W. Somerset Maugham: Veselice aneb Kostlivec ve skříni

William Somerset Maugham patřil svého času k nejpřekládanějším britským autorům u nás. V letech 1927 až 1976 vyšlo v českých nakladatelstvích dvanáct jeho prozaických titulů a překladu se dočkaly i některé z jeho divadelních her. Zájem o dílo britského autora nyní křísí kapesní edice Pozdní sběr (nakladatelství Prostor), kterou loni zahájilo nové vydání románu Poslední půlšilink. Následoval román Barevný závoj. A do třetice vychází duchaplný román Veselice aneb Kostlivec ve skříni v překladu Karla a Jiřiny Kynclových (v prvním českém vydání z roku 1974 bylo ovšem jméno překladatelů smlčeno).

Originál románu vyšel v roce 1930. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Edwarda Driffielda. V postavě spisovatele Driffielda mohli čtenáři odhalit skutečného romanopisce Thomase Hardyho.

Somerset Maugham se ovšem věnuje především postavě spisovatelovy první manželky, která byla naprostým protipólem literátské nudnosti a upjatosti – velmi prostá a velmi živelná. K tomu dodává štiplavé poznatky ze spisovatelského života, neboť takových mikropříběhů a pozorování za své praxe nasbíral nespočet.

O tom, že je Veselice dílo nadčasové, svědčí pak i pasáž z autorovy předmluvy, jež jako by byla psána dnes: „Když jsem chtěl vykreslit portrét spisovatele, který používá všech prostředků reklamy, aby pomohl věhlasu svých děl, nemusel jsem soustřeďovat pozornost na žádnou konkrétní osobu. Tato praxe je až příliš všeobecná. A člověk se nemůže ubránit pocitu sympatií k této praxi. Každý rok zapadnou beze stopy spousty knih, mnohé z nich pozoruhodné úrovně. Napsání každé z nich trvalo autorovi měsíce; možná že ji nosil v hlavě celá léta. Vložil do ní něco ze sebe, co je navždy ztraceno, a člověku rve srdce, když si pomyslí, jak velké je nebezpečí, že si jí nikdo ani nevšimne pod tlakem různých příčin, které tlačí na kritické váhy a obtěžkávají knihkupecké regály. Není tedy nepřirozené, že autor využívá všech prostředků, aby vzbudil pozornost veřejnosti. Zkušenosti ho naučily, jak se to dělá. Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti neustále ukazovat. Musí dávat interview, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci Timesů, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských reklamách a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech. Nikdy nesmí dovolit, aby se na něho pozapomnělo.“

Ukázka z knihy

Cesta zpět k Driffieldovým vedla přes Vincent Square, a když jsme procházeli kolem mého bytu, zeptal jsem se Rosie:

„Nešla byste na chvilku dovnitř? Ještě jste neviděla, jak bydlím.“

„A co vaše domácí? Nechtěla bych, abyste měl nepříjemnosti.“

„Ale ne, ta spí jako dub.“

„Tak pojďme na chvilku.“

Tiše jsem vsunul klíč do zámku, a protože v chodbě byla tma, vzal jsem Rosie za ruku. Zapálil jsem plynové světlo ve svém obývacím pokoji. Sňala si klobouk a vjela si rukama do vlasů. Pak se rozhlédla, kde je zrcadlo, ale já byl „strašně uměleckej“ a zrcadlo, které visívalo nad krbem, jsem odstranil, takže v tomto pokoji se na sebe nikdo nemohl podívat, jak vypadá.

„Pojďte do ložnice,“ řekl jsem. „Zrcadlo je tam.“

Otevřel jsem dveře a zapálil svíčku. Rosie vešla za mnou a já podržel svíčku tak, aby se viděla. Díval jsem se na její obraz v zrcadle, jak se česala. Vytáhla si z vlasů dvě nebo tři sponky, vsunula si je do úst, vzala jeden z mých kartáčů a začala si jím přejíždět po vlasech. Zapletla si je, uhladila a pak do nich vracela sponky. Právě když byla zabraná do této práce, všimla si mých očí v zrcadle a usmála se na mě. Upevnila poslední sponku a obrátila se. Mlčela. Dívala se na mě klidně, s přátelským úsměvem v modrých očích. Postavil jsem svíčku. Pokoj byl hodně malý a toaletní stolek stál vedle postele. Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři.

Lituji teď, že jsem začal psát tuto knihu v první osobě. Je výborné, když se člověk může předvést v roztomilém a dojemném světle, a nic není účinnější než skromné hrdinství nebo patetický humor, který se v této vyprávěcí formě velice pěstuje. Je báječné psát o sobě, když v duchu vidíte lesknoucí se slzu na čtenářových řasách a něžný úsměv na jeho rtech. Rozhodně ale není tak pěkné, když musíte vystavovat na odiv sebe jako úplného pitomce.

Před nedávnem jsem si přečetl v Evening Standard článek od pana Evelyna Waugha, v němž mimo jiné podotýká, že psát romány v první osobě je opovrženíhodná praxe. Byl bych rád, kdyby vysvětlil proč, on však pouze předhodil toto prohlášení veřejnosti s toutéž nedbalou lhostejností (berte nebo nechte být), jako to udělal Euklides se svou proslulou poznámkou o rovnoběžkách. Velice mě to znepokojilo, a požádal jsem proto Alroye Keara (který čte všechno, dokonce i knihy, k nimž píše předmluvy), aby mi doporučil nějaká díla o umění psát romány. Na jeho doporučení jsem si přečetl Řemeslo psaní od pana Percyho Lubbocka, z něhož jsem se dověděl, že jediný správný způsob, jak psát romány, je způsob, jak je píše pan E. M. Forster; pak jsem četl Strukturu románu od pana Edwina Muira a z ní jsem se nedověděl vůbec nic. V žádném z těchto děl jsem neobjevil ani zmínku, která by se týkala oné sporné otázky. Stejně však chápu jeden z důvodů, proč jistí spisovatelé, jako Defoe, Sterne, Thackeray, Dickens, Emily Brontëová nebo Proust, svého času slavní, ale nyní nepochybně zapomenutí, používali metodu, kterou pan Evelyn Waugh potírá. Čím jsme starší, tím více si začínáme být vědomi složitosti, popletenosti a nerozumnosti lidských tvorů; to je ve skutečnosti jedinou přijatelnou omluvou pro spisovatele středního věku a starší, kteří by se správně měli zabývat vážnějšími věcmi, a místo toho se zaobírají bezvýznamnými starostmi imaginárních lidí. Jestliže totiž nejvhodnějším předmětem ke studiu lidstva je člověk, pak je evidentně rozumnější zaobírat se pevně daným, důkladným a významným románovým stvořením než iracionálními a stínovými postavami skutečného života. Někdy se spisovatel cítí jako Bůh a je ochoten vám o svých postavách říci všechno; někdy ovšem ne a pak vám neříká vše, co byste o nich měli vědět, ale jen to málo, co o nich ví sám. A protože čím jsme starší, tím se stále méně a méně považujeme za bohy, vůbec bych nebyl překvapený, kdyby se ukázalo, že s postupujícím věkem je spisovatel stále méně ochotný popisovat něco víc, než mu umožňuje jeho vlastní zkušenost. První osoba jednotného čísla je velice vhodným nástrojem pro tento omezený cíl.

Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři. Vůbec nechápu, proč jsem se v té chvíli zachoval tak, jak jsem se zachoval. Rozhodně to nebyl způsob chování, jaký jsem si u sebe za takových okolností představoval. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem byl plachý a osamělý (nikoli osamělý v pravém slova smyslu, neboť jsem celé dny trávil v nemocnici mezi nejrůznějšími lidmi, ale duševně osamělý), nebo proto, že jsem po ní tak toužil, ale dal jsem se do pláče. Strašlivě jsem se za to styděl, snažil jsem se ovládnout, ale nešlo to. Slzy mi prýštily z očí a tekly po tvářích. Rosie se na to dívala a trošku zalapala po dechu.

„Copak je, zlato? Co se děje? Neplač. Neplač!“

Objala mě kolem krku a dala se také do pláče a líbala mě přitom na rty a na oči a na mokré tváře. Rozepjala si živůtek a přitiskla mi hlavu ke svým ňadrům. Hladila mě po tváři. Kolébala mě v náručí, jako bych byl malé dítě. Líbal jsem jí ňadra a bílý sloupek šíje, ona vyklouzla z živůtku, sukně a spodničky a já ji chvíli držel kolem pasu staženého korzetem. Pak na okamžik zadržela dech, aby mohla korzet rozepnout, a stála přede mnou v košilce. Když jsem jí položil ruce na boky, ucítil jsem na její pokožce žebrování, které tam vtlačil korzet.

„Zhasni svíčku,“ zašeptala.

Byla to ona, kdo mě probudil, když se za svítání, pronikajícího záclonami, objevily obrysy postele a šatníku na pozadí otálející noci. Vzbudila mě polibkem na ústa a na tváři mě přitom pošimraly její rozpuštěné vlasy.

„Musím vstát,“ řekla. „Nechci, aby mě viděla tvá domácí.“

„Je spousta času.“

Jak se nade mnou naklonila, její ňadra mi spočinula na prsou. Za chviličku vstala z postele. Zapálil jsem svíčku. Obrátila se k zrcadlu, upravila si vlasy a pak si chvíli prohlížela své nahé tělo. Pas měla od přírody úzký. Ačkoliv měla bujné tvary, byla velmi štíhlá. Její prsa byla bujná a pevná a vypadala jako vytesaná z mramoru. Bylo to tělo stvořené pro akt lásky. Ve světle svíčky, které teď bojovalo s rodícím se dnem, byla stříbřitě zlatá: jedinou odlišnou barvou byla růžová (slovo skutečně pocházející od slova „růže“) tvrdých bradavek.

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Barevný závoj (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Melba Escobarová: Dům krásy

Feministická odpověď na seriál Narcos. Tak označil jeden z recenzentů temný a realistický román kolumbijské spisovatelky, který nyní česky vydává nakladatelství Host.

Kosmetička Karen se přestěhuje do Bogoty, aby si zajistila lepší život a mohla se postarat o svého čtyřletého syna. Získá zaměstnání v salonu zvaném Dům krásy a při práci vyslechne od svých zákaznic mnohé tajnosti a intimnosti. Stane se důvěrnicí psychoanalytičky, kongresmanovy manželky, známé televizní moderátorky i umořené matky, která hledá spravedlnost v zemi, kde pravda patří pouze těm, kdo si za ni mohou dovolit zaplatit.

Karen netuší, že právě díky své práci se zanedlouho stane klíčovou svědkyní při vyšetřování vraždy. Jedna z jejích klientek, mladá studentka Sabrina, je totiž nalezena mrtvá. Kdo ji zavraždil? A proč vyšetřovatelé dávají od případu ruce pryč? Karen brzy zjišťuje, že život v hlavním městě je mnohem nebezpečnější, než si vůbec dovedla představit.

„Doposud se zdálo, že thrillery z Kolumbie jsou jen o zarostlých a brutálních drogových baronech. I přes autorčino povědomě znějící příjmení pojednává ovšem tento výjimečný thriller převážně o ženách a nabízí úplně nový pohled na utrpení, násilí a korupci,“ napsal o knize recenzent francouzského listu Le Figaro. A v L’Express dodávali: „Kniha Dům krásy v sobě ukrývá mnoho témat a žánrů. Je to společenský román s prvky bildungsromanu, který líčí život v hlavním městě, i thriller plný korupce a politických intrik. Především je však román Melby Escobarové příběhem o násilí a lži.“

Melba Escobarová de Nogales (nar. 1976) pochází z kolumbijského Cali a vystudovala literaturu na Universidad de los Andes v Bogotě. Věnuje se kulturní a literární žurnalistice a dětské literatuře. V roce 2010 vydala svou první knihu pro dospělé Duermevela (Dřímota). Kromě toho píše sloupky do deníku El Espectador a El País. Její články se objevují i v zahraničních médiích.

Ukázka z knihy:

Nenávidím umělé nehty nalakované křiklavou barvou, vlasy nešikovně odbarvené na blond, halenky z chladivého hedvábí a briliantové náušnice. Nikdy dřív se tolik žen, které odpoledne potkávám v ulicích, nepodobalo travestitům a prostitutkám, převlečeným za vzorné manželky.

Nenávidím pronikavou vůni parfémů, které používají paničky zmalované jako karnevalové maškary. Štípe mě v nose tak, že mě to nutí kýchnout. Nemluvě o chytrých telefonech s blyštivými infantilními kryty fuchsiové barvy, s imitací drahých kamenů a směšnými obrázky populárních postaviček. Nenávidím všechno, co ty umělé panenky s vytrhaným obočím ztělesňují. Nenávidím pisklavě uječené hlasy těch malých kurviček zbohatlých mafiánů. Jsem z nich nervózní. Musím si lámat hlavu nad tím, co všechno v této zemi, kde hodnotu žen určuje velikost jejich zadku, zaoblenost ňader a útlost pasu, nefunguje. Nenávidím primitivy, kteří se vyspí se ženou a pak se s ní chlubí jako s trofejí nebo ji prostě vymění za jinou, aby si získali obdiv a uznání stejně povedených kamarádíčků. A zrovna tak jako nenávidím mafiány, kteří už více než třicet let určují směřování této země, politiky, podnikatele, vyděrače — a vlastně skoro všechny, kteří mají moc —, nenávidím i bogotské paničky, mezi které patřím, ale od kterých se tolik toužím odlišit.

Nenávidím jejich zvyk říkat indiáni těm Kolumbijcům, kteří podle nich patří do nejnižší kasty, i to, jak důkladně rozlišují mezi tykáním a vykáním, přičemž vykání si ponechávají výhradně pro lidi, od nichž si udržují odstup. Protiví se mi ponížená úslužnost číšníků, kteří jsou samé Jak je ctěná libost, Co si račte přát a Služebníček. Nenávidím spoustu věcí, které mi připadají nespravedlivé, hloupé a kruté. Nenávidím je víc, než nenávidím sama sebe za to, že jsem jejich součástí.

Můj příběh je úplně obyčejný, nebudu proto zabíhat do podrobností. Možná stojí za zmínku, že můj otec je francouzský přistěhovalec, který do této země přišel, aby tu vybudoval těžební společnost. Já a můj bratr jsme se narodili tady, v Kolumbii. Vyrůstali jsme jako cizinci, izolovaní a v jakési bublině, stejně jako mnoho dalších příslušníků tehdejší elity. Čas jsme trávili v našem apartmá na severu Bogoty nebo ve Starém Městě v Kartageně. V létě jsme někdy jezdívali do Paříže, občas jsme také zavítali na ostrovy Islas del Rosario. Můj život se příliš nelišil od života vyšší střední třídy někde ve Francii, Itálii nebo ve Španělsku. Už jako malá holčička jsem se naučila jíst čerstvé ústřice i správně uchopit mořského ježka. V jedenadvaceti letech jsem dokázala bezpečně rozeznat vína z Bordeaux a Burgundska. Hrála jsem na piano a francouzsky jsem mluvila bez přízvuku. Historii starého kontinentu jsem ovládala stejně dokonale, jako jsem neznala tu vlastní.

Co si pamatuju, tak jsme se vždycky obávali o svou bezpečnost. Jsem blondýnka, měřím sto sedmdesát pět centimetrů a mám modré oči. Když dnes potkáte na ulici modrookou blondýnu, už vás to tolik nepřekvapí. Ale za mých mladých let to tak nebylo. Být blondýnou v Kolumbii, to bylo jako vyhrát v loterii. Můj vzhled mi zajistil náklonnost jeptišek v církevní škole i přízeň spolužaček. Všude jsem budila pozornost, což v mém otci vyvolávalo téměř paranoidní strach z možného únosu, ke kterému v naší rodině naštěstí nikdy nedošlo. Život v blahobytu a anglosaské rysy také přispěly k tomu, že jsem se cítila osaměle. Poslední dobou se však čím dál víc přikláním k myšlence, že jsem si to jenom namlouvala, abych zakryla, že jsem se cizinkou ve vlastní zemi cítila ze své vůle. Ať jsem byla kdekoliv, nikde jsem si nepřipadala doma.

Ve svém věku už si snad můžu dovolit trochu melancholie. Minulý měsíc mi bylo padesát devět. Mnohem víc než okolním děním se zaobírám minulostí nebo svým nitrem, zčásti proto, že to, co se děje všude kolem, se mi nelíbí a vlastně mě to ani nezajímá. Předpokládám, že moje neuróza má co do činění se zkaženým světem, ale těžko s tím můžu něco udělat. Jak kdysi řekl básník Octavio Paz, vždycky jde o úhel pohledu. Tohle je můj úhel pohledu a jiný neznám. Jsem smířená se svým původem i se vším, co nenávidím. Možná že právě takhle se projevuje zralost.

Když jsem opouštěla Kolumbii, matky ještě dbaly na to, aby jejich dcery cudně schovávaly kolínka pod sukní. Dnes už nikdo neponechá představivosti ani špetku prostoru. To byla jedna z věcí, které mě hned po návratu z Francie šokovaly. Měla jsem dojem, že mě všudypřítomná odhalená ženská ňadra pronásledují na každém kroku. Ať je to jak chce, v Kolumbii jsem se nikdy necítila jako doma a ve Francii jsem pořád byla jen cizinka.

Dlouhé roky se mi tam však žilo dobře, vdala jsem se, narodila se mi dcera, věnovala jsem se svému oboru. Francie pro mě nebyla obyčejná studijní cesta. Byl to útěk. Roky rychle ubíhaly a moje vzpomínky se postupně proměňovaly. Jednoho dne jsem si uvědomila, že nadešel čas k návratu. Byla jsem rozvedená a na krku jsem měla pět křížků. Má dvaadvacetiletá dcera Aline studovala na Sorbonně, a tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu sama. Svůj dosavadní život jsem zabalila do tří kufrů a odjela jsem. Aline mluví španělsky s přízvukem a s chybami. Je krásná a štíhlá. Zatím ji více přitahují ženy než muži a není jasné, jestli to tak bude dočasně, nebo napořád. Popravdě řečeno mě to ani moc netrápí. Ačkoliv je mi jasné, že kdyby chudinka žila v téhle zemi, musela by čelit pokrytcům, dost možná i veřejnému opovržení. Ale k určitým změnám tady došlo. V ulicích je více cizinců než dřív a lidé začínají uvažovat jinak. I tak se cítím dost sama, přestože mám kamarádku Lucíu Estradovou, se kterou jsem se po více než dvaceti letech zase začala přátelit. Vlastně ani nikoho nepotřebuju.

„Kolumbie je vášeň,“ hlásal poutač, který mě přivítal na letišti. Druhého dne noviny psaly o masakru na jihu země, který si vyžádal patnáct obětí. Je to vášeň, která mě nutí horlivě nenávidět. Nenávidět dámičky jako jsou paní Urrutiová, Pombová a MacAllisterová, které mě zvou na čaj nebo k modlitbám za některou z nemocných kamarádek či za jedenáct dětí, které přišly o život při nedávných sesuvech půdy v jižní chudinské části města, kam v životě nevkročily. Stejně tak nenávidím vrátné, kteří si vychutnávají ten pocit moci, když vás nenechají vstoupit do domu, eskortu, která schválně vráží do ostatních aut, žebráky, kteří vám vyrvou boční zrcátko, zatímco stojíte na červené. Pouze když pracuju, vypluje na povrch i mé soucitnější já, které ještě nezaplavila hořkost.

Na začátku roku 2013 jsem sehnala byt na dobré adrese, na třiadevadesáté třídě, blízko parku Chicó. Po návratu do země jsem oprášila staré akcie a mohla jsem si koupit nejen apartmá, ale i pozemek v Guas­cá, mezi horami, kde mám v plánu nechat si postavit domek. V apartmá jsem si vyhradila místo pro ordinaci a díky všem mým akreditacím začali brzy přicházet první klienti. Musím přiznat, že většina z nich mě nudí. Jejich strachy jsou dokonale předvídatelné, stejně jako jejich komplexy. Jiné rozptýlení mi ale chybělo, a tak jsem se plně věnovala práci. Kulturní nabídka ve městě je naštěstí poměrně bohatá a občas mě přiměje zajít si na koncert nebo na výstavu, na což jsem si ponechala dvě volná odpoledne v týdnu. Koneckonců psychoanalytik si vydělá víc než dost, a vezmu-li v úvahu svůj věk i finan­ční situa­ci, ani tolik pracovat nepotřebuju.

Postupem času jsem volná odpoledne začala využívat k procházkám. Je nemožné dostat se do centra, aniž by člověk strávil dvě hodiny v zácpě, a tak jsem se rozhodla pohybovat se jen ve čtvrti, kde bydlím, a to výhradně pěšky. Na jednom z výletů po okolí jsem objevila několik nových knihkupectví, úžasnou cukrárnu a dva butiky s oblečením. Ale neměla jsem chuť si něco zkoušet. Poslední dobou své tělo skoro nepoznávám. V zrcadle mě často překvapí moje tvář, moje nohy, podobné prazvláštní, vybledlé a zapomenuté mapě.

Jednou na procházce po čtvrti jsem si v cukrárně Michel na dvaaosmdesáté třídě dala čokoládový dortík a kapučíno. Měla jsem kvůli tomu výčitky, a tak jsem se rozhodla dojít až k patnácté ulici a odtud se vrátit domů. Bylo slunečné květnové odpoledne a už jsem ušla několik bloků, když jsem se zastavila u bílé budovy s prosklenými dveřmi. Nápis vyvedený stříbrným písmem hlásal: Dům krásy. Ze zvědavosti jsem vešla dovnitř. Myslím, že mě zaujal právě ten název: Dům krásy. V přízemí byla vystavena spousta šíleně drahých přípravků. Byly tam krémy proti vráskám, na hydrataci pleti, zeštíhlující, proti striím a celulitidě. A pak jsem ji najednou spatřila. Měla na sobě bleděmodrou uniformu, na nohou bílé tenisky a vlasy stažené do ohonu. Dlouhé prameny temně černých vlasů jí padaly na záda. Nebylo důležité, že se jí ve tváři zračila únava a pod očima měla kruhy. Její krása byla ohromující a výjimečná. Ta dívka byla plná života. Měla v sobě cosi divokého, až surového, což však, dá-li se to tak říct, činilo její krásu skutečnou. Dodnes nevím, jestli to bylo zásluhou kázně a dokonalé péče, nebo to byl prostě dar. Ale to se asi nikdy nedozvím. Karen je jedna velká záhada. Tím spíš ve městě, jako je Bogota, kde jsou všichni tak snadno čitelní. Stačí se podívat na to, co má kdo na sobě, jak mluví nebo kde bydlí, a hned víte, jak se zachová a kam ho zařadit. Zaujala mě Karenina štíhlá postava a také klid, který se jí zračil ve tváři. Vsadila bych se, že pro to nedělá vůbec nic. Kdybych se na ni měla podívat a popsat ji jednou jedinou větou, řekla bych, že jí z duše vyzařuje klid.

A pak ke mně Karen přišla, možná proto, že jsem tam stála a hleděla na ni jako na přízrak, a zeptala se:

„Můžu vám nějak pomoct?“

Měla upřímný a nenucený úsměv, jako by se prostě těšila z toho, že je na světě. Překvapilo mě, že její krásu jako by nikdo nevnímal. Dívat se na Karen, to bylo jako spatřit růži mezi trním. Ženy kolem ní nosily vysoké podpatky a falešně se usmívaly. Kupříkladu dívka na recepci vypadala jako šašek. Používala výraznou tvářenku a rudou rtěnku. Karenina krása však byla čistá a ona sama jako jediná do Domu krásy opravdu zapadala.

„Ano, díky. Potřebovala bych depilaci,“ odpověděla jsem, jako kdybych se snad odjakživa nedepilovala sama.

„Zrovna máme volno, chtěla byste se do toho pustit hned?“

„Ano, to by se mi hodilo,“ odpověděla jsem jako hypnotizovaná.

„Promiňte, mohla bych se zeptat na vaše jméno?“

„Claire, Claire Dalvardová,“ odpověděla jsem.

„Pojďte prosím se mnou, paní Dalvardová,“ dodala Karen. A tak jsem šla.

La Casa de la Belleza

© by Melba Escobar De Nogales, 2015

By Agreement with Pontas Literary & Film Agency

Cover photos by Floral Deco, jultud, Africa Studio and DoublePHOTO studio / Shutterstock.com

Translation © Anna Škrabánková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-561-0