Joe
Dillard je prvotřídní obhájce, ale svou práci si navzdory úspěchům už dávno
neužívá. Zastupování zločinců, o jejichž vině nemá nejmenší pochybnosti, začíná
tížit jeho svědomí a nejraději by všeho nechal. Pak ale potká zranitelnou
Angel, servírku ze striptýzového klubu, která je obviněná z brutální vraždy
kazatele. S čím ale Dillard nepočítal, jsou další osoby, které do tohoto
neuvěřitelného případu postupně vstupují – od pomstychtivého detektiva přes
syna oběti, který chce pomstít otcovu smrt, až po Dillardovu duševně nemocnou
sestru. Právě kvůli nim přestane být zřetelná hranice mezi vinou a nevinou,
mezi nepředstavitelnou lží a neuvěřitelnou pravdou…
„Pratt
dokonale vykreslil protagonisty svého příběhu, zvláště pak silné jižanské ženy,
které se v této brilantně napsané prvotině sice tváří zranitelně, ale se světem
ovládaným muži bojují o to urputněji,“ pochválil knihu vydavatelský magazín
Publisher’s Weekly.
Scott
Pratt (1956-2018) pracoval jako novinář. Románem Nevinný klient zahájil v roce
2008 sérii thrillerů s Joem Dillardem v hlavní roli, s níž se opakovaně
umisťoval v žebříčcích bestsellerů Amazonu a deníku Wall Street Journal. Z
dalších autorových knih jmenujme trilogii Darren Street a dva romány s Billym
Beckettem napsané ve spolupráci s Kellym Hodgem. Osudným se mu stala záliba v
potápění.
V
překladu Kateřiny Bínové vydává Nevinného klienta nakladatelství Mystery Press
(ISBN 978-80-7588-152-6). To připravuje také druhý a třetí díl série, tedy
romány V dobré víře a Nespravedlnost pro všechny.
Ukázka z knihy
První
záležitost, se kterou jsem se musel v den svých čtyřicátých narozenin potýkat,
byl Johnny Wayne Neal. Forenzní psychiatr, kterého jsem najal, aby ho vyšetřil,
naznal, že Johnny je narcista, patologický lhář a sociopat. A to prý nejsou
zdaleka jeho nejhorší vlastnosti. Nazval ho „nenapravitelným monstrem“. Poprosil
jsem ho, aby nic z toho nepsal do zprávy, protože jsem nechtěl, aby se o tom
dozvěděl státní zástupce. Johnny je možná monstrum, ale pořád je to můj klient.
Johnny
Wayne Neal se domluvil se dvěma svými gangsterskými kamarádíčky, aby kvůli
tučné životní pojistce zavraždili jeho krásnou mladou manželku. A tak, když se
asi před rokem jednou ve středu ve tři ráno probudila, stáli u její postele dva
cizí chlapi, kteří ji brutálně ubodali k smrti. Johnnyho tříletý syn, který té
noci spal se svou mámou v pokoji, schovaný pod postelí poslouchal, jak jeho
maminka umírá.
Úřadu
pro vyšetřování státu Tennessee a policii města Johnson trvalo necelý týden,
než si dali dohromady jedna a jedna a Johnnyho zatkli a obvinili z vraždy
prvního stupně a plánování vraždy prvního stupně. Vzhledem k ohavnosti činu
žádá stát Tennessee pro Johnnyho trest smrti. Bezcitný soudce mu jako obhájce
přidělil mě, za což budu odměněn rovnou stovkou dolarů za hodinu, což je zhruba
stejně, jako si vydělá druhořadá prostitutka.
Prokurátor
nabídl, že od trestu smrti upustí, ovšem pod podmínkou, že se Johnny Wayne
přizná k vraždě prvního stupně a bu de souhlasit s doživotním vězením. Když
jsem tuto nabídku Johnnymu před týdnem přednesl, váhavě souhlasil. V devět ráno
nás tedy čekají u soudu, kde byl měl Johnny přiznat vinu. Zastavil jsem se za
ním ve vězení, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.
Čtvrt
hodiny poté, co jsem se usadil v místnosti určené pro rozhovory vězňů s
obhájci, přivedli Johnnyho Waynea v nažehleném oranžovém overalu, bez jediného
záhybu. Pouta na zápěstí i kotnících měl řetězem připevněná ke kovové obruči v
pase.
„Chtěl
jsem se jenom ujistit, že jste nezměnil názor, než půjdeme k soudu,“ promluvil
jsem na něj, jakmile eskorta v uniformách zmizela za dveřmi a on si neohrabaně
sednul na židli. „Jak se jednou přiznáte, nebude cesty zpět.“
Seděl
s pohledem zavrtaným do stolu. Krátké, slámově žluté vlasy měl dokonale
učesané. Se svými necelými sto osmdesáti centimetry byl menší než já, hubený a
bledý. Obličej i paže měl pokryté drobnými narůžovělými pihami. Když začal
ťukat prsty do stolu, všiml jsem si, že má čerstvě upravené nehty a také voněl
po šamponu.
„Jak
je možné, že na místě, jako je tohle, vypadáte pořád jak ze škatulky?“ zeptal
jsem se. „Pokaždé, když vás vidím, mám pocit, že jste zrovna vyšel ze salónu.“
Protočil
oči. Měly bledě zelenou barvu a z určitého úhlu v nich byly vidět červené
tečky. Měl je posazené blízko u sebe a to levé mu trochu ujíždělo, díky čemuž
bylo poněkud problematické zachytit jeho pohled. Člověk nevěděl, na co se má
soustředit.
„Že
jsem ve vězení, ještě neznamená, že musím žít jako zvíře,“ odtušil. „Zvlášť
když mám prostředky, abych si zde zajistil určité služby.“
„Myslíte
holiče?“
„Ano,
například holiče. Jeden ze spoluvězňů za mnou jednou týdně chodí do cely,
upraví mi vousy a umyje a ostříhá mi vlasy.“
„Dělá
vám i manikúru?“ sjel jsem pohledem k jeho pěstěným rukám.
„To
zvládám sám.“
„A kdo
se vám stará o prádlo? Všichni ostatní mí klienti vypadají, jako by v těch
uniformách i spali.“
Neušlo
mi, že mu těmi otázkami lezu krkem, a tak jsem v tom hodlal pokračovat.
„Prádlo
mi perou spolu s ostatními. Mám však člověka, který se stará o to, aby s ním
bylo nakládáno s veškerou péčí, a nechce za to víc než pár věcí z místní
kantýny.“
Mluvil
slabým, nosovým tenorem, s naprosto precizní dikcí. Představil jsem si, jak mu
do úst strkám lejno, jen abych ho přinutil vyslovit jediné slovíčko špatně.
„Proč
vás tak zajímá moje osobní hygiena?“ zeptal se náhle. „Uráží vás to snad?“
„Ani
ne,“ odpověděl jsem. „Byl jsem jen zvědavý.“
Pohrdal
mnou, to bylo zcela jasně patrné. S každým naším setkáním to pohrdání rostlo,
jako metastázy rakoviny, ale mně to bylo úplně fuk. Ty pocity byly totiž
oboustranné. Mnohokrát mi lhal. Já i mí vyšetřovatelé jsme se honili po celém
východním Tennessee za falešnými stopami a vybájenými svědky. Navíc si neustále
na něco stěžoval.
„Pokud
jsme tedy již dostatečně probrali toto skutečně důležité téma,“ pokračoval
Johnny Wayne povýšeně, „vysvětlete mi laskavě ještě jednou tu dohodu, jak to
výmluvně nazýváte.“
„Je to
tak jednoduché, že by to pochopil i úplný debil.“
„Chcete
snad naznačit, že jsem debil?“
Zhodnotil
jsem, že odpovědět mu na jeho otázku po pravdě by nikam nevedlo, a tak jsem ji
raději ignoroval.
„Dohoda
zní tak, že se přiznáte k vraždě prvního stupně a přijmete doživotí bez
možnosti podmínečného propuštění. Vzdáte se práva na odvolání. Výměnou za to
zůstanete na živu. Žádná jeh la pro Johnnyho Waynea. Jak říkám – je to
jednoduché.“
Odfrknul
si. „To mi tedy nepřijde jako velká výhoda.“
„Záleží
na úhlu pohledu.“
„Co
tím myslíte?“
„Že
záleží na tom, jestli chcete raději strávit zbytek života jako běžný vězeň, s
vyhlídkou na to, že vám ho aspoň jednou za čas někdo vykouří, nebo si chcete
užít příštích patnáct let v izolaci v cele smrti a pak dostat injekci.“
„Ale
já jsem nevinný.“
„Jistěže
ano. Nicméně důkazy bohužel hovoří jinak.“
„Všechno
jsou to lži. Žádné přímé důkazy nemají.“
„I ty
záznamy hovorů z vašeho mobilního telefonu, které se přesně shodují s tím, co
vypověděli Clive a Derek na policii? Myslím ty hovory, kdy jste je kontroloval
po cestě k vám, kde měli zabít Lauru, i zpět, když bylo po všem?“
Stisknul
čelisti. Jestli Johnny Wayne něco opravdu nesnášel, pak to byla fakta.
„A co
ty čtyři samostatné životní pojistky, které jste na Lauru během posledních
osmnácti měsíců uzavřel? Celkem za tři sta padesát tisíc dolarů, Johnny.“
„Nejsem
jediný, kdo se trochu rozšoupl s pojištěním svého životního partnera.“
„Tak
mi vysvětlete, proč Derek s Clivem vypověděli, že jste jim za zabití Laury
slíbil deset procent z peněz, které byste z pojištění inkasoval?“
„Jen
se snaží zachránit si zadek.“
„Pokud
jste je nenajal vy, proč by ji zabíjeli? Vždyť ji ani neznali.“
„Proč?
Proč? Proč se mě ptáte na takovéto blbosti? Máte snad být můj obhájce.“
Hodlal
jsem mu připomenout i ty audionahrávky, ale říkal jsem si, že mu dám na chvilku
oraz. Clive s Derekem, ti dva vrahouni, které si na vraždu své ženy najal, se
sesypali v podstatě hned na začátku výslechu, ke všemu se přiznali a práskli,
že za vším stojí Johnny. Poldové je napíchli na nahrávací zařízení a poslali je
za Johnnym, který bez okolků žvanil jak o vraždě, tak o penězích. Když jsem mu
tu nahrávku pustil poprvé, získal jeho obličej zvláštní odstín.
„Poslechněte,“
řekl jsem mu, „úkolem dobrého právníka je mimo jiné poradit klientovi co možná
nejlépe. A můj názor je, že prokurátor by klidně mohl poslat cvičenou opici a
ani ta by neměla nejmenší problém vás z té vraždy usvědčit. Důkazy hovoří jasně
proti vám, vražda byla provedena nebývale krutým způsobem a váš malý syn byl
toho všeho svědkem. Jsem stoprocentně přesvědčený, že vaše šance na trest smrti
jsou mimořádně vysoké.“
„Nikoho
jsem nezabil,“ oponoval.
„To
možná ne, ale kdyby nebylo vás, byla by ještě naživu, a porota bude mít o
viníku jasno.“
„Chápu
správně, že mi radíte, abych souhlasil s tím, že strávím zbytek života ve
vězení za zločin, který jsem nespáchal?“
„Máte
jen dvě možnosti. Buď přijmete tu nabídku a přiznáte se, nebo můžete jít před
porotu.“
„S
právníkem, který je přesvědčený o mé vině?“
„Na mě
to neházejte. Já vám jen upřímně říkám, jak si myslím, že to celé dopadne. Měl
byste mi za to být vděčný. Rodiče vaší ženy nevěří v trest smrti, stejně jako
já. Myslí si, že kdyby vás usvědčili a odsoudili k smrti, vaše krev jim svým
způsobem ulpí na rukou. To oni přesvědčili státního návladního, aby vám tuhle
nabídku učinil.“
„Příšerní
pokrytci,“ zabrblal Johnny Wayne.
S
chutí bych mu jednu natáhnul. James a Rita Millerovi, rodiče jeho nádherné,
nevinné a jím zavražděné ženy, byli jedni z nejmilejších lidí, jaké jsem kdy
potkal. Mluvil jsem s nimi v rámci přípravy na proces a jedna z otázek, kterou
jsem jim položil, byla, jak se tak milá mladá žena jako Laura mohla dát
dohromady s někým, jako byl Johnny Wayne. James Miller mi vyprávěl, že se ti
dva setkali v Jefferson City, kde Laura navštěvovala Carson-Newmanovu
univerzitu. Johnny bydlel ve městě, studoval dálkově a velmi často se
vyskytoval na srazech Sdružení baptistických studentů. Tam narazil na Lauru a
přesvědčil ji, že je bohabojný křesťan. James s Ritou o něm měli jisté
pochybnosti, nicméně věřili úsudku své dcery. Johnny se zdál být inteligentní
mladý muž, který jejich dceru miluje. Ani ve snu je nenapadlo, jaké monstrum se
za jeho pečlivě upraveným zevnějškem a milým úsměvem skrývá. Nedlouho po svatbě
začal vztah těch dvou vykazovat jisté trhliny, které se velmi rychle
prohlubovaly, a krátce po třetím výročí Johnny Lauru opustil kvůli jiné ženě a
odstěhoval se do Severní Karolíny. Tu noc, kdy byla Laura zavražděna, seděl se
svou, tehdy již těhotnou přítelkyní v baru v Charlotte.
Podíval
jsem se na něj a představil si, jak mu klouby prstů vyrážím zuby. Ta představa
byla docela uklidňující.
„Tak
jak jste se rozhodl?“ zeptal jsem se. „Potřebuju znát odpověď, u soudu máme být
už za dvě hodiny.“
„Musím
si to ještě promyslet.“
„Ne,
nemusíte. Berte to jako dárek. Buď jej přijměte, nebo odmítněte.“
Ruka
mu vylétla k nosu a znovu začal s tím svým otravným zlozvykem – stisknul si
nosní dírky mezi palcem a ukazováčkem a zase je pouštěl. Zmáčknout, podržet a
pustit. Zmáčknout a podržet. Pustit.
Když
to celé zopakoval třikrát, prohlásil: „Do hajzlu s tím. Jdu do toho. Předhoďte
mě lvům.“
„Dobré
rozhodnutí. První za dlouhou dobu.“
„Skončili
jsme?“
„Řekl
bych, že ano, Proč, někam spěcháte?“
„Musím
se vysrat. To ty boloňské špagety, které tu servírují.“ Jeho hlas, stejně jako
obličej, nenesl nejmenší známku emocí. Ani se nenamáhal zeptat, jak to celé
ovlivní jeho syna. Vlastně se o něm nezmínil ani jednou za těch několik měsíců,
co jsme se potkávali.
Vstal
jsem a tlačítkem na stěně jsem přivolal stráž. Johnny Wayne zůstal sedět, ale
já jsem od něj chtěl být co nejdál, a tak jsem se opřel zády o stěnu a zíral do
stropu. Trvalo to asi tři nebo čtyři minuty, než jsem z chodby uslyšel dusot
těžkých bot stráží.
„Hej,
Dillarde,“ ozval se z ničeho nic Wayne.
„Co?“
„Všichni
si myslí, kdoví jak nebyla svatá. Ale byla to jen debilní děvka. Jediné, co
jsem po ní chtěl, byl rozvod za mých podmínek, nic složitého. Kdyby souhlasila,
mohla si to všechno ušetřit. Může si za to sama.“
„Radím
vám, abyste už neříkal ani slovo,“ ucedil jsem a představa jeho vyražených zubů
ve mé mysli prudce nabyla na intenzitě.
Dveře
zařinčely. Dovnitř vpadli strážní a vzali ho mezi sebe. Jeden z nich, mladík s
tlustým krkem a holou hlavou, mě sjel pohledem odshora dolů.
„Vy
děláte jenom obhájce, že jo?“ zeptal se.
„Ano.“
„Tak
to asi budete mít radost, páč před chvilkou tady byla ňáká stará babka a
nahlásila, že její kočka našla v jezeře kousek vocaď lidskýho šulína. Podle mě
nebude trvat dlouho a najde se aji tělo.“
„Šulína?
Myslíte penis?“
„Pro
vás penis, pro mě šulín.“
„A
proč mi to říkáte?“
„Sem
myslel, že vám to udělá radost. Mrtvola znamená, že budete mít práci, ne? Ste
stejný jak funebráci.“
Mrknul
na svého kolegu a oba se tomu vtípku zasmáli. Dokonce i Johnny Wayne se maličko
pousmál. Když odešli, zůstal jsem stát opřený o zeď, v hlavě mi dozníval jejich
smích a Wayneovo přiznání. Chřestění řetězu jeho pout bylo čím dál slabší, jak
ho odváděli chodbou pryč.
Když
jsem pak procházel labyrintem oceli a betonu, začala mi třeštit hlava a žaludek
jsem měl sevřený v pěst. Měl jsem plné zuby obhajování lidí, jako byl Johnny
Wayne Neal, i pošklebků pitomců, jako byli ti dva strážní. Musel jsem si
připomenout, že zanedlouho pověsím práci obhájce na hřebík. Už zbýval jen
necelý rok, než se toho všeho zbavím. Už žádní Johnny Wayneové. Už žádní
pitomci.
Cestou
k východu jsem si opakoval, že si to nesmím tak brát. Nenech se tím otrávit. Dělal jsi jen svou práci. Nutil jsem svou
mysl zaměřit se na něco příjemnějšího. Třeba na své narozeniny. Na to, jak je
oslavím se svou ženou Caroline a našimi dětmi, těmi nejdůležitějšími a
nejúžasnějšími lidmi, jaké ve svém životě mám. Na čokoládový dort. Na to, co si
letos při sfouknutí svíček budu přát.
Ten
nápad se mi vynořil v mysli ve chvíli, kdy jsem vyšel ze vchodových dveří do
deště, a musel jsem se usmát. Šance, že by se mi tohle přání splnilo, byla tak
jedna ku milionu. Ale čert to vem, za zkoušku nic nedám.
Letos
bude mé přání jednoduché a sobecké. Letos, ještě předtím, než definitivně
ukončím svou kariéru obhájce, bych si přál jednoho – jednoho jediného –
skutečně nevinného klienta.
Bardzo interesujące. Pozdrawiam serdecznie.
OdpovědětVymazat