Erlend Loe: Dopler

Doppler je úspěšný, spořádaný a pilný muž. Má manželku, dvě děti, hezký dům a dobrou práci. Jednoho dne však při cyklistickém výletě do přírody spadne z kola, a jak tak leží v lese na zemi, zaplaví ho klid a mír, jaký už dlouho nezažil. Ty tam jsou starosti s plánovanou rekonstrukcí koupelny, ty tam jsou přihlouplé dětské pořady, které si jeho syn pouští stále dokola, ty tam jsou všechny povinnosti. Doppler v důsledku tohoto zážitku usoudí, že svůj život musí radikálně změnit. Opustí proto dosavadní pohodlnou existenci i rodinu a rozhodne se odejít z města do lesů v okolí Osla. Společnost mu zde dělá losí mládě, jehož matku zabil, aby ve svém novém domově nezemřel hladem. Ke spokojenosti mu chybí už jen nízkotučné mléko...

Doppler je absurdní i vtipný příběh o lidské osamělosti, o soukromém protestu proti společnosti, proti bezduchému konzumu, proti tomu, co se považuje za správné.

Erlend Loe (1969) je jednou z nejvýraznějších osobností současné norské literární scény. Bývá označován za nejvýznamnějšího představitele tzv. nového naivismu, směru, který se objevil v norské literatuře v posledním desetiletí 20. století jako reakce na přeestetizování literatury. Kromě románů píše také knihy pro děti a filmové scénáře. Za svou tvorbu obdržel řadu prestižních ocenění. Debutoval v roce 1993 románem Tatt av kvinnen (Uchvácen ženou), který byl později zfilmován. Nesmírnou popularitu mu vynesla jeho druhá kniha Naiv. Super. (Naivní. Super., 1996, česky 2005), která byla záhy označena za generační a přeložena již do 37 jazyků. Schopnost psát vtipně a srozumitelně o složitých věcech potvrdil autor v mnoha dalších knihách, jejichž hrdiny jsou osamělí podivíni reflektující svůj vztah ke světu, k druhým lidem i k sobě samotnému. Za všechny lze jmenovat romány Fakta om Finland (Fakta o Finsku, 2001, česky 2009), Fvonk (2011), Doppler (2004, česky 2007, 2017) a jeho dvě pokračování Volvo Lastvagnar (Náklaďáky Volvo, 2004, česky 2017) a Slutten på verden slik vi kjenner den (Konec světa, tak jak ho známe, 2015, česky 2018). Z mnoha dalších Loeových knih stojí za zmínku například román Stille dager i Mixing Part (Tiché dny v Mixing Part, 2009, česky 2010), který formou připomíná spíše divadelní hru a zachycuje příběh manželského páru řešícího na dovolené v Německu krizi svého vztahu.

Vydává Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Včera jsem byl bez mléka. Celý den jsem honil to za­tracené mládě. Poté, co jsem ho zahnal do lesa, se sa­mozřejmě celkem rychle vrátilo. A k mému podráždění postávalo hodiny před stanem. Podobně jako studenti na sogneské střední škole – té, co vypadá, jako by byla navržena s myšlenkou, že by mohla odlehčit libovol­nému gulagu. Léta jsem kolem ní jezdil na kole. A teď ji vidím dalekohledem – když se mi chce a když není mlha. Studenti postávají na nárožích v dojemně nepo­hodlných pozicích a přitom se snaží vykouřit toho do zazvonění co nejvíc. Kdyby mělo mládě přístup k ciga­retám, dvakrát by se nerozmýšlelo. Je opuštěné, začíná mu docházet, že svět je krutý, a nevidí žádnou budouc­nost ani smysl čehokoli. Je to od něj samozřejmě nezra­lé přenášet frustraci na mě, ovšem co jiného lze čekat? Je to přece jenom dítě.

Po chvíli nicméně pohár přetekl, dítě nedítě. Ve vší tichosti jsem se oblékl k lovu a vyřítil se ze stanu se se­kyrou zvednutou k úderu, ale ten prťous mi zase unikl. Několik hodin jsem ho honil po okolních stráních. Byli jsme na Vettakollenu, dole u jezera Sognsvann, a do­konce skoro nahoře u Ullevålseteren. Navigace mi uká­zala, že jsme urazili téměř padesát kilometrů průměrnou rychlostí víc než dvanáct kilometrů v hodině. Lesem a kopcovitým terénem. Než jsem se vrátil ke stanu, úpl­ně vyčerpaný, setmělo se. A když se krátce nato mládě opět objevilo, už jsem na to neměl. Kapituloval jsem. Spali jsme ve stanu spolu. Mládě vydávalo překvapivě mnoho tepla. Po velkou část noci jsem ho používal jako polštář, a když jsem se dneska vzbudil, hleděli jsme vle­že na sebe s takovou blízkostí a intimitou, jakou jsem nezažil snad ani s lidmi. Myslím, že jsem ji nezažil ani se svou ženou. Ani v začátcích našeho vztahu. Byla to fakt bomba. Omluvil jsem se mláděti, že jsem mu zabil matku, a ujistil ho, že se už nemusí bát a že odteď může přicházet a odcházet, jak se mu zachce.

Mládě neříká přirozeně nic. Jen se na mě dívá velký­ma důvěřivýma očima.

Je skvělé mít někoho, kdo neumí mluvit.

Včera jsme celý den leželi ve stanu a povídali si. Dal jsem mláděti vodu a přinesl mu větve se šťavnatou kůrou, pro sebe jsem si opekl na ohni velké kusy masa. Svým hřebenem jsem mu vykartáčoval srst a vysvětlil mu, pedagogicky, že když člověk loví losy už po tisíce let, nedělá to pro zábavu, nýbrž prostě proto, že to je životní nutnost. A kdyby měla populace losů možnost rozrůstat se bez omezení, vedlo by to ke katastrofální­mu stavu, řekl jsem, aniž bych úplně věděl, o čem mlu­vím, ale mám dojem, že jsem to někde slyšel nebo četl, a tak jsem to řekl, a pokračoval jsem, že když bude příliš mnoho losů, začnou se šířit nemoci, fyzické i psychic­ké, a nakonec bude v lese panovat opravdu nepříjemná atmosféra. Jen si to představ, vyzval jsem mládě, které by ostatně mělo mít jméno, musím mu vymyslet jmé­no, jen si to představ: zástupy losů nakažených morem a duševně nemocných, kteří bojují o potravu, rozbíhají se s bučením do všech stran a potupně porušují záko­ny lesa a losí etiketu. O něco takového nikdo nestojí. Proto mí předkové lovili losy a proto je dneska lovíme i my. Přestože nepotřebujeme k přežití jejich maso ani kůži, dodal jsem tišeji, lovíme je. Myslíme si, že je prima chodit do lesa střílet losy. Pochopil jsem, že lovci drží pěkně pospolu, řekl jsem, a dnes už je to zvyk. Děláme to ze zvyku. A navíc proto, abychom populaci zabrá­nili v přemnožení, jak už jsem zmínil. Takže tak to je. Ale já jsem tvoji matku nezabil ze zvyku. Zabil jsem ji z nutnosti. Mnoho dní jsem byl bez jídla a od skonče­ní borůvkové sezony jsem se dosyta nenajedl. A je mi líto, že jsem ji zabil nožem, dodal jsem. Bylo to zbyteč­ně brutální, jenže nemám pušku a ani neumím střílet. A pochopím, pokud mi to budeš vyčítat a potácet se ve vztahu ke mně mezi emočními extrémy. To se smí. Sám si musíš tyhle pocity prožít a stanovit hranici tam, kde by podle tebe měla být. Ale měl bys vědět, že jsem při­pravený být ti v tom těžkém období oporou, a mimo­chodem, pokračoval jsem po krátké pauze, tvoje matka by v brzké době pouto mezi vámi surově přetrhla. Od­strčila by tě od sebe a poslala tě do háje. Protože takoví jste vy losi. Vypadáte mile, ale se svými potomky zachá­zíte jako s póvlem. Jste bestie. Porodíte děti, poskytnete jim mléko a trochu výchovy a pak šups, zatímco ony nic netuší, pryč s nimi. Tvoje matka by zanedlouho, možná už příští týden, trvala na tom, abys šel svou cestou a ona svou, a pro tebe by to byl zlý den, den, přes který se většina losů nikdy nepřenese, ale toho ty teď budeš ušet­řen, protože já jsem ji zabil, a místo aby sis ji pamatoval jako matku, která mluví dvojím jazykem, budeš si ji na­vždy pamatovat jako matku, která tu pro tebe neustále byla a kterou ti někdo náhle a nesmyslně vzal, říkal jsem mu a přitom jsem mu kartáčoval srst hřebenem.

Já jsem mimochodem taky nedávno někoho ztratil, pokračoval jsem. Ztratil jsem otce. Sotva jsem ho znal. Nikdy jsem mu neporozuměl. A teď je pryč. Takže svým způsobem jsme na jedné lodi. Ty jsi ztratil matku a já otce. A místo abys obracel svou zlost proti mně, měl bys ji obracet proti panu Düsseldorfovi z ulice Planet- veien. Dlouho jsem měl zajištěný přístup k jídlu z jeho sklepa, vysvětloval jsem. Jeho nebožka manželka stihla zavařit tolik ovoce, že by to jednomu člověku vystačilo na celý život, a navíc má pan Düsseldorf mrazák nacpa­ný šunkou i jinou masitou potravou, a poté, co jsem několik týdnů podrobně studoval okolí, jsem zjistil, že do Düsseldorfova domu se lze dostat nejsnáze a že Düsseldorf tomu sám napomáhá tím, že je nepozorný a celkově otupělý, a ke všemu trochu holduje alkoholu, takže zatímco on si po večerech stavěl své nesmyslné modýlky z války, samá vozidla z druhé světové války, která vyrábí v měřítku 1:20 nebo jakém, samozřejmě přehnaně svědomitě a ve správných barvách, dostal jsem se vždycky do domu dveřmi na zahradu, které zů­stávaly po většinu léta otevřené, a sešel jsem do sklepa, kde jsem si bez ostychu nabral dobrot, šup s nimi do batohu a zase pryč, zahradou a zpátky do lesa. Zdálo se mi, že s tímhle uspořádáním jsme jak pan Düsseldorf, tak já velmi spokojení. On má přece všechno, co tady na Zemi potřebuje. Velký dům, zásoby jídla, podle bankovních výpisů na sekretáři vedle dveří do sklepa i spoustu peněz, a navíc koníčka, který očividně napl­ňuje a obohacuje jeho existenci. Těžko si lze představit, po čem víc by mohl toužit, sdělil jsem mláděti. Skoro jsem začal věřit tomu, že kdybych u něj zazvonil a pří­mo se ho zeptal, jestli bych si občas nemohl zaskočit do jeho domu a posloužit si z přebytků ve sklepě, s úsmě­vem by mi to dovolil. Jenže později musel změnit ná­zor, protože jednoho dne před nedávnem byly dveře na zahradu zavřené a objevily se tu cedule a nálepky o alarmech a centrálách a zločinu a trestu.

Takhle to dopadlo. Lidé se zavírají uvnitř a jeden druhého se bojí.

A tak jsem tu zase stál s prázdnýma rukama, a jak dny plynuly, začal jsem, což je přirozené, dostávat hlad.

A ten hlad rostl a rostl, až jsem nakonec neviděl jiné východisko než přilákat tvou matku a ze zálohy jí za­bodnout do hlavy ten velký nůž. Tak se tedy věci mají. Hlad na nás takhle působí. Všechno ostatní se zdá ne­důležité. Člověk prostě musí mít jídlo, řekl jsem losí­kovi. To možná znáš sám, nebo možná ne. Doufejme, že ne.

Copyright © Cappelen Damm AS, 2004

Translation © Kateřina Krištůfková, 2007, 2017

ISBN 978-80-7473-523-3