Ve druhém ze série zamýšlených románů o šesti
tudorovských královnách představuje historička Alison Weirová Annu Boleynovou.
Anna se po letech strávených v královských palácích
Francie a Burgundska vrací do Anglie, strhává na sebe pozornost anglického
dvora a rozehrává hry dvorské lásky. Když ale král zavelí, veškeré hry končí.
Anna má ducha i odvahu hodné koruny – a korunu chce také získat. Za každou
cenu.
Alison Weirová líčí jednu z nejsenzačnějších epizod
anglických dějin. Rozkrývá životní osudy odvážné a odhodlané ženy jdoucí
neochvějně vstříc tragickému konci. Buďme připraveni na to, že všechno mohlo
být jinak, než si myslíme.
Alison Weirová je autorkou řady historických studií,
zejména hlavních aktérech a aktérkách tudorovské éry – Anně Boleynové se mj.
věnovala v knihách Šest žen Jindřicha VIII. a Pád Anny Boleynové. Ale i ve
svých románech se pečlivě drží historických pramenů. V doslovu ke knize
říká: „Mohla bych napsat další knihu jenom o tom, jak jsem tento román
rekonstruovala z historických pramenů.“ Zároveň ale dodává: „Na rozdíl od doby,
kdy jsem ještě nepsala historické romány, mi vyprávění příběhu z Annina pohledu
umožnilo vidět události z nového úhlu. Mám pocit, že lépe chápu, co z ní
udělalo osobu, jakou byla, proč chovala takové nepřátelství vůči kardinálu
Wolseymu a Thomasi Cromwellovi, co se pokazilo v jejím manželství s Jindřichem
a proč se ke Kateřině Aragonské a princezně Marii chovala tak bezcitně. Tento
přístup mi umožnil vykreslit ji v o něco sympatičtějším světle, než kdybych se
jako historička musela držet jen dostupných pramenů a věrohodných dohadů.“
Knihu vydává nakladatelství BB/art v překladu Evy
Křístkové. První kniha ze série Šest tudorovských královen - Kateřina
Aragonská: Pravá královna – vyšla ve stejném nakladatelství a stejném překladu před rokem.
Ukázka z knihy:
Anna přibyla do Paříže jednoho studeného dne na počátku
ledna – o několik týdnů později, než bylo plánováno. To zpoždění bylo
frustrující. Na Hever dorazila po svízelné cestě, jen aby ke svému zklamání
zjistila, že Mary už dávno odjela ke dvoru. Zdržení však bylo nutné, protože
Anna, jíž se zaoblovala postava, začínala vyrůstat ze svého dvorského oblečení
a matka rozhodla, že některé je třeba upravit a jiné nově ušít. Povolala tedy
krejčího a paní Orchardovou, aby se pustili do práce a ona měla jistotu, že
její dcera bude jako dvorní dáma francouzské královny jaksepatří ustrojena.
Přípravy Anniny nové garderoby se protáhly na měsíc a pak
se zase zkazilo počasí a plavbu přes průliv znemožňovaly bouře, takže musela
zůstat na Heveru i přes Vánoce. Stýskalo se jí po Nizozemí a měla vztek, že
sestra si už užívá u francouzského dvora. Mary vypravili z domova právě včas,
aby se mohla zúčastnit svatby královny Marie, která proběhla v zastoupení v
Greenwichi, následného svatebního obřadu s králem Ludvíkem, jenž se konal v
Abbeville, i slavnostního vjezdu královských novomanželů do Paříže.
Velmi jí chyběl George. Jeho ani otce doma nezastihla,
protože sir Thomas mladíčka už před Vánoci odvedl ke dvoru v naději, že ho král
přijme jako páže. Její starší bratři se sice z Penshurstu a z Oxfordu vrátili
na svátky domů, ale každý z nich žil v jiném světě, vzdáleném od toho jejího, a
jejich přítomnost jí tak nebyla žádnou útěchou.
Velmi se jí proto ulevilo, když na svatého Štěpána
roztáhla závěsy a viděla, že se vítr utišil. Teď už zbývalo jen zabalit si
všechny věci a připravit se na cestu.
Za doprovod jí určili bratra Henryho, jemuž říkali Hal, a
dva podkoní z Heveru, kteří dostali na starost vůz s jejími zavazadly.
Nyní tedy byla konečně v Paříži, nádherném městě plném
příležitostí. Jak tak s Henrym ujížděli po levém břehu Seiny za průvodcem,
jehož si najali, aby je zavedl na místo určení, uviděli před sebou ostrov Île
de la Cité s jeho královským palácem plným věžiček a nebetyčnou
Sainte-Chapelle i mohutné věže Chrámu Matky boží, jejichž kamenné zdi byly
vymalovány jasnými barvami. Veliké zvony katedrály chmurně vyzváněly a ozvěnou
jim zněly zvony mnoha dalších kostelů ve městě.
„Zřejmě zemřel někdo důležitý,“ poznamenal Hal a jeho
snědá tvář se složila do úšklebku.
Paříž se rozrostla daleko za původní kamenné hradby, ale
když vjeli do starého města, Anna cítila, jak tady vše útočí na její smysly,
neboť ulice byly přecpané, hlučné a páchnoucí. Nakrčila nos a snažila se dýchat
ústy. Klestili si cestu mezi zástupy lidí, kteří byli – jak se zdálo – všichni
velmi rozrušení. Když zajeli za jeden roh, spatřili procesí kněží v černých
hábitech.
„Něco se určitě děje,“ poznamenal Hal.
Před nimi se vypínaly do výše věže královského paláce
Louvru, ale ten nebyl jejich cílem. Když se blížili k Paříži, poradili jim, ať
pokračují směrem na jih k Hôtel des Tournelles. Tam prý najdou dvůr. Anna už se
nemohla dočkat, až tam budou. Když však dorazili na místo, byl majestátní palác
opuštěný a měl zavřené okenice.
Hal zamířil k vrátnému, který postával v bráně.
„Sídlí tady dvůr?“ zeptal se.
„Vy jste to neslyšel?“ opáčil muž. „Král zemřel. Dvůr se
odstěhoval.“
Ta novina Annu šokovala. Hal na ni zaraženě pohlédl.
„Kde je královna?“ zeptal se vrátného.
„Odebrala se do ústraní v Hôtel de Cluny na druhém břehu
řeky.“ Muž ukázal přes vodu a odvrátil se.
„To je mi líto, sestřičko,“ otočil se Hal k Anně s
účastí.
Anně se sevřel žaludek. „Modlím se, ať mě nepošlou zpátky
domů. I ovdovělá královna potřebuje dvorní dámy. Zajímalo by mě, co se králi
stalo.“
„To nám Mary určitě poví,“ řekl jí bratr. A tak se Anna
zcela netradičně těšila na setkání se sestrou.
Hôtel de Cluny byl malý středověký palác s módní
klasickou architektonickou výzdobou. Zavedli je do hovorny, jako kdyby přijeli
někam do kláštera, a vskutku tady vládlo ovzduší pokorné zbožnosti a ticha.
Vším tu prostupoval hluboký klid. Ruch a shon v ulicích jako by náležely do
jiného světa.
Ve dveřích se objevila mladá žena. Anně trvalo jen
okamžik, než v ní poznala Mary, která za těch devatenáct měsíců, co se neviděly,
rozkvetla do krásy. Měla dokonale oválnou tvář a okrouhlý čepec pěkně ladil s
její jemnou pletí i tmavými vlasy.
Mary k nim vztáhla ruce. „Díkybohu, že jste tady,“
zvolala, zatímco ji Hal objímal. Pak se otočila k Anně a políbila ji po
francouzském způsobu na obě líce. „Ty jsi ale vyrostla, sestřičko! Už je z tebe
dáma. Ach, ani nevíte, jak se mi ulevilo, že vás oba vidím. Ale ty, Hale, tu
nemůžeš zůstat dlouho. Tohle je teď ženský dům. K Její Výsosti se nyní nesmí
přiblížit žádný muž.“ Ušklíbla se. „Musí setrvat čtyřicet dnů v ústraní, dokud
nebude jasné, zda není enceinte a
nečeká královo dítě. To by pěkně rozvířilo místní vody, na to můžete vzít jed.“
„Pověz nám, co se stalo,“ vyzval ji Hal.
„Král zemřel na Nový rok. Říká se, že ho prý Její Výsost uštvala,
když ho nutila konat zázraky v manželském loži, ale to není pravda. Byl nemocný
a ona se o něho obětavě starala. Po pravdě řečeno odmítal dát na rady svých
lékařů a jedl jídla, která jeho dně nesvědčila. Nakonec u něj vyvolala záchvat
zvracení, který ho zabil. Když to oznámili královně Marii, omdlela. Měli jsme
všichni co dělat, abychom ji vzkřísili a poskytli jí útěchu. Byla velmi
rozrušená.“
„A je enceinte?“
chtěl vědět Hal, který očividně zdědil otcův zájem o dynastické záležitosti.
„Ještě je příliš brzy na to, abychom to s jistotou
věděli, ale myslím, že ne.“
„Pak se tedy stane králem Ludvíkův bratranec, dauphin
František.“
„Chová se, jako by už tím králem byl,“ ušklíbla se Mary.
„Chápu, proč by oznámení o královnině těhotenství
způsobilo potíže,“ poznamenala Anna.
Mary se posadila na lavici. „Je to ještě složitější.
Dauphinovi se velmi nelíbilo, už když si král Ludvík naši princeznu bral,
protože viděl, jak se mu šance na korunu rozplývá před očima. Nechal je dokonce
špehovat v manželském loži, aby zjistil, zda Ludvík ještě dokáže zplodit děti.
Pak ale – chápejte, je to člověk, který přemýšlí poklopcem – začal nepokrytě
projevovat zájem o královnu Marii, aniž se staral, co tomu řekne král Ludvík.
Ona sama ho nijak nepovzbuzovala, protože mu nevěří a nemá ho ráda. Měli jste
ale slyšet ty klepy, které se tu rozbujely. Proslýchalo se také, že to
Františkovi nakukala jeho matka, madam Louisa. Je stejně ctižádostivá jako on a
už se vidí, jak jako králova matka vládne Francii.“
„Zdá se, že dauphin je hotový ďábel!“
„To je, a jestli se dozví, že jsi tu byl, Hale, udělá z
toho skandál. Musíš jít. Nesmíme královnu kompromitovat.“
Hal vstal. „Pak tedy půjdu, drahé sestry. Na začátek
druhého trimestru už musím být doma v Anglii, i když jsem doufal, že tu předtím
s vámi oběma ještě nějaký čas pobudu.“
Rozloučili se, a když Hal vyrazil hledat svého koně,
vzala Mary Annu za královnou.
„Varuji tě, vládne tam velmi ponurá nálada,“ řekla. „Já
bych teď ale ze služeb té ubohé, nešťastné paní neodešla. Díkybohu, že jí dovolili
ponechat si její anglické sloužící – či lépe řečeno ty z nás, které po jejím
příjezdu do Francie neposlali zpátky domů.“
Anna poklesla na duchu. Jak by si přála být zpátky u
regentčina dvora! Stačilo, když odtamtud musela odejít, ale ocitnout se v domě
smutku bylo stokrát horší.
„Moje šaty!“ vyhrkla zničehonic s pohledem upřeným na
svoje sukně. Měla na sobě temně rudé damaškové roucho, které si vzala v
očekávání, že bude představena královně. „Teď nejsou vhodné.“
„Můžeš se převléct později,“ řekla Mary. „Doufám, že máš
nějaké černé.“
Zavedla Annu do předpokoje, otevřela další dveře a
rozhrnula těžké závěsy. V místnosti za nimi vládla tma, třebaže venku byl bílý
den. Jediným osvětlením tu byl mihotavý svit svící. Když Anniny oči uvykly
hlubokému šeru, uviděla, že okna kryjí těžké závěsy, jež nepropouštějí žádné
světlo, a že i stěny a velké smuteční lože, jež celému prostoru vévodí, jsou
ověšeny černou látkou. Bylo to tu jako v hrobce.
Na loži spočívala přízračně bledá postava oděná do
objemného šatu s bílou rouškou a čepcem podobným těm, jaké nosí jeptišky.
Okolo ní sedělo několik černě oblečených dvorních dam a jedna starší, velmi
vybraně oděná šlechtična, což musela být dame
d’honneur, která jim všem velela. Teď se dívala, jak se Anna hluboce
uklání.
Královna Marie se zvedla na lokti a chvíli si svou novou
dvorní dámu prohlížela. Měla krásné jemné rysy, zelené oči, lehce našpulené rty
a čistou pleť jako její bratr, král Jindřich. Zpod čepce jí vyklouzl pramínek
ryšavých vlasů. Vypadala mladší než na svých osmnáct let. Teď zvedla útlou
dětskou ručku a natáhla ji k políbení.
„Vy jste určitě slečna Anna Boleynová,“ pronesla
anglicky. „Vidím tu rodinnou podobu.“ Usmála se. „Vítejte. Lituji, že vás
přijímám za tak smutných okolností.“
„Já zase lituji tragické ztráty, která Vaše Veličenstvo
postihla,“ řekla Anna.
Královna se ušklíbla. „Děkuji. Ztratit laskavého manžela je
samo o sobě dost zlé, i kdybych nádavkem k tomu nemusela být na čtyřicet dní
zavřená do tohoto žaláře! Jak se vám líbí můj deuil blanc?
Francouzské královny tradičně nosí bílý smutek. K čertu s ním, vypadám v něm
jako jeptiška! A taky si tak připadám.“ Dame d’honneur na ni nepřestávala laskavě
hledět. Očividně nerozuměla ani slovo anglicky.
„Nemohla by si Vaše Výsost obléknout v soukromí něco
jiného?“ otázala se Anna.
Marie se posupně zasmála. „Vaše smělost mi imponuje, slečno
Anno! Ale neodvažuji se toho. Ne když má madam Louisa ve zvyku vpadnout sem bez
ohlášení v kteroukoli denní i noční hodinu. Navíc by to bylo nezdvořilé vůči mému
zesnulému choti.“ Chviličku vypadala, že se snad rozpláče. „Král Ludvík byl ke
mně velmi laskavý. Chybí mi.“ Tvář se jí opět rozjasnila. „Jistě jste ráda, že
budete opět se svou sestrou.“
Anna přikývla. Byla to pravda, ačkoli věděla, že nebude
trvat dlouho a mezi ní a Mary znovu zavládne žárlivost a zloba. Vždycky to tak
bylo. Cítila, jak se na ni sestra dívá.
„Máme štěstí, že můžeme Vaší Výsosti sloužit společně,“
řekla.
„Ale smůlu, že zrovna na takovém místě,“ povzdechla si
královna Marie.
„Ach, jak se ten čas vleče! Kéž bych už měla ty týdny za
sebou.“
Anna po tom teď už toužila také. Přesto neměla na vybranou.
Musela zaujmout své místo po boku ostatních dvorních dam a sloužit své nové
paní.
Brzy zjistila, že některé z dívek jsou v jejím věku a velmi
vtipné, což činilo život o poznání snesitelnějším. Podléhaly dame d’honneur, která se jmenovala madam
d’Aumont. Anna se brzy dozvěděla, že tato žena má skvělé konexe. Svého času
sloužila svaté královně Janě z Valois, zapuzené první manželce krále Ludvíka, a
provdala se za jednoho z jeho nejdůvěryhodnějších pánů.
Bylo těžké nesrovnávat mladou královnu Marii s regentkou
Markétou. Zdálo se, že je to laskavá dívka s trochu potměšilým smyslem pro
humor a přirozeně veselou povahou, ale neměla nic z regentčiných
intelektuálních zájmů.
Král František – protože se tak už sám tituloval –
navštěvoval královnu každý den. Byl přesně takový, jakého si jej Anna
představovala – vysoký, tmavovlasý a černooký, rozverný a chlípný. Kdykoli se
na ni podíval – a vůbec na kteroukoli z dam –, bylo to, jako by ji svlékal
očima. Pohled měl necudný,
nos ďábelský a rty smyslné. Jeho zájmu neunikla žádná žena,
ať dáma, nebo služebná, a Anna musela stát a tvářit se potěšeně, kdykoli ji
vzal za bradu a řekl jí, že je okouzlující, přičemž hned vzápětí sklouzl očima
k oblinám jejích ňader. Přesto si musela přiznat, že je na něm cosi
přitažlivého, co by mohlo přivést do neštěstí leckterou důvěřivou dámu. Ne však
ji!
Královniny dámy doslova hýřily klípky o králi Františkovi a
Marie, jak si Anna všimla, je nijak neokřikovala. Naopak se do jejich hovorů
škodolibě zapojovala s vědomím, že jí madam d’Aumont nerozumí.
„Prý je hodně na ženy,“ zasmála se světlooká lady Elizabeth
Greyová, sestra markýzy z Dorsetu. Hezká Florence Hastingsová se celá
začervenala.
„Pokládá děvkaření za stejně zábavné jako lov,“ vložila se
do hovoru královna Marie.
„Lidé o něm říkají, že má svou vlastní petite bande kurtizán a pije z mnoha pramenů,“
ušklíbla se Mary Boleynová.
„Proslýchá se,“ ozvala se tiše Mary Fiennesová se zlomyslným
úsměškem, „že má ve svých palácích špehovací dírky a tajné dveře, aby mohl
pozorovat ženy, jak se převlékají nebo jak se milují.“
Tato poznámka vyvolala bouři veselí. Annu by zajímalo, zda
královna ví, že František ji a Ludvíka špehoval.
Mary si na dané téma ještě přisadila. „Někde jsem četla, že
se Alexandr Veliký zajímal o ženy, jen když zrovna neměl k vyřizování žádné
státní záležitosti – ale král František řeší státní záležitosti, až když nejsou
v dohledu žádné ženy!“ Ozvaly se další salvy smíchu.
„Bůh nechť se smiluje nad jeho novomanželkou,“ zachvěla se
královna Marie. „Víte, že se loni oženil s dcerou krále Ludvíka Klaudií? Ta s
ním ale jistě nemůže držet krok, chudinka zmrzačená.“
Všem bylo jasné, že hlavním předmětem Františkova zájmu je
momentálně mladá královna Marie. Jeho neutuchající starost o její zdraví však
byla pouze průhlednou záminkou, jak se jí vyptávat na něco, na co by se jí při
troše slušnosti ptát neměl. Jeho matka byla stejně neomalená – přepadala mladou
vdovu ležící ve ztemnělé komnatě a kladla jí dotěrné otázky. Člověk jim to samozřejmě
nemohl mít za zlé, protože věc tak zásadní, jakou by bylo královnino těhotenství,
mohla zvrátit všechny Františkovy naděje, že si udrží korunu, po níž tak prahl.
„Moc ráda bych viděla, jak by se tvářil, kdybych mu řekla,
že jsem samodruhá,“ řekla královna Marie po jednom takovém dalším výslechu.
Čtverácký rys její povahy vyplouval stále zřetelněji na povrch a jednoho dne
neodolala pokušení a svěřila se Františkovi, že má nepřekonatelnou chuť na
třešně. „Bohužel teď zrovna není jejich sezona,“ postěžovala si, „takže se bez
nich budu muset obejít. Ještě nikdy v životě jsem ale po něčem tak netoužila.“ Anně,
která měla právě službu, dalo hodně práce, aby zachovala vážnou tvář, zvlášť
když uviděla to zděšení v králově obličeji. Zároveň jí však neuniklo, jak se mu
hned v příštím okamžiku zle zablýsklo v očích.
„Královna zašla příliš daleko,“ svěřila se později sestře.
„Zdá se, že král by jí opravdu dokázal být nebezpečný, kdyby ho vyprovokovala.“
„Myslím, že Marie si neuvědomuje, jak riskantní by mohlo být
zkřížit mu plány,“ souhlasila Mary. „Dodnes se tu vypráví o jedné francouzské
královně, která si vodila milence, a když ji odhalili, zavřeli ji do vězení a
tam ji zardousili.“
Anna se zachvěla. „Nikdy svou paní nesmíme nechat ani na
okamžik samotnou. A musíme varovat ostatní.“ Všechny dámy včetně madam d’Aumont
se shodly na tom, že od nynějška budou u královny vždy přinejmenším čtyři z
nich.
František nepřestával docházet do černé komnaty a vůbec mu
nevadilo, že jeho návštěvy jsou královně čím dál nepříjemnější.
„Už toho mám dost,“ rozzuřila se jednou poté, co jeho otázky
nabyly příliš osobního rázu.
„Co bude Vaše Výsost dělat?“ otázala se dame d’honneur. Chování jejího královského pána
ji očividně uvádělo do rozpaků, ale bála se, aby ho neurazila.
„Skoncujme s těmi jeho nesmysly,“ prohlásila Marie.
Následujícího dne poslala za králem sloužícího s prosbou,
aby ji navštívil.
Přišel okamžitě a Anna byla u toho, když se setkali.
„Sire,“ pronesla královna, „mých čtyřicet dnů v ústraní se
chýlí ke konci a já vám s potěšením oznamuji, že jste jediným a
nezpochybnitelným králem Francie.“
Ve Františkových cynických očích zasvitlo. Chytil Marii za
ruku a vroucně ji políbil. „To je ta nejtoužebněji očekávaná zpráva, jakou jsem
kdy vyslechl, a je o to vítanější, že mi sděluje nejen to, že se stanu králem,
ale i skutečnost, že dáma, kterou obdivuji víc než všechny ostatní, je volná.
Marie…,“ vždycky ji oslovoval francouzskou podobou jejího jména, „… tohle není
život pro vás. Jste krásná a jako stvořená pro milování. K čemu spát v této
smutné posteli, když vás mohu dát unést do té své?“
Annu Františkova smělost šokovala. U regentčina dvora by se
nic takového netrpělo.
Královnu ta slova pobouřila. „Sire, v radosti nad svým
štěstím jste zřejmě dočista zapomněl, že jsem rodem princezna a ještě stále
truchlím po svém manželovi.“
„Dovolte, abych vás utěšil,“ naléhal. „Dovolte, abych vám
pomohl zapomenout na vaši smutnou ztrátu.“
„To je od vás milé, ale mou povinností je truchlit v klidu a
pokoji.“
Nedbal toho. „Pozdvihl bych vás nade všechny ostatní dámy,
jak si díky své kráse a urozenosti zasloužíte,“ prohlásil a položil si ruku na
srdce.
„A co vaše okouzlující manželka, která je teď francouzskou
královnou místo mě?“
„Ma
chère, takové
věci se dají zařídit. Francouzská koruna by se lépe vyjímala na vaší zlaté
hlavě, jak mohli všichni vidět. Klaudie měla být raději jeptiškou.“
„Ona vás miluje, sire. Sama mi to řekla. A čeká s vámi
dítě.“ Mariino upřímné zděšení začínalo být zřejmé i podle ostřejšího tónu
jejího hlasu a nervózní gestikulace.
„Papežové už byli v minulosti vstřícní,“ opáčil František.
Zdálo se, že její odpor ho nijak nevyvádí z míry. „Povězte, že mohu doufat.“
„Běda, sire, nemohu souhlasit s ničím, co by poškodilo mou
pověst nebo ublížilo té nebohé, bezúhonné paní. A teď bych uvítala, kdybyste
odešel a nechal mě odpočívat…“
Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017
Copyright © 2017 Alison Weir
Z anglického originálu Six Tudor Queens. Anne Boleyn. A
Kings Obsession (First published by Headline Review, Great Britain, 2017)
přeložila © 2017 Eva Křístková
ISBN 978-80-7507-715-8
Žádné komentáře:
Okomentovat