Římu nejprve vládli králové a pak se stal republikou. Ale
poté co dobyl svět, se jeho republika zhroutila a Řím se topil v krvi. Občanské
války byly tak strašné, že římský lid nakonec přivítal vládu autokrata, který
mu dokázal přinést mír. Jejich nový pán si říkal Augustus (Vznešený) nebo také
"oblíbenec bohů". Křiklavé kouzlo dynastie, kterou Augustus založil,
se nikdy nevytratilo. Žádná jiná rodina se jí nemůže vyrovnat galerií předních
postav, jež vyvolávají zájem i znepokojení. Tiberius, slavný vojevůdce, který
skončil jako zahořklý samotář, nechvalně proslulý svým zvráceným chováním;
Caligula, mistr krutostí a ponižování, jenž chtěl jmenovat konzulem svého koně;
Agrippina, která svými manévry dostala k moci svého syna Nera, jenž ji dal
nakonec zavraždit; a samotný Nero, který závodil na olympijských hrách, oženil
se s eunuchem a po požáru Říma si v centru metropole vystavěl vlastní palác
neřestných rozkoší. Tom Holland přináší oslnivý portrét první císařské dynastie
Říma. V tomto strhujícím příběhu nalezneme vrahy i ctihodné senátory,
cizoložníky i vlasaté barbary, pletichařící matky i zdráhající se gladiátory.
Dynastie je freskou rodiny, která přetvořila a ohromila Řím.
Tom Holland (* 1968) vystudoval anglickou a antickou
latinskou literaturu na univerzitě v Cambridgi, doktorát pak získal na
univerzitě v Oxfordu. Poté pracoval v BBC, kde adaptoval Hérodota, Homéra,
Thukydida a Vergilia pro rozhlasové vysílání. Kniha Rubikon (česky 2005), v níž
reinterpretuje dějiny posledních desetiletí římské republiky, si získala nejen
přízeň čtenářů, ale i odborné veřejnosti (byla mu udělena Cena
Hessella-Tiltmana za historii za rok 2004). Podobného ohlasu se dostalo také
Hollandově knize věnované první "srážce civilizací" Perský oheň
(česky 2007). Jeho dokument Islam: The Untold Storyvyvolal vášnivé reakce,
autor dokonce obdržel několik výhrůžek smrtí. Pro BBC Tom Holland připravil v
roce 2011 pořad Dinosaurs, Myths and Monsters, je také autorem řady
fantastických románů a proslavil se trilogií námětově čerpající ze života lorda
Byrona.
Dynastii do češtiny přeložil Stanislav Pavlíček. Vydává
nakladatelství Dokořán.
Ukázka z knihy:
Vznik supervelmoci
Historie Říma začala znásilněním. Princeznu, zasvěcenou
pannu, překvapili a znesvětili. Vzniklo několik verzí, v nichž se líčilo, jak
to osudné napadení proběhlo. Někteří tvrdili, že k němu došlo, zatímco spala a
zdálo se jí o muži zázračné krásy, který ji dovedl na stinný břeh řeky a nechal
ji tam, ztracenou a opuštěnou. Podle jiných se jí útočník zmocnil uprostřed
bouře, když nabírala vodu v posvátném hájíčku. V jednom vyprávění se dokonce
popisoval záhadný falus, který se vynořil z popela královského krbu a zmocnil
se nikoli princezny, nýbrž její otrokyně. Na výsledném těhotenství se nicméně
shodli všichni a většina – s výjimkou několika bručounských revizionistů – ani
v nejmenším nepochybovala o tom, že násilník byl bohem.* Mars, prolévač krve,
zasel své sémě do smrtelného lůna.
Dle očekávání se ze znásilnění zrodili dva bohům podobní
chlapci. Dvojčata, potomci vzešlí z hanby své matky, se sotva narodila, a už je
pohodili do nedaleké řeky, Tibery. Divům ale stále nebyl konec. Schránka, do
níž byla nemluvňata vložena, byla unášena povodňovou vodou a nakonec vyplula na
úpatí prudkého kopce nazývaného Palatin. Zde v ústí jeskyně, pod větvemi
fíkovníku obsypaného ovocem, na dvojčata narazila vlčice. Místo, aby zablácené
děti pozřela, olízala je do čista a nabídla jejich hladovým ústům své cecíky.
Když ten zázračný výjev spatřil pasáček vepřů, který šel zrovna kolem, slezl po
úbočí Palatinu a přispěchal jim na pomoc. Vlčice se odplížila. Z chlapců, které
pasáček zachránil a pojmenoval Remus a Romulus, vyrostli válečníci, jimž nikde
nebylo rovno. Když Romulus po nějaké době stál na Palatinu, zahlédl dvanáct
orlů: jasné znamení od bohů, že by měl na vrcholu pahorku založit město, které
už navždy ponese jeho jméno. To on Římu vládl jako jeho první král.
Tak alespoň zněl příběh, který si Římané o staletí později
vyprávěli, aby vysvětlili původ svého města a samotný velkolepý rozsah svých
vojenských úspěchů. Když se o něm doslechli cizinci, nepřipadal jim nijak nevěrohodný.
To, že Romulus byl zplozen Martem, bohem války, a odkojen vlčicí, vysvětlovalo
velkou část římské povahy v očích těch, kdo se s jeho následovníky střetli v
surových potyčkách. Dokonce i národ jako Makedoňané, kteří si pod vedením
samotného Alexandra Velikého vydobyli rozsáhlou říši, jež sahala téměř až k
vycházejícímu slunci, věděli, že Římané jsou lidské plemeno jako žádné jiné.
Jedna krátká, zahajovací šarvátka vybojovaná s nerozhodným výsledkem roku 200
př. n. l. bohatě stačila, aby to pochopili. Od Romulovy éry uplynulo pět
staletí či víc, a přesto se Římanů i nadále drželo – nebo to tak jejich
protivníkům přinejmenším připadalo – cosi z hrůzu nahánějícího charakteru tvorů
vzešlých z mýtu. Když Makedoňané odnášeli z bojiště své mrtvé, jatka, která tam
nalezli, je vyděsila. Země byla nasáklá krví těl, jež římské meče zohavily a
rozsekaly na kousky. Paže dosud připojené k ramenům, usekané hlavy, páchnoucí
kaluže plné vnitřností: to vše svědčilo o míře násilí, která byla spíš zvířecí
než lidská. Nelze tedy mít Makedoňanům za zlé, že ten den pocítili hrůzu, když
„pozorovali, proti jakým zbraním a proti jakým mužům budou muset bojovat“.
Strach z vlkodlaků byl koneckonců u civilizovaných lidí jen přirozený. Vlčí
ražení Římanů, náznak drápů pod jejich nehty a žlutý pohled očí se staly něčím,
co si lidé napříč Středomořím i v dalekých krajinách zvykli brát za dané.
„Panečku, vždyť oni sami přiznávají, že jejich zakladatelé sáli mléko vlčice!“
Tak znělo zoufalé svolávání k boji z úst jednoho krále, než bylo i jeho
království rozdrceno na trosky. „Že oni všichni mají vlčí srdce, není ani
zdaleka nic neočekávaného. Nenapravitelně žízní po krvi a ve své hamižnosti
jsou neukojitelní. Jejich touha po moci a bohatství nezná hranic.“
Samotní Římané na věc samozřejmě pohlíželi odlišně.
Domnívali se, že nadvládu nad světem jim darovali bohové. Talent Říma spočíval v
panování. Jistě, existovaly národy, které vynikaly v jiných oblastech. Kdo by
se například vyrovnal Řekům, když přišlo na formování bronzu či mramoru,
mapování hvězd či psaní příruček o sexu? Syřané byli předními tanečníky,
Chaldejci astrology, Germáni osobními strážci. Avšak pouze římský lid
disponoval dostatečným talentem na to, aby si vybojoval a udržoval celosvětové
impérium. O jeho zásluhách nebylo pochyb. Co se omilostňování porobených a
potírání namyšlených týkalo, byli Římané jasně nejsilnější.
Kořeny jejich velikosti sahaly, jak věřili, až k úplným
začátkům. „Záležitosti Říma spočívají na jeho dávných zvycích a přednostech jeho
mužů.“ Už od nejranějších dní měřítkem nedostižnosti tohoto města byla ochota
občanů obětovat všechno v zájmu obecného blaha – dokonce i své životy. Když
Romulus budoval okolo svého výtvoru zeď a ryl pluhem brázdu, pomerium, aby tak vše, co v jejích
hranicích leželo, označil za zemi zasvěcenou Jupiterovi, králi bohů, uvědomoval
si, že je potřeba učinit víc, aby byl Řím skutečně nedotknutelný. A tak se
Remus, jeho dvojče, ochotně nabídl jako lidská oběť. Sotva přeskočil hranici,
srazila ho k zemi lopata. „Byla [to] první oběť a její krev rituálně stvrdila
ohrazení nového města.“ Prapůvodní hlínu a maltu Říma pohnojila krev, jež se
řinula ze syna boha války.
Remus byl prvním, kdo pro dobro města zemřel – ale rozhodně
ne posledním. Po Romulovi usedlo na římský trůn ještě pět králů, a když se z
toho šestého, Tarkvinia Zpupného, latinsky Superbus, vyklubal krutý tyran, který
si své přízvisko na každý pád zasloužil, dali jeho poddaní své životy všanc a
vzbouřili se. Roku 509 př. n. l. monarchie nadobro zanikla. Člověk, který
povstání vedl, Tarkviniův bratranec jménem Brutus, přinutil Římany složit
hromadnou přísahu, „že víckrát nedopustí, aby Římu vládl jeden jediný muž“. Od
toho okamžiku bylo slovo „král“ v jejich politickém slovníku tím nejsprostším.
Již nebyli poddanými, nýbrž se považovali za cives, „občany“. Konečně mohli projevit svou bojovnost. „Tehdy se
každý Říman začal snažit více vyniknout a dát na odiv vlohy svého ducha. Králům
dříve totiž bývali dobří muži podezřelejší než špatní a obávali se mravní
zdatnosti u ostatních.“ Ve městě osvobozeném od žárlivého pohledu monarchů už
občané nemuseli tajit touhu po slávě. Měřítko opravdového úspěchu se stalo
chloubou římského lidu. I ten nejprostší rolník, pokud si nepřál uzřít svůj
odraz v zrcadle opovržení svých druhů, musel vzít na svá bedra občanské
povinnosti a dokázat, že je muž – vir.
Virtus, vlastnost
toho, kdo je vir, byla nejvyšším římským ideálem, blyštivým spojením energie a
odvahy, vlastností, kterou sami Římané určili za svou hlavní silnou stránku. I
bohové s nimi souhlasili. V roce 362 př. n. l., sto padesát let po pádu
Tarkvinia Zpupného, se v centru Říma objevilo strašlivé znamení. Pod
Palatinem, na rovné dlážděné ploše známé jako Forum, se rozevřela obrovská
průrva. Neexistovalo nic, co by do srdcí Římanů zaselo větší hrůzu. Forum bylo
středem občanského života. Právě zde státníci promlouvali k lidem, volení
římští úředníci, latinsky magistrati,
konali spravedlnost, kupci vnucovali své zboží a panny ve službách Vesty,
bohyně rodinného krbu, pečovaly o věčný oheň. Že se brána do podsvětí objevila
na místě, které bylo pro život Římanů takto zásadní, zcela jasně naznačovalo
cosi hrůzného: hněv bohů.
A to se také potvrdilo. Bohové žádali oběť: „tu největší
hodnotu“. Co však v Římě mělo tu největší hodnotu? Všichni si nad tou otázkou dlouho
lámali hlavu, dokud jistý mladík jménem Markus Kurtius nepronesl projev.
Mužnost a odvaha, pověděl svým spoluobčanům, jsou tím největším bohatstvím,
jaké římský lid vlastní. Potom, oděný v plné zbroji, usedl na koně, pobídl
jej kupředu a vyrazil přímo k propasti. Tryskem uháněl až přes její okraj a i
se svým koněm se vrhl do jejích hlubin. Nato se strž poslušně zavřela. Nezbylo
po ní nic než tůňka a osamělý olivovník, trvalý památník občanovi, který
zesnul, aby jeho druhové mohli žít.
Římané si tohoto ideálu veřejného blaha cenili natolik, že
jméno, jež mu propůjčili – res publica
– sloužilo jako zkratka pro celý jejich systém vládnutí. Tento ideál dovoloval,
aby planoucí dychtění po poctách, které jednotlivý občan pociťoval, jeho
odhodlání podrobit své tělo i ducha zkoušce ohněm a nepřízní osudu a vyjít z
každého utrpení vítězoslavný, koexistovaly s železným smyslem pro kázeň.
Důsledky, které to mělo pro sousedy Říma, byly bez výjimky ničivé. S příchodem
roku 200 př. n. l., kdy Makedoňané vůbec poprvé zakusili vlčí divokost, jíž
byly legie schopny, už byl Řím vládcem celého západního Středomoří. Jeho vojska
zasadila o dva roky dříve rozhodující úder jediné mocnosti, která si troufala s
ním o tento titul soupeřit: metropoli kupeckých princů na pobřeží severní
Afriky nazývané Kartágo. Vítězství Říma bylo kolosálním triumfem. Smrtící
zápas, který spolu obě města sváděla, trval s přestávkami přes šedesát let. Za
tu dobu postoupila válka až k branám Říma. Itálie byla prosycená krví. „Všecko
pod nebes vysokou bání se otřáslo hrůzou.“ Nakonec však ze zkoušky, při níž by
kterýkoli jiný národ zoufale usiloval o mír, vyšli vítězové tolik zocelení bitvou,
až se zdálo, jako by byli ukuti ze železa. Není tudíž divu, že legiím
nedokázali odolat ani dědicové Alexandra Velikého. Jeden král východního
Středomoří za druhým musel před římskými hodnostáři padat do prachu. Zjevně se
ukázalo, že monarchie má ve srovnání se svobodnou a ukázněnou republikou
citelné nedostatky. „Našim citům vládne naše mysl,“ jak byl přísně informován
posel jednoho takového poraženého krále. „Hrdost, která je rysem našeho
charakteru, jsme chovali stále stejnou v každém postavení a budeme ji
zachovávat i dále; nezveličily ji ani naše příznivé poměry, ani ji nezmenšily
časy neblahé.“
Muž, který tato slova pronesl – Publius Kornelius Scipio, to
věděl moc dobře z vlastní zkušenosti. Byl ztělesněním úspěchu. Jeho přezdívka, Afrikanus,
plamenně dosvědčovala úlohu, již sehrál coby přemožitel nejhrozivějšího
nepřítele Říma. To on vyrval Hispánii ze spárů Kartaginců, porazil je na jejich
vlastním území a pak je donutil přistoupit na nejzoufalejší možné podmínky. O
několik let později, na státním seznamu občanů, se Scipionovo jméno skvělo hned
na prvním místě. Ve společnosti, jakou byl Řím, se jednalo o bezkonkurenční
poctu. Určující posedlostí Římanů byla hierarchie. Všichni měli být oficiálně posuzováni
na základě postupně klesajícího měřítka hodnosti. Status občana byl nastavený s
urputnou precizností. Jmění, rod a zásluhy společně stanovovaly, kde přesně v
nesnadném třídním systému republiky si každý jednotlivý Říman stojí. Status se
zběsile střežil dokonce i na vrcholu společnosti. Nejvýše postavení občané měli
všichni svůj vlastní exkluzivní řád: senát. Po jeho členech se požadovalo, aby kromě
bohatství a společenské reputace disponovali i minulostí, která by byla
naplněná službou na postech římských úředníků, jež by je dostatečně opravňovala
stát se arbitry osudu Říma. Jejich rozpravy byly natolik citlivé a natolik
vlivné, že „o nich po mnoho staletí žádný senátor na veřejnosti ani nemukl“.
Pokud tedy státník nedokázal zařídit, aby byl jeho hlas během rozprav senátorů
vyslyšen, mohl být zrovna tak němý. A přesto právo senátorů rozmlouvat se svými
druhy nebylo dané. Ti, kdo se při debatách ozývali jako první, vždy patřili mezi
muže, jimž rodokmen, morální pověst a služba státu získaly ten největší věhlas.
Římané tuto vlastnost nazývali auctoritas
– a když republika dosadila na první místo seznamu svých občanů Scipia, dodávala
tím oporu úžasné váze jeho autority. Jak se všichni jednomyslně shodli,
pokořitel Kartága „si dobyl jako jediný … mimořádné slávy“. Bralo se na vědomí,
že Scipio Afrikanus nemá protivníka dokonce ani v řadách nejúspěšnějších lidí v
Římě. Byl to princeps senatus, „první
muž senátu“.
V jeho prvenství však číhalo nebezpečí. Stín, který Scipio
vrhal na své spoluobčany, nemohl než vzbuzovat roztrpčení. Hlavní zásada republiky
zůstávala táž jako vždy předtím: Řím nemá mít žádného svrchovaného vládce. Už
jen samotný zjev voleného římského úředníka připomínal římskému lidu svody a
nebezpečí monarchie. Purpur, který lemoval okraj jeho tógy, byl původně barvou
značící královskou hodnost. „Liktoři“ – tělesní strážci, jejichž povinností
bylo proklestit úředníkovi cestu skrze davy jeho spoluobčanů – kdysi podobným
způsobem doprovázeli Tarkvinia Zpupného. Pruty a sekera, které každý liktor
nesl přes rameno – fasces –
symbolizovaly pravomoc až děsivě královského rozsahu: právo udílet jak tělesný,
tak nejvyšší trest.** Takto velká moc představovala cosi ohromného a zároveň
zrádného. Ve svobodné republice bylo nepřípustné, aby se někdo těšil z důvěry,
která by mu umožňovala takovouto mocí vládnout, aniž by se na něj zároveň nevztahovala
ta nejkrajnější bezpečnostní opatření. Právě proto byla po pádu monarchie moc
vyhoštěného krále přidělena nikoli jedinému volenému úředníkovi, nýbrž dvěma:
konzulům. Nádhera konzulství a nehynoucí sláva, kterou tento úřad přinášel těm,
kdo jej získali, vyžadovaly, aby byly podobně jako silné víno nejprve
rozředěny. Nejenomže se dalo spolehnout na to, že na sebe budou konzulové
vzájemně pozorně dohlížet, ale jejich funkční období trvalo jeden jediný rok.
Avšak lesk prestiže, z níž se Scipio radoval, se těmto omezením vzpíral. Ve
srovnání s ním bledli i ti nejvyšší z volených úředníků římské republiky.
Senátem se tudíž začalo rozléhat brblání proti „princeptovi“.
Pravda byla taková, že v Římě se na osobní kouzlo odjakživa
nahlíželo s hlubokým podezřením. Vrásky kolem očí a tvrdé způsoby, to od svých
státníků Římané čekali. Samotné označení „senátor“ pocházelo z latinského
označení pro starého muže. Meteor Scipionovy kariéry nicméně plápolal už od
skandálně mladického věku. Vedením boje proti Kartagincům v Hispánii byl Scipio
pověřen v pouhých šestadvaceti letech. Na post konzula se poprvé dostal o
krátkých pět let později. Dokonce i k jeho povýšení do hodnosti zvané princeps senatus došlo v době, kdy
ostatní senátoři hluboko pod ním, na úpatí úspěchu, teprve usilovali o nižší
úřednické posty. Ukout si z dobyvatelství oslnivou životní dráhu dřív, než
člověku narostl podbradek, bylo samozřejmě přesně totéž, čeho s velkým halasem
dosáhl Alexandr Veliký. Tato podobnost senátory příliš netěšila. Alexandr byl
koneckonců cizinec – a král. Navzdory věhlasu, který si vysloužil božským
rozsahem svých ambicí, spoustu senátorů znepokojovalo, že sebepropagaci takto
problematické osoby napodobuje někdo z jejich vlastních řad. Tvrdilo se, že
Scipionova matka otěhotněla po styku s hadem, že její syn dosáhl v Hispánii
vítězství díky vhodně načasovanému zásahu boha, že stačí, aby pozdě v noci
přešel přes Forum, a psi přestanou štěkat. Sice byl princeps, ale podobné
povídačky dokládaly, že se těší postavení, které nemělo obdoby.
A tudíž se to nedalo tolerovat. Když se Scipio roku 187 př.
n. l. vrátil z východního tažení, nepřátelé na něj již čekali. Byl obviněn ze
zpronevěry. Před zraky shromážděného senátu roztrhal své účetní knihy a
rozhořčeně žalujícím připomněl, jaké poklady Římu vydobyl. Nebylo to k ničemu.
Než aby princeps riskoval potupu, jež plynula z usvědčení, raději se nadobro
stáhl do svého venkovského sídla. Zde v roce 183 př. n. l. zemřel jako zlomený
muž. Byl tím brutálně doložen základní princip politického života v Římské
republice: „Žádný jednotlivý občan nemůže vynikat tak vysoko, aby nemohl být
pohnán k odpovědnosti podle zákonů.“ Při posledním zúčtování se mu nedokázal
postavit dokonce ani takový velikán jako Scipio Afrikanus.
Římané se sice zrodili z vlků, ale zdálo se, že budoucnost
jejich republiky a jejích svobod je v bezpečí.
Poznámky v textu:
* Dva dějepisci, Markus Oktavius a Licinius Macer,
prohlašovali, že dívku znásilnil její strýc, který pak, „aby důsledek
zločinného jednání zatajil“, neteř zabil a její novorozená dvojčata předal
pasáčkovi vepřů.
** V samotném Římě liktoři svou sekeru nenosili. Tato skutečnost
symbolizovala právo občanů odvolat se proti odsouzení k trestu smrti.
Copyright © 2015 Tom Holland
Translation © Stanislav Pavlíček, 2018
ISBN 978-80-7363-882-5
Žádné komentáře:
Okomentovat