Mary Sharrattová: Iluminace

Román o vypráví neobyčejný příběh ženy, která byla v pouhých osmi letech věnována církvi jako desátek, dokázala vítězit nad zdánlivě nepřekonatelnými překážkami života a stala se snad nejproslulejší ženou své doby. Nejedná se o dokument ani životopis. Iluminace jsou šikovně namíchaným koktejlem beletrie, historických faktů i Hildegardiny vlastní filozofie. Hildegarda von Bingen (1098–1179), zakladatelka a představená benediktinského kláštera a všestranně vzdělaná žena, mimo jiné zkomponovala obsáhlý soubor liturgické hudby, napsala devět knih na tak různorodá témata, jako je teologie, přírodověda, medicína nebo lidská sexualita – její fenomenální intelektuální záběr zastínil mnohé její mužské současníky. Její proroctví jí vydobyla titul Sibyla Rýnská. Svou neskrývanou kritikou politické i církevní korupce vyvolávala kontroverzi a nechybělo mnoho ani k její exkomunikaci. Její kuráž a myšlenková originalita inspirují lidi dodnes.

Mary Sharrattová se narodila v americké Minnesotě, dvanáct let žila v Německu a posléze se s belgickým manželem usadili v anglickém hrabství Lancashire. Zaměřuje se na historické i smyšlené charaktery silných, odhodlaných a inteligentních žen, které boří zažitá pravidla a dokážou jít za svými sny. 

Iluminace vydává v českém překladu Jota (ISBN: 978-80-7565-566-0). Nakladatelství již vydalo i jiné dva romány Mary Sharrattové: Dcery čarodějného vrchu (o pronásledování údajných čarodějnic v Anglii počátku 17. století) a Extáze (o dospívání a zrání Almy Mahlerové).

Ukázka z knihy:

Předmluva: Odpadlík

Rupertsberg, 1177

Proroctví, nejpůvodnější a nejtrvalejší mocná schopnost žen. Můj dar a mé prokletí. Kdysi pradávno, stovky let přede mnou, žila tady v porýnských lesích žena jménem Weleda, Ta, která vidí. Neprovdala se a žila ve věži. V těch pohanských dobách ji lidé uctívali jako bohyni, neboť předpověděla jejich vítězství nad Římany. Jasnovidná moc však není jen pozůstatkem pohanství. V knihách Starého zákona se objevuje prorokyň hned několik – Debora, Sára, Miriam, Abigail, Anna či Ester.

A tak i v mé době, kdy učení mužové citují svatého Petra a nazývají ženu z dvou lidských nádob tou křehčí, stejně nemohou, než uznat, že žena může být zřídlem pravdy naplněným vizí, že její hlas se může nést jak peříčko na dechu Božím. Matko, jaké vidění mi to nyní zjevuješ? Náhle jsem prozřelýma

očima spatřila, kterak přichází. Jak se bouře blíží k našemu klášteru. Zakrátko stanu bohyni odplaty Nemesis tváří v tvář. Mé ruce poseté puchýři upustily rýč do čerstvě zpřeházené půdy. V sedmdesáti devíti letech už jsem na takovou lopotu neměla dost sil, leč nutnost mě dohnala dřít se tu celý půlden, a teď mé tělo jen úpělo. I dcery po mém příkladu nářadí odložily. Zasmušilým pohledem jsme hodnotily svou práci. Každou píď země jsme tu zryly, ano, my, sestry z Rupertsbergu. Náhrobky zůstaly stát, cenily se z popřevracené půdy jako zuby, ale nápisy jsme z nich dlátky odsekaly do posledního písmene.

V tvářích mých dcer se zračilo vyčerpání i němá hrůza. Náš hřbitov nám byl svatyní stejně vzácnou jako oltář našeho kostela. A nyní připomínal bojiště. Slzy se mi hrnuly do očí, když mi sestra Kordula podala mou berlu, odznak abatyše. Tiše jsem prosila mrtvé za odpuštění a kráčela po čerstvých hroudách k místu posledního odpočinku uprchlého mnicha Maxima, jehož útrapy nás pohnaly k tomu zoufalému konání. Ten chlapec se k nám uchýlil poté, co jeho bratři na něm spáchali nevyslovitelné hříchy. I přes naši veškerou snahu pomoci jeho zmučenému tělu i duši však mládenec u nás dokonal svou pozemskou pouť, a tak jsme jej křesťansky pohřbily.

Preláti arcibiskupa mohučského, právě ti, kdo přehlíželi krutosti odehrávající se v klášteře, z nějž Maximus prchl, však chlapce prohlásili za odpadlíka. Zítra či pozítří se přiženou a budou ho chtít z hrobu vytáhnout a pohodit jej do nějaké neposvěcené jámy jako zdechlého podvraťáka. Proto jsme

přeryly celý hřbitov, aby nikdo cizí jeho hrob nedokázal mezi ostatními nalézt. Napadlo by někdy preláty, že obyčejné jeptišky podniknou něco takového, aby je zmátly, svoje pány, jimž jsou povinovány poslušností?

Pozvedla jsem berlu a pronesla požehnání: „Ve jménu Světla Živoucího budiž toto posvátné místo odpočinku ochraňováno. Neviditelné budiž všem, kdož by tě znesvětit hodlali.“

Srdce mi bušilo jak v otevřené ráně, když jsem myslela na toho novice, který mi umřel v náručí a jemuž jsem před Bohem přísahala, že jej ochráním. Ničeho se nedopustil, nebyl víc než jen mládenec s hezkým obličejem v hnízdě jedovatých hadů. Mezi ním, Maximem, a bouří hněvu církevních otců jsem stála jen já, přestárlá abatyše, a mé jeptišky.

Listopadový vítr svištěl po koruně klášterní zdi, zvedal z hrobu zrnka suché hlíny a vmetal nám je do tváří. Mým dcerám škubalo v popelavých tvářích tou společně sdílenou hrůzou. Co se stane nyní, když jsme se dopustily takové vzpoury? Páni preláti nebudou mít slitování.

Předtucha opět ožívala, byla to vidina nevyhnutelného osudu, strašlivého jako spár samého ďábla, jenž se sápe z jámy pekelné. Musím nějak sebrat síly a přimět se k bojovnosti, postavit se tomu zlu. Chopit se meče a porazit draka. Maximovo utrpení jen potvrzuje, jaké zkázy jsou tihle páni schopni.

V plném jasu se mi zjevila Ekklésie, Matka Církev, v podobě znásilněné ženy, s nohama zhmožděnýma a potřísněnýma krví z lůna, zprzněné klérem, vlastními služebníky. Preláti kážou čistotu, ale zneužívání mladých mužů jim nevadí. Já a mé dcery na obranu toho nebohého chlapce riskujeme, že i nás stihne jeho osud – že nás zatratí a vyženou. Budou se snažit můj odpor zlikvidovat za každou cenu. Všechno, oč jsem se po celý svůj dlouhý život snažila, možná zničí jediný úder, a z mých dcer i mne budou rázem vyděděnky, exkomunikované, vyloučené z církve. Jak bych mohla ve svém věku naše společenství ještě ochránit? Vždyť jsem jak relikvie z dob minulých a všichni mí kdysi tak mocní spojenci už jsou dávno v Pánu.

Když si tak vzpomenu, jak jsem před sedmi lety kázala na schodech kolínské katedrály a kritizovala mnohé z právě těch mužů za smilnění a pokrytectví, za svatokupectví a lakomství.

Ach, kněží! Své povinnosti zanedbáváte. Vyžeňme ty prostopášníky a zloděje z církve, neboť tyjí z každé nepravosti. Křičela jsem to tehdy na ně hodně hlasitě, věřila jsem, že nemám co ztratit, že si preláti nebudou kazit náladu jedinou starou řeholnicí. Ti, proti nimž jsem tak brojila, se teď shlukují jak mrchožraví krkavci, aby se mi odplatili, aby mě jednou provždy usadili. Nebála jsem se vlastního osudu, vždyť jsem toho už v životě tolik přetrpěla. Letos či napřesrok se už připojím k nebohým

v studené hlíně a budu čekat na Soudný den stejně jako duše ostatních lidí. Ale co bude s mými dcerami? Jak bych mohla umřít a je nechat tady v té vřavě – co když naše společenství rozeženou a ony všechny zůstanou bez střechy nad hlavou? Srdce mi hlodala představa mých děvčat, ztracených, všemi obavami sužovaných. Náš svět se právě převrací naruby. Jak bych je jen mohla zachránit, ty, které na mě tak spoléhají?

„Svou práci jsme tu udělaly, dcery mé,“ řekla jsem jim vlídně, co nejvlídněji, aby mohly odejít a hledat si útěchu v běžných úkolech ve špitále, skriptoriu, v knihovně či v dílnách. I já jsem pak opustila ten poničený hřbitov a vydala se na hradbu, odkud se skýtal výhled na Rýn, tu modrozelenou stuhu, jež všechno v mém životě váže do jedné kytice. V skrytu vinic tam dole u řeky se schovává Eibingen, náš dceřiný klášter. I tam budou muset naše sestry čelit přicházející bouři. Jak jsem tak klouzala pohledem po řece, útroby jako by mi náhle sevřela ledová ruka. K našemu molu se blížila velká pramice! Páni preláti věru časem nemrhají.

Spěchala jsem dlouhou chodbou, když tu mi běžela vstříc Ancilla, sestra postulantka, až jí roucho o kotníky pleskalo.

„Matko představená, máme návštěvu!“

Dívčí tvářička jí svítila radostným rozrušením, které do naší napjaté situace jaksi nezapadalo. Ancilla byla u nás teprve krátce, a jako takovou jsem ji ušetřila ponuré dřiny při rytí hřbitova.

„Je to nějaký cizinec. Vůbec neumí německy!“

Srdce mi poskočilo hrůzou. Že by na mě poslali rovnou někoho z Říma? Ancilla moje znepokojení vůbec nepostřehla a dál projevovala nadšení, jež by se hodilo přinejmenším k nenadálé návštěvě samotné císařovny byzantské.

„To sklepnice přinese ta nejlepší vína, že, Matko? A budou i koláče!“

Ta dívenka měla takovou radost, až jsem se musela té nevinnosti usmát, i když mi nitro sžíral strach. Řekla jsem jí, že návštěvníka přijmu u sebe ve studovně. Umyla jsem se a převlékla a připravovala se na setkání s poslem neblahých zpráv. Když jsem však vešla do studovny, nespatřila jsem žádného nuncia, posla Svatého stolce, nýbrž jen mladého benediktinského mnicha, který hned vyskočil ze stoličky, padl přede mnou na kolena a políbil mi ruku.

„Vznešená matko představená,“ zvolal latinsky, s měkkým přízvukem těch, kdo přicházejí z franckých zemí, „svatá Hildegardo.“

Nebylo mu od pohledu víc než dvacet, tvář měl růžovou jak vycházející sluníčko.

„Jak veliká čest,“ pokračoval, „že tě konečně poznávám osobně.“

„Bratře,“ přerušila jsem ho v rozpacích, „já ale neznám tvoje jméno.“

„Nedostala jsi můj list?“ rozhodil užasle rukama. „Jsem Guibert z kláštera Gembloux v Ardenách. Přijíždím sepsat tvé Vita, ctihodná matko.“

Svezla jsem se do křesla a samou úlevou se málem rozesmála. Tak přece jen mám pořád ještě spojence a příznivce, i když tenhle mladý muž nás před mohučskými duchovními stěží ochrání.

„Příliš mi lichotíš, bratře v Kristu,“ usmála jsem se na něj. „Hagiografie se píše jen o svatých. Já jsem jen obyčejná smrtelnice.“

Potřásl nesouhlasně hlavou. „Kdepak, tvá proroctví tě proslavila po celé Svaté říši římské.“

Obličej mu jen zářil směsí nadšení a naivity, ne nepodobnou té Ancillině, která nás přišla obsloužit. Nalila mu svařeného vína s medem, hřebíčkem a bílým pepřem, ale mladík si voňavé číšky nevšímal, své živé tmavé oči upíral na mne.

„Pověz mi, matko Hildegardo, promlouvá k tobě Pán Bůh latinsky, či německy? A je pravda, že jsi nařídila svým jeptiškám nosit tiáru?“

Než jsem se ale nadechla k odpovědi, mlel dál: „Tvé spisy jsou naprosto výjimečné! V životě jsem nečetl nic podobného. Pochopil jsem to správně, že se ti Bůh zjevuje v ženské podobě?“

Bratr Guibert nebyl první, kdo se mě na tohle ptal. Řekla jsem mu tedy to, co i těm před ním.

„V Písmu se Bůh objevuje jako Otec, a přesto mi svatý Duch zjevuje Boží tvář jako Matku.“

Nikdy jsem nesnila o tom, že bych se jednou nazývala svatou, to bych si vůbec netroufala. Přesto však Bůh, jehož nazývám Matkou, ráčí mě, člověka chybujícího, občas poctít vytržením, v němž mne prostupuje Duch svatý. A tehdy se stávám ústy Matčinými, pírkem vznášejícím se na Jejím dechu.

Jak mám popsat takové mystérium Guibertovi? Nikdy jsem vidiny nevyhledávala, ale stejně se mě zmocňují. Jediné, co toužím znát, jsou stezky moudrosti a ctnosti, a umět po nich kráčet, jak nejlépe umím. Tíží mě mnohé hříchy a pochybení. Mí nadřízení mě vždy strpěli právě jen kvůli mým proroctvím.

Byla jsem rozpolcená. Po pravdě, měla bych Guiberta laskavě odmítnout, poslat ho zpátky do Gembloux. Ten milý mládenec tu jen ztrácí čas. K čemu by bylo sepisovat osudy té, která bude zanedlouho zavržena. Jenže vzápětí mi v mysli začala hlodat jiná myšlenka. Co když klíč k záchraně mých sester před nadcházející pohromou spočívá v mé minulosti, ve zkoumání mého života od jeho počátku? Minulost a budoucnost jsou spojeny ve věčném kruhu. Jako v prstenci Svatého plamene, jenž se mi zjevuje v mých viděních, v kole obkružujícím veškeré stvoření. Kdybych si dovolila vrátit se v čase, být zas tou nepůvabnou dívenkou, možná bych přišla na to, jak nás zachránit.

Copyright © Mary Sharratt, 2012

Translation © Ina Leckie, 2019

Copyright © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2019