Fredrik T. Olsson: Vševidoucí oko

Velká část Švédska je zasažena výpadkem proudu. Významné cíle po celém světě podléhají elektronickým útokům. A kryptolog William Sandberg, kterého nedávno vyhodili z práce, je zatčen vlastními bývalými kolegy na základě podezření, že stojí za všemi těmito činy. Když vyjde najevo, že výpadek proudu ve Švédsku je jen jedním z dlouhé řady podobných útoků po celém světě, zbývá Williamovi jen jediný způsob, jak se očistit. Musí se sám pokusit přijít na to, kdo se za útoky skrývá. Někdo ho ale na každém kroku sleduje. Kdo to je? Co lidé z ústředí obrany tají?

Frederik T. Olsson sice od dětství toužil po herecké kariéře, nakonec se však stal respektovaným autorem filmových a televizních scénářů. Českým čtenářům se poprvé představil prvotinou Konec řetězce (Kniha Zlín 2016).

Vševidoucí oko vydává v edici Thrill nakladatelství Kniha Zlín,

Ukázka z knihy:

Den, kdy se váš život změní, začíná jako každý jiný.

Nikdo vám ráno při probuzení neřekne, že právě dneska to bude asi trochu náročnější, takže byste si měli dát krajíc chleba navíc a kávu si vychutnávat o něco déle, protože bude chvíli trvat, než se zase naučíte něco si vychutnávat. Nikdo vám nepoloží ruku kolem ramen a nepřipraví vás na to, co přijde.

Všechno je jako obvykle.

Až do chvíle, kdy už to tak není.

Když se v pondělí třetího prosince snesla na Stockholm odpolední tma, nikdo nemohl vědět, že úroveň státní bezpeč­nosti byla tajně nastavena na maximum.

Nikdo netušil, že na ústředí ministerstva obrany ve vel­kém cihlovém domě v ulici Lidingövägen sedí muži a ženy v uniformách se jmenovkami a obávají se nejhoršího.

A nikdo neměl ani potuchy, že rozsáhlý výpadek proudu, který se odehraje ve čtyři hodiny a šest minut, bude pouhým začátkem něčeho mnohem většího.

* * *

Muži v bílé dodávce na Klaraberském viaduktu nevěděli, na co čekají.

Samozřejmě měli jistou představu, ale na koho přesně če­kají, to netušili. Nevěděli, co má onen člověk dělat, s kým se má sejít, jak to celé bude vypadat. A nevěděli ani proč, což je ovšem znervózňovalo ze všeho nejvíc.

Ticho v těsné nákladní části dodávky bylo stejně kom­paktní jako prostor, po němž se v ní dalo pohybovat. Zvenku vypadala nenápadně jako jakákoliv jiná dodávka, což byl sa­mozřejmě záměr. Kdysi ji ministerstvo koupilo nejspíš pro­to, že v ní bylo hodně místa. Potom ale někdo úplně ztratil soudnost a poskytl až moc volnosti technickému štábu, který měl k dispozici příliš vysoký rozpočet. Takže teď bylo auto tak napěchované monitory a elektronikou, že spíše než jako pracovna působilo jako nákladný chlapecký pokoj v rodině s nezvykle malým bytem.

Kabina řidiče byla o metr zkrácená a vzniklý prostor vypl­ňoval regál s počítači a elektronickými jednotkami, které zce­la jistě vykonávaly důležité úkoly, vyvolávaly ovšem dojem, že prostě jen tak červeně nebo zeleně blikají. Podél jedné stěny visely ve dvou řadách ploché monitory a přímo pod obrazov­kami se nacházeli čtyři dospělí muži, což vzhledem k rozloze auta bylo přinejmenším dvakrát víc, než by mělo.

Dva z nich seděli u klávesnic, byli rozdílného věku, bohu­žel však stejné váhové kategorie. Hned za nimi se mačkali druzí dva muži, kteří to tu měli na povel. Jednomu z nich se v jeho nepřítomnosti říkalo Lassie, zatímco druhý se jme­noval Velander, byl expert v oblasti IT, na sobě měl civilní oblečení a vůbec se nedalo říct, kolik mu je let. Jeho brýle se vlivem teploty v dodávce neustále zamlžovaly. Krčili se pod stropem auta, dotýkali se rameny a pohled měli upřený na obrazovky s rozmazanými šedomodrými záběry z bezpeč­nostních kamer na stockholmském hlavním nádraží.

Starší z dvojice mužů si ho všiml jako první.   

Dvě minuty před stanoveným časem.

„Co ty tu sakra děláš?“

Řekl to slabým hlasem, skoro jako by jen vydechl, ale všichni to slyšeli, a když uviděli, kam tím míří, spatřili to taky.

Možná to bylo tím, jak se pohyboval. Stresem patrným na stylu jeho chůze. Možná něčím jiným. Dodávkou náhle projela vlna ostražitosti, jako když koutkem oka zahlédne­me během divadelní přestávky naši starou lásku, kterou jsme neviděli celé roky, a ona vyčnívá z davu a my z ní nemůžeme spustit oči.

Změnil se.

Při chůzi se klátil, vlasy měl v průvanu celé rozježené, jako by zrovna vstal z postele, ačkoliv už bylo pozdě odpoledne, nebo jako by mu účes vytvořil podle vlastního uvážení vlhký vítr. A on přitom vždycky tak dbal na to, aby byl stylově ob­lečený a ladil. Býval bystrý a vysportovaný a nikdo mu nikdy nevěřil, když prozradil, že už mu bylo padesát – několikrát, ří­kával jako vtip na posledních třech oslavách narozenin. Loni to bylo moc fajn, tak letos slavím zase padesát.

Za pouhé tři měsíce ho jeho věk dohnal. A nejen to, zdálo se, že ho i předehnal. Vypadal teď unaveně, zlomeně. Kabát mu seděl jako ulitý, a džíny byly až po lýtka nasáklé rozmá­čeným sněhem. Jak se na monitorech umístěných v dodávce prodíral davem po šedomodré mramorové podlaze nádraž­ní haly, jeden šedomodrý kabát v moři dalších šedomodrých cestujících, zdály se jeho pohyby nucené a trhavé, jako by měl každou chvíli přijít o rozum.

Přecházel z jedné obrazovky na druhou. Pospíchal klenu­tou nádražní halou, pod nástěnnými malbami a dál k novým eskalátorům na opačném konci.

To nemůže být ten člověk, na kterého čekají.

Jenže jestli to není on, co tady zrovna teď pohledává?

„Co uděláme?“ zeptal se muž se zamlženými brýlemi.

„Počkáme,“ odpověděl ten, co se nejmenoval Lassie.

Po dobu dlouhých dvou minut nepadlo v bílé dodávce ani slovo.

* * *

Bylo teprve za sedm minut čtyři, když v ulici Vasagatan před stockholmským hlavním nádražím zastavilo kanárkově žlu­té taxi a z něj do odpoledního šera a mokrého sněhu, kterým se pondělí třetího prosince vyznačovalo, vystoupil William Sandberg.

Tam, kde by mělo být vidět nebe, visely jako těžká poklice na hrnci tlusté vrstvy tmavošedých mraků a vzduch byl tak prosycený vlhkou mlhou, že zvuky provozu a prací na silnici splývaly do jediného monotónního rachotu. Všude kolem se činily reflektory ze stavby a vánoční osvětlení, aby pronikly mlhou, a podél fasád domů se pnula lešení a zátarasy, jako by někdo natěsnal celé město do obřích rovnátek v naději, že poroste rovně.

Byl unavený. Stejně jako včera a předevčírem. Kdyby se zamyslel nad tím, jak se cítí, zjistil by asi, že má taky hlad. Ale zamýšlet se nad tím, jak se cítí, si už odvykl. Přestal s tím, když mu došlo, jak ho pocity sžírají, a to doslova: užíraly ho zevnitř velkými, nenasytnými sousty, takže z dřívějšího Williama Sandberga teď bylo přinejmenším o deset kilo míň.

Na tuhle metodu bulvární tisk zapomněl, říkával. Obstarej si něco, s čím si budeš dělat velké starosti.

Proplul tenkou vrstvou mokrého sněhu před hlavním vchodem, která pokračovala ještě do nádražní haly, kde se přeměnila na skořicově hnědou břečku a smísila se s pachem navlhlého oblečení, vůní kávy v kelímku a lidmi na cestě domů.

William Sandberg však nic z toho necítil. Ani vůně, ani horko v obličeji poté, co větrné počasí venku vystřídalo teplo uzavřené budovy, ani všechny ty naštvané šťouchance lok­tem, jak se prodíral davem lidí směrem k severnímu východu.

Od prvního e‑mailu uběhly sotva dva týdny, a přesně za sedm minut měl být na určeném místě, na nástupišti do Ar­landa Expressu.

Přesně ve čtyři, protože tak to stálo v e‑mailu.

Cítil jen naději.

A kromě toho ještě strach, který s ní šel ruku v ruce.

Copyright © Fredrik T. Olsson, 2016

Translation © Jana Thomsen, 2018

ISBN 978-80-7473-657-5