Elena Ferrante: Pláž v noci

„Podívala jsem se směrem, kde předtím seděla Elena. Zůstala tam jenom panenka, ale v žalostné poloze: s roztaženýma rukama i nohama, na zádech, ale s hlavou napůl zahrabanou v písku. Byl jí vidět nos, jedno oko, polovina lebky,“ vypráví Leda, hrdinka románu Eleny Ferrante Temná dcera. Ona ztracená panenka posléze sehraje významnou roli v jejím životě a konfrontuje ji se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci.

Zlověstný tón vyprávění Eleny Ferrante, s kulisou šplouchajících vln a praskání ohně, dobře doplňují tajemné ilustrace italské umělkyně Mary Cerri.

Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend.

Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minu.

Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.

Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.

Je děsné horko.

Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala.

Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.

Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj.

Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.

„Mati, jdeme, pospěš si!“

Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.

A co já?

Já už je nevidím.

Zakřičím:

„Mati!“

Ale Mati mě neslyší.

Povídá si s kocourem Minu a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá.

Slunce zapadlo, světlo je růžové.

Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky.

Vtom ho poznávám.

Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.

Plavčík Kruťas je vysokánský.

Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte,  ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek.

Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:

Hovno spolkni

Chcanků si lokni

Pij je bez džusu

Tak otevři pusu

Slova zničím

Pasti líčím

Slyšíš to ticho

Když všechno zmlklo.

Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku

a postupuje vpřed.

Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.

A vida, už je tady.

Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví.

Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě.

Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se

bolestí svírá srdce:

Frňák urvi si

Na mísu sedni si

Vypuď všechno z těla

Zůstaneš osamělá.

Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.

Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama.

Ilustrace Mara Cerri

Robert M. Sapolsky: Chování. Biologie člověka v dobrém i zlém

Proč se chováme tak, jak se chováme? Tuto otázku se pokoušeli zodpovědět mnozí badatelé a už rozmanitost způsobů, pomocí nichž ji lze uchopit, naznačuje, že se jedná o úkol velmi zapeklitý. Jedni se zaměřují na neurobiologii, jiní se soustředili hormony, další preferují geny, někteří zase kladou na první místo výchovu či další vlivy prostředí, které na nás přímo či zprostředkovaně působí už od okamžiku početí. Všechno jsou to ale jen škatulky, které společně tvoří jediný celek. Ten ve své monumentální knize rozplétá americký biolog Robert Sapolsky, jenž čtenáři představuje původ našeho chování od prvních sekund, v nichž hraje hlavní roli aktivita různých oblastí mozku, přes hodiny až dny, kdy jsou stěžejní hormony, až k tisícům a milionům let, během nichž naše chování formovala evoluce. Autor se však neomezuje jen na holý biologický popis a dokládá, že na naše chování působí nespočet faktorů, o nichž často nemáme ani tušení a jejichž prostřednictvím lze naší zdánlivou racionalitou snadno manipulovat, což má často tragické důsledky. Pokud si ale své slabosti i přednosti uvědomíme, můžeme se alespoň pokusit jednat.

Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002)..

Knihu, na které autor pracoval deset let, do češtiny přeložil Pavel Pecháček. Vydává nakladatelství Dokořán v edici Zip (ISBN 978-80-7363-947-1).

Ukázka z knihy:

Příbuzenský výběr

Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných.

Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále).

A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku.

Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent).

Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny.

Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on.

Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film.

Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu.

Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda.

Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti.

Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností.

Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu.

Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli.

Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození.

Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky.

Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“.

Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být.

Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli.

V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali.

Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“

Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. (…)

Lu Sün: Bláznův deník

 .

Nové vydání tří nejvýznamnějších beletristických děl zakladatele moderní čínské literatury, povídkových sbírek Vřava a Tápání a sbírky básní v próze Polní tráva, uvádí čtenáře do turbulentní doby čínských dějin a kultury, kdy se rozpadal tradiční starý císařský svět a tu zdráhavě, tu vášnivě nastupoval svět moderní. Lu Sün (1881–1936) jako angažovaný, přitom ale pronikavý pozorovatel vykresluje toto „tápání“ i „vřavu“, odrážející se jak na mnohdy ještě starosvětském venkově, tak v rozvíjejícím se městském prostředí. Lu Sünův svět, zabydlený svéráznými figurkami všech možných sociálních vrstev, vytváří bohatou mozaiku příběhů, psychologických črt, malých dramat i emočně vypjatých momentů, které otevírají pomyslné literární dveře do celého čínského dvacátého století.

Pro vůbec první vydání svých povídek v češtině napsal Lu Sün i předmluvu, v níž uvádí: „Pochopitelně, že svět by byl lepší, kdyby si lidé nebyli cizí, kdyby se zajímali jeden o druhého. A nejpřímější cesta je komunikace prostřednictvím literatury a umění, bohužel touto cestou kráčí jen hrstka lidí. (…) To, že se mé povídky dostanou do rukou českým čtenářům, je pro mě větší radostí než překlad do jiného, mnohem rozšířenějšího světového jazyka. Myslím, že naše země si mohou porozumět, přestože jsou tak etnicky rozdílné a geograficky vzdálené, navíc spolu nepřicházíme často do styku, ale jsme si blízcí tím, že obě naše země prošly tvrdou cestou utrpení, stále tou cestou jdeme – s vidinou dosažení světla.“

Výbor je také připomínkou dvou významných osobností české sinologie – Berty Krebsové a Jaroslava Průška. Jejich původní překlady byly pro současné vydání ponechány v původní podobě s minimálními zásahy.   

V edici Xin vydává knihu nakladatelství Verzone. Doslovem doprovodila Zuzana Li.

Ukázka z knihy:

Nepatrná událost

Od doby, co jsem prchl z vesnice do hlavního města, jako by v jediném okamžiku uplynulo již šest let. Mezitím jsem viděl a slyšel na vlastní oči a uši mnoho z takzvaných velkých národních událostí.

V mém srdci však nezanechaly žádných stop. A kdybych snad přece chtěl najít v sobě nějakou odezvu, pak musím upřímně říci, že tyto události jen zmnožily můj smutek a způsobily, že jsem den ode dne více pohrdal lidmi.

Je však přesto jedna nepatrná příhoda, která pro mne měla veliký význam a dovedla mě vytrhnout z mé pochmurné nálady. Zapůsobila na mne tak, že na ni dodnes nemohu zapomenout.

Bylo to jednoho zimního dne v šestém roce republiky. Severák mocně řezal, mne však moje zaměstnání nutilo, abych byl již velmi záhy na cestě. Celou cestu jsem skoro nepotkal človíčka a byl zázrak, že jsem sehnal rikšu, který by mě dovezl k bráně S. Netrvalo dlouho a severák se ztišil. Prach vznášející se na silnici byl již dávno odvát, před námi se bělala jen čistá, široká cesta, takže rikša mohl běžet velmi rychle.

Právě jsme se blížili k bráně S, když rikša zachytil držadly vozíku jakousi osobu, která pomalu upadla k zemi. Byla to žena s prokvetlým vlasem, v rozbité kazajce. Seběhla náhle s chodníku rovnou před rikšu. Rikša se jí vyhýbal, ale protože její chatrná kazajka nebyla zapnuta, vlála do široka větrem, a tak se zamotala okolo držadel vozíku. Štěstí ještě, že rikša již předtím zpomalil krok, jinak by ji byl jistě prudkým nárazem povalil, a snad jí i dokonce rozbil hlavu.

Žena zůstala ležet na zemi a také rikša se zastavil. Viděl jsem, že stařena nebyla vůbec poraněna, a také na cestě nebylo žádných svědků. Proto mne velmi překvapilo, když jsem viděl, že rikša z toho začíná dělat celou aféru, jako by se sám chtěl do něčeho zaplést, a přitom mne tím darmo zdržuje na cestě. Proto jsem na něj křikl:

„Vždyť se nic nestalo! Jeď dál!“

Ale rikša mi vůbec nevěnoval pozornost – nebo mě neslyšel –, opřel naopak vozík o zem, a podpíraje onu ženu, pomalu ji zdvíhal. Držel ji kolem ramenou, až se postavila, načež se zeptal:

„Nestalo se vám něco?“

„Poranila jsem se...“

Řekl jsem si, že jsem přece na vlastní oči viděl, jak zcela pomalu padala k zemi, jak se tedy mohla zranit? Zřejmě lhala, aby nám ztropila nepříjemnost, a to se mi hnusilo. A rikša z toho ještě dělal aféru, jako by se sám chtěl dostat do neštěstí... Ať si tedy teď poradí, jak umí!

Když rikša slyšel, co mu žena řekla, ani na okamžik nezaváhal. Držel ji stále kolem ramenou a pomalounku ji odváděl.

Zarazilo mne to a podíval jsem se rychle tím směrem. Stála tam policejní strážnice. Nyní, po té vichřici, nebylo přede dveřmi ani človíčka. Rikša, podpíraje stále stařenu, zamířil rovnou k velkým vratům strážnice.

V tom okamžiku se mne náhle zmocnil podivný pocit. Zdálo se mi, že jeho stín, rýsující se za ním v prachu cesty, se rozrůstá do nedozírných rozměrů, že je každým krokem větší, takže jsem musel zdvihnout hlavu, abych jej celý přehlédl. A tento stín se postupně měnil ve strašlivé břemeno, které hrozilo, že rozdrtí to moje maličké já, skryté v obalu kůže. V tom okamžiku jako by veškerá má životní síla byla ochromena, seděl jsem bez hnutí, bez myšlenky. Až když jsem viděl, jak ze vrat úřadu vyšel strážník, sestoupil jsem z vozíku. Strážník ke mně přistoupil a řekl:

„Musíte si najmout jiného rikšu... tenhle vás už nemůže dál vézt.“

Zcela nepřítomně jsem vyhrabal z kapsy velkou hrst měďáků a podal ji strážníkovi.

„Prosím vás, dejte mu to...“

Vítr se úplně ztišil. Na ulici bylo ticho a prázdno. Šel jsem a přemýšlel. Ale skoro jsem se bál zamyslet se nad sebou. I když bych byl nejraději zapomněl na příhodu, která se právě udála... jaký smysl měla vlastně ta hrstka měďáků?! Mělo to snad být uznání rikšovi? Což se mohu vůbec já odvážit jej posuzovat? – – – Nebyl jsem s to dát si odpověď.

Od té doby mi tato malá událost přišla častokrát znovu na mysl a častokrát mi způsobila krutou bolest. Donutila mě přemýšlet o sobě. To, co jsem získal dlouholetými studiemi i vojenskou výchovou, dávno již vymizelo z mé paměti, stejně jako všechna ta „Konfucius praví...“ a „Kniha písní říká...“, jež jsem odříkával v raném mládí a z nichž si nepamatuji už ani půl věty.

Jedině tato nepatrná příhoda znovu a znovu vyvstává před mým zrakem do nejmenších podrobností, někdy obzvlášť jasně. Způsobuje, že mívám výčitky svědomí a že se stydím, současně mě však nutí, abych se stal novým člověkem, probouzí mou odvahu i mé naděje.

Červenec 1920

Translation © Berta Krebsová – heirs, 2019

© Jaroslav Průšek – heirs, 2019

Afterword © Zuzana Li, 2019

© Verzone, 2019

ISBN 978-80-87971-36-9