Albert Jack: Smáli se Galileovi!

„Kniha Alberta Jacka obsahuje nepřeberné množství zajímavých informací, jež obohatí každou konverzaci! Díky nim budete na příštím večírku za hvězdu!“ Tak komentoval americký Library Journal vydání populárně naučného díla s podtitulem Jak velcí vynálezci vytřeli zrak svým kritikům. Autor, britský spisovatel a historik, předkládá humornou formou více než devadesát příběhů vynálezů a objevů – od Archimedova šroubu až k tryskovému motoru, od podprsenky až po suchý zip – které zásadně změnily v uplynulých staletích životní styl lidí. Současně nás seznamuje s těmi, kdo prohlásili, že to nikdy nebude fungovat. Koneckonců, když Galileo poprvé přišel s myšlenkou, že Země není středobodem vesmíru, také se mu smáli.

„Objevujeme a vylepšujeme již od pradávna. Jako druh jsme se dostali tam, kde nyní jsme, právě díky lidem, kteří riskovali a nenaslouchali radám moudřejších – a právě

o tom je v kostce tato kniha. Je až neuvěřitelné, když si uvědomíme, že jediné, co se

po 6000 letech inovací a vynálezů vůbec nezměnilo, je lidský mozek,“ píše v úvodu své knihy Albert Jack. Mezi jiným připomíná, jak v roce 1916, kdosi prohlásil o rádiu: „Ta bezdrátová hudební krabička nemá vůbec žádnou obchodní hodnotu. Kdo by platil za zprávu, která není poslaná jedné konkrétní osobě?“ A to samé říkali o televizi, když byla odmítnuta coby novinka. „Americké rodiny nebudou sedět okolo překližkové krabice a hodiny v kuse na ni zírat.“

Jack představuje příběhy novátorských a zvídavých myslí z oblasti vědy a techniky, stravování, populární kultury a obchodu a průmyslu, uvádí i náhodné, utajené a absurdní vynálezy. Jednu kapitolu věnuje vynálezcům, kteří svým objevům obětovali život. Jeho poučná a zábavná kniha je především příběhem vytrvalosti tváří v tvář kritice, aroganci, elitářství a neznalosti.

Albert Jack (*1964), vlastním jménem Graham Willmott, je anglický spisovatel a historik. Do paměti britských čtenářů se zapsal již svou první knihou Red Herrings and White Elephants, v níž se zabývá původem anglických frází a idiomů a která se stala bestsellerem. I v dalších titulech, včetně Smáli se Galileovi, autor dokazuje, že je odborníkem na vysvětlování nevysvětlitelného.

Česky knihu vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Podprsenka

S vynálezem podprsenky je spojeno několik zajímavých momentů. Začněme tím, že původní žádost o patent byla na americký patentový úřad doručena 12. února 1914. Podala ji tehdy třiadvacetiletá Mary Phelbs Jacobsová (1891–1970). Maryin život byl sám o sobě zajímavý, později se k němu vrátíme. Co mě však opravdu zaujalo, bylo datum tohoto vynálezu. Pokud vezmu v úvahu to, že ženská poprsí existují odedávna, vyvstává před námi otázka: Jak to bylo před rokem 1914? 

Ženy přirozeně vždy nosily nějakou podporu. Nejstarší písemné záznamy, které pocházejí ze starověkého Řecka, prozrazují, že ženy nosily oděv navržený speciálně na podporu poprsí. Nazýval se apodesmos, což lze přeložit jako „prsní pás“. Také je známo, že Římanky si hrudník obvazovaly, když se měly zapojit do pohybově náročnějších činností jako sport či boj. V nedávných letech objevili archeologové v Rakousku čtyři kusy oděvu, které se skládaly ze dvou lněných košíčků s popruhy přes ramena a okolo těla.

Za pomoci karbonového datování se vědcům podařilo určit, že pocházejí z doby mezi lety 1440 a 1485. Zároveň také víme, že Kateřina Medicejská, manželka francouzského krále Jindřicha II., v padesátých letech 16. století zakázala na svém dvoře, co sama nazvala „širokým pasem“. Pro vznešené dámy to znamenalo, že se po následujících 300 let musely soukat do těsných korzetů vyztužených velrybími kostmi, které se vzadu pevně utahovaly.

Přestože se móda v průběhu let měnila, toto utrpení pokračovalo až do začátku 20. století, kdy se v roce 1910 svého prvního plesu zúčastnila devatenáctiletá příslušnice vyšších vrstev Mary Phelps Jasobsová. Podle všeho si Mary svůj první večer

ve společnosti vůbec neužila, neboť korzet a jeho kostice jí jednak byly velmi nepohodlné, jednak se jí do něj nevešlo její obzvlášť bujné poprsí. Ve výsledku to vypadalo, jako by měla k hrudi připevněné jedno obrovské ňadro. Mary se rozhodla, že takovou podívanou již podruhé nikomu nedopřeje. S pomocí své služebné a za použití dvou hedvábných kapesníků spojených růžovou stuhou její poprsí na dalším plese udrželo tvar po celý večer. Za pár týdnů již Mary vyráběla podobné kousky pro své kamarádky i příbuzné a v listopadu 1914 si zažádala o udělení patentu na svou „podprsenku s volnými zády“.

Jde zřejmě o nejlepší načasování v historii dámského spodního prádla (respektive v historii průmyslu jako takového). Nedlouho poté totiž Americká válečná rada pro průmysl vyzvala ženy, aby přestaly nosit korzety, neboť by se kovy použité při jejich výrobě mohly využít jinak. V Evropě totiž zrovna zuřila první světová válka. Nastalé situace využila connecticutská společnost Warner Brothers Corset Company, která Maryin patent koupila za pěkných 15 000 dolarů (v přepočtu na dnešní peníze přibližně 375 000 dolarů). Mary Jacobsová se ve svých čtyřiadvaceti letech stala velmi bohatou dámou, ale společnosti Warner Brothers se investice vyplatila i tak, protože během následujících dvaceti let na ní vydělala přes 15 milionů dolarů. (Mimochodem, bojkot korzetů přispěl 

k válečnému úsilí více než 28 000 tunami oceli, což je dost na postavení dvou bitevních lodí.)

Maryin život byl však i nadále zajímavý a vzrušující. Krátce poté, co se její první manžel vrátil z války a propadl alkoholu, se s ním rozvedla. Posléze si začala s o sedm let mladším Harrym Crosbym. Byl to skandál, kvůli němuž dvojice utekla do Paříže, kde si díky jejímu příjmu i Harryho 12 tisícům dolarů ročně ze svěřeneckého fondu užívali života na vysoké noze. V Paříži žili v otevřeném manželství, oba měli nesčetně milenců a milenek. Společně také založili vydavatelství Black Sun Press, jež do světa literatury uvedlo spisovatele takového formátu, jako byli James Joyce, Ernest Hemingway, D. H. Lawrence, T. S. Eliot či Ezra Pound. Mary prožila dlouhý dekadentní život, který v roce 1970 utnul zápal plic. V šedesátých letech 20. století se jí poštěstilo být svědkem proslulé kampaně za ženská práva, při níž se pálily podprsenky. Toto nadšení bezesporu sdílela.

Joseph Knox: Sirény

Sex, drogy a Manchester – pro mladého detektiva Aidana Waitse osudová trojice. Potom co na něj praskne drogový prohřešek, dostane na výběr: buď si u policie, a vlastně ani nikde jinde už neškrtne, nebo se pokusí v utajení odhalit největší manchesterský drogový gang. A že to nebude zrovna bezpečná akce, Aidanovi dojde ve chvíli, kdy kolem něj začnou mizet mladé dívky a objevovat se mrtvoly. Pozná Aidan, co je černé a co bílé i v šedých stínech Manchesteru? A jaké tajemství skrývá on sám? Brilantně vystavěný detektivní román s atmosférou temnější než asfalt nočních ulic…

Joseph Knox je nákupčím krimi žánru v největším britském knižním řetězci Waterstones. Díky tomu má obrovské zkušenosti, které zúročil ve své vlastní detektivní sérii s mladým, kontroverzním detektivem Aidanem Waitsem, zasazené do manchesterského podsvětí. První kniha Sirény vyšla v lednu 2017 ve Velké Británii a ihned se umístila v žebříčku Sunday Times. Autor chystá celkem tři díly série s Aidanem Waitsem. Lee Child se o knize nechal slyšel: „Noirovka ostrá jako břitva…“  

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Po tom všem jsem nastoupil zpátky na noční. Na denní by mi už nikdy nikdo nevěřil. Ve čtyři ráno jsem vyjížděl k tísňovým hovorům, chodil nahoru a dolů po vypnutých eskalátorech a hlavně se snažil příliš nemyslet. To mi kdysi šlo. Ani se mi nechtělo věřit, když mi o pár měsíců později začala od úst vycházet pára. Znovu přicházel listopad.

„Venku zase padaj sračky,“ ulevil si parťák a odmítl vylézt z auta. Občas tím myslel kroupy, jindy déšť se sněhem. Dnes přišel přívalový déšť.

Blýskalo se a z ulic se smývala špína. Vystoupil jsem z auta a parťák mi podal noviny, kterými jsem si chránil hlavu před deštěm.

O policejní asistenci si zavolal majitel jednoho sekáče. Sledoval jsem, jak hýbe ústy. Chtěl po mně, abych vystrnadil párek bezdomovců, kteří se schovali před deštěm ve vchodu do budovy. Moc mi to nedávalo smysl, ale abych pravdu řekl, skoro jsem ho neposlouchal. Pod nosem měl chomáč slepených uhlově černých chlupů, který mi připomínal Hitlerův knírek.

Podíval jsem se na vágusáka s vágusačkou, kteří spali ve dveřích, sjel majitele za to, že zbytečně maří policejní čas, a prošel lijákem zpět do auta.

Vlezl jsem dovnitř a parťákovi jsem jako trest za to, že nešel se mnou, vrátil mokré noviny. Podíval se na mě a pak na zmáčenou přeloženou titulní stranu.

„Četls to?“ zeptal se mě. V rukou držel noviny a čekal, jak zareaguji.

„Takovou smrt si nikdo nezaslouží, co?“

Fotografie byla rozpitá deštěm a stejně tak byl rozmazaný i text, ale já tu holku na obrázku přece jen poznával. Patřila k trojici dívek, které jsem minulý rok jen letmo poznal. V podtitulku se psalo, že jí v době smrti bylo třiadvacet let. Dvaadvacet, když jsem se s ní setkal já. Vyhlédl jsem z okénka a pozoroval, jak se do ulic vrací listopad. Tahle byla poslední.

Parťák se naklonil ke mně a hřbitovně si odkašlal. „No ták,“ řekl. „O co tam šlo? Co se tam stalo?“

„To se ptáš na špatném místě.“ Já pouze věděl, kde to celé před rokem začalo. Věděl jsem o svých třech přešlapech a o důvodech, proč jsem jim nedokázal předejít. Co se stalo s těmi dívkami, s těmi ženami, které na krátkou dobu vkročily do mého života, na chvilku ho změnily, jsem mu vysvětlit nedokázal. Beztak by nepochopil jejich smích, jejich rozhořčení, jejich tajemství. Celý zbytek noci jsem se díval po lidech v ulicích, po holkách, po ženách, a měl jsem pocit, že před očima vidím životy, které ty tři už neměly šanci prožít.

Domů jsem se dostal nad ránem. Namíchal jsem si drink a posadil se.

Chvíli jsem na rádiu přehazoval stanice, ale pak už jsem to nedokázal déle odkládat. Znovu jsem si přečetl ten novinový článek a poprvé po několika měsících jsem si dovolil se nad tím vším pořádně zamyslet.

„Tímhle zabiješ i mě,“ řekla.

Co se tehdy vůbec stalo?

Copyright © Joseph Knox 2017

Translation © David Koranda, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0728-3

Cyril Horáček: Vzpomínky z mého života

Cyril Horáček (1862–1943) byl národohospodář a profesor politické ekonomie na právnické fakultě české univerzity v Praze. Po vzniku Československa se za agrární stranu aktivně angažoval v politice.

V roce 1919 byl krátce ministrem financí a v roce 1920 se stal historicky prvním předsedou senátu Národního shromáždění. Horáčkovy rozsáhlé paměti, zachycující jeho životní úděl od narození do roku 1939, jsou unikátní sondou do myšlenkového a společenského světa předního českého vědce, který měl ambice prosadit se v politice a bedlivě sledoval a komentoval veřejný život. Současně jsou i osobní kritickou reflexí českého politického, hospodářského a vědeckého života za Rakouska-Uherska a první republiky. Edice pamětí je uvozena studií, která přibližuje Horáčkovu osobnost a jeho celoživotní působení.

Vzpomínky Cyrila Horáčka vydává jako 12. svazek edice Ego Nakladatelství Lidové noviny. Knižní vydá ní edičně připravil Svatopluk Herc. Ten v ediční poznámce uvádí: „Cyril Horáček (1862–1943) začal psát paměti v roce 1922 po svých šedesátých narozeninách. Dosáhnutí této věkové hranice, což v tehdejší době nebylo zdaleka samozřejmostí, jej přimělo, aby urychleně zaznamenal klíčové momenty svého života předtím, než se jeho životní běh uzavře. Podle svědectví Horáčkovy vnuč­ky Jiřiny Klenkové psal životní vzpomínky primárně pro své potomky. Horáček žil ještě celých dvacet let a své memoáry ukončil rokem 1939. Zachycují dlouhé a turbulentní období tři čtvrtě století od jeho narození do počátku okupace čes­kých zemí nacistickým Německem.“

Naše ukázka se vztahuje k dění 28. října 1918 a dnů těsně kolem.

Ukázka z knihy:

Na počátku října měl agrární poslanec Staněk v poslanecké sněmovně velmi propukati vojenské vzpoury, noviny začaly psáti opět směleji. Celý státní aparát byl jaksi zaleknut a ohromen, bylo zřejmo, že situace jest neudržitelna. Tehdy po­kládaly obě české socialistické strany, mezi nimiž byly rozdíly více jen osobní než věcné, za vhodno uspořádati dne 14. října 1918 revoluční puč pro socialistickou republiku. Ale projev ten byl předčasný, nebyl dostatečně připraven, občanské strany o něm nebyly ani zpraveny, a setkal se s fiaskem. V Praze jen šťastnou náhodou nedošlo ke krveprolití a zástupy dělnictva byly vojskem záhy rozehná­ny. Podobně v některých venkovských městech, kde strhávány státní odznaky, řezána jablíčka na vojenských čepicích664 atd. Jen pozdější zdařený převrat, jenž následoval po 14 dnech, zachránil tehdejší nepředložence před těžkými následky.

V tu dobu žádali vůdcové českých politických stran o povolení k zájezdu do Švýcar, aby se tam sešli se zástupci české zahraniční emigrace. Vláda Hussar­kova povolení dala, ačkoliv v kroku takovém ještě před čtvrt rokem by se byl spatřoval čin velezrádný. Tak odjeli Kramář, Klofáč, Šámal, Preiss a ještě někteří do Ženevy a v Praze zůstali z předsednictva Národního výboru jen Švehla, Ra­šín (zástupce Kramářův), Soukup a Stříbrný (zástupce Klofáčův). Z front při­cházely stále vážnější zprávy a Hussarek žádal české poslance, aby se odebrali k českým vojenským oddílům a vyzvali je k vytrvání. Poslanci však odmítli. Hussarek nato odstoupil a císař Karel povolal v čelo vlády profesora Lammasche, známého sympatického pacifistu, jenž navrhl reorganizaci říše ve smyslu spolku samostatných států. Ale i na to bylo tehdy již pozdě. Ve Vídni za českou delegaci setrval poslanec sociálnědemokratický Tusar, jenž odtamtud telefonicky uvě­domoval Národní výbor v Praze o řítících se událostech. Tak nadešel rozhodný den 28. října 1918.

Bylo to pondělí a měl jsem ráno na fakultě politická rigoróza. Záhy došly tam zprávy, že ministerstvo Lammaschovo a nový zahraniční ministr Andrá­ssy přijali podmínky příměří Wilsonem formulované, mezi nimi tedy i pod­mínku naší politické samostatnosti.665 Na Václavském náměstí z domu redakce Politiky666 vlaje prý prapor a kupí se zástupy lidí. Po zkouškách jsem tam hned spěchal a vskutku lidé četli tam redakční plakát o přijetí Wilsonových podmínek. Všude byl ruch a jásot, tvořily se houfy, řečnilo se na různých místech a deba­tovalo. Běžel jsem domů a potkal v průchodě Měšťanské besedy667 redaktora Času Cyrila Duška a tázal se ho, ví-li již novinku, že jsme samostatným státem? Nevěděl ku podivu ničeho, ač byl také členem Maffie!

Mezitím v Praze zbylí členové Národního výboru vyvinuli horečnou čin­nost. Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný spěchali hned ráno do Státního obilního ústavu a prohlásili tam, že přejímají jeho správu jménem Národního výboru, pak odebrali se za týmž účelem na místodržitelství, kde zastihli pouze náměstka místodržitelova Jana Kosinu, poněvadž místodržitel Max Coudenhove odejel den předtím do Vídně. Nato učinili totéž na zemském vojenském velitelství, v zem­ském správním výboru a na policejním ředitelství. Nenalezli sice nikde velké ochoty, překvapení držitelé ústředních a zemských úřadů projevovali zdráhání, vymlouvali se na nedostatek instrukcí atd., ale skutečného odporu se neodvá­žili. Zajištěno také zemské finanční ředitelství, zemská školní rada, poštovní ředitelství, trestní zemský soud a jiné úřady. Tam, kde byli v čele uvědomělí Češi, ponecháni na svých místech, jinde byli šéfové úřadů posláni na dovolenou, jako např. prezident vrchního zemského soudu dr. Wessely, policejní prezident dr. Kunz, a nahrazeni našinci. Zvláštní zásluhu o zamezení krvavé srážky získal si tento den Jaroslav Mattuš, pohnuv důstojníky alarmované posádky pražské, jež sestávala po většině z vojínů národnosti rumunské, k opětnému odtáhnutí do kasáren a vyjednav na místním velitelství pražském jakési příměří až do vyjas­nění situace. Také dr. Winter prý v tom směru jednal s generálem668 Zanantonim.

Tak proveden převrat v Praze celkem hladce a bez jediného výstřelu. Po ulicích proudily davy lidí, na náměstích se řečnilo, všude byl shon a rozruch. K večeru svolán Národní výbor k plenární schůzi do Obecního domu u Prašné brány. Na cestě tam setkával jsem se v postranních ulicích s tlupami vojska v bi­tevní výzbroji. Ale chovaly se klidně a přičiněním Mattušovým ještě téže noci byla většina cizího vojska dopravena po dráze do svých domovů.

Schůze Národního výboru konala se v menší místnosti. Nálada byla vzru­šená, ale vážná, nevěděloť se, co nejbližší budoucnost přinese. Švehla referoval o všem, co se ten den stalo. Žádal o klid a přál si nekrvavé provedení celé re­voluce. Pak podával referát dr. Rašín. Debata nebyla veliká ani dlouhá a byla vedena pod dojmem velikosti chvíle. Dr. Scheiner objevil se v sokolském stej­nokroji a dal Sokolstvo Národnímu výboru k dispozici. Celkem vládl optimism, ale ukázalo se později, že nebyl zcela oprávněn a že bylo jen výsledkem šťastné náhody a skutečného rozkladu starého Rakouska, že převrat proveden byl tak klidně a bez obětí, jak se stalo. Ku konci schůze dostavil se totiž do Národní­ho výboru zemský vojenský velitel polní zbrojmistr669 Kestřanek a podmaršálek Zanantoni, aby projevili výboru svou povolnost. Objevilo se později, že to byla lest na uchlácholení výboru, který v té věci nepočínal si dosti opatrně, uvěřiv oběma generálům a ponechav je bez dozoru.      Když totiž druhého dne ráno dne 29. října670 přišla deputace Sokola s čes­kými důstojníky, kteří se zorganizovali na Žofíně, do zemského vojenského veli­telství, bylo nádvoří jeho plné vojska, deputace nepřipuštěna a naopak dán rozkaz k jejímu zatčení. Zjistilo se pak, že generální štáb byl po celou noc v činnosti, ze­jména šéf jeho, plukovník Stusche, pověstný svými politickými raporty o našem hnutí národním, že telefonoval s Vídní (z nevysvětlitelné neopatrnosti ponechána Kestřankovi volná linka), alarmovány cizí posádky, aby přijely do Prahy na po­moc atd. Ano, nalezena již vytištěná vyhláška o stanném právu, podepsaná gene­rálem Kestřankem a prezidentem vrchního zemského soudu Wesselym. Kdyby toto stanné právo bylo bývalo prohlášeno a provedeno, mohli všichni členové Národního výboru (a já s nimi) druhého dne viseti.

Na štěstí, výzva k zatčení Sokolů selhala. Rumunští vojáci na nádvoří budovy odepřeli důstojníkům svým poslušnost a odtáhli do kasáren. Deputace vynutila si pak přístup do velitelství, generálové Kestřanek a ostatní viděli, že je vše ztraceno, a vzdali se. Byli propuštěni a bezpečně dopraveni za hranice repub­liky.671 Myslím, že tato velkomyslnost nebyla na místě a byla slabostí, zejména pokud šlo o plukovníka Stusche. Kdyby se byl plán jeho zdařil, bylo by to bývalo odpykalo mnoho lidí životy a osvobození naše bylo by stálo ještě mnoho krve a obětí. Ovšem štěstím také bylo, že vláda ve Vídni stála pod dojmem katastrofy na bojišti, že celá armáda nalézala se v rozkladu, a že tedy vlastně nebylo již výkonné moci, která by revoluci pražské mohla zabrániti.

Tak pro Prahu další nebezpečí prozatím odstraněno. Ale jednalo se i o ven­kov, Moravu, Slovensko. Zřizovány všude místní národní výbory, jimž poslány instrukce, jež vybaveny mocí exekutivní a jež prováděly převrat po pražském způsobu. Tak zejména i v Brně. Největší nebezpečí bylo v krajinách německých. Tamní obyvatelstvo bylo ale velmi polekáno a poplašeno a nekladli vážný odpor. Vlastně pokusili se oň, žádajíce o brannou pomoc z Vídně i Drážďan, jak se poz­ději sami přiznali, ale marně. Prohlásili sice samostatnost tzv. Sudetenlandu,672 ale nebyli dostatečně organizováni, soustředili se ve Vídni a odtud ovšem rozptýlené německé území nemohli ovládati. Postrádali také účinné opory vojenské. Byla zprvu obava v příčině domácího německého vojska, a proto poslanec Udržal vyslán byl k vojenskému velitelství v Litoměřicích. Tamní velitel neuznal Národ­ního výboru a dal vyhýbavou odpověď. Ale rozklad rakouské armády byl již tak úplný, že ani v německých částech Čech a Moravy nebylo pomyšlení na potlačení převratu.    

Ve Vídni vyvolaly zprávy z Prahy zděšení, místodržitel Coudenhove se rychle vrátil do Prahy, ale byl již na nádraží očekáván Sokoly a vzat prozatím do „ochrany“, později propuštěn za hranice. Prezident dr. Wessely, jenž dal sou­hlas ke stannému právu, spáchal za několik dnů sebevraždu.673 Tak převrat ze dne 28. října proveden jak zásluhou svých osnovatelů, tak i shodou příznivých okolností celkem nekrvavě. Tímto dnem stali jsme se opět po třech stech letech samostatným suverénním národem a ve svém jásotu a nadšení jsme se domníva­li, že samostatnost naše zabezpečena jest na věčnou budoucnost. Bohužel se uká­zalo, že to byl strašný klam.

Poznámky v textu:

663 Bylo to na schůzi 2. října 1918. Celý text Staňkova vystoupení viz Stenographisches Protokoll. Haus der Abgeordneten. XXII. Session. 85. Sitzung am 2. Oktober 1918, s. 4314–4321. Dostupné online na adrese http://alex.onb.ac.at/spa.htm. V českém překladu pak viz Domov za války. (Svědectví účastníků). Díl V. Redaktor Alois ŽIPEK, Praha 1931, s. 409–417.

664 Tzn. vojenské odznaky.

665 Jednalo se o tzv. Andrássyho nótu z 27. října 1918, kterou rakousko-uherský ministr zahra­ničí vyjádřil souhlas s mírovými podmínkami amerického prezidenta, formulovanými v jeho nótě z 18. října téhož roku.

666 Rozumí se Národní politiky.

667 Měšťanská beseda se nacházela v letech 1870–1939 ve Vladislavově ulici č. 20.

668 Eduard Zanantoni nebyl generál, ale polní podmaršálek.

669 Paul Kestřanek nebyl polním zbrojmistrem, ale generálem pěchoty.

670 Níže popisované události se ve skutečnosti odehrály až 30. října.

671 K vojenské stránce převratu srov. zejména Jaroslav ROŠICKÝ, Rakouský orel padá. Jak byla naše revoluce doma připravena a 28. října 1918 provedena vojensky, Praha 1933.

672 Kromě provincie Sudetenland (severní Morava a Slezsko) s centrem v Opavě vytvořili Němci provincii Deutschböhmen (severní a západní Čechy) se sídlem v Liberci. Kromě toho jako přímá součást Německého Rakouska vznikly provincie Böhmerwaldgau (jižní Čechy) se síd­lem v Českém Krumlově a autonomní kraj Deutschsüdmähren (jižní Morava) s centrem ve Znojmě. Všechny tyto quasi státní útvary však neměly dlouhého trvání.

© Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2017

Editor, Study © Svatopluk Herc, 2017

Cover © Milada Hartlová, 2017

Všechna práva vyhrazena / All rights reserved

ISBN 978-80-7422-577-2

A. J. Finn: Žena v okně

Anna Foxová žije sama a samotářsky ve svém krásném newyorském domě, ze kterého se neodvažuje vycházet ven. Dny tráví popíjením vína, sledováním starých filmů, vzpomínáním na staré časy… a špehováním svých sousedů. Pak se do domu přes ulici přistěhují noví sousedé: otec, matka a jejich dospívající syn. Perfektní rodina. A Anna z okna zahlédne něco, co neměla Její už tak nejistý svět se začne rozpadat a na povrch vypluje šokující tajemství. Co je pravda? Co představa? A kdo je v nebezpečí? Jedno je jisté: nikdo a nic není takové, jak se zdá. A pokud se to opravdu děje, není to paranoia…

Čeští čtenáři mají možnost seznámit se thrillerem amerického autora jako první na světě. Americké vydání je plánováno na 23. ledna 2018.

Autor skrytý za pseudonymem A. J. Finn působí jako literární kritik a vysoce postavený zaměstnanec nakladatelství HarperCollins. Stejně jako ústřední postava knihy je však také milovníkem starých filmů. Ostatně kniha představuje svéráznou poctu dnes již klasickému Hitchcockovu Oknu do dvora, jakož i řadě dalších slavných noirových snímků. Také podle Ženy v okně vzniká film, který by měl mít premiéru příští rok na podzim.

Román pochválili například Stephen King či Val McDermidová. A Gillian Flynnová se nechala slyšet: „A.J. Finn vytvořil noirový román nového tisíciletí. Je plný fascinujících postav, úžasných zvratů a má báječnou vypravěčku…“

Knihu vydává nakladatelství Motto. Žena v okně je prvním titulem, který vychází v nové edici TOP thriller. Do té by měly být zařazovány nejlepší knihy žánru z produkce celé skupiny Albatros Media, do níž Motto také patří.

Ukázka z knihy:

JEDNA

NEDĚLE 24. ŘÍJNA

Její manžel už je skoro doma. Tentokrát ji načapá.

V oknech na čísle 212 nevisí jediný proužek záclony, jediná lišta žaluzie. V tomhle městském domě s červenou fasádou kdysi bydleli novomanželé Mottovi – tedy až donedávna, kdy přestali být nejen novo-, ale manželi vůbec. Ani s jedním jsem se nikdy nesetkala, ovšem dodnes se na ně čas od času mrknu na internetu: na jeho profil na LinkedIn, na její facebookovou stránku. Stránka Macy’s je stále registruje jako čerstvě sezdaný pár. Pořád bych jim mohla koupit příbory.

Jak říkám: v oknech není jediná výzdoba. A tak číslo 212 jen prázdně hledí do ulice s nerudným a syrovým výrazem a já jeho upřený pohled odrážím: právě teď například pozoruji, jak si paní domu vede do pokoje pro hosty podomního prodejce. Co s tímhle domem je? Je to dům, kam láska chodí umřít.

Nová majitelka je překrásná: ryzí rusovláska se sytě zelenýma očima a souostrovím drobných pih rozesetých po celých zádech. Je mnohem hezčí než její manžel dr. John Miller, psychoterapeut – ano, on opravdu radí lidem ve věci partnerských vztahů – a jeden ze 436 000 Johnů Millerů vyskytujících se na internetu. Tento konkrétní exemplář pracuje kousek od Gramercy Parku a nedává rady na pojišťovnu. Podle kupní smlouvy zaplatil za dům 3,6 milionu dolarů. Zjevně se mu daří.

O manželce toho vím víc a zároveň míň. Moc dobrá hospodyňka to asi nebude; Millerovi se sem nastěhovali před osmi týdny, a přesto mají pořád holá okna. C-c. Třikrát týdně cvičí jógu: vždycky seběhne ze schodů se srolovanou podložkou v podpaží a s přiléhavými legínami na nohou. A taky zřejmě někde pracuje jako dobrovolnice – v pondělky a pátky totiž krátce po jedenácté (tedy zhruba v době, kdy vstávám) odjíždí z domu a vrací se mezi pátou a půl šestou, kdy usedám ke svému pravidelnému večernímu filmu. (Dnes jsem si už bůhví pokolikáté vybrala Muže, který věděl příliš mnoho. Já jsem zase žena, která viděla příliš mnoho.)

Všimla jsem si, že si odpoledne ráda dává skleničku, stejně jako já. Jestlipak si ji ráda dává i po ránu? Stejně jako já? Její věk je však pro mě záhadou, ačkoliv je rozhodně mladší než dr. Miller a taky mladší (a čipernější) než já. Rovněž její jméno můžu jen tipovat; v duchu jí říkám „Rita“, protože vypadá jako Hayworthová v Gildě. „Nemám sebemenší zájem“ – tuhle hlášku miluju.

Já mám naopak obrovský zájem. Ne o její tělo – o světlounkou křivku páteře, o lopatky vytrčené jako zakrnělá křídla, o ňadra sevřená v bledě modré podprsence (kdykoliv se mi kterékoliv z nich mihne v objektivu, raději se zadívám jinam) –, nýbrž o její život. Vlastně o životy. Má o dva životy víc než já.

Její manžel se před malou chvílí vynořil zpoza rohu ulice – něco po poledni, nedlouho potom, co za sebou jeho žena s obchoďákem v závěsu rázně zavřela dveře. Je to vybočení z normálu: v neděli se dr. Miller neomylně vrací domů ve čtvrt na čtyři.

Dnes ovšem dobrý doktor rázně kráčí po chodníku, z úst mu vychází obláček páry, kufřík mu poskakuje v ruce, snubní prsten vrhá do okolí prasátka. Přibližuji si jeho nohy: vínově červené polobotky se jen blyští a při každém kroku se od nich odráží podzimní slunce.

Zvedám fotoaparát k jeho hlavě. Mému Nikonu D5500 toho moc neunikne, zvlášť když je osazený teleobjektivem Opteka. Vidím rozčepýřené mastné vlasy, tenké levné brýle, náznaky strniště v mělkých prohlubních tváří. O své boty doktor pečuje lépe než o obličej.

Přesouvám ohnisko pozornosti k číslu 212, kde se Rita a obchoďák překotně svlékají. Mohla bych zavolat na informace, zjistit si její číslo a telefonicky ji varovat. Neudělám to. Pro slídění platí stejná zásada jako pro fotografování přírody: nevměšovat se do přirozených procesů.

Dr. Miller je možná půl minuty od hlavních dveří. Jeho manželka přejíždí ústy po obchoďákově krku. Halenku už nemá.

Čtyři další kroky. Pět, šest, sedm. Zbývá maximálně dvacet vteřin.

Paní Millerová chytá zuby obchoďákovu kravatu a culí se na něj. Šmátrá mu rukama po košili. On ji laská na uchu.

Její manžel přeskakuje přes vyboulenou dlaždici na chodníku.

Odtud mu zbývá patnáct vteřin.

Téměř slyším, jak kravata sklouzává z krku. Paní Millerová ji odhazuje přes celý pokoj.

Deset vteřin. Znovu přibližuji záběr – čelo objektivu se téměř chvěje vzrušením. Dr. Miller strká ruku do kapsy a vytahuje klíče.

Sedm vteřin.

Jeho žena si rozpouští culík. Vlasy jí povlávají na ramenou.

Tři vteřiny. On stoupá do schodů.

Ona obepíná ruce kolem milencových zad a dává mu vášnivý polibek.

On vsouvá klíč do zámku. Otáčí jím.

Přibližuji její tvář, ty vytřeštěné oči. Už to slyšela.

Pořizuji fotku.

V tu chvíli se mu otevírá kufřík.

Z kufříku vylétává hrst lejster a rozptyluje se ve větru. Rychle přesouvám objektiv zpět na dr. Millera a vidím, jak se mu rty rozevírají v ostrém „Sakra“. Staví kufřík na podlahu verandy, vycíděnýma botama přišlapuje pár lejster a další chytá do rukou. Jeden poletující papír se zachytil v koruně stromu. On si toho nevšiml.

A jsme opět u Rity, která se zatím horečně souká do halenky, znovu si dělá culík a vyráží z pokoje. Její bezprizorní milenec zatím seskakuje z postele, zvedá kravatu a pěchuje si ji do kapsy.

Zhluboka vydechuji – zní to, jako když z balonku uniká vzduch. Vůbec jsem si neuvědomila, že zadržuji dech.

Hlavní dveře se otevírají: Rita se řítí ze schodů a volá cosi na manžela. Dr. Miller se otáčí a já čekám úsměvy – žádné ovšem nevidím. Rita se sklání a zvedá z chodníku pár lejster.

Ve dveřích se zjevuje obchoďák. Jednu ruku má zastrčenou v kapse, druhou zvedá na pozdrav. Dr. Miller mu odpovídá mávnutím. Stoupá ke dveřím, zvedá kufřík, oba muži si podávají ruce a vcházejí dovnitř. Rita cupitá za nimi.

No nic. Možná příště.

DVA

PONDĚLÍ 25. ŘÍJNA

Před chvílí kolem proplulo auto, pomalu a rozvážně jako pohřební vůz. Jeho koncová světla jiskřivě mžourala do tmy. „Noví sousedé,“ oznamuji dceři.

„Kterej dům?“

„Naproti parku. Dvě stě sedmička.“ Sousedé už tam jsou; exhumují z kufru bedny a v nastalém soumraku vypadají jako duchové.

Dcera srká.

„Co to jíš?“ ptám se. Dnes mají v akci čínu, takže samozřejmě pojídá nudle.

„Nudle.“

„Ale když mluvíš s mámou, tak je nejez.“

Další srknutí a zamlaskání. „Ale mámo.“ Je to taková naše přetahovaná; dcera navzdory mému přání přestala používat oslovení mami a nahradila ho tímhle bučivým a tupým tvarem. „Nech to plavat,“ radí mi Ed – jenže jemu dcera pořád říká tati.

„Měla by ses s nima jít pozdravit,“ navrhuje mi Olivia.

„To bych ráda, broučku.“ Vystoupám do prvního patra, odkud je lepší výhled. „Ty dýně jsou snad všude,“ poznamenávám. „Všichni sousedi nějakou mají. A Grayovi dokonce čtyři.“ Došla jsem na konec schodiště; sklenici držím tak vysoko, že mi víno šplouchá u rtu. „Moc bych ti chtěla taky nějakou vybrat. Řekni tátovi, ať ti jednu koupí.“ Nabírám do úst doušek a polykám. „Vlastně ať vezme rovnou dvě, jednu pro tebe a druhou pro mě.“

„Oukej.“

Zachycuji svůj odraz ve tmavém zrcadle malé koupelny. „Jsi tam spokojená, miláčku?“

„Ano.“

„Nejsi osamělá?“ Olivia nikdy neměla v New Yorku opravdové přátele; je příliš plachá, příliš bezvýznamná.

„Ne.“

Hledím do temnoty na horním konci schodů, do přítmí nad sebou. Během dne sem proniká slunce kopulovým stropním světlíkem, ale ten v noci vypadá jako vypoulené oko zírající do hlubin schodiště.

„Stýská se ti po Punchovi?“

„Ne.“ Dcera s kocourem moc dobře nevycházela. Jednou o Vánocích ji poškrábal; bleskurychle ji sekl drápky přes zápěstí a udělal jí na něm dvě sady zkřížených brázd. Ed ho tehdy málem vyhodil z okna.

Hledám kocoura a nacházím ho stočeného na pohovce v knihovně. Pozorně mě sleduje.

„Dej mi tátu, broučku.“ Vyrážím na další úsek schodiště a pod bosýma nohama cítím hrubý běhoun. Ratan. Co nás to tehdy napadlo? Vždyť se tak snadno ušpiní.

„Ahoj šťabajzno,“ vítá mě Ed. „Noví sousedi?“

„Ano.“

„Copak se nějací nepřistěhovali nedávno?“

„To už jsou dva měsíce. Na dvě stě dvanáctku. Millerovi.“ Otáčím se a scházím ze schodů.

„A tihle noví bydlí kde?“

„Na dvě stě sedmičce. Naproti přes park.“

„Mění se to.“

Ocitám se na odpočívadle a obcházím ho. „Ale moc si toho nepřivezli. Akorát auto.“

„Stěhováci zřejmě přijedou později.“

„Zřejmě.“

Ticho. Upíjím vína.

Jsem teď opět v obýváku; stojím naproti krbu a dívám se, jak se v rozích mihotají stíny. „Poslyš…,“ začíná Ed.

„Mají syna.“

„Cože?“

„Je tam syn,“ opakuji a tisknu čelo na chladné okno. Sodíkové výbojky ještě v téhle harlemské provincii neznají, a tak ulici ozařuje jen citronově zbarvený stroužek měsíce. Přesto rozeznávám jejich siluety: muž, žena a vysoký chlapec přenášejí bedny k hlavním dveřím. „Teenager,“ dodávám.

„Klid, šelmo.“

Než se stačím zarazit, vypadne ze mě: „Škoda že tu nejsi.“

Náhle jsem celá rozhozená. Ed zřejmě taky. Chvíle ticha. A pak: „Potřebuješ víc času,“ konstatuje.

Neříkám nic.

„Doktoři tvrdí, že příliš mnoho kontaktu neprospívá zdraví.“

„Ten doktor, který to řekl, jsem já.“

„Ty jsi jen jeden z nich.“

Za mnou se ozývá prasknutí – polínko v krbu. Plameny se zklidňují, jiskry dopadají na rošt.

„Co kdybys ty nové lidi pozvala?“ ptá se Ed.

Dopíjím sklenici. „Myslím, že už toho pro dnešek bylo dost.“

„Anno.“

„Ede.“

Skoro ho slyším dýchat. „Mrzí mě, že tam nejsme s tebou.“

Skoro slyším vlastní srdce. „Mě taky.“

Punch za mnou sešel dolů. Zvedám ho do náruče a vracím se do kuchyně. Pokládám telefon na pult. Ještě jednu skleničku před spaním.

Chytám lahev za hrdlo, obracím se k oknu, za nímž se na chodníku plouží tři duchové, a zvedám sklenici k přípitku.

Přeložil Jiří Kobělka

ISBN 978-80-267-0943-5

William Shakespeare: Oko za oko

Hra o zneužití moci, nezřízené vášni a odpuštění nahlíží do vévodského dvora, nevěstince i vězení ve zkorumpované Vídni. Shakespearova poslední komedie nastoluje zásadní témata lidské existence a její humor zabíhá do grotesknosti a cynismu.

V novém překladu Jiřího Joska vydává nakladatelství Romeo. Edice je dvojjazyčná, překlad zrcadlově doprovází anglický originál. Jiří Josek svazek doplnil zasvěceným úvodem, glosářem a zevrubným komentářem, který přináší faktografické poznámky i ukázky konkrétních překladatelských problémů.

Po vydání všech deseti Shakespearových tragédií uzavírá tato kniha komplet třinácti komedií, které nakladatelství Romeo zveřejnilo ve dvojjazyčné edici nových překladů Shakespearových děl.

O okolnostech vzniku hry Jiří Josek v úvodu píše:

Oko za oko je zřejmě první hra, kterou dramatik napsal po nástupu krále Jakuba I. na anglický trůn v roce 1603. Celá země žila v očekávání, co nový panovnický rod Stuartovců zemi přinese. Zároveň v tom roce propukla v Londýně morová epidemie, která tehdy dvousettisícový Londýn připravila o šedesát tisíc obyvatel. Divadla byla kvůli moru zavřená a otevřela se až v dubnu 1604. Je patrné, že se vnější okolnosti do nové hry promítly. Do jejího středu postavil autor vladaře, který řadou náznaků Jakuba I. připomíná.

Však se také první zaznamenané představení odehrálo 26. 12. 1604 na královském dvoře ve Whitehallu a král, nový patron Shakespearovy herecké společnosti, jež se nyní jmenovala Služebníci královi, byl společně s královnou Annou produkci přítomen. Mor pak možná vnukl autorovi nápad napsat hru o lidské a boží spravedlnosti a o strachu před smrtí, což jsou témata pro komedii věru dosti nezvyklá.

Prvotním zdrojem hry mohla být historka, kterou napsal život sám. V dopise odeslaném z Vídně v roce 1547 ji vylíčil maďarský student Joseph Macarius. Jistá žena se snažila u soudce vyprosit milost pro manžela odsouzeného k smrti za vraždu. Soudce jí to slíbil, pokud se s ním vyspí. Žena chtěla manžela zachránit, a proto soudci vyhověla, ale následující den zjistila, že její muž byl stejně popraven. Odvolala se k vládci země. Ten věc vyšetřil a rozhodl, že zlotřilý soudce si musel za trest ženu vzít a vyplatit jí věno. Vzápětí byl sťat. Tento příběh zločinu a trestu inspiroval řadu autorů k různým uměleckým zpracováním. Ital Giraldi Cinthio v povídce, kterou zařadil do sbírky sta příběhů Hecatommithi (1565), z níž Shakespeare krátce předtím převzal námět pro svého Othella, učinil z prosebnice sestru místo manželky, z vraždy smilstvo a příběhu dal výrazně moralistní charakter. Na Cinthiovu povídku zas po svém navázal George Whet stone hrou Promos a Kassandra z roku 1578. Ta byla, zdá se, hlavním Shakespearovým pramenem.

Přestože Shakespeare dosti věrně sleduje příběh převzatý z těchto i dalších zdrojů, řadou úprav zvýraznil jeho dramatický spád, prohloubil myšlenkovou závažnost, zbavil ho moralismu a naplnil tajemstvím a poezií. Z dobové anekdoty vytvořil dílo, které je slovy kritika Jindřicha Vodáka „tak neobyčejné, napínavé a smělé, že nemůže být novějším dramatem snadno předstižené“.

Ukázky ze hry:

ISABELA

                     Kdyby mocní páni

hromovali jak Zeus, zem se zblázní,

protože pak by každý oficír

chtěl hromováním dokázat svou moc.

Jen hromováním! Dobrotivé nebe

raději žhavým bleskem rozčísne

mohutný, nevyvratitelný dub

než stéblo trávy, ale pyšný člověk,

oděný do své sporé pravomoci,

sebevědomý ve svém sebeklamu,

šplhá jak opičák, zespodu nahý,

a přitom vřeští a tak vyvádí,

že je ten pohled k pláči andělům,

kteří být lidmi, umřeli by smíchy.

(II/2/110)

ANGELO

Mír jsi mi vzala!

Čí je to vina? Moje, nebo její?

Kdo hřeší víc? Svůdce, či jeho oběť?

Ne, ona nehřeší. Je fialka,

která pod žárem slunce rozkvétá,

zatímco já jsem mršina, jež hnije

v paprscích její cti. Což počestnost

nám dokáže víc smysly rozbouřit

než nestoudnost? Po bradu v hnoji chceme

smést svatyni a vztyčit místo ní

chrám neřesti? Jsem hnusný! Hnusný! Hnusný!

Angelo, co je s tebou? Co chceš dělat?

Chceš zneuctít ji jenom proto, že je

tak krásně ctnostná? Bratrovi vrať život!

Zloději mají čestné zaměstnání,

když soudci kradou. Což ji miluji,

když toužím zase slyšet její hlas?

Hledět jí do očí? Či je to sen?

Mazaný ďábel lapá světce tak,

že jako návnadu dá světici!

Nejhorší pokušení k hříchu svádí

bezelstnou čistotou. Nejsvůdnější

děvka by mohla zkoušet všechny triky

a nesvede mě svést, tak jak to svedla

ta čistá panna. Zamilovaným

jsem se vždy divil. Už se nedivím.

(II/2/161)

VÉVODA

Na smrt se těš, a potěšením bude

ti smrt i život. K životu mluv takto:

Jestli tě ztratím, ztratím to, co pouze

blázni by chtěli navždy. Jsi jen dech 

podřízený nebeským pochodům,

jež schránku, v které vězíš, dokážou 

co chvíli zničit. Děláš šaška smrti.

Denně se lopotíš, abys jí utek,

přitom jí pádíš vstříc. Vznešený nejsi,

neboť vše vzácné, čím se obklopuješ,

se rodí z hnoje. Nejsi statečný, 

bojíš se červíka, který si na tě

už dělá chutě. Velice rád spíš,

čímž provokuješ smrt, které se bojíš 

a jež je takřka totéž. Nejsi svůj,

neboť jsi poskládán z tisíců zrnek 

polétavého prachu. Nejsi šťastný, 

pořád jen toužíš po něčem, co nemáš,

a co máš, nevnímáš. Jsi nestálý,

s měsícem mění se tvé nálady.

Pokud jsi bohatý, jsi ubožák,

těžce se vlečeš cestou života

jak osel pod nákladem svého jmění,

než odstrojí tě smrt. Přátele nemáš, 

a potomci, co říkají ti táto,

ty pouhé výplody tvých žláz, se zlobí, 

na revma, dnu a vředy, že tě ještě

nesklátily. Stáří ti splývá s mládím.

Jak po zdřímnutí ve dne totiž nevíš, 

zda sníš či bdíš. Své požehnané mládí

utrácíš tím, že žebráš u starých

o almužnu, a v blahobytném stáří

už nemáš touhu, sílu, krásu, chuť 

užít si bohatství. To má být život?

V něm ukrývá se na tisíce smrtí,

ale my bojíme se jen té jedné,

která vše zahojí.

(III/1/5)

CLAUDIO

To ano, ale zemřít, odejít

do neznáma! Hnít pod hromadou hlíny.

Hřejivé tělo plné bystrých smyslů

se změní v hroudu bláta, jasný duch

pohltí plameny, nebo se octne

uvězněný v ledovém krunýři,

nebo ho drapne vítr a pak s ním

vší silou zatočí a vystřelí ho

okolo země, prostě hrůza s hrůzou,

jaké se narodily v představách

největších fantastů. Hrůza a děs!

Vše, co nás trýzní v době života:

nemoci, stáří nebo vězení,

je blaho proti tomu, co nás čeká,

až pro nás přijde smrt.

(III/1/118)

ŽALÁŘNÍK

Hele, chlape. Uměl bys useknout někomu hlavu?

POMEJUS

Jestli je ten dotyčnej starej mládenec, pak jo, ale jestli je to ženáč a hlava rodiny, pak ne. Hlavu rodiny já sekat nebudu.

ŽALÁŘNÍK

Nech si tyhle vtipy od cesty a dej mi přímou odpověď …

POMEJUS

Pane, protizákonnýho kuplíře už dělám až hanba let, tak proč bych pro jednou nedělal zákonnýho kata. Uvítal bych ovšem, kdyby mě kolega v tý profesi krapet zaškolil.

ŽALÁŘNÍK

Haló! Pane Zlomvaz! Jste tam,? Pojďte sem!

Vystoupí Zlomvaz.

ZLOMVAZ

Přejete si, pane?

ŽALÁŘNÍK

Mám tady člověka, který vám zítra pomůže s tou popravou. Práce u vás mu kredit nezkazí, protože to je kuplíř.

ZLOMVAZ

Kuplíř? Ale fuj! Takový člověk představuje zneuctění našeho popravčího umění.

ŽALÁŘNÍK

Ale jděte. Já myslím, že jste na tom oba stejně.

Odejde.

POMEJUS

Jestli se smím zeptat, drahý pane — a drahý jste určitě, protože u vás každý platí tím nejdražším, co má —, vy říkáte katovskýmu řemeslu umění?

ZLOMVAZ

Ano, je to umění.

POMEJUS

Já myslel, že umění je třeba malování. A v tom případě je spíš umění moje řemeslo, kuplířství, protože štětky, který do mý branže patřej, se strašně rády malujou. Jenže co je uměleckýho na věšení? Ať visím, ale to nechápu.

ZLOMVAZ

Je to umění.

POMEJUS

Dokažte mi to!

ZLOMVAZ

Kat dostane šaty po každým popraveným a vždycky si je umí co do velikosti upravit. Když jsou mu malý, řekne si, že pro kata jsou i malý dobrý, a když jsou mu velký, řekne si, že pro kata jsou velký tak akorát. A to je to naše umění.

Vystoupí Žalářník.

ŽALÁŘNÍK

Jak jste se domluvili?

POMEJUS

Já to teda beru.

ZLOMVAZ

Pojď, bordeláři, naučím tě pár fíglů, co my kati používáme.

POMEJUS

Moc rád se přiučím, mistře. A až třeba budu někdy sekat hlavu já vám, uvidíte sám, jak mi to jde od ruky. Když vy pomůžete mně, moc rád vám to oplatím.

(IV/2/1)

Translation, Preface, and Commentary © Jiří Josek, 2017

ISBN 978-80-86573-62-5

Lidé a dějiny

Kolektivní monografie volně navazuje na předchozí dvě úspěšné publikace Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (Academia 2011) a Civilizace a dějiny: Historie světa pohledem dvaceti českých vědců (Academia 2013). Jejím cílem je poukázat na roli jedince v rámci dějin a na to, jakou úlohu může sehrát osobnost v historickém vývoji a zásadně ho ovlivnit. Jako v předešlých monografiích i v této dominuje multidisciplinární přístup vycházející ze spolupráce společenských, technických a přírodních věd.

Editoři Miroslav Bárta a Martin Kovář oslovili více než tři desítky českých historiků a odborníků z dalších, vesměs příbuzných disciplín, kteří se v jednotlivých kapitolách zamýšlejí nad rolí, jakou hrály významné osobnosti z různých končin lidské činnosti v dějinách. Autoři se pokusili odpovědět na otázku, již si nejen historikové v minulosti opakovaně kladli a již si, koneckonců, kladou dodnes, a sice zda a nakolik svobodně mohou jednotlivci utvářet lidské dějiny, respektive do jaké míry jsou dějiny výsledkem složitých sociálních procesů, na něž nemají jednotlivé osobnosti – včetně těch nejvýraznějších – rozhodující vliv.

„Naším cílem nikdy nebylo – a ani nyní není – předkládat definitivní odpovědi a kategorické názory, soudy,“ říkají o podstatě publikace v úvodu editoři. „Mnohem více nám jde o hledání a nabízení různých perspektiv na složité historické procesy a události, jejichž poznání nikdy nekončí. Zároveň jsme rádi, že jsme mohli znovu uvést v život velký projekt založený na diskusi a spolupráci mnoha vědců z různých oborů. Věříme totiž, že to je správná cesta k relevantnímu poznání. Rovněž věříme, že tento druh bádání je hodnotný právě dnes, v době, kdy je svět neustále v pohybu a jeho charakteristiky jsou velice těžce uchopitelné.“

A jaké že to osudy slouží v publikace k mapování vztahu osobnost a dějiny? Například čínský teoretik války Sun-c´, anglosaský učenec na dvoře Karla Velikého Alkuin z Yorku, vynálezce knihtisku Johannes Gutenberg, spisovatel a žurnalista Daniel Defoe, generál Radola Gajda, biolog Trofim Děnisovič Lysenko, odbojová pracovnice Inka Bernášková, americký diplomat George Frost Kennan, diktátorova manželka Eva Perónová či tenista Roger Federer.

Knihu vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z kapitoly Autor a jeho hrdina v bludišti světa, kterou Václav Cílek věnoval Danielu Defoeovi (1660–1731):

Pan De Foe – první ekonomický žurnalista a mediální manipulátor

Nejsem celkem toho názoru, že náboženství se má pěstovat mečem, ale kdyby se spojila evropská křesťanská knížata, není nic jistějšího, že by vyhladili pohanství ze světa. Mohli by zničit tureckou říši a perské království a vyhladit jméno Mohamedovo z povrchu zemského.

(Vážné úvahy Robinsona Crusoea během jeho života a podivuhodných dobrodružství s jeho vidinou andělského světa. napsáno jím samým. Kapitola VI., citován překlad B. Hlinky, 1983. Tento úryvek ukazuje, že v 17. století si někteří vzdělaní Angličané mysleli o náboženství totéž, co někteří muslimové dnes. Naděje je v tom, že dnešní Britové a budoucí muslimové přeci jen budou smířlivější lidé.)

Daniela Defoe je lehčí napadnout než obhájit. na jednu stranu působí jako cynický manipulátor, ale na druhou stranu veškerým jeho psaním probleskuje péče o veřejné dobro a zvelebení Anglie. Často je egocentrický, ale zároveň tajemný a svou vlastní tvář dodnes skryl tak dobře, že pořádně nevíme, co si o něm máme myslet. Neustále poučuje – o stavbě silnic či námořní organizaci – a někdy se přitom jeví jako génius, jindy jako blázen. Netušíme, jaké světlo, jaký vnitřní impulz způsobil to, že nečekaně napsal knihu, jako je Robinson. A možná, že jen opět neměl peníze.

Státní propaganda sice existovala vždycky a v letácích třicetileté války dosáhla jisté systematicky profesionální úrovně, ale Defoe předváděl hry na úrovni Jamese Bonda už jenom tím, že vedl opoziční noviny ve skutečnosti pracující pro vládu, anebo že pod nejméně dvanácti různými jmény šířil určité myšlenky a tím vytvářel dojem, že za těmito názory stojí větší množství lidí. Zároveň ale také bojoval za práva tisku, který zneužívá a vymýšlí jeden z moderních politických nástrojů, jemuž se říká „opinion sampling“, tedy přehled názorů na určitou věc, kterou zastávají různá média, z nichž část centrálně dirigoval právě Defoe. V jednu chvíli Defoe plnil pět různých novin (celkem až dvacet periodik) a psal pamflety o rozsahu 20–50 stran. dokázal napsat hlavní článek a v těch samých novinách v rubrice „dopisy editorovi“ jej podpořit či pohanět. Často o sobě mluvil ve třetí osobě.

Mnoho Defoeových témat byly ryze praktické záležitosti. V pamfletu Protestantský klášter útočí na společnost, která si nevšímá starých lidí. V jiném listu navrhuje zlepšit veřejné osvětlení Londýna, aby se předešlo loupežím. Podobně se zabývá penzijním příspěvkem pro staré a chudé či otázkami státního dluhu. V knize Obecná historie obchodu navrhuje, že vláda by měla podporovat rozvoj dopravní infrastruktury a odkládat stranou peníze určené na technologické inovace.

Už v roce 1697 sepsal svůj první, významný ekonomický leták, Esej o projektech, tedy o způsobech, jak zlepšit anglický život a hospodářství. Slovo project můžeme nejlépe dobově přeložit jako návrh. Nalézáme zde nejen velmi praktické a protofeministické návrhy na vybudování nové silniční sítě nebo penzijního zajištění nejchudších lidí, ale také založení vojenské akademie a školy, kde by se vzdělávaly ženy. Jde do detailů, navrhuje výši platů i to, že každý voják se musí naučit plavat. Zaměstnavatelem všech námořníků by měl být stát, který by jim platil půlku platu na pevnině a pronajímal je soukromým zaměstnavatelům. Přesto jeho pamflety nejsou suché čtení. Projevuje se v nich jistá, neběžná energie jazyka a komické až satirické tóny. nepoužívá úřední jazyk. Jako jeden z prvních si uvědomil moderní pravdu, že média musí nejen informovat, ale také bavit.

Defoe pozoroval, že spekulativní svět velkého obchodu a rostoucího konzumu ztrácí nejen čestnost, ale také hazarduje s významy slov a činů. Věřil, že božské uspořádání světa se dá nejlépe realizovat globálním obchodem, protože to byl Bůh, kdo vytvořil rozmanitost zdrojů. Říkal, že obchod následuje přírodu. Jenže na vlastní oči viděl anglickou či světovou realitu a ptal se, jak je možné, že dílo Prozřetelnosti je takovým způsobem mařeno. Myslím, že byl jedním z prvních esejistů, který se systematicky zabýval dnes opět aktuální otázkou zla obsaženého v bankovnictví a obchodu. Sepsal na toto téma monografii Politická historie Ďábla. Podobně jako později Karl Kraus předpokládal, že část obchodního a politického života se odehrává pod vlivem černé magie.

Formou dialogu radil v ekonomických záležitostech. Jedna z jeho postav se jmenovala Šílenec (Mad Man), který dával zdánlivě šílené návrhy. Používal přezdívky jako například „Mr. Review“ nebo „Politik, který nepotěšil vládu“ (Politician that displeased the government). důležité je, že jeho psaní podněcovalo veřejnou diskusi, takže se zdá, že poprvé v dějinách Anglie, nebo dokonce celého světa dokázal prostřednictvím kontroverzní a někdy falešné, nejspíš však dobře míněné a koordinované mediální akce vytvořit něco, čemu Britové říkají „party spirit“, ducha určité strany. Dnes jsme si už zvykli, že každá politická strana je nakonec nějak „čitelná“, protože dlouhodobě sdílí nějaké názory a hodnoty. ale jak k tomuto procesu dochází? Vytváří jej televize a noviny. Politici spolu ve veřejném prostoru diskutují, hádají se a zastávají nějaká stanoviska, takže i lidé z malých měst se účastní krystalizace určitého názoru, který se pak stává stranickým charakterem. Defoe nejenom tento prostor pomohl vytvořit, ale hlavně metaforami, vtipy, provokacemi či dokonce pomocí lži dokázal „popíchnout“ duši mas a tím formovat „public spirit“. Tento výraz v sobě obsahuje víc než české sousloví „veřejné mínění“, protože kromě názoru na věc v sobě zároveň vyjadřuje pocity a odhodlání dané doby.

Tajná historie tajné historie

Některé Deofoeovy činy i díla působí dojmem složitě vytvářených labyrintů a několikanásobných identit, jaké bychom spíš čekali v moderní zpravodajské či mediální hře. V roce 1714 Defoe napsal dvě navzájem si zdánlivě odporující knihy, které se týkají tajných politických rozhovorů, jež vedl před svým pádem Robert Harley. První kniha má název Tajná historie Bílého grémia neboli výčet událostí vedených některými ministry, a co se mohlo stát, kdyby Královna nezemřela a je chytrou směsicí fakt a dohadů.

Z větší části sestává z imaginárních rozhovorů, o kterých vypráví třetí pozorovatel – pan harley. kniha působila dojmem, že ji sepsal na svoji obranu sám Harley, ale ten autorství veřejně vyvracel. O rok později se tato podivná kniha dočkala svého pokračování v mimořádně podvratném textu nazvaném Tajná historie tajné historie Bílého grémia, Měšce a Mitry. V ní Defoe píše, že první kniha je padělek napsaný buď pro trochu peněz (to get a Penny), nebo pro ošálení lidí, či z obou důvodů.

Jinými slovy Defoe jako skrytý autor v druhé knize útočí sám proti sobě a odhaluje – opět podvodně upřímným způsobem – své chyby a lži. Zdá se, že se přitom dobře bavil, protože jeho nepřátelé nevěděli, co si o situaci myslet. Defoe dokonce předložil dialog, ve kterém dva muži o knize diskutují v kavárně, a jeden z nich zastává názor, že knihu tajně napsal Robert Harley, zatímco druhý ji přisuzuje takovému pisálkovi, jako je jistý Daniel de Foe, který za peníze klidně takovouto věc udělá.

V české literatuře by podobného sarkasmu byl schopen snad jedině Josef Váchal a BIS. Tajná služba proto, aby odhalením údajné lži ji v očích „nevěřících“ posílila, a Váchal, protože i jeho občas těšilo dělat si legraci ze svého vlastního díla.

Nicolás Obrégon: Modrá světla Jokohamy

Inspektor Iwata se po těžkém životním období vrací k práci u policie a nastupuje na tokijské oddělení vražd, kde je s novou horkokrevnou kolegyní okamžitě postaven před hrůzu nahánějící případ vyvražděné rodiny. Pachatel vyňal jedné z obětí srdce, na místě po sobě zanechal tajemný symbol a vše nasvědčuje tomu, že půjde pouze o první ze série brutálních rituálů. Detektiv, který vyšetřování vedl původně, spáchal po krátké době sebevraždu a pátrání po vrahovi podrobí těžké zkoušce také Iwatovu křehkou psychiku zatíženou nejedním traumatem z minulosti...

„Napětí zvolna, ale neodvratně houstne. Vražda, kolem níž se zápletka točí, sice vychází ze skutečného nevyřešeného případu, je však jen jednou z japonských záhad, jimiž se kniha zaobírá a jejichž jednoznačná řešení moudře odmítá poskytnout,“ napsal o knize list The Sunday Express. A Publishers Weekly dodává: „Komplikovaný Iwatův případ na sebe strhává čtenářovu pozornost, ale skutečně největší předností knihy je inspektor sám: působivě rozervaný hrdina, který svým vnitřním běsům nedovolí, aby ho svedli ze zarputilé cesty za pravdou.“

Modrá světla Jokohamy jsou jedním z nejdiskutovanějších debutů roku 2017. Autor románu, Nicolás Obregón (1984), vyrůstal v Madridu a Londýně, žije v Los Angeles a za svou „duchovní vlast“ označuje Japonsko. Do něj se zamiloval už v dětství, kdy jej učarovaly japonské komiksy. Než se stal spisovatelem na plný úvazek, živil se jako knihkupec, pošťák, redaktor právních textů nebo autor cestopisů. K napsání knihy Modrá světla Jokohamy jej inspiroval skutečný zločin, o němž četl při své první návštěvě Japonska a který i po dlouhých 16 letech zůstal stále nevyřešen. Na začátek roku 2018 chystá pokračování série.

Knihu v edici Thrill vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

1

Krabice

Iwata se s trhnutím probral ze snu o pádu na skaliska. Zbrocený potem si stoupl k oknu a lapal po dechu. Pod ním se rozkládalo Tokio, města ve městech, nesčetné úhly. Třicet pět milionů životů vměstnaných do biorytmů betonu a ka­belů. Gigantická infrastruktura, nekonečné sítě – a to vše choulostivé jako srdce bijící v hrudi kolibříka.

Světla města jsou tak hezká.

Prošel strohým bytem do kuchyňky a nalil si sklenici vody. Pohledem zavadil o velké lepenkové krabice vyskláda­né v rohu a odvrátil se. Zahalený do deky usedl ke stereosou­pravě a nasadil si sluchátka. Zavřel oči, jeho neklid vyplnily úvodní tóny Schubertova Impromptu č. 3 v ges dur, op. 90, a noční můra se v hudbě rozplynula.

Než se rozhoupal k odchodu, skrze závěsy se už vplížil šedý ranní přísvit. Iwata tiše vypil kávu, důkladně se ospr­choval, oblékl si džíny a tlustý svetr z šedivého kašmíru. Zvedl noviny, které dál chodily předchozímu nájemníkovi, sjel výtahem do garáží a odemkl své Isuzu 117 Coupé. Se­bral z čelního skla rukou psaný lístek slibující mu peníze na dřevo, zmuchlal ho a strčil do kapsy. Kůže byla rozpraskaná a do servisu se isuzu dostalo jen zřídka, ale přesto takové vzkazy nacházel ob týden. Někomu ze sousedů jeho vůz oči­vidně učaroval.

Vyjel a rádio nechal vypnuté, vychutnával si vzácný klid na tokijských silnicích. U jižního vchodu na nádraží Šibuja se už sešlo několik prvních stánkařů – dělili se o pražené ořechy a čaj v termoskách a spřádali intriky. Poskytovatelé krátkodobých půjček a prodejci mobilních telefonů vytaho­vali rolety. Na střeše obchodního domu běžely na obří LED obrazovce zprávy. Minu Fongovou, slavnou herečku, nalezli doma mrtvou. Známá dědička se rozešla se slibným nadha­zovačem týmu Jomiuri Giants. Televize zrušila populární pořad o vaření. A v popovém žebříčku zaujal první místo nový singl. Zprávy zakončil slogan pojišťovny:

JAPONSKO, JAKÉ MÁ BÝT

Iwata odbočil z hlavní silnice a našel parkovací místo na přehlíženém pozemku za velkou hernou. Ruce zastrčil do kapes a vykročil mrazivými zadními uličkami. Letos už se ani nedalo říct, že se jaro opozdilo – vypadalo to, že nad sebou zlomilo hůl.

Vešel do velkého obchodního domu a strávil hodinu náku­pem zvýrazňovačů, zápisníků a umělohmotných desek na dokumenty. V kavárně si objednal kafe se sirupem z arab­ské gumy a ovocný salát. Wifi tu neměli, ale Iwatovi se líbil výhled. Seděl mezi vyčerpanými pracovníky z noční směny, upíjel kávu a shlížel na hlavní třídu s luxusními obchody. Šibuja už pulzovala vystresovanými zaměstnanci dojíždě­jícími z předměstí a studenty s krhavýma očima. Dopravní policisté zuřivě mávali na pomalu se šinoucí auta a naježení chodci čekali na zelenou.

Otevřel noviny, ničím se nezdržoval a nalistoval inzerci. Tajnosnubné nabídky diskrétních masáží, kurzů francouz­štiny a zralých dam, jež by rády dělaly pánům společnost při stolování, rovnou přeskočil a zastavil se u rubriky Skla­dové prostory, kterou pečlivě pročetl. Po chvíli jeden inze­rát zakroužkoval, noviny složil, zastrčil si je do podpaží a odešel.

Mlha venku se prozatím roztrhala, obloha byla chladně, překrásně modrá. Znovu nasedl do auta a zavolal na číslo z inzerátu.

„Tady Macumoto,“ ozvalo se ze sluchátka ospale. Pak muž zakašlal a zapálil si cigaretu. „Vaše skladovací problémy, moje vášeň.“

Iwata uvedl, o co má zájem. Macumoto mu odrecitoval ad­resu a odsouhlasil setkání za hodinu.

Nejdřív se Iwata rozjel na sever po okraji čtvrti Haradžu­ku a zaparkoval poblíž stanice metra. Dal se Takešitovou uli­cí, kráčel mezi tamními kopiemi značkových triček, výrobky Hello Kitty a módními plastovými tretkami. Turistům moh­ly při pohledu na průmyslově produkovanou rozjásanost a čiči na neonech vypadnout oči z důlků. Každá volná zeď byla polepená plakáty idolů z nejnovějších skupin. Laciné re­produktory vyhrávaly radostný pop a teenagerky, které měly být správně ve škole, okukovaly ceny. Iwata to tu nesnášel, ale nedaleko se nacházelo bistro s nudlemi, kde rád snídal tamagojaki. Obvykle bylo poloprázdno, ale dnes podnik kdovíproč přitáhl dlouhou frontu pokuřujících bílých límeč­ků. Iwata zaklel a vrátil se k autu.

Vyrazil na jihovýchod, po široké, stromořadím lemované třídě Omotesandó, kde si bohaté ženy v domácnosti prohlí­žely nabídku italských designových značek. Najel na Aojama dóri a za čtvrt hodiny odbočil na Meguro dóri. Místo na parkování našel na prázdné parcele mezi domy. Vystoupil a vzhlédl k obloze. Věstila deštivý večer.

V hladovém okně si koupil zeleninu na papírovém talířku a krevetové knedlíčky. Starý kuchař si stěžoval na včerejší

utkání a Iwata mu při jídle přikyvoval. Když dojedl, slíbil mu, že tu nebyl naposled.

Na konci ulice, před provozovnou s vybledlými novina­mi v oknech, stál malý tlusťoch s vlasy staženými do culíku. Nervózně kouřil a rozhlížel se po ulici. Když uviděl Iwatu, stiskl cigaretu mezi rty a nabídl mu ruku.

„Jste to vy?“ Cigareta se při těch slovech zavlnila.

Iwata přikývl a nabídnutou rukou mu potřásl.

„Tak hurá dovnitř.“

Macumoto překročil hromadu letáků. Místnost byla úzká, ale přítmí se Iwatovi líbilo. Podél zdí stály různě velké skříň­ky. Vzadu se navíc nacházelo několik bezpečnostních schrá­nek jako v bance.

„Tak co říkáte? Vyhovuje?“

„Vyhovuje.“

„Co si sem chcete hodit?“

„Jenom nějaké krabice. Mám jich tak kolem šestnácti. Osmnáct krát osmnáct krát dvacet.“

Macumoto hvízdl.

„Můžete dostat komplet zadní kumbál, ale nebude to za­darmo.“

„Kolik?“

Macumoto věnoval Iwatovi kosý pohled.

„Proč si je prostě nenecháte doma, jestli se můžu zeptat?“

„Nemůžete. Kolik?“

„Účtoval bych vám třicet pět tisíc měsíčně.“

Iwata zavrtěl hlavou.

„Mám pro vás jinou nabídku: tři měsíce za osmdesát ti­síc. Když budete tak ochotný a přistoupíte na to, zaplatím předem.“

„Osmdesát,“ vyfoukl Macumoto kouř a přimhouřil oči. „Předem?“

„Jak říkám.“

„Co jste zač, lichvář nebo co?“

„Jen potřebuju někam dát krabice.“

„A proč ke mně, proč nejdete za nějakou velkou firmou, kde vás to vyjde na míň?“

„Nemám rád formuláře.“

Macumoto pokrčil rameny. „Tak se s tím nebudeme zby­tečně babrat. Ujednáno.“

Úředník v bance Iwatu zdvořile upozornil, jak málo peněz mu pak z pojistky zůstane, Iwata si ho ale nevšímal. Venku strčil Macumoto naditou obálku do kapsy a výměnou hodil Iwatovi svazek klíčů.

„Tak nashle za tři měsíce,“ mrkl na něj.

Otočil se a šel, culík mu přitom poskakoval sem tam. Iwa­ta se vrátil k autu a zdálky uslyšel hrom.

Do labyrintu nádraží Šindžuku, velkého jako letiště, vstou­pil krátce po jedné. Koupil si lístek na šinkansen do Nagana a pak do soupravy s označením Asama 573 nastoupil. Sedač­ky byly čisté, teplota optimální. Příslušníci vlakové čety se při vstupu do vagonu a při odchodu z něj klaněli. V tichém voze vládlo naprosté ticho.

Vlak se rozjel a Iwata sledoval vzdalující se Tokio. Kolem se míhala satelitní městečka, nové komplexy s umělými je­zírky. Jejich obyvatelé byli mladí a kvalifikovaní, správně se stravovali, nezapomínali cvičit… Iwata kdysi býval jako oni. V dobách, kdy touhle tratí neměl důvod jezdit. Nevzpomínal si, kdy ho stejný spoj vezl naposledy. Ani nechtěl.

Světla města jsou tak hezká.

Když se betonové noclehárny obklopující Tokio konečně vytratily, zbyla jen mrtvá pole a stožáry. V dáli se jako utrá­pené milostné vzdechy zdvíhaly zelené kopce.

Po příjezdu do Nagana si koupil večerník a krabičku jídla bez chuti. Ani do jednoho se neměl náladu pouštět. Přestou­pil na vlak do hor, starý a příliš ošklivý na to, aby měl kouzlo

zašlých časů. Lokální expres nasadil vlastní tempo, projel zelenou rovinou a pokračoval po lesních úbočích.

Iwata pozoroval všední detaily všedních městeček za ok­nem. Na semaforu stála žena a škrábala si loket. Děti natíra­ly počmáranou zeď. Stará paní seděla na lavičce a sledovala, jak ji míjí celofánová fólie hnaná větrem. Nechápavá včela se marně dobývala sklem do zavřené lékárny. V rýžovém poli stálo osamělé auto a jeho alarm zbytečně blikal.

Krátce před pátou Iwata vystoupil v nicotném městečku poblíž jezera Nodžiri. Nasedl do jediného taxíku před ná­dražím a požádal o odvoz k Nakamurovu institutu. Míjel zchátralé fabriky a dávno zkrachovalé obchody čekající na demolici, poslední stopy starých pořádků. Řidič poslouchal rozhlasovou reportáž o tom, jak se konglomerát provádějí­cí hlubinné mořské vrty dopustil podvodu na středně velké bance, a ruce v bílých rukavičkách mu na volantu spočívaly prakticky nehybně.

Iwata se střešním okénkem zahleděl na houstnoucí sou­mrak. V dálce se nehybně tyčily jeřáby přichystané stavět výnosnou budoucnost. Rozeznal slogan:

SPOLU TVOŘÍME ZÍTŘEK

V jediném obchodě v blízkosti institutu nakoupil čerstvé ovoce a několikery tlusté ponožky. Stará paní u kasy se na něj usmála.

„Na návštěvě?“

Iwata přikývl a odešel. K institutu vedla strmá a dlouhá cesta. Navzdory chladu dorazil k hlavnímu vchodu zpocený. Recepční ho poznala, uklonila se mu a chodbou s bezpeč­nostními dveřmi ho vedla dál. Oči přitom klopila k vydezin­fikované podlaze.

„Nerada tohle téma otvírám, ale zdá se, že jste sedm týdnů pozadu s platbami…“     

„Promiňte, to jsem se určitě nějak strašně přepočítal. Hned po návratu do Tokia to napravím.“

Sestřička omluvně přikývla.

„Na západ slunce jsme ji dali ven. Tudy, prosím.“

Iwata poděkoval a vyšel na rozlehlou dobře udržovanou zahradu. Na protilehlém konci sázeli pacienti květiny. V leh­kém vánku se kolébali sloni a plameňáci z papírmašé. Ba­revné větrníky se točily. Otevřeným oknem slyšel zpěvačku procvičující stupnice. Cleo uviděl na opačné straně zahrady, skoro pod stromy. Ležela na lehátku přikrytá dekou.

Světla města jsou tak hezká.

Jako vždy, když ji spatřil, se mu rozbušilo srdce. Stávalo se mu to pokaždé, jenže od určité doby bylo to bušení jiné než dřív.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

Přitáhl si bílou plastovou židli a posadil se. Cleo byla stej­ně stará jako on, na půli cesty mezi třicítkou a čtyřicítkou. Vlasy měla čerstvě ostříhané na krátké, nahrubo vzaté mi­kádo. Pleť měla pobledlejší, než si pamatoval. Tmavě modré oči upírala do dáli.

„Ahoj,“ pozdravil ji anglicky.

V soumračných větvích nad nimi se třepotal zpěv ptáků.

Jdu a jdu, houpu se ti v rukou jako loďka.

Nesměle, s rozechvělými rty, ji vzal za ruku. Měla ji drob­nou a vychladlou jako oblázek odnesený z pláže.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

Uvědomil si, že ji sevření musí bolet, a ruku pustil.

„Přinesl jsem ti ovoce. Taky ponožky. Vždycky ti je tu ztratí.“

Postavil tašku vedle ní. Cleo mlčela.

„Poprosím je, aby ti na ně vyšili jméno. Nebudou se jim po­tom plést.“

Dál si prohlížela horizont, jako by tím měla v úmyslu strá­vit zbytek života.    

„Vypadáš, že jsi při síle, Cleo. Vypadáš… dobře.“

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni. Řekni, že máš mě rád.

Iwata se rozvzlykal s hlavou v dlaních.

„Ty píčo. Píčo. Píčo.“

Do bytu v Motojojogičo se Iwata dostal po jedné v noci. Na chodbě překračoval tříkolky, balíky novin a popadané mopy. Hodiny na mikrovlnce zalévaly interiér slabou zelení. Při po­hledu na krabice navršené v rohu odvrátil oči. Brzy je bude muset odvézt. Ale zítra ne.

Během televizního pořadu věnovaného angličtině si za­cvičil zkracovačky. Nemožně rozradostněná moderátorka blahopřála hostům k jejich příšerné výslovnosti. Na obra­zovce veselými žlutými písmeny naskočilo slovo dne:

NEOČEKÁVANÝ

Iwata televizi vypnul a ulehl na laciný futon. Přikryl se a poodtáhl závěs. Pod sebou měl neonovou polární záři To­kia. Nezměrná funkčnost a podnikavost – expanze a nová výstavba na každém metru. Mraky byly těžké a držely se níz­ko, jejich barvu však určit nedokázal. Zavřel oči a snažil se nemyslet na Cleo. Doufal, že se mu nebude nic zdát.

Copyright © Nicolás Obregón, 2016

Translation © Pavel Bakič, 2017

ISBN 978-80-7473-576-9