Chimamanda Ngozi Adichieová: Amerikána

Příběh o lásce, rasových otázkách a identitě.

Ifemelu a Obinze jsou mladí a zamilovaní, ale nespokojení se životem v Nigérii ovládané vojenskou diktaturou. Rozhodnou se proto hledat štěstí v cizině a jejich cesty se rozdělí. Sebejistá Ifemelu se vydává studovat do Ameriky, kde zakouší porážky i vítězství, nachází a ztrácí další lásky, to vše pod tlakem něčeho, nad čím doma nikdy nepřemýšlela — rasové otázky. Tichý a přemýšlivý Obinze, kterého Amerika, ovlivněná útoky jedenáctého září, nepřijme, se pouští do nebezpečného života ilegálního imigranta v Londýně. O třináct let později je Obinze bohatý muž v čerstvě demokratické Nigérii a Ifemelu známá blogerka komentující americkou společnost a kulturu z pohledu africké černošky. Navzdory pracovnímu úspěchu a pohodlnému životu v Americe však Ifemelu pocítí touhu vrátit se do své vlasti. Najdou s Obinzem po tolika letech a změnách odvahu znovu se setkat tváří v tvář?

„Adichieová píše excelentní dialogy přímo z úst svých lidí, s idiomy i hovorovými výrazy, nepoužívá žádnou omluvnou kurzivu… Směle a bez kompromisů vypráví o nigerijské subjektivitě, o životech v jejich úplnosti, překračuje lichotivé stereotypy o chudobě, konfliktech a korupci… Její záběr je neuvěřitelný — a přesto nikdy neztrácí ze zřetele nejhlubší psychologická hnutí svých postav,“ napsal o románu londýnský list The Times. A v recenzi listu New York Observer (který od loňského roku vychází už jen v online podobě) čteme: „Amerikána je jedním z nejsvěžejších beletristických kousků, které za poslední rok vyšly… strhující a všeobsahující čtení. Je to jednoznačně kniha o rase a africké identitě, ale v mnohých okamžicích tato témata překračuje… Silná stránka Adichieové se nachází na úrovni vět, v nichž dokáže vykreslit charakter postav s pomocí pár slov…“

Chimamanda Ngozi Adichieová (1977) pochází z Nigérie, vyrůstala v rodině vysokoškolského profesora. Zahájila studium medicíny a farmacie na Nigerijské univerzitě, ale po roce a půl se vydala do USA a studovala komunikační vědu, politologii a později tvůrčí psaní. Působila na několika amerických univerzitách, nyní žije střídavě ve Spojených státech a v Nigérii, je vdaná a má dceru. Svůj první román Purple Hibiscus (Purpurový ibišek, 2003) začala psát už během studií v USA a kritikové jej přijali s nadšením. Za druhý román Půl žlutého slunce (2006; česky BB art 2008) získala Orange Prize, v roce 2013 byl zfilmován. Amerikána (2013) byla oceněna National Book Critics Circle Award a nominovaná na Baileys Women’s Prize. Filmová práva koupila držitelka Oscara, herečka a režisérka Lupita Nyong’oová.

Ukázka z románu:

Obinze její e-mail poprvé uviděl na zadním sedadle svého range roveru v nehybném lagoském provozu. Sako mu viselo přes přední sedadlo, na jedno okénko se mu zvenčí lepilo zrzavé žebrající dítě, na druhé pouliční prodavač tiskl barevná CD, ve ztlumeném rádiu vysílali zprávy v nigerijském pidžinu a všechno kolem se halilo do šedého přítmí blížícího se deště. Obinze ztuhl a zadíval se na svůj blackberry. Nejdřív zprávu jen proletěl a bezděčně zatoužil po tom, aby byla delší. Strůpku, kedu? Doufám, že se Ti daří v práci i v osobním životě. Ranyinudo říkala, že Tě tuhle potkala a že máš děcko! Pyšný táta. Blahopřeju. Nedávno jsem se rozhodla odstěhovat zpátky do Nigérie. Za týden bych měla dorazit do Lagosu. Budu moc ráda, když zůstaneme v kontaktu. Měj se fajn, Ifemelu.

Přečetl si e-mail ještě jednou pomalu a pocítil nutkání přejet si rukou po něčem hladkém — po kalhotách, po oholené hlavě. Oslovila ho „Strůpku“. V posledním e-mailu, který poslala těsně předtím, než se oženil, ho titulovala „Obinze“, omluvila se, že se na dlouhé roky odmlčela, zvesela mu popřála, ať je šťastný, a zmínila se o americkém černochovi, se kterým žije. Laskavý e-mail. Obinze ho nesl značně nelibě. Dokonce si toho amerického černocha vygoogloval — proč by ostatně uváděla jeho celé jméno, kdyby nechtěla, aby si ho vygoogloval? Přednášel na Yale. Představa, že Ifemelu žije s chlápkem, který na svém blogu mluví o přátelích jako o „páscích“, doháněla Obinzeho k zuřivosti, ale poslední kapkou pro něj byla fotografie zachycující tohohle amerického černocha v uměle ošoupaných džínách a brýlích s černými obroučkami. Švihácký intelektuál, čpělo ze snímku. To proto jí odpověděl chladně. Díky za přání, v životě jsem nebyl šťastnější, napsal. Doufal, že Ifemelu zareaguje nějak posměšně — první e-mail neobsahoval nic ani vzdáleně kousavého, což se jí vůbec nepodobalo —, ale už neodepsala, a když jí po líbánkách v Maroku poslal další e-mail, že by rád zůstal v kontaktu a že by si občas mohli dát vědět, neodpověděla.

Provoz se dal do pohybu. Drobně pršelo. Žebrající kluk běžel dál vedle auta, už s teatrálnějším výrazem v laních očích a horečnými posunky — znovu a znovu si přikládal ruku se sevřenými prsty k ústům. Obinze stáhl okénko a vystrčil ruku se stonairovou bankovkou. Ve zpětném zrcátku ho se zasmušilým nesouhlasem pozoroval jeho řidič Gabriel.

„Bůh vám žehnej, oga!“ zahalekal kluk.

„Nedávejte těm žebrákům peníze, pane,“ ozval se Gabriel. „Jsou všichni bohatí. Žebráním si vydělávají velké peníze. Slyšel jsem o jednom, co si v Ikeje postavil barák se šesti byty!“

„A co že místo šoférování radši nežebráte, Gabrieli?“ zeptal se Obinze a trochu moc srdečně se zasmál. Rád by se Gabrielovi svěřil, že právě dostal e-mail od své bývalé lásky z univerzity, vlastně z univerzity i střední školy. Jednou, to si poprvé nechala sundat podprsenku — ležela na zádech a tlumeně vzdychala, ruka s roztaženými prsty jí spočívala na jeho hlavě —, prohlásila: „Oči jsem sice měla otevřené, ale strop jsem neviděla. To se mi ještě nikdy nestalo.“ Jiné dívky by předstíraly, že na sebe nikdy žádného kluka nenechaly sáhnout, ona ale ne, nikdy. Měla v sobě jakousi svěží upřímnost. Tomu, co spolu dělali, když měl matku pryč, těm vřelým pletkám a propletencům, kdy leželi na jeho posteli jen ve spodním prádle a dotýkali se, líbali se, sáli jeden druhého a v nápodobě skutečného aktu vlnili boky, začala říkat strop. Toužím po stropu, napsala mu jednou zezadu na sešit na zeměpis. Ještě dlouho poté na ten sešit nedokázal pohlédnout bez narůstajícího rozechvění, bez pocitu tajného vzrušení. Když na univerzitě konečně přestali napodobovat, začala mu — laškovně, vyzývavě — říkat „Strůpku“. Pokud se ovšem pohádali nebo ji přepadla mrzutost, říkala mu „Obinze“. „Zed“, jak mu přezdívali kamarádi, nikdy nepoužívala. Jednoho ospalého dne po zkouškách v prvním semestru si přisedla ke skupince přátel okolo špinavého umělohmotného stolku v lokálu u kampusu a kamarád Okwudiba se jí zeptal: „Proč mu vlastně říkáš ‚Strůpku‘?“ Napila se z láhve nealkoholického piva, polkla, pohlédla na Obinzeho a prohlásila: „Protože vyrostl až do stropu, nevidíte?“ Záměrně to pronesla pomalu a rty se jí poroztáhly do úsměvu, čímž jim jasně naznačila, že to není ten pravý důvod. Vysoký navíc vůbec nebyl. Kopla ho pod stolem a Obinze jí kopnutí opětoval. Sledoval, jak se jeho kamarádi smějí. Všichni se jí tak trochu báli a zároveň ji tak trochu milovali. Jestlipak viděla strop, když se jí dotýkal ten americký černoch? Používala výraz „strop“ i s jinými muži? Náhlé pomyšlení, že možná ano, ho vyvedlo z rovnováhy. Zazvonil mu telefon a Obinze si na chvíli popleteně myslel, že mu z Ameriky volá Ifemelu.

„Zlato, kedu ebe I no?“ Slovy „Kde jsi?“ začínala jeho žena Kosi každý telefonát. Když jí sám volal, nikdy se jí na to, kde je, neptal, ale stejně mu to hlásila: Zrovna jedu do salonu. Jsem na Třetím Pevninském mostě. Jako by se, když zrovna nejsou spolu, potřebovala ujistit o své fyzické existenci. Měla vysoký, dívčí hlas. V půl osmé začínal u náčelníka večírek a už minula šestá.

Vysvětlil jí, že uvázl v zácpě. „Ale hýbe se to, právě jsme zabočili na Mbadiweho bulvár. Už jedu.“

Na dálnici z Lekki déšť zeslábl a auta se rozjela. Brzy už Gabriel troubil před vysokými černými vraty Obinzeho domova. Mohammed, šlachovitý vrátný ve špinavě bílém kaftanu, bránu svižně otevřel a pozvedl ruku na pozdrav. Zjevila se světlehnědá budova se sloupovím a Obinze se na ni zadíval. V domě zařízeném nábytkem dovezeným z Itálie bydlela kromě něj jeho žena, dvouletá dcerka Buchi, chůva Christiana, manželčina sestra Chioma, která tu momentálně trávila nucené volno, protože probíhala další stávka univerzitních kantorů, a nová služebná Marie z Beninské republiky — Obinzeho manželka totiž dospěla k závěru, že nigerijské služebné nestojí za nic. V místnostech panoval příjemný chládek, větráky klimatizace se tiše pohupovaly a v kuchyni to vonělo kari a tymiánem. Dole hrála CNN, nahoře běžely animované seriály a to vše prostupovala nerušená atmosféra blahobytu. Obinze vylezl z auta. Kráčel toporně, těžce zvedal nohy. V uplynulých měsících na něj ze všeho, co získal — z rodiny, domů, aut, bankovních účtů —, začal doléhat pocit přesycenosti a čas od času dostal nutkání celou tu bublinu propíchnout špendlíkem, aby splaskla, aby se osvobodil. Už si nebyl jistý — vlastně tu jistotu nikdy neměl —, jestli se mu jeho život líbí doopravdy, nebo jen proto, že se mu líbit má.

Ještě než stihl dojít ke dveřím, otevřela mu Kosi. „Zlato!“ Už se kompletně nalíčila, pleť jí zářila a Obinze si jako častokrát pomyslel, jak je nádherná — dokonalé mandlové oči, rysy až neskutečně souměrné. Šaty z mačkaného hedvábí měla v pase pevně stažené, čímž její postava dostávala výrazný tvar přesýpacích hodin. Obinze ji objal a pečlivě se vyhnul růžové rtěnce s tmavěji růžovou konturou.

„Večerní slunce! Asa! Ugo!“ zahlaholil. „Až na ten večírek přijedeš, náčelník ani nebude muset rozsvěcet.“

Zasmála se. Stejně, s nezastíranou souhlasnou radostí z vlastní krásy, se smála, když se jí ptali: „Vaše matka je běloška? Vy jste míšenka?“ Měla totiž velmi světlou pleť. To její uspokojení, když ji omylem považovali za smíšenou rasu, jej vždy vyvádělo z míry.

Mírně nejistým krokem batolete k němu běžela Buchi. „Tati, tati!“ Měla na sobě květinové pyžamo a sladce voněla dětským krémem; zrovna ji vykoupali. „Buch-buch! Tátova Buchi!“ Vyhoupl si ji k sobě, vlepil jí pusu, přivinul se jí ke krku, a protože ji to pokaždé rozesmálo, tradičně s ní mávl, jako by ji chtěl hodit na podlahu.

„Dáš si koupel, nebo se jenom převlíkneš?“ zeptala se Kosi. Šla za ním nahoru, kde už mu na postel rozložila modrý kaftan. Sám by si raději vzal košili nebo jednodušší kaftan než tenhle s příliš ozdobnými výšivkami, který mu Kosi za přemrštěnou sumu koupila u jednoho z těch nových, snobských módních návrhářů na „Ostrově“, v ostrovní části Lagosu. Ale chtěl jí vyjít vstříc.

„Jenom se převlíknu,“ odpověděl.

„Jak bylo v práci?“ zeptala se jako vždy tím svým neurčitým, příjemným způsobem. Řekl jí, že přemýšlí o tom novém činžáku v Parkview, který zrovna dostavěl — doufá, že si ho pronajme Shell, protože ropné společnosti patří vždy k nejlepším nájemcům, nikdy si nestěžují na prudké zvyšování cen a není pro ně problém platit v amerických dolarech, takže se nikdo nemusí zabývat rozkolísanou nairou.

„Neboj.“ Dotkla se ho na rameni. „Bůh tu Shell přivede. Zvládneme to, zlato.“

Ve skutečnosti už si ropná společnost budovu pronajala, ale Obinze ženě někdy takové nesmysly vykládal, protože zčásti doufal, že se ho na něco zeptá nebo něco zpochybní, ale věděl, že to neudělá, protože se chtěla jen ujistit, že se jejich životní podmínky nezmění, a jak toho Obinze docílí, to nechávala zcela na něm.

Věděl, že se na náčelníkově večírku bude jako obyčejně nudit, ale protože chodil na všechny jeho večírky, šel i na tenhle. Pokaždé když zaparkoval před náčelníkovým rozsáhlým komplexem, vzpomněl si, jak sem přijel se sestřenkou Nneomou poprvé. Vrátil se tehdy čerstvě z Anglie, v Lagosu pobýval teprve týden, ale Nneoma už reptala, že se u ní nemůže jen tak apaticky povalovat a číst si.

„Žádný takový! O gini? Myslíš, že jseš s tímhle problémem první? Musíš vstát a činit se. Činí se každej. O to v Lagosu jde,“ kárala ho. Měla schopné ruce s mozolnatými dlaněmi a řadu obchodních aktivit — do Dubaje létala nakupovat zlato, do Číny dámské oblečení a nedávno se stala distributorkou pro producenta mražených kuřat. „Řekla bych ti, ať mi jdeš pomoct s obchodama, ale ne, jseš moc měkkej, mluvíš moc anglicky. Potřebuju někoho, kdo má gra-gra,“ vysvětlila.

Obinze byl pořád otřesený z toho, co se mu stalo v Anglii, stále ještě nedokázal shodit nánosy sebelítosti, a Nneomina pohrdlivá otázka — „Myslíš, že jseš s tímhle problémem první?“ — ho rozhodila. Tahle sestřenice, která vyrostla na vesnici a na svět pohlížela neúprosnýma, necitlivýma očima, vůbec nic nechápala. Jenže postupně mu docházelo, že má Nneoma pravdu — nebyl první a nebude ani poslední. Začal odpovídat na pracovní nabídky v novinách, jenže na pohovor si ho pořád nikdo nezval a jeho kamarádi ze školy, kteří teď pracovali v bankách a u mobilních operátorů, se mu už pomalu vyhýbali — báli se, že jim do ruky strčí další životopis.

Jednoho dne Nneoma prohlásila: „Znám jednoho velkýho boháče, ‚náčelníka‘. Hrozně mě uháněl, ale… odmítla jsem ho. Se ženskýma má vážnej problém a může někoho nakazit AIDS. Ale znáš tyhle chlapy, jestli někoho nedokážou pustit z hlavy, tak ženskou, která jim řekne ‚ne‘. Takže mi čas od času zavolá a já se s ním někdy jdu pozdravit. Dokonce mi i dal kapitál, abych mohla znovu rozjet byznys, když mě loni všechny ty děti Satana okradly o peníze. Pořád ještě věří, že mu jednoho dne přece jen budu po vůli. Cha, o di egwu, k čemu? Vezmu tě k němu. Když je v dobrý náladě, umí se chovat velkomyslně. V týhle zemi zná každýho. Třeba nám dá doporučení pro nějakýho ředitele.“

Dovnitř je pustil majordomus. Náčelník, rozverný a energický chlapík drobnější postavy, seděl na pozlacené židli, která vypadala jako trůn, a obklopen hosty popíjel koňak. Teď vyskočil: „Nneomo! Jste to vy? Tak vy jste si na mě dneska vzpomněla!“ Nejprve Nneomu objal, načež poodstoupil, aby si bezostyšně prohlédl její boky, vykreslené ve vypasované sukni, a prodloužené vlasy, které jí splývaly na ramena. „Chcete, abych dostal infarkt, co?“

„Jak bych vám já mohla způsobit infarkt? Co si bez vás počnu?“ zalaškovala Nneoma.

„Však vy víte jak,“ odvětil náčelník a tři muži kolem něj, jeho hosté, chápavě propukli v hurónský řehot.

„Náčelníku, tohle je můj bratranec Obinze. Jeho matka, otcova sestra, je ta profesorka,“ vysvětlovala Nneoma. „Od začátku do konce mi platila školné. Nevím, kde bych bez ní dneska byla.“

„Výborně, výborně!“ ocenil náčelník a zadíval se na Obinzeho, jako by měl na té štědrosti nějakou zásluhu.

„Dobrý večer,“ pozdravil Obinze. Překvapilo ho, že je náčelník tak trochu hejsek, který zjevně úzkostlivě dbá na to, aby dobře vypadal — lesklé, pěstěné nehty, u nohou vyzuté černé sametové pantofle a kolem krku diamantový kříž. Obinze očekával nějakého urostlejšího chlapíka drsnějšího zevnějšku.

„Posaďte se. Co vám můžu nabídnout?“

Jak Obinze později zjistil, důležití muži a ženy nemluvili s lidmi, ale na lidi. I ten večer náčelník mluvil a mluvil, kázal o politice a jeho hosté vykřikovali: „Přesně tak! Máte pravdu, náčelníku! Díky!“ Měli na sobě stejnokroj lagoské zlaté mládeže — kožené pantofle, džíny a těsné košile s rozhalenkou, všechno s logem nějaké známé značky —, ale v jejich chování se skrývala zištná dychtivost strádajících.

Když hosté odešli, obrátil se náčelník na Nneomu. „Znáte tu písničku ‚Kdo ví, co bude zítra‘?“ Načež se s dětinským elánem pustil do zpěvu: Kdo ví, co bude zítra! Zít-ra! Kdo ví, co bude zítra! Další vydatný stříkanec koňaku do skleničky. „Právě na tomhle principu tahle země stojí. Na tomhle zásadním principu. Kdo ví, co bude zítra. Pamatujete se na ty velkobankéře během Abachovy vlády? Mysleli si, že jim patří půlka země, a ani se nenadáli a posadili je do vězení. Koukněte na toho nuzáka, co předtím nezvládal platit nájem, potom od Babangidy dostal ropný vrt a teď má soukromý tryskáč!“ Náčelník vítězoslavným tónem prezentoval obyčejné postřehy jako velkolepé objevy a Nneoma poslouchala, usmívala se a přitakávala. Se zaujetím to až přeháněla, jako by laskání náčelníkova ega širším úsměvem a pohotovějším smíchem zaručovalo, že jim pomůže. Obinze se bavil tím, jak zjevně to vypadalo, jak otevřeně Nneoma koketuje. Náčelník je však jen podaroval bednou červeného vína a Obinzemu neurčitě řekl: „Stavte se příští týden.“

Obinze náčelníka navštívil nejen příští týden, ale i ten další. Nneoma mu poradila, ať se kolem něj prostě motá tak dlouho, dokud pro něj náčelník něco neudělá. Majordomus vždy podával čerstvou pepřovou polévku — sytě aromatické kousky ryby ve vývaru —, po níž Obinzemu teklo z nosu a pročistila se mu hlava. Také mu jaksi odblokovala budoucnost a naplnila ho nadějí, takže spokojeně seděl a naslouchal náčelníkovi a jeho hostům. Tohle průhledné choulení skoro bohatých v přítomnosti bohatých a bohatých v přítomnosti velmi bohatých Obinzeho fascinovalo. Zdálo se, že mít peníze znamená nechat se jimi sžírat. Obinze pociťoval odpor i touhu zároveň — litoval je, ale také si představoval, že je jedním z nich. Jednoho dne náčelník vypil víc koňaku než obvykle a chaoticky blábolil, jak jsou druzí schopni bodnout člověka do zad, jak malým chlapcům roste ocas a jak si nevděční troubové najednou začínají myslet, že mají za ušima. Obinze nevěděl jistě, jak se to přesně semlelo, ale někdo zkrátka náčelníka vyvedl z klidu, a otevřela se příležitost. Jakmile se ocitli sami, oslovil ho: „Náčelníku, jestli vám můžu nějak pomoct, tak prosím řekněte. Na mě se můžete spolehnout.“ Ta slova ho samého překvapila. Na chvíli popřel sám sebe. To ta slastně omamná pepřová polévka. Tohle znamenalo „činit se“. Byl v Lagosu, a musel se činit.

Náčelník na něj dlouze, lišácky pohlédl. „Lidí jako vy potřebujeme v téhle zemi víc. Lidí z dobrých rodin, s dobrým vychováním. Jste džentlmen, vidím vám to na očích. A vaše matka je profesorka. To není jen tak.“

Obinze se pousmál, aby v reakci na tuhle zvláštní pochvalu naznačil pokoru.

„Jste hladový a upřímný, to je v téhle zemi velká vzácnost. Je to tak?“ zeptal se náčelník.

„Ano,“ přisvědčil Obinze, i když si nebyl jistý, jestli souhlasí s tím, jak jej náčelník popsal, nebo s tím, že jsou to tak vzácné vlastnosti. Na tom ovšem nezáleželo, protože náčelník jistě zněl.

„Hladoví jsou v téhle zemi všichni, dokonce i ti bohatí, nikdo ale není upřímný.“

Obinze přikývl a náčelník se na něj znovu dlouze zahleděl, načež se zase tiše obrátil ke svému koňaku. Při příští návštěvě už to byl zase ten starý, upovídaný náčelník.

„Přátelil jsem se s Babangidou. Přátelil jsem se s Abachou. Teď když je pryč armáda, přátelím se s Osabanjem,“ vykládal. „A víte proč? Snad proto, že jsem pitomec?“

„Ovšemže ne, náčelníku,“ ujišťoval ho Obinze.

„Prohlásili, že Národní organizace na podporu farem je zkorumpovaná a že ji zprivatizují. Víte o tom? Ne. Jak o tom vím já? Protože mám přátele. Než byste se to dozvěděl, už bych byl připravený a vytěžil z arbitráže. Takhle vypadá náš volný trh!“ zasmál se náčelník. „Tuhle organizaci založili v šedesátých letech a vlastní nemovitosti všude možně. Ty domy jsou celé shnilé a střechy žerou termiti. Přesto je ale prodávají. Koupím sedm baráků po pěti milionech. Víte, za kolik je vedou v účetnictví? Za milion. A víte, jakou mají reálnou cenu? Padesát milionů.“ Náčelník se odmlčel a zahleděl se na jeden ze svých mobilních telefonů, který se rozezvonil — před sebou měl na stole vyskládané čtyři —, ale pak ho nechal vyzvánět a zabořil se do sedačky. „Potřebuju někoho, kdo tenhle obchod povede.“

„Ano, pane, to zvládnu,“ přikývl Obinze.

Když se později o jeho úspěchu dozvěděla Nneoma, jala se mu rozjařeně udílet rady. Seděla na posteli a čas od času se plácla po hlavě — svědila ji kůže na temeni a lépe se pod příčeskem poškrábat nemohla.

„Tohle je tvoje příležitost! Zede, oči na stopkách! Má to sice móc honosnej název, ‚evaluační poradenství‘, ale těžký to není. Prostě odhadneš nemovitost pod cenou, ale aby to vypadalo, jako že dodržuješ náležitej postup. Pak ji koupíš, polovinu prodáš, abys získal zpátky kupní cenu, a rázem jseš v branži! Zaregistruješ si vlastní firmu a pak už si jenom stavíš barák v Lekki a nakupuješ fára, naše rodný město požádáš, aby ti přihrálo nějakej ten titul, a kamarády, aby ti napsali blahopřejnej vzkaz do novin. Než se naděješ, bude ti každá banka, do který vejdeš, chtít okamžitě nacpat půjčku, protože si bude myslet, že už ty peníze nepotřebuješ! A až si tu firmu zaregistruješ, musíš si obstarat nějakýho bělocha. Sehnat jednoho z těch svejch bělošskejch přátel v Anglii. Všem rozhlásíš, že je to tvůj generální ředitel. Uvidíš, jak ti oyinbo generální ředitel otevře dveře. Dokonce i náčelník má pár bělochů, který si vodí s sebou, když potřebuje udělat dojem. Povídám ti, takhle to v Nigérii funguje.“

Takhle to skutečně fungovalo — a dosud funguje, jak Obinze z vlastní zkušenosti věděl. Tehdy ho ohromilo, jak je tahle metoda snadná. Když poprvé přišel do banky s písemnou nabídkou, připadal si jako ve snu — pronášel slova „padesát“ a „padesát pět“ a vynechával přitom „milionů“, protože to se rozumělo samo sebou. Také ho zaráželo, jak snadná je najednou řada dalších věcí, jak mu i pouhé zdání bohatství uhlazuje cestu. Stačilo, aby přijel k bráně ve svém BMW, a vrátní už mu salutovali a bez ptaní mu otevírali. Dokonce i na americkém velvyslanectví se chovali jinak. Před lety, když čerstvě dostudoval a opájel se americkými ambicemi, mu odmítli vydat vízum, s novými bankovními výpisy ho však dostal snadno. Při první cestě se ho hovorný, vřelý imigrační úředník na letišti v Atlantě zeptal: „Tak kolik u sebe máte v hotovosti?“ Když Obinze odpověděl, že moc ne, vypadal muž překvapeně. „Věčně tu zažívám, jak Nigerijci proclívají tisíce a tisíce dolarů.“

Tohle z něj teď bylo, ten typ Nigerijce, u nějž se čeká, že bude na letišti proclívat velké sumy. Vyvolalo to v něm zvláštní, dezorientující pocit, protože překotný vývoj svého života nestíhal mentálně obsáhnout, a cítil, že mezi jeho skutečným já a tím, kým být má, se rozpíná propast.

Stále ještě nepochopil, proč se mu náčelník rozhodl pomoci, využít jeho služeb a pomíjet, ba dokonce podpořit to, jak Obinze z jeho kroku úžasně vytěžil. Poklonkujících návštěvníků — příbuzných a přátel, kteří přiváděli další příbuzné a přátele — s kapsami plnými žádostí a proseb se přece do náčelníkova domu linula celá procesí. Někdy mu vrtalo hlavou, jestli ho náčelník jako hladového a upřímného chlapce, z nějž udělal velké zvíře, jednoho dne o něco nepožádá. V melodramatičtějších chvílích si představoval, jak mu náčelník ukládá, aby zosnoval atentát.

AMERICANAH

Copyright © 2013, Chimamanda Ngozi Adichie

All rights reserved

Translation © Petr Štádler, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-436-2

Bernard Minier: Zkurvenej příběh

Bernard Minier opět potvrzuje, že patří mezi nejlepší francouzské autory detektivek, thrillerů a kriminálních románů. V novém románu opouští tentokrát Martina Servaze, Toulouse i Pyreneje a vezme čtenáře do Spojených států, na sever od Seattlu, kde se táhne řetězec jen trajektem přístupných ostrovů, tři sta šedesát dní v roce obklopených mlhou, kde každý zná každého.

Na jednom z nich – Glass Islandu – žije teprve šestnáctiletý Henry. Ten se po vraždě jeho přítelkyně dostane do centra pozornosti všech obyvatel, kteří na ostrově žijí. Je právě on pachatelem vraždy?

Bernard Minier se narodil 26. srpna 1960 v Béziers, vyrůstal na jihozápadě Francie, své dětství strávil v Pyrenejích. Studoval na univerzitě v Toulouse, odkud pochází také hlavní hrdina jeho thrillerů Martin Servaz. Více než dvacet let žije nedaleko Paříže, je ženatý, má dvě děti a psaní se věnuje na plný úvazek. Jeho první román Mráz byl přeložen do několika světových jazyků včetně angličtiny a největší úspěch zaznamenal především ve Francii a v Německu. Také další knihy z této série Kruh a Tma měly ve světě mimořádný ohlas. V těchto dnech vydalo pařížské nakladatelství XO novou knihu, v níž se na scénu vrací Martin Servaz.

U nás vydává Minierovy knihy nakladatelství XYZ. Všechny ve vynikajícím překladu Jiřího Žáka.

Ukázka z knihy:

Na začátku je strach.

Strach, že se utopím.

Strach z ostatních – z těch, kteří mě nenávidí, a z těch, kteří chtějí mou kůži.

A taky strach z pravdy.

Na začátku je strach

Na ostrov se nikdy nevrátím, i kdyby přišla k mým dveřím zazvonit Jennifer Lawrencová osobně a prosila mě, abych se tam vrátil, tak to nikdy neudělám.

A ještě vám musím říct jedno: To, co vám budu vyprávět, vám bude připadat neuvěřitelné. Netvrdím, že to není banální příběh. To ne. Je to zkurvenej příběh. Jo, zkurvenej příběh…

Abych vás navnadil, popíšu vám následující obraz: Z propasti se k nebi vynoří bílá ruka s roztaženými prsty a pak definitivně zmizí ve vlnách. Když se od té strašidelné ruky vzdaluji, všude kolem sténá vítr a do očí mě bičuje jemný déšť. Snažím se plavat, třímetrové vlny s napěněnými hřbety mě přitom zvedají a unášejí k ostrovu. Kašlu, škytám, třesu se a jsem napůl utopený.

Na začátku je strach

Další obraz:

…Barák v plamenech, já před ním klečím, pláču, řvu jako hysterka a tmu všude kolem rozřezávají policejní majáčky.

A ještě něco vám řeknu, i jemu to řeknu. Vím, že mi nebudete věřit. Nemůžu se vůbec divit. A přesto se to stalo. Přesně takhle.

Sedí v křesle a pozoruje mě svým temným pohledem. Je vysoký a úctyhodný. Jeho černé sako muselo stát víc, než kolik já mám na účtu. Právě se podíval na hodinky. Mlčí. Kolik mu je? Pětačtyřicet? Padesát… Patří k těm mužům, kteří se musí líbit ženám.

„Kde mám začít?“ zeptám se ho.

„Na začátku,“ odpoví. „To bude nejlepší.“

„Kolik mám času?“

„Kolik budeš chtít, Henry.“

„Dobře,“ řeknu. „Samozřejmě mi nemusíte věřit.“

Neřekne nic. Nedá na sobě nic znát. Ten muž je můj otec… Má pravdu: Vraťme se tam, kde to všechno začalo…

… vraťme se na začátek.

Před začátkem

Srpnová noc: Zvuky. Řinčení, praskání, poryvy deště. Pak ostré pískání vracející se ozvěnou v zátoce, skřípání, které se podobá škrábání nehtů po nafouknutém balonu.  Skřípání roste. Voda a vlny šplouchají.

Sedím v mořském kajaku a upřeně hledím do mlhové stěny. Ticho. Hladinu kolem osvětluje měsíční světlo. Zadržím dech. Z moře se vynoří černá ploutev, pak druhá, třetí, čtvrtá, až je jich jedenáct… Srdce mi bije rychleji. Z mlhy se pomalu vynořují obrovští černobílí predátoři seřazení v řadě, jako by se chystali k bitvě. Jejich trojúhelníkové ploutve září v měsíčním svitu. Pomalu začnu pádlovat jejich směrem.

Několik věcí, které byste měli vědět o kosatkách

Kosatka je superpredátor, nejnebezpečnější na zemi. Nemá žádného přirozeného nepřítele. Je na vrcholu potravního řetězce. Je to mimořádně inteligentní zvíře. Každé stádo kosatek černých má svůj vypracovaný jazyk, dialekt, jímž se naprosto liší od ostatních stád. Je to jeden ze vzácných druhů, který dědí zkušenosti od předcházejících generací. Kosatky mají velmi vyvinutý sociální smysl.

Jenomže pak jsou tu kosatky dravé…

Jsou ještě mnohem nebezpečnější, ještě troufalejší. Křižují oceány v naprostém tichu a – většinou – osaměle. Říká se jim také vražedné velryby. Neváhají útočit na velké mořské savce, na tuleně, lvouny, sviňuchy, a dokonce i žraloci a velryby z nich mají obavy. Kosatky dravé strach neznají. Jsou to dokonalí zabijáci…

Kosatka je predátor, který nemá soupeře, ale na člověka útočí jen velmi zřídka, s výjimkou těch žijících v zajetí. Nejlepší by bylo vyhnat všechny turisty a všechny lodě okupující od června do října jejich teritorium – je to i moje teritorium – a nechat kosatky na pokoji. Jako to dělám v tu srpnovou noc tiše já. V kajaku. V tuto hodinu, kdy jsou tady jenom ony a já. Jen je pozdravím. Podívám se, jak proplují kolem. Nechám je žít. I ony nechají žít mě. Nikdy na mě nezaútočily. Nikdy se mě nesnažily vytrhnout ze života. Sežrat mě. Zabít mě.

Proč nejsou někteří lidé schopni jednat jako ony?

Kosatka dravá je nejkrutější mořský savec, ale člověk je nejkrutější ze všech savců vůbec.

To je známá pravda. Jen jsem na ni musel přijít sám.

Říjnová noc: Vlny narážejí do lodě. Za ní se rozevírá hrdlo, mužské hrdlo. Zvedne oči k nočnímu nebi. Kolem měsíce proletí nějaký mořský pták a otiskne se jí do zornice. Do její tmavé zornice. V koutku oka se objeví slaná slza. Otevřená ústa má dokořán a mělce dýchá. Srdce jí vystoupilo tak vysoko, až má pocit, že ho vyplivne na kluzkou lodní palubu.

Za zády se jí opět ozve kovové skřípání. Ostrý, rezavý zvuk. Jako kdyby tam někdo něco brousil. Skrz oka v síti jí vítr načechrá vlasy.

Představte si její strach. Je jí teprve sedmnáct. Jestli to vůbec dokážete, představte si, jaký musí mít strach. Tak obrovský, že člověku rozdrtí kosti a že mu nafoukne srdce, takže má pocit, že mu v hrudi vybuchne. Strach, který člověku stiskne svaly jako namočená lana, která na slunci vyschnou a ztvrdnou.

Lodní můstek se kymácí na vlnách a jí dá strašnou práci udržet rovnováhu, hlavně když má na ramenou a na hlavě tu těžkou rybářskou síť. Přes vlasy cítí její uzly, vdechuje pach mořských řas, ryb, naft y a soli, z něhož se jí zvedá žaludek. Nemá vůbec tušení, co tady dělá, jen cítí na ramenou váhu mokrých zamotaných páchnoucích lan, chaluh, které se podobají poutům a řetězům. Cítí, jak ji tíží a smáčejí. A navíc ten déšť, který jí buší do hlavy. Chtěla by vidět víc, ale je taková tma, taková tma…

A přesto tam je – blízko. V očích se jí objeví záblesk, když si stoupne před ní a zpod kapuce na ni pohlédne.

Trvá to jen vteřinu, ale je tam, v jejích panenkách. Čeká na ni. Škytne hrůzou. Chytí se kluzkého okraje paluby, ale všechno kolem jsou jenom stíny, mraky podobající se černé vatě, srpek bledého pokrouceného měsíce připomínajícího pařát, černé stromy na pobřeží, vítr a prostor svírající malou šalupu, plný háků a zrezivělých hran, které ji už zranily.

Mezi rumpálem a kabinou, tam, kde dokončí svou odpornou práci.

„Neměla jsi o tom mluvit,“ řekne.

Má chladný vzdálený hlas.

„Teď už to chápeš?“

Chvílemi tančí na jedné, chvílemi na druhé noze a upírá na ni oči. Ona se celá třese. Má otevřená vyschlá a lepkavá ústa. Najednou si krkne. Obejme ji oběma rukama kolem toho magmatu tvořeného sítí, lany a chaluhami, jako by ji vyzýval k tanci, k nějakému absurdnímu tangu. A pak do ní strčí.

„NE!“

V tu chvíli se jí neobjeví před očima obrazy z dětství, jak se o tom mluví ve filmech a románech… Je sama. V té říjnové temné noci není nikdo jiný než ona a on. Před sebou vidí jen tmavou, hrozivou masu obrovského válcovitého rumpálu omotaného oranžovými bójkami a závoj sítě, která ji ještě spojuje s lodí. Linie ponoru, linie života. Vzápětí do ní znovu strčí a ona přepadne dozadu, do prázdna. Spolkne ji temná, studená voda. Otevře ústa, aby se nadechla, lokne si a začne kašlat. Bojuje, aby ji tíha sítě nestáhla pod vodu, ale vlny do ní buší, zalévají ji, pak se na okamžik vzdálí a znovu na ni útočí. V hlavě jí vybuchne panika a hrůza. Vykřikne, ale vzápětí se znovu napije, škytá a žaludek se jí plní mořskou vodou. Motor změní rytmus a loď ji najednou obrovskou rychlostí vleče za sebou. Zmítá se a točí kolem své osy jako káča.

Rukama poslepu hledá v okách sítě východ a nehty zatíná do lan. Tělo jí v ledové vodě ztuhne. Je strašně ledová. Zmocní se jí závrať. Jak loď zrychluje, cítí, že se potápí do hlubin. Nějaká velká ryba, platýz nebo losos, se zmítá vedle ní. Hlava jí mizí ve vlnách jako splávek rybářského prutu. Pak se znovu vynoří a přitom se pokaždé zoufale snaží nadechnout mořského vzduchu. Jde jí to čím dál hůř. Vzduch jí chybí čím dál víc… Na vteřinu spatří v pohybující se slané temnotě všechno, pochopí všechno, před očima se jí v jediném průzračném zářivém záblesku promítne celý její život.

Ještě dávno předtím, než nad mořem začne svítat, je mrtvá.

Oči má otevřené jako panenka, její pokožka mezi oky sítě zbělá a leskne se jako rybí kůže.

Tak se to asi muselo stát, aspoň tak si to představuji.

Copyright © XO Éditions 2015. All rights reserved.

Translation © Jiří Žák, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-620-7

Lars Kepler: Lovec králíků

Po dvouleté odmlce, kdy autorská dvojice manželů Ahndorilových, kteří společně píší pod pseudonymem Lars Kepler, žánrově odbočila a věnovala se psaní mysteriózního thrilleru Playground (česky Host, 2016), vychází v češtině další díl úspěšné detektivní série s komisařem Joonou Linnou.

Joona Linna sedí už dva roky ve vězení s vysokou ostrahou. Nyní ho však odvezli na tajnou schůzku. Po vraždě švédského ministra zahraničí totiž policie potřebuje, aby jí pomohl vypátrat a zastavit pachatele, který nejspíš plánuje další vraždy v politických kruzích. Policie pracuje s verzí teroristického pozadí případu, Joona však tuší, že oběti, kterých bude brzy přibývat, spojuje cosi jiného… On i Saga Bauerová musejí pracovat v utajení a proti rozkazům svých nadřízených, aby vraha zastavili dřív, než bude příliš pozdě...

Ačkoliv Lovec králíků vyšel ve Švédsku až na konci podzimu, stihl se stát tamní nejprodávanější knihou roku 2016. Navázal tak na úspěchy v prodejnosti předchozích dílů. Celkově se knih série, která vychází ve čtyřiceti zemích světa, prodalo 9 milionů výtisků. Jen v České republice pak více než čtvrt milionu.

Lovce králíků, stejně jako všechny předešlé knihy Larse Keplera, vydává česky nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Když se Saga přiblíží k dané adrese, zpomalí, měkce sjede doprava na úzkou příjezdovou cestu a zastaví.

Klíčky nechá spadnout do trávy u cesty, vedle nich odloží helmu a za chůze si natáhne neprůstřelnou vestu a připevní si pouzdro s pistolí.

Od okamžiku, kdy ji telefon probudil, uplynulo třináct minut.

Z domu se stále ozývá kvílení sirény.

Na okamžik zatouží, aby tu s ní byl komisař Joona Linna. Na všech velkých případech zatím pracovala po jeho boku. Lepšího policistu nikdy nepotkala. A málokterý toho obětoval tolik jako on.

Jednou ho zradila, udělala přesně tu jedinou věc, kterou dělat neměla, ale mezitím všechno napravila a teď ví jistě, že jí odpustil.

On sám tvrdil, že jí nikdy neměl co odpouštět.

Od té doby, co je Joona ve vězení, spolu nejsou v kontaktu. Ráda by se s ním setkala, ale uvědomuje si, že ho musí nechat, aby si vybudoval nový život. Ve vězení ho jistě stojí hodně úsilí, aby přesvědčil ostatní trestance, že je jedním z nich.

Teď byl vyhlášen kód Platina a Saga Bauerová je sama.

Nikdo jiný od bezpečnostní policie zatím nedorazil.

Saga přeleze plot, doběhne ke vchodu do vily, zasune do zámku paklíč a potom tenkou špičku odemykací pistole. Několikrát stiskne spoušť, posune hrot v klíčové dírce o něco výš, až nakonec stavítka povolí. Zámek se s dutým cvaknutím odemkne.

Saga položí nářadí na zem, vytáhne svůj glock, odjistí ho a otevře dveře. Jekot sirény přehlušuje všechno ostatní.

Saga zkontroluje vstupní prostor a velkou halu, potom se rychle vrátí k centrále alarmu vedle vchodových dveří a vyťuká kód, který zná nazpaměť.

V domě se rozhostí ticho, tíživé a osudové.

S napřaženou zvednutou zbraní a prstem na spoušti pokračuje přes halu, mine schody do patra a vejde do velkého salonu, zajistí pravou stranu a prostor za otevřenými dveřmi a přikrčeně postupuje dál.

Jedno z velkých oken v místnosti je rozbité.

Saga projde okolo něho, blíží se k otevřeným dveřím do kuchyně a v mnoha skleněných plochách vidí svůj vlastní zdvojený odraz.

Krev a úlomky lebeční kosti vystříkly z kuchyně na podlahu k sedací soupravě a nízkému konferenčnímu stolku.

Saga otáčí hlavní pistole okolo sebe, opatrně pokračuje vpřed a vidí čím dál větší část kuchyně. Bílé skříňky a nerezové pracovní plochy.

Zastaví se a naslouchá.

Zaslechne opatrné ťukání, jako by někdo úplně tiše seděl a klepal nehtem do stolu.

Saga namíří pistoli do dveří kuchyně, neslyšně ukročí stranou a spatří muže ležícího na zádech na podlaze.

Má prostřelené břicho a obě oči.

Z týlu hlavy nezbylo nic.

Pod tělem se utvořila temná kaluž.

Ruce má rozhozené do stran, jako by se opaloval.

Saga zvedne zbraň tím směrem, odkud patrně vyšly výstřely, a pátrá pohledem po kuchyni.

Záclona na dveřích vedoucích na verandu se pohybuje a vítr ji vzdouvá dovnitř do místnosti. Kroužky na garnýži o sebe tiše ťukají.

Krev z prvního výstřelu do hlavy vystříkla daleko po podlaze a někdo ji přešel bosýma nohama. Stopy vedou přímo k ní.

Saga se rychle otočí, se zbraní v natažených rukou pátrá po místnosti a vykročí zpátky k dvoukřídlým dveřím do salonu.

Když koutkem oka zahlédne, jak někdo vylézá z úkrytu za pohovkou, zachvěje se.

Stačí se akorát otočit, když se osoba postaví. Je to žena v modrých šatech. Udělá nejistý krok a Saga jí zamíří na hruď.

„Ruce za hlavu,“ vykřikne Saga. „Na kolena, na kolena!“

Saga na ženu nepřestává mířit a rozeběhne se k ní.

„Prosím…“ zašeptá žena a upustí na zem spouštěč alarmu.

Stihne jenom ukázat prázdné ruce. Ve stejné chvíli ji Saga kopne ze strany těsně pod koleno takovou silou, že se ženě podlomí obě nohy a ona prudce dopadne na podlahu. Nejdřív bokem, potom tváří a spánkem.

Saga se na ni vrhne, udeří ji do levé ledviny, přitiskne pistoli k týlu, drží ženu pravým kolenem u země a rozhlíží se po místnosti.

„Je v domě ještě někdo?“

„Jenom ten, co střílel. Vešel do kuchyně,“ odpoví žena a zalapá po dechu. „Vystřelil a šel…“

„Ticho,“ přeruší ji Saga.

Saga ji rychle otočí na břicho a ruce jí stočí dozadu. Žena všechno snáší s nepříjemnou poddajností. Saga jí spoutá poraněné ruce lepicí páskou, rychle vstane, vrátí se do kuchyně a projde kolem mrtvého muže.

Záclona se dál vzdouvá ve větru.

Pokračuje rovně dál, překročí pohrabáč zašpiněný od popela, zkontroluje kuchyň nalevo, obejde ostrůvek a zamíří ke dveřím na verandu.

Ve skleněné tabuli je kulatý otvor vyříznutý diamantovou pilou a dveře jsou otevřené. Dovnitř proudí večerní vzduch a rozeznívá kroužky na garnýži. Saga vyjde na terasu a namíří pistolí dolů mezi záhony.

Voda je klidná, noc tichá.

Osoba, která se takovýmto způsobem vkrade do domu a vykoná dokonalou popravu, na místě činu určitě nezůstane.

Saga se vrátí k ženě, omotá jí lepicí páskou i nohy a jedním kolenem si jí klekne na záda.

„Teď potřebuju, abyste mi odpověděla na pár otázek,“ řekne tiše.

„Já s tím nemám nic společného, byla jsem tady náhodou, nic jsem neviděla,“ zašeptá žena.

Než vstane, stáhne Saga ženě šaty přes holý zadek. Za chvíli zastaví před domem pět esúvéček a dovnitř se nahrne množství lidí od bezpečnostní policie.

„Kolik bylo pachatelů?“

„Jenom jeden, viděla jsem jenom jednoho.“

„Dokážete ho popsat?“

„Nevím, měl na obličeji masku, nic jsem neviděla. Měl černé oblečení, rukavice… Stalo se to tak rychle, myslela jsem, že zabije i mě, myslela jsem…“

„Dobře, počkejte,“ přeruší ji Saga.

Dojde k mrtvému tělu. Kulatý obličej je do té míry zachovalý, že není problém muže poznat. Saga vytáhne služební telefon, poodejde stranou a zavolá šéfovi bezpečnostní policie. Je noc, ale nepochybně už čekal, až telefon zazvoní, takže hovor přijal okamžitě.

„Ministr zahraničí je mrtvý,“ oznámí.

Kaninjägaren

Copyright © Lars Kepler, 2016

Translation © Karolína Kloučková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-060-8

James Aitcheson: Rozervané království

Anglie po normanském záboru počátkem 11. století, události, jež provždy a nevratně změnila dějiny této ostrovní země. Doba statečných rytířů, pro něž čest a věrnost lennímu pánovi není jen prázdné slovo. Doba boje o moc, o získaná i ztracená území, zápasu o holý život. Právě na pozadí všech těchto strhujících událostí se odehrává i druhý díl historické trilogie současného britského spisovatele Jamese Aitchesona Rozervané království.

Hrdinou a vypravěčem je opět normanský rytíř Tancred, kterého mohli čtenáři již potkat na stránkách románu Ve znamení meče. Příběh začíná na nepokojné hranici Anglie a Walesu, kde Tancred, známý hrdinskými válečnými činy, dostane půdu od svého nového pána Roberta Maleta na oplátku za své služby v bitvě o Eoferwic. Teď je tedy i on vlastním pánem, má malou družinu rytířů a sídlo, které může nazývat domovem. Jenže situace v celém království, a obzvlášť na hranici, je víc než neklidná a Tancred by mohl o své těžce vydobyté výsady brzy přijít. Normanské království se ocitá na všech stranách v obklíčení – staří i noví nepřátelé se spojí a chystají se zaútočit. Křehká vláda krále Guillauma v Anglii se tím dostává až na pokraj pádu. Tancred je vybrán, aby vedl výpravu do vnitrozemí Walesu. Ujímá se tak nejtěžšího úkolu, který ho buď proslaví, nebo přivede do záhuby. V celém svém životě ještě nikdy nečelil beznadějnější situaci

Český překlad Rozervaného království vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Přišli s prvním světlem, kdy byla obloha na východě ještě šedivá, a dřív, než někdo v usedlosti procitl. Zemi opano­valy stíny: síň na pahorku i pole, která ho obklopovala, řeku a lesy a také velký val s příkopem táhnoucí se od moře k moři. A právě z těch stínů se vrhla na Earnford tlupa tuctu, možná nanejvýš třiceti, mužů s meči, noži a sekerami. Popravdě to nikdo nevěděl, protože než se nás probudilo dost a než jsme se ozbrojili a společně se jim mohli postavit, už se otočili a utí­kali, vklouzli mezi stromy a vzali s sebou sedm dívek a žen z vesnice.

Za poslední měsíc to bylo třetí takové přepadení, které Vel­šané podnikli, a první, které se setkalo s úspěchem. Předtím se vždycky ozval varovný pokřik a my jsme se dokázali shro­máždit včas, abychom je odrazili. Navzdory svým barbarským způsobům to byli podlí zbabělci a zřídka se rozhodli bojovat, pokud si nebyli jistí, že mají velkou početní převahu. Každou noc jsem důsledně stavěl muže na hlídku, jenže tentokrát určitě usnul, protože se neozvalo žádné varování, dokud se nespustil vřískot.

Nechali za sebou tři mrtvé muže spolu s jejich dobytkem a hromadu kouřících ruin tam, kde kdysi stály domy. A jak se rozjasňovalo nebe nad sídlem Earnford, mým novým do­movem, byl jsem to já, Tancred z Dinantu, na koho se vesni­čané obrátili. Chtěli spravedlnost, chtěli pomstu, ale ze všeho nejvíc toužili po tom, aby se k nim v pořádku vrátily jejich ženy. Jako jejich pán jsem měl povinnost je chránit, tak jsem svolal své rytíře – své věrné stoupence, své přísežné meče – a tolik mužů z vesnice, kolik se jich ke mně rozhodlo připojit. K opaskům jsme si připjali pochvy s meči a noži, nasadili si přilby, navlékli drátěné košile a kožené vesty a ti z nás, kteří měli koně, je připravili na výjezd. A s prvními slunečními pa­prsky, co se na východě přehouply přes kopec, jsme vyrazili pronásledovat muže, kteří se té ohavnosti dopustili.

Teď se však stíny zase prodlužovaly; den se už chýlil k ve­čeru a my se nedostali o nic blíž k tomu, že bychom našli ná­jezdníky nebo ženy, které unesli. Pronásledovali jsme je přes klikatá údolí i lesy tak hustými a zarostlými křovinami, že bylo často obtížné najít jejich stopy, a navíc jsme zajeli mnoho mil do jejich země. Už jsem nepoznával obrysy kopců ani zá­kruty řek, dokonce jsem si byl jistý, že muži z vesnice, kteří byli se mnou, jsou na tom podobně. Většina z nich se nejspíš za celý život tak daleko od domova nikdy neodvážila.

„Jsou pryč,“ zamumlal Serlo, který jel po mém boku. „Za chvíli se setmí a pak už je nenajdeme.“

Byl to ten nejoddanější z mé družiny rytířů, jeden ze tří, kteří žili na mém sídle: postavu měl jako medvěd, paže mo­hutné a povahu prudkou. Rychlost neprojevoval ani v po­hybu, ani v důvtipu, ale jen málokdo se mu mohl rovnat v síle, byl tedy tím pravým mužem, jehož jsem si přál mít v bitvě po boku.

Zpražil jsem ho pohledem; myslel jsem totiž na ty, kteří byli těsně za námi: tucet mužů a chlapců, co na nás spoléhali a je­jichž ženám a sestrám hrozila ztráta cti, pokud ne dokonce i života, kdybychom neuspěli.

„Najdeme je,“ odpověděl jsem. „Nepronásledovali jsme ty zkurvysyny celý den, abychom to teď vzdali.“

Snažil jsem se, aby to znělo přesvědčivě, i když sám jsem pochyboval. Od rozbřesku jsme se nezastavili a celý den, který byl zatím z léta nejteplejší, jsme jeli a pochodovali. Přesto jsem stále neměl představu, jak blízko se nacházíme.

I takhle pozdě odpoledne slunce pálilo, vzduch byl horký a těžký jako před bouří. Ramena mě bolela pod tíhou zbroje, která se zdála spíš z olova než z ocele. To ráno jsme od sídla neujeli ještě ani míli a už jsem začal litovat, že jsem si ji vzal. Málem jsem se otočil, ale každá ztracená hodina byla hodina, ve které se nepřítel mohl dostat ještě dál, a tak jsem ji snášel, jak nejlépe jsem zvládal. Na kůži se mi lepila úplně propocená tunika i kabátec a pokaždé, když jsme zastavili, aby nás zby­tek skupiny dostihl, musel jsem odhánět dotírající mouchy.

Podíval jsem se vzhůru po stezce k nahrbené, bytelné po­stavě Æddy, který se zastavil asi tak dvacet kroků před námi. Byl to můj podkoní, nejschopnější stopař v Earnfordu a snad na celém pomezí Anglie a Walesu. Spoléhal jsem na něj. V těchto končinách žil déle než většina ostatních a jen on vě­děl, kde jsme. Nebo jsem v to alespoň doufal.

Nesláblo jen mé přesvědčení, ale i to vesničanů. Jejich ja­zykem jsem příliš nevládl, ale to jsem ani nemusel, protože jsem všechno nejen viděl v jejich unavených očích, které klopili k nohám a cestě před sebou, ale taky jsem to vycítil z ticha, jak míli za mílí postupovali namáhavě vpřed.

„Pane,“ zavolal Ædda. Skláněl se nad zemí a mával na mě.

Zamračil jsem se. Jestli ztratil stopu, nezbude nám nic jiného než se vrátit domů. Nejdřív se mi při tom pomyšlení ulevilo, ale hned jsem se za to sám před sebou zastyděl. Kdy­bychom se domů vrátili bez žen, přišel bych o veškerou úctu, kterou jsem tak těžce získal. Slíbil jsem, že je najdeme, což byla z mé strany nejspíš pošetilost, ale stalo se a teď jsem byl tím slibem vázán.

„Co je?“ zeptal jsem se a sklouzl ze sedla. Při dopadu na zem se mi boty zabořily do měkké půdy. Kolem poledne chvíli pr­šelo a pod stromy byla zem ještě vlhká, takže otisky kopyt, které zanechali koně nepřátel, byly dobře vidět.

Ale to mi nechtěl ukázat. Místo toho držel v dlani bělavý předmět, dlouhý asi jako jeho prostředníček: hřeben vyrobený z paroží, ozdobený křížky a trojúhelníky nabarvenými rudě a zeleně a na jednom konci malinké, sotva viditelné vyryté písmeno „H“.

Vzal jsem od něj hřebínek, převracel ho v prstech, abych ho prozkoumal, a nehtem jsem seškrábal trochu špíny z jeho zubů.

„Myslíš, že patří některé z žen?“ zeptal jsem se tiše.

„Komu jinému, pane?“ namítl Ædda. Ze všech anglických mužů a žen v Earnfordu byl jedním z mála, který uměl fran­couzsky. „Jsme hodinu od nejbližší vesnice.“

Zadíval se na mě svým jediným zdravým okem; to druhé prý před několika lety ztratil v bitvě. Tam, kde bývalo, zela jen ošklivá černá jizva. Pohled na něj opravdu vyváděl lidi z míry. Nejenže mu chybělo oko, na jedné straně obličeje byl ještě těžce popálený a kůži, která mu zbyla, měl bílou a zjizvenou. Navíc nebyl ani moc přátelský: snadno se nechal vyprovokovat, mí­val záchvaty vzteku a nebyl to typ člověka, kterého byste chtěli rozčílit. Ale zatímco se ho mnozí v Earnfordu báli, mně při­padal celkem důvěryhodný, hlavně v porovnání s některými muži, po jejichž boku jsem během let bojoval.

Vážně jsem přikývl a opatrně uložil hřeben do váčku s pe­nězi. Alespoň jsme byli na správné stopě. Ale jestli byl ztracený hřeben dobré, nebo špatné znamení, to jsem netušil.

„Jedeme dál!“ zavolal jsem na ostatní, když jsem se vrátil ke koni. Pocítil jsem nové odhodlání, vyhoupl jsem se do sedla a patami pobídl svého oře, aby se rozešel. „Jsme blízko.“

Stezka vedla vzhůru do prudkého svahu, a tak jsme museli sesednout a koně vést. Slunce bylo před námi, proto kdykoli vánek rozhrnul listy nad našimi hlavami, paprsky zlatého světla nás udeřily přímo do očí. V lese byl pořádný šum: ptáci štěbetali, jak se mezi stromy honili, a kolem obličeje mi po­letoval a bzučel hmyz. A přesto jako by vládlo podivné ticho, protože tam nebyl nikdo kromě nás. Svrběla mě ruka, kterou svírám meč, prsty se mi zkroutily, jako bych držel jílec své zbraně. Lesy jsem nikdy neměl moc rád. Všechny směry vypa­daly stejně, člověk se v nich snadno ztratil a mezi kapradím, nízkými větvemi a padlými stromy byla spousta míst, kde se mohl schovávat nepřítel.

„Dávejte pozor,“ přikázal jsem Serlovi a svým dvěma dal­ším rytířům. Mladému Turoldovi, dychtivému a snaživému, a Ponsovi, jehož pohled byl stejně ostrý a chladný jako ocel v jeho pochvě. Nebyli to zrovna ti nejobratnější rytíři s meči, s jakými jsem se kdy setkal, a rozhodně to nebyli rození jezdci, ale dohromady tvořili působivou skupinku válečníků. Ač­koli jsem je znal jen rok, svěřil jsem jim svůj život. Složili mi přísahu, slíbili, že mi budou sloužit, a tak jsme byli spojení a naše osudy nerozlučně provázané.

Slunce na nebi kleslo a stíny se prodloužily, jak se oran­žové světlo šikmo prodíralo mezi kmeny. Doma vesničané jistě přemýšleli, kde jsme a vrátíme-li se na noc. V dálce se ozvala sova, její lov právě začínal. V duchu jsem se začal ptát, jestli se dá něco získat tím, budeme-li pokračovat, když se Turold, který byl přede mnou, náhle zastavil.

„Co se děje?“ chtěl jsem vědět.

Nepodíval se mi do očí, ale upíral pohled do dálky, někam po naší pravici. „Přišlo mi, že něco slyším.“

„Zase se ti něco zdálo, štěně,“ odbyl ho Pons. „Nejspíš to byl jen vítr.“

„Nebo jelen,“ přidal se Serlo.

„Nebyl to žádný vítr…“ začal Turold.

„Ticho.“ Zvedl jsem ruku, abych ho přerušil. „Poslouchejte.“

Vždycky jsem měl za to, že mám dobrý sluch, ale Turold ho měl ještě lepší; když říkal, že něco slyšel, většinou měl pravdu. V pouhých osmnácti to byl jen o málo víc než chlapec, ale ač měl za sebou málo bitev, i tak byl obratný bojovník a co mu chybělo na zkušenosti, rozhodně doháněl ctižádostí.

Stál jsem strnule, ruku na boku koně, a ani jsem nedýchal. Nejdřív nebylo slyšet nic, jen ticho. Vzduch se ani nehnul a po­prvé ten den utichli ptáci. Chtěl jsem rozkázat, že půjdeme dál, když to přišlo: hlas, nebo možná víc než jeden, a taky smích, slabý, ale neklamný. Jak daleko a jakým směrem, bylo těžké odhadnout. Stromy zvuk podivně zkreslují. Ať jsem se snažil sebevíc, skrz podrost jsem neviděl nic, ačkoli jsem odhadoval, že to nemůže být víc než pár stovek kroků daleko.

„Slyšíte?“ zašeptal Turold.

Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Pochopitelně jsem ne­věděl, jestli to jsou opravdu ti muži, které pronásledujeme, ale poprvé po mnoha hodinách jsme zachytili nějakou známku jiných lidí. Hlasy se znovu ozvaly; kousek severně, pomyslel jsem si, na kopci.

„Zůstaň tu s ostatními, dokud nedám signál,“ přikázal jsem Æddovi.

Mlčky přikývl. Ujistil jsem se, že mám pás s mečem pořádně připevněný, mávl jsem na své rytíře, aby mě následovali, a se­šel ze stezky směrem k hlasům. Celý napjatý jsem se shýbl, abych se vyhnul nízkým větvím, a razil si cestu kapradím. Moc dobře jsem věděl, že nesmíme vydat žádný zvuk, a tak jsem si neustále připomínal, abych zpomalil, abych byl opa­trný a nešlápl na spadané větve nebo něco jiného, co by nás mohlo prozradit.

Pokračovali jsme vzhůru svahem. Postupně byly hlasy zře­telnější. Jejich řeč nepatřila k žádné, kterou bych znal: ani k francouzštině, ani bretonštině, ani latině. Ani to neznělo jako angličtina podle toho, co jsem se z toho jazyka naučil, pokud to nebylo nějaké nářečí, které jsem ještě neslyšel.

Konečně jsem zahlédl pohyb. Asi dvacet kroků před námi se stromy rozestupovaly a obklopovaly paseku, uprostřed níž kolem slabě kouřícího ohně seděla skupina mužů. Zasta­vil jsem se na místě, kde nám přes cestu ležel padlý strom, přikrčil jsem se za něj a dal znamení ostatním, aby udělali totéž. Položil jsem jednu ruku na jeho zvrásnělou, odlupující se kůru a druhou na jílec meče. Ucítil jsem pach vlhké půdy.

„Co teď?“ zašeptal Serlo.

Bylo jich víc, než jsem si myslel, přinejmenším tucet, a já nepochyboval, že tam jsou další, které jsem ze své výhodné pozice ještě nezahlédl. Většina mužů měla husté kníry stejně jako téměř všichni na tomhle ostrově, ačkoli brady nosili hladce oholené a vlasy kolem uší krátce zastřižené. Všichni chodili v kalhotách volného střihu, které měli Velšané rádi. Jeden, co stál, měl přes záda přehozenou sekeru a viděl jsem i jejich kulaté štíty opřené o stromy na okraji paseky. Byli to tedy válečníci. Jenže přes větve a se sluncem, co mi svítilo do očí, jsem sotva spatřil něco víc.

„Musíme se dostat blíž,“ řekl jsem.

„Blíž?“ ozval se Pons hlasitě. Zapomněl, že má mluvit tiše, ale okamžitě si chybu uvědomil a zatvářil se rozpačitě.

Probodl jsem ho pohledem a přiložil si prst na ústa. Beze slova jsem vstal a začal paseku obcházet. Pomaličku jsem se přibližoval k okraji stromů. Na vzdáleném konci jsem spatřil stany Velšanů postavené v hrubém kruhu, nedaleko se jim tiše pásli koně a uprostřed bylo sedm žen. Seděly na zemi, hlavy skloněné, zápěstí svázaná za zády provazem.

Našli jsme je. Trvalo to celý den – jako bychom je pronásle­dovali přes polovinu ostrova – ale dokázali jsme to.

Ještě jsme však nemohli slavit, protože nejtěžší část nás čekala. A srdce se mi sevřelo, protože když jsem se rozhlédl po mýtině, napočítal jsem ne méně než šestnáct Velšanů. Pří­liš mnoho na to, abychom riskovali otevřený boj, obzvlášť když jen hrstka z nás věděla, jak pořádně držet zbraň. A tak po­kud jsme je chtěli přemoci, zbývalo nám jediné – překvapit je.

Ohlédl jsem se na cestu, kterou jsme přišli, ale zbytek naší družiny nebyl vidět. Obrátil jsem se na Turolda. „Běž,“ přiká­zal jsem mu. „Řekni Æddovi, ať přivede ostatní.“

Přikývl, vydal se dolů svahem a brzy zmizel v podrostu.

„Teď počkáme,“ řekl jsem a přikrčil se k zemi. Snažil jsem se skoro nehýbat, i když se nezdálo, že by nějaký z Velšanů držel stráž. Někteří popíjeli z kožených lahví, zatímco jiní si čistili zuby zelenými výhonky lísky nebo si je drhli kousky vlněného hadru. Všichni Velšani pečlivě dbali o svůj vzhled a víc než čím jiným byli posedlí svými zuby. Tu a tam se ně­který z nich ohlédl přes rameno na ženy nebo vstal od ohně, aby zkontroloval koně. Většina si odepjala opasky s meči a po­ložila si kopí na zem: to bych svým mužům nikdy nedovolil, ale nám to mohlo poskytnout šanci, kterou jsme potřebovali. Jenže proč by si vlastně měli myslet, že budou mít potíže? Bezpochyby byli přesvědčení, že jsme pronásledování vzdali už dávno, a to byla jejich chyba.

Rozhlédl jsem se a pátral po muži, který by mohl být jejich vůdce. Nebylo to snadné, protože všichni byli oblečení po­dobně; žádný z nich neměl zbroj a jen u pár z nich se dalo od­hadnout, že vlastní přilby. Ale pak se ten se sekerou otočil a já zahlédl tlustý stříbrný řetěz kolem krku a zlatý prsten hrdě zářící na ruce, jíž se drží štít. Nějaká tekutina, asi pivo, mu kapala z potřísněného kníru. Ten bude první, kterého zabiju.

„Už jdou,“ zamumlal Serlo.

Vzhlédl jsem a viděl, že se Turold vrací. Za ním byl Ædda se zbytkem naší družiny, všichni pěkně v řadě za sebou. Za­ťal jsem zuby a modlil se, aby byli potichu, protože nás mohl prozradit i ten sebenepatrnější zvuk. Ale vzduch plnil smích Velšanů a zdálo se, že nic neslyší. Jeden po druhém se ves­ničané za mnou shromáždili: čtrnáct kopí k našim čtyřem mečům. Doufal jsem, že to bude dost.

Turold se přikrčil vedle mě. „Jaký máme plán?“

„Mohli bychom je napadnout ze dvou stran, lapit je upro­střed,“ navrhl Serlo.

Zavrtěl jsem hlavou. To by vyžadovalo víc mužů, než jsme měli, a navíc to chtělo čas. Čím déle se budeme připravovat, tím je pravděpodobnější, že se prozradíme.

„Půjdeme všichni najednou,“ řekl jsem tak, aby mě všichni moji muži slyšeli. „My čtyři útok povedeme a v první vlně jich zabijeme tolik, kolik zvládneme. Než si stihnou uvědomit, co se děje, s trochou štěstí už získáme převahu.“

Nebyl to příliš důmyslný plán, ale nic lepšího mě nenapadlo. A jak se zdálo, ani nikoho dalšího, protože nikdo nic nenamítl.

Tytéž příkazy jsem vydal i Æddovi, který je tlumočil svým krajanům jejich jazykem, jen co se kolem něj shlukli.

Na zádech mi na dlouhém popruhu visel štít. Přetáhl jsem si ho přes rameno a levou rukou pevně sevřel kožené úchyty, zá­roveň jsem si upravil přilbu, aby mi nánosník pohodlně seděl.

Mezi námi a nepřítelem bylo asi dvacet kroků: území, které budeme muset rychle přeběhnout, abychom neztratili výhodu překvapení. Nepochyboval jsem, že je to možné, protože oni budou muset vstát a popadnout zbraně, než budou moct začít bojovat. Ale musíme si vybrat ten pravý okamžik, kdy bude nepřítel nejméně ve střehu…

„Hild,“ ozval se za mnou jeden z vesničanů. Byl to Lyfing, syn mlynáře, asi patnáctiletý, obvykle nevrlý mladík s vlasy jako sláma. Vstal a zdálo se, že chce vyrazit kupředu, tak jsem ho popadl za rameno a zároveň mu druhou ruku přitiskl na pusu, aby přestal mluvit.

„Ticho,“ zasyčel jsem. „Ještě ne.“

Snažil se se mnou prát, ale byl jsem mnohem silnější, tak to brzy vzdal. Ædda klukovi zamumlal něco do ucha – asi pro něj překládá, odhadl jsem. Podíval jsem se na nepřátele a dou­fal, že nás žádný z nich nezaslechl, a právě tehdy jsem uvi­děl, co Lyfinga trápí. Rudovlasý Velšan vstal od ohně a vydal se ke kroužku žen. Chtěl z něj jednu z těch mladších vytáhnout na nohy. Tak to musela být Hild. Poznal jsem ji, protože ona a Lyfing spolu v Earnfordu často trávili čas, i když až do té chvíle jsem nedokázal říct, která z dívek to je. Rozpustily se jí vlasy a ječela, jak kolem sebe kopala. Násilník jako by si to užíval, protože se zubil od ucha k uchu. Padla na kolena, ale schytala za to políček, takže jsem znovu musel sevřít chlap­covo rameno, abych ho zadržel.

Jedna starší žena přispěchala Hild na pomoc, vrhla se na Velšana, i když měla svázané ruce, a zdálo se, že se ho snaží kousnout, ale on ji odstrčil, až padla obličejem na zem, což vy­volalo smích jeho přátel, kteří se teď obrátili, aby viděli, co se děje. Všichni se pošklebovali a pokřikovali jistě nějaké urážky na ženy, jako by to byla hra. Hild se po zádech snažila odpla­zit pryč. Rozesmátý zrzoun ji nakopl do boku, až se schoulila.

„Hild,“ ozval se znovu Lyfing, najednou se mi vytrhl a vrhl se vpřed. „Hild!“

„Lyfingu…“ začal jsem, ale bylo pozdě, abych ho zastavil. S nadávkami jsem vyskočil a tasil meč, až ocel zazvonila. „Teď!“ vykřikl jsem.

Jako jeden muž jsme vyletěli ze stínů lesa, horda Francouzů a Angličanů ve společné věci, s kopími, noži a všemi možnými ostřími zvednutými k nebi, jež zářila ve večerním slunci.

„Zabijte je,“ zařval jsem. „Zabijte je!“

Na obličejích nepřátel jsem spatřil překvapené výrazy a za­plavil mě příval radosti, protože jsem věděl, že tohle bude rychlé. Viděl jsem jejich vůdce, toho se sekerou, jak stojí proti mně, příliš zaskočený, aby tasil zbraň nebo se jen pohnul. V mžiku jsem byl u něj, proklál ho mečem a ještě jím v jeho břiše zakroutil. Byl mrtvý dřív, než mu došlo, co se stalo. Z rány se mu vyvalila krev a rudě zbarvila trávu. Sotva jsem vytáhl meč z mrtvého těla, už jsem se otáčel a dělal si místo na ruku se zbraní, a jak vstal další, aby mě napadl, ťal jsem ho ze strany do obličeje a on se s výkřikem skácel.

Copyright © James Aitcheson, 2012

Translation © Petra Pachlová, 2017

ISBN 978-80-7429-733-5