Erasmus Rotterdamský: Užitečná rozprava o vedení války s Turky s výkladem Žalmu 28

Spis Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo et obiter enarratus Psalmus XXVIII Desideria Erasma Rotterdamského (1466/9–1536) byl sepsán a poprvé publikován roku 1530, tedy krátce po bouřlivých událostech ve Vídni, která byla na podzim předchozího roku sevřena v obležení tureckého vojska. Turci sice od obléhání nakonec upustili, avšak Evropa zůstávala v trvalé nejistotě a strachu z turecké expanze. Za těchto okolností se Erasmus rozhodl zapojit do debaty o válce s Turky a v Užitečné rozpravě probrat argumenty pro i proti jejímu vedení. Hlavním cílem spisu je však pojednat o tom, jak válku vést úspěšně, pokud k ní už dojde, a protože klíč k úspěchu spočívá v přístupu křesťanstva k víře a morálce, je do textu umně zakomponován i výklad Žalmu 28.

Přeložila a úvodem a komentářem opatřila Marcela Slavíková.

V edici Europa vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Mezitím musím pár slovy polemizovat se dvěma skupinami lidí, z nichž jedni jsou pochybeně nadšeni pro válku s Turky, druzí od tažení proti Turkovi pochybeně odrazují. Zdá se mi totiž, že oba dva tábory se stejně mýlí, byť odlišným způsobem. Vždyť tak jako ne každá válka s Turky je zákonná a zbožná, stejně tak jsou případy, kdy nevzdorovat Turkovi není nic jiného, než zrazovat křesťanskou věc ve prospěch nelidských nepřátel a opouštět naše bratry, kteří jsou jako otroci nedůstojně utlačováni pod jejich nadvládou. Když nevzdělaný dav slyší jméno Turek, ihned v něm vzplane mocný hněv, zahoří touhou po krvi a křičí, že to jsou psi a nepřátelé křesťanstva. A přitom si neuvědomuje, že jsou to zaprvé lidé a dále že jsou napůl křesťany,¹⁵⁶ a neuvažuje o tom, zda je důvod k válce zákonný a konečně zda má smysl chopit se zbraní a popouzet nepřítele, který bude později o to zuřivěji běsnit. A nepřemýšlí o tom, že žádní nepřátelé nejsou pro církev zhoubnější než bezbožní vysokého postavení, obzvlášť kněží, a konečně nevidí, že Bůh, rozhořčený našimi zločiny, občas využívá krutosti barbarů k tomu, aby nás napravil.

Někdy se malují obrazy vykreslující tureckou krutost. Ty by nám ale měly připomenout, s jakou  nechutí bychom se měli s kýmkoli pouštět do jakékoli války. Neboť krutost je společnou zábavou všech válek, v nichž se již po tolik let bezbožně bijeme křesťan s křesťanem. Proklínáme krutost na těchto obrazech, ale daleko větší ukrutnosti byly spáchány u Asperen¹⁵⁷ nikoli Turky, ale našimi lidmi a mnohdy dokonce našimi přáteli.

Vzpomínka na tu pohromu je příliš čerstvá, není vůbec třeba, abych tuto ránu znovu otvíral. Jestliže se nám tedy témata těchto obrazů opravdu nelíbí, zbavme se lehkomyslnosti, která nás tak snadno pohání do zbraně. Je totiž krutější, co křesťané dělají křesťanům, i když konkrétní činy jsou srovnatelné. Jaká by to byla podívaná, kdyby pohledům lidí byly vystaveny obrazy vyjevující to, co za posledních čtyřicet let spáchali křesťané na křesťanech? Tolik postačí říci proti těm, kteří nekřičí nic jiného než „do války proti Turkům, do války proti Turkům!“ Nyní budu jednat s těmi, kteří chybují opačně; jejich omyl je možná přijatelnější, ale není o nic méně nebezpečný. Existují totiž lidé, kteří se domnívají, že právo válčit je křesťanům zcela zapovězeno, což je názor, který je příliš absurdní na to, aby ho bylo potřeba vyvracet, jakkoli se vyskytli i tací, kteří mě právě z tohoto lživě obviňovali, protože ve svých pracích velice často chválím mír a odmítám války.¹⁵⁸ Avšak aniž bych cokoli řekl, mým nestranným čtenářům je jasné, že je to zjevná a nestoudná pomluva. Říkám, že bychom nikdy neměli začínat válku, dokud nevyzkoušíme všechny možnosti a již není vyhnutí,¹⁵⁹ protože válka je svou podstatou věc tak zhoubná, že i když ji začne nejspravedlivější vládce z těch nejspravedlivějších důvodů, přesto kvůli nečestnosti vojáků i vůdců přinese téměř vždy více zla než dobra. Ještě dále zašel svatý Bernard,¹⁶⁰ který světské válčení nazývá zlem. Světským válčením pak nazývá válku, kdy nás do zbraně žene ctižádost, hněv nebo naděje na kořist. „Kdo zemře v takové válce,“ říká Bernard, „umírá navěky; a kdo zabije a vyhraje, žije jako vrah.“¹⁶¹

Poznámky v textu:

156 Cf. níže v textu, kde Erasmus říká, že Turci „mají poloviční křesťanství“ (s. 57) a že „jejich náboženství je sekta smíšená z židovství, křesťanství, pohanství a ariánské hereze“. (ss. 75–76); cf. také Erasmus, Adag. 3001. IV,I, 1: Dulce bellum inexpertis 828–830: „Avšak ti, které my nazýváme Turky, jsou z velké části poloviční křesťané a mají k pravému křesťanství blíže než mnozí z nás.“

157 Asperen, městečko v holandské provincii Gelderland, jehož obyvatelé byli v červenci 1517 krutě povražděni, a to včetně školáků, kteří se uchýlili do kostela. Cf. P. G. Bietenholz, in: The Correspondence of Erasmus, Letters 594–841, Toronto–Buffalo–London 1979, s. 93. Cf. také Erasmus, Epist. 643 z roku 1517, kde Erasmus událost zmiňuje. V originále je hra s názvem města: „asperiora patrata sunt in Aspera“.

158 Cf. především Erasmus, Querela pacis (1517) a Adagia 3001.VI,I,1: Dulce bellum inexpertis. Cf. také úvodní studie, ss. 15–16.

159 Cf. také spis O výchově křesťanského vladaře, XI, přel. D. Korte, s. 177, z nějž Erasmus na tomto místě téměř doslova cituje: „Dobrý vladař se vůbec nikdy nepouští do války, leda jestliže se jí žádným způsobem nemohl vyhnout, ač vyzkoušel všechno.“

160 Bernard z Clairvaux (asi 1090–1153) ve spise De laude novae militiae ad milites Templi liber, col. 923 B: „Jaký je tedy cíl a užitek tohoto světského neříkám válčení (militiae), ale zla (malitiae), jestliže vrah hřeší v souladu se zákonem a zavražděný umírá navěky.“ Cf. id. Epist. 363 ad orientalis Franciae clerum et populum, col. 566 C: : „Ať ustane to dávné ne válčení (militia), ale zlo (malitia)...“

161 Bernardus, De laude novae militiae, col. 923 A: „Jestliže vyhraješ a v úsilí zvítězit či potrestat náhodou zabiješ člověka, žiješ jako vrah.“ Na svatého Bernarda odkazuje Erasmus také v Adagiích 3001.IV,I,1: Dulce bellum inexpertis 686–687 a ve spise O výchově křesťanského vladaře, XI, s. 179.

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Preface © Marcela Slavíková, 2018

ISBN 978-80-200-2780-1

Stanisław Lem: Planeta Eden

Když raketa se šesti astronauty – Koordinátorem, Inženýrem, Chemikem, Fyzikem, Kybernetikem a Doktorem – havaruje na dosud neprobádané planetě, jako zázrakem všichni přežijí. Během několika průzkumných výprav nacházejí známky civilizace, ovšem takové, která rajský Eden nepřipomíná ani zdaleka. Hrůzná opuštěná továrna, která vyrábí a zase ničí vlastní produkty, masový hrob, děsivé město… To vše v posádce lodi vyvolá dojem degenerované a trpící civilizace. Vše vyvrcholí, když se s jedním z „Edeňanů“ střetnou tváří v tvář… Před astronauty tak stojí zásadní otázka – mají zasáhnout ve prospěch utlačovaných, nebo se raději vyhnout otevřenému konfliktu a hledat cestu domů? Všichni členové posádky teď vědí, že mají v rukou osud celé jedné planety…

Planeta Eden není jen příběhem o střetu lidské a cizí civilizace, je to také příběh obrovského morálního dilematu, kterému posádka čelí a které nemá správné řešení. Jak píše František Novotný ve svém doslovu,„V Planetě Eden se Stanisławu Lemovi poprvé podařilo na vědecké bázi skloubit klasické téma sci-fi se specifickými morálními problémy, jež by kontakt s mimozemšťany přinesl. Planeta Eden tak svým analytickým charakterem přesahuje nejen žánr sci-fi, ale rámec beletrie vůbec.“

Přeložil Jaroslav Simonides. Vydává nakladatelství Plus, které už letos vydalo Lemovy Příběhy pilota Pirxe.

Ukázka z knihy:

Ve výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Raketa probíjela vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Vmáčknuti do lehátek cítili, jak jsou tlumiče stlačeny na doraz, přední obrazovky se potáhly plameny a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku zaplavil vnější objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné.

Navigační kabinu naplnil pach přehřáté gumy, pod tlakem decelerace ztráceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslet, nedostávalo se jim sil, aby zvedli hrudník, nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracující kyslíkové pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praskajících balonů. Vtom rachot utichl.

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany, lidé se svíjeli, nad ukazatelem pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky izolace, střípky plexiskla se s šelestem přesýpaly po podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot. „Co se…“ zachroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní třískl obléhatelský beran, nylonové sítě, do nichž byli zamotáni, zadrnčely jako struny, chvilku se všecko kolébalo jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, a pak zaduněla rána.

Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín. Pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží, záleží všechno.

Celá navigační kabina se otřásala, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná vypouklá čočka poslední obrazovky se vmžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na oblých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla odmrštěna na celou délku nylonových lan, nedosáhla však až k rozbitým přístrojovým deskám, o něž by se rozdrásala, zůstala viset šikmo a pomalu se houpala jako těžká kyvadla…

Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny s lehkými nárazy sklouzly po vnějším pancíři.

Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.

„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzinový plamínek starého Doktorova zapalovače.

„Posádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčel se zvolna, bezmocně. Natahoval ruku skrz oko nylonového kokonu, ale nadarmo se pokoušel zachytit něčeho, co by vyčnívalo ze stěny.

„První,“ řekl Inženýr.

„Druhý,“ ozval se Fyzik.

„Třetí,“ hlas Chemika.

„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.

„Pátý,“ skončil Doktor.

„Všichni. Gratuluju.“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“

Odpovědí bylo ticho.

„Automaty!“

Ticho.

Zapalovač začal Doktora pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.

© Tomasz Lem 2018

Translation © Jaroslav Simonides – heir, 2018

Epilogue © František Novotný, 2018

Cover design © Milan Malík / www.mimo.cz, 2018

ISBN 978-80-259-0876-1

Roman Ráž: Muž a růže

Zdánlivě jen banální, nevážný příběh o lásce a cestování, pro někoho snad až s mnoha erotickými motivy, přibližuje jedno léto stárnoucího intelektuála, odsouzeného v rodině jen k nedůstojnému dožívání. Vše se změní, když se zamiluje do nevzdělané přitažlivé dívky a vyrazí s ní do světa. Řada aktuálních, komediálních, pikantních i varovných situací se odehrává v době mladé migrační krize, v Evropě roku 2015, kde hranice už ztratily svůj původní význam, kde informace, myšlenky i lidé přecházejí nekontrolovatelně ze země do země a obohacují, stejně jako ohrožují, celý tzv. svobodný svět. V úsměvné i dojemné erotické hříčce, nutící citlivého čtenáře také k zamyšlení nad vším, co nás obklopuje, propojuje autor milostné pasáže s intelektuálním humorem, politické motivy s napětím, které vyústí v překvapivý dramatický závěr, tak typický v dnešním rozkolísaném, atraktivním a nebezpečném světě.

Vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Byla to docela obyčejná obálka.

A na ní neznámým rukopisem napsané jeho jméno.

Andulka ji položila na stolek pod věšák, kde po léta nechávali poštu, kterou kdokoliv z nich vybral z poštovní schránky na plotě.

Váhal, zda obálku okamžitě otevřít. Příčilo se mu natrhnout ji, cpát do ní ukazováček, proměnit ji ve dvě roztřepené části lemující rozšklebený. odpudivý otvor, z něhož nakonec vytáhne pomačkaný papír s nějakým nedůležitým sdělením.

Odešel do své komory, chopil se perořízku v podobě mečíku, který kdysi zakoupil jako suvenýr pod pevností v Toledu, a pečlivě obálku rozřízl.

Byla v ní pozvánka na vernisáž přítele Jakuba, malíře krojovaných tanečníků, které léta zachycoval v prudkém pohybu pohotovými kresbami, později i pastózními tahy štětce na plátně.

„Juchajů,“ říkával Jakub, „vidíš je, jak juchajů? Kdysi zamlada jsem s nimi takto skákal v Kyjově i já. Jo, kamaráde, nikdy jsem se neměl odstěhovat do Prahy. Tady nejsou žádné barvy, tady se nejuchá, tady se jen dohánějí tramvaje a člověk vráží do člověka v metru, kde je randál a hovno vidět.“

Bernard se usmíval. Tak tedy další Jakubova výstava ohlašovaná přátelským pozváním. Není to jen pozvání. Je to vlastně výzva, uvědomil si, výzva a připomínka slibu, který Jakubovi před časem dal. Slibu, že co nejdřív dokončí a vydá jeho monografii, kterou má už druhý rok rozpracovanou.

Bernard se zastyděl. Zbývalo tak málo, aby monografii dopsal. Jak se vůbec mohlo stát, že to ještě neudělal? Že Jakuba zklamal! Vždyť na ni čekal, a tolik si ji zasloužil!

Hned se do toho pustím, umínil si, neboj se, Jakube, já ji teď dopíši a vyjde k Tvým šedesátinám.

Na té vernisáži ti to třeba odpřisáhnu, usmál se.

Kde se koná tentokrát?

Bylo docela snadné objevit na spodním řádku místo konání.

Velká síň strašnického krematoria.

Lidí je tu požehnaně. Jak by ne, Jakub, ta veselá kopa, byl všude oblíben.

„Byl to zemitý malíř, využívající výrazové prostředky moderní malby, znovuobjevitel folkloru, autor mnoha vitráží, nástěnných maleb i skvělých pláten, na něž každý rád se zájmem pohlédne, obrazů, které nás budou věčně uchvacovat svou originalitou a barevností.“

Teď leží v rakvi na katafalku a kdosi z Umělecké besedy mluví o jeho nezdolném temperamentu, zatímco v první řadě pozůstalých sedí nehnutě jeho tolik podváděná manželka Ilona a tři dospělé dcery, jedna s manželem a dvěma synky.

„Šprýmař až do konce,“ ozve se tiše Šmíd, když se nenápadně přiblíží k Bernardovi.

Stojí spolu za poslední řadou lavic.

„Tys věděl, že umírá?“

Bernard jen zavrtí hlavou.

„Čtvrt roku jsem ho neviděl,“ vysvětlí šeptem. „Už jsme se nescházeli tak často jako dřív.“

Neprozradí, že se Jakubovi vyhýbal, protože stále ještě nedopsal tu zatracenou knížku.

„Vidíš tu holku s mikádem vlevo u třetího sloupu?“

„Co je s ní?“

„To je jeho poslední inspirace,“ usměje se Šmíd. „Jedna z jeho žaček. Vždycky si dovedl vybrat.“

„Byl to nadšenec,“ řekne o Jakubovi uznale Bernard před krematoriem. „Do všeho moc hr. Záviděl jsem mu tu energii. Právě dávám do tisku monografii, kterou jsem o něm napsal.“

„Kdo ji vydá?“ptá se Šmíd pochybovačně a zároveň dost nerudně.

Tohle ho zajímá, uvědomí si Bernard. A nejspíš závidí.

„Záhorský, v edici Galerie,“ odpoví nedbale. „Bude to takový malý Jakubův pomníček.“

Šmíd pokyvuje hlavou. Co na to má taky říct?

„Neumím si představit, že ho už neuvidím,“ dozná Bernard a cítí, jak ho ze všeho přemáhá lítost. „Odcházíme jeden po druhém,“ řekne trochu pateticky Šmíd.

„Stáří je prevít. Já vím, říká se, že stáří má řadu předností. Ale všechny stojí za hovno. On byl ovšem mladší než ty!“

„Skoro o deset let,“dopoví Bernard podivně zahlušeným hlasem. Každé slovo se mu špatně vyslovuje. „Ty víš, nač umřel?“

Šmíd přešlápne a zadupe, jako by se chtěl rozběhnout.

„Rakovina prostaty. To je svinstvo. Víš, kolik na ni ročně zařve chlapů?“

„Nevím,“ otřese se Bernard. „Ani mi to neříkej.“

„Jaký máš Anti Aging program?“ zaútočí na něho Šmíd.

„Cože?“

„Co děláš proti stárnutí?“

„Vztekám se,“ ušklíbne se Bernard.

„Tím ten proces jenom zhoršuješ. Najdi si něco pozitivního, z čeho budeš mít radost, a přidej k tomu trochu fyzičky.“

„Promyslím to,“ přisvědčí Bernard. Neví, jak by se toho otravy zbavil.

„Užíváš aspoň lesklokorku lesklou?“

„Co to je?“

„Kloboukovitá houba. V Číně ji užívají už dva tisíce let. Je na všechno. S tou se snad ani nestárne.“

„Možná se s ní rovnou umírá,“ usměje se Bernard.

„Tak se měj!“

Napřáhne k Šmídovi ruku.

Šmíd ji chce stisknout, ale v poslední chvíli svou rukou ucukne.

„Artróza malých kloubů,“ vysvětlí rychle. „Ani nevíš, jak to bolí!“

© Roman Ráž, 2018

© Jiří Tomáš-nakladatelství Akropolis, 2018

ISBN 978-80-7304-215-8

Karel Jordán: Dobrodružství jménem Orient

Osudy saského romanopisce, českého orientalisty a britského hrdiny vzpoury v Arábii spojila Velká válka v letech 1914-1918. Vítejte u společné biografie tří zajímavých postav éry „belle époque“, Karla Maye, Aloise Musila a T.E. Lawrence. Hledejte spojitosti mezi událostmi starými více než sto let a stále výbušnou situací v onom nádherném i nešťastném kusu planety. Vraťte se touto četbou alespoň na chvíli do jen zdánlivě romantických dob odvážných mužů a jejich napínavých příhod. Text doprovází bohatá fotografická a obrazová příloha.

Vydává nakladatelství CPress.

Ukázka z knihy:

KARA BEN MÚSÁ OF ARABIA

Orientální přezdívky hlavních postav této knihy, psaním v různých jazycích různě spolehlivě vycházející z turečtiny nebo arabštiny, se staly česky, evropsky, ba světově slavnými. May si mohl románově dovolit jejich libovolný počet a literárně svobodnou podobu, druzí dva si je právem vysloužili přímo v pouštním terénu. Ta jména definují figury, vypadají exoticky, posilují požitek z popisovaného děje. Dávají ale vždy úplný a správný smysl? Neskrývají nějaké otazníky či záhady? A kdo je to vlastně Fransá, Alemán, Namsá nebo Inklíz? Jsou pak jejich vlastí Frankistán, Germanistán, Almaníja nebo snad Isvičera? To lze ještě rozklíčovat poměrně snadno, ale navštěvujeme jako suchozemci s oblibou v létě moře v Hyrvatlyku, Karadagu či na Giritu?

Debutově, byť jen od psacího stolu, zabodoval Karel May. Už v roce 1876 se v povídce Leilet (Růže z Káhiry) a o dva roky později v již důležitém Die Gum (Loupežná karavana) vyskytuje zatím nepojmenovaný hlavní hrdina v ich formě. Je to Němec, respektive Frank, jak byli v severní Africe často označováni všichni z Evropy či obecně ze Západu. Cestovatel, lovec, občas lékař, ale již vybavený medvědobijkou a henryovkou, tou rovnou na rekordních 25 výstřelů. Teprve v roce 1880 je vše jasné: V cyklu Giölgeda padishanün (Ve stínu pádišáha) se totiž prozradí, že jde o Karu ben Nemsího, neboli Karla, syna Němců, někdy s přidáním ctihodného označení effendí. Jeho sláva se postupně stává nebetyčnou, neboť toto alter ego provází Maye od prvních pouštních dobrodružství až po závěrečné symbolistické romány. Tam je prostředníkem již nikoli jen prostě napínavých příběhů, ale všelidsky jinotajných poselství. Původně sluha, později parťák a nakonec ke křesťanství směřující domorodý přítel Hadži Halef Omar, jeho žena Hanneh, jejich syn Kara ben Halef, ale také hřebci Ríh a Syrr či pes Dojan jsou potřebně užitečnou stafáží tohoto téměř dokonalého muže. Až v závěru historického poslání, zejména v dílech napsaných po roce 1902, již není neprůstřelný, bývá nemocen, zajat či plný pochyb, vedoucích až k vzdání se legendárních zbraní a plnému ponoru do velmi osobní mystiky. Tedy Karel, syn Němců, variantně podle barvy plnovousu také Černý, syn Němců. Vysvětlením bylo, že prý Halef neuměl pořádně vyslovit křestní jméno Karl. Fajn, ale má to zásadní chybu: Ben Nemsí totiž v arabštině neodkazuje na Německo, ale na Rakousko! Vcelku závažné pochybení se snažil May později napravit vytvořením velmi květnatého oslovení, obsahujícího všechna potřebná východiska. V plné kráse to zní emír Hadži Kara ben Nemsí ben emír Hadži Kara ben Džermaní ibn emír Hadži Kara ben Alemaní. Skvělé pro okouzlení překvapených beduínů, přitažlivě složité pro čtenáře všeho věku. Ostatně ještě dramatičtější podobu označení získal Kara ve chvíli, kdy ho Omar při cestě do nevěřícím zakázané Mekky v nouzi učinil členem vlastní početně rozvinuté severoafrické berberské rodiny. To vyvolalo příbuzensky a geograficky spletitou variantu, spolehlivě zapamatovatelnou snad opravdu jen falešným hadžim s obsesí na co nejdelší jména. V kompletní hadovitě rozvinuté verzi to totiž zní Hadži Akil Šatir el-Megarribnis Ben Hadži Alim Šadži er-Raní ibn Hadži Hajim Mašúr el-Azami Ben Hadži Taki Abú Fadl el-Mukkaram…

Naštěstí mnohem snazší je to s Aloisem Musilem, byť způsob psaní jeho dvou arabských jmen se v detailech liší. Už od konce 19. století byl znám jako šejch Músá, což byla nejspíš domorodá verze skutečnosti, že se jmenoval Musil. Zároveň však mohlo jít také o inspiraci Mojžíšem/Mošem, hrdinou Starého zákona i Koránu, či o fakt, že už v roce 1896 mladý Alois několikrát navštívil údolí Wádí Músá poblíž jordánské Petry. Ve chvíli, kdy rozšířil okruh s ním spřátelených kmenů z původních baní Sachrů o jejich tehdy nepřátelské Ruwály se to poněkud zamotalo. Bojové jméno nového bratra emíra a čestného spolunáčelníka ovšem znělo nádherně bez ohledu na to, zda se to psalo ar Rueili, Rweili, Ruwajlí nebo Ruwála. Šejch Músá eben Nemsá ar-Ruejlí už navíc správně odrážel zemi původu, byť by spíše měl platit český syn Rakouska. Nebo dokonce Moravy? Spokojme se s tím, že Musil nazval svůj dům Vila Músa a na jeho výpravách dostávali i jiní rakouští kolegové Orientem (a velmi pravděpodobně rovněž Mayem) iniciované přezdívky, viz například Rudolf Thomasberger, alias Túman ibn Nemsí.

Thomas Edward Lawrence se do přejmenovávání zamotal zdánlivě nejméně. Pro rodinu Ned, pro přátele T. E., pro britskou armádu v roce 1922 marně zakuklený T. E. Ross a o rok později T. E. Shaw, celosvětově slavný jako Lawrence of Arabia. Což časem upřímně nesnášel, o podobnou proslulost totiž příliš nestál. Z jeho původního příjmení odvozené uctivé i nenávistné přezdívky pak zněly například El-Aurens, Laurens, Aurans, Lurens či Orans, to podle toho, v jaké jazykové oblasti se foneticky kreativní Orientálci vyskytovali. Především oblíbeným a úspěšným způsobem pouštního boje pak byla inspirována jeho přezdívka „emír Dynamit/princ Dynamit“, když ani Lawrencova občas impulzivní povaha v tom nejspíš nebyla zcela nevinně. Proč mu však jeho válečný partner Awda Abú Tajj říkal „Světový šotku“, to by snad uměl vysvětlit nejspíš jen on sám. Možná i pro zkušené domorodé velbloudí jezdce vskutku obří porce přesunů, počítané ve stovkách mil na jeden zátah? Nebo třeba pro fakt, že se Lawrence pomocí automobilu, lodě či letadla dokázal často, snadno a velice rychle dostat do míst, o kterých drtivá většina Arabů slyšela jen při rituálním pití čaje nebo kávy ve stanu či u ohně?

Část čtenářského kouzla, zejména pro tehdejší omladinu, nepochybně vytvářela i tato libozvučná a exotickou vzdáleností vonící jména. Společně s mnoha desítkami dalších jinakostí tak atraktivní označení osob a míst činila Mayovy romány, Musilova cestopisná vyprávění a Lawrencovy válečné záznamy čímsi tajemným i ve chvíli, kdy se 19. století překulilo do moderního dvacátého. Pozdější domácí ohlasy (filmový „šejk Peterka“ nebo foglarovské hrátky s mayovskými hrdiny či frázemi) ukazují, jak zásadní se to stalo součástí běžné české mluvy.

Jsem tomu opravdu rád, třeba jako Kara ben Táborí.

© Karel Deniš, 2018

© Albatros Media a. s., 2018

ISBN 978-80-264-1946-4

P. D. Jamesová: Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky

V detektivce někdy nejde jenom o totožnost pachatele. Občas bývají mnohem záhadnější motivy činu a způsob jeho provedení. A přestože se obvykle dozvíme neblahý osud jak oběti, tak vraha, co ta hrstka mazaných zabijáků, kterým se podaří naplánovat a provést dokonalý zločin? Co ti, kteří se nedostanou před soud, ačkoli byli odhaleni? A co ti, kteří se stanou svědky vraždy nebo odhalí zločince, ale rozhodnou se ponechat si tu informaci pro sebe? To jsou některé ze záhad, do nichž se ponoříme v těchto šesti příbězích, jež nás zavádějí do myšlení, vzpomínek, citových pohnutek, ospravedlňování, snů a tužeb stojících za vražednými příčinami a následky.

„Povídky jsou plné nejen mrtvol, ale rovněž bystrých postřehů,“ píše v předmluvě ke knize Peter Kemp. „A nechybí v nich ani katovská oprátka, modrá lahvička s jedem, řezák na linoleum, revolver, pohrabáč, prášky na spaní a hračka, která byla ve třicátých letech na vrcholu popularity, jojo. Zatímco budete číst, jak s nimi bylo naloženo, vychutnávejte si potěšení z díla autorky, která s radostí a velmi vynalézavě skládá dohromady různorodé složky svého řemesla.“

Přeložila Petra Diestlerová. Vydává Motto.

Ukázka z titulní povídky:

Z toho horkého srpnového dne roku 1956, kdy ji odvezli k tetě Gladys a strýčkovi Gordonovi do malého domku ve východním Londýně, jehož adresa zněla Alma Terrace číslo 49, si nevybavovala vůbec nic. Věděla, že k tomu došlo tři dny po jejích desátých narozeninách a že teď, když jí otec i babička zemřeli během jediného týdne na chřipku, se o ni musejí postarat její poslední žijící příbuzní. Ale to byla pouhá fakta, která jí kdosi stručně sdělil. Ze svého dřívějšího života si nepamatovala nic. Těch prvních deset let bylo prázdných, mlhavých jako sen, který vyprchal, ale zanechal v její mysli jizvu neurčitých dětinských úzkostí a strachů. Pro ni vzpomínky a dětství začaly ve chvíli, kdy se probudila v té malé neznámé ložnici, a zatímco její kotě Blackie pořád spalo na ručníku v nohách postele, přešla bosky k oknu a odhrnula závěs. A tam, pod jejím oknem, se do dálky táhl hřbitov, zářivý a záhadný v časně ranním světle, ohrazený železným zábradlím a oddělený od zadních traktů Alma Terrace jen úzkou pěšinkou. Začínal další horký den a semknuté řady náhrobků ležely ve slabém oparu, tu a tam proťatém obeliskem nebo špičkami křídel mramorových andělů, jejichž hlavy bez těl se jakoby vznášely na částečkách mihotavého světla. A zatímco se dívala, nehybná v soustředěném okouzlení, mlha se začala zvedat a jí se odhalil hřbitov celý, zázrak z kamene a mramoru, jasně zelené trávy a letně hustých stromů, květinami zdobených hrobů a křižujících se cestiček, které se táhly, kam oko dohlédlo. V dálce taktak rozeznávala věžičku viktoriánské kaple, zářící jako věž nějakého kouzelného zámku z dávno zapomenuté pohádky. V těch okamžicích sílícího úžasu se roztřásla radostí, což pro ni byl pocit tak neobvyklý, že její drobné tělíčko zachvátil jako bolest. A právě tehdy, v tom prvním ránu svého nového života, s minulostí prázdnou a budoucností neznámou a děsivou, si hřbitov přivlastnila. Po celé dětství a mládí pro ni měl zůstat místem radosti a tajemství, jejím útočištěm a její útěchou.

Bylo to dětství bez lásky, téměř bez citu. Strýček Gordon byl starší nevlastní bratr jejího otce; on a teta s ní doopravdy nebyli příbuzní. Svou nevelkou schopnost lásky vyčerpali jeden na druhého a tento vztah nebyl založen ani tak na citu jako spíše na dohodě o vzájemné podpoře a útěše proti hrozivému světu, jenž se rozkládal za úhlednými záclonkami jejich malého, klaustrofobního obýváku.

Ale starali se o ni stejně svědomitě, jako se ona starala o kocoura Blackieho. V domácnosti se udržovala iluze, že ona Blackieho zbožňuje, že je to její vlastní kočka, kterou si s sebou přinesla, když k nim přišla, jediné pojítko s minulostí, téměř její jediný majetek. Pouze ona věděla, že ho nesnáší a bojí se ho. Ale česala a krmila ho stejně svědomitě, jako dělala všechno, a on jí na oplátku projevoval otrockou příchylnost, téměř nikdy se od ní nevzdaloval, pobíhal jí po hřbitově v patách a obracel se zpátky, teprve když došli k hlavní bráně.

Ale nebyl to její přítel. Nemiloval ji a věděl, že ona nemiluje jeho. Byl to spíš spoluspiklenec, jenž ji pozoroval štěrbin-kami azurových očí a vychutnával si jakousi tajnou vědomost, kterou ona znala taky. Jedl hltavě, ale nikdy neztloustl.

Místo toho se jeho štíhlé černé tělo prodlužovalo, až nakonec – když se protahoval na slunci na parapetu v jejím pokoji s citlivým čumákem vždycky obráceným ke hřbitovu – vypadal stejně děsivě a nepřirozeně jako nějaký chlupatý plaz.

Naštěstí pro ni vedla na hřbitov z Alma Terrace postranní branka, takže mohla do školy a zpátky chodit zkratkou a vyhnout se nástrahám hlavní ulice. To první ráno strýc pochybovačně prohlásil: „Asi by to šlo. Ale nepřipadá mi úplně správný, aby děcko den co den chodilo mezi řadami mrtvých.“

Teta odpověděla: „Mrtví z hrobů nevstávají. Leží tiše. Od mrtvých jí nic nehrozí.“

Copyright © the Estate of P. D. James 2017

Foreword © Peter Kemp 2017

The right of P. D. James to be identified as author of this work has been asserted in accordance with Section 77 of the Copyright, Designs and Patents Act 1988

Cover photography © Kloeg008/iStock.com

Cover photography © yanikap/iStock.com

Translation © Petra Diestlerová, 2018

ISBN 978-80-267-1143-8

Rupert Thomson: Ty a nikdo jiný

Bohémská a surrealistická Paříž meziválečné doby a odvážný poválečný odboj na normanském ostrově Jersey – to je pozadí, na němž se odehrává strhující příběh tvůrčí a milostné dvojice, která v minulém století revolučním způsobem posunula pojetí umění a genderu.

Před první světovou válkou se v provinčním francouzském městečku potkávají dvě mladé ženy. Talentovanou malířku Suzanne Malherbeovou naprosto okouzlí geniální, ale problémová Lucie Schwobová. Rozvine se mezi nimi tajný milostný poměr. Záhy dojde k neuvěřitelnému zvratu, když se matka jedné z nich provdá za otce té druhé. Již jako „sestry“ se přesouvají do Paříže a pod změněnými jmény – Claude Cahun a Marcel Moore – pronikají do těch nejoslnivějších společenských kruhů a stýkají se s významnými osobnostmi od Hemingwaye přes Dalího až po Bretona.

Rupert Thomson (1955) je anglický romanopisec. V českém překladu vyšla zatím jen jeho Kniha zjevení (2000).

Román Ty a nikdo jiný přeložila Kateřina Klabanová. Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Večerní koupel: 1940

Koupala jsem se v moři, když padla první bomba. Nechávala jsem se unášet naznak dál od pobřeží. Vzhlížela jsem k nebi bez mraků. Byl páteční večer koncem června. Jedno z letadel se stočilo k jihu nad Mont Fiquet a já rozpoznala na křídlech strohou temnou symboliku. Svastiku. Projel mnou strach a zlověstně se rozhučel, jako když se z úlu vyrojí včely. V mžiku jsem se napřímila, šlapala jsem vodu a dech se mi v panice zrychlil. Tak jako všichni na ostrově jsem tu chvíli v hrůze očekávala. A už je tady. Přeletělo tudy několik letounů, hodně vysoko, jako by se bály protiletecké obrany. Nevěděli snad, že odtud stáhli všechny vojáky a zůstalo tu jen civilní obyvatelstvo? Překvapila mě vlna a převalila se mi přes hlavu. I oceán jako by se zachvěl. Když jsem se znovu vynořila, stoupal nad východním výběžkem sloup dýmu v barvě melasy.

Zamířila jsem zpátky na břeh. Ruce a nohy mi zeslábly, ovládala jsem je jen stěží a i přes příliv mi trvalo celou věčnost, než jsem se alespoň o kousek přiblížila. Na pláži se srotil hlouček lidí. Další utíkali směrem k silnici. Claude si šla zaplavat o něco dřív. Teď už se nejspíš nahoře v ložnici celá maže krémem. Naše hospodyně Edna asi připravuje večeři a na okenní římse nad dřezem má postavenou skleničku s neředěnou whisky. Kocour se rozvaluje na terase, proto

že kamenná dlažba je ještě vyhřátá od sluníčka – nebo ho možná jako mě vyděsily výbuchy a utíkal se schovat dovnitř. Zato vlny se dál valily na pobřeží, beze spěchu, ba téměř líně, až mi jejich lhostejnost k tomu, co se děje, připadala nemístná.

Brodila jsem se mělčinou, když jsem zaslechla další vzdálenou ránu. Zněla nesměle, ale mně rozbušila srdce až v žaludku. Jindy bych se osušila na pláži, vychutnala bych si mra¬zení na kůži, poslední zbytky světla, klid. Namísto toho jsem popadla boty a osušku a běžela domů, připadala jsem si ne¬motorná a bylo mi nanic.

Než jsem doběhla k nájezdu do vody, nalétaly nad záliv další stroje, tentokrát mnohem níž, až bylo zřetelně slyšet chrčení motorů. Schovala jsem se za převrácenou veslici. Zarachotily kulomety a zvedly do vzduchu šplíchance jako ojíněnou řádku býlí. Přesto jsem se zastyděla, že se v sedmačtyřiceti chovám tak dětinsky, a rychle jsem zase vstala. Do zahrady jsem vrazila bočními vrátky. Claude jsem našla na vyvýšenině s výhledem na pláž. Vedle ní v trávě se válela hadice a voda dál tekla proudem. Stála tam v bílých plavkách, ruku v bok. Druhou držela zapálenou cigaretu. Připomínala generála přehlížejícího bitevní pole. Klidně těm letadlům mohla velet a rozhodovat, kam shodit bomby.

„Bylas v moři?“ zeptala se.

Přikývla jsem. „Jo.“

„Myslela jsem, že jsi nahoře.“

„Ne.“

„Takže jsi je viděla?“

Znovu jsem kývla.

„Já jsem viděla všechno,“ pokračovala. „Dokonce i pilotům do tváře.“

Mluvila klidně a vyzařovala z ní zvláštní sebejistota. Ten¬hle výraz už jsem u ní viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy a kde. Třásla jsem se na trávníku pod ní a z vlasů mi kapala voda. Mezi prsty u nohou mě píchala nakrátko posečená tráva.

„A víš, že mě to tak nějak povzneslo?“ Dívala se na východ, směrem k Noirmontu. Jasnou modrou oblohu špinil kouř. „Protože nás čeká zkouška.“

„Podle tebe jsme jich podstoupily málo?“

„Takovou ještě ne.“

Zpočátku měsíce se k nám donesly zvěsti, že Churchill se chystá obětovat Normanské ostrovy – byly příliš blízko kontinentální Francie a těžko by se bránily – ale na BBC o žádném takovém rozhodnutí zmínka nepadla. Přehled zpráv plnilo holedbání a hrozby. Němci už dorazili k Seině, sdělovalo se v nich, ale „naši chlapci“ budou čekat za vodou a „nezůstanou nacistům nic dlužni“. Krátce nato se pobřežím Normandie kousek od Granville mihly německé motorky a „naši chlapci“ ustoupili k Dunkerku. V polovině června, po stažení posádek z Jersey a Guernsey zpátky do Anglie, dostalo nabídku k evakuaci i civilní obyvatelstvo. Před radnicí se vytvořily dlouhé fronty a po telefonních linkách se nepřetržitě rokovalo, co a jak. Nastal čas drastických opatření. Na zahradě v Saint Helier se našli dva zastřelení psi a papoušek. Jeden pán přišel na letiště s obrazem od Picassa v podpaží. Manželka ho přes parno doprovázela v sobolím kožichu. Jiná zavazadla neměli. Na evakuační seznam se zapsala polovina obyvatelstva – přes dvacet tisíc lidí –, ale bailif Alexander Coutanche prohlásil, že zůstane, ať se děje, co se děje, a nakonec ostrov opustilo jen asi šest nebo sedm tisíc obyvatel. Následující týden jako by se všechno vrátilo do starých kolejí. Všudypřítomné ticho působilo tak náhle a děsivě – až bylo kolem prázdných domů téměř slyšet trávu růst –, nicméně my zbylí věděli, že nepotrvá dlouho a že po dopadu prvních německých bomb nás od okupace dělí jen pár dní, ne-li hodin.

„Asi jsi měla pravdu,“ nadhodila jsem. „Měly jsme od¬jet…“

Claude zavrtěla hlavou. „To jsme probíraly mockrát – a teď už je na to stejně pozdě. Není čím.“

„Já vím. Jenomže –“

Sešla z náspu. „Pojď sem.“ Vzala ručník a začala mě sušit. „Celá se klepeš.“

„To bude spíš leknutím,“ namítla jsem. „Letěla nade mnou,když jsem plavala.“

Přehodila mi osušku přes ramena a odváděla mě ze za¬hrady. Doma mi nalila koňak. Kopla jsem ho do sebe naráz. Později jsme vyšly na silnici a dívaly se směrem k hlavnímu městu, ale až na černou šmouhu kouře, kterou letní vánek odnášel k jihu, tam nebylo nic vidět. Letadla zmizela. Nebe ztichlo.

Během večeře k nám otevřeným oknem doléhalo šumění vln, sem tam, sem tam, až by člověk uvěřil, že se nic nestalo. Přesto jsme Ednu poslaly domů dřív s tím, že nádobí může dneska pustit z hlavy.

Copyright © Rupert Thomson, 2018

All rights reserved

Translation © Kateřina Klabanová, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0872-3

Noam Chomsky: Jakými tvory jsme?

Nejnovější kniha Noama Chomského se dotýká vybraných základních otázek studia přirozeného jazyka v nejširších souvislostech, a to z hlediska teoretické lingvistiky, filosofie vědy a jazyka, kognitivní vědy, evoluční biologie či metafyziky, a sleduje také jejich provázanost při studiu rozsahu i mezí lidských kognitivních schopností a jejich biologické podstaty. Věnuje se však i širší problematice, která je v ohnisku autorova zájmu, jako jsou například morální a politická filosofie. Provádí čtenáře základními myšlenkami vymezujícími roli jazyka jako nástroje komunikace i myšlení, souvislostmi studia schopností lidské mysli a překvapivými paralelami mezi pojmovým a metodologickým utvářením přírodních věd od starověku přes osvícenství až po současnost s požadavky a důsledky pro poznání toho, co o lidské kognici lze pochopit, a co zůstane trvalým tajemstvím.

Filosof Akeel Bilgrami v předmluvě říká: „Tato kniha představuje celoživotní reflexi širších důsledků vlastní vědecké práce vědce, jehož předmětem zájmu je jazyk. Název tohoto svazku, Jakými tvory jsme?, odpovídá tomu, jak rozsáhlými tyto důsledky mají být. Zahrnují úctyhodnou řadu oborů: teoretickou lingvistiku, kognitivní vědy, filosofii vědy, historii vědy, evoluční biologii, metafyziku, teorii znalostí, filosofii jazyka a vědomí, morální a politickou filosofi i, a dokonce se dotýkají i lidského vzdělávání.“

Přeložil Jiří Zlatuška. V edici 21. vydalo nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Už před šedesáti lety, kdy byly podniknuty první pokusy vytvořit explicitní generativní gramatiky, došlo k objevu mnoha obtížně rozluštitelných jevů, které před jasným zformulováním Základní vlastnosti a obrácením pozornosti k ní zůstávaly bez povšimnutí, a syntax byla považována za pouhé „užívání slov“ dané konvencí a analogiemi. To do jisté míry připomíná raná stadia moderní přírodovědy. Vědci se po tisíciletí spokojovali s jednoduchým vysvětlováním známých jevů: kameny padají a pára stoupá, protože hledají svá přirozená místa; tělesa spolu interagují díky sympatiím a antipatiím; vnímáme trojúhelník, protože jeho tvar prolétá vzduchem a vštěpuje se do našich mozků, a tak dál. Když si Galileo a další dovolili luštit přírodní jevy, začala existovat moderní přírodověda – a rychle se dospělo k zjištěním, že mnoho z toho, v co jsme věřili, je nesmyslné a naše intuice často selhává. Ochota lámat si hlavu je cenná vlastnost hodná pěstování od dětství až po pokročilá bádání.

Jedna hádanka o jazyce, která před šedesáti lety vyšla na světlo, zůstává živá a já považuji její přínos za vysoce významný; souvisí s jednoduchým, ale podivným faktem. Uvažujme větu: „Instinktivně, orli, kteří létají, plavou.“

Příslovce „instinktivně“ se pojí se slovesem, ale tím je „plavou“, nikoli „létají“. S myšlenkou, že orli, kteří instinktivně létají, plavou, není žádný problém, ale nelze ji vyjádřit tímto způsobem. Obdobně se otázka „Mohou orli se schopností létat plavat?“ týká schopnosti plavat, nikoli létat. Tou hádankou zde je, že spojení počátečních prvků vět, „instinktivně“ a „mohou“, se slovesem je vzdálené a je založeno na strukturálních vlastnostech, nikoli na blízkosti a pouze lineárních vlastnostech, což by byla mnohem jednodušší komputační operace, jež by byla pro zpracování jazyka optimální. Jazyk používá vlastnost nejmenší strukturální vzdálenosti, nikdy ne mnohem jednodušší vlastnost nejmenší lineární vzdálenosti; v tomto i řadě jiných případů je snadnost zpracování ve stavbě jazyka pomíjena.

V technických termínech lze říci, že pravidla jsou vždy závislá na struktuře a  ignorují lineární uspořádání. Hádankou je, proč by tomu tak mělo být – nejen v angličtině, ale v každém jazyce, nejen pouze pro tyto konstrukce, ale stejně i pro všechny další, v širokém rozpětí.

Existuje jednoduché a věrohodné vysvětlení skutečnosti, že i děti reflexivně znají správnou odpověď v případech, jako jsou tyto, byť důkazy jsou jen chabé nebo neexistují: lineární uspořádání prostě ten, kdo se učí jazyk a  je konfrontován s takovými příklady, nemá k dispozici, je veden hlubokým principem, který hledání omezuje na nejmenší strukturální vzdálenost, zapovídajícím mnohem jednodušší operaci nejmenší lineární vzdálenosti. O žádném jiném vysvětlení nevím. A tento návrh samozřejmě ihned volá po dalším vysvětlení: Proč je tomu tak? Co je v geneticky určené povaze jazyka – UG – takového, že to vynucuje tuto konkrétní podmínku?

Princip nejmenší vzdálenosti je ve stavbě jazyka rozsáhle využíván, jedná se nejspíš o jeden případ mnohem obecnějšího principu, nazvěme jej Minimální komputace, který je dále zřejmě instancí mnohem obecnější vlastnosti organického světa, nebo ještě víc. Jazyk ale musí být postaven tak, že do toho vstupuje nějaká speciální vlastnost, která Minimální komputaci omezuje na strukturální, nikoli lineární vzdálenost, a to bez ohledu na mnohem větší jednoduchost té druhé pro komputaci i zpracování.

Existují nezávislá potvrzení z  jiných zdrojů, včetně neurověd, která podporují stejné závěry. V Miláně studovala výzkumná skupina mozkovou aktivitu subjektů, kteří byli vystaveni dvěma typům podnětů: umělému jazyku splňujícímu UG a dalším, UG nesplňujícím; v tom druhém případě se například jednalo o pravidlo pro negaci, které negativní prvek dává za třetí slovo, což je mnohem jednodušší komputační operace než pravidla pro negování v lidském jazyce. Zjistili, že v případě odpovídajícím UG docházelo k normální aktivaci v jazykové oblasti, nikoli však tehdy, když se používalo lineární uspořádání.¹⁴ V takovém případě je úloha interpretována jako nelingvistická hádanka, jak tomu nasvědčuje mozková aktivita. Podobné závěry obsahuje práce Neila Smithe a Ianthi-Marie Tsimpliové s kognitivně oslabenými, ale jazykově nadanými subjekty – nicméně, a to je pozoruhodné, zjistili, že ani normálně zařazení lidé nebyli schopni se vypořádat s narušením UG způsobeným užitím lineárního uspořádání. Jak konstatuje Smith: „Jazykový formát experimentu zřejmě některým z nich zabránil činit odpovídající zobecnění nezávislá na struktuře, ačkoli dokázali obdobné problémy snadno zpracovat v nejazykovém prostředí.“¹⁵

Poznámky v textu:

14 Mariachristina Musso et al., „Broca’s Area and the Language Instinct“, Nature Neuroscience 4 (2003): 774–781, doi:10.1038/nn1077.

15 Neil Smith, Chomsky: Ideas and Ideals, 2nd ed. (Cambridge: Cambridge University Press, 2004), 136. Viz též Neil Smith – Ianthi-Maria Tsimpli, The Mind of a Savant: Language Learning and Modularity (Cambridge: Blackwell, 1995).

Copyright © 2016 Noam Chomsky

Translation © Jiří Zlatuška, 2018

ISBN 978-80-200-2804-4

Tom Holland: Dynastie

Římu nejprve vládli králové a pak se stal republikou. Ale poté co dobyl svět, se jeho republika zhroutila a Řím se topil v krvi. Občanské války byly tak strašné, že římský lid nakonec přivítal vládu autokrata, který mu dokázal přinést mír. Jejich nový pán si říkal Augustus (Vznešený) nebo také "oblíbenec bohů". Křiklavé kouzlo dynastie, kterou Augustus založil, se nikdy nevytratilo. Žádná jiná rodina se jí nemůže vyrovnat galerií předních postav, jež vyvolávají zájem i znepokojení. Tiberius, slavný vojevůdce, který skončil jako zahořklý samotář, nechvalně proslulý svým zvráceným chováním; Caligula, mistr krutostí a ponižování, jenž chtěl jmenovat konzulem svého koně; Agrippina, která svými manévry dostala k moci svého syna Nera, jenž ji dal nakonec zavraždit; a samotný Nero, který závodil na olympijských hrách, oženil se s eunuchem a po požáru Říma si v centru metropole vystavěl vlastní palác neřestných rozkoší. Tom Holland přináší oslnivý portrét první císařské dynastie Říma. V tomto strhujícím příběhu nalezneme vrahy i ctihodné senátory, cizoložníky i vlasaté barbary, pletichařící matky i zdráhající se gladiátory. Dynastie je freskou rodiny, která přetvořila a ohromila Řím.

Tom Holland (* 1968) vystudoval anglickou a antickou latinskou literaturu na univerzitě v Cambridgi, doktorát pak získal na univerzitě v Oxfordu. Poté pracoval v BBC, kde adaptoval Hérodota, Homéra, Thukydida a Vergilia pro rozhlasové vysílání. Kniha Rubikon (česky 2005), v níž reinterpretuje dějiny posledních desetiletí římské republiky, si získala nejen přízeň čtenářů, ale i odborné veřejnosti (byla mu udělena Cena Hessella-Tiltmana za historii za rok 2004). Podobného ohlasu se dostalo také Hollandově knize věnované první "srážce civilizací" Perský oheň (česky 2007). Jeho dokument Islam: The Untold Storyvyvolal vášnivé reakce, autor dokonce obdržel několik výhrůžek smrtí. Pro BBC Tom Holland připravil v roce 2011 pořad Dinosaurs, Myths and Monsters, je také autorem řady fantastických románů a proslavil se trilogií námětově čerpající ze života lorda Byrona. 

Dynastii do češtiny přeložil Stanislav Pavlíček. Vydává nakladatelství Dokořán.

Ukázka z knihy:

Vznik supervelmoci

Historie Říma začala znásilněním. Princeznu, zasvěcenou pannu, překvapili a znesvětili. Vzniklo několik verzí, v nichž se líčilo, jak to osudné napadení proběhlo. Někteří tvrdili, že k němu došlo, zatímco spala a zdálo se jí o muži zázračné krásy, který ji dovedl na stinný břeh řeky a nechal ji tam, ztracenou a opuštěnou. Podle jiných se jí útočník zmocnil uprostřed bouře, když nabírala vodu v posvátném hájíčku. V jednom vyprávění se dokonce popisoval záhadný falus, který se vynořil z popela královského krbu a zmocnil se nikoli princezny, nýbrž její otrokyně. Na výsledném těhotenství se nicméně shodli všichni a většina – s výjimkou několika bručounských revizionistů – ani v nejmenším nepochybovala o tom, že násilník byl bohem.* Mars, prolévač krve, zasel své sémě do smrtelného lůna.

Dle očekávání se ze znásilnění zrodili dva bohům podobní chlapci. Dvojčata, potomci vzešlí z hanby své matky, se sotva narodila, a už je pohodili do nedaleké řeky, Tibery. Divům ale stále nebyl konec. Schránka, do níž byla nemluvňata vložena, byla unášena povodňovou vodou a nakonec vyplula na úpatí prudkého kopce nazývaného Palatin. Zde v ústí jeskyně, pod větvemi fíkovníku obsypaného ovocem, na dvojčata narazila vlčice. Místo, aby zablácené děti pozřela, olízala je do čista a nabídla jejich hladovým ústům své cecíky. Když ten zázračný výjev spatřil pasáček vepřů, který šel zrovna kolem, slezl po úbočí Palatinu a přispěchal jim na pomoc. Vlčice se odplížila. Z chlapců, které pasáček zachránil a pojmenoval Remus a Romulus, vyrostli válečníci, jimž nikde nebylo rovno. Když Romulus po nějaké době stál na Palatinu, zahlédl dvanáct orlů: jasné znamení od bohů, že by měl na vrcholu pahorku založit město, které už navždy ponese jeho jméno. To on Římu vládl jako jeho první král.

Tak alespoň zněl příběh, který si Římané o staletí později vyprávěli, aby vysvětlili původ svého města a samotný velkolepý rozsah svých vojenských úspěchů. Když se o něm doslechli cizinci, nepřipadal jim nijak nevěrohodný. To, že Romulus byl zplozen Martem, bohem války, a odkojen vlčicí, vysvětlovalo velkou část římské povahy v očích těch, kdo se s jeho následovníky střetli v surových potyčkách. Dokonce i národ jako Makedoňané, kteří si pod vedením samotného Alexandra Velikého vydobyli rozsáhlou říši, jež sahala téměř až k vycházejícímu slunci, věděli, že Římané jsou lidské plemeno jako žádné jiné. Jedna krátká, zahajovací šarvátka vybojovaná s nerozhodným výsledkem roku 200 př. n. l. bohatě stačila, aby to pochopili. Od Romulovy éry uplynulo pět staletí či víc, a přesto se Římanů i nadále drželo – nebo to tak jejich protivníkům přinejmenším připadalo – cosi z hrůzu nahánějícího charakteru tvorů vzešlých z mýtu. Když Makedoňané odnášeli z bojiště své mrtvé, jatka, která tam nalezli, je vyděsila. Země byla nasáklá krví těl, jež římské meče zohavily a rozsekaly na kousky. Paže dosud připojené k ramenům, usekané hlavy, páchnoucí kaluže plné vnitřností: to vše svědčilo o míře násilí, která byla spíš zvířecí než lidská. Nelze tedy mít Makedoňanům za zlé, že ten den pocítili hrůzu, když „pozorovali, proti jakým zbraním a proti jakým mužům budou muset bojovat“. Strach z vlkodlaků byl koneckonců u civilizovaných lidí jen přirozený. Vlčí ražení Římanů, náznak drápů pod jejich nehty a žlutý pohled očí se staly něčím, co si lidé napříč Středomořím i v dalekých krajinách zvykli brát za dané. „Panečku, vždyť oni sami přiznávají, že jejich zakladatelé sáli mléko vlčice!“ Tak znělo zoufalé svolávání k boji z úst jednoho krále, než bylo i jeho království rozdrceno na trosky. „Že oni všichni mají vlčí srdce, není ani zdaleka nic neočekávaného. Nenapravitelně žízní po krvi a ve své hamižnosti jsou neukojitelní. Jejich touha po moci a bohatství nezná hranic.“

Samotní Římané na věc samozřejmě pohlíželi odlišně. Domnívali se, že nadvládu nad světem jim darovali bohové. Talent Říma spočíval v panování. Jistě, existovaly národy, které vynikaly v jiných oblastech. Kdo by se například vyrovnal Řekům, když přišlo na formování bronzu či mramoru, mapování hvězd či psaní příruček o sexu? Syřané byli předními tanečníky, Chaldejci astrology, Germáni osobními strážci. Avšak pouze římský lid disponoval dostatečným talentem na to, aby si vybojoval a udržoval celosvětové impérium. O jeho zásluhách nebylo pochyb. Co se omilostňování porobených a potírání namyšlených týkalo, byli Římané jasně nejsilnější.

Kořeny jejich velikosti sahaly, jak věřili, až k úplným začátkům. „Záležitosti Říma spočívají na jeho dávných zvycích a přednostech jeho mužů.“ Už od nejranějších dní měřítkem nedostižnosti tohoto města byla ochota občanů obětovat všechno v zájmu obecného blaha – dokonce i své životy. Když Romulus budoval okolo svého výtvoru zeď a ryl pluhem brázdu, pomerium, aby tak vše, co v jejích hranicích leželo, označil za zemi zasvěcenou Jupiterovi, králi bohů, uvědomoval si, že je potřeba učinit víc, aby byl Řím skutečně nedotknutelný. A tak se Remus, jeho dvojče, ochotně nabídl jako lidská oběť. Sotva přeskočil hranici, srazila ho k zemi lopata. „Byla [to] první oběť a její krev rituálně stvrdila ohrazení nového města.“ Prapůvodní hlínu a maltu Říma pohnojila krev, jež se řinula ze syna boha války.

Remus byl prvním, kdo pro dobro města zemřel – ale rozhodně ne posledním. Po Romulovi usedlo na římský trůn ještě pět králů, a když se z toho šestého, Tarkvinia Zpupného, latinsky Superbus, vyklubal krutý tyran, který si své přízvisko na každý pád zasloužil, dali jeho poddaní své životy všanc a vzbouřili se. Roku 509 př. n. l. monarchie nadobro zanikla. Člověk, který povstání vedl, Tarkviniův bratranec jménem Brutus, přinutil Římany složit hromadnou přísahu, „že víckrát nedopustí, aby Římu vládl jeden jediný muž“. Od toho okamžiku bylo slovo „král“ v jejich politickém slovníku tím nejsprostším. Již nebyli poddanými, nýbrž se považovali za cives, „občany“. Konečně mohli projevit svou bojovnost. „Tehdy se každý Říman začal snažit více vyniknout a dát na odiv vlohy svého ducha. Králům dříve totiž bývali dobří muži podezřelejší než špatní a obávali se mravní zdatnosti u ostatních.“ Ve městě osvobozeném od žárlivého pohledu monarchů už občané nemuseli tajit touhu po slávě. Měřítko opravdového úspěchu se stalo chloubou římského lidu. I ten nejprostší rolník, pokud si nepřál uzřít svůj odraz v zrcadle opovržení svých druhů, musel vzít na svá bedra občanské povinnosti a dokázat, že je muž – vir.

Virtus, vlastnost toho, kdo je vir, byla nejvyšším římským ideálem, blyštivým spojením energie a odvahy, vlastností, kterou sami Římané určili za svou hlavní silnou stránku. I bohové s nimi souhlasili. V roce 362 př. n. l., sto padesát let po pádu Tarkvinia Zpupného, se v centru Říma objevilo strašlivé znamení. Pod Palatinem, na rovné dlážděné ploše známé jako Forum, se rozevřela obrovská průrva. Neexistovalo nic, co by do srdcí Římanů zaselo větší hrůzu. Forum bylo středem občanského života. Právě zde státníci promlouvali k lidem, volení římští úředníci, latinsky magistrati, konali spravedlnost, kupci vnucovali své zboží a panny ve službách Vesty, bohyně rodinného krbu, pečovaly o věčný oheň. Že se brána do podsvětí objevila na místě, které bylo pro život Římanů takto zásadní, zcela jasně naznačovalo cosi hrůzného: hněv bohů.

A to se také potvrdilo. Bohové žádali oběť: „tu největší hodnotu“. Co však v Římě mělo tu největší hodnotu? Všichni si nad tou otázkou dlouho lámali hlavu, dokud jistý mladík jménem Markus Kurtius nepronesl projev. Mužnost a odvaha, pověděl svým spoluobčanům, jsou tím největším bohatstvím, jaké římský lid vlastní. Potom, oděný v plné zbroji, usedl na koně, pobídl jej kupředu a vyrazil přímo k propasti. Tryskem uháněl až přes její okraj a i se svým koněm se vrhl do jejích hlubin. Nato se strž poslušně zavřela. Nezbylo po ní nic než tůňka a osamělý olivovník, trvalý památník občanovi, který zesnul, aby jeho druhové mohli žít.

Římané si tohoto ideálu veřejného blaha cenili natolik, že jméno, jež mu propůjčili – res publica – sloužilo jako zkratka pro celý jejich systém vládnutí. Tento ideál dovoloval, aby planoucí dychtění po poctách, které jednotlivý občan pociťoval, jeho odhodlání podrobit své tělo i ducha zkoušce ohněm a nepřízní osudu a vyjít z každého utrpení vítězoslavný, koexistovaly s železným smyslem pro kázeň. Důsledky, které to mělo pro sousedy Říma, byly bez výjimky ničivé. S příchodem roku 200 př. n. l., kdy Makedoňané vůbec poprvé zakusili vlčí divokost, jíž byly legie schopny, už byl Řím vládcem celého západního Středomoří. Jeho vojska zasadila o dva roky dříve rozhodující úder jediné mocnosti, která si troufala s ním o tento titul soupeřit: metropoli kupeckých princů na pobřeží severní Afriky nazývané Kartágo. Vítězství Říma bylo kolosálním triumfem. Smrtící zápas, který spolu obě města sváděla, trval s přestávkami přes šedesát let. Za tu dobu postoupila válka až k branám Říma. Itálie byla prosycená krví. „Všecko pod nebes vysokou bání se otřáslo hrůzou.“ Nakonec však ze zkoušky, při níž by kterýkoli jiný národ zoufale usiloval o mír, vyšli vítězové tolik zocelení bitvou, až se zdálo, jako by byli ukuti ze železa. Není tudíž divu, že legiím nedokázali odolat ani dědicové Alexandra Velikého. Jeden král východního Středomoří za druhým musel před římskými hodnostáři padat do prachu. Zjevně se ukázalo, že monarchie má ve srovnání se svobodnou a ukázněnou republikou citelné nedostatky. „Našim citům vládne naše mysl,“ jak byl přísně informován posel jednoho takového poraženého krále. „Hrdost, která je rysem našeho charakteru, jsme chovali stále stejnou v každém postavení a budeme ji zachovávat i dále; nezveličily ji ani naše příznivé poměry, ani ji nezmenšily časy neblahé.“

Muž, který tato slova pronesl – Publius Kornelius Scipio, to věděl moc dobře z vlastní zkušenosti. Byl ztělesněním úspěchu. Jeho přezdívka, Afrikanus, plamenně dosvědčovala úlohu, již sehrál coby přemožitel nejhrozivějšího nepřítele Říma. To on vyrval Hispánii ze spárů Kartaginců, porazil je na jejich vlastním území a pak je donutil přistoupit na nejzoufalejší možné podmínky. O několik let později, na státním seznamu občanů, se Scipionovo jméno skvělo hned na prvním místě. Ve společnosti, jakou byl Řím, se jednalo o bezkonkurenční poctu. Určující posedlostí Římanů byla hierarchie. Všichni měli být oficiálně posuzováni na základě postupně klesajícího měřítka hodnosti. Status občana byl nastavený s urputnou precizností. Jmění, rod a zásluhy společně stanovovaly, kde přesně v nesnadném třídním systému republiky si každý jednotlivý Říman stojí. Status se zběsile střežil dokonce i na vrcholu společnosti. Nejvýše postavení občané měli všichni svůj vlastní exkluzivní řád: senát. Po jeho členech se požadovalo, aby kromě bohatství a společenské reputace disponovali i minulostí, která by byla naplněná službou na postech římských úředníků, jež by je dostatečně opravňovala stát se arbitry osudu Říma. Jejich rozpravy byly natolik citlivé a natolik vlivné, že „o nich po mnoho staletí žádný senátor na veřejnosti ani nemukl“. Pokud tedy státník nedokázal zařídit, aby byl jeho hlas během rozprav senátorů vyslyšen, mohl být zrovna tak němý. A přesto právo senátorů rozmlouvat se svými druhy nebylo dané. Ti, kdo se při debatách ozývali jako první, vždy patřili mezi muže, jimž rodokmen, morální pověst a služba státu získaly ten největší věhlas. Římané tuto vlastnost nazývali auctoritas – a když republika dosadila na první místo seznamu svých občanů Scipia, dodávala tím oporu úžasné váze jeho autority. Jak se všichni jednomyslně shodli, pokořitel Kartága „si dobyl jako jediný … mimořádné slávy“. Bralo se na vědomí, že Scipio Afrikanus nemá protivníka dokonce ani v řadách nejúspěšnějších lidí v Římě. Byl to princeps senatus, „první muž senátu“.

V jeho prvenství však číhalo nebezpečí. Stín, který Scipio vrhal na své spoluobčany, nemohl než vzbuzovat roztrpčení. Hlavní zásada republiky zůstávala táž jako vždy předtím: Řím nemá mít žádného svrchovaného vládce. Už jen samotný zjev voleného římského úředníka připomínal římskému lidu svody a nebezpečí monarchie. Purpur, který lemoval okraj jeho tógy, byl původně barvou značící královskou hodnost. „Liktoři“ – tělesní strážci, jejichž povinností bylo proklestit úředníkovi cestu skrze davy jeho spoluobčanů – kdysi podobným způsobem doprovázeli Tarkvinia Zpupného. Pruty a sekera, které každý liktor nesl přes rameno – fasces – symbolizovaly pravomoc až děsivě královského rozsahu: právo udílet jak tělesný, tak nejvyšší trest.** Takto velká moc představovala cosi ohromného a zároveň zrádného. Ve svobodné republice bylo nepřípustné, aby se někdo těšil z důvěry, která by mu umožňovala takovouto mocí vládnout, aniž by se na něj zároveň nevztahovala ta nejkrajnější bezpečnostní opatření. Právě proto byla po pádu monarchie moc vyhoštěného krále přidělena nikoli jedinému volenému úředníkovi, nýbrž dvěma: konzulům. Nádhera konzulství a nehynoucí sláva, kterou tento úřad přinášel těm, kdo jej získali, vyžadovaly, aby byly podobně jako silné víno nejprve rozředěny. Nejenomže se dalo spolehnout na to, že na sebe budou konzulové vzájemně pozorně dohlížet, ale jejich funkční období trvalo jeden jediný rok. Avšak lesk prestiže, z níž se Scipio radoval, se těmto omezením vzpíral. Ve srovnání s ním bledli i ti nejvyšší z volených úředníků římské republiky. Senátem se tudíž začalo rozléhat brblání proti „princeptovi“.

Pravda byla taková, že v Římě se na osobní kouzlo odjakživa nahlíželo s hlubokým podezřením. Vrásky kolem očí a tvrdé způsoby, to od svých státníků Římané čekali. Samotné označení „senátor“ pocházelo z latinského označení pro starého muže. Meteor Scipionovy kariéry nicméně plápolal už od skandálně mladického věku. Vedením boje proti Kartagincům v Hispánii byl Scipio pověřen v pouhých šestadvaceti letech. Na post konzula se poprvé dostal o krátkých pět let později. Dokonce i k jeho povýšení do hodnosti zvané princeps senatus došlo v době, kdy ostatní senátoři hluboko pod ním, na úpatí úspěchu, teprve usilovali o nižší úřednické posty. Ukout si z dobyvatelství oslnivou životní dráhu dřív, než člověku narostl podbradek, bylo samozřejmě přesně totéž, čeho s velkým halasem dosáhl Alexandr Veliký. Tato podobnost senátory příliš netěšila. Alexandr byl koneckonců cizinec – a král. Navzdory věhlasu, který si vysloužil božským rozsahem svých ambicí, spoustu senátorů znepokojovalo, že sebepropagaci takto problematické osoby napodobuje někdo z jejich vlastních řad. Tvrdilo se, že Scipionova matka otěhotněla po styku s hadem, že její syn dosáhl v Hispánii vítězství díky vhodně načasovanému zásahu boha, že stačí, aby pozdě v noci přešel přes Forum, a psi přestanou štěkat. Sice byl princeps, ale podobné povídačky dokládaly, že se těší postavení, které nemělo obdoby.

A tudíž se to nedalo tolerovat. Když se Scipio roku 187 př. n. l. vrátil z východního tažení, nepřátelé na něj již čekali. Byl obviněn ze zpronevěry. Před zraky shromážděného senátu roztrhal své účetní knihy a rozhořčeně žalujícím připomněl, jaké poklady Římu vydobyl. Nebylo to k ničemu. Než aby princeps riskoval potupu, jež plynula z usvědčení, raději se nadobro stáhl do svého venkovského sídla. Zde v roce 183 př. n. l. zemřel jako zlomený muž. Byl tím brutálně doložen základní princip politického života v Římské republice: „Žádný jednotlivý občan nemůže vynikat tak vysoko, aby nemohl být pohnán k odpovědnosti podle zákonů.“ Při posledním zúčtování se mu nedokázal postavit dokonce ani takový velikán jako Scipio Afrikanus.

Římané se sice zrodili z vlků, ale zdálo se, že budoucnost jejich republiky a jejích svobod je v bezpečí.

Poznámky v textu:

* Dva dějepisci, Markus Oktavius a Licinius Macer, prohlašovali, že dívku znásilnil její strýc, který pak, „aby důsledek zločinného jednání zatajil“, neteř zabil a její novorozená dvojčata předal pasáčkovi vepřů.

** V samotném Římě liktoři svou sekeru nenosili. Tato skutečnost symbolizovala právo občanů odvolat se proti odsouzení k trestu smrti.

Copyright © 2015 Tom Holland

Translation © Stanislav Pavlíček, 2018

ISBN 978-80-7363-882-5