Pětadvacetiletý Šmuel Aš je neutěšenou rodinnou situací
donucen přerušit studium na univerzitě a v domku na kraji Jeruzaléma dělá za
byt a stravu společnost chromému panu Waldovi, se kterým vede debaty o historii
a politice. Jejich rozmluvy se týkají mimo jiné postavy Jidáše Iškariotského,
nad jehož rolí ve vztahu k Ježíšovi se Šmuel zamýšlí ve své nedokončené
bakalářské práci. V domě bydlí rovněž krásná a tajemná Atalja, dcera někdejšího
názorového oponenta zakladatelů izraelského státu, donuceného k odchodu z
veřejných funkcí a ocejchovaného jako zrádce. Tragický příběh Ataljina otce
Šmuela stále silněji přitahuje, ještě víc ho ale fascinuje žena sama – svým
půvabem, chladem i postupně se odkrývajícím bolestným osudem.
Jidáš je příběhem o touze, osamění a zradě a současně
obrazem neklidné podoby Izraele přelomu padesátých a šedesátých let. Vychází v
téměř třiceti jazycích a je jedním z nejpůsobivějších děl dlouhé tvůrčí dráhy
proslulého izraelského prozaika.
Z hebrejštiny přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.
Vydává nakladatelství Paseka.
Ukázka
z knihy:
Někdy se stane, že se běh života zpomalí a postupuje
kupředu nesměle jako pramínek vody, který vytéká z okapu, klikatí se hlínou na
dvorku a kreslí do ní uzoučké koryto. Narazí na hromádku prachu, na okamžik se
zastaví, rozlije se a vytvoří loužičku, zaváhá a pak zkusí kupičku, která mu
brání v postupu, podemlít nebo se rozhodne vsáknout a protéct pod ní. Občas se
musí kvůli překážce rozdělit a pokračovat v cestě coby tři nebo čtyři pramínky
tenké jako pavučina a vytvářející spletité kresby. Nebo to vzdá a nechá se
pohltit prašnou půdou dvora. Šmuel Aš – poté co jeho rodiče přišli naráz o
životní úspory, jeho bakalářská práce uvázla na mrtvém bodě, jeho studium
muselo být přerušeno a jeho dívka jej opustila, aby se vdala za bývalého
přítele – se rozhodl přijmout nabízenou práci v domě v uličce Rabiho Elbaze. Za
ubytování a skromný měsíční plat bude dělat několik hodin denně společnost
chromému muži a ve zbylém čase bude mít volno. A pak šlo také o Atalju:
přestože byla dvakrát starší než on, pocítil zklamání pokaždé, když odešla z
místnosti. Všiml si, že mezi jejími slovy a hlasem panuje jistý nesoulad, ne-li
přímo rozpor. Slovy neplýtvala a její poznámky měly často kousavý ráz, ale hlas,
který je pronášel, zněl vřele.
O pár dnů později vyklidil Šmuel svůj pokoj ve čtvrti Tel
Arza a nastěhoval se do domku s dlážděným dvorkem stíněným fíkovníkem a révou,
domku, který ho už na první pohled okouzlil. V pěti kartonových krabicích a
starém vojenském pytli si přinesl oblečení, knihy, psací stroj a stočené
plakáty – jeden s mrtvým Ježíšem v matčině náruči a druhý s hrdiny
kubánské revoluce. Pod paží svíral gramofon a v ruce hromádku desek. Tentokrát
neklopýtl, když se stolička za vstupními dveřmi nadzvedla, a dal si pozor, aby
ji dlouhým krokem překonal.
Atalja Abravanelová mu popořádku vysvětlila, co bude
patřit k jeho povinnostem a jaké v domě panují zvyklosti. Ukázala mu točité
železné schody vedoucí z kuchyně do jeho pokojíku v podkroví. Vestoje u paty
schodiště Šmuelovi vyložila, co bude obnášet jeho práce a jak to chodí v
kuchyni a s prádlem. Jednu ruku s roztaženými prsty měla přitom v bok, zatímco
druhou mu letmo přejela po vlněném svetru, aby odstranila stéblo či lístek,
který se na něm zachytil. Vyjadřovala se přesně a věcně, ale její hlas v něm
vzbuzoval představu vyhřátého, setmělého pokoje.
„Abyste rozuměl,“ řekla, „Wald je noční tvor. Dopoledne
zpravidla prospí, protože bývá vzhůru až do časného rána. Každý večer od pěti
do deseti nebo jedenácti s ním budete trávit čas v knihovně a povídat si.
To je víceméně celý váš úkol. Denně v půl páté tam zajdete dolít do kamínek
naftu a zatopit. Nakrmíte rybičky v akváriu. Téma k hovoru se nemusíte nijak
zvlášť snažit hledat – Wald jich má nepřeberně. Brzy taky zjistíte, že patří k
lidem, kteří mluví hlavně proto, že nesnesou ani chvíli ticha. Nebojte se s ním
přít, jakmile s ním někdo nesouhlasí, hned ožije. Jako starý pes, který ještě
stojí o to, aby se občas u domu objevil někdo cizí a on měl důvod se rozštěkat,
třeba i kousnout. I když jenom naoko. Čaje spolu vypijte, kolik chcete – tady
je konvice, tady tresť, cukr a krabice sušenek. V sedm hodin ohřejete v kuchyni
kaši, která bude stát na plotýnce přikrytá alobalem, a donesete mu ji. Většinou
sní večeři rychle a s chutí, ale i když si dá jen pár soust nebo ji odmítne
úplně, do jídla ho nenuťte. Jen se nakonec zeptejte, jestli už můžete tác
odnést, a všechno pak položte v kuchyni na stůl. Na záchod se o berlích dokáže
dostat sám. V deset hodin mu připomeňte, aby si vzal léky. V jedenáct nebo
krátce předtím mu postavte na stůl termosku s čajem, ať má v noci co pít, a pak
můžete jít. Až se rozloučíte, zaskočte na chvilku do kuchyně, opláchněte talíř
a šálek a položte je na odkapávač. V noci si obvykle čte a píše, ale ráno pak
to, co napsal, pokaždé roztrhá. Když je v pokoji sám, rád mluví nahlas, někdy
se dokonce sám se sebou pře. Občas si celé hodiny volá s některým ze svých tří
čtyř starých přátel a diskutuje s nimi. Pokud náhodou uslyšíte, jak zvyšuje
hlas mimo vaši pracovní dobu, nevšímejte si toho. Občas v noci vzlyká, ale
nechoďte za ním. Nechte ho být. A pokud jde o mě –“ V jejím hlase se na okamžik
ozvalo zaváhání, jako malá skulina, která se hned zase zavřela. „To je jedno.
Pojďte sem. Podívejte se: tady je plyn. Tady odpadkový koš. Elektrická
plotýnka. Tady je cukr a káva. Krekry. Sušenky. Sušené ovoce. V lednici je
mléko a sýry, trocha ovoce a zeleniny. Tady nahoře najdete konzervy, maso,
sardinky, hrášek a kukuřici. Některé tu jsou ještě od blokády Jeruzaléma. V
téhle skříňce je nádobí. Tady jsou pojistky. Tady chleba. Kousek dál v ulici
bydlí sousedka Sara de Toledo, starší paní, každé poledne nosí Waldovi
vegetariánský oběd a kvečeru pak postaví na plotýnku kaši. Platíme jí za to.
Kaše, kterou večer nechává v kuchyni, vystačí i pro vás. V poledne se o sebe
postarejte sám – za rohem v Usiškinově ulici je malá vegetariánská restaurace.
Tady stojí koš na špinavé prádlo. Každé úterý k nám chodí hospodyně. Bela.
Pokud vám to bude vyhovovat, může vyprat i vám a trochu vám poklidit, nemusíte
za to platit. Jeden z těch, co tu byli před vámi, se z nějakého důvodu Bely
hrozně bál. Netuším proč. Všichni zřejmě hledali sami sebe. Co našli, to nevím,
ale žádný tu nevydržel déle než pár měsíců. Všechny ty volné hodiny nahoře v
podkroví pro ně nejdřív měly své kouzlo, ale pak je začaly skličovat. Vy jste
sem jistě také přišel, abyste tu stranou od lidí hledal sám sebe. Nebo možná
psal verše. Jeden by si myslel, že vraždy a mučení už zmizely ze světa, lidstvo
přišlo k rozumu a zbavilo se všeho utrpení a teď jen netrpělivě čeká na trochu
poezie. Tady vždycky najdete čisté ručníky. A tohle jsou moje dveře. Ať vás ani
nenapadne sem za mnou chodit. Nikdy. Pokud budete něco potřebovat, nechte mi vzkaz
na stole v kuchyni, a já doplním, co vám bude chybět. Ne abyste za mnou začal
běhat, až se budete cítit osamělý, jako to dělali ti před vámi. Tenhle dům
zřejmě osamělost přímo podněcuje. Mě z toho ale vynechte. Nemám co nabídnout. A
ještě něco – když u Walda nikdo není, mluví sám se sebou, ale někdy taky křičí:
volá mě nebo lidi, kteří už nežijí, občas dost úpěnlivě. Možná bude volat i
vás. Přichází to na něj hlavně pozdě v noci. Nevšímejte si toho, otočte se na
druhý bok a spěte dál. Úkol, který v tomhle domě máte, je přesně vymezený: od
pěti do jedenácti. Waldův noční křik se vás netýká. Stejně jako další věci,
které se tu někdy mohou dít. Od všeho, co není vaše starost, se držte stranou.
Málem bych zapomněla: tady máte klíče. Tenhle je od domu a tenhle od vašeho
pokoje. Mimo svou pracovní dobu můžete samozřejmě po libosti odcházet i
přicházet, ale v žádném případě si nesmíte vodit návštěvy. Pánské ani dámské.
Nikdy. Pohostinnost tady rozhodně nepěstujeme. A vy sám, Aši? Křičíte někdy v
noci? Chodíte ve spaní po domě? Ne? No nic. Zapomeňte, že jsem se ptala. A
ještě jedna věc: podepíšete mi tady, že se zavazujete o nás nemluvit. Za
žádných okolností. Nikomu nebudete vykládat žádné podrobnosti. Ani svým
příbuzným ne. Nikomu se vůbec nebudete svěřovat s tím, že u nás pracujete. Když
nebude zbytí, můžete říct, že hlídáte dům, a proto u nás zdarma bydlíte.
Zapomněla jsem na něco? Nebo vy? Měl jste nějaké přání? Chtěl jste se na něco
zeptat? Snad jsem vás moc nepolekala.“
Šmuel se během jejího proslovu párkrát pokusil podívat se
jí krátce do očí. Pokaždé se však setkal se strohým, varovným pohledem, ve
kterém jako by doutnaly žhavé uhlíky, a musel rychle odvrátit zrak. Tentokrát
se rozhodl, že to nevzdá. Dovedl se usmívat na ženy s milou, chlapeckou
bezelstností a nechat v hlase zaznít ostych a bezradnost, jež stály v dojemném
protikladu k jeho urostlému tělu a kudrnatému neandrtálskému plnovousu. Ten
ostych, často smíšený s nakažlivým nadšením a jakýmsi věčně přítomným smutkem,
mu u dívek pomáhal vyšlapávat cestičku.
„Mám jen jednu otázku. Osobní, jestli smím. Jak jste
vlastně s panem Waldem příbuzní nebo jaký je mezi vámi vztah?“
„Na to vám přece už odpověděl – jsem za něj zodpovědná.“
„A ještě jednu. Opravdu mi nemusíte odpovídat.“
„Ptejte se. Ale tenhle dotaz bude pro dnešek poslední.“
„Máte vznešené jméno: Abravanelová. Nic mi do toho není,
ale nejste nějak příbuzná se Šaltielem Abravanelem? Vím, že ve čtyřicátých
letech žil v Jeruzalémě. Působil ve vedení Židovské agentury. Nebo v Židovské
národní radě? Mám dojem, že jako jediný z nich nesouhlasil se založením státu.
Nebo snad jen s Ben Gurionovým pojetím. Pamatuju si to jenom matně. Byl to
právník, nebo možná orientalista. Příslušník deváté jeruzalémské generace? Nebo
sedmé? Představoval něco jako jednočlennou opozici. A Ben Gurion ho potom z
vedení vyhodil, aby mu nekřížil plány. Ale možná pletu několik lidí dohromady.“
Atalja nepospíchala s odpovědí. Místo toho Šmuelovi
naznačila, aby vyšel po točitých schodech, a sama ho následovala až ke dveřím
podkrovního pokojíku, tam se zastavila, opřela se o zárubeň, mírně vysunula
levý bok, napnutou paží se dotkla protější strany zárubně a svým tělem mu tak
uzavřela cestu ke schodišti. A jako když zpoza nízkých mraků zazáří slunce,
objevil se jí v koutcích očí nepřítomný, bolestný úsměv a rozlil se jí kolem
úst, a možná v něm byla stopa překvapení či dokonce vděčnosti: tak to alespoň
Šmuelovi v onen okamžik připadalo. Vzápětí však úsměv potlačila a její tvář
pohasla, jako když člověk přibouchne dveře.
Zdála se mu krásná a přitažlivá, ale v její tváři bylo
přesto cosi zvláštního a raněného, co připomínalo bílou divadelní masku nebo
nabílenou tvář mima. Kdovíproč mu v ten okamžik vstoupily do očí slzy, a on
rychle odvrátil hlavu, jelikož se za ně styděl.
„To byl můj otec,“ řekla už zády k němu, zatímco
sestupovala po železných schodech.
Než ji spatřil znovu, uplynulo několik dní.
JUDAS
Copyright © Amos
Oz 2014
All rights
reserved
Translation ©
Lenka Bukovská, Mariana Fisher, 2016
ISBN
978-80-7432-769-8
Žádné komentáře:
Okomentovat