Elena Ferrante: Příběh nového jména

Děj druhého dílu tetralogie Geniální přítelkyně Eleny Ferrante přímo navazuje na závěr předešlého románu: Raffaella Cerullová, řečená Lila nebo Lina, se stala paní Carracciovou a odjíždí na líbánky. Pro Elenu, vypravěčku příběhu, není snadné se s touto změnou vypořádat, stejně jako v dobách školní docházky chce s přítelkyní ve všem držet krok. Příběh nového jména zachycuje dobu mládí obou hrdinek a soustřeďuje se na objevování jejich vlastní sexuality, slasti a bolesti, jež jsou s ní spjaty, a také na nesnadnou situaci „geniálních“, svobodomyslných a zároveň po lásce toužících dívek ve světě neapolských mužů, pro které milovat znamená především vlastnit. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie po letech fašismu a války konečně probouzí k životu, hospodářsky se rozvíjí, podporuje obchod a podnikání, ale taky bezskrupulózní dravost, poznává zábavu a hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí, camorristé Solarovi se stávají neomezenými vládci periferní čtvrti, ale jejich ambice sahají daleko za její hranice… A Elena s Lilou prožívají osudové horké léto na Ischii, které jim oběma vnese do života cit, vášeň a spoustu bolesti, s níž se budou moci vyrovnat jedině pomocí psaného slova. Psaní jako terapie, jako hledání řádu, jako způsob oživování i umrtvování skutečnosti dostává v jejich příběhu a osudu stále větší prostor a upřímná výpověď o ženském přátelství opět zaujmou čtenáře.

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává. Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

V českém překladu Alice Flemrové vydává celou tetralogii nakladatelství Prostor. Na obálce použita ilustrační fotografie z jižní Itálie 50. let od Rudolfa Pestalozziho

Ukázka z knihy:

Přepadla mě tak strašná únava, že ač jsem se snažila odpočívat sebevíc, nemohla jsem se jí zbavit. Poprvé jsem se ulila ze školy. Nechodila jsem tam myslím čtrnáct dní, a dokonce ani Antoniovi jsem neřekla, že už studium nezvládám, že toho chci nechat. Vycházela jsem z domu v obvyklou hodinu, celé dopoledne jsem se courala po městě. V tom období jsem se toho o Neapoli hodně naučila, přehrabovala jsem se použitými knihami na stáncích v Port’Alba, bezděčně jsem do sebe nasávala jejich názvy, jména autorů, pak jsem pokračovala směrem k via Toledo a k moři. Nebo jsem vystoupala po via Salvator Rosa do čtvrti Vomero, došla jsem až ke kartouze svatého Martina a vracela se dolů oblastí Petraia. Nebo jsem poznávala Doganellu, došla jsem vždycky až ke hřbitovu, bloudila tichými alejemi, četla si jména zemřelých. Mladí povaleči, senilní starci, a dokonce i ctihodní pánové středního věku na mě občas dotírali nemravnými návrhy. Přidávala jsem do kroku s očima zabodnutýma do země, utíkala jsem, když jsem ucítila nebezpečí, ale dál jsem v tom pokračovala. Naopak, čím déle jsem chodila za školu, tím víc ta dlouhá toulavá dopoledne rozšiřovala trhlinu v síti školních povinností, v níž jsem byla uvězněná už od svých šesti let. V náležitou dobu jsem se pak vracela domů a nikdo neměl podezření, že já, že zrovna já bych nešla do školy. Odpoledne jsem trávila četbou románů, pak jsem utíkala k rybníkům za Antoniem, který byl nadšený, že na něj mám čas. Rád by se mě zeptal, jestli jsem se viděla s mladým Sarratorem. Četla jsem mu tu otázku v očích, ale neodvažoval se mi ji položit, bál se, že se pohádáme, bál se, že se naštvu a odepřu mu těch pár minut rozkoše. Objímal mě, aby cítil mou povolnost na svém těle a zahnal tak veškeré pochyby. V těch chvílích si nepřipouštěl, že bych byla schopná ho zostudit a scházet

se i s tím druhým.

To se pletl: i když jsem se cítila provinile, ve skutečnosti jsem myslela jen na Nina. Toužila jsem se s ním setkat, hovořit s ním, a na druhou stranu jsem z toho měla strach. Bála jsem se, že se nějakým způsobem vrátí k důvodu, proč nepublikovali můj článek o konfliktu s profesorem náboženství. Bála jsem se, že mi sdělí krutý soud redakce. To bych neunesla. Jak při toulkách po městě, tak večer v posteli, když spánek nepřicházel a já zcela jasně pociťovala svou nedostatečnost, jsem si raději namlouvala, že můj text vyhodili prostě jen z pouhého nedostatku místa. Utlumit to, nechat to vyblednout. Jenže to nebylo snadné. Nesahala jsem Ninovi ani po kotníky, takže jsem mu nemohla stát po boku, přimět ho, aby mi naslouchal, sdělit mu své myšlenky. A vůbec, jaképak myšlenky, žádné jsem neměla. Bude lepší, když se vyřadím sama, dost bylo knih, dost bylo známek a pochval. Doufala jsem, že na všechno pomaličku zapomenu, na pojmy, které se mi kupily v hlavě, na živé i mrtvé jazyky, na italštinu, která se mi teď drala na jazyk dokonce i při hovoru se sourozenci. Za to, že jsem se vydala touhle cestou, může Lila, říkala jsem si, musím zapomenout i na ni: Lila vždycky věděla, co chce, a dostala to; já nechci nic, jsem stvořena z ničeho. Doufala jsem, že se ráno probudím bez jakýchkoli tužeb. Až budu prázdná, plánovala jsem si, Antoniův cit a můj cit k němu mi budou stačit.

Pak jsem jednoho dne cestou domů potkala Pinucciu, Stefanovu sestru. Dozvěděla jsem se, že Lila se vrátila ze svatební cesty a že uspořádala velkou hostinu na oslavu zasnoubení švagrové se svým bratrem.

„Vy jste se s Rinem zasnoubili?“ zeptala jsem se a předstírala jsem překvapení.

„Ano,“ řekla mi celá rozzářená a ukázala mi prsten, který jí daroval.

Vzpomínám si, že zatímco Pinuccia mluvila, měla jsem v hlavě jen jedinou pokřivenou myšlenku: Lila pořádala ve svém novém bytě oslavu a nepozvala mě, ale tím líp, to jsem ráda, už dost toho srovnávání s ní, nechci ji víckrát vidět. Teprve když byly probrány všechny podrobnosti jejích zásnub, zeptala jsem se opatrně na svou přítelkyni. Pinuccia se zlomyslně usmála a odpověděla frází

v dialektu: musí se eště učit. Nezeptala jsem se co. Když jsem přišla domů, prospala jsem celé odpoledne.

   Druhý den jsem vyšla v sedm ráno jako obvykle z domu, abych se vydala

do školy, či lépe řečeno, abych předstírala, že jdu do školy. Zrovna jsem přešla hlavní ulici, když vtom jsem uviděla Lilu, jak vylézá ze sporťáku a mizí v našem dvoře, ani se neotočila, aby pozdravila Stefana za volantem. Byla pečlivě oblečená, na očích měla velké tmavé brýle, i když nesvítilo slunce. Udivil mě bleděmodrý hedvábný šátek, uvázaný tak, aby jí nebyly vidět ani rty. Záštiplně jsem si pomyslela, že je to její nový styl, už žádná Jacqueline Kennedyová, ale spíš nějaká záhadná dáma, jakou jsme se už odmalička chtěly ve svých snech stát. Šla jsem dál a nezavolala jsem na ni.

Po pár krocích jsem se přece jen vrátila, ale ne s nějakým jasným plánem, prostě proto, že jsem si nemohla pomoct. Srdce se mi rozbušilo, nevěděla jsem, co vlastně cítím. Možná jsem ji chtěla požádat, aby mi řekla do očí, že s naším přátelstvím je konec. Možná jsem na ni chtěla začít křičet, že jsem se rozhodla skončit se studiem a taky se vdát, jít žít k Antoniovi domů s jeho mámou a sourozenci, mýt schody jako šílená Melina. Přešla jsem rychlým krokem přes dvůr, viděla jsem ji, jak vchází do domu, kde bydlela její tchyně. Vydala jsem se po schodech nahoru, týchž, po nichž jsme společně vystoupaly jako malé, když jsme šly požádat dona Achilla, aby nám vrátil panenky. Zavolala jsem na ni, otočila se.

„Vrátila ses,“ řekla jsem.

„Jo.“

„A proč ses mi neozvala?“

„Nechtěla jsem, abys mě viděla.“

„Ostatní tě můžou vidět, a já ne?“

„Na ostatních mi nezáleží, na tobě jo.“

Nejistě jsem si ji prohlédla. Co jsem neměla vidět? Vyšla jsem schody, které nás dělily, a opatrně jsem jí odhrnula šátek, nadzvedla jsem jí brýle.

Copyright © 2012 by Edizioni e/o

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Alice Flemrová, 2017

ISBN 978-80-7260-357-2

Marie Rejfová: Kdo jinému jámu kopá

Poklidný život městečka ležícího na brdském pomezí rozvíří smrt výstřední učitelky. Josefína Divíšková, mladá malířka původem z Prahy a rovněž učitelka, jež nalezla v městečku jménem Brod dočasné útočiště, začne rozplétat nitky případu stylem (a s humorem) jí vlastním.

Kdo a z jakého důvodu mohl zabít Alenu Výbornou, která byla možná trochu praštěná, ale nikdy nikomu neublížila? Jak s případem souvisejí drsní majitelé místního autobazaru, manžel oběti Rudolf Výborný, mentálně zaostalý mladík Pavel Řábek či další z učitelek brodského gymnázia, Běta Benčáková?

Podaří se Josefíně odhalit pozadí skandálního zločinu dřív než kriminalistům? Nebo bude muset spolupracovat s komisařem Tvrdíkem, který je sice sympatický a zatraceně dobře vypadá, ale přesto – nebo možná právě proto – jí pije krev víc, než je zdrávo?

Knihu vydalo nakladatelství Mystery Press. Souběžně, jen v elektronické podobě, vychází novela Kdo má pod čepicí (která románu dějové předchází). Na druhou polovinu letošního roku plánuje Mystery Press další Josefínin případ nazvaný Komu straší ve věži.

Ukázka z knihy:

Slunce stálo vysoko a bez slitování utápělo krajinu ve vlnách srpnového vedra. Les, který pokrýval kopce nedaleko Brodu, praskal a šustil horkem. Ve vzduchu byla cítit vůně pryskyřice a jehličí.

„No není tady krásně?“ pronesla kyprá brunetka zadýchaně už asi po sté a setřela si ze zarudlého obličeje kapky potu.

Josefína na ni pohlédla. Pořád ještě netušila, jestli Bětu Benčákovou místní příroda opravdu tak dojímá, nebo jen hledá záminku k tomu, aby zastavily. Ale vzhledem k tomu, že v úzkém kruhu učitelek brodského gymnázia, které se pravidelně scházely v cukrárně na náměstí, netrpěla podobnými výlevy, tipovala spíš to druhé.

„Je.“ Josefína kývla. „Ale měly bychom přidat do kroku. Miroslava s paní Výbornou jsou už dost vepředu.“

Běta se nepohnula. „V sobotu jsem vás hledala na zábavě, ale prý jste odešla hned na začátku.“

„Nebylo mi dobře,“ zalhala Josefína. Mezi štíhlými kmeny smrků se vznášelo hejno komárů a tiše se k nim blížilo.

„Zas o tolik jste nepřišla. Hráli hezky, ale...“ Běta zavrtěla hlavou. „Kdyby v sále nepobíhala Alena v těch svých ukrutných šatech, unudila bych se k smrti.“

Josefína na ni po očku mrkla. „Znáte se s Alenou dlouho?“

„Od vysoké školy,“ odpověděla Běta. „Vždycky byla trochu praštěná, ale to mi nikdy nevadilo.“ Ohnala se rukou. Hejno komárů zavířilo a vzápětí se vrátilo do původní formace. „A proč vy si s námi vlastně netykáte, Josefíno? Jsme přece všechny kantorky.“

A to je na tom to nejděsivější, pomyslela si Josefína. Přinutila roztáhnout tvář do širokého úsměvu. „Pojďte, musíme je dohnat,“ řekla a vykročila po lesní pěšině.

Za nejbližší zatáčkou narazila na svou sestru. Stála na kraji cesty a s rukama v bok zírala do nejbližšího mlází.

„Takovým tempem na Vyhlídku nikdy nedojdeme,“ zkonstatovala. Ve vysokých pohorkách a pumpkách vypadala jako z předrevoluční reklamy na tatranky.

„Myslela jsem, že je to výlet, a ne přespolní běh,“ namítla Josefína.

Miroslava ji sjela přísným zrakem a potom se znovu obrátila k mladým smrčkům, odkud se v tu chvíli vymotala další členka jejich osazenstva s několika vysušenými bedlami v ruce.

V uších Aleny Výborné se houpaly dlouhé extravagantní náušnice naprosto nevhodné do přírody, jak nezapomněla poznamenat Miroslava. Josefína byla ráda, protože jinak by se terčem kritiky docela určitě staly její páskové sandále a triko s nápisem Jsem štíhlá a žádoucí.

„A co kdybychom si tady, holky, daly kafíčko?“ usmála se Alena a s prskáním si ze rtů pokusila sundat neviditelnou pavučinu. „Proč to ty potvůrky dělají tak lepkavý, to nepochopím.“ Položila houby do trávy jako svátost.

„Aby jim to drželo,“ opáčila Josefína.

Alena zanechala snahy zbavit se pavoučích vláken a shodila ze zad batoh, ze kterého bez ohledu na Miroslavin nesouhlasný výraz vytáhla obří nerezovou termosku.

„Přestávka na kafe?“ zalapala po dechu Běta, která k nim konečně dorazila.

„Bude vám po něm ještě větší horko.“ Miroslava zvedla ukazováček. „Dejte si ho až nahoře.“

„Uvolni se, Mirko. Je tu krásně. Zhluboka dýchej a užívej si tenhle okamžik,“ řekla Alena a podala Josefíně kalíšek plný lákavě vonící kávy.

Odpovědí jí bylo jen slabé zavrčení.

Josefína se na sestru neodvážila podívat a rychle sáhla po hrnku, jako by měla v nejbližší chvíli od Miroslavy dostat ránu ukazovátkem. Usrkla a blaženě polkla. První hezká věc, která ji toho dne potkala. Ne, vlastně druhá, uvědomila si. Ráno kolem deváté ji vzbudil telefon. Za normálních okolností by Vincenta sepsula jako malého kluka za to, že jí volá takhle brzy, ale tentokrát jí k tomu nedal šanci. Jeho hlas zněl tak šťastně, že se nezmohla na jediné ostřejší slovo. Jenže vytáhnout z něj bližší informace se jí bohužel nepodařilo. Vyhýbal se odpovědi, jak jen mohl, a nelogicky blábolil. Kdyby ho neznala, myslela by si, že někoho má.

Láska dělá z lidí blbečky, vzpomněla si na slova své mondénní babičky. Ale vždycky je to lepší, než být blbcem od narození.

Usmála se a dopila poslední doušek kávy.

„Ještě necelé dva kilometry po zelené a jsme na Vyhlídce,“ vytrhla ji z myšlenek Miroslava a mrkla na hodinky. „Bude půl třetí, takže s vaší rychlostí a neustálými zastávkami tam dorazíme ve tři. Zpět do Brodu půjdeme po červené. Je to vesměs po rovince, takže −“

„Počkej,“ skočila jí do řeči Běta s marně skrývanou panikou. „Myslela jsem, že se vrátíme stejnou cestou do Podlesí a zpátky do Brodu pojedeme zase autobusem.“

„Ne.“

„No,“ usmála se Alena a nalila si další hrnek kávy. „Možná, že do večera budeme doma.“

„Když natáhneme krok, ve čtyři hodiny – v půl páté jsme v Brodu,“ rozhodla Miroslava.

Josefíně začala docházet trpělivost. „Víte co,“ přehlédla notně otráveným pohledem dámské osazenstvo, „já se tady od vás odpojím. Naskicuju si pár obrázků a sejdu do Podlesí na autobus.“

„Co blbneš,“ zaťukala si Miroslava na čelo. „Koukej jít s námi.“

Teď už tuplem ne, nakrkla se Josefína v duchu. Být učitelka je sama o sobě dost hrozná věc, ale být ještě k tomu nesnesitelná… „Uvidíme se doma,“ houkla a vykročila zpět po cestě.

„Nahoře to bude hezký!“ křikla za ní Běta.

Panoramata, docela určitě, Josefína obrátila oči v sloup. „Jestli, Běto, chcete, můžeme se vrátit spolu,“ zavolala přes rameno. Rozbít Miroslavě pečlivě naplánovaný výlet, způsobit rozkol v její skupině – to by byla pomstička.

„Běta není žádná třasořitka a vyšlápne to s námi!“ odpověděla za nebohou kolegyni Miroslava.

„Fajn.“ Josefína pokrčila rameny a vydala se k Podlesí. Najde si hezkou mýtinku. Minutku si orazí, možná že skutečně něco naskicuje, a pak si počká na autobus do Brodu. Třeba by opravdu mohla zkusit malovat v plenéru. Krajiny jdou dobře na odbyt. Namaluje pár olejů, zbohatne, dá výpověď v základní umělecké škole, odstěhuje se do Prahy, nebo tady třeba zůstane, koupí si byt −

Josefína s úlekem uskočila jako když ji píchne. Z keře po její levé straně vylétl drozd a s vyčítavým křikem zmizel kdesi v korunách stromů.

„Ptáku blbej,“ zaklela tiše a prošla vysokými keři ještě o kousek dál.

Pak se překvapeně zastavila. Smrky zde vystřídal bukový les. Kořeny stromů obrůstal mech napájený pramínkem vody, který se prodíral po kamenitém podloží. Sytě zelené listí propouštělo jen málo světla a poskytovalo příjemný stín. Jako by se najednou ocitla úplně na jiném místě. I vzduch tu byl jiný. Cítila v něm hlínu, vlhkost a podhoubí. Chuť kreslit ji nadobro přešla. Posadila se do trávy, dala si bradu do dlaní a jen tak v klidu odpočívala.

Neměla ponětí, jak dlouho tam seděla, když les kolem ní naplnilo hysterické ječení. Prohnalo se údolím a s několikanásobnou ozvěnou se zase vrátilo zpět. Patřilo Bětě.

Josefína se rozběhla k místu, kde se rozloučila s ostatními, ale nikdo tam nebyl.

„Mirko!“ zakřičela. „Kde jste?!“

„Tady!“ zaslechla Miroslavin hlas odněkud z pravé strany.

Prodrala se mlázím do vysokého lesa a rozhlédla se. „Kde?!“ křikla znovu. Lehký vánek rozhýbal vrcholky smrků, ale ani on nezahnal podivné ticho, které se usadilo všude kolem. O kus dál spatřila starou oplocenku. Skrz letité plaňky prorůstala vysoká tráva a husté maliní. V jednom rohu byl plot pobořený. Zpoza něj se ozýval hlas přidušený pláčem.

S neblahým tušením zamířila přímo tam. V ústrety jí vyšla Běta s mobilem u ucha a obličejem zkřiveným hrůzou.

„Co se stalo?“ zeptala se Josefína bez dechu.

Běta zvedla ruku. „Dobře,“ vzlykla do přístroje. „Vyjdu na cestu, abyste věděli, kde nás najdete.“

Josefína se kolem ní prosmýkla a vešla do oplocenky. Pohled, který se jí naskytl, byl otřesný. V podrostu ležela Alena – oči vytřeštěné do nebe. Vedle ní klečela Miroslava a masírovala jí hrudník.

„Raz, dva, tři...“ Tvář měla bledou vyčerpáním.

Josefína stála jako přimrazená. Když jí mozek opět začal pracovat a ona si všimla nalévající se podlitiny kolem Alenina krku, polilo ji horko. Chytla se za ústa a cítila, jak začíná upadat do šoku.

„Bože můj,“ hlesla, vycouvala ven a sesula se na zem. Žaludek se jí kroutil nevolností jako na kolotoči. „Pane bože.“ Přišla si jako v nějakém přiblblém filmu. Za chvíli se probere a všechno bude zase v pořádku.

Jenže ono to v pořádku nebylo. Les stále mlčel a Miroslavino počítání nebralo konce. Měla by se zvednout a jít sestře pomoct, ale nedokázala se vzchopit. Zírala do trávy a čas plynul.

„Josefíno!“ křikla Miroslava.

Potácivě se zvedla na nohy.

Miroslava k ní zvedla zrak, aniž by ustala v oživování. „Musíš mě vystřídat, už nemůžu.“

„Jo,“ zašeptala Josefína a klekla si vedle Aleny.

„Připrav se,“ řekla Miroslava. „Napočítám ještě tři.“

Kdesi v údolí se rozezněla houkačka a potom další. Josefína zatlačila na Alenin hrudní koš.

„Pořádně!“ Miroslava prudce oddychovala. „Vší silou! Raz, dva, tři!“

Josefína zabrala. Uběhly další hrozné minuty a ona cítila, jak jí paže bolestivě tuhnou.

O něco později se ozvaly kroky a dva lidé v červeném oděvu je odstrčili stranou. Zvedla se a nechala záchranáře dělat, co umí.

„Sakra práce,“ ozval se vedle ní hluboký hlas.

Byl to policista Švec ještě s jedním kolegou v hodnosti rotného. Ten obrovskému strážmistrovi sahal sotva po ramena. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí to legrační.

„Negativní.“ Hlas zdravotníka ji vrátil do reality.

Běta se za jejími zády rozplakala: „Říkala, že si po tom kafi musí odskočit. Když dlouho nešla...“

„Teď všichni odsud pryč,“ zavelel Švec, „místo bude zajištěno do příjezdu výjezdové skupiny.“

„Mám tam batoh,“ namítla Miroslava a zamračeně sledovala, jak strážmistr mezi stromy napíná červenobílou pásku.

„Musíte počkat, než přijede výjezdovka,“ zopakoval rotný.

„Vaše jméno?“ Zpražila ho pohledem, pod kterým by se do země zavrtal snad i policejní prezident.

Překvapeně zamrkal. „Rotný František Procházka.“

Chvilku na něj zírala a pak si unaveně sedla na zem.

Josefína jí záviděla její pevné nervy. Ona sama stále balancovala na hranici duševního zhroucení.

Jeden ze záchranářů k ní přistoupil a otevřel kufřík. „Dám vám něco na uklidnění. Máte vodu na zapití?“ zeptal se a podal jí prášek.

Bezmyšlenkovitě přikývla a strčila si pilulku do úst. Uvízla jí v krku.

Když se přestala dusit, pohlédla uslzenýma očima na zdravotníka, který ji po celou dobu bušil mezi lopatky. „Aspoň jste sem nejeli zbytečně,“ řekla a potom se konečně rozbrečela.

Karel C. Grig: Vraždaplán

Po surovém nočním útoku na mladou ženu padá na Město tíseň. Dává tím dávno zmizelá hlava podsvětí signál o svém návratu? A musí se nevyřízených účtů obávat i bývalý policejní komisař Eda?

Eda žije fádním životem stárnoucího muže. Jeho stereotyp naruší návštěva přítele přesvědčeného, že někdo během desítek let a podle schématu třídního tabla postupně zabíjí jeho gymnaziální spolužáky. Pomůže mu bývalý detektiv a podaří se mu navzdory smrtelnému nebezpečí odhalit, zda se skutečně jedná o promyšlený vražedný plán, nebo jde jen o neuvěřitelnou souhru náhod?

Napínavý román Karla C. Griga navazuje na to nejlepší z tradice české detektivky. Osvědčené ingredience autor zručně aktualizuje a čtenář má možnost odhalit v pozadí příběhu společenské souvislosti, jež se nápadně podobají realitě, jakou v Čechách dnes zažíváme...

Karel C. Grig je literární pseudonym dobříšského architekta Karla Cvrčka (nar. 1955). Nakladatelství Kniha Zlín vydalo zatím tři jeho „romány s tajemstvím“ - Třetí kaple, Petrovy mozaiky a Hadí dcera. Ve stejném nakladatelství nově vychází také Vraždaplán.

Ukázka z knihy:

1

Nad spícím městem pluly mračné cáry, měsíční kotouč dva dny po úplňku nasvěcoval scénu jen chvílemi. Podél betonových soklů budov se na zprohýbané a popraska­né dlažbě prorostlé trsy trávy a plevele míhala rychlými skoky kuní samička větřící kořist v přeplněných odpad­kových koších. Vyhýbala se osvětleným místům, občas se na okamžik zastavila a svýma bystrýma očkama zkon­trolovala, zda jí něco nehrozí. Přeběhla nechráněný úsek průchodu, zajela za roh do bezpečí tmy, vzápětí zděšeně zavřeštěla, odskočila a prchala bezhlavým tryskem…

Ela přešla travnatý pás po blátivé cestě s vyčnívajícími kameny, pak zabočila na hrbolatém vytlučeném asfaltu do betonové soutěsky mezi zadním traktem prázdného obchodního střediska a jedním z křídel vysokého panelo­vého domu. Bydlela v jeho jedenáctém patře.

Kolik let už po téhle cestě chodila ve dne i v noci a pokaždé měla co dělat, aby ji v lodičkách zdolala bez upadnutí nebo aspoň zvrtnutí kotníku. Nedávno se na to zeptala jednoho osamělého zákazníka u pultu. Poví­dal jí, stejně jako spousta jiných před ním, proč pije – příčinou byla samozřejmě nějaká žena, ale důvod už zapomněla – a z řeči vyplynulo, že je architekt.

„Dokážete mi laskavě vysvětlit, proč neumíte na síd­lišti udělat chodníky tak, aby si lidi nemuseli vyšlapávat svoje vlastní?“

„S největší radostí,“ usmíval se, „plochy mezi baráky by se nejdřív měly oset trávou, aby si v ní lidi vyšlapali pěšiny. No a podle těch by se pak měly položit chodní­ky. Jenže tohle se nedělá. Není čas… Poslyšte, víte, že modrooké černovlásky jsou velice vzácný druh?“ dodal ještě, z opilosti už trochu zadrhával v řeči.

„Vím,“ odsekla. „Už to od vás slyším potřetí.“

Tušila, že s těmi chodníky si nejspíš dělal legraci, ale přestože byl na její vkus trochu starý, docela se jí líbil. Jednak jí dal velké spropitné, ale hlavně zůstal slušný, i když mu odmítla poskytnout číslo svého telefonu. Na to je vždycky dost času. Uvidíme, jestli se ještě ukážeš, hochu…

Klapot jejích podpatků na drsném betonu vracela a násobila ozvěna, poryvy teplého větru se opíraly do uvolněných reklamních tabulí a rozechvívaly je do zpě­vu meluzíny, občas jako třesk činelů zazněl silný úder plechu o kovovou konstrukci. V zaprášených koutech průchodu roztáčely vzduchové víry taneční rej chrastí­cích plastových kelímků s šustícími mikrotenovými sáč­ky. Větrné nárazy střídalo bezvětří s téměř absolutním ti­chem. Zdálo se jí to? Jako by někde blízko vyvřísklo dítě. Zastavila se, naslouchala… Ne. Nejspíš se zase mrouskají kočky. Ty jejich skřeky člověka někdy budí i ze spaní.

Podvědomě zrychlila chůzi; dojít ke vchodu do domu jí bude trvat jen pár sekund, pak vyběhnout osm scho­dů, odemknout…

Temnotě klikaté soutěsky lemované osleplými skly výkladů chabě odporovalo jen špinavé nažloutlé svět­lo veřejného osvětlení na jejím vzdáleném konci. Ela se při chůzi rozhlížela, současně šátrala rukou v kabelce, aby vylovila klíče. Na zlomek vteřiny ji zaujal její vlastní dlouhý stín, pak leknutím strnula.

Ze tmy jednoho z pomočených zákoutí zadního trak­tu obchodu se odloupla postava jako silueta z černého divadla a současně Ela zahlédla její odraz ve skle pro­tějšího výkladu. Statná mladá žena pevné štíhlé postavy nebyla žádný strašpytel, fyzickému násilí se dokázala účinně bránit, teď ale zůstala stát ochrnutá děsem. Špi­čaté uši, chůze jako nahrbený lidoop. Co to může být? Nějaké příšerné zvíře?

Rozběhla se, utíkala ze všech sil, ale přitom měla po­cit jako ve snech, které se jí často zdály: běží, ale nohy má jako svázané, nehýbe se z místa. Ve skle naproti ještě stačila zahlédnout úšklebek pod maskou Batma­na, z posledních sil vykřikla, tvor po ní vzápětí chňapl. Snažila se mu vytrhnout, ale sevřel ji zezadu tak, že se nemohla ani pohnout. Obrovskou pravou prackou ji ze­předu chytil za rozkrok, zabolelo to, jako by do ní chtěl vniknout prsty, levým předloktím jí přimáčkl krk dřív, než ze sebe stihla vydat další zvuk. Téměř ji zvedl ze země, smýkl s ní stranou, ale podařilo se jí zůstat k němu otočená zády, klečela na rozbitých kolenou opřená dla­němi o betonovou dlažbu. V temném zrcadle výkladu zahlédla svou hlavu vyvrácenou v zoufalém zápase. Za­bije mě, nebo jen znásilní? Před očima jí prolétl obraz z nějakého přírodopisného pořadu, kde lvice srazila an­tilopu, ta se snažila zvednout a uniknout, viděla velké vyděšené oko a usmívající se kočku jistou si svou kořistí. Proboha, to mě nikdo nezaslechl? Je sem vidět ze stov­ky oken. Nikdo se nepodívá? Nikdo nezařve, nezavolá policii? Až teď si všimla, že ten maskovaný tvor má na sobě jen koženou vestu a jinak je nahý, jedním trhnutím z ní serval sukni i s kalhotkami, vyhrnul jí blůzu, pocí­tila, jak se k její kostrči tiskne ztopořeným obrovským penisem, jak jím po ní převaluje sem tam; instinktivně sevřela stehna jako v křeči, očekávala surový tlak a bo­lest, ale tvor se náhle vzepjal a vyvrcholil na její záda v záškubech celého obrovského páchnoucího těla.

Nehýbala se, stačí malý pohyb a zlomí jí vaz.

Ochabla, předstírala, že omdlela, k tomu ostatně ne­měla daleko, a zrůda ji pustila. Do přízračného kvílení meluzíny slyšela chroptivé funění. Téměř utopená v moři děsu zamířila pomalu k hladině. Vyvázne? V tu chvíli se zrychlené supění přiblížilo k jejímu uchu, ucítila smrdu­tý dech, obluda olízla její ušní lalůček a sála jej tvrdými rozpraskanými rty.

Znovu se zvedl vítr, vmetl do Eliny tváře oblak pra­chu, ostrá písková zrníčka bodala jako desítky malých žihadel, vzápětí všechno přehlušila prudká bolest, a než stačila vykřiknout, ztratila vědomí.

2

Eda se ztěžka shýbl.

Ráno se ohnul nad vanou, jedna z meziobratlových plotének se nepatrně vychýlila a od té chvíle ho při kaž­dém pohybu střelila do beder ochromující bolest.

Položil na vyleštěný kámen růži, pomalu a opatrně se narovnal a ještě chvíli postál na písčité cestičce, než zamířil k hlavní bráně městského hřbitova. Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy. Vždycky když branou procházel, otočil se a přejel očima po nápisu nad sebou. Zní to vznešeně, snad i moudře, ale je to banalita, pomyslel si.

Prošel parčíkem do klidné uličky plné stojících aut. Ústila do rušné ulice přímo naproti jeho bývalému praco­višti. Zastavil se u místa, kde se to před lety stalo. Andrea nastartovala, couvla, netušila, že se na levé zadní kolo na­motává tenké lanko… Pod vozem vybuchla nálož. Fun­govala jako směrovaná mina, která prorazí spodek vozu a exploduje uvnitř. Krvavý chuchvalec, ve který ve zlom­ku vteřiny promění energie výbuchu lidské tělo, se rozlétl po okolí spolu s tisíci skleněných krychliček z roztříště­ných autoskel. Bylo to jeho auto a jeho sekretářka.

Volali ze školky; její holčička na pískovišti blinká a má teplotu. Slyšel ten hovor, položil před ni na stůl svoje klíčky, aby dcerku odvezla k babičce. Nestalo se to po­prvé. Její vděčný pohled bude mít před očima do konce života; tiché poděkování za to, že ji poslal na smrt. Vě­děl, kdo to udělal. Věděl, kdo poslal toho, co to udělal, ale nedostal ani jednoho z nich.

Při dnešní snídani se mu ozval bývalý kolega. V noci přepadli Elu, barmanku z Infarkt baru. Našli ji ležet na chodníku v bezvědomí, silně krvácela z ukousnutého ucha, ale přežije to.

Eda předpokládal, že to s ním chtějí na kriminálce probrat, pozvání k návštěvě ale při rozhovoru nepadlo a on se nechtěl vnucovat. Přesto mu to nakonec neda­lo, rozhodl se za svými dřívějšími spolupracovníky zajet a spojit to s návštěvou hřbitova.

Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy. Pře­šel ulici, došel skoro až ke služebnímu vchodu, vstoupil na první schod, ale pak se zastavil, obrátil se a odcházel. Chtěli ho asi jen varovat. O čem by si povídali? Nový šéf kriminálky, Edův nástupce, bude z jeho návštěvy ve stejných rozpacích, jako býval Eda při návštěvách své­ho předchůdce. Chlapi budou vyzvídat, jak je na tom dcera a jak on zvládá hlídat vnoučata. Nebo se naopak nezeptají a bude to ještě rozpačitější. Ještě jednou přejel pohledem budovu, kde kdysi trávil víc času než doma, a zamířil ke svému vozu.

Copyright © Karel C. Grig, 2017

ISBN 978-80-7473-525-7

Pavel Bareš: Projekt Kronos

Být hrdinou není ve skutečnosti ani zdaleka takové, jak se o tom píše v komiksech… Píše se rok 2052 a to málo, co po válce ze světa zbylo, halí šero nukleární zimy. Attiona City, jednu z posledních výsep lidské civilizace, zevnitř požírá záhadná epidemie a společenské rozkoly. Zatímco prominentní občané v horní části města se vzpamatovávají z válečných hrůz, méně šťastní obyvatelé spodního Downtownu je stále prožívají. Drogový byznys jen kvete, ulicím vládnou konkurenční gangy a zoufalí Downtowneři se ocitají v čím dál větší izolaci. To vše jsou ale jen první výstřely do tmy předznamenávající občanskou válku.

Mladý Downtowner Jason Blake vždycky toužil být hrdinou. A teď se mu — k jeho smůle — tohle přání beze zbytku vyplní. Naproti tomu Luco Scarpa nikdy nechtěl nic jiného než prožít svůj život v klidu a míru. Přesto má pod taktovkou nejmocnější organizace světa lovit právě takové lidi, jako je Jason. A ačkoli o tom ani jeden z nich nemá nejmenší tušení, brzy se z nich mají stát pouhé figurky šachové partie, ve které se hraje o osud celého města.

Pavel Bareš (nar. 1994) žije dostatečně blízko Praze, aby se mohl považovat za Pražáka, ale zároveň dostatečně daleko, aby po něm v příměstských autobusech chtěli kupon na první pásmo. Ve dne je studentem FSV UK, v noci frontmanem rockové kapely J!Scream, zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksu, cestovatelem, jachtařem, oddaným hnědokabátníkem a zlomyslným Pánem jeskyní. Zpívá, protože některých slov je škoda bez melodie, a píše, protože i kdyby snad někdy chtěl přestat, stejně by nemohl. Projekt Kronos je jeho literárním debutem.

Román vydává nakladatelství Host. Ředitel nakladatelství Tomáš Reichel o knize soudí: „Dystopicko-superhrdinská akce Projekt Kronos Pavla Bareše má vše: charismatické hrdiny, do detailu promyšlený svět, překvapivé dějové zvraty i dynamický spád, a je napsaná s bravurou ostříleného bestselleristy, přestože se jedná o prvotinu plachého mladíka. Bezpochyby aspirant na událost sezóny.“

Pavel Bareš bude hostem veletrhu Svět knihy. V pátek 12. května od 17 hodin vystoupí v pořadu Pevnost pomáhá fantastice růst v sálu Fantasy & sci-fi (v pravém křídle Průmyslového paláce na pražském Výstavišti).

Ukázka z knihy:

V místnosti bylo pět mrtvých a Gasz.

On seděl v tureckém sedu na kulečníkovém stole a sledoval je. Oni seděli na židlích rozestavěných v půlkruhu a sledovali jeho.

Gasz přemýšlel, jestli jim to ticho připadá stejně trapné jako jemu.

Po obličeji mu sem a tam přebíhaly stíny — to kvůli kymá­cející se žárovce nad stolem — a s každou vteřinou měnily jeho tvář i duši. Proměňoval se rychlostí blesku: v jednu chvíli byl dravcem, který loví myši, v druhé myší, která loví dravce. V jednu chvíli architektem, v druhé rozbuškou. Nejprve knězem, potom stereotypem sexuálně zneužívaného chlapce.

Vybíral si.

Dítě, nebo strašák? Panna, nebo vrah?

Smát se, nebo trpět? Obojí zní zábavně…

Gasz byl opravdu zábavný člověk.

Věnoval každému ze svých pěti posluchačů zevrubný pohled.

První z nich měl střelnou ránu na hlavě. V hlavě. Skrz oko, koncový mozek a týlní část lebky. Druhý muž byl bez nejmen­ších pochyb panic, břicho měl nadmuté jako vázu a plíce plné mastné vody ze dřezu.

Třetí byla žena. Šátek na krku měla utažený tak, aby zakrýval temně fialový pruh kolem jejího hrdla.

Čtvrtý Gaszovi nevěnoval nejmenší pozornost. Hlavu měl zvrácenou dozadu v úhlu alespoň šedesát stupňů k páteři a civěl na zeď za sebou. Za tuhle nepozornost mu Gasz už teď připsal první minusové body.

Poslední byla asi desetiletá holčička. Měla podříznutá zápěstí a zakrvácené pyžamko.

Byla nádherná.

Co do charakteru, pochopitelně.

Mrkl na hodinky. Byla přesně celá. Nadechl se, okamžik bojo­val s trémou — vždycky měl problém mluvit před davy — a pak rukou zachytil lampu nad stolem. Stíny mu ztuhly na tváři, vpily se do pórů jeho kůže a staly se jeho neoddělitelnou součástí — alespoň pro tuto chvíli — a Gasz by byl přísahal, že se všech pět pozorovatelů zachvělo.

Tedy až na toho, co se zlomeným vazem dál tvrdohlavě zíral do zdi za sebou.

Usmál se tak mrazivě, jak to podle něj uměl jen on sám. A poté přesně tak, jak si to pamatoval z iniciačního proslovu toho kníra­tého generála v podzemní aule, řekl:

„Pánové…“

Dámo…

„…vítejte v projektu Kronos,“ řekl kníratý generál Connelly a dů­ležitě se rozhlédl po svém obecenstvu usazeném v podzemní aule.

Bill Matthews ho ze sedmé řady sledoval s nepřekonatelným skepticismem.

„Vážně na sobě potřebuje mít uniformu, aby tady mohl před­nášet?“ zamrmlal.

„Je to voják, samozřejmě že nosí uniformu,“ poznamenal LJ, který seděl vedle něj. „Neměli bychom spíš hloubat nad tím, proč ty máš na sobě šusťákovku a džíny?“

„Protože tohle není Afrika, ti lidi kolem nejsou povstalci, válka skončila před deseti lety a kvádro mám pořád ještě v čistírně.“

LJ se pohodlně zanořil hlouběji do svého křesla. „Chápu, že je to v souladu s tvým vrozeným negativismem, ale není nic špat­ného na tom, dávat najevo, kdo jsi…“

Generál zbrunátněl, jak nasál do plic další úctyhodnou dávku vzduchu, a jeho mocný baryton opět rozezvučel celou aulu: „Ač­koli je každý z vás z jiné části světa a jiného oborou, jedno máte všichni společné: jste ti nejlepší z nejlepších…“

Bill natočil hlavu a kradmo se porozhlédl po zbytku obecen­stva: téměř stovce těch nejlepších z nejlepších.

Měl dobrou představu o tom, co jsou asi zač. Vojáci. Matema­tici. Úředníci. Logistici, vědci, programátoři, tajní agenti… „CIA, FBI, kontrarozvědka, námořní pěchota…“ vypočítával LJovi na prstech. „No jasně, a pak taky NASA…“ zdůraznil úmyslně. „Nic z toho už dneska neexistuje. Jen relikvie národa mrtvýho dost dlouho na to, aby mu na hrobě rostly kytky. A vsaď se, že polovi­na z nich ještě pořád nosí po kapsách odznaky a plastový legitky.“ Zamračeně sledoval medaile na generálově hrudi, jak hází prasát­ka do publika. „Nedávají najevo, co jsou. Jen to, co byli. Protože dneska už nejsou nic.“

LJ si otráveně sáhl do vnitřní kapsy saka, vytáhl z ní deset let neplatnou permanentku a odhodil ji na vedlejší prázdné sedadlo.

„Měl jsem odletět kolonizovat Mars, dokud jsem měl šanci,“ zamumlal.

Byla to skoro až komická dvojice, Bill a LJ. Možná proto, jak diametrálně byli odlišní — a jak blízko k sobě přesto měli. Bill byl muž se širokými rameny, vypracovaným tělem a tváří ošlehanou těžkými časy od masivní brady až po holou hlavu. Pravda, přes pa­desát let ne zrovna přívětivého života se na něm s každým rokem podepisovalo víc a víc. Udržoval se nicméně v kondici tak, jak mu to jen bolavé klouby dovolovaly, a jeho tělo stále nenechávalo niko­ho na pochybách, že kdyby opravdu chtěl, mohl by holýma ruka­ma uškrtit grizzlyho. Pro něj samého bylo pětapadesát jenom číslo.

Co se vrátil z války, už si vždycky připadal na dvě stě plus.

LJ byl mladší než on — táhlo mu sotva na čtyřicet — a byl to ztělesněný kontrast. Na tuhle událost si sice oblékl sako, ale díky černé kůži, dredům a veselým očím se člověk nemohl zba­vit dojmu, že by mu mnohem lépe sedl pletený svetr v duhových barvách a hraní na bonga na stanici D‑dráhy. „Lee Loyd James. Pracoval jsem na programech družic, které sondují vzdálené planety sluneční soustavy“, by bylo nejspíš to poslední, co byste čekali, že vám řekne při zdvořilostním potřásání rukou na dobročinném večírku nějaké zdravotnické nadace.

Ale to přesně tehdy Billovi řekl.

„Vy jste voják, co?“ zeptal se ho ještě předtím, než se Bill stihl představit sám.

„To je to tak vidět?“

„Srážíte nohy k sobě, když s někým mluvíte. Jako v pozoru. A když odcházíte, vždycky se otáčíte doprava…“

„Bille, dávej pozor, myslím, že tohle bude důležité.“

Kníratý generál se zrovna mohutně nadechl, aby mohl pokra­čovat ve svém proslovu.

„Projekt Kronos není v souladu se zákonem. Možná shledáte, že některé části vašeho programu se nacházejí v šedé zóně morálky. Možná budou v přímém rozporu se vším, co jste kdy považovali za správné a čestné.“ Dramaticky se odmlčel a naklonil se nad řečnic­kým stolkem blíže k publiku. „K tomu mohu říci jediné: překousně­te to, nebo jděte.“ Nechal tu větu okamžik viset ve vzduchu a potom pokračoval: „Rozlučte se s medailemi a čestnými vyznamenáními, s fotkami v novinách a články na e‑síti. Historie nebude vědět, že jste existovali. Veřejnost nesmí vědět, že existujete. Radnice má plné právo vás odsoudit jako teroristy a zločince a věřte, že pokud jí k tomu dáte důvod, nebude váhat tak učinit.“ Další dramatická pauza. „Vaší jedinou odměnou bude vědomí, že činíte svět lepším místem. Attiona City počínaje.“

„Nenapadlo tě někdy, kdo to všechno vůbec financuje?“ sykl LJ. „Když to není Radnice, který soukromník si může dovolit takovouhle parádu…“

„Každej z prvních deseti světovejch leaderů ve zbraňovym průmyslu má ročně větší obrat než mělo usa v posledních dvou dekádách svý existence,“ pokrčil Bill rameny.

„A kolik z nich má zájem na budování společnosti potírající údajnou paranormální aktivitu?“

„Trápí tě to hodně?“

„Trápí mě, že nevím, pro koho dělám.“

„Pro Institut.“

„A Institut je jako co? Je to jenom blbá nálepka. Zkoušels je najít na e‑síti?“

„Co by to bylo za tajnou organizaci, kdyby se dala vyjet na e‑síti?“

„Blaf, to by to bylo. Co když je Institut ve skutečnosti něco jako… Svobodní zednáři? Nebo nějaká nová scientologická sekta nebo…“

„A říkáš, že to by mě mělo trápit?“

„Říkám, že ti to nežeru. Nemáme tušení, pro koho a proč pracu­jeme. Nemáme tušení, kam až tohle sahá. Rozhodně mi nenakecáš, že to v tobě nehlodá.“

„Musím nějak splácet hypotéku.“

LJ se uchechtl. Bill chvíli mlčel. Generál za řečnickým pultem zatím pravidelně střídal další úderné fráze a dramatické odmlky.

„Jsem starej, LJi,“ přiznal nakonec. „Dvacet let jsem zabíjel ve jménu vlády na druhý straně světa a teď jsem tady a…“ a nepo­znávám dnešní svět… „a… už skoro deset let se tady plácám jako ryba na suchu.“

„Mluvíš jako nějakej maniak z 3Souls¹,“ poznamenal LJ.

„A přesně tak nechci skončit.“ Bill vydechl. „Jsem vychovanej válkou, LJi. V ničem jiným už fungovat neumím. A oni mi ji dají.“ Potřebuju si zapálit. „Proto jsem tady.“

„Řekl muž v šusťákovce,“ rýpnul si LJ.

„Ale zmlkni…“

„Pořád to děláš, víš to? Dáváš nohy do pozoru, když…“

Bill vydal sotva slyšitelné zavrčení, ale LJ dobře vědel, kdy přišel čas přestat chytračit.

„Já vím,“ řekl raději. „A já do toho jdu s tebou.“

„Moc dobře víš, že jestli chceš, tak…“

„Prosím tě, sklapni,“ zasmál se LJ.

Bill se usmál rovněž. A dál sledoval generálův proslov.

„…přistoupíme ke jmenování vedoucích jednotlivých oddě­lení,“ říkal zrovna knírač. „Ředitel Paranormální divize Operač­ního oddělení…“

„Dvacet babek, že to bude pan C,“ zavrčel Bill.

„To je můžu rovnou spláchnout do záchoda.“

Generál se nadechl. „Caliban Murphy.“

„No jasně.“

Bill se neubránil nutkání otočit hlavu, aby měl dobrý výhled na podsaditou postavičku muže, kterému už dnes v těchto kru­zích nikdo neřekl jinak než pan C. Hlodavčí obličej s tvářička­mi, které připomínaly křeččí torby, částečně skrytý za drobnými holo-brýličkami, mu zdobil vítězoslavný úšklebek. Buclaté prsty obou rukou splétal ve spokojeném gestu.

Bill toho parchanta nesnášel.

„Ředitel Paranormální divize Výzkumného oddělení,“ pokra­čoval generál, „Vance Murphy.“

A pan V těsně v závěsu, pomyslel si Bill. Oba bratři seděli v po­sluchárně vedle sebe. Byli identickými dvojčaty, která si kdysi bý­vala podobná jako vejce vejci. Dnes už to ale máloco znamenalo. Zatímco pan C si od války už kolikrát musel povolovat opasek o další dírku, pan V se stával čím dál tím vychrtlejší karikaturou lidské anatomie. To ovšem bylo na jeho vzhledu sotva to nej­děsivější. Nejhrůzněji působila jeho tvář. Cokoli kdy totiž bylo lidského v jejích rysech, to už dávno zmizelo pod nánosem kry­cích látek a množstvím chirurgických operací, které měly zakrýt následky mučicích technik afrických povstalců. Dařilo se jim to jenom zpola. Stejně jako se panu V jen zpola dařilo budit dojem lidské bytosti.

„Vedoucí Výcvikového programu speciálních jednotek,“ získal si po chvíli generálův hlas zpět Billovu pozornost, „Bill Matthews.“

A je to, pomyslel si, zatímco generál vyjmenovával další a další jména. Už brzo budeš mít svou válku zpátky…

„…v pozlacené obálce na desce svého stolu naleznete všechny potřebné informace spolu s oddělením, pro které jste byli vybrá­ni,“ dokončil generál o několik minut později.

„Jak se na mě těšíš jako na svého asistenta?“ zamával LJ přelo­ženým kusem papíru.

„Operační oddělení u Céčka by byla lukrativnější pozice, ne­myslíš?“ zeptal se Bill.

„Mají tam hezčí výhled,“ uznal LJ. „To by se mi líbilo, pro případ, že bych se už první týden rozhodl vyskočit z okna…“

„A nyní,“ odkašlal si generál, „promluví pan Green, ředitel Institutu, o tom, co vás čeká v nadcházejících dnech během za­hájení projektu Kronos.“

Válka, Bille…

Už brzo.

¹ „(…) Pro většinu vojáků navrátivších se v roce 2042 z války bylo obtížné se po všech těch válečných hrůzách, které prožili, zařadit zpátky do běžného živo­ta. Mnoho z nich časem našlo místo v syndikátu 3Souls, který jim dal možnost se s tím vyrovnat: vrátit se do ulic velkých měst a chovat se, jako by válka nikdy neskončila. Oběti válečných zločinů jsme už sice spočítali, ale každým dnem k nim přibývají oběti těch, které jsme před deseti lety učili střílet a teď jim vzali všechny terče. Znovu se tak opakuje historie ztracené generace, jen tentokrát se místo básní píší nekrology.“ (J. Garnett pro AC Times, 2043)

© Pavel Bareš, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-055-4

Ondřej Horák: Nebožtík

Ze země fjordů, kde jsou děti odebírány rodičům podivným úřadem a kde ve vězení dlí masový vrah Breivik, přes Osvětim až do Budapešti – do města, kde za druhé světové války Raoul Wallenberg svým statečným chováním zachránil tisíce lidských životů. Taková je v novele Nebožtík cesta mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štěpána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života.

Mladý literát Štěpán Hrdina se poflakuje mezi Oslem, Prahou a Krakovem a jeho hlavní starostí je, jak zabít čas a udělat dojem v intelektuálních kruzích. „Odkaz k Joyceovu textu Stephen Hero se mi líbil, protože jsem to bral jako dobrý způsob, jak pojmenovat toho ,nehrdinského hrdinu‘, kterým je i Štěpán,“ vysvětluje Ondřej Horák ke své nové novele Nebožtík. „Je to pohrdavý a povrchní diletant, který se okázale chlubí znalostmi, jež nemá.“

Ve Štěpánově odysei se zrcadlí jeho znuděnost a osamělost, kterou přebíjí prchavými erotickými dobrodružstvími a mystifikacemi o skvělém životě: „A navíc mohl pořád všemi těmi fotkami a tím, co psal, předstírat, jak že se v tom Norsku na stipendiu nemá báječně. Bylo snadné udělat to tak, aby mu někdo záviděl, i když vlastně závidět nebylo co.“

Při brouzdání po internetu Štěpán narazí na dokument o holocaustu, který ho přiměje k cestě do Osvětimi…

Ondřej Horák (1976) se narodil v Českých Budějovicích, kde se věnoval především fotbalu a stolnímu tenisu. Po příchodu do Prahy studoval gastronomii a literaturu. Jako šéfredaktor působil v literárním časopise Tvar a jako literární redaktor v Lidových novinách a v Hospodářských novinách. V roce 2013 debutoval románem Dvořiště. Vedle toho napsal několik biografických a kratochvilných knih (Prostřeno bez servítků, Životní mač, Tvrdohlavý muž – Stanislav Bernard, Sametání pod koberec, Boží zboží ad.). Sport, gastronomie a literatura zůstávají jeho hlavními zájmy.

Knihu o „hrdinovi naší doby“ vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Bylo mu jasné, že by do Osvětimi přijel už pozdě. Přemýšlel tedy, co má udělat. Nejraději by se vrátil a spal ve své posteli, ale zároveň dobře věděl, že to je jediná věc, kterou udělat nesmí. Cítil se ztracený. Až pak mu došlo, že pojede prostě dál do Krakova, tam přespí a do Osvětimi se vrátí další den.

Vjel do Krakova, našel centrum, zaparkoval u řeky a vydal se hledat hotel. Nejdřív zkusil ten vpravo. Bylo to dobré, měli tam místo. Měli tam místa habaděj, nebyla sezóna. Jen ho upozorňovali, že nemají restauraci, a že je to tedy bez snídaně. Mohl by to zkusit ještě jinde, kde by se o snídani nemusel starat, ale byl tak rád, že to zvládl, a už nechtěl nic zkoušet ani pokoušet.

Vrátil se do auta pro věci a potom vyjel do patra a odemkl si pokoj. Na to, aby šel spát, ale zase bylo ještě moc brzy. Vyhlédl z okna a viděl řeku a podél ní široký chodník. Chvíli obhlížel situaci, načež se rozhodl, že se vydá ještě ven, podél řeky. Doprava, či doleva? Doprava. Podešel most a pak stezka vedla velmi nízko nad řekou a nakonec se dostal až k jejímu konci, kdy se zvedala a mířila mezi domy a na ulici.

Otočil se a vracel se k hotelu. Celý den nic nejedl, možná by se měl najíst. Zamířil do ulice pod Wawelem ústící potom zas do jiné, která vypadala jako hlavní pěší zóna. Vydal se instinktivně doleva. Všude to byl samý kebab nebo uslintané bufety, které nabízely polské speciality a které už stejně měly zavřeno. Došel až na náměstí. V té tmě a umělém nasvícení vypadalo impozantně.

Vybral si gruzínskou restauraci, to byl jediný podnik, který na něj zapůsobil sympaticky. Moc se v těch jídlech nevyznal, a tak si objednal šašlik s opečenými brambory, což mu znělo povědomě, ale stejně úplně přesně nevěděl, co to je. Ovšem ta servírka s drobnými prsy a zářícíma hnědýma očima mu objednávku schválila. Nebavilo ho sice stahovat maso z dlouhé jehly, ale bylo to dobré. Namáčel si ho do omáček a tak se zapomněl, že to málem snědl celé. Když mu to došlo, zarazil se, ale potom pokračoval, a jeho talíř byl na konci skutečně prázdný. Servírka ho obratně sebrala a opět nepatrně přikývla, jako by mu to, že vše spořádal, schvalovala. Nabízela mu ještě dezert, ale ten odmítl, dal si jen malé kafe.

„… dyž chtěj prachy, tak tu svojí kasičku pěkně vytrčí otvorem nahoru, jo, nebo prostě nastaví, ale jakmile si tě vomotaj kolem prstu, už jí maj zase otvorem dolu a tvoje penízky se z ní jenom sypou…“ To Štěpán zaslechl od vedlejšího stolu, kde seděli dva Češi, kteří žili v domnění, že jim tam nikdo nerozumí, a tak bez obalu probírali problémy se ženskými.

Vydal se zpátky do hotelu směrem, o němž tušil, že by mohl být správný. V placatém městě není možné se ztratit nebo minout, věděl. A opravdu trefil bez problémů. Svlékl se, osprchoval, z minibaru si vyndal minerálku a pustil si nejdřív Krátký film o zabíjení a potom ještě Krátký film o lásce.

Ráno vstal brzy a pamětliv toho, že jede do Osvětimi – a taky vybuzen tím, jak mu recepční po příjezdu zdůrazňovala, že snídaně nepodávají –, se nejprve znovu vydal na hlavní náměstí, aby tam někde posnídal. Vešel nakonec do jednoho z hotelů a ze švédských stolů ochutnal leccos. Nespěchal. Jako kdyby věděl, že to všechno bude mít zadarmo.

Když se totiž zvedl k odchodu a čekal, že ho někdo bude chtít zkasírovat, číšník, co tam jenom postával, mu popřál krásný den a otevřel mu dveře. Evidentně ho měl za hosta jejich hotelu a Štěpán neměl sílu tak upřímně usmívajícímu se člověku kazit radost.

Nejprve si myslel, že se sbalí a odjede, ale pak ho napadlo, že bude lepší si tam věci nechat a vrátit se. Bůhvíkdy se dostane zpátky a je dobré mít aspoň nějakou malou jistotu. Připlatit si ještě jednu noc nebyl v poloprázdném hotelu vůbec žádný problém.

Vystoupil na parkovišti před Osvětimí I. Byla tam záplava aut, autobusů

a turistů. U vchodu se táhla dlouhá fronta na lístky. Kdo nechtěl průvodce, měl vstup zadarmo, ale i tak musel čekat na vstupenku. Hned u brány s proslulým nápisem se fotila spousta lidí.

Štěpán obešel plynovou komoru, šibenici a potom nakukoval do jednotlivých baráků a místností, kde byl tu kancelářský nábytek, tu poházená sláma, umývárny či expozice jednotlivých států. A všude na zdech visely fotky tamních vězňů. Největší fronta byla u toho posledního baráku, kam byli vězni zavíráni za trest. Kam byli vězni zavíráni do vězení.

Návštěvníci se sunuli za sebou jako housenky a nahlíželi do bývalých cel, kde se potrestaní vězni děsili, krčili a někdy i jen mohli ve stísněném prostůrku stát

a čekat na smrt. Když scházeli do sklepních cel, Štěpána dloubla nějaká uřvaná stará Ruska v chlupaté čepici loktem do žeber. Samozřejmě se ani neomluvila, naopak po něm zlostně loupla okem, jako kdyby jí překážel.

Vůbec všude slyšel směs nejrůznějších jazyků, samé tlačení, samý shon… Turistické hemžení lecčím připomínalo to, kvůli čemu se tam všichni zastavili. Štěpán prošel pod tou nechvalně slavnou bránou. Za východem si nejdřív skočil na záchod, za který se pro změnu platilo, a potom si v bufetu koupil láhev koly a nějakou obloženou housku zabalenou v celofánu. Jako kdyby to na něj opravdu doléhalo a on chtěl mít pro jistotu něco v kapse kabátu.

Pak zjistil, že ty dlouhé autobusy jezdí do Březinky, a do jednoho na poslední chvíli naskočil. Sundal si čepici, ale asi za tři minuty už viděl známou siluetu vstupní brány s kolejemi. Vešel a pokračoval podél kolejí až k sesutým plynovým komorám a krematoriím. Potom se vydal doprava okolo nějakých čističek a ještě dál mezi Saunou a Kanadou k dalším krematoriím.

U krematoria V vyhodil do koše prázdnou láhev od koly a vůbec si s tím nevěděl rady. Když se pak vydal zpátky kolem Mexika, asi v půli cesty s hrůzou zjistil, že si prošoupal boty, že v té pravé má pod palcem díru, že mu tam zatéká. První den v Osvětimi, a už má špatné boty, a přitom tolik četl o tom, jak je zde nutné mít dobré boty…

Když zase vyšel branou, na obzoru už bylo jasně patrné, že se začíná stmívat. A lidí, kteří čekali na odvoz, bylo hodně. Jeden autobus se naplnil, a stejně tam ještě zůstala spousta lidí. Štěpán začal cítit z lidí určitý neklid, a hned se taky přenesl na něj, navíc když tam mezi loužemi postával s děravou botou. Neklidně popošel a potom si všiml, že na parkovišti jsou i dva taxíky. V jednom, v tom větším, seděli hned dva starší muži, oba na zadní sedačce a mezi nimi kupička karet, na kterou přihazovali.

Ten s tím větším autem byl na řadě, a tak se uvolil, že Štěpána odveze, aniž tu partičku dohraje. Byl to nekonečně hlaholivý stařec. Když vyjížděl a obracel auto, z otevřeného okna hlučel na ostatní lidi poté, co se Štěpánovi snažil navrhnout, že by mohli vzít ještě další, a on by to tak pak nemusel platit sám. Nikdo z davu ale na jeho pokřik nijak nereagoval, jak Štěpán viděl skrze okénko.

Dědek po cestě ukazoval, kde bydlí, vyprávěl, kde až byla fabrika IG Farben, pořád rozhazoval rukama, takže když sjížděli z nadjezdu nad kolejemi, Štěpán už čekal, že nabourají. Ale dědek to ukočíroval a dál vyprávěl, jak byl po válce v Americe, a proto umí anglicky, a dál a dál… Bylo to velice nepříjemné, a tak byl Štěpán rád, když mohl po třech perných minutách zase vystoupit na parkovišti. Dědek ihned odpálil, ale ještě zatroubil a znovu něco z otevřeného okna zakřičel.

Při tom se na Štěpána otočili lidé, kteří stáli na druhé straně silnice, na chodníku, a čekali na autobusy, které podle cedule odjížděly do Krakova. Štěpána teď taky napadlo, že by mohl někomu říct a svézt ho. Ale jak z takového obrovského davu někoho vybrat…? Vždyť by to vypadalo jako selekce a on by ještě v očích té většiny, kterou by tam nechal stát, vypadal jako nějaký necitlivý Sturmbannführer.

Hlavně už rychle pryč z tohohle místa. Když si chvatně sundaval kabát a házel ho na zadní sedadlo, nahmatal v něm něco tvrdého. Byla to ta houska. Vyndal ji. Ještě než nastartoval, ji rozbalil a kousl si. Nechutnalo to dobře, ale položil si ji vedle sebe na sedadlo, že to po cestě třeba dojí.

Když potom stál ve štrúdlu aut u jednoho z mnoha kruhových objezdů a zrovna přemílal v puse další sousto, které si z nudy a nervozity ukousl, uslyšel, že mu pípla zpráva. Bylo to od Jindřišky. Zase nějaký bláznivý citát: Uvedl své roztřesené tlusté tělo do pohybu, ale za živý svět si nedokázal vzpomenout, jak se to dělá, aby člověk vyšel z místnosti.

Zařadil, prudce vjel do mezery na kruhovém objezdu, a teprve pak se rozplakal. Nikoliv kvůli tomu citátu, ani kvůli Osvětimi, nýbrž proto, že si vzpomněl na Jindřišku a uvědomil si, jak mu je blízká a jak je daleko. Zapnul stěrače, ne ani tak proto, že jemně mžilo, nýbrž spíš proto, aby ti, kteří popojížděli v protisměru, nemohli vidět, že mu tečou po tvářích slzy.

Když dorazil k hotelu, cítil se jako odlitý z vosku. Vyšel do pokoje, ale za chvíli ho to zase hnalo ven. Ovšem neměl sílu něco vymýšlet, a tak znovu došel do té gruzínské restaurace, kde se ho opět ujala ta hnědooká servírka. Nejdřív vůbec nevěděl, jestli něco dokáže sníst, potom si v jídelním lístku našel nějakou polévku. Jenže když k němu přišla celá rozzářená a zeptala se, jestli si dá zase šašlik, aby mu ukázala, že si ho pamatuje, jenom zaskočeně přisvědčil.

Tentokrát ale opravdu neměl chuť, ovšem bál se ji zklamat, a tak to do sebe asi za půl hodiny, když už poslední sousta byla studená, stejně nasoukal. Vsrknul malé kafe a odplížil se do hotelu. Nejprve si pustil Umberta D. a potom ještě Lovce jelenů. Když šel ve dvě spát, nedokázal se rozhodnout, jestli si to pouštěl proto, aby zase něco cítil, nebo spíš proto, aby překryl to, co ten den zažil.

© Ondřej Horák, 2017
© Filip Tomáš — Akropolis, 2017

ISBN 978-80-7470-154-2

Jostein Gaarder: Loutkář

Norský autor i ve své nové knížce pro dospělé hýří příběhy.

Tentokrát je vypráví hlavní hrdina Jakop, vážený akademik a vášnivý lingvista, který je natolik osamělý, že navštěvuje pohřby cizích lidí a dává se na smutečních hostinách do řeči s pozůstalými. Díky své sečtělosti a jazykové pohotovosti si pokaždé dokáže vymyslet příběh, který jej k nebožtíkovi váže a zaujmout jím ostatní hosty. Jakop je znalec vztahů a souvztažností mezi indoevropskými jazyky, sám je ale z pletiva skutečných lidských vztahů poněkud vytržen. Má jediného přítele jménem Pelle, se nímž se radí a kterého s oblibou cituje, ale jak se ukáže, i Pelle není tak docela přítel z masa a kostí… Loutkář je dojemný a zároveň provokativní román o osamělosti, vztazích, o tom, jak jazyk a vyprávění utvářejí mezilidská pouta a vazby, o hledání smyslu a vlastního místa ve světě.

V překladu Jarky Vrbové vydává nakladatelství Plus jako jedenadvacátý svazek edice Pestrá řada.

Ukázka z knihy:

Sigrid na konci velkého rodinného stolu vstala a cinkla lžičkou do šálku od kávy. Téměř nikdo si toho nevšiml, protože v sále to šumělo a hučelo. Sigrid si odkašlala a zazvonila na sklenici s nožkou, tentokrát mnohem rozhodněji, a jala se hlasitě a zřetelně promlouvat ke shromážděným.

Drahá rodino! Drazí přátelé a kolegové Erika Lundina, drazí bývalí studenti…

Znovu mi přeběhl mráz po zádech, vrátila se nevolnost a napadlo mě, že tohle možná skončí špatně. Sigrid pokračovala:

Jmenuji se Sigrid a jsem Erikova nejstarší vnučka, dcera Jona-Pettera, který sedí po mé pravici. Je nejstarší Erikův potomek a momentálně drží na klíně zástupce nejmladší generace, ten se jmenuje Morten. Ne, to ne, Mortene! Hezky zůstaň sedět u dědečka… Rodina by tímto ráda poděkovala všem, kdo dnes vyprovázeli Erika na poslední cestě, a jsme vděčni i za to, že se nás tu sešlo tolik. Doufali jsme, že vás přijde hodně, ale nečekali jsme, že tak hodně. Ale přesto tu jeden chybí… dědeček by měl z každého z vás radost!

Ozvalo se několik vzlyků, ale Sigrid se nenechala vyrušit:

Za chvíli se bude podávat pohoštění, najíme se společně a pokusíme se spolu víc seznámit. Postupně bude příležitost i něco říci, ale dejte mi laskavě napřed znamení, protože jak asi víte, mám na starosti organizaci dnešního odpoledne. Na Erikově rozloučení nesmí chybět ani kulturní vložka, to bychom si neodpustili. Ale nejdřív dostanete sušenou šunku se smetanou, míchaná vajíčka, bramborový salát, křehký chléb, pivo a minerálku. Nevíme jistě, jestli se to v tomto domě smí, ale nachystali jsme i sklenku něčeho ostřejšího pro vás, kteří ji zvládnete a kteří už na to máte věk…

Sigrid se podívala na náš stůl a zastavila se pohledem u patnáctileté Mii, ale pak si všimla mne, cizího. Pokračovala:

Je to opravdu smutné, že nám dědeček odešel, ale já vám teď něco povím: Slíbila jsem mu, že vás tu pozdravím všechny dohromady a každého zvlášť. Věděl, že brzy zemře, a měl přání, aby některé z vnoučat bylo toastmaster, jak tomu říkal, a když jsem s ním mluvila naposledy, vzhlédl ke mně a řekl švédsky: Rád bych, abys toastmasterem byla ty. Přikývla jsem, byla jsem nejstarší, a v rodině jsme to už domluvili. Pak dodal: Pozdrav všechny. Nezapomeň ode mne všechny mé přátele a známé naposledy pozdravovat. Dědeček žil v Norsku padesát pět let. A tehdy jsem ho poprvé slyšela mluvit švédsky. Přikývla jsem, možná jsem si utřela slzu. Pak dodal: A musíte zpívat! Musí to být oslava. Skutečná hostina, Sigrid. Opravdová staroseverská pohřební hostina! Slíbíš mi to?

A s těmi slovy, jeho vlastními, vás vítáme na vzpomínkovém setkání za Erika Lundina. Zůstaňte tak dlouho, jak můžete a máte chuť. Sál máme k dispozici až do pozdního večera.

Na stole se objevil bohatý tác se sušeným masem a všichni kromě Mii si z lahví nalili do sklenic pivo. Bylo teplé, ale dvě lahve minerálky nám vyměnili za pivo a to bylo ledové, a sálem procházel mladý muž a naléval zájemcům akvavit.

Na stole nebyly prostřeny likérové skleničky, ale mladík měl v ruce malou tašku s plastovými pohárky a rozhlížel se po hostech, kdo by chtěl nalít. Jak je u nás zvykem, akvavit se nabízel mimo oficiální pohoštění. U našeho stolu s díky odmítla jen Ylva.

Liv-Berit se usmála a řekla mi: Sigrid nám dala úkol. Máme se pokusit navzájem se víc seznámit.Představila sebe a svého muže, tedy tvého bratrance Trulse, své dvě dcery, neteř Ylvu a synovce Fredrika a Joakima.O každém ještě připojila pár slov, a tak jsem se dozvěděl, že Fredrik studuje práva a že Joakim bude za rok maturovat.Tuva studovala operní zpěv a Ylva dokončila magisterské studium religionistiky. Poslední informace mne rozrušila do stejné míry, do jaké vyvede z míry hypochondra, když se dozví, že sedí u stolu s lékařem, ale já jen kývnutím projevil rezervovaný zájem a předstíral jsem, že až do této chvíle mi jména spolustolovníků ani jejich spojitost se zesnulým nic neříkají. Usadili mě sem jako posledního přišedšího, protože jinde nebylo místo. Nemohl jsem přece tušit, že jsem skončil mezi členy profesorovy nejbližší rodiny.

Všichni mě pochopitelně pozorovali. Když je Liv-Berit několika slovy představovala, přesouval jsem pohled z jednoho na druhého. Ostatní se mezi sebou znali.

A vy? zeptala se Liv-Berit nakonec a hřejivě a vstřícně se usmála.

Jsem Jakop, řekl jsem. Nebo jsem mohl říct Jakop Jacobsen. Jak já to komické jméno nenávidím!

Nikdo sice nechtěl slyšet mé příjmení, ale nikdo ze mě ani nespouštěl oči. Liv-Berit se zeptala znovu: A jak jste znal tatínka?

Pověděl jsem jim, že jsem byl v sedmdesátých letech Erikův student, připojil jsem pochvalná slova o jeho přednáškách a doplnil je několika anekdotami z akademického prostředí. Všichni se ale na mě dál dívali, a tak jsem musel pokračovat: Ještě dlouho po dokončení severských studií jsem s ním udržoval kontakty a víceméně pravidelně jsme se scházeli a mluvili spolu o starém germánském náboženství, taková neformální kolokvia, jichž jsem si přirozeně velice vážil…

Ylva mě přerušila. Byla to krásná mladá žena s živým a citlivě reagujícím výrazem. Zeptala se: germánské náboženství?

O něm toho mnoho nevíme. Víme něco od Tacita a zůstala nám pojmenování dnů v týdnu, ale to je tak všechno…

Vypadalo to, že náš hovor nabere směr hnidopišské odbornosti, to nebylo možné přehlédnout. Původně jsem si představoval, že budu u stolu jediný odborník. Kde jsem vzal tu představu, netuším. Ale na to, abych se zvedl a odešel, bylo příliš brzy, anebo příliš pozdě.

Tvůj dědeček byl ze staré školy, řekl jsem. Neboli jak se zmínil pastor, převzal teorie Magnuse Olsena asi tak, jako Magnus Olsen převzal o půl století dříve názory Sophuse Buggeho.

Ylva pokývla. Vyložil jsem si to jako svého druhu souhlas a snad mě tím i vybízela, abych pokračoval. Všichni kolem stolu mi pozorně naslouchali.

Tak jsem pokračoval: Snažil jsem se zaměřit Erikovu pozornost na velký objev George Dumézila. V návaznosti na jeho výzkum jsem ho chtěl upozornit na indoevropskou perspektivu, míním tím indoevropský panteon jako odraz tří tříd neboli stavů ve společnosti. Dumézil viděl paralelu mezi Ódinem a bohem Týrem – jako nejvyššími bohy – ti odpovídají védským božstvům Varunovi a Mitrovi. Náš bůh války Tór s kladivem je analogický s védským bohem blesku Indrou vyzbrojeným vajrou, trojzubcem. A konečně bozi vánové, tedy Njord, Frey a Freya, kteří měli na starosti hospodářské funkce, jsou analogií k védským božstvům-dvojčatům Ašvinům. Takové paralely nachází Dumézil všude v indoevropském prostředí, ve starém íránském náboženství, u Řeků, u Římanů a Germánů…

Ylva nasadila zamyšlený, téměř nasupený výraz a připomněla mi v tu chvíli Renée Zellwegerovou ve filmu, který jsem nedávno viděl v kině Saga. Přitom před několika vteřinami se usmívala od ucha k uchu. Pokývla a zábleskem v oku odsouhlasila mé názory na dědečkovu historickou retrospektivu. Nicméně namítla:

Dumézil nám zanechal řadu podkladů k výzkumu dějin náboženství. Dnes se ale považuje za starou školu. Nebyl to vlastně ani náboženský badatel. Byl to filolog, jazykovědec…

Souhlasně jsem pokývl.

Stejně jako Erik Lundin a Magnus Olsen, řekl jsem. Protože právě jste naznačila, že filologie může být jedním ze zdrojů, jak získat poznatky o náboženské historii. Tam, kde chybí psané prameny a ani archeologie nemá čím pomoci, o krok vpřed nás může posunout srovnávací jazykověda. A váš dě deček Erik a já jsme mnoho let měli obapolný prospěch ze společných rozhovorů. Ještě dlouho poté, co jsem se sám stal profesorem na střední škole, jsme se scházeli, třeba jen přes oběd, a mnoho let jsem ho navštěvoval v jeho pracovně na univerzitě, kde jsme četli staroseverské texty očima Dumézila. Občas jsme i několikrát obešli jezero Sognsvann a obklopeni přírodou mluvili dál. Trochu se stydím, že jsem zůstal učit na gymnáziu a nepostoupil jsem výš v akademické kariéře, ale v hloubi duše jsem veškerou snahu o vědeckou kariéru zanechal. V té době jsme se s vaším dědečkem spíše pro radost začali učit sanskrt. Četli jsme Rgvédu a mnohokrát jsme se skláněli nad trojjazyčným vydáním Bhagavadgíty. Staroseverština a védština jsou dvě strany stejné mince nebo přinejmenším dvě větve stejného stromu, každá větev sice rostla zvlášť, ale na společném stromě.

Pomyslel jsem si, že to stačí. Ylvina tvář byla jako otevřená kniha, pokývla, i když možná očekávala pokračování.

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že Lundin byl nejen její dědeček, ale i odborný školitel.

Řekla: Použil jste výraz „germánská náboženství“. Mohl byste mi podrobněji říct, o čem jste mluvili? Dědeček se nikdy o Dumézilovi nezmínil. Mluvili jsme o Magnusu Olsenovi a třeba i o přednáškách Anne Holtmarkové zaměřených na Vědminu píseň a o jejích poznámkách k pověstem od P. A. Muncha včetně odkazů k jejich francouzskému guruovi, o němž jste mluvil.

Hosté kolem stolu začali ztrácet trpělivost a přestali poslouchat. Fredrik a Joakim už se bavili se sestřenicí Miou. Jistě došli k názoru, že tenhle bývalý student, jemuž nabídli poslední volné místo u rodinného stolu, začal okupovat nepřiměřeně mnoho prostoru.

Já se ale napřímil, podíval jsem se na Ylvu a pokračoval jsem:

Mluvili jsme o Ódinovi. Měl jsem v úmyslu napsat doktorskou práci o Ódinovi z germánské, možná i indoevropské perspektivy. Mnohé nasvědčuje tomu, že Ódin – nebo Wodan či Wotan – má celogermánský charakter jako runy a také je stejně starý.

Aha, řekla. Ódin je zajímavá postava, rozhodně na Severu, ale myslím i z hlediska historického, a ještě hodně se o něm může přemýšlet a psát. Proč jste to vzdali?

Odpověděl jsem: Dumézil umístil naše germánské božstvo do stejné kategorie jako védské božstvo Varuna. Poukázal i na etymologickou shodu mezi Varunou a řeckým bohem Uranem.

Ylva pokývla: To je známé, ale pravděpodobně vykonstruované.

Nenechal jsem se zastavit. Pokračoval jsem: A Varunu s Uranem spojují Ódinovy runy.

Ylva se rozesmála: Já vím. A to je blbost. Doufám, že mi prominete hindskou metaforu: Občas není na škodu rozlišovat mezi výkalem a skořicí.

Dolila si trochu piva a odvrátila pohled k ostatním u stolu a srdečně, ale poněkud přezíravě se znovu zasmála.

Liv-Berit si určitě všimla, že mě to mrzí. Co si může myslet o studentovi, který se objevil po třiceti letech na pohřbu svého profesora? Nevím, jestli ti o tom něco řekla. Ale pak se na mě podívala smířlivým pohledem a zvesela prohlási la: Ylva měla vždycky svou hlavu. A často se kvůli svým názorům dostávala do sporu s učiteli.

Ylva dělala, že poznámku přeslechla. Dál se smála.

Role učitele středního věku, kterého přitlačila ke zdi mladá studentka, se mi nelíbila. Situaci mi nijak neulehčilo ani vědomí, že v diskusi byla koneckonců vyrovnaným partnerem. Ale zachoval jsem dekorum. Abych netěkal pohledem, ale ani se nemusel své oponentce dívat do očí, zadíval jsem se na safírově modrý přívěsek. To třetí oko bylo však stejně jízlivé jako druhá dvě, a já se cítil ještě víc pokořen. Napadlo mě, že je to jistě Ódinovo oko, to, které vložil do Mímiho studny.

Varuna a bůh run Ódin! Něco tak idiotského! Té teorii jsem sám nikdy moc nevěřil. Od doby, kdy jsem byl studentem gymnázia a půjčil jsem si od profesora norštiny překlad Dumézilova Les dieux des Germains, uběhlo téměř čtyřicet let. Už tehdy mi bylo nápadné, že ten Francouz svými etymologickými výklady popustil uzdu fantazie trochu příliš.

Napadlo mě staré známé: „Kdybys býval radši mlčel!“

Kdybych býval mlčel, mohl bych před ní dál vypadat jako dobrý lingvista.

Takto vím jen já, že ve skutečnosti dobrý lingvista opravdu jsem, a zvláště pokud jde o indoevropskou etymologii. Hledání původu slov bylo moje hobby už od mladých let. Dumézil a jeho výklad mýtů mě zajímal jen krátce v sedmdesátých letech. Měl jsem samozřejmě vědět, že od té doby nabralo studium religionistiky zcela nový kurz. Připadal jsem si jako Ibsenův stárnoucí stavitel Solness a Ylva byla v roli mladé nebojácné slečny Wangelové.

© 2016 H. Aschehoug & Co. (W. Nygaard) AS

www.aschehoug.no

Translation © Jarka Vrbova, 2017

Cover Illustration © Aud Gloppen/Blæst

ISBN 978-80-259-0634-7