsměv, který však nevypadal vyloženě pohrdavě. Na komisařství v Oslu nebyla Kirsten Nigaardová zrovna proslulá svou lidskou vřelostí.

„Ano.“

„Z kterého oddělení, jestli to není tajné?“

A je to tady, pomyslela si.

„Kriminální policie.“

„Aha, já… ne, ne… nechtěla jsem… To je zvláštní profese, ne?“

„I tak se to dá říct.“

„A jedeš do Bergenu… kvůli…“

Kirsten se rozhodla jí to nijak neusnadnit.

„No… víš, já… kvůli nějakému zločinu?“

„Ano.“

Nevlídný tón. Žena si možná uvědomila, že zašla příliš daleko, protože zavrtěla hlavou a sevřela rty.

„Promiň, to se mě opravdu netýká.“

Ukázala na kufr.

„Mám s sebou termosku kafe. Dáš si?“

Kirsten zaváhala.

„Dobře,“ odpověděla nakonec.

„Bude to dlouhá noc,“ řekla žena. „Jmenuju se Helga.“

„Kirsten.“

„Takže žiješ sama a momentálně nikoho nemáš, je to tak?“

Kirsten na ni vrhla podezřívavý pohled. Moc mluvila. Aniž by si to uvědomila, nechala Helgu, aby z ní vytáhla spoustu informací. Tahle Helga byla větší čmuchal než novináři. Jako vyšetřovatelka Kirsten věděla, že naslouchat někomu i v těch nejbanálnějších a neosobních vztazích vždycky souvisí s hledáním pravdy. Na okamžik si pomyslela, že by tato žena excelovala ve vyslýchání svědků. Kirsten se nad tím nejdřív pousmála. U kriminální policie znala některé vyšetřovatele, kteří ani zdaleka neměli na práci se svědky takový talent.

Ale teď už se neusmívala. Teď jí Helžina vlezlost začínala jít na nervy.

„Helgo, myslím, že si trochu zdřímnu,“ oznámila jí. „Zítra mě čeká dlouhý den. Nebo spíš už dneska,“ opravila se při pohledu na hodinky. „Do Bergenu zbývají ještě dvě hodiny, musím se trochu prospat.“

Helga se na ni podívala se zvláštním výrazem a pak přikývla.

„Samozřejmě. Když chceš.“

Úsečnost její odpovědi Kirsten vyvedla z míry. Pomyslela si, že v téhle ženě je něco, co se zpočátku vůbec neprojevovalo, teď to však už bylo naprosto zřejmé. Nemá ráda, když jí někdo oponuje nebo se staví proti ní. Tolerance založená na frustraci, tendence projevovat vztek, černobílé vnímání světa. Osobnost jako historický souhrn vlastností, ukončila svoje úvahy. Vzpomněla si na přednášky na policejní

škole o tom, jak se chovat tváří v tvář nejrůznějším osobnostem.

Zavřela oči a doufala, že tak rázně přeruší rozhovor.

„Je mi to líto,“ řekla náhle Helga za jejími zavřenými víčky.

Otevřela oči.

„Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ opakovala Helga. „Půjdu si sednout jinam.“

Trochu si odfrkla, na tváři se jí objevil shovívaný úsměv a panenky se jí rozšířily.

„Asi nemáš moc přátel.“

„Prosím?“

„Kvůli té své pitomé povaze. Kvůli tomu, jak jsi arogantní. Vůbec mě nepřekvapuje, že jsi sama.“ Kirsten strnula. Chtěla něco odpovědět, ale Helga se náhle zvedla a vytáhla kufr ze síťky nad sebou. „Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ zopakovala ještě jednou příkře a vykročila pryč.

Fajn, řekla si Kirsten. Najdi si jinou oběť!

Usnula. Něco se jí zdálo. Ve snu jí jakýsi vemlouvavý, jedovatý hlas syčel do ucha: „Ty ssssvině, ty kurvo!“ S trhnutím se probudila. A trhla sebou podruhé, když spatřila Helgu, jak se k ní naklání. Seděla na protějším sedadle a pozorovala ji jako vědec zkoumající amébu pod mikroskopem.

„Co tady děláš?“ zeptala se jí Kirsten šeptem.

Opravdu to Helga řekla? Kurvo? Skutečně to slovo vypustila, nebo se jí to jen zdálo?

„Chtěla jsem ti jen říct, aby ses šla vycpat!“

Kirsten cítila, jak se jí zmocňuje hněv, temný jako bouřkový mrak.

„Cos to řekla?“

V 7 hodin 01 minut vjel vlak na nádraží v Bergenu. Deset minut zpoždění, pro státní dráhy jako nic, řekl si Kasper Strand přešlapující

na nástupišti. Byla temná noc a v Bergenu bude díky oblačnosti tma až do devíti hodin ráno. Viděl ji, jak sestupuje na stupátko a jak klade špičku boty na nástupiště. Zvedla hlavu a okamžitě ho poznala mezi lidmi, kteří se tam v tuto hodinu

nacházeli.

„Polda!“ přečetl si v jejích očích, když se před ním zastavila.

A tušil, co vidí. Poněkud neohrabaného policajta s holou hlavou, špatně oholenou bradou a panděrem napínajícím knoflíky koženého

kabátu, který dávno vyšel z módy.

Vykročil jí vstříc a snažil se jí přitom nezírat na nohy. Trochu ho překvapilo její oblečení. Pod rozepnutým zimním kabátem

s kapucí lemovanou kožešinou měla na sobě konzervativní kostýmek, punčochy v tělové barvě a kozačky s vysokými podpatky.

Třeba je to tenhle podzim na osloské policii v kurzu! Dovedl si ji představit, jak vychází ze zasedačky v Radisson Plaza vedle nádraží nebo u budovy DnB NOR banky. Ale ať to bylo jakkoliv, nesporně byla hezká. Tipoval ji mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety.

„Kirsten Nigaardová?“

„Ano.“

Podala mu ruku v rukavici a on na okamžik zaváhal, jestli ji má vůbec stisknout. Byla tak měkká, jako kdyby neměla kosti nebo jako kdyby byla rukavice jen naplněná vzduchem.

„Kasper Strand, policie Bergen. Vítám tě.“

„Díky.“

„Nebyla cesta moc dlouhá?“

„Byla.“

„Podařilo se ti usnout?“

„Moc ne.“

„Pojď.“ Natáhl zčervenalou ruku k uchu její tašky, ale ona mu pokývnutím naznačila, že si ji radši ponese sama. „Na policejním

komisařství tě čeká kafe, chleba, občerstvení, džus a brunost. Pak se do toho pustíme.“

„Já bych radši viděla místo zločinu. Pokud se nemýlím, není to odsud daleko.“

Kráčeli spolu podél velké skleněné stěny. Otočil se k ní, zamračil se a potom se podrbal v šestidenním strništi.

„Cože? Hned?“

„Kdyby ti to nevadilo.“

Kasper se pokusil zakrýt podráždění, ale moc se mu to nepovedlo.

Viděl, jak se policistka usmívá. Byl to úsměv, v němž chyběla vřelost, který nebyl určený jemu, ale který přicházel odněkud

zevnitř a potvrzoval, jaký úsudek si o něm udělala. A do prdele!

Mohutné lešení a obrovská plachta zakrývaly hodiny svítící na počest plátku Bergens Tidende. Nejvlivnější deník západního Norska to bezpochyby udělal po vraždě v kostele, k níž došlo ráno.

V hale zabočili doprava, prošli kolem obchodu s delikatesami Deli de Luca a vešli do vlhkého větrného tunelu, na jehož konci se nacházelo

stanoviště taxíků. Jako obvykle na dohled žádný nebyl, přestože na ně v dešti čekalo půl tuctu zákazníků. Kasper svůj Saab 9-3 zaparkoval u chodníku na protější straně ulice. V malých parcích a budovách stojících kolem bylo něco venkovského. Každopádně

ve smyslu, jaký tomuto slovu přisuzovali v Oslu.

Měl hlad. Se zbytkem skupiny vyšetřovatelů z Hordalandu byl na nohou celou noc.

Když se posadila vedle něj, její tmavý kabát se otevřel, sukně se vyhrnula a ve stropním světle odhalila krásná kolena. Její blond vlasy se vlnily na límci v neposlušných kadeřích, ale na temeni byly hladké a na levé straně rozdělené pečlivě učesanou pěšinkou.

Nebyla přírodní blondýnka. Kasper si všiml tmavých kořínků a obočí, které si vytrhala do úzkých obloučků. Měla modré, takřka zneklidňující oči, rovný, trochu větší nos a úzké, avšak pěkně tvarované rty. A znaménko krásy vlevo na bradě.

Z jejího obličeje šlo vyčíst rozhodnost.

Žena, která se umí kontrolovat, je klidná a důsledná.

Znal ji teprve deset minut, ale s překvapením si uvědomil, že by ji jako partnerku nechtěl. Nebyl si jistý, jak dlouho by dokázal

snášet její povahu a jestli by jí neustále nekoukal na nohy.

Copyright © XO Éditions 2017.

All rights reserved.

Cover Illustration © photographie de Xiao Yang

Translation © Jiří Žák, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-974-1