Steve Robinson: Ztracená vládkyně

Americký genealog Jefferson Tayte se musí opět chtě nechtě vypravit za Atlantik, aby pro svou novou klientku zjistil, co se stalo s mladou ženou jménem Alice Stilwellová. Ta měla údajně zahynout v roce 1914 při potopení zaoceánské lodi Empress of Ireland, na které zemřelo téměř stejně tolik lidí jako na Titaniku nebo Lusitanii. Jak už to v Taytových dobrodružstvích bývá, ne vše je takové, jak se na první pohled zdá. Genealogovi se dostane do ruky medailon, který naznačuje, že mladá žena neštěstí zřejmě přežila a že to, co se stalo na palubě luxusního parníku, bylo jen dramatické vyvrcholení předchozích, mnohem záhadnějších událostí. Do celé záležitosti totiž mohly být zapleteny britské a německé tajné služby, které se připravovaly na vypuknutí první světové války.

Steve Robinson se narodil v Kentu a nyní žije nedaleko Londýna. Jeho vášeň pro genealogii a psaní ho provází už od mládí, kdy se vydal po stopách dědečka z matčiny strany, o němž nic netušil. Zjistil, že to byl Američan sloužící během druhé světové války v Anglii. Několik let po válce se vrátil zpět do USA a zanechal za sebou rodinu, s níž už se nikdy více nekontaktoval.  Robinson ho vysledoval do Los Angeles, kde odhalil, že se jeho dědeček narodil v Arkansasu, a postupně odkryl historii doposud neznámé větve vlastní rodiny. Inspirován těmito skutečnostmi napsal thriller Stopy v krvi, první svazek ze série o genealogovi Jeffersonu Taytovi. Následovaly knihy Hluboký hrob  a  Poslední anglická královna.

V českém překladu Jana Dvořáka vydává román nakladateství Mystery Press,

Ukázka z knihy

Jižní Holandsko

Pondělí, 13. dubna 1914

Stilwellovi bydleli v hotelu Des Indes v ulici Lange Voorhout, bývalém paláci z devatenáctého století stojícím v srdci Haagu. Alice zastavila oba kohoutky, které přiváděly vodu do umyvadla v jejím pokoji, a pozorovala pomalu mizící oblak páry. Pomyslela na to, jak velice moderní je mít horkou a studenou vodu a také vanu v každém pokoji. Měli tu dokonce i hydraulickou zdviž, která – jak byla informována – fungovala za pomoci tlaku vody ze Severního moře. Přestože Henryho na jeho služebních cestách doprovázeli jen výjimečně, Alice tentokrát jela ráda. Dětem jen prospěje, když se svým otcem stráví o něco více času. Henry navíc toužil po tom, aby se Chester seznámil s jeho textilním podnikem, jenž po něm, jak doufal, jednoho dne převezme. Podle Alice měl na tohle Chester ještě spoustu času, vždyť mu byly teprve čtyři. Alici, které bylo stále jen něco málo přes dvacet let, toho jara čas připadal jako něco nekonečného a neohraničeného. Žila naplno svůj sen, jímž se její život stal od chvíle, kdy před pěti lety potkala Henryho.

Přešla zpátky k toaletnímu stolku a bůhví po kolikáté si poupravila klobouk se širokou krempou, který si pro dnešek vybrala. Zamračila se na svůj odraz a znovu vrhla letmý pohled ke svým kaštanovým vlasům. Možná za to mohly ony. Klobouk konec­konců nový nebyl, na rozdíl od účesu pod ním. Na Henryho naléhání, a k velké nelibosti rodičů, si nechala vlasy ostříhat nakrátko. Podle Henryho to teď byl v New York City vrchol módy. Nechal se slyšet, že jestli se chystají usadit v Americe, měli by se snažit, aby drželi krok s dobou. Alice nebyla ze své nové vizáže nijak zvlášť nadšená, ale když Henry prohlásil, že jí to velice sluší, podvolila se – spíše kvůli němu, než pro vlastní potěšení. Teď to ale vypadalo, jako by se jejím kloboukům novinka na její hlavě nezamlouvala o nic víc než jí samotné.

„Miláčku!“

Byl to hlas Henryho, který na ni ve vedlejším pokoji spolu s dětmi čekal. Cítila, že její zdržování snášel s větší trpělivostí, než jakou od něj měla právo očekávat. Ozvalo se lehké zaklepání a Alice v zrcadle spatřila, že se dveře za jejími zády otevírají. A tady je, vysoký a čerstvě oholený stojí ve dveřích, na sobě světle šedý, volně střižený oblek a plstěný klobouk. Hlavou jí prolétlo, že vypadá stejně elegantně jako vždy. Při řeči se nepřestával usmívat a jeho měkký americký přízvuk jí připadal stejně svůdný jako v den, kdy se potkali.

„Co tě tak zdrželo?“ otázal se. „Jestli brzy neodejdeme, dorazím pozdě na schůzku s panem Van Heusenem.“

Alice se chvatně otočila. Za otcem do místnosti vešli i Chester a Charlotte. Chester měl na sobě námořnický obleček, který mu koupil její otec, a Charlotte byla oblečená v bílých krajkách. Drželi se za ruce, nebo spíš Chester držel za ruku Charlottu. Protože byl jejich otec tak často mimo domov, cítil povinnost o mladší sestřičku pečovat.

„Mám obavu, že za to může tenhle klobouk,“ odvětila Alice. „Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadá lépe s okrajem nakloněným doleva nebo doprava.“

„Vypadáš krásně, mami,“ prohlásil Chester a Charlotte se jen usmála a přikývla.

„Ano, jsem si jist, že to vypadá úžasně tak i tak,“ přidal se Henry. Trochu netrpělivě, napadlo Alici. Udělal k ní krok, vzal ji za ruku a pomohl jí vstát, zatímco kontroloval čas na kapesních hodinkách. „Opravdu už musíme jít.“

„Můžeme si hrát v parku?“ zeptal se Chester.

„Určitě můžeme,“ řekla Alice a podívala se tázavě na Henryho. Ten si dřepl, aby se mohl dětem podívat přímo do očí. „Napadlo mě, že byste možná nejprve rádi viděli, kvůli čemu je tatínek tak často pryč,“ řekl. „A potom můžeme dělat, cokoliv si budete přát.“

„Třeba i plachtit?“ zeptal se Chester dychtivě.

Henry se zasmál a znovu se postavil. „Plachtit?“ Na chvilku se zamyslel, jako by nad tím nápadem uvažoval. „Nevidím důvod proč ne, pokud vyrazíme hned ráno. V Rotterdamu mě očekávají až po poledni. Jsem si jistý, že se vám Rotterdam bude líbit. Je tam největší námořní přístav v Evropě a vy víte, co to znamená.“

„Víc lodí!“ zvolal Chester a oči se mu rozšířily.

Jejich pokoje byly ve druhém patře, přesto ale k cestě do vstupní haly použili zdviž. Důvodem byla spíš nezvyklost tohoto vynálezu než pohodlí, a děti jím byly fascinovány. Alice byla ráda, že nemusí jít po schodech, ačkoli neřekla ani slovo. Henry jí na cestu pořídil šaty s krémovými a purpurovými pruhy. Stejně jako u jejího nového účesu šlo v New Yorku o poslední výkřik módy. U kolen byly nachovou stuhou stažené tak, že omezovaly pohyb jejích nohou. Hotelový zřízenec jim otevřel klec zdviže a Stilwellovi vstoupili do kabinky. Kdyby použili schodiště, pomyslela si Alice, s největší pravděpodobností by se z jejího ladného příchodu do foyer vyklubal spíše politováníhodný pád.

Se svolením obsluhy Henry přizdvihl Charlottu, aby se moh­ la chopit rukojeti ovládací páky a pomohla ji stáhnout dolů. Po několika vteřinách klesání se ozvalo cinknutí a sluha jim odtáhl dveře klece. Alice chvilku počkala a dívala se na svou rodinu, jak vychází do haly. V duchu se usmála a tiše si přála, aby mohli být takhle spolu navěky. Věděla ale, že v Holandsku zůstanou už jen několik dní. Poté stráví krátký čas u jejích rodičů v Anglii, a nakonec se vydají zpět do Ameriky. New York byl pro ni stále ještě příliš nový, jakkoli se snažila zvyknout si. Kdykoli Henry odjel pryč, cítila se cize a osamoceně, přestože u sebe měla děti a Henryho rodiče bydleli nedaleko.

Hned, jakmile měly cestu volnou, vyrazily děti ven z výtahu. Alice potěšeně sledovala, jak je Henry pohotově a pevně chytil za ručky, aby je zadržel. I tak se trochu zapotácel dopředu. Alice se usmála a pomyslela si, jak je ráda, že Henry není na jejich děti tak tvrdý, jako býval její vlastní otec. Za okamžik už byli uprostřed haly, bohatě zdobené mramorovými sloupy, červeně štukovanými zdmi a měkkým zlatavým osvětlením. Alice se je ani nesnažila dohnat. Věděla, že v jejích moderních šatech by to bylo beznadějné. Navíc by byla škoda v takovém krásném ránu kamkoli spěchat. Dnes bude opravdu ráda, že užije slunečník.

Když Henry i s dětmi došel ke dveřím hotelu, ohlédl se a vyslal k ní úsměv s výrazem, který říkal „A co můžu dělat?“. Alice by teď nejradši kráčela po boku svého muže, ale byla přesto spokojená. Tenhle výlet byl určený dětem a ona předpokládala, že i tak budou mít s Henrym spoustu příležitostí ukrást si chvilku či dvě jen pro sebe. Snad později v parku, kde si děti budou moci dle libosti běhat a tancovat kolem nich, až se těm zlatíčkům zatočí hlava. Sledovala, jak jim portýr drží dveře, zatímco vycházejí ven. Měli v sobě tolik energie a života, až to Alici přinutilo zrychlit krok.

Venku se jí naskytl pohled na pestře natřené domy, před kterými bylo v ostrém kontrastu s nimi zaparkováno několik černých automobilů. Napadlo ji, jestli snad jeden z těch vozů nebyl připravený pro ně, ale pak uviděla Henryho a děti, jak kus od ní kráčejí po chodníku. Vydala se za nimi a po chvilce spatřila další vozidlo, které přijíždělo ke kraji ulice. Byl to dost velký, krémově zbarvený automobil se zářivými chromovanými světlomety, drátovými koly a bělobokými pneumatikami, který podle jejího názoru mnohem lépe odpovídal Henryho vkusu. Když vůz zaparkoval, vystoupili z něj dva muži a Henry s dětmi se zastavili. Jeden z nich položil ruku na rameno jejího syna – suverénnost toho gesta Alici překvapila.

„Promiňte, madam.“

Hlas Alici vylekal. Prudce se otočila a když spatřila blonďatého muže, který na ni promluvil, musela zalapat po dechu. Tyčil se nad ní jako věž, a kdyby vedle sebe měla Henryho, převyšoval by dokonce i jeho. Muž se dotkl klobouku, přívětivě se usmál a s holandským přízvukem, který od svého příjezdu slyšela už tolikrát, se otázal: „Víte, kudy se jde na Alexanderstraat?“

Ta otázka Alici zaskočila. Zavrtěla hlavou. „Ne, je mi líto.“ Zdvořile se usmála a otočila se zpátky ke své rodině. Děti právě nastupovaly do auta a jeden z mužů držel Henryho paže. Dala se znovu do chůze a když spatřila, jak se její manžel začal vzpírat, zmocnily se jí obavy. Zrychlila krok, až se jí nachová stuha u kolen napnula jako řemen. Jak se snažila rozeběhnout, zatínala se jí čím dál bolestivěji do kůže. Pak ale spatřila něco, co ji přimělo se na místě zastavit.

Henrymu se konečně podařilo uvolnit ze sevření, v mužově ruce se ale nyní objevila zbraň. Alice viděla, jak ji Henrymu zatlačil do žeber. Viděla, jak si oba vyměnili několik slov, jež odsud nemohla zaslechnout. Pak k ní Henry otočil kamennou tvář a nasoukal se do vozu vedle dětí, které se usmívaly, jako by nic z toho, co se právě přihodilo, neviděly.

„Henry!“ vykřikla a znovu se rozběhla. Ale bylo pozdě. Auto odrazilo od chodníku a během několika vteřin byla její rodina pryč.

Otočila se zpátky s jedinou myšlenkou – musí to celé nahlásit na policii, musí sehnat pomoc. Když se ale obrátila, muž, který se jí před několika vteřinami tázal na cestu, stál pořád tam, kde předtím. Přestože také musel postřehnout, co se právě přihodilo, nepřestával se usmívat. Náhle pochopila.

„Neznepokojujte se, prosím, paní Stilwellová. Váš manžel a děti jsou v naprostém bezpečí.“

Alice se pokusila projít kolem něj, ale v těch směšných šatech cupitala tak pomalu, že se jakýkoliv pokus o únik jevil jako naprosto zbytečný. Nesnažil se ji nijak zadržet, jeho slova to udělala za něj.

„Pokud se chcete se svou rodinou znovu shledat, paní Stilwellová, uděláte přesně to, co vám řeknu.“

Alice ztuhla. Otočila se a upřeně se mu podívala do očí, které byly o dvě hlavy výše než její. „Kdo jste? Co od nás chcete?“ Cítila, že má blízko k slzám, ale ovládla se. Měla pocit, jako by se její šaty o číslo srazily. Těžko se jí dýchalo.

Muž k ní přistoupil. Opět se tyčil vysoko nad ní. „Jsem Raskin,“ konstatoval. „A nezajímá nás vaše rodina.“

„Tak kdo?“ začala Alice, ale odpověď už znala. Viděla ji v jeho očích. „Já?“ zeptala se bezradně. „Jde o mě?“

Raskin přikývl, aniž by se to chystal jakkoli rozvést. „Jste příliš rozrušená,“ řekl. „Potřebujete si odpočinout. Podívejte se na své ruce, třesou se vám.“

Alice je sevřela v pěst.

„Za hodinu,“ pokračoval Raskin, „telefon ve vašem pokoji třikrát zazvoní. Až se tak stane, musíte sejít dolů k recepčnímu pultu. Bude tam na vás čekat dopis. Vyzvedněte jej a vraťte se s ním zpět na pokoj. Nikomu ho neukazujte.“ Zíral z výšky na Alici, která cítila, jak se do ní jeho oči zarývají. „Jestli chcete ještě někdy vidět své děti, budete se naprosto přesně řídit pokyny, paní Stilwellová. Rozumíte mi?“

Alice zdrceně popotáhla a přikývla. Nato se Holanďan otočil a rázným krokem odešel.

* * *

Hrabství Kent

Současnost

„Vypadněte z mého pozemku!“

Nebylo to poprvé, co Jefferson Tayte slyšel podobnou větu, ale tón, jakým byla pronesena v tomto případě, patřil mezi nejvýhružnější. Po tom, co všechno si tu vyslechl, se mu útrapy spojené s cestováním letadlem nezdály až tak divoké. Jakmile muž zjistil, kým Tayte je a proč se tu objevil, začal si před ním rozvážně vyhrnovat rukávy košile, jako by se chystal na potyčku. Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, zdůraznil ukazováčkem, který nekompromisně mířil na Tayta a několikrát se téměř dotkl jeho hrudníku. Tayte přesto neházel flintu do žita. Zatím měl jen několik stop a rodina Metcalfových hrála v jeho pátrání klíčovou roli. Podíval se přes příjezdovou cestu ve snaze alespoň letmo zahlédnout jejich dům, ale výhled mu zakrývaly sluncem zalité stromy rostoucí podél cesty a hlavně muž, který před ním stál jako tvrdohlavý býk.

„Chtěl bych si jen na několik minut promluvit s Reginaldem Metcalfem,“ bránil se Tayte. Nasadil přívětivý úsměv, ale vzápětí usoudil, že ukázka šarmu není za daných okolností tou nejlepší volbou. „Předpokládám, že je současným majitelem hamberleyského panství.“

„Pro vás je to lord Metcalfe. A teď odprejskněte, než vás vyhodím!“

Onen tur se jmenoval Raife Metcalfe. To jediné se Taytovi podařilo zjistit poté, co ho potkal u strážního domku, a před tím, než se mu představil. Tayte odhadoval, že mu mohlo být okolo pětatřiceti. Se svými zhruba sto osmdesáti centimetry byl o několik centimetrů menší než Tayte, ale výšku si vynahrazoval podsaditou, svalnatou postavou. Měl hnědé, jemně vlnité vlasy a husté, nepoddajné kotlety, které by se podle Tayta skvěle vyjímaly v nějakém historickém dramatu.

„Alice Stilwellová byla babičkou lorda Metcalfa,“ nepolevoval Tayte. „Byla i vaším předkem.“

„Ano, přesně tak. Mým předkem a ne vaší zatracenou starostí!“

„Vás ani nezajímá, proč jsem se kvůli té osobě vypravil až sem?“

„Ne, upřímně řečeno, nezajímá. A ani mého dědečka. A teď se ztraťte z našeho pozemku, nebo na vás pustím psy. Nebudu to opakovat.“

Tayte zvedl ruce. „Ok, už mizím. Ale můžete mu předat tohle?“ Nabídl mu vizitku, kterou si Raife Metcalfe převzal, roztrhal na kousky a hodil mu je do obličeje.

„Nejste tu vítaný. Jestli sem ještě jednou přijdete, vyprovodím vás olovem z brokovnice.“

Vladimír Papoušek a kolektiv: Dějiny „nové“ moderny 3. Věk horizontál. Česká literatura v letech 1935-1947

Období 1935–1947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Na knize se autorsky podíleli Vladimír Papoušek, Jiří Brabec, Josef Vojvodík, Michal Bauer, Jan Wiendl, Libuše Heczková, Veronika Veberová a Petr A. Bílek.

Jiří Brabec o záměrech, s nimiž autorský kolektiv k tématu přistupoval, napsal: "Dějin nové moderny jsme již od počátku koncipovali své úvahy z hlediska zlomů, které „znamenají radikální proměnu literárního diskurzu, proměnu imaginace a způsobů, jimiž je koncipováno umělecké dílo“. Také pro námi zvolenou periodu 1935–1947 jsou příznačná nová nebo opětně aktualizovaná témata rozprav, která jsou symptomatická pro předěly literárního procesu, bezprostředně se dotýkají společenské situovanosti literatury a proměn jejích podob. Předmětem diskurzů se stalo tázání, jaká je funkce literatury v čase expanze agresivních politických ideologií. Aktualizovaly se mnohokrát diskutované problémy osobitosti národního umění v polaritě tendence a autonomie, institucionalizace a vytěsňování autorů i textů z dobové komunikace, zpředmětňovaly se otázky vnějšího ohrožení a vnitřních rozporů avantgardního umění. Literatura nikdy nežije ve vzduchoprázdnu, stejně jako situovanost umění v dějinách nelze postihnout určitou metodologickou směrnicí, nějakou formulí, která si klade nárok na obecnou platnost. Podílnictví umění na tvorbě obrazů měnícího se světa představuje proto vždy historický problém. To je úkol i pro stanovení specifických vztahů v období 1935–1947, které je předmětem našeho svazku."

Bohatě ilustrovaný svazek vyšel v nakladatelství Academia, které vydalo i předchozí dva díly Dějin "nové" moderny - Česká literatura v letech 1905 - 1923 (2010, Magnesia Litera za literaturu faktu) a Česká literatura 1924-1934. Lomy vertikál (2014).

Ukázka z kapitoly Slovo-zvuk, slovo-gesto, slovo-útočiště (Inscenování, popisování a projektování), kterou do knihy přispěla Libuše Heczková

Literatura v éteru – Sny, které z dálky šeptají

Pokud mluvíme o mladém filmu, je nutno se zmínit i o adaptacích slova a existenci literatury v médiu ještě mladším – tedy v rozhlase.¹⁴¹ V dobové teorii a kritice se navíc obě média spojila v době nástupu zvukového filmu nejen z důvodů technologických.

Rádio vstoupilo do života republiky jako důležitý hráč kulturního průmyslu, nástroj osvětové výchovné činnosti a specifický prostředek umění. Od samého počátku rozhlasu bylo mluvené slovo, čtená a přednášená literatura a různé typy literárních pořadů jeho přirozenou součástí, přestože – jak naznačil Josef Hora¹⁴² – jej spisovatelé v počátku poněkud podcenili. „Mezitím ovšem se rozmohl rozhlas tak, že chtěj nechtěj pojal do svých programů též literaturu a pěstuje ji zcela pravidelně, třebaže ne plánovitě. I když si odmyslíme divadlo, které zůstává před mikrofonem daleko víc literaturou než na divadelní scéně, postrádajíc tu svého optického charakteru, zbývá ještě dost a dost z vlastní literatury.“

Již ve 20. letech se ukázalo, že divadelní inscenace se vlastně pro rozhlasové vysílání příliš nehodí. Postupně vznikla vlastní rozhlasová literatura, specifické dramatizace a také specifické rozhlasové adaptace a rozhlasové hry.¹⁴³ V roce 1924 použil Hans von Heister pojmenování Hörspiel pro hru realizovanou ve studiu. V rané fázi šlo o divadelní hru, která měla vyvolat iluzi skrze zvukové provedení. Ve 30. letech se výrazně měnila představa, co má být rozhlasová hra; čeští rozhlasoví režiséři jako Miroslav Kareš, Jaroslav Hurt i Josef Bezdíček získávali podněty v teorii německého teoretika Hanse Pongse.

Vývoj slovesného vysílání na konci 30. let rozhlasovou hru ustálil v podstatě jako literární druh pro možnost svévolného zacházení s časem, v němž je slovo základním výrazovým prostředkem. Takto ji formuloval v roce 1940 jeden z nejúspěšnějších autorů rozhlasových her František Kožík v knize Rozhlasové umění. Takovéto vymezení rozhlasové hry však do určité míry ignoruje možnosti technických, zvukových prostředků rozhlasu, které se v raných fázích vysílání výrazně prosazovaly (a byly později utlumeny) a které mohou výrazně modifikovat výsledný tvar rozhlasové hry. Na opačném pólu než Kožíkova v podstatě literární hra pak mohou být „fonogenické“ hry vycházející z materiality rádia jako média. V samotném brněnském studiu tuto cestu prosazoval mladý básník Kimi (tedy Karel Michael či Ladislav) Walló: „Práce rozhlasového autora blíží se čím dál víc práci filmového scénáristy – a rozhlasový režisér má práci pomalu stejně složitou, jako jeho kolega ve filmových atelierech. I rozhlasový režisér montuje své dílo.

Montuje ho z kratších či delších dialogů, ze zpěvů sólového či sborového, z hudby, ze zvukové kulisy, z gramofonových desek. Používá veršů, řečnické prosy, reportáže, aby zvýšil účinek slova.“¹⁴⁴

„Naturalistické“ postupy, které hojně využívaly techniku ruchů a reportáže k simulaci reality, se začaly v rozhlase uplatňovat od 20. let.¹⁴⁵ Nejslavnějším rozhlasovým pokusem tohoto typu byla dramatizace Války světů H. G. Wellse Orsonem Wellesem v roce 1938, která způsobila paniku. V Československém rozhlase se takovéto programy pokoušel vytvářet např. úspěšný spisovatel a překladatel z němčiny Jan Grmela, jehož Požár opery vyvolal zděšení, že Národní divadlo opravdu hoří. Grmelova hra byla velmi úspěšná, dokonce se reprízovala a byla zaznamenána na gramofonovou desku. Grmela pro rozhlas vytvořil – podobným způsobem jako Požár opery – řadu dalších her jako např. Sirény nad městem (1933), Vzpoura ve studiu (1929); jeho hry byly nejen populární, ale také šlo o pozoruhodné zvukové experimenty. „Zvukové efekty musí mít na posluchače takový účin, aby nahradily optický vjem, jehož se mu nedostává. Sluchová sensace posluchače musí být vydrážděna na nejvyšší stupeň…“¹⁴⁶ Grmelovy hry byly v zásadě inspirovány tendencemi německého a anglického vysílání. První skandál, který tento typ hry způsobil, se odehrál již v roce 1924, kdy páter Knox rozehrál na rozhlasových vlnách obsazení Londýna bolševiky.¹⁴⁷

Zvukovost rozhlasu byla pro voicebandovou cestu E. F. Buriana téměř ideální.¹⁴⁸ Burian, kterému se zamlouvala i technická novost média, realizoval v rozhlase v roce 1928 Voicebandový večer, v roce 1930 pro rozhlasovou stanici v Brně mimo jiné Erbenovy Svatební košile a Wolkerovu Baladu o námořníkovi, voicebandovou operu S. K. Macháčka Ženichové (šlo vlastně o operu buffa a capela), pozoruhodnou jazzovou suitu pro rozhlas Plakáty, pokračoval třemi Máchovskými večery s voicebandovým Majem, rozsáhlou dramatizací Křivokladu a kratšími Znělkami, Nezvalovými Milenci v kiosku, realizoval Beaumarchaisova Lazebníka sevillského. Vrcholem tvorby bylo podle dobové kritiky převedení dramatizace Puškinova Evžena Oněgina, považované za vrchol rozhlasové tvorby: „V neúnavném vrstvení propracovaných detailů, z nichž každý doplňuje a zesiluje účin předešlého, může být Oněgin vzorem pro rozhlasové provedení básní. Ukázal nám, jak úžasné a nevyužité možnosti má kolektivní recitace v rozhlase.“¹⁴⁹ Irma Jarmila Fischerová ve své uznalé recenzi pro Národní osvobození na závěr poznamenala: „Rozhlasovým provedením Oněgina D 37 prokázalo, že v inscenaci tohoto divadla je umělecké jádro, jež působí svou nefalšovanou lyričností bez jevištních kouzel.“¹⁵⁰ Dobová rozhlasová kritika od prvních vstupů postřehla zvláštnost Burianových experimentů, které byly především zvukové a byl v nich realizován vlastní lyrický potenciál, slovo, jež je především zvukem. Dokonce v některých případech odmítla divadelní inscenaci, která se zdála být jen „barvotiskovou ilustrací“. Tito kritici, možná právě proto, že chtěli vyzdvihnout specifičnost rozhlasu a jeho čistě nevizuální inscenování slova (v tomto smyslu jde o velkou změnu předvádění textu), se nenechali zaslepit vizuálními „obaly“ jeho představení, byť to bylo plně integrální s představeními na „jevišťátku“ Mozartea.

Hra o Dorotě z Lidové suity I., kterou hrál v D 39 Burian, vysílaná 6. října 1939, vyvolala jedinou příznakovou reakci: „Čekali byste, že po takové tragedii i rozhlas se přizpůsobí citům národa. Když již ne mlčení, tedy volit hudbu a projevy, odpovídající smutku československého lidu.“ Tím se Burianova lidová barokní hra ve své zvukové barevnosti a nejednoznačnosti nezdála být. Poslední Burianovou prací pro rozhlas byla adaptace Pohádek Boženy Němcové, vysílaná naposledy 8. února 1940. Avantgardní postupy do rozhlasu vnesl vedle Buriana režisér Václav Sommer, např. na adaptaci textu Učitel a žák spolupracoval s Vladislavem Vančurou, který se intenzivně zabýval problematikou zvuku. Sommer se v tisku prezentoval také jako jeden z nejvýznamnějších levicových teoretiků rozhlasu, vycházel jak z francouzských a německých, tak ze sovětských zkušeností.¹⁵¹

Zcela odlišnou cestu slovesného umění v rozhlase na počátku jeho existence představoval Jaroslav Kvapil, který byl angažován jako poradce pro rozhlasovou činohru a který využíval pro rozhlasové vysílání svých herců a svých představení, ale od počátku se snažil vyjít vstříc novému médiu výběrem her – tak, aby zůstávaly srozumitelné a technicky proveditelné. Nastudoval části některých klasických světových a domácích dramat jako Shakespearovu Zimní pohádku, scény z Macbetha, Wildeovu Salome, Rostandova Cyrana, Vrchlického Noc na Karlštejně, Starou historii J. Marera a vlastní hru Přítmí.

V brněnském rozhlase¹⁵² podobnou roli sehrál Lev Blatný, dramatik a dramaturg brněnského ND. Do své smrti roku 1930 realizoval celý rozsáhlý shakespearovský cyklus. Slávu brněnského studia započal režisér Vladimír Šimáček Čapkovou hrou R. U. R., která se vysílala 11. 6. 1927 (londýnská premiéra v BBC předběhla Brno jen o několik dní, 27. 5. 1927). S brněnským rozhlasem spolupracoval Jindřich Honzl, který do rozhlasu mimo jiné přinesl také Bulgakovovu dramatizaci Mrtvých duší (1936); díky Honzlovi do rozhlasového éteru vstoupili rovněž Voskovec s Werichem.

Vedle „neviditelné“ činohry a rozhlasových pásem se prosazovaly dramatizace narativních próz jako jedny ze základních zdrojů rozhlasových činoherních vysílání, náročnější adaptace se objevily až ve druhé polovině 30. let. Dramatizace, ač byly populární, nestačily rozhlasovým potřebám, a proto od 30. let vznikaly pokusy napsat rozhlasové hry – již ve 20. letech byla vypsána soutěž. Jednou z prvních skutečně zdařilých byl Christobal Colone mladého brněnského básníka Františka Kožíka a hra Josefa Kopty Kdo vyhraje.

Tuto činoherní linii, směřující k vytvoření svébytného rozhlasového umění, razil šéfredaktor slovesného vysílání Miroslav Kareš, který propagoval osvětovou a informační funkci rozhlasu, jež by posilovala národní sebevědomí. Z tohoto důvodu často v rozhlase představoval významné soudobé divadelní inscenace, např. legionářskou hru Rudolfa Medka Plukovník Švec; proto hojně využíval českou klasiku jak divadelní, tak prozaickou. Kareš vytvořil úspěšnou dramatizaci Verneovy Cesty kolem světa, v roce 1933 sklidila obrovský úspěch rozhlasová dramatizace Mužů v offsidu (předcházela filmové verzi a Poláček se vůbec ukázal být šťastným autorem pro rozhlas). Rozhlasového zpracování se dostalo i populární Klapzubově jedenáctce Eduarda Basse (1935), jejíž úspěch byl zaručen i využitím trampských písní. Autor zpracování, František Kožík, směřoval i k sociálním dramatizacím – roku 1938 připravil Čapkovu První partu. Po Karešovi podobnou linii udržoval Vilém Werner, jehož úspěšná hra Lide na kře byla v rozhlase realizována v únoru 1938. Rozhlas také obrušoval hrany strachu z filmových adaptací a pro rozhlas byly vytvořeny i velmi poslouchané a umělecky pozoruhodné adaptace nedramatických „klasických autorů“, jako byla již zmiňovaná Balzacova Maskovaná milenka Miroslava Kareše anebo Hálkova Muzikantská Liduška (zdramatizovaná rovněž Karešem); obě byly následně převedeny do filmu Otakarem Vávrou. Pozoruhodně zapůsobily vlastní dramatizace románů K. J. Beneše Kouzelný dům a Uloupený život, jejichž rozhlasové provedení bylo, podle dobových kritik, úspěšnější než filmová adaptace.

Jednou z nejkrásnějších adaptací byl podle dobových kritik Kožíkův Stříbrný vítr (podle Fráni Šrámka) z roku 1939. Tato adaptace ovšem byla vysílána již na samém historickém zlomu. Těsně po Mnichovu vydal Československý rozhlas prohlášení, že chce pracovat ve službách „záchrany národa“. Roku 1940 byl pod programovou intendanturou a od roku 1941 byl zcela spojen s říšským rozhlasem. Stejně jako literatura publikovaná se i literatura filmová a rozhlasová historizovaly. Úspěch např. sklidila již v únoru roku 1939 rozhlasová hra Petr Vok z Rožmberka, Královna Dagmar (květen 1939) a Křížová výprava dětí (František Kožík, prosinec 1939). Znalost historické osobnosti umožňovala výrazněji rozehrát vnitřní konflikt hrdiny. Takovéto hry umožňovaly podtrhnout patos a tragiku doby vyhrocením lidských individuálních konfliktů. V letech 1938/39 si rozhlas intenzivně a rychle připravoval řadu přímočarých adaptací české klasiky, Jiráska, Čelakovského, Klicpery, Preissové, Máchy, v dubnu 1939 zazněla z éteru dramatizovaná Babička Boženy Němcové. Zdůrazňování kontinuity, tradice nebo archaičnosti českého umění a kultury umožňovalo vytvořit v rozhlase útočiště řeči – inscenovat samu češtinu.

To platilo jak pro adaptace divadelní a filmové, tak i pro rozhlasové; pro tragické a vážné kusy stejně jako pro vysílání humoristické. (Ve válečných letech se právě v rozhlase ustavil humor populárního Zdeňka Jirotky, který cíleně propojil tradici anglickou /tehdy nepřátelskou/ a tradici českého předválečného humoru autorů Lidových novin.)

Rozhlas se stával v tomto ohledu jedním z nejdůležitějších hráčů. Přes omezování a přes vynucené masivní zapojení do propagandy poskytoval specifický prostor české řeči. V roce 1942 rozhlasový kritik Miloslav Havel (vl. jm. Jiří Hrbas) v knize Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu (v edici Úvahy a studie nakladatelství Václav Petr) proložil své reflexe o tomto specifickém žánru právě úvahami, čím je rozhlas výjimečný pro řeč: „Rozhlas objevil dokonalost a krásu řeči mnohých klasických a divadelních autorů.“ Ba dokonce: „Rozhlas naučil herce lépe mluvit, přinesl do divadla kulturu slova a lidského hlasu.“¹⁵³

Poznámky v textu:

¹⁴¹ K problematice literatury a umění v rozhlase srov. články Jiřího Hraše v časopisu Svět rozhlasu; Houtermans, Sarah: Mediale Zwischenwelten. Audivisuelle Kunst in der Tschechoslowakei (1919–1939), Böhlau, Weimar, Köln, Wien 2012; Štěrbová, Alena:

Rozhlas a slovesné uměni. Univerzita Palackého, Olomouc 1982; táž: Rozhlas a slovesné uměni II. Univerzita Palackého, Olomouc 1992; táž, Lazorčáková, Taťjana: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu. Univerzita Palackého, Olomouc 2001; k dějinám rozhlasu: Ješutová, Eva: Od mikrofonu k posluchačům z osmi desetiletí českého rozhlasu. Český rozhlas,

Praha 2003; Čábelová, Lenka: Radiojournal – Rozhlasové vysílaní v Čechách a na Moravě̌ v letech 1923–1939. Karolinum, Praha 2003; Patzaková-Jandová, Anna: Prvních deset let československého rozhlasu. Radiožurnál, Praha 1935, 1040 s.; k problematice rozhlasové hry Hraše, Jiří: Václav Růt, rozhlas, 1936–1996 sborník ze seminář̌e. Sdružení pro

rozhlasovou tvorbu, Praha 1997; Růt, Václav: Divadlo a rozhlas: problémy rozhlasové hry: (disertační práce z roku 1936). Československý rozhlas, Praha 1964, k tématu řada válečných publikací Bezdíček, Josef: Odborník mluví v rozhlase: co má vědět rozhlasový autor. Orbis, Praha 1943; Havel, Miloslav (Hrbas, Jiří): Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu. Václav Petr, Praha 1942; Kožík, František: Rozhlasové umě̌ní. Českomoravský Kompas, Praha 1940; Srbová, Olga: Rozhlas a slovesnost. Vyšehrad, Praha 1941; Stanislav, Karel: Jak píšeme rozhlasovou hru. Praha 1944. Jedním z prvních autorů, kteří se zabývali rozhlasem, byl

Václav Tille. Z jeho semináře na Karlově univerzitě se etablovalo několik rozhlasových kritiků jako Jarmila Lormanová, Jan Wenig, Olga Srbová.

¹⁴² „Tak se stalo, že zatím co hudebníci ochránili svá práva k provozování hudby rozhlasem, literatura zůstala na dlouhá léta bez ochrany. Teprve letos novela k autorskému zákonu tuto křívdu jakž takž odstranila.“ Hora, Josef: Literatura pro rozhlas. In: Hokeš, E. S.: Dělnictvo a rozhlas. 10 let práce. Kuratorium dělnického rozhlasu v Praze, Praha 1936, s. 109. Zdá se, že Josefa Horu trápila hlavně otázka zneužívání literatury a literátů, rozhlas totiž spotřeboval enormní množství literatury: „První krůčky rozhlasu u nás byly tak skromné, že spisovatele, kteří byli dotázáni, aby formulovali příští vztahy nové instituce k literatuře, ani nenapadlo, že by kdy v budoucnu mohl rozhlas konsumovati i literaturu.“

143 V archivu ČR je uložena řada dobových rozhlasových her, pásem, hörspielů a jiných slovesných programů. Branžovský, Josef: České rozhlasové pásmo. I. Hledáni základů 1923–1933; II. Vývoj českého rozhlasového pásma 1934–1945. Čs. rozhlas, Praha 1992; týž: Česká rozhlasová pásma. Sborník textů vysílaných v letech 1930–1968. Studijní oddělení Čs. rozhlasu, Praha 1970; Smitka, Václav (ed.): České rozhlasové hry. Studijní oddělení Čs. rozhlasu, Praha 1969.

¹⁴⁴ Walló, Kimi: Sny, které z dálky šeptají, Magazin DP 3, 1935–36, s. 79.

¹⁴⁵ O zvukových rozhlasových experimentech uvažoval např. také Bertolt Brecht, Kurt Weil. Brecht uvažoval o rádiu jako o „antidiluviálním vynálezu“. Srov. Gilfillan, Daniel: Pieces of

Sound. German Experimental Radio. Uni Minnesota Press 2009. K velkým propagátorům tohoto typu rozhlasové hry patřil v Čechách oblíbený anglický spisovatel G. K. Chesterton: „aby obecenstvo bylo ve vyjetých kolejích rozhlasového programu překvapováno, aby ve studiích aranžovaly křiky, hluky, senzace, při kterých by posluchačům naskakovala husí kůže.“ Podle Čtrnáctý, Miloš: Činohra v Čs. Rozhlase 1923–1926, In: Fuksík, Mansveld (ed.): Kapitoly z dějin československého rozhlasu č. 3, Praha 1965.

¹⁴⁶ Grmela, Jan: Rozhlasové divadlo. Radiojournal 3, 1931, s. 4; cit. podle Houtermans, Sarah: Mediale Zwischenwelte…, s. 53.

¹⁴⁷ Propagátor zvukových her v BBC Ronald Knox inscenoval asi vůbec první skandální vysílání tohoto druhu roku 1926 Broadcasting the Barricades, které simulovalo obsazení Londýna bolševiky. Srov. Hand, Richard J.: Listen in Terror. Britisch Horror Radio

from the Advent of Broadcasting to the Digital Age. Manchester Uni Press, Manchester 2014.

¹⁴⁸ Mázerová, Romana: E. F. Burian a rozhlas 1928–1938. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, Praha 1995.

¹⁴⁹ šifra va: Ještě jeden Oněgin, České slovo 1937, 6. 2., s. 8.

¹⁵⁰ Šifra if. Národní osvobození 1937, 6. 2. (Irma Fischerová).

¹⁵¹ Sommer, Václav: Zprava o studijní cestě do Berlina, Bruselu a Lucemburku v říjnu 1936. Český rozhlas, Praha 1936; týž: Theatre radiophonique Tschechoslovaque 1927–1938. Český

rozhlas, Praha 1938; srov. také týž: Divadelní dopisy z Paříže. Umělecká beseda, Praha 1947. O Sommerovi též Divadelní zápisník, roč. 1.

¹⁵² Hraše, Jiří: Brněnská rozhlasová avantgarda 30. let. Svět rozhlasu 4, 2000, s. 56–66.

¹⁵³ Havel, Miloslav: Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu. Václav Petr, Praha 1942, s. 7.

© Academia, 2017

© Michal Bauer, Petr A. Bílek, Jiří Brabec, Libuše Heczková, Vladimír Papoušek,

Veronika Veberová, Josef Vojvodík, Jan Wiendl, 2017

ISBN 978-80-200-2736-8

Vladimír Janovic: Černé ryby okolností

Kniha básníka, esejisty, překladatele a editora Vladimíra Janovice přináší výbor z jeho díla esejistického. Je členěna do tří částí. 
První přináší eseje a studie o obecných otázkách básnictví (např. Báseň jako přesah, Od slova k básni, Autenticita jako problém, Poezie kosmu – kosmos poezie, Věštkyně z Én-dóru), druhá část je věnována české poezii a kultuře (např. K. H. Mácha, J. Karásek ze Lvovic, M. Bieblová, L. Stehlík, H. Bonn, F. Hrubín, J. Pištora, K. Kosík, J. Suk, V. Holub), třetí – nejrozsáhlejší – část je věnována dílům básníků italských (Michelangelo, E. Montale, S. Quasímodo, S. Penna, L. Sinisgalli, P. P. Pasolini), anglických (R. Brooke) a francouzských (S. Mallarmé). 
Janovic je esejistou přesného myšlení a výrazu. Jeho eseje jsou důležitou součástí českého myšlení o poezii.

Svazek si uspořádal sám autor, doslovem ho doprovodil redaktor knihy Jan Šulc. 
Vydává Torst.

Ukázka z knihy:

Soumrak alchymistů

Ještě před sto lety mohl Antonín Sova ve sbírce Zápasy a osudy (1910) napsat: A pakli mne pochopíš, / já budu vysvobozen. / Pak svolím a otevřít smíš / vězení, jemuž jsem byl zrozen. /… / Pak smysl to bude mít: / tak vpuštěn do života / já lačně zas budu pít, / čím hoří duch i hmota. Tak vážně a opravdově byla kdysi chápána role básníka. Psal proto, aby se osvobodil z dědičné samoty, a zároveň tím vysvobozoval jiné, kteří v existenciálním smyslu prožívají totéž, na rozdíl od něho to však nedovedou vyjádřit. Kromě krásy a poznání přinášela poezie i katarzi a vykoupení.

Tak to kdysi bývalo.

Dnes to už neplatí. Literatura má především bavit. Kniha je zboží jako každé jiné a její hodnota se už nepoměřuje myšlenkovou hloubkou a formální novostí, ale prodejností.

I z lidí se stalo zboží, které má větší či menší cenu na trhu práce. Místo kádrů tu nyní máme lidské zdroje.

V podstatě je to totéž. Nejde o skutečnou hodnotu člověka, jde pouze o jeho hodnotu užitnou. Spisovatel, který přistoupí na redukci člověka na zboží, mění se v baviče, entertainera, šaušpílera a nakonec v šaška. Žádná doba není tak vznešená, abychom se kvůli ní zřekli vlastní důstojnosti.

Konzumnímu světu současné restaurační společnosti vládnou dvě elity – elita moci a elita vlivu. Ale i ony mají charakter zboží. Dnes a denně se vystavují v televizi, abychom si je příště ve volbách nebo na trhu kultury koupili.

I spisovatel má možnost dostat se do vajíčka, jak by řekl Félicien Marceau, jenomže musí tomu obětovat to nejpodstatnější – možnost poznávat člověka i svět, touhu být zrcadlem, které nahlíží do budoucnosti. Vytěsníme‑li ze svého vědomí tísnivé existenciální signály a tragický životní pocit, můžeme se pak klidně ubavit k smrti. Ze života se však vytratí jedinečnost a zázračnost. Stane se z něj únavná rutina, přízemní živočišné přežívání. Není snad třeba zdůrazňovat, že smích hypertrofované zábavy kombinovaný s virtuálními problémy a virtuálními city má člověka uspat, aby přestal poznávat svět a neptal se, v jaké společnosti žije. Je manipulován i v oblasti, která z principu manipulativní není, a být ani nesmí – v umění.

Toto více nebo méně obratné uspávání, při němž se člověk prostřednictvím literárního nebo vizuálního obrazu dobrovolně vzdává části své svobody, má zastřít fakt, že byl ponížen na zboží. Jak osvobodivě a vznešeně zní proti tomu slavné Vančurovo: Smáti se znamená lépe věděti.

Jsem přesvědčen, že každá společnost se snaží ve smrtelném jedinci umrtvit jeho nesmrtelnou část. Někdy násilím, proti jeho vůli, jindy za jeho vydatného přispění. Jestliže literatura k tomu mlčí, dopouští se  hrdelního zločinu na člověku i na sobě samé a bude za to na hrdle ztrestána.

Začne totiž mluvit poníženým jazykem, přestane být chrámem i tvrzí. Chrámem pro naše vytržení nad zázračností a neopakovatelností života, tvrzí proti všemožným domácím hérostratům i vnějším zhoubcům národa, jeho kultury i jazyka.

A tak dnes český spisovatel stojí na rozcestí: Buď půjde po pohodlné cestě zábavného čtiva a postmoderní básniviny, jejíž lepenkové stěny zvenčí občas prolomí jazyk čtvrté cenové skupiny, nebo se vydá za Vladislavem Vančurou strmou a trnitou cestou myšlenky i výrazu, ovšem často s pocitem jeho alchymisty Alessandra del Morone: Stýská se mi v těch chmurných Čechách, v té zemi bez vzletu a bez lásky, mezi lidmi, již věčně uvažují, kteří se trápí a vedou pro slovíčko války.

(2017)

© Vladimír Janovic, 2017

© Torst, 2017

ISBN 978-80-7215-553-8

Jana Amose Komenského ORBIS PICTUS Svět v obrazech pro nejmenší s obrázky Václava Sokola / podle vydání z roku 1883

Výbor z unikátní obrazové učebnice Jana Ámose Komenského doplněný novými ilustracemi vydává  berounské nakladatelství Machart.

Kniha se snaží zprostředkovat klasický „svět v obrazech“ současnému dětskému čtenáři.

Redaktoři nového vydání Orbis pictus se po čtyřech stoletích obracejí v doslovu k jejímu autorovi s velkým poděkováním:

Milý Jane Ámosi,

Tvoje knížka Orbis pictus (Svět v obrazech) se stala nejznámější a historicky nejúspěšnější učebnicí pro děti. Během téměř čtyř století, která nás dělí od jejího napsání, vyšla v mnoha vydáních. Nakladatelé přizpůsobovali výběr témat dějinám, edice se lišily jazykem i počtem kapitol, původní rytiny nahradily litografie, vynálezy si vynutily dopsání nových kapitol.

Nadčasová je pobídka: Uč se moudrým býti. Přivádíš děti na úžasnou cestu poznávání. Učíš děti svět pojmenovávat, správně rozlišovat, všímat si detailů. Zdůrazňuješ potřebu poznání v různých jazycích.

Malíř Václav Sokol našel Tvůj Orbis pictus jako dítě v knihovně svých rodičů. Podle barvotisků z roku 1883 nakreslil pastelem dvanáct obrazů. Do nich jsme vsadili číslice a ve třech sloupcích český, anglický a latinský text.

Češtinu jsme přiblížili dnešním dětem větnou skladbou a některými slovy, ponechali jsme však starobylé kouzlo původního textu. Angličtina je naopak jednoduchá a moderní.

Věříme, že s nejmladšími dětmi si knížku budou prohlížet rodiče a hledat společně číslice v obrázcích. Starší děti si přečtou krátké texty samy a časem se odváží i na angličtinu. Mohou přemýšlet, které obrazy se od Tvých dob nezměnily a které jsou nové, v latině objevovat slova, jež znají z jiných jazyků.

Svět v obrazech pro nejmenší je drobným vhledem do uspořádaného světa, který dětem v Orbis pictus představuješ. Malíř Václav Sokol překreslil obrázky, které ho přitahovaly. Jednoduchá krása jeho obrazů podtrhuje roli smyslů v procesu poznání.

S díky Tvoji vděční redaktoři

Ukázky z knihy:

Tim Johnston: Sestup

Pobyt ve Skalistých horách má být pro Courtlandovy poslední rodinnou dovolenou, než jejich dcera nastoupí na sportovní vysokou školu. Zatímco osmnáctiletá Caitlin si chce především otestovat běžeckou kondici v náročném terénu, její rodiče doufají, že mimořádně krásné horské prostředí pomůže zažehnat dlouhotrvající manželskou krizi.

Ale když si jde Caitlin se svým mladším bratrem časně ráno zaběhat a později je za dramatických okolností v kopcích nalezen pouze Sean, ukáže horská krajina svou mnohem děsivější tvář... Dívčino zmizení, záhadné a o to trýznivější, rozděluje cesty jednotlivých členů rodiny, z nichž každý určitým způsobem přebírá odpovědnost za to, co se stalo.

Americký autor Tim Johnston k dnes nadmíru populárnímu tématu zmizelých osob přistupuje originálně. Vypráví především o ztrátě, nejistotě, ale také odhodlání a neutuchající víře, jež prožívá rodina unesené Caitlin. Před čtenářem tak vyvstává mnohovrstevnatý obraz několika lidí, kteří během pátrání po ztracené dceři a sestře musejí rovněž nalézt sami sebe.

Tim Johnston se narodil v Iowa City, kde také vystudoval místní univerzitu a později k ní připojil ještě jednu v Massachusetts. Pracoval jako tesař a rovněž vyučoval tvůrčí psaní na Univerzitě George Washingtona. Je autorem románu pro dospívající čtenáře Nic tak zeleného (2002) a thrilleru Sestup (2015), s nímž se umístil v žebříčku bestsellerů deníku The New York Times. V současnosti pracuje na nové knize, která bude mít svým pojetím blízko právě k Sestupu. Jak sám říká: „Bude to opět příběh několika hrdinů, jejichž vztahy rozbije náhodný násilný čin a stará, nevyřešená vražda.“

Sestup v českém překladu Hany Catalano vydává nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Jmenovala se Caitlin, bylo jí osmnáct a občas ji ze spaní budil splašený tlukot vlastního srdce. Jako by ve snu sprintovala k cílové pásce, ale ta byla s každým krokem dál, jako by se jí už už podlamovala kolena a nohy těžkly. Probouzela se s leknutím a pocitem, že jí hrudník svírají neviditelné paže. Chvíli zírala do tmy a potom zvedla ruku a stiskem tlačítka aktivovala modře podsvícený displej hodinek, které bez ustání monitorovaly její tělesné funkce: tep 86 úderů za minutu, teplota 37,8 stupňů Celsia, rychlost (0), nadmořská výška 2 741 metrů.

Nadmořská výška 2 741 metrů?

Rozhlédla se po místnosti – slabé světlo pronikající skrze švy závěsů odhalovalo linie několika kusů tmavého nábytku. Na vedlejší posteli ležela její matka, jejíž blonďaté vlasy vypadaly na bílém polštáři mnohem tmavší, a za stěnou spali otec a mladší bratr. Dva pokoje, čtyři postele, nebylo co řešit. Se svým patnáctiletým bratrem by v jednom pokoji nespala. A on s ní koneckonců také ne.

Displej se opět rozzářil studeným světlem a začal pípat. Rychle ho umlčela a zkontrolovala si tep. Pořád zrychlený, už za to ale nemohl sen – způsoboval to vzduch v těch téměř třech tisících metrech nad mořem.

Skalisté hory!

Když je z auta spatřila poprvé, rozbušilo se jí srdce, svaly na nohou se napnuly a začalo v nich škubat. Za několik týdnů měla zahájit studium na univerzitě, kde získala sportovní stipendium, a přestože v posledním ročníku střední školy neprohrála žádný závod (palcové titulky hlásaly COURTLANDOVÁ NEPORAŽENA!), bylo jí jasné, že spolužačky na univerzitě budou rychlejší a silnější, zkušenější a odhodlanější než děvčata, s nimiž dosud závodila. Proto si tyhle hory vybrala.

V koupelně si umyla obličej, vyčistila zuby, svázala si vlasy do pevného ohonu a pak si dívku v zrcadle pozorně prohlédla. Nešlo o marnivost. Přistupovala k sobě jako ke každé jiné soupeřce, z jejíchž očí se snažila vyčíst, jak ji porazit.

Vrátila se do pokoje a na chvíli se jí zdálo, že je matka vzhůru a sleduje ji z postele. Ale to se jen v tlumeném světle pokoje zaleskla její bledá víčka – slepá a zneklidňující jako pohledy soch. Caitlin otevřela spojovací dveře, prošla do vedlejší místnosti a zatřásla bratrem, aby ho probudila.

Slunce teprve šplhalo po vzdálenější straně hor a město se koupalo v chladném jezeře stínu. Medvědi, kteří v noci bloumali ulicemi a rabovali popelnice, se už dávno vrátili nahoru do lesů. Město zelo prázdnotou. Nikdo je neviděl přecházet na semaforech a jen oni dva vnímali pomalé blikání prostředního oranžového světla.

Caitlin zatím neběžela, jen v rychlé pantomimě vykopávala kolena do výšky jako mažoretka na přehlídce, jejímž jediným divákem byl chlapec, který se za ní kolébal na vypůjčeném kole. Chtěl se vrátit pro mikiny, ale připomněla mu, že je červenec a brzy se oteplí.

Jmenoval se Sean, ale říkala mu „blboune“, což byla přezdívka z minulosti, která už dávno pozbyla smysl. Do města dorazili včera, z plání nahoru po mezistátní, přes Denver a pak do hor po klikaté cestě nad útesem, ze které měli všichni nahnáno, a následně zase cítili závrať při klesání do bezedné zeleně, s malými a hustými borovicemi na vzdálených svazích. Jeli stále výš a výš, nahoru k Velkému rozvodí a potom zase dolů – dolů do dvou tisíc metrů, kde se náhle z kopců vylouplo rekreační středisko připomínající fata morganu: zimní architektura lyžařských obchůdků a kaváren uprostřed léta. Nad travnatými sjezdovkami visely prázdné lanovky, okolí hýřilo neuvěřitelnými barvami a svěží vzduch je přímo pálil v plicích.

Nyní ho, v tom modrém ránu, zhluboka nasávali a vydechovali bílé obláčky. Vůně borovic připomínala Vánoce. „Jdeme na to,“ řekla Caitlin. Odbočila do ulice jménem Ermine, dala se do běhu a Sean ji následoval.

Nejprve si pomyslel, že to není vůbec špatné – široká hladká asfaltová silnice a otevřené nebe nad hlavou. Pak ale cesta začala prudce stoupat, les byl stále hustší a uzavřenější a převodovka kola na každé přehození rychlosti reagovala trhnutím, jako by mlela z posledního. Postavil se na pedály a s otevřenými ústy lapal po dechu.
Zahřátý pot mu stékal po kulatém břiše na šortky. Vpředu na tmavé cestě se její bledá silueta stále zmenšovala a rozplývala jako nohatý a čtverácký skřítek. „Zpomal!“ vykřikl z plna hrdla a pak sklopil pohled ke svým třesoucím se stehnům. Vybavily se mu vzpomínky na sněžnice: Caitlin pádí po jezeře a on se vláčí za ní v dřevěných sněžnicích, klopýtá a padá – zůstane bezvládně ležet ve sněhu (nad hlubokým temným jezerem, od něhož ho dělí jen tenká vrstva ledu) a najednou se objeví rudolící Caitlin a sehne se k němu. No tak, blboune, nedělej kraviny…

Když znovu vzhlédl, viděl, že se zastavila. Dojel k ní a opřel se nohama o zem. „Panebože, Caitlin…“ Snažil se, aby to neznělo jako nářek zoufale funícího tlouštíka. Srdce mu divoce tlouklo.

„Pst,“ řekla. I ona ztěžka oddechovala, ale usmívala se. Pálení v plicích a zrychlený tep ji přiváděly do extáze. Zeď její ložnice doma pokrývaly pestrobarevné stuhy z běžeckých závodů, rozmístěné do tvaru ptačího křídla.

„Vidíš to?“

„Co?“

„Támhle nahoře.“

„Co?“

„Hned vedle cesty. Přímo támhle.“

Pak to spatřil. Byl to malý rezavý pes s hustým ocasem. Ne, to nebyl pes. Bylo to něco divokého s malýma černýma očima a velkýma nastraženýma ušima.

„Co je to?“ zeptal se.

„Myslím, že liška.“

„Co to má v tlamě?“

„Nevím.“

„To je mládě!“ vykřikl přidušeně. „Musí to být její mládě!“

„Ne, je tam krev.“

„Tak ho zabila. Někdy to dělávají.“

Dívali se na ni a liška zase pozorovala je, až se konečně otočila a s drobným tělíčkem stále sevřeným v čelistech odklusala nahoru po cestě a zmizela.

Chlapec si přehodil batoh dopředu a zalovil v něm po lahvi s pitím. Caitlin se nezastavila kvůli lišce, ale proto, že se tam cesty křížily a ona si nebyla jistá, kudy mají pokračovat dál. Vybavila si mladíka z prodejny kol, s prsty špinavými od oleje (měl jasně zelené oči a na krku vytetovaného pavouka), který jí řekl, že cestou narazí na značky. Žádné ale neviděla. Tady ne.

Ze sportovních lahví si nastříkali studenou vodu do úst, Sean si sundal cyklistickou helmu a pak si před sebe rozložili mapu.

„Tudy,“ rozhodla.

Podíval se na úzkou kamenitou cestu, na kterou ukázala, a zavrtěl hlavou. „To teda ne.“ Přece se dohodli, že se budou držet upravených cest, okrsek, řekl. Pohlédla na něj, na jeho rudý, vážný obličej a helmou rozcuchaný a propocený chomáč vlasů. Někdy bylo těžké uvěřit, že je mu už patnáct, a ne dvanáct, deset nebo sedm.

Zkontrolovala si srdeční tep. Byl rychlý, přestože teď v klidu stála. Nadmořská výška 2 840 metrů.

„Blboune,“ řekla a nacpala mu láhev zpátky do batohu. „Vypůjčil sis to horské kolo, aby ses coural po okreskách?“

Slunce se rozlilo po údolí, jeho paprsky pronikly mezi závěsy a dopadly na postel a víčka muže, který v ní spal. Po chvíli se muž od světla odvrátil a pohlédl na displej budíku. 07:15.

Pokoj v motelu. Colorado. Napravo od něj stála druhá postel, rozestlaná a prázdná.

V koupelně na mokré poličce ležel synův zubní kartáček. Grant Courtland si opláchl a osušil obličej, vrátil se do pokoje a rozhrnul závěsy. Obloha byla namodralá, vrcholky hor lemovalo několik průsvitných obláčků. Pohlednicový výhled. Jakýsi pták v dáli plachtil v teplém proudu vzduchu. Dlouho se v něm vznášel a pak se náhle střemhlav vrhl dolů do stromoví. Grant chvíli čekal, jestli se pták vznese zpátky na oblohu, ale už se neobjevil.

Nebyl si jistý, kde přesně děti jsou. Mohly by být už támhle, poblíž hory, někde u těch stromů, které mu připadaly tak blízko. Včera večer společně zkoumali mapy, ale Grant tomu nevěnoval velkou pozornost; tohle dobrodružství si měly děty naplánovat a užít samy. Za několik týdnů nastoupí Caitlin na univerzitu ve Wisconsinu, kde získala sportovní stipendium díky výsledkům v přespolním běhu, a hory byly její nápad, její volba, dárek za maturitu.

Univerzita! Už?

Hleděl do dálky a v jednu chvíli měl pocit, že cosi vidí – záblesk chromu, mihnutí bílých tenisek. Nic tam samozřejmě nebylo, pouze zeleň a zase jen zeleň vzrostlých borovic.

Zvedl mobilní telefon a naťukal zprávu, ale pak zaváhal a palec mu zůstal viset nad tlačítkem pro odeslání. V mysli mu vytanul sen, který se mu zdával… vlastně jen zlomek z něj. Jenom ta zkušená, zkoumající ruka ženy. Ach, panebože…

Odložil mobil a civěl na něj. Po chvíli si natáhl džíny, triko a bosý vešel do sousedního pokoje.

Stezka se zužovala a spíš než štěrková cesta to nyní byla jakási úžlabina kroutící se svahem nahoru. Nakonec už nebyl žádný štěrk a žádná stezka, jen tahle holá čelistní kost tvořená oblými valouny, jak se rok za rokem tvarovalo vyschlé dno horské bystřiny, kdy voda jen sporadicky stékala dolů – vždycky dolů a nikdy ne nahoru.

„Jedeme špatně!“ vykřikl Sean v úžlabině.

Caitlin před ním ale běžela dál a skákala z kamene na kámen jako koza.

Snažil se pokračovat, sípal, celý se třásl a zuby mu cvakaly, až nakonec řekl: „Seru na to!“ Slezl z kola, upustil ho na kameny a odpotácel se od něj.

„Caitlin!“ zvolal.

Měl pocit, že je zároveň těžký jako balvan i lehký jako pírko. Obojí. Nohy samovolně udělaly nečekaný krok. Něco letícího jej udeřilo do helmy, zavřeštělo do jejích větracích otvorů a odletělo pryč.

„Čubka!“ ulevil si.

Zvedl kolo a namáhavě ho tlačil přes kameny, když na něj po chvíli zase něco zaútočilo – nyní cosi pod batohem. Bzučelo mu to na zádech, a proto opět upustil kolo a začal se kroutit z popruhů. Až pak mu došlo, že jde o telefon. Ale než batoh sundal a vzal mobil do ruky, bzučení ustalo. Díval se na malý displej, zda nepřijde oznámení o nově přijaté zprávě, ale neobjevilo se nic. Zkontroloval i svůj mobil a strčil oba zpátky do batohu.

Potom znovu vytáhl ten její. Cítil jeho rubínovou váhu v dlani, podíval se nahoru úžlabinou a potom si sedl na kámen, vyhledal si textové zprávy a přečetl si je. Nejzajímavější byla jména: Colby. Allison. Natalie. Amber. Štíhlé dívky s atletickými postavami, které chodívaly k nim domů ve volných šortkách a upnutých topech, aby mu vypily dietní kolu a bosé dupaly po schodech nahoru a dolů. Dívky, které opatlávaly nábytek a nechávaly své vůně na pomačkaných polštářích. Dívky, které neustále esemeskovaly, chichotaly se a žvanily – bez ustání žvanily! Jednou se přikrčil pod spodním oknem a slyšel Allison Chowovou, jak ostatním děvčatům vypráví o té velké věci svého přítele, kterou se málem udusila. A taky v koupelně překvapil Colby Wilsonovou s nahými stehny. Trůnila na záchodě se šortkami u kolen.

Neumíš klepat, tlusťochu?

Dostal se k vrcholu úžlabiny blíž, než předpokládal, a když se tam ocitl, narazil na stezku. Další příkrou, udržovanou cestu podobnou té, po níž se vydali na začátku. Nebo to byla ta samá? Našel značku s nápisem CO RD. 153. Na rozpáleném zátylku cítil slunce a všude kolem šuměly tiché borovice. To bylo všechno. Cesta vepředu nahoře odbočovala prudce vpravo mimo jeho dohled, zatímco v opačném směru se svažovala dolů. Celá jeho bytost, každá buňka v těle se chtěly pustit tudy – dolů. Rychlost a vánek a dlouhá, pohodová jízda na hřbetě gravitace. Ale ona by to neudělala, neběžela by dolů. K čertu s ní! Zvedl kolo, šlápl do pedálů a znovu se rozjel nahoru.

Daleko se nedostal, když ze stromoví zničehonic cosi vyrazilo a šlo to po něm. Vyjekl a seskočil z kola. Zlomek vteřiny nato uslyšel její hýkavý smích a do tváře se mu nahrnula krev.

„Ty jsi ale praštěná!“ řekl.

„Ty brďo, blboune, měl bys vidět svůj ksicht!“

Zvedl kolo ze země.

„Vůbec jsem nevěděla, že sebou umíš tak rychle hejbnout!“ řekla.

„A já jsem zas nevěděl, že umíš bejt taková pizda!“ odvětil.

Přestala se smát. A do toho nového ticha se ozval mužský hlas – odnikud. Odevšad. Za chvilku ho bylo s určitostí slyšet za pahorkem pod nimi a vzápětí se objevily dvě osoby s cyklistickými helmami na hlavách, hrbící se za řídítky kol. Muž a žena. Když je muž spatřil, zmlknul a oba se přiblížili v zadýchaném mlčení. Jejich tváře byly veselé a bystré. Žena vypadala mladší než muž – mohla být ve věku Caitlin – a usmála se na Seana. Jedna z mužových nohou nebyla normální. Měl černou protézu upevněnou ve speciálním pedálu, takže bylo těžké na první pohled poznat, kde končí kolo a začíná muž. Řekl ahoj a Sean mu stejným pozdravem odpověděl. Jen co projeli ohybem cesty a zmizeli z dohledu, Caitlin se zeptala: „Jak jsi mě to nazval?“

V obličeji byla celá rudá a Sean taky.

„Proboha, Caitlin, hledal jsem tě! Měli jsme jeden na druhýho dávat pozor!“

Naštvaně se na něj podívala. Pak se odvrátila a zavrtěla hlavou. Utáhla si gumičku na ohonu, naklonila se k němu, až sebou cukl, a řekla mu, že na něj pozor dává, že celou dobu přesně věděla, kde je. Co si o ní vůbec myslí?