Noam Chomsky: Jakými tvory jsme?

Nejnovější kniha Noama Chomského se dotýká vybraných základních otázek studia přirozeného jazyka v nejširších souvislostech, a to z hlediska teoretické lingvistiky, filosofie vědy a jazyka, kognitivní vědy, evoluční biologie či metafyziky, a sleduje také jejich provázanost při studiu rozsahu i mezí lidských kognitivních schopností a jejich biologické podstaty. Věnuje se však i širší problematice, která je v ohnisku autorova zájmu, jako jsou například morální a politická filosofie. Provádí čtenáře základními myšlenkami vymezujícími roli jazyka jako nástroje komunikace i myšlení, souvislostmi studia schopností lidské mysli a překvapivými paralelami mezi pojmovým a metodologickým utvářením přírodních věd od starověku přes osvícenství až po současnost s požadavky a důsledky pro poznání toho, co o lidské kognici lze pochopit, a co zůstane trvalým tajemstvím.

Filosof Akeel Bilgrami v předmluvě říká: „Tato kniha představuje celoživotní reflexi širších důsledků vlastní vědecké práce vědce, jehož předmětem zájmu je jazyk. Název tohoto svazku, Jakými tvory jsme?, odpovídá tomu, jak rozsáhlými tyto důsledky mají být. Zahrnují úctyhodnou řadu oborů: teoretickou lingvistiku, kognitivní vědy, filosofii vědy, historii vědy, evoluční biologii, metafyziku, teorii znalostí, filosofii jazyka a vědomí, morální a politickou filosofi i, a dokonce se dotýkají i lidského vzdělávání.“

Přeložil Jiří Zlatuška. V edici 21. vydalo nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Už před šedesáti lety, kdy byly podniknuty první pokusy vytvořit explicitní generativní gramatiky, došlo k objevu mnoha obtížně rozluštitelných jevů, které před jasným zformulováním Základní vlastnosti a obrácením pozornosti k ní zůstávaly bez povšimnutí, a syntax byla považována za pouhé „užívání slov“ dané konvencí a analogiemi. To do jisté míry připomíná raná stadia moderní přírodovědy. Vědci se po tisíciletí spokojovali s jednoduchým vysvětlováním známých jevů: kameny padají a pára stoupá, protože hledají svá přirozená místa; tělesa spolu interagují díky sympatiím a antipatiím; vnímáme trojúhelník, protože jeho tvar prolétá vzduchem a vštěpuje se do našich mozků, a tak dál. Když si Galileo a další dovolili luštit přírodní jevy, začala existovat moderní přírodověda – a rychle se dospělo k zjištěním, že mnoho z toho, v co jsme věřili, je nesmyslné a naše intuice často selhává. Ochota lámat si hlavu je cenná vlastnost hodná pěstování od dětství až po pokročilá bádání.

Jedna hádanka o jazyce, která před šedesáti lety vyšla na světlo, zůstává živá a já považuji její přínos za vysoce významný; souvisí s jednoduchým, ale podivným faktem. Uvažujme větu: „Instinktivně, orli, kteří létají, plavou.“

Příslovce „instinktivně“ se pojí se slovesem, ale tím je „plavou“, nikoli „létají“. S myšlenkou, že orli, kteří instinktivně létají, plavou, není žádný problém, ale nelze ji vyjádřit tímto způsobem. Obdobně se otázka „Mohou orli se schopností létat plavat?“ týká schopnosti plavat, nikoli létat. Tou hádankou zde je, že spojení počátečních prvků vět, „instinktivně“ a „mohou“, se slovesem je vzdálené a je založeno na strukturálních vlastnostech, nikoli na blízkosti a pouze lineárních vlastnostech, což by byla mnohem jednodušší komputační operace, jež by byla pro zpracování jazyka optimální. Jazyk používá vlastnost nejmenší strukturální vzdálenosti, nikdy ne mnohem jednodušší vlastnost nejmenší lineární vzdálenosti; v tomto i řadě jiných případů je snadnost zpracování ve stavbě jazyka pomíjena.

V technických termínech lze říci, že pravidla jsou vždy závislá na struktuře a  ignorují lineární uspořádání. Hádankou je, proč by tomu tak mělo být – nejen v angličtině, ale v každém jazyce, nejen pouze pro tyto konstrukce, ale stejně i pro všechny další, v širokém rozpětí.

Existuje jednoduché a věrohodné vysvětlení skutečnosti, že i děti reflexivně znají správnou odpověď v případech, jako jsou tyto, byť důkazy jsou jen chabé nebo neexistují: lineární uspořádání prostě ten, kdo se učí jazyk a  je konfrontován s takovými příklady, nemá k dispozici, je veden hlubokým principem, který hledání omezuje na nejmenší strukturální vzdálenost, zapovídajícím mnohem jednodušší operaci nejmenší lineární vzdálenosti. O žádném jiném vysvětlení nevím. A tento návrh samozřejmě ihned volá po dalším vysvětlení: Proč je tomu tak? Co je v geneticky určené povaze jazyka – UG – takového, že to vynucuje tuto konkrétní podmínku?

Princip nejmenší vzdálenosti je ve stavbě jazyka rozsáhle využíván, jedná se nejspíš o jeden případ mnohem obecnějšího principu, nazvěme jej Minimální komputace, který je dále zřejmě instancí mnohem obecnější vlastnosti organického světa, nebo ještě víc. Jazyk ale musí být postaven tak, že do toho vstupuje nějaká speciální vlastnost, která Minimální komputaci omezuje na strukturální, nikoli lineární vzdálenost, a to bez ohledu na mnohem větší jednoduchost té druhé pro komputaci i zpracování.

Existují nezávislá potvrzení z  jiných zdrojů, včetně neurověd, která podporují stejné závěry. V Miláně studovala výzkumná skupina mozkovou aktivitu subjektů, kteří byli vystaveni dvěma typům podnětů: umělému jazyku splňujícímu UG a dalším, UG nesplňujícím; v tom druhém případě se například jednalo o pravidlo pro negaci, které negativní prvek dává za třetí slovo, což je mnohem jednodušší komputační operace než pravidla pro negování v lidském jazyce. Zjistili, že v případě odpovídajícím UG docházelo k normální aktivaci v jazykové oblasti, nikoli však tehdy, když se používalo lineární uspořádání.¹⁴ V takovém případě je úloha interpretována jako nelingvistická hádanka, jak tomu nasvědčuje mozková aktivita. Podobné závěry obsahuje práce Neila Smithe a Ianthi-Marie Tsimpliové s kognitivně oslabenými, ale jazykově nadanými subjekty – nicméně, a to je pozoruhodné, zjistili, že ani normálně zařazení lidé nebyli schopni se vypořádat s narušením UG způsobeným užitím lineárního uspořádání. Jak konstatuje Smith: „Jazykový formát experimentu zřejmě některým z nich zabránil činit odpovídající zobecnění nezávislá na struktuře, ačkoli dokázali obdobné problémy snadno zpracovat v nejazykovém prostředí.“¹⁵

Poznámky v textu:

14 Mariachristina Musso et al., „Broca’s Area and the Language Instinct“, Nature Neuroscience 4 (2003): 774–781, doi:10.1038/nn1077.

15 Neil Smith, Chomsky: Ideas and Ideals, 2nd ed. (Cambridge: Cambridge University Press, 2004), 136. Viz též Neil Smith – Ianthi-Maria Tsimpli, The Mind of a Savant: Language Learning and Modularity (Cambridge: Blackwell, 1995).

Copyright © 2016 Noam Chomsky

Translation © Jiří Zlatuška, 2018

ISBN 978-80-200-2804-4