Michael Ondaatje: Nouzové osvětlení

Je lepší znát odpovědi na všechny otázky minulosti, nebo raději žít s neodhalenou pravdou?

Michael Ondaatje přichází s dalším brilantně napsaným románem, situovaným do období těsně po druhé světové válce. Příběh dospívajícího Nathaniela se začíná odvíjet v roce 1945 v Londýně. Právě se dozvěděl, že otec s matkou odjíždějí kvůli práci na rok do Singapuru. O chlapce a jeho sestru Rachel se bude starat podivný rodinný přítel přezdívaný Mol. Kdo je Mol? Kriminálník? Špion? Pašerák?

Děti vyrůstají v blízkosti Mola a jeho stejně svérázných přátel. Zdá se však, že se tato zvláštní nová rodina snaží oba sourozence ochraňovat a vzdělávat – byť zcela neobvyklým způsobem. Jsou tito lidé skutečně těmi, za něž se vydávají? Nathaniel neustále naráží na záhady a nejasnosti. Týkají se nejen Mola a jeho přátel, ale také jeho vlastního života a především života jeho matky. Vše kolem něj jako by bylo zahaleno mlhou a nasvíceno jen tlumeným nouzovým osvětlením, jaké se používalo v Británii během války na ochranu před nepřátelským bombardováním.

O řadu let později, už jako dospělý muž se Nathaniel stává zaměstnancem archivu ministerstva zahraničí a postupně proniká do materiálů týkajících se válečného období. Teprve teď začíná chápat souvislosti, které trvale poznamenaly jeho dětství a dospívání. „Řídíme své životy pomocí příběhů, které jen tak tak drží pohromadě,“ přemítá v závěru. Příběh Nouzového osvětlení je naopak bohatý, plný napětí a nečekaných zvratů, zároveň však vybízí čtenáře k přemýšlení.

Michael Ondaatje (1943) se narodil na Srí Lance v rodině s nizozemsko-tamilsko-sinhálsko-portugalskými kořeny. Období dospívání prožil v Anglii a od roku 1962 žije v Kanadě. Je autorem řady básnických a prozaických knih a nositelem významných literárních ocenění. Do povědomí čtenářské veřejnosti po celém světě vstoupil především románem Anglický pacient (1992, česky 1997), jenž byl také úspěšně zfilmován a jeho adaptace získala celkem devět Oscarů. V češtině dále vyšla díla Máme to v rodině (1998), Sebrané spisy Billyho Kida (1999), V kůži lva (2000), Anilin přízrak (2002) a Stůl v koutě (2013).

Román v překladu Jindřicha Manďáka vydává nakladatelství Jota.

Ukázka z knihy:

Část první
STŮL PLNÝ CIZÍCH LIDÍ

V roce 1945 naši rodiče odjeli a zanechali nás v péči dvou mužů, kteří byli možná kriminálníci. Bydleli jsme tehdy v londýnské ulici Ruvigny Gardens a jednoho rána přišla buď matka, nebo to byl otec s návrhem, že si rodina po snídani něco probere. Řekli nám, že od nás na rok odjedou do Singapuru. Není to tak dlouhá doba, tvrdili, ale nebude to ani tak krátká cesta. Samozřejmě o nás bude po dobu jejich nepřítomnosti dobře postaráno. Vzpomínám si, že když nám to otec sděloval, seděl na jedné z těch nepohodlných železných zahradních židlí, zatímco matka v letních šatech za jeho rameny jen přihlížela, jak na to zareagujeme. Po chvíli vzala mou sestru Rachel za ruku a držela si ji u pasu, jako by ji chtěla zahřát.

Ani Rachel, ani já jsme neřekli ani slovo. Hleděli jsme na otce, zatímco rozváděl podrobnosti jejich letu novým Avro Tudorem I, nástupcem bombardéru Lancaster, jenž dokázal letět rychlostí přes čtyři sta padesát kilometrů za hodinu. Než dorazí do cíle, budou muset minimálně dvakrát přistát a přesednout. Vysvětlil nám, že ho povýšili, aby převzal zastoupení společnosti Unilever v Asii, což znamenalo posun v jeho kariéře. Bude to pro dobro nás všech. Hovořil vážně a naše matka se v jedné chvíli odvrátila a pohlédla na svou srpnovou zahradu. Když otec skončil, všimla si, že jsem zmatený, přistoupila ke mně a pročísla mi prsty vlasy jako hřebenem.

Bylo mi tehdy čtrnáct a Rachel skoro šestnáct. Vysvětlili nám, že po prázdninách se o nás bude starat opatrovník, jak ho matka nazývala. Mluvili o něm jako o kolegovi. Už jsme se s ním setkali – říkali jsme mu „Mol“, přezdívkou, kterou jsme vymysleli. Naše rodina měla ve zvyku používat přezdívky, což s sebou také někdy neslo zastírání pravé podstaty věcí. Rachel už mi stihla říct, že má dojem, že se Mol pohybuje v zločineckých kruzích.

Znělo to podivně, ale život byl tehdy po válce chaotický a zmatený, takže to, co nám bylo předestřeno, nevypadalo až tak neobvykle. Přijali jsme to rozhodnutí, jak to u dětí bývá, a Mol, který se u nás nedávno ubytoval ve třetím podlaží, skromný člověk, rozložitý, ale s ostýchavými pohyby mola, měl představovat řešení. Rodiče určitě předpokládali, že je spolehlivý. Jestli věděli o Molově kriminalitě, tím jsme si nebyli jistí.

Domnívám se, že kdysi měli snahu naši rodinu víc stmelit. Tu a tam mě otec s sebou vzal do kanceláří Unilever, které byly o víkendech a o svátcích pusté, a zatímco pracoval, já jsem se procházel něčím, co mi připadalo jako opuštěný svět ve dvanáctém podlaží budovy. Objevil jsem, že všechny zásuvky v kanceláři jsou zamčené. Koše na papír zely prázdnotou, na stěnách nebyly žádné obrazy, i když jednu stěnu otcovy kanceláře zabírala velká plastická mapa označující pracoviště společnosti v zahraničí : Mombasa, Kokosové ostrovy, Indonésie. A blíž k domovu Terst, Heliopolis, Benghází, Alexandrie, města, která ohrazují Středozemní moře, lokality, o nichž jsem předpokládal, že spadaly pod mého otce. Tady se objednával nákladový prostor na stovkách lodí, které pluly na východ a zase zpátky. Světla na mapě, která identifikovala města a přístavy, byla o víkendech vypnutá, stejně temná jako ty vzdálené výspy.

Na poslední chvíli se rozhodlo, že matka ještě na posledních pár letních týdnů zůstane, aby dohlédla na podnájemníkovy přípravy k péči o nás a připravila nás do našich nových internátních škol. V sobotu před otcovým odletem do oněch dalekých krajů jsem s ním ještě jednou zašel do kanceláře poblíž Curzon Street. Navrhl, abychom si udělali dlouhou procházku, protože, jak řekl, několik následujících dní se jeho tělo bude muset tísnit v letadle. Jeli jsme tedy autobusem k Přírodovědnému muzeu, pak jsme prošli Hyde Parkem na Mayfair. Otec byl nezvykle nedočkavý a veselý, ačkoli si prozpěvoval posmutnělé dvojverší Pletené límečky a srdce z příze, rozedrou krajiny znějící cize. Opakoval je pořád dokola, téměř švihácky, jako kdyby představovalo nějaké základní pravidlo. Co to má znamenat ? přemítal jsem. Pamatoval jsem si, že otcova kancelář zabírala celé horní patro a ke vstupu do budovy jsme potřebovali několikery klíče. Stál jsem před velkou, dosud neosvětlenou mapou a učil jsem se zpaměti názvy měst, nad nimiž poletí během několika příštích nocí. Už tehdy jsem mapy miloval. Otec ke mně zezadu přistoupil a zapnul světélka, takže hory na plastické mapě vrhaly stíny, i když tentokrát jsem si ani tak nevšímal světel, jako spíše přístavů osvětlených bleděmodře a zároveň velkých pásů neosvětleného povrchu. Část tak zůstávala neodhalená a já mám dojem, že Rachel a já jsme vnímali manželství našich rodičů podobně zkresleným pohledem. Jen zřídka s námi hovořili o svých životech. Zvykli jsme si slýchat pouhé útržky příběhů. Otec se zúčastnil závěrečných fází předchozí války a já si nemyslím, že měl pocit, že k nám doopravdy patří.

Pokud jde o odjezd rodičů, obecně se nezpochybňovalo, že matka musí jet s ním : ani nás nenapadlo, že by mohla existovat bez něj – byla to jeho žena. Když nás nechají doma, bude to menší pohroma, bude to menší hrozba rozpadu rodiny, než kdyby matka zůstala v Ruvigny Gardens, aby na nás dohlížela. A jak nám vysvětlili, nemohli jsme zničehonic nechat škol, do nichž jsme byli horko těžko přijati. Před otcovým odjezdem jsme ho všichni pevně objali. Mol se na ten víkend taktně vytratil.

A tak pro nás začal nový život. Tehdy jsem tomu nemohl tak docela uvěřit. A dodnes si nejsem jistý, jestli období, které následovalo, můj život pokřivilo nebo vzpružilo. Měl jsem přijít o vzorce a omezení tehdejších rodinných zvyků a následkem toho se u mě později objevily pochybnosti, zda jsem až příliš brzy nevyčerpal své svobody. Každopádně jsem nyní ve věku, kdy o tom dokážu mluvit, o tom, jak jsme vyrůstali pod ochrannými křídly cizích lidí. A zní to, jako když se objasňuje mýtus, o našich rodičích, o Rachel a o mně, o Molovi, stejně jako o těch ostatních, kteří se k nám připojili později. Předpokládám, že podobné příběhy mají své tradice a způsoby vyprávění. Někdo má podstoupit zkoušku. Nikdo neví, kdo je nositelem pravdy. Lidé jsou jiní nebo jinde, než si myslíme. A je tu někdo, kdo to sleduje z neznámého místa. Vzpomínám si, jak moje matka s oblibou mluvila o těch nejasných úkolech, které dostávali loajální rytíři v artušovských legendách, a jak nám ty příběhy vyprávěla, někdy zasazené do určité vesničky na Balkáně nebo v Itálii, o nichž tvrdila, že v nich byla, a ukázala nám je na mapě.

Odjezdem otce se matčina přítomnost posílila. Rozhovory mezi našimi rodiči, které jsme slýchávali, se týkaly záležitostí dospělých. Ale teď nám začala matka vyprávět o sobě, jak vyrůstala na suffolkském venkově. Obzvlášť jsme milovali povídání o „rodině na střeše“. Naši prarodiče žili v oblasti Suffolku zvané Saints, kde je nic nerušilo, snad jen zvuky řeky, nebo tu a tam kostelní zvon z nedaleké vesnice. Ale jeden měsíc žila na jejich střeše jedna rodina, házela kolem sebe věcmi a navzájem na sebe pokřikovala tak hlasitě, že ty zvuky pronikaly stropem až do jejich rodinného života. Byl to vousatý muž a jeho tři synové. Nejmladší z nich byl tichý, většinou nosil nahoru po žebříku vědra s vodou těm na střeše. Ale kdykoli moje matka vyšla z domu, aby vybrala vejce z kurníku nebo nastoupila do auta, viděla ho, jak je pozoruje. Byli to doškáři, celý den měli plné ruce práce s opravou střechy. Když byl čas k večeři, sundali žebříky a odešli. Ale jednoho dne se zvedl mocný vítr, zadul na nejmladšího syna, který ztratil rovnováhu, spadl ze střechy a propadl se lipovým loubím na dláždění u kuchyně. Jeho bratři ho odnesli do domu. Chlapec, který se jmenoval Marsh, si zlomil kyčli. Přišel doktor a dal mu nohu do sádry. Nařídil, aby s ním nehýbali, že bude muset zůstat na pohovce v kuchyňské přípravně, dokud nebudou práce na střeše dokončeny. Naše matka – bylo jí tehdy osm – měla na starosti nosit mu jídlo. Občas mu přinesla i nějakou knihu, ale on byl tak ostýchavý, že sotva promluvil. Těch několik týdnů mu muselo připadat nekonečných, řekla nám. Nakonec rodina práci dokončila, chlapce si vzala a byli pryč.

Kdykoli jsme si se sestrou připomněli tuhle historku, měli jsme pocit, že je součástí pohádky, kterou jsme úplně nepochopili. Matka nám ji nedramatizovala, hrůznost chlapcova pádu zmizela, jak to bývá u opakovaně vyprávěných příhod. Museli jsme se dožadovat dalších vyprávění o tom chlapci, který spadl, ale žádného dalšího příběhu jsme se nedočkali než toho, kdy onoho větrného odpoledne zaslechla silné mokré žuchnutí, jak dopadl na dlaždičky, poté co propadl mezi větvemi a listím lipového loubí. Prostě jenom epizoda z obskurní výbavy matčina života.

Mol, náš nájemník z třetího podlaží, se v domě většinou nevyskytoval, i když se někdy ukázal včas k večeři. Naléhali jsme na něj, aby se k nám připojil, ale usedl s námi ke stolu teprve po mnoha nepřesvědčivých protestech projevovaných odmítavým máváním pažemi. Ovšem většinou si Mol chodil pro večeři naproti do Bigg’s Row. Většina okolí byla zničena při Blitzkriegu a v současné době se zde uchytilo jen pár pouličních stánků. Pokaždé jsme si uvědomovali Molovu nesmělou přítomnost, vnímali jsme, že tu a tam někde nenápadně usedl. Nikdy jsme si nebyli jistí, jestli jeho způsoby vyplývaly z ostýchavosti nebo netečnosti. To se samozřejmě postupně měnilo. Někdy jsem si z okna své ložnice všiml, že tiše hovoří v potemnělé zahradě s matkou, nebo jsem ho našel, jak s ní popíjí čaj. Než začala škola, trávila nějaký čas tím, že se ho snažila přesvědčit, aby mi dával hodiny z matematiky, což byl předmět, který mi ve škole dlouhodobě nešel a ve skutečnosti mi nešel ani dlouho potom, co se mě Mol pokoušel učit. Během těch prvních dní jsem byl u svého dohlížitele jen jednou svědkem něčeho komplikovanějšího, když vytvořil téměř trojrozměrný náčrt, aby mi umožnil nahlédnout do podstaty geometrické poučky.

Když přišla řeč na válku, pokoušeli jsme se z Mola se sestrou vymámit pár příběhů o tom, co a kde dělal. Byla to doba pravých i falešných vzpomínek a Rachel a já jsme byli zvědaví. Mol a moje matka se zmiňovali o lidech, s nimiž se tehdy znali. Bylo jasné, že Mola znala už předtím, než přišel bydlet k nám, ale jeho zapojení do války pro nás bylo překvapivé, neboť Mol nikdy nevystupoval „válečnicky“. To, že je doma, obvykle signalizovala tichá hra na piano, která vycházela z jeho radiopřijímače, a jeho současné povolání podle všeho souviselo s nějakou organizací zabývající se mzdovým účetnictvím. Přesto jsme se po naléhání dověděli, že oba za války pracovali jako „požární hlídky“ v místě, kterému říkali Ptačí hnízdo na střeše hotelu Grosvenor House. Seděli jsme v pyžamech, upíjeli jsme sladové mléko Horlicks a oni vzpomínali. Tu a tam se vynořila na povrch nějaká historka a zase zmizela. Jednou večer, nedlouho předtím, než jsme měli odjet do svých nových škol, nám matka v koutě obývacího pokoje žehlila košile a Mol nerozhodně postával na odchodu u paty schodiště, jako by už mezi námi skoro nebyl. Ale vtom místo toho řekl, jak uměla matka obratně řídit v noci, když vozila muže za zákazu vycházení tmou na pobřeží k jakémusi „Berkshirskému útvaru“ a kdy zůstávala vzhůru jen díky „několika čtverečkům čokolády a chladnému vzduchu, který proudil otevřeným okénky“. Zatímco mluvil, matka naslouchala tomu, co vyprávěl, tak pozorně, že zvedla žehličku pravou rukou do vzduchu, aby ji nepoložila a nespálila límeček, jak se plně oddala tomu nastíněnému příběhu.

Mohlo mě to tehdy napadnout.

Jejich hovory záměrně klouzaly časem. Jednou jsme se dověděli, že naše matka, s ušima našpicovanýma na jemné frekvence ve sluchátkách vysílačky, zachytila z jistého místa zvaného Chicksands Priory v hrabství Bedford německé vzkazy a údaje vysílané přes kanál La Manche, jindy zase z Ptačího hnízda na vrcholku budovy Grosvenor House, kterou jsme nyní s Rachel začali podezřívat, že toho s „protipožárním dozorem“ moc společného neměla. Začínali jsme si uvědomovat, že naše matka toho umí víc, než jsme si mysleli. Mohly její krásné bílé paže a křehké prsty zastřelit s jednoznačným úmyslem nějakého člověka ? Všiml jsem si u ní atletických rysů, když elegantně vybíhala do schodů. Bylo to něco, čemu jsme u ní dřív nevěnovali pozornost. Během toho měsíce, co už náš otec odletěl, a než odjela na začátku pololetí i ona, jsme objevovali její další překvapivější, a tudíž důvěrnější stránku. A ten krátký okamžik s horkou žehličkou ve zvednuté ruce, když poslouchala Mola a připomínala si své dřívější dny, zanechal nesmazatelný vjem.

Za otcovy nepřítomnosti začalo být v domě volněji a stal se nějak prostornější. V té době jsme s matkou trávili co nejvíc času. Poslouchali jsme napínavé příběhy v rádiu a měli u toho rozsvícená světla, protože jsme si chtěli navzájem vidět do obličeje. Matku bezpochyby nudily, ale my jsme naléhali, aby zůstávala s námi, zatímco z přijímače byly slyšet lodní mlhové sirény, vítr z vřesovišť připomínající vlčí skučení, plíživé kroky zločinců a tříštění okenních skel. Během těchto dramat jsem měl neustále na mysli tu napůl nedovyprávěnou historku o tom, jak matka řídila bez světel k pobřeží. Ale pokud jde o rozhlasové programy, byla uvolněnější vleže na lehátku o sobotních odpoledních, kdy poslouchala na BBC Hodinku s přírodovědcem a zapomínala na knihu, kterou právě držela v ruce. Tvrdila, že jí ten pořad připomíná Suffolk. A my jsme nechali proplouvat kolem uší nekonečné výklady toho muže v rozhlasu o říčním hmyzu a o potocích na křídových pahorcích, v nichž lovil ryby. Znělo to jako mikroskopický a vzdálený svět, zatímco jsme se hrbili na koberci a dávali dohromady kusy modrého nebe z nějaké skládačky.

Jednou jsme se všichni tři zajeli vlakem z Liverpool Street podívat do míst v Suffolku, která bývala matčiným domovem. Naši prarodiče o něco dřív téhož roku zahynuli při autonehodě, a tak jsme teď pozorovali, jak matka bezcílně a tiše chodí jejich domem. Vzpomínám si, že jsme vždycky museli chodit opatrně kolem okraje vstupní haly, jinak sto let stará dřevěná podlaha pískala a hvízdala. „To je slavičí podlaha,“ říkala nám babička. „V noci nás varuje před zloději.“ Rachel a já jsme na podlahu skočili pokaždé, kdy jsme mohli.

Ale nejšťastnější jsme byli sami s matkou v Londýně. Potřebovali jsme její nenucenou a zasněnou náklonnost víc než to, co nám dávala dřív. Bylo to, jako by se vrátila do své někdejší podoby. Ještě v době, kdy s námi žil otec, to byla hbitá výkonná matka, která odcházela do práce, když jsme odešli do školy, a vracela se obvykle včas, aby s námi povečeřela. Změnilo ji snad to, že se osvobodila od manžela ? Nebo se připravovala na to, že nás opustí, a zanechávala záchytné body, podle nichž chtěla zůstat v naší paměti ? Pomáhala mi s francouzštinou a s Caesarovými Zápisky o válce galské – v latině a francouzštině byla hotový zázrak – a připravovala mě na internátní školu. Kupodivu vybízela k různým podomácku vypravovaným divadelním představením v našem osamělém domě, kde jsme se převlékali za kněze nebo jsme kráčeli po námořnicku nebo po špičkách jako padouši.

Dělaly tohle i jiné matky ? Padaly s heknutím přes pohovku s dýkou vrženou do zad ? Nic z toho by neudělala, kdyby u toho byl Mol. Nudilo ji, že se o nás musela každodenně starat ? Dělalo z ní převlékání něco jiného než jen naši matku ? Nejlepší bylo, když do našich pokojů vklouzlo první ranní světlo, vešli jsme do její ložnice jako nesmělí pejsci a upřeně jsme hleděli na její nenalíčenou tvář, zavřené oči, bílá ramena a paže, které se již vztahovaly, aby nás přivinuly do náručí. V kteroukoli hodinu byla vzhůru, byla na nás připravená. Nikdy jsme ji nepřekvapili. „Pojď sem, Stitchi. Pojď sem, Wren,“ oslovila nás šeptem přezdívkami, které nám sama dala. Myslím si,  že v takových chvílích jsme Rachel a já cítili, že máme opravdovou matku.

Na začátku září se ze sklepa vynořil lodní kufr a my jsme přihlíželi, jak do něj matka ukládá šaty, boty, náhrdelníky, anglickou beletrii, mapy a další věci, o nichž tvrdila, že by je na Východě nejspíš nesehnala, dokonce nějaké nepotřebně vypadající vlněné svetry, protože, jak nám tvrdila, večer bývá v Singapuru často „čerstvo“. Poručila Rachel, aby předčítala nahlas z průvodce o terénu a autobusové dopravě, a k tomu místní výrazy pro „Dost !“ nebo „Ještě“ a „Jak je to daleko ?“ Opakovali jsme ty věty nahlas a snažili se až přehnaně napodobit východní přízvuk.

Možná že věřila, že detaily a poklid balení velkého zavazadla nás přesvědčí o rozumnosti její cesty, místo aby v nás spíš posílily pocit ochuzení. Jako bychom očekávali, že vleze do toho černého dřevěného kufru, který se se svými mosaznými rohy tolik podobal rakvi, a odvezou ji v něm od nás. Balení trvalo několik dní a probíhalo pomalu a osudově jako nějaký nekonečný strašidelný příběh. Naše matka se měla změnit. Mělo se z ní pro nás stát něco neviditelného. Možná že Rachel to cítila jinak. Byla více než o rok starší. Jí to mohlo připadat teatrální. Ale pro mě ty neustálé změny názorů a přebalování znamenaly zmizení natrvalo. Před matčiným odjezdem se dům stal naší jeskyní. Jen několikrát jsme se prošli po nábřeží řeky. Říkala, že bude mít v následujících týdnech cestování až nad hlavu.

Pak najednou musela odjet z nějakého důvodu dřív, než předpokládala. Moje sestra odešla do koupelny a nalíčila si obličej na bílo, pak poklekla s bezvýraznou tváří na vrcholu schodiště, objala pažemi zábradlí a nechtěla se pustit. Já jsem se u domovních dveří připojil k matce a pokoušeli jsme se Rachel společně přesvědčit, aby sešla dolů. Vypadalo to, jako by matka všechno zařídila tak, aby nedošlo k žádnému slzavému loučení.

Zachovala se matčina fotografie, na níž jsou její rysy sotva postřehnutelné. Poznávám ji jen podle držení těla, určitého gesta, přestože snímek byl pořízen dřív, než jsem se narodil. Vyfotografovali ji její rodiče na břehu jejich suffolkské řeky, bylo jí tehdy sedmnáct nebo osmnáct. Vylezla z vody, oblékla se a teď stála na jedné noze s druhou ohnutou do strany, aby si nazula botu. Hlavu měla skloněnou, takže jí její blond vlasy zakrývaly tvář. Fotografii jsem našel po letech v ložnici pro hosty mezi těmi několika věcmi, které se rozhodla nevyhodit. Dosud ji mám. S touto téměř anonymní osobou, nemotorně balancující, lpící na své vlastní bezpečnosti. Již tehdy inkognito.

Copyright © Michael Ondaatje, 2018

Translation © Jindřich Manďák, 2019

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2019