Sheila Fitzpatricková: Každodenní stalinismus

Kniha, na níž autorka - australská historička - pracovala přes dvacet let, je zásadním příspěvkem do diskuse o stalinistickém Rusku, který nabourává totalitní paradigma. Svým důrazem na interakce mezi režimem a různými společenskými složkami kniha představuje obrat v sovětské historiografii. Nesoustředí se na Stalina a jeho brutalitu, ale na klíčové společenské koncepce a témata.

Fitzpatricková tvrdí, že životní podmínky ve stalinistickém Sovětském svazu vytvořily nový typ občana, kterého nazývá Homo sovieticus a prostřednictvím jeho příběhů pak podrobně vykresluje atmosféru každodenního městského života a upozorňuje, že stalinský režim neznamenal pouze násilí, ale šlo o režim s vlastní politickou kulturou, který obrovskému segmentu společnosti přinesl nové možnosti a sociální mobilitu.

Vydala Academia v edici Šťastné zítřky.

Ukázka z knihy:

STALINOVY SIGNÁLY

Z čistě formálního hlediska se dá říci, že Všesvazová komunistická strana neměla vůdce. Měla pouze ústřední výbor volený delegáty na pravidelných stranických sjezdech a tři stálé orgány volené stejným způsobem: politbyro, skupinu o sedmi až dvanácti členech, kteří měli na starost klíčové stranické a politické otázky, a dva úřady zabývající se organizačními a personálními záležitostmi – orgbyro a sekretariát.

Během nevyhlášeného boje o nástupnictví po Leninově smrti v polovině 20. let však Stalin využil svého postu tajemníka strany k posílení vlastní pozice tím, že dosazoval do místních organizací a sjezdů své stoupence.⁵⁴ Ve 30. letech byl Stalin stále generálním tajemníkem strany, tak jak tomu bylo od roku 1922 až do roku 1952, ale už se nevěnoval kádrovým spisům a osobním schůzkám jako v období svého mocenského vzestupu. Nyní byl uznáván jako nejvyšší vůdce strany, její vožd’. Ačkoliv si udržel svou pověst prostého a přímého člověka (na rozdíl od svého okázalého a arogantního mocenského rivala Trockého), měla jeho pokora zvláštní povahu: když skromně a nenápadně vstoupil na stranickém sjezdu do sálu, celé osazenstvo se zvedlo a přivítalo ho ovacemi ve stoje. Přestože tehdy Stalin svůj kult veřejně neschvaloval, toleroval jej a možná i skrytě podporoval.⁵⁵

U komunistů staré gardy Stalinův kult pravděpodobně vzbuzoval rozpaky. Přesto se i v jejich očích stal charismatickým vůdcem, i když poněkud jiného druhu, než jak jej vnímala široká veřejnost. Stalin se ve 30. letech veřejnosti jevil, podobně jako carové před ním, jako kvaziposvátnývůdce, studnice spravedlnosti a milosrdenství a laskavý ochránce slabých; často byl fotografován, jak se otcovsky usmívá na nesmělé venkovanky a děti. Stranická elita jej oproti tomu znala jako „šéfa“, jehož hlavními charakteristikami byly bystrost a vychytralost, rozhodnost, schopnost tvrdé práce a nechuť k efektní rétorice a jiným projevům osobní okázalosti. Jeho kolegové také věděli, že má vynikající paměť a nikdy nezapomíná ani na sebemenší urážky a křivdy, že se často uchyluje k politickým intrikám, které mistrně ovládá.⁵⁶

V politbyru platila dohoda, že jsou si všichni členové rovni. Stalin obvykle předsedal, ale spíše jen tiše seděl, kouřil dýmku a nechával mluvit ostatní. (To odpovídalo jednak jeho nezájmu o řečnické exhibice, ale rovněž to Stalinovi dávalo výhodu, neboť ostatní tak vyložili své karty dříve než on sám.) V politbyru občas došlo i na hádky, dokonce tak vášnivé, že při nich vznětlivý Grigol „Sergo“ Ordžonikidze ztrácel nervy. Existovaly také frakční spory mezi členy politbyra, odvíjející se od jejich institucionální příslušnosti: například Ordžonikidze lobboval za těžký průmysl, Klim Vorošilov za ozbrojené síly, Sergej Kirov za Leningrad. Ale jen velmi zřídka se členové politbyra dostávali do sporu se Stalinem.⁵⁷ 

„Politbyro je fikce,“ uvedl jeden nejmenovaný člen na počátku 30. let. Měl tím na mysli, že opravdové záležitosti se neřešily na schůzích politbyra. Těchto schůzí, kde se projednávala témata velkého měřítka, se totiž účastnili nejen členové politbyra, ale také plénum ústředního výboru, zástupci nejrůznějších vládních agentur a vybraní novináři.

Vážné věci řešila menší skupina, vybraná Stalinem, která se soukromě scházela v bytech nebo ve Stalinově kanceláři v Kremlu. V této skupině se mohli kdykoliv objevit i jedinci, kteří formálně nebyli členy politbyra. Také se běžně stávalo, že setkání probíhala bez těch členů politbyra, kteří upadli v nemilost či byli považováni za bezvýznamné, jako Michail Kalinin.⁵⁸

V politbyru existoval okruh vyvolených, ale i jeho členové se museli mít na pozoru před Stalinovou nelibostí. Vjačeslav Molotov, po celá 30. léta druhý muž ve vedení Sovětského svazu a Stalinův blízký spolupracovník, se během Velkého teroru musel smířit se zatčením několika svých blízkých spolupracovníků; v roce 1939 byla jeho žena Polina Žemčužynová sesazena z pozice lidové komisařky rybolovu na základě toho, že „neúmyslně usnadnila“ činnost „špiónů“ ve svém okolí. Oblíbenou Stalinovou technikou, jak si udržet kontrolu nad svými spolupracovníky, se stalo vyhrožování jejich rodinným příslušníkům. Ordžonikodzeho bratr byl v roce 1936 zatčen pro podezření z protisovětské činnosti. Kalininova manželka byla zatčena jako nepřítel lidu, zatímco on stále vykonával úřad prezidenta Sovětského svazu; totéž se po válce stalo Molotovově manželce. Michail Kaganovič, bývalý šéf sovětského obranného průmyslu, byl na konci 30. let zatčen a zastřelen i přesto, že jeho bratr Lazar byl členem politbyra a jeden ze Stalinových nejbližších spolupracovníků. To zřetelně vypovídá o vzdálenosti, která oddělovala Stalina od kolegů z politbyra, a o strachu, kterou v době čistek prožívali. Ze čtyř politických těžkých vah (Molotov, Kalinin, Ordžonikidze a Kaganovič) si pouze Ordžonikidze u Stalina rázně stěžoval a trval na bratrově naprosté nevinně.⁵⁹

Jde jen o jeden z příkladů, jak si Stalin udržoval převahu nad svými spolupracovníky. Určitý vhled do osobních pohnutek tohoto Stalinova jednání nabízí dopis, který poslal v roce 1930 své ženě Naděždě Allilujevové z dovolené. Když mu manželka v dopise s lehkým podrážděním vyčítala, že jí uvedl jiné datum návratu z jihu, než řekl svým kolegům, odpověděl jí na to, že jí dal to správné, ale že „vypustil přes Poskrebyševa [Stalinova tajemníka] fámu, že se vrátí až na konci října, jako konspirační opatření“.⁶⁰

Žádný člen politbyra si nemohl být jistý, jestli zrovna on neupadne u Stalina v nemilost, jako se to stalo Bucharinovi ve 20. letech a jako to v mnohem větší míře potkalo v roce 1936 další spolustraníky. Když k tomu došlo, nedozvěděl se o tom dotyčný přímo od Stalina, ale vytušil to z nejrůznějších náznaků zvěstujících oslabování jeho vlivu a významu: vyloučení ze schůzek Stalinova nejbližšího okruhu, pohrdavé komentáře v denících Pravda či Izvestija nebo odmítnutí patronské záštity a zastání v rámci patronsko-klientských vztahů. Výsledkem bylo, že se padlý vůdce stal vyvrhelem, stigmatizovaným svými bývalými kolegy, z nichž téměř všichni dodržovali nepsané pravidlo, že s takto zapuzeným člověkem je třeba zpřetrhat veškeré styky a držet se od něj co nejdál.⁶¹

Podobně nejasným způsobem, jímž ve vysoké politice vyjadřoval svou milost či nemilost, Stalin formuloval i oficiální politickou linii. To se může zdát podivné, jelikož Stalinův režim byl notoricky známý svou neústupností, co se dodržování centrálních směrnic a nařízení týče. Jak je možné je dodržovat, když není nikde přesně řečeno, co a jak? Faktem však zůstává, že důležité změny v politickém směřování se nevyjadřovaly pomocí jasných a přehledných směrnic, ale sdělovaly se spíše prostřednictvím určitých „signálů“.

Signálem mohl být Stalinův proslov či článek nebo úvodník či komentář v Pravdě nebo vykonstruovaný proces či zapuzení prominentního úředníka spojeného s konkrétní politikou. Všechny tyto signály mají společné to, že značí posun v politice v určité oblasti bez toho, aby objasňovaly, co přesně nová politika obnáší a jak by měla být prováděna.

Důkazem těchto praktik je kupříkladu způsob zahájení kolektivizace v zimě na přelomu let 1929–1930. Na rozdíl od předchozích agrárních reforem, jako bylo zrušení nevolnictví v roce 1861 či Stolypinovy reformy z počátku 20. století, nebyly vydány žádné instrukce o tom, jak má kolektivizace probíhat. Místní úředníci, kteří o tyto pokyny žádali, se dočkali pokárání. Signál pro posun v politice vůči venkovu vydal Stalin ve svém proslovu na Komunistické akademii v prosinci 1929. Z proslovu ovšem nevyplývaly žádné přesnější instrukce ke kolektivizaci, až na to, že by kulaci měli být „zlikvidováni jako třída“. Nejblíže se explicitnímu veřejnému stanovisku o kolektivizaci blížil Stalinův článek „Závrať z úspěchů“, který vyšel v Pravdě 1. března 1930 – ale ten se objevil až po dvou měsících, kdy začaly místní úřady provádět divokou a násilnou kolektivizaci bez jakýchkoli direktiv, a navíc byl doslova popřením těchto postupů.

Podobným příkladem, i když s menším dosahem, je Stalinův dopis redakci časopisu stranické historie Proletarskaja revoljucija z roku 1931, donekonečna citovaný jako prvořadé prohlášení týkající se kulturní politiky. Hlavním sdělením dopisu, adresovaného komunistickým intelektuálům a psaného vášnivým polemickým stylem, nejspíše bylo, že se měli přestat zabývat hnidopišskými spory a žabomyšími válkami mezi různými svými frakcemi a udělat si mezi sebou pořádek a věnovat se společnému dílu. Co to však mělo znamenat konkrétně, kromě triviální záležitosti, jíž se dopis přímo zabýval, nebylo vůbec jasné. Praktický politický význam byl postaven na skutečnosti, jak každá kulturní instituce naložila s „organizačními závěry, jež z dopisu soudruha Stalina vyznívaly“, což v praxi znamenalo rozhodování o tom, koho ukáznit a potrestat.⁶²

Existují různé způsoby, jak si vysvětlit tuto překvapivou zdrženlivost. Za prvé, Stalinův režim byl sám o sobě velkým tvůrcem mystifikací, který vědomě či nevědomě zacházel s tajemstvím jako se stimulátorem a posvětitelem moci. Nad Kremlem se ve 30. letech vznášela aura tajemství a mlčenlivosti, která byla asi nejzřetelnějším rysem, který odlišoval vládu Stalina od té Leninovy. Za druhé, sovětský administrativní aparát byl navyklý řídit se pouze několika jednoduchými příkazy, jako „stát“, „jet“, „rychleji“, „pomaleji“. Takové instrukce se daly jednoduše sdělit prostřednictvím signálů. Dalším důležitým faktorem byla nízká úroveň zákonodárné způsobilosti režimu: když se vláda snažila vydat podrobnější politické pokyny, častokrát se stávalo, že se jednotlivé dekrety a nařízení musely opakovaně opravovat a doplňovat, a až poté mohlo být toto sdělení předáno dále.⁶³

Ze Stalinovy intrikářské perspektivy to však mělo i své politické výhody. V případě, že by se nová politika nedařila, jako v případě kolektivizace, mohly být signály mnohem snáze popřeny a reinterpretovány, než umožňovala explicitní politická prohlášení. Signály byly nejednoznačné, což se hodilo v případech, kdy daná politika nebyla dostatečně konsenzuální, kdy porušovala dosavadní sovětské právo nebo když režim nechtěl, aby její pravou podstatu prohlédli v zahraničí. Všechny tyto faktory se objevily při změně přístupu vůči církvi v letech 1929–1930. Sovětské zákony a administrativní praxe po většinu 20. let podporovaly náboženskou toleranci, alespoň v minimální míře, jako bylo omezení svévolného uzavírání a ničení fungujících kostelů.

Tehdy mezi většinou komunistických předáků převládali zastánci „umírněného přístupu“. Pracovali převážně ve vládě, a nikoliv ve stranických orgánech, a v souladu s mezinárodním míněním podporovali tuto církevní politiku. Avšak v roce 1929, s příchodem kulturní revoluce a vzestupem radikalismu ve straně a Komsomolu, získala dominantní postavení a Stalinovo zastání „tvrdá linie“ propagující hromadné zavírání kostelů a zatýkání kněží. „Tvrdá linie“ vydala tajné pokyny pro místní stranické organizace, které však nebyly určeny ke zveřejnění.⁶⁴ Když pak proticírkevní opatření vyvolala hněv vesnického obyvatelstva, nemluvě o papeži a dalších představitelích západní církve, režim mohl bez problémů od této politiky ustoupit, protože ji vlastně nikdy veřejně neschválil.

V takových situacích mohla politika nejednoznačných náznaků a utajených instrukcí přinést politické body, avšak měla také řadu praktických nevýhod. Například v případě církevní politiky se sovětští úředníci mající na starost náboženské záležitosti zoufale ptali, jak mají církevním představitelům vysvětlit činnost místních orgánů, když oficiální zákon hovoří ve prospěch církví. Marně poukazovali na to, že instrukce umožňující bývalým kněžím registraci na úřadech práce (a poskytující jim tak právo na zaměstnání), mohou mít jen stěží příznivý účinek, dokud tyto instrukce zůstanou utajeny pracovníkům úřadů práce.⁶⁵

Kombinace nejasných politických signálů a kultu tajemství měla za následek celou řadu absurdit, zejména když určité kategorie úředníků neměly vůbec přístup k informacím o příslušných pokynech, protože tyto pokyny byly tajné. Jeden do očí bijící příklad: divadelní cenzura a Lidový komisariát osvěty v čele s Anatolijem Lunačarským se kvůli nedorozumění celé týdny dohadovaly ohledně kontroverzní hry Michaila Bulgakova Dny Turbinových, a to navzdory skutečnosti, že politbyro instruovalo ministerstvo, že hra uvedena být může. Jenže „toto nařízení bylo tajné, známé pouze klíčovým pracovníkům v umělecké správě, a Lunačarskij jej nesměl prozradit“.⁶⁶ O pár let později se Stalin vyjádřil ke kulturní politice v soukromém dopise, který však koloval neoficiálně a šířil se jen jakousi šeptandou. Lunačarskij jej pak prosil, aby dopis zveřejnil, aby se lidé dozvěděli, jaké je vlastně oficiální stranické stanovisko ohledně kultury.⁶⁷

Některé ze Stalinových signálů vysílaných k sovětské kultuře byly dokonce ještě minimalističtější, například v podobě telefonních hovorů spisovatelům či jiným osobám z oblasti kultury. Obsah těchto telefonátů se okamžitě šířil neoficiálními informačními kanály moskevské a leningradské inteligence. Typickým příkladem byl Stalinův neočekávaný telefonát Bulgakovovi v roce 1930 v reakci na dopis, v němž si Bulgakov stěžoval na špatné zacházení a cenzuru ze strany divadla, respektive úředníků. V prvním plánu Stalin skrze telefon zjevně vyjadřoval Bulgakovovi podporu. Telefonát ale zároveň obsahoval „signál“ určený nekomunistické inteligenci, a sice že ten, kdo je obtěžuje, není Stalin, ale úředníci na nižších postech a horliví aktivisté, kteří nerozumí Stalinově politice.

Tento případ je zvláště zajímavý, jelikož tajná policie (toho času OGPU) sledovala účinek signálu. Ve zprávě o dopadu Stalinova telefonátu agent OGPU poznamenal, že na inteligenci z literárních a uměleckých kruhů udělal nesmírný dojem. „Je to, jako kdyby se provalila hráz a všichni najednou uzřeli skutečnou tvář soudruha Stalina.“ Lidé, podle něj, mluvili o Stalinově prostotě a dostupnosti. „Mluvili o něm srdečně a s láskou a vyprávěli si různé verze legendární historky o Bulgakovově dopisu.“ Také prý tvrdili, že Stalin nenese vinu za špatnosti, které se děly:

On to myslí dobře, ale je obklopen darebáky. Tito bídáci pronásledovali Bulgakova, jednoho z nejtalentovanějších sovětských spisovatelů. Různí literární škůdci si z pronásledování Bulgakova udělali kariéru, ale nyní jim dal Stalin políček do tváře.⁶⁸

Signály se Stalinovým podpisem obvykle značily posun k většímu uvolnění a toleranci, nikoliv k důraznější represi. Stalin tak nejednal z důvodu příklonu k „umírněnější linii“, nýbrž proto, že nechtěl být příliš spojován s nekompromisními politiky, kteří nebyli oblíbení u domácí ani zahraniční veřejnosti. Jeho signály často vyvolávaly dojem „dobrotivého cara“: „car je laskavý, to zlí bojaři nesou zodpovědnost za všechnu nespravedlnost“. Zdá se, že někdy tento trik fungoval, ale v ostatních případech vyvolávaly podobné zprávy nedůvěru. Když Stalin v dopise „Závrať z úspěchů“, publikovaném v roce 1930 v Pravdě, odsoudil excesy místních úředníků během kolektivizace, prvotní reakce v obcích byla často příznivá. Nicméně po hladomoru už Stalinův trik s „dobrotivým carem“ na venkově nefungoval, a byl zde naopak terčem posměchu.⁶⁹

Poznámky v textu:

54 Stručný a výstižný popis této personální obměny podali Jerry F. Hough – Merle Fainsod: How the Soviet Union Is Governed, Cambridge 1979, s. 128–132 a 144–146.

55 Více o vztahu Stalina k vlastnímu kultu viz Dmitri Volkogonov, Stalin. Triumph and Tragedy, Rocklin (Cal.) 1992, s. 241; Lion Feuchtwanger: Moskau 1937. Ein Reisebericht für meine Freunde, Amsterdam 1937, s. 75–77.

56 Šéf = chozjain. Viz O. V. Chlevňuk: 1937-j: Stalin, NKVD i sovetskoje obščestvo, Moskva 1992, s. 30.

57 Khrushchev Remembers, Boston 1970, s. 58–62; O. V. Chlevňuk: Stalin i Ordžonikidze. Konflikty v Politbjuro v 30-e gody, Moskva 1993; Stalinskoje Politbjuro, s. 91.

58 Stalinskoje Politbjuro, s. 97 (citace Sergeje Syrcova), 99 a 178–179; Ivan Gronskij: Iz prošlogo... Vospominanija, Moskva 1991, s. 135–136.

59 Chlevňuk: Politbjuro, s. 240–242; Arkady Vaksberg: The Prosecutor and the Prey. Vyshinsky and the 1930s’ Moscow Show Trials, London 1990, s. 278.

60 Iosif Stalin v objatijach semji. Iz ličnogo archiva, ed. J. G. Murin, Moskva 1993, s. 32–33 (kurziva autorky).

61 Příklady takových praktik v Solovjov: Tětradi krasnogo professora, s. 177; Chlevňuk: Stalin i Ordžonikidze, s. 86. Zde autor rovněž zmiňuje i výjimku potvrzující pravidlo. Tamtéž, s. 106–107.

62 Vznik dopisu je popsán v John Barber: Stalin’s Letter to the Editors of Proletarskaya revolyutsiya, Soviet Studies 28, 1976, č. 1, s. 21–41.

63 Pro příklady ze sféry vzdělávací politiky viz Fitzpatrick: Education and Social Mobility, s. 220–226.

64 GARF, f. 1235, op. 141, d. 130, l. 18. K protináboženské kampani z přelomu let 1929 a 1930 viz Fitzpatrick: Stalin’s Peasants, s. 59–63.

65 GARF, f. 1235, op. 141, d. 435, l. 3, 8–9.

66 Steven D. Richmond: Ideologically Firm: Soviet Theater Censorship, 1921–1928, disertační práce obhájená na University of Chicago, Chicago 1996, s. 380–381.

67 Rossijskij gosudarstvenyj archiv socialno-političeskoj istorii (RGASPI), f. 142, d. 461, l. 13. Stalin Lunačarského žádost ignoroval.

68 Vitalij Šentalinskij: Raby svobody. V litěraturnych archivach KGB, [Moskva] 1995, s. 124–125.

69 Viz Lynne Viola: Peasant Rebels under Stalin. Collectivization and the Culture of Peasant Resistance, New York 1996, s. 171–172; Fitzpatrick: Stalin’s Peasants, s. 287–290.

EVERYDAY STALINISM: ORDINARY LIFE IN EXTRAORDINARY TIMES – SOVIET RUSSIA IN THE 1930S, FIRST EDITION was originally published in English in 1999. This translation is published by arrangement with Oxford University Press.

Copyright © 1999 by Oxford University Press, Inc.

Translation © Tadeáš Trusina, 2018

Coverphoto © Profimedia.CZ, 2018

ISBN 978-80-200-2812-9