Poslední kniha, kterou německý autor Günter Grass dopsal a sám ještě
připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti († 13. dubna 2015) a je
vskutku důstojným „kšaftem“ — loučením se světem, s literaturou, a především se
životem. Není to žádný literární testament, v němž by autor odkazoval potomstvu
moudrosti a rady k následování, ani bilance, v níž by účetnicky sčítal zisky a
ztráty života, o němž ostatně ví, že jej — i když mu kukačka opakovaně slibuje
léta — už může počítat spíš na měsíce. Tato kniha je hlavně výpovědí o
prožívané přítomnosti — o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem
deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a
vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich
neodbytně vnucuje přídomek „poslední“. Tyto pozdní zážitky a úvahy se odvíjejí
v desítkách krátkých textů prozaických i básnických, v nichž se střídají
nejrůznější, často groteskně zcizené náměty a nápady osobní, literární i
politické (včetně „mámy“ Merkelové), které však při pozornějším čtení vytvářejí
rafinovaně propojenou motivickou síť a celostnou kompozici. Základní polohou
tohoto loučení není sentimentální nářek, nýbrž originální spojení elegičnosti s
humorem — někdy dost černým — a sebeironií, ale také mužná vyrovnanost tváří v
tvář neodvratné „konečnosti“. Integrální součástí knihy jsou autorovy vlastní,
s texty podstatně související, ne pouze ilustrující grafiky jako další doklad
toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě
rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.
Jako dvanáctý svazek Spisů Güntera Grasse vydává – v překladu
Jiřího Stromšíka – nakladatelství Atlantis.
Ukázka z knihy:
MDLOBA A BEZMOC
Mdloba, staromódní slovo: módní bylo v dobách, kdy se
napudrovaným dámám přikládaly pod nosík povzbuzující lahvičky s parfémem, aby
zase přišly k sobě. Mdloba bývala užitečná jako snadná výmluva pro bezmoc, když
chyběly činy, jichž by bylo zapotřebí proti té či oné moci. Nyní se ale nadouvá
do všezahrnujících rozměrů.
Zatímco bankroty jsou zastřešovány záchrannými deštníky nebo
doufají přezimovat ve špatných bankách a všichni se ujišťují ve víře, že to —
když ne hned, pak vbrzku — půjde zase nahoru, dokonce kupředu, a zatímco se
koryfejové, jako by času bylo nazbyt, odročují od kongresu ke kongresu, jsme ze
svobodné vůle kdykoli ochotni nechat se zasíťovat, zanedlouho totálně.
Od rána do noci dosažitelní. Nikde nebýt nepovšimnuti.
Podchyceni kliknutím myši. Zadatováni zpětně až k dětskému zásypu. Nic se
neztratí. Každodenní výpravy do levných obchodů, do kina, na záchod jsou
nepomíjející. Čip velikosti nehtu uchovává i dlouhodechou cestu naší lásky. Již
žádná skrýš. Stále v zorném poli. Ohlídán dokonce i spánek. Již nikdy více
sami.
Co dělat? Bezmocně, umdlévaje se odpírám, odmítám nabídku.
Mezi brýlemi, tabákem a dýmkou sice neleží žádný mobil, nikdo mě nesmí
ukazováčkem učit surfovat, googlovat, twitteřit. Žádný facebook nepočítá mé
přátele a nepřátele. Potají se těším psacím brkem. Nanejvýš polohlasné
samomluvy, v nichž jde o kravince, kartesiánské čertíky a o pojetí pokroku u
mravenců; i mne však má v hrsti moc, která se jednou jmenuje tak, jindy onak, a
přesto je bezejmenná.
Nevydává žádný varovný zvuk. Napájí se ze superkvalifikované
hlouposti. Kdysi nábožensky zaobalená Všudypřítomnost se nyní blíží střízlivě a
chce platit jako průkaz občanské společnosti.
Ne! Zprůhledňuje, odlehčuje paměť. Odnímá odpovědnost.
Rozptyluje pochybnosti. Předstírá svobodu. Zbaveni svéprávnosti mrskáme se v
síti.
Günter Grass: Vonne Endlichkait
© Steidl Verlag, Göttingen 2015
Translation © Jiří Stromšík, 2017
© Atlantis®, 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat