Ingar Johnsrud: Kalypso

Norský thriller, který se noří do nejhlubších zákoutí lidské duše, aby pronikl do srdce jedné ze světových velmocí.

Policejní vyšetřovatel Fredrik Beier se probouzí z bezvědomí v nemocnici v Oslu a vůbec netuší, co se mu přihodilo. Lékařka mu sděluje, že se předávkoval léky proti bolesti a důkladně je zapil alkoholem. Pokus o sebevraždu. Ale Fredrik si na nic nevzpomíná.

Jeho kolegové mezitím pátrají po pohřešované staré vdově, v jejímž domě bylo nalezeno tělo muže, prohlášeného za mrtvého již před více než dvaceti lety. A v kanále ve východním Oslu zároveň potkani hodují na těle dalšího člověka. Oběti spojuje tragická minulost z doby krátce po rozpadu Sovětského svazu, kdy se jako vojáci zúčastnili neúspěšné tajné operace. K životu se znovu probouzí zapomenutá zbraň a dostává se do rukou mstitele, který nemá důvod žít.

Ingar Johnsrud (1974) je norský novinář. Se svou ženou a třemi dětmi žije v Oslu. Díky smyslu pro detail a schopnosti vystavět bohatý a zajímavý příběh se autorovi dostalo nečekané pozornosti. Pochvalné kritiky vystřelily Johnsruda mezi vycházející hvězdy skandinávské krimi scény.

O jeho druhém románu severská kritika psala:

„Johnsrud prokazuje literární talent nejvyšší úrovně — jazyk jeho knihy je chytrý, výstižný a pestrý.“ (Verdens Gang)

„Johnsrud si hraje s žánry a stereotypy a úspěšně k nim přidává něco nového a svěžího. Kniha je dobře napsaná, je v ní několik vynikajících vrcholů, obratné přechody mezi jednotlivými časovými obdobími — a vše drží pohromadě ještě precizněji než v první knize.“ (Adresseavisen)

„Ingar Johnsrud píše skvěle. Nejenže má dobře rozjetý motor a šlape na plyn, ale zároveň umí nádherně odpozorovat detaily a nálady. Čtenáři autorovy prvotiny nebudou zklamaní.“ (Dagbladet)

Českým čtenářům se Ingar Johnsrud i jeho vyšetrovatel Fredrik Beier představili loni knihou Vídeňské bratrstvo. Tu – i nový román Kalypso – vydalo nakladatelství Host.

  

Ukázka z knihy:

I když pršelo, na polích na poloostrově Bygdøy ještě pořád ležela trocha sněhu. Kafa Ikbálová z auta sledovala, jak bílá barva mizí a zůstává jenom břečka. A i ta se do večera rozpustí.

Vyšetřovatelka si dávala načas. Politovala gardistu, který se před branou královského statku klepal zimou, a zadívala se na fasády domů ve skanzenu. Jaká divná směsice domů, budov, chalup a postavených městských čtvrtí, které někdo vytrhl ze základů a přenesl sem. Jednou tam šli se školou a teď si znovu vybavila, co ji tenkrát napadlo — jak tady kdysi bývalo bílo. Sníh, lidé, dokonce i jídlo, které jedli — brambory s omáčkou, mouka a ryby. Kdy se tady objevila první občerstvení s kebabem? Mešity a na rohu obrázek toho Turka?

Cesta z centra trvala jenom chvilku, kabina vozu se ještě ani nevyhřála a za oknem se už objevila krajina zaplněná domky a vedlejšími silničkami. Tady bydlí ti největší boháči z celého Norska, pomyslela si, a svůj blahobyt dávají okázale najevo svými příbytky. Vilky jak vystřižené z tyrolského venkova tady stály hned vedle těch funkcionalistických. Taková jihonorská idylka na steroidech, patologická studie zděděných peněz, rozfofrovaných milionů získaných z těžby ropy, cyniků a šťastlivců. Vždy dokonalí lidé s podvyživenými psy a naddimenzovanými auťáky.

Na východní straně poloostrova, kde se terén zvedal do mírného hřbetu, parkoval mezi vilami policejní vůz a Kafa zastavila vedle něj. Seděla v autě a poslouchala déšť, který rozezníval hliníkovou karoserii auta.

Vzpomínala na první vraždu, kterou po nástupu na oddělení násilných trestných činů a sexuálních deliktů řešila. Tenkrát jí velel Fredrik Beier, ten čahoun. Myslelo mu to dobře, ale čím dál častěji propadal jakési trudnomyslnosti. Zpočátku ho měla ráda. Dost ráda. Ale cosi mezi ně vstoupilo. Teď ho vídala jenom zřídka.

Kafa si rukou přejela po krku a klíční kosti. Otok už splaskl, ale ještě pořád to bolelo. Do prdele. Teď na to nechce myslet. Teď ne, protože tenhle případ je speciální — tahle vražda patří jenom jí. První vražda, jejíž vyšetřování povede ona. Dlouhé tmavé vlasy si stáhla do culíku a vzala si pláštěnku. U brány čekali dva policisté v uniformách.

„Klukovi, co nosí noviny, se to nějak nezdálo,“ informoval ji jeden z nich — menší chlápek se širokými rameny — a chlupatou rukou ukázal na schránku. Kafa na ni zamžourala. Na mosazné cedulce bylo krasopisně vyryto Gerda Thraneová. Pětaosmdesátiletá vdova, jediná obyvatelka vily, jak se dozvěděla.

„Roznáší tady už léta a všiml si, že paní Thraneová si už nějakou dobu noviny nevyzvedává. Ve dveřích je takový ten staromódní vhoz na dopisy — nejdřív tam nakukoval a pak zavolal policii.“

„A vy jste byli uvnitř?“

„Ano, je to celkem síla.“

Policista jí otevřel bránu, ale Kafa místo toho o několik kroků ustoupila. Ruce si dala v bok. Vilu obloženou červeně natřeným dřevem chránil před zvědavýma očima neudržovaný dřišťálový plot. Ke vchodu vedla březová alej. Vila byla vysoká, i když podle oken se dalo odhadnout, že stěží ukrývá více než dvě patra. Dům nepůsobil nijak okázale, spíš jenom masivně a udržovaně. Kafa odhadovala, že je z něj vidět na osobní přístav ležící v zátoce Langviksbukta.

„Nebylo zamčeno,“ vysvětloval Kafě policista, když se zastavili před vchodem. Uschlé růže se tiskly ke štíhlým oporám vedle dveří. Někdo je před začátkem zimy zapomněl ostříhat.

Vstupní hala byla rozlehlá, ale obložení stěn a tkané závěsy jí dodávaly jakousi tísnivou atmosféru. Kafu hned udeřil do nosu ten zápach. Už se jí z něj nedělalo zle, ale i tak se pokaždé cítila nepříjemně. Zároveň ovšem pociťovala jisté chvění. Hasiči nemají rádi požáry, přesto jim činí potěšení je hasit. Ona to měla stejně se zločiny.

Na cestičce vedoucí k domu se jí na kozačky nalepilo listí, teď se sehnula, aby si natáhla igelitové návleky, a všimla si, že se jí policista dívá na zadek. Stál tam, jako by měl dojem, že by mu měla za pomoc, kterou jí prozatím poskytl, nějak poděkovat. Cosi zabručela, podívala se do tmy za skleněnou výplní dveří a pak je loktem rozevřela.

Zvenku působilo obydlí docela obyčejně, ale hala, do které vstoupila, se zvedala až pod střechu, nějakých osm nebo deset metrů. Ze stropu visel honosný lustr. Stěny zdobilo masivní teakové obložení, ale dojem z exkluzivního dřeva kazily ohnuté hřebíky napůl trčící ze zdí. Musely jich být celé stovky. Vězely dokonce i ve dveřích. Vybledlé čtverce, obdélníky a ovály napovídaly, že na každém z nich visel nějaký obraz, rámeček nebo co to bylo.

Je součástí policejní práce, že člověk vchází do soukromí jiných lidí, ale když Kafa vstoupila na tmavorudý koberec, který pohlcoval veškeré světlo i zvuk, měla dojem, že právě narušila klid nějaké svatyně. Pokoj vypadal jako mauzoleum. Přímo před ní se vypínalo široké mahagonové schodiště s nízkým oblým zábradlím. Schodiště ústilo na ochozu, který se táhl po stranách haly. Mrtvola nedopadla až dolů, nohy měla několik schodů nad podestou.

Byl to muž. Měl silnou nadváhu, pravděpodobně byl středního věku. Z rysů obličeje toho moc nezbývalo, protože byl mrtvý už nějakou dobu. Ležel na zádech, na sobě měl špinavé tmavomodré tepláky. Stehna a kotníky byly vytočené do stran. Volná košile odhalovala holou hruď a nevýrazný krk. Tlustý zelenočerný prst ještě pořád svíral ouško keramického hrníčku, který ležel rozbitý vedle.

Když policista za jejími zády zakašlal, lekla se.

„Vypadá to, že mrtvola má vzadu na hlavě hlubokou ránu, v místě, kde lebka dopadla na schody.“

Kafa se předklonila, aby se podívala. Světlé vlasy pod nánosem zatvrdlé krve zčernaly. Kůže zmodrala. Muž neměl žádné boty, jenom černé tenisové ponožky. Z jedné z nich vyčníval zčernalý palec.

„Kdo to je?“ zeptala se Kafa.

Policista vytáhl průhledný sáček s řidičským průkazem. „Mikael Morenius. Jmenuje se Mikael Morenius. U pohovky v jídelně jsme našli jeho řidičák.“

Kafa si sáček vzala a natočila ho ke světlu z lustru. Řidičský průkaz vydaný před deseti lety, na fotografii byl vážný hubený světlovlasý muž.

„Ten teda přibral.“

„To teda jo.“

„A pak… spadl? Byla to nehoda? Ale co dělá tady? Doma u nějaké staré vdovy? A kde je ona?“

Policista zavrtěl hlavou.

„Proto jsem to ohlásil kriminálce. Paní Thraneová zmizela.“

Copyright © Ingar Johnsrud, 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Eva Dohnálková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-101-8

Tim Weaver: Němé oběti

Ztratil všechno, na čem mu záleželo. Zbývá jen spravedlnost… a pomsta.

Colm Healy patřil k nejlepším detektivům Metropolitní policie – až do chvíle, kdy se začal zabývat případem brutální vraždy mladé matky a osmiletých dvojčat. Vyšetřování uvázlo na mrtvém bodě a skutečnost, že nikdy nedokázal najít a potrestat viníka, Healymu zničila kariéru a připravila ho o rodinu.

David Raker, který se specializuje na pátrání po nezvěstných osobách, je jediný přítel, který Healymu zbyl. Zároveň jako jediný chápe, že bez odpovědí Healy nikdy nedokáže najít klid a jeho život zůstane v troskách. Proto se společně znovu pouštějí do vyšetřování. Ani jeden z nich ale netuší, že vrah ze stínů sleduje každý jejich krok a pouze čeká na správnou chvíli, aby je mohl pohřbít i s posledními důkazy svého ohavného činu…

Tim Weaver tentokrát k ústřednímu tématu pátrání po pohřešovaných osobách přistupuje naprosto originálním způsobem. David Raker oběti zná, zbývá najít jejich vraha… A to – jak všichni čtenáři detektivních a krimi příběhů dobře vědí – se neobejde bez zatvrzelosti, sebeobětování a kladení nepříjemných otázek těm správným, a mnohdy mocným lidem.

Z Tima Weavera se stal jeden z nejuznávanějších a nejprodávanějších britských autorů krimi, a plným právem. Němé oběti jsou ukázkou elegance, propracovanosti a dobrého řemesla, a dokonale ilustrují, jak Weaver dokázal svůj nezpochybnitelný talent rozvinout. „Neváhejte ani vteřinu a čtěte!“ radí prestižní britský deník Daily Mail.

V českém překladu vydává Němé oběti nakladatelství Mystery Press. To vydalo i předešlé knihy Tima Weavera.

Ukázka z knihy

Restaurace se nacházela v bývalé textilní továrně západně od Walthamstow Marshes, přímo na břehu řeky Lea. Byla to jednopatrová budova z červených cihel s řadou identických oken lemovaných štíty. Dovnitř se vstupovalo z nejbližšího konce parkoviště vyřezávanými dřevěnými dveřmi s imitací viktoriánského vývěsního štítu, vedle nichž stála o zeď opřená černá tabule. Venkovní plácek vysypaný štěrkem zdobily dvě řady po šesti stolech, z nichž každý strážil jeden barevně ladící slunečník.

Přestože byl druhý říjnový den, léto prozatím nejevilo žádné známky ústupu, a tak restauraci okupovaly davy lidí, které posedávaly především venku a na březích řeky, kde sledovaly líně proplouvající loďky. Zpočátku jsem ji v tom zástupu lidstva nezpozoroval a napadlo mě, jestli třeba nesedí uvnitř, ale potom jsem si jí všiml. Seděla u nejvzdálenějšího stolu, upřeně hleděla do prázdna a ruce si chladila o sklenku s vodou.

„Čau,“ pozdravil jsem, sotva jsem se k ní prodral.

Vrchní inspektorka Melanie Crawová se otočila a sundala si sluneční brýle. Rozhlédla se po okolním davu lidí, kteří čekali na volný stůl, a pak se zadívala na mě. „Čau,“ odpověděla s nepatrným náznakem úsměvu.

„Z tamtěch loděk nás sledují nějací paparazzi.“

Obrátila oči v sloup a znovu si nasadila brýle.

Posadil jsem se. „Co tě přivádí do těchto končin?“

„Ve Waltham Forestu zadrželi podezřelého, který by mě mohl zajímat.“ Podívala se na hodinky a pak zase na okolní dav. „Slizký hajzlík. Líbil by se ti.“

Tentokrát jsem byl s úsměvem na řadě já.

Crawová byla nenápadná, štíhlá čtyřiačtyřicítka v perfektně padnoucím šedém kalhotovém kostýmu. Před deseti měsíci mě požádala, abych vypátral jejího nezvěstného otce, čímž nejen porušila policejní protokol, ale zároveň vyhledala pomoc u člověka, na kterého Metropolitní pohlížela s krajním podezřením. Sice jsem se s nimi dobrovolně do křížku nepouštěl – právě naopak –, jenže při mé práci se tomu nedalo vyhnout. Rodiny pohřešovaných často vyhledávaly mou pomoc ve chvíli, kdy oficiální policejní vyšetřování už několik měsíců stálo na mrtvém bodě.

Paradoxně měla nejspíš ohledně mého zapojení mnohem více pochybností než kdo jiný. Během mého pátrání po jiné zmizelé osobě jsme se totiž mnohokrát dost nepříjemně střetli. Ale poté, co jsem jí poskytl odpovědi ohledně otce – a snad také proto, že na vlastní kůži zažila, co pro mě moje případy znamenají a proč nedokážu nic nechat jen tak plavat –, se náš vztah změnil. Na veřejnosti se stále chovala obezřetně, ale v soukromí už byla uvolněnější.

Párkrát jsme spolu zašli na večeři a scházeli jsme se i v parcích, kde si hrály její dcery. K ničemu mezi námi nedošlo a možná nám to ani nebylo souzeno, přesto jsem se v její přítomnosti cítil dobře, a ačkoli nebylo snadné v ní číst, tušil jsem, že ona to vnímá stejně. Nepodobala se ani Derryn, ani Liz, mé bývalé sousedce, s níž jsem měl vztah po Derrynině smrti. Byla odtažitější, více stoická. Navzdory tomu jsem se do ní dokázat vcítit, především pak do té osoby, kterou se ve svém profesním životě snažila skrýt, protože pod ni v oddělení vražd spadal osmadvacetičlenný vyšetřovací tým a šestadvacet z těchto policistů byli muži. Na konci – když jsem zjistil, co se stalo jejímu otci – jsem tuto její skrytou stránku viděl zcela jasně: nesmírně inteligentní, ale zároveň rozervaná a zranitelná, stejně jako každý.

„A proč jsi sem dotáhla i mě?“ zeptal jsem se.

„Chtěla jsem s tebou mluvit.“

„O čem?“

Znovu pohlédla na hodinky. Za pár minut jedna. Potom vyhledala očima číšníka a mávla na něj, aby ho k nám přivolala. „Dáš si něco k jídlu?“

„Platí to Metropolitní?“

Usmála se. „Jsi vtipálek, Rakere.“

Objednal jsem si steak, salát a kávu. Crawová si dala kuřecí sendvič a další minerálku. Jakmile číšník odešel, zadívala se do dálky, na dlouhého hada tvořeného rozesmátými dětmi, které utíkaly směrem k zrezivělému mostu, klenoucímu se přes řeku. Na druhém břehu se po kolena vysokou trávou vinuly vysekané cestičky.

„Crawová?“

Obrátila se zpátky ke mně. Sice jsme si tykali, ale ke křestním jménům jsme se ještě nepropracovali. Uvízli jsme kdesi napůl cesty. Nešlo jen o zvyk; viděl jsem na ní, že ji to i uklidňuje, připomíná jí to známější časy, kdy si mohla dovolit být uzavřenější a tolik toho na sebe neodhalovala.

„Colm Healy,“ řekla.

To jméno mi vyrazilo dech. „Co s ním?“

„Kdy jsi s ním naposledy mluvil?“

Náš poslední rozhovor jsem měl stále v živé paměti, ale na okamžik jsem se zamyslel, protože mi nešlo do hlavy, k čemu to potřebuje vědět. „Šestnáctého ledna. Proč?“

„Co se stalo?“

Urazil mě, mou dceru i můj vztah s ní.

Pošpinil vzpomínku na moji ženu.

„Rakere?“

„Sešli jsme se týden předtím, osmého ledna. Chtěl mě vidět, a tak jsme zašli do kavárny v Hammersmithu. A pak, šestnáctého, jsme…“

„Ano?“

„Nepohodli jsme se.“

„Co si pod tím mám představit?“

„Řekl pár věcí, nad kterými jsem nemohl mávnout rukou.“

Chápala, jak to myslím. Crawová kdysi riskovala reputaci, aby pomohla Healymu vrátit se k Metropolitní. Tehdy měl za sebou dvouměsíční suspenzaci. Zaručila se za něj, protože v něm viděla něco dobrého – instinkty nadaného vyšetřovatele a pokoru zničeného muže –, a načas to i fungovalo. Jenže pak to Healy sabotoval. Takhle se choval vždycky, a proto všechny tolik vytáčel. Jizvy z hlubokých a bolestivých zranění ho trvale poznamenaly, a přesto se za těmi ochrannými zdmi, agresivitou a zlostí ukrýval úplně jiný muž; lepší, klidnější muž. Jen bylo občas těžké ho v něm najít; o to víc, když jsem si znovu vybavil, co řekl o Derrynině smrti.

„Proč se na Healyho ptáš?“

Poposedla si kousek dopředu a já najednou skrz tmavá skla brýlí zahlédl její oči. Opět jimi skenovala okolní dav, jestli nespatří někoho, kdo by ji mohl poznat, kdo by poznal nás oba.

„Takže jste se rozešli ve zlém?“ zeptala se.

„Byl namol. Řekl jsem mu, aby mi zavolal, až vystřízliví.“

„A k tomu už nedošlo?“

„Ne, už jsem o něm neslyšel.“

„Myslíš, že je pořád ještě namol?“

Prohodila to napůl žertem, ale ani jeden jsme se nezasmáli. Opřel jsem se a zadíval se na loďku na řece. „Tehdy v lednu jsem ho viděl poprvé po více než roce. Prostě se vypařil. Jediný kontakt, co jsem s ním za tu dobu měl, byl telefonní rozhovor v prosinci, kdy jsem mu volal kvůli zmizení tvého otce, protože spolu kdysi pracovali. Nečekal jsem, že se mi znovu ozve – jenže první týden v lednu zničehonic zavolal a chtěl se sejít. A tak jsem s ním osmého zašel na kafe u Hammersmith Bridge.“

„A co se stalo?“

Pokrčil jsem rameny. „Jakmile jsem dorazil, bylo mi jasné, že ho něco žere. Vypadal rozrušeně. V podstatě…“ Zarazil jsem se. V podstatě si sáhl na dno.

„V podstatě co?“

„Bydlel v útulku pro bezdomovce.“

Zamračila se. „Cože?“

Sotva si uvědomila, že mluvím smrtelně vážně, na okamžik jsme se oba odmlčeli. Předtím, než mě najala, abych našel jejího otce, než mezi námi vzniklo to, co jsme teď měli – ať už to bylo cokoli –, byl Healy svým způsobem jedinou věcí, která nás spojovala. Sužovala nás stejná frustrace, lítost a zármutek nad tím, jak si vždycky dokázal pohnojit život. „Každopádně,“ pokračoval jsem, „mě žádal o pomoc.“

„S čím?“

„S případem těch zavražděných dvojčat a jejich matky.“

Začala kroutit hlavou a přestala s tím, teprve když se objevil číšník s našimi nápoji. Potom se naklonila dopředu. „Cos mu na to řekl?“

„Slíbil jsem, že pomůžu.“

Povzdechla si. „Rakere, jde o otevřený případ.“

„Přes čtyři roky starý.“

„To je fuk.“

„Uvízl na mrtvém bodě a oba to dobře víme.“

„Takže teď kromě pátrání po nezvěstných osobách budeš řešit i vraždy?“

„Nebuď taková.“

„Jaká?“

Na okamžik jsem si ji měřil pohledem. „Když jsem se s ním sešel, byl na dně.“

„Vždycky je na dně.“

„Takhle ne.“

„A co ještě říkal?“

„Proč tě to tak zajímá?“

Ušklíbla se. „Co dalšího říkal?“

Slunce se na obloze o kousek posunulo a zpod okraje slunečníku vyklouzly ostré paprsky, které se mi horce zakously do paže. Poposedl jsem si, abych se znovu ukryl ve stínu, a pozoroval ji. Za posledních deset měsíců se změnila, a nejen emocionálně. Zaklonila se, zastrčila si za ucho blond vlasy, nyní už dlouhé po ramena, a začala si hrát se zlatým řetízkem kolem krku. V minulosti do práce šperky nenosila a tenhle řetízek byl jen drobný ústupek, jenže právě ty nej­ menší drobnosti často vypovídají o mnohem významnějších změnách – z důvodů, které odložila stranou, stejně jako vzpomínku na otce, už nechtěla být tou ženou, co si mě tehdy najala. A přesto jsem se sem tam ocitl v situaci, kdy jsem i téměř rok poté měl problém v ní tuhle změnu vidět. Například teď. Sledovala mě očima ukrytýma za tmavými skly a já v ní náhle spatřil záblesk jejího starého já – její tvář byla jako ozvěna minulosti: nečitelná, prázdná.

Zakroutil jsem hlavou. „Vážně musíme zase hrát tuhle hru?“

Namísto odpovědi jen polkla.

„Crawová?“

Odstrčila stranou napůl vypitou sklenici minerálky a sáhla po čerstvé. Rozmazala prsty orosení na skle a odložila brýle. Ticho mezi námi přerušovaly jen radostné výkřiky dětí na mostě a bafání motorů loděk.

Nakonec ke mně zvedla oči plné lítosti i odhodlání. „Potkal ses někdy s Healyho bývalou ženou?“

„S Gemmou? Jo, jednou. Proč?“

„Před šesti týdny nahlásila pohřešovanou osobu.“

„Cože? Počkej… Healy?“

Přikývla. „Nejspíš jsi poslední, kdo ho viděl naživu.“

Olivier Bourdeaut: Čekání na Bojanglese

„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá přízviska omrzela dříve a jiná až o chvilku později, měla tenhle zvyk ráda.“ Otec hýřící příběhy, matka milující tanec a syn, který si s dětskou radostí užívá výstředních nápadů svých rodičů. Jejich láska je bláznivá a nespoutaná, jejich život plný přátel a večírků. Ale zatímco z gramofonu den co den zní píseň Niny Simonové „Mr. Bojangles“, matka pozvolna dotančí až k samé hranici šílenství. Hravý příběh plný nostalgie a lásky strhává do svého víru stále více čtenářů. Ve Francii sklidil řadu cen a překládá se do sedmadvaceti jazyků...

Olivier Bourdeaut (1980) vyrostl v domě bez televize a od útlého věku hltal jednu knížku za druhou. S vlastním psaním ale dlouho otálel, první knihu dokončil až poté, co jako neúspěšný realitní makléř dostal vyhazov z práce. Nenašel pro ni nakladatele. Zato jeho druhý román Čekání na Bojanglese se stal literární senzací.

Čekání na Bojanglese vydává v českém překladu Jovanky Šotolové nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Třikrát v týdnu k nám na noc chodil vždy stejný host. Senátor opustil svůj okrsek ve střední Francii a přesídlil do pařížského paláce. Otec pro něho měl něžné jméno „Špinavec“. Nevím, jak se seznámili, verze příběhu se po každém koktejlu měnila, ale rozhodně se spolu šíleně bavili. Špinavec nosil vlasy na mikádo. Ne holčičí mikádo, měl vlasy krátké, na ježka, ale nahoře mu tvořily pravý úhel; nebyl to střih mikádo, ale mikádovitý účes na kulaté červené kebuli fešně říznutý pěstěným knírem, a k tomu brýle s tenkými kovovými obroučkami, které mu seděly na podivných uších ve tvaru ocasu hodně velké krevety. Vykládal mi, že má uši jako ocasy hodně velkých krevet kvůli ragby, čemuž jsem moc nerozuměl, shledal jsem však, že „gym tonic“ je sport méně nebezpečný než ragby, aspoň co se týče uší. Barva a tvar rozdrcené chrupavky udělaly z jeho boltců krevety, chudák malá sotva mohl hřímat, že jsou to jen hloupé klevety. Když se smál, tělo se mu celé natřásalo, a jelikož se smál neustále, to zemětřesení nikdy nepřestávalo. Mluvil hlasitě, hlas mu praskal jako staré rádio. Neodkládal svůj věčný, obrovitý doutník, který si ale nikdy nezapaloval. Už při příchodu to objemné cigárodržel v ruce anebo v ústech, při odchodu ho ukládal do pouzdra. Hned na prahu křičel:

„Caipirovska! Caipirovska!“

Dlouho jsem si myslel, že tak volá na svou ruskou přítelkyni, jenže ta se nikdy neukázala, otec mu tedy pro zpříjemnění čekání podával ledový koktejl s mátou a senátor byl spokojený i tak. Matka měla Špinavce moc ráda, protože s ním byla legrace, skládal jí celé haldy komplimentů a umožnil nám vydělat spoustu peněz. Já ho měl rád ze stejných důvodů, prostě tak. Za dlouhých nočních tanečků se snažil obejmout všechny přítelkyně mé matky. Otec říkal, že skočí po každé příležitosti.

Někdy to zabíralo, to pak spěšně odcházel skočit po příležitosti do ložnice. Po pár minutách vycházel ven ještě červenější než obvykle, tvářil se šťastně a vykřikoval jméno své ruské přítelkyně, prostě se to snažil zamluvit.

„Caipirovska! Caipirovska!“ křičel nadšeně a nasazoval si brýle na ty své krevetí uši.

Ve dne pracoval v Lucemburském paláci, ten se skutečně nachází v Paříži, sám vlastně netuším proč. Říkal, že čím chodí pracovat později, tím se potom domů vrací časněji. Vedl veselý život. Tvrdil, že než padla zeď, jeho povolání bylo teprve veselé. Všechno prý se zdálo naprosto průhledné a s tou železnou oponou jednoduše ložené. Vykládal jsem si to tak, že mu předělávali kancelář, zbořili tam nějakou zeď a ve snaze o nápravu mu omylem zazdili okna. Chápal jsem, že se vrací domů brzy, v takových podmínkách se z každého stane povaleč, na to nemusíte být hned špinavec. Otec o něm prohlašoval:

„Špinavec je můj nejdražší přítel, jeho přátelství se nedá docenit.“

A tomu jsem rozuměl dobře.

Za peníze z autoopraven koupil tatínek krásný zámeček ve Španělsku, daleko, až dole na jihu. Chvíli autem, chvíli letadlem, ještě chvíli autem a s velkou dávkou trpělivosti. V horách, kousek nad úplně bílou vesnicí, kde v poledne nepotkáte živáčka, zato v noci to žije. Ze zámku jsme viděli jenom borovicové lesy, nebo skoro jenom. Vpravo rostly totiž ještě olivovníky, pomerančovníky a mandlovníky na terasovitém pozemku, který končil nachlup přesně u mléčně modrého jezera zadržovaného majestátní hrází. Tatínek říkal, že ji postavil on, a nebýt jeho, všechna voda by odtekla. Tomu se mi však nechtělo věřit, doma jsme přece neměli žádné nářadí, takže jsem si pomyslel, že tolik přehánět by zase nemusel. Kousek dál bylo moře, a u něj moře lidí na plážích, v budovách, v restauracích a také v zácpách, rozdíl skutečně dosti zarážející. Maminka říkala, že nechápe, proč prázdninoví hosté odjíždějí z měst a přejíždějí do jiných měst, vykládala, že pláže jsou znečištěné od lidí, kteří si mastí kůži, aby se opálili, ačkoli už jsou tuční a mastní dost, a taky že je tam z toho všeho moc hluku a moc to tam páchne. My se však mohli opalovat na plážičkách u jezera velkých přesně na tři osušky, pro nás tak akorát. Na střeše zámku jsme měli velkou terasu s mraky jasmínu, ty aspoň příjemně voní. A k tomu kouzelný výhled. Rodiče z toho všeho rychle dostali žízeň, popíjeli víno a do něho přidávali ovoce, ve dne se tedy ovoce jedlo a v noci se ovoce pilo, a k tomu se tancovalo. Mister Bojangles samozřejmě jezdil do zámku s námi, jen Slečna Nadpočetná dorazila o něco později, museli jsme pro ni na letiště, měla přece výjimečnou misi. Cestovala v krabici s dírou, z níž koukala pouze její hlava a krk, proto hodně křičela, a protentokrát měla proč. Rodiče si sem zvali všechny své přátele, aby také mohli jíst ovoce, tancovat a opalovat se u jezera, a všichni se dušovali, že je to opravdový ráj, a nebyl důvod jim jakkoli odporovat. Já do ráje mohl jezdit, kdy se mi zachtělo, ale hlavně když to chtěli mí rodiče.

© Éditions Finitude - Bordeaux 2015

Published by arrangement with Lester Literary Agency

Translation © Jovanka Šotolová, 2017

Cover Illustration © 123RF

ISBN 978-80-259-0675 -0

Ivan Sergejevič Šmeljov: Slunce mrtvých

„Čtěte, máte-li dostatek odvahy,“ řekl na okraj této knihy Thomas Mann.

Slunce mrtvých vychází po 91 letech od prvního českého vydání, v novém překladu Jakuba Šedivého. Knihu vydává nakladatelství Prostor jako čtvrtý svazek nové edice Pozdní sběr. Doplňme, že edice přináší v nových, nebo revidovaných překladech díla cizojazyčných autorů, se kterými se český čtenář mohl setkat v průběhu dvacátého století. Díla, dnes možná pozapomenutá anebo zapadlá, která však na vinici času dozrála a prokázala svou trvalou hodnotu.

Hlavní linie Šmeljovovy prózy patří popisům živoření na Krymu za občanské války v Rusku. „Během občanské války se na poloostrově vystřídalo šest různých vlád, bílé generály střídaly příchody a odchody bolševiků. V listopadu 1920 po evakuaci bílé armády generála Wrangela definitivně nad Krymem přejímá vládu sovětská moc a začíná „rudý teror“. Šmeljov na Krymu zůstává, Rusko spolu s wrangelovci opustit nechtěl,“ popisuje okolnosti Šmeljovova pobytu na Krymu v doslovu ke knize Jakub Šedivý. Během masakrů byl zastřelen i jediný Šmeljovův syn Sergej, pětadvacetiletý důstojník Dobrovolnické armády. Zlomený a vyčerpaný Šmeljov roku 1922 opustil Rusko a za pomoci Ivana Bunina odjel do Paříže, kde dopsal Slunce mrtvých. „V novele se mísí konkrétní fakta a události s proudem vědomí, blouzněním vypravěče, události se střídají, vracejí se a prolínají celým dějem. Vypravěč připomíná Bohem zkoušeného Jóba a stejně jako on se cítí Bohem opuštěný (Nemám Boha: modré nebe je opuštěné. str. 28), když však uslyší neutuchající hlas minaretu, stejně jako Jób ví, že nad vším přebývá Veliký Bůh, že nad tím vším bude přebývat věčně a že vše jsoucí jest z Jeho Vůle. (str. 122) Vedle biblického podtextu najdeme v první kapitole reminiscence na Homérovu Odysseu i na Hádovo podsvětní království – ve Šmeljovově pojetí je Krym zobrazován jako říše mrtvých nebo na smrt odsouzených, přičemž slunce zde není zdrojem života, ale smrti,“ píše Jakub Šedivý a dodává: „Sám Šmeljov Slunce mrtvých označil za epopej – v krymské tragédii viděl známky konce civilizace.“

Ivan Sergejevič Šmeljov (1873–1950) byl významný ruský spisovatel a publicista, představitel konzervativně-náboženského směru v ruské literatuře. Patřil k nejpopulárnějším a nejznámějším spisovatelům Ruska počátku 20. století. Před válkou mu největší uznání přinesl román Sklepník (1911). Za občanské války se s rodinou dostal na Krym, kde napsal ceněnou novelu Nevysychající číše (1918) o mladém nevolníkovi s ikonomalířským talentem. Už v emigraci, ve které strávil zbytek života, vzniklo jeho nejvýše ceněné dílo – autobiografická novela Slunce mrtvých (1923). Z let občanské války načerpal ještě témata pro dvě knihy povídek O jedné stařeně (1927) a Světlo rozumu (1928) a z části i pro román Chůva z Moskvy (1936). Od třicátých let nastupuje ve Šmeljovově tvorbě nová etapa, svědectví o zkáze Ruska nahrazují vzpomínky na Rusko jako na ztracený ráj, následují romány Cesty nebeské (1937–1948), Léto Páně (1933), Pouť (1935). České překlady jeho děl vycházely zejména v desátých a dvacátých letech. Roku 1977 pak vyšel v Odeonu výbor z jeho povídek a novel Sklepník.

Ukázka z knihy:

Hra se smrtí

„Dobrý den!“

Trhnu sebou – jako bych padal do propasti. Usnul jsem? Slunce stojí už docela vysoko a já mám ještě spoustu práce: musím natrhat listí, vypustit slepičky; musím zajít daleko, až k Tatarovi, a košili směnit za pět liber ječmene…

„Zdá se, že jste usnul… Pomůžu vám s tím.“

Pod Křížem stojí otrhaný člověk, snědý, s opuchlou, dávno neholenou a nemytou žlutou tváří, v děravém slamáku se širokou střechou, v tatarských opáncích, jež odhalují prsty – drápy. Bílá kartounová košile je stažená páskem a skrz její díry jsou na těle vidět žluté skvrny. Podle vzhledu je to tulák z přístavu.

Znám ho dlouho: je to kolega, mladý spisovatel Boris Šiškin. Sedá si ke mně na kámen a mlčíme. Z nějakého důvodu je mi s ním obzvlášť těžko.

Jímá mě hrůza. Zdá se mi, že za jeho zády stojí cosi neúprosného, stojí tam a pohrává si s ním – vysmívá se mu: sevře mu hrdlo a pak náhle povolí – no tak, dýchej! Jeho úděl je neobyčejně tragický. Je jasné, že si s ním zahrává: jednou mu bere život, podruhé mu ho nečekaně daruje! A dozajista mu něco vyvede. Něco se mu určitě přihodí. Co – to nevím. Ale něco se s ním stane… Když se s ním potkám, vždycky je mi ho líto a je mi těžko. Má sen, který ho neopouští – vzdát se tohohle života, odejít třebas pod zem a věnovat se psaní. Vím, že i v téhle době píše – někde na kameni, na břehu moře, ve zpustlé vinici, za úplňku – bez světla. Mezi řádky starých novin, inkoustem z nějakých modrých bobulí: papír se nedá sehnat, za žádné peníze koupit.

I teď, v téhle rokli, o tom mluví:

„Kéž bych se ocitl na pustém ostrově, živil se mušlemi, kořínky… nikdo by tam nebyl – a mohlo by to trvat navždy! Jen aby mi nikdo nepřekážel v psaní… Kolik mám jen témat! Víte… chci psát o něčem jiném… o něčem dětském, o takovém čistém, jasném… a tohle všechno mě tak tíží!…“

Vím, že má talent, citlivou a vnímavou duši a že ve svém nepříliš dlouhém životě měl tolik strašných a ohromujících zážitků, že by to vystačilo na sto životů.

Ve světové válce sloužil jako voják u pěchoty na nejnebezpečnější – německé – frontě. On, člověk s citlivou duší, láskyplně vyprávějící o bylinkách, musel vrážet bodák do břicha nepřítele. Při útoku se dostal do zajetí, třikrát utekl a třikrát ho chytili. Při svých útěcích přeplavával řeky, bloudil v lesích, skrýval se celé dny v obilí, pobýval v kůlnách po vesnicích, umíraje hladem rval sousta z rukou dětí. Při svém posledním útěku se dostal až do přední linie, za nočního ostřelování byl raněn střelou z vlastních řad a ocitl se v německé rojnici. Jen zázrakem ho nezastřelili jako špiona. Za trest ho pověsili na sloup za dozadu zkroucené ruce a po žebrech ho „lechtali“ škrabáky tak dlouho, dokud neomdlel, a potom ho spustili do šachty. V šachtách ho mořili hladem. Ačkoli měl otoky jako při vodnatelnosti a sotva hýbal nohama, nutili ho, aby vláčel vozíky uhlí. Osud si s ním však zahrál i pod zemí: s dalšími deseti zajatci ho zasypal výbuch. Za tři dny ho vyhrabali – jediného živého: měl štěstí, že ho přikryl převržený vozík. Půl roku si poležel v nemocnici a díky výměně zajatců se vrátil do Ruska. Dostal se do městečka na dolním Dněpru, už za sovětské vlády, a musel vstoupit do služby. Vybral si podle svého srdce – vyhledával sirotky bez domova. Město pak dobyli kozáci, sebrali ho na ulici, a že měl aktovku, považovali ho za komisaře a vlekli s sebou, kolemjdoucí důstojník v něm však poznal svého spolehlivého četaře z německé fronty. To byl samozřejmě zázrak. Jenže co všechno se v životě nestane! Přepravil se na Krym, kde se setkal se svou rodinou, dostal se do Dobrovolnické armády, sloužil v týlu na městské vojenské správě. Při ústupu neodešel za moře. Uvěznili ho bolševici a ve chvíli, kdy ho chtěli hnát vysvlečeného do podvlékaček do Jalty, kde by ho čekal jistý trest smrti zastřelením, ho opět zachránil zázrak: ukázal jakémusi opilému katovi tenkou knížečku svých povídek a svěřil se mu s příběhem svého příšerného života. Ten člověk se na něj otupěle díval a pořád opakoval: „Zatraceně… kulka ho nechce trefit! Moje ho tre-fí!“ Popadl ho za rameno, silně je zmáčkl, zopakoval ještě jednou to své příšerné „moje… trefí“, a nakonec ho vztekle odstrčil: „Táhni… ke všem čertům!“ Šiškin znovu nastoupil do služby – podle rozkazu. Musel šmejdit po vilkách a proti své vůli – byl poctivý a mírný – konfiskovat pro nadřízené postele, stoly a židle, lampy a samovary. Spravoval dělnický klub, kam nikdo nechodil, a politickou čítárnu, kde si nikdo knihy nepůjčoval. Byl to však poctivý zaměstnanec, a tak mu nabídli zodpovědné postavení: navrhli mu, ať se stane komunistou, on ale předložil zprávu o tom, že je nemocný, a nakonec získal svobodu. Teď mohl chodit po sadech, pracovat za půl libry chleba a psát povídky.

„Teď jsem svobodný! Nadobro odejdu z tohohle prokletého městečka… nebudu nic vidět, nic slyšet… Budu žít ve skalách! Slunce, hvězdy a moře… U nás je ti-cho! Je to odsud deset verst… pod Kastelí je liduprázdno. Strýček tam měl chatu… vloni odjel do Konstantinopolu a my jsme si tam vyběhali povolení založit takové rodinné družstvo… budeme obdělávat sad. Otec, matka a já. Brášku v těchto dnech zprostili vojenské služby, protože má souchotiny… Zaseli jsme kukuřici, najmeme si vinici, pořídíme krávu… Šel jsem k vám, abych se s vámi rozloučil, a našel vás tady…“

Byl nepopsatelně šťastný, seděl pod Křížem s hlavou skloněnou ke kolenům a něco si zběžně prohlížel v sešitku.

„Napíšu povídku… Radosti života! Tak to teď cítím… Jenomže ne tohohle života, ale… přívětivého… představuju si ho jako modré nebe…“

Je tak šťastný, že nemůže ani myslet. Jenom cítit.

„Tam u nás je prastarý Chaos, dávný skalní sesuv… ve skále jsou jeskyně. Zařídím si tam pokojík, světlo bude dopadat svrchu skulinami… Bude se tam dobře psát! A místo stolu budu mít balvan z dioritu… Příští rok zasejeme pšenici. Jenom nějak přečkat zimu! Teď pečeme placky ze žaludů… máme jich zásobu z minulého roku, jenže je mi z nich zle…“

Jeho opuchlá žlutá tvář – tvář, jakou mají všichni v tomhle kraji – jasně napovídá, že hladoví. A přesto je šťastný.

„Měl jsem však tenkrát odjet… Evropa! Zůstal jsem kvůli rodině. Bylo mi líto opustit otce, matku a sestřičku… Teď budu chodit do města zřídka…“

Sedíme pod Křížem a každý myslíme na to svoje.

„Jo!!!…“ vykřikne najednou. „Slyšel jste, co se stalo?!“

„Co se stalo? Copak se může ještě něco stát?!“

„Utekli! Dnes v noci!…“

„Oni… utekli?!!! Ti?!…“ Před očima mám kruhy a mžitky.

„Všichni… všichni utekli… teď jsou už tam!“ ukazuje na hory. „Přímo zpod oprátky!“

Doktor… prorok doktor! Před smrtí mu ten obraz vyvstal před očima?… Nebo se to proslýchalo? Ale kdyby se to proslýchalo, neušlo by to tamtěm…

„Stalo se to kolem jedné v noci. Ve dvě hodiny se je chystali naložit na torpédoborec… odvézt do Jalty. To pro ně přijel. Povídalo se, že hladem hrozně zeslábli – dostávali jen čtvrt libry chleba, a to ještě ne každý den! A jakého chleba… sám víte. Seděl s nimi nějaký Francouz, za co – to se neví. U výslechu vypověděl, jak se to seběhlo. A mně to vyprávěl jeden známý komunista. Celou noc tam byl šílený zmatek!… Teď se bude zatýkat, vezmou rukojmí… Seběhlo se to takhle. Zpočátku se nechystali utéct, doufali, že si je tam nějakou dobu nechají a pak je propustí. Když ale začali slábnout – napadlo je, že je chtějí utýrat hlady. Nevěřili, že by je zastřelili. Vždyť vyhlásili amnestii! No co, deportují je… A vtom se nějak dozvěděli, že v Simferopolu zastřelili ,zelené‘, kteří jako oni sestoupili z hor, a nějakého jejich velitele, asi Čerkese… A to za nimi pořád chodili a lákali je do služby. Tehdy se rozhodli, že utečou ve chvíli, kdy je budou vyvádět ze sklepení. Že je mají odvézt dnes v noci, to netušili. Pak si to promysleli znovu: měli strach, že brzy zeslábnou natolik, že nebudou mít na útěk dost síly. Proto se rozhodli, že utečou už tuhle noc… zrovna hodinu předtím, než je měli odvézt… To je náhoda, co!? Vypracovali plán a losovali, kdo se má obětovat… kdo se střetne se strážným. Vždyť nebyli ozbrojení! Francouz nelosoval, odmítl pláchnout. Byl přesvědčený, že ho určitě propustí, vždyť ani netušil, proč ho vlastně sebrali… Byl Francouz – to stačilo. Teď ho odvezli do Jalty: věděl o útěku, a neoznámil to! Los padl na Tatara. Byli tam všichni – Rusové, Tataři, Čečenci… objali se a políbili… rozloučili se… Jak je to… úžasné! Naprosto zpustlí, uštvaní… všude krev… a takové bratrství ve chvíli, kdy je čekal příšerný úděl! Potom záměrně ztropili ve sklepení rámus, aby vylákali strážného. Povedlo se, strážný se tam vydal… Tatar popadl jeho pušku… strážný na něj skočil… a všichni se vrhli na něho! Povalili ho na zem a zmizeli. Noc byla tmavá, běželi rovnou k horám, rozprchli se… měli pušku… Strážný, který měl službu venku, vyhlásil poplach, Tatara zabil, probodl ho – teď zaplatí za všechny Francouz. V městečku nejsou koně… navíc byla noc… a uprchlíci znají všechny cesty. Teď dá o sobě průsmyk vědět! Mají odvážného podporučíka!… Žádné slitování mít nebudou… Nikdo z těch šesti.“

Vděčně koukám na hory, jež se pokryly rozpáleným oparem. V téhle chvíli už jsou tam! Požehnaný kámen!… i vy, lesy…

„Komunisté jsou vyplašení, průsmyk je zase odříznutý. Člověk jim neujede ani v autě – hned začnou pálit! Všechny zatáčky ostřelují. Mají teď strach spát, čekají z hor útoky. Uprchlíci vědí, kde kdo bydlí… a pochopitelně mezi sebou udržují spojení. Nelze je vypátrat…“

Aspoň těch šest se vrátilo do života! S láskou hledím na hory, uklidňující, drsné – ochránce udatných. Udatné skryjí kameny – mají prostou pravdu – svou pravdu. Udatní jsou v rukou Božích! Kameny mohou být milostivé – jsou nehybné. Žijí v nich lidé, a ony je ukryjí. O poslední kousek se s nimi podělí. Uprchlíci mají pravdu – svoji pravdu. Boj za pravdu bude pokračovat, boj o duši. Dnem i nocí. Na odlehlých pěšinkách, nad stržemi, v orlích hnízdech, na sjízdných cestách… S radostí pokleknou k průzračným pramenům, budou naslouchat laskavému tichu hor… Mohl se stát zázrak!

„Žít je přeci jen zajímavé!“ horuje šťastlivec. „Moc dobře chápu, co je to utéct před smrtí! Štěstí vědomého zrození… je tak zázračné!“

Je načase vyjít z rokle. Pomáhá mi táhnout klestí, naložil si i pytel s těžkými pařezy. Překypuje štěstím.

„Jsem svo… bod… ný! Dnes je kouzelný den! Jak jsou hory krásné! Vidím, jak dýchají, dnes mají svátek, je neděle… napíšu o nich! Co všechno se může stát…“

Vidím ho naposled! Ani on, ani nikdo jiný netuší, co se za chvíli stane… Jeho dětsky naivní tvář září takovým štěstím! A někde pletou oprátky a nikdo neví, která ho zachrání před smrtí a která uškrtí.

Takhle dojdeme až k domku. Vítá nás tklivým křikem páv – stojí na vratech a na slunci září zeleně, fialově a modře.

„Ach, to je krása! Kolik je jí kolem… stačí natáhnout ruku!“

Ani já netuším, že do jeho radostných očí nahlíží smrt a chce si s ním opět pohrát. Čtyřikrát si s ním pohrála, jen tak, z legrace! Popáté s ním bude hrát doopravdy, bezcitně.

Originally published under the title СОЛНЦЕ МЕРТВЫХ

Copyright © Ivan Shmelev and the descendants, 2017

All rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Jakub Šedivý, 2017

Afterword © Jakub Šedivý, 2017

ISBN 978-80-7260-354-1

Pětisvazkové souborné vydání Šmeljovových textu z roku 2015. Vydalo moskevské nakladatelství Книжный Клуб Книговек.

Fawaz A. Gerges: Islámský stát. Cesta k moci

Počátky Islámského státu Gerges sleduje v chaosu vyvolaném americkou invazí do Iráku v roce 2003, popisuje, jak jej posílily události kolem tzv. arabského jara a jak pod taktovkou Abú Abú Mus‘aba az-Zarqáwího dokázal převzít z rukou al-Qá‘idy vůdčí roli džihádistického hnutí. Věnuje se hlavní postavě takzvaného Islámského státu, Abú Bakru al-Bagdádímu, jeho strategii a metodám stejně jako základní komponentě úspěchu IS, vztahu mezi militantními džihádisty a někdejšími důstojníky rozpuštěné irácké armády a dalších složek režimu Saddáma Husajna. Ve světle dění v Iráku a Sýrii v posledních měsících vyznívají aktuálně autorova slova o tom, že i pokud bude IS vojensky poražen, nepřestane existovat. Pouze změní svou strategii a stáhne se do podzemí, kde bude čekat na další šanci – tak jako al-Qá‘ida Ajmána Zawáhirího, jež ostatně podle Gergese časem opět získá na džihádistické scéně dominanci. A další příležitost, ať již pro Islámský stát či pro jiné skupiny, pravděpodobně přijde, protože radikální islamismus je dvojčetem politického autoritářství a celkové krize politiky v arabském světě.  

„Příběh Islámského státu je složitý a nelze jej odvodit z jeho propagandy, kterou někteří vědci ke své vlastní škodě považují za věrohodnou,“ píše autor v úvodu knihy. Sám se z větší části opírá o původní arabské zdroje a kriticky se vyrovnává s prohlášeními a publikacemi Islámského státu stejně jako s písemnou produkcí protagonistů, působících v rámci širšího islamistického a salafisticko-džihádistického hnutí. V textu do hloubky studuje vnitřní pohyby globálního džihádistického hnutí a měnící se síť loajalit a aliancí mezi jeho vůdci a jejich zástupci.

Knihu v českém překladu vydává nakladatelství Vyšehrad. Doslov Břetislava Turečka doplňuje, co se stalo od odevzdání rukopisu do vytištění knihy, a kam fenomén Islámského státu míří dnes. Tureček se s Gergesem setkal vloni na pražské blízkovýchodní konferenci, kam experta na muslimský terorismus pozvala Metropolitní univerzita Praha. V doslovu mj. uvádí: „Dnes má Islámský stát nejen ve skrytu působící aktivisty a přívržence v Evropě, ale i otevřeně působící bojovníky a ideology v zemích od západoafrického Mali a Nigérie přes Egypt, až po Malajsii, Indonésii a Filipíny. Například v Afghánistánu se k němu přidala řada oněch velitelů a bojovníků, které kdysi coby »mudžáhidy« platili Američané, později se přidali k Tálibánu, následně přitvrdili vyhlášením loajality al-Qá‘idě a nyní k Islámskému státu. Kábulská vláda a její zahraniční patroni se dokonce přibližují tichému usmíření s Tálibánem, aby nadnárodním džihádistům mohli čelit společně. V srpnu 2016 americký nálet zabil v Sýrii globálního mluvčího Islámského státu Abú Muhammada al-Adnáního, v dubnu 2017 nejprve USA použily desetitunovou, největší existující bombu proti klíčové základně ISIS přímo v Afghánistánu a zanedlouho byl zabit vůdce tamní větve ISIS Abdul Hasíb.

Navzdory těmto akcím se však ISIS, neboli Dá‘iš, mezitím stal nejatrak-tivnější značkou v odvětví džihádistického válečnictví a ideologie, bojovník ISIS mívá vyšší žold, než měl u al-Qá‘idy, a snáze pronikne na titulní stránky světového tisku. Lze předpokládat, že i kdyby radikálové vystupující pod touto vlajkou byli v následujících měsících poraženi v Sýrii a Iráku, jejich globální působení by ještě zesílilo. Bylo by možné takový stav považovat za onu porážku Islámského státu, kvůli níž se svolávají mezinárodní konference a zbrojaři hlásí tržby, jaké nezažili od konce studené války? Nemilou odpověď naznačila už tato kniha Fawaze Gergese.“

Fawaz A. Gerges, profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics, se narodil v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus ( al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, která představují pro dnešní svět.

Ukázka z knihy:

Válka mezi islamisty je stejně zuřivá jako válka proti všem ostatním. Stoupenci ISIS a stoupenci Ústředí al Qá‘idy se navzájem exkomunikují a vynášejí proti sobě náboženské verdikty, aby demonstrovali, že oni – a ne jejich oponenti – jsou tím pravým džihádistickým předvojem. Islámský stát nemůže v Sýrii koexistovat s an-Nusrou nebo jakoukoli jinou islamistickou skupinou, protože by to ohrozilo jeho monopolní mocenský nárok a právo řídit globální džihádistický projekt. Jako totalitárně náboženské hnutí se ISIS nakonec sám zničí, ne proto, že se dopouští ďábelských skutků, ale protože mu chybí politická představivost a jeho ideologie je v hlubokém rozporu s hodnotami a způsobem života místních obcí. (Více k tomuto tématu v závěru.) Kromě toho, že mistrovsky ovládá umění udělat si nepřátele ze všech regionálních a globálních mocností, Islámský stát ruší politiku jako takovou a hodlá zorganizovat společnost podle zásad z doby Prorokovy, tj. vnutit přítomnosti model vzdálené minulosti.

Nepřekvapuje tedy, že ISIS se pouští do kulturní očisty a vypuzuje z islámských zemí všechny cizí a nevěrecké vlivy včetně tradičních sunnitských praktik, které jsou v rozporu s fundamentalistickou nadčasovou interpretací islámského učení. Myšlenka očištění islámských zemí vězí hluboko v představivosti radikálních náboženských aktivistů, ale Islámský stát je prvním sociálním hnutím, jež se pokouší učinit z této ideologie nástroj praktické politiky. Když se bojovníci ISIS valili Sýrií a Irákem, ničili, poškozovali a plenili kulturní památky, jež považují za modloslužebnictví. Oslavou své kulturní čistky v rámci spektakulárních propagandistických produkcí předvádějí bojovníci Islámského státu skutky, nikoli slovy, svůj cíl očistit zemi a vzkřísit chalífát. Zatímco okolní svět s hrůzou sleduje propagandu ISIS, jeho sociální základna ji horlivě vstřebává. Jeho profesionálně připravené náborové filmy o kulturní očistě nejenom posilují jeho strategické poselství triumfu a expanze, ale také odvracejí pozornost od vojenských porážek.

Sunnitští ozbrojenci z ISIS jsou přesvědčeni, že za účelem vytvoření autentického islámského státu musejí být islámské země očištěny od odpadlictví a hereze, nehledě na lidské nebo civilizační náklady. Bojovníci Islámského státu s oblibou demonstrují ideologický zápal a fanatický boj za čistotu víry. Při pokusu očistit sunnitskou společnost od cizích kulturních vlivů se ISIS snažil rozbít diferencovanou sociální strukturu, sestávající ze sunnitů, šíitů, Kurdů, jezídů a křesťanů, jež přetrvala z časů staré mezopotámské civilizace na území dnešního Iráku. Obecně řečeno je zuřivost ISIS namířena proti menšinám, chápaným jako nevěřící bez lidských práv.

Názorným příkladem ideologie etnických čistek je mimořádné potrestání nepatrné náboženské minority jezídů. Její příslušníci, považovaní ISIS za heretiky, čítají méně než 1,5 % irácké populace, odhadované na 34 milionů osob. V létě 2014, po dobytí Mosulu a přilehlých měst včetně Sindžáru poblíž syrských hranic, kde žily desítky tisíc jezídů, začal Islámský stát provádět systematickou kulturní čistku. V jejím průběhu vyhnal statisíce příslušníků menšin z jejich domů, přičemž uplatnil sexuální násilí jako zbraň cíleným znásilňováním jezídských dívek a žen. Při divokých útocích ISIS byli pobíjeni muži a chlapci od patnácti let a dohromady 5270 jezídských žen a dívek bylo uneseno (z nich je v době vzniku tohoto textu stále 3144 v zajetí), jež byly následně podle lidskoprávních organizací, OSN a představitelů jezídské komunity přinuceny stát se sexuálními otrokyněmi.

K provozování moderního sexuálního obchodu ustavil Islámský stát oddělení „válečné kořisti“ a zavedl podrobné záznamy o sexuálním otroctví včetně prodejních smluv, potvrzovaných islámskými soudy, jak prozradila skrýš dokumentů, zabavená speciálními bojovými jednotkami USA v květnu 2015 při razii v Sýrii, při níž byl zabit hlavní finanční úředník ISIS Abú Sajjáf. Systematické znásilňování se stalo zavedeným a stále mocnějším náborovým nástrojem, jímž ISIS lákal muže z hluboce konzervativních muslimských společností, kde je náhodný pohlavní styk tabu a milostné schůzky jsou zakázané. Podle organizací jako Human Rights Watch, Amnesty International a na základě investigativních zpráv médií zničil ISIS stovkám jezídských žen život. Donatella Rovera, poradkyně Amnesty International pro krizové situace, mluvila se 40 jezídskými ženami, jimž se podařilo uniknout ze zajetí. Dle jejího sdělení mají tyto skutky Islámského státu charakter válečných zločinů. „Hrůzy sexuálního násilí a sexuální otroctví zničily život stovkám jezídských žen a dívek“. Zainab Banguraová, vyslankyně OSN k vyšetření tohoto sexuálního násilí, potvrdila, že leták ISIS, udávající cenu za koupi žen, je reálný a že „dívky byly prodávány jako barely nafty“. Banguraová uvedla, že ceny za chlapce a dívky od jednoho do devíti let jsou asi 165 dolarů. Dospívající dívky stojí asi 124 dolarů a ženy nad dvacet let jsou ještě levnější. Jak řekla Bloomberg News, „mají systém a mají program“. „Mají k dispozici příručku, jak s těmito ženami zacházet.“ Z hlediska ideologie ISIS jsou jezídi polyteisté nebo dokonce uctívači ďábla. Nemají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s „národem Knihy“, tj. křesťany a židy, kteří mohou odčinit své hříchy zaplacením daně známé jako džizja, aby se dostali na svobodu.

Islámský stát jezídy buď zabíjí, nebo je násilně obrací na svou víru. Jejich ženy zotročuje, což je trest, který podle tvrzení ISIS posvětili jejich znalci islámského práva. Zavedení sexuálního obchodu a zotročování žen a dívek z malé jezídské komunity podporuje nejen mužská moc a (patriarchální) nadvláda, nýbrž také ideologický zápal. Bagdádí a jeho šúrá (rada či vláda) se chtějí odlišit od islamistických rivalů pokusem oživit tradice, rituály a praktiky, jež byly po více než tisíc let muslimské historie zapomenuty. Kráčet ve stopách proroka Muhammada se podle nich rovná striktní povinnosti a zároveň je to nástroj, jak doložit náboženskou čistotu a autenticitu. Knížečka Prorokových výroků s názvem „Z příkazů tvůrce o zajímání vězňů a zotročování“ kupř. nabádá jak k mírnosti, tak ke krutosti vůči zajatcům ISIS. Podle ní nemají být zotročené ženy oddělovány od svých dětí, ale bojovníkům je dovoleno mít pohlavní styk s otrokyněmi. Islámský stát se ve svém časopise Dábiq a ve svých propagandistických videích veřejně vychloubal zotročením jezídských žen. Sexuální otroctví ospravedlňoval náboženskými důvody, přičemž na místo přítomnosti kladl vzdálenou minulost. Pomáhal si rovněž selektivně vybranými verši z Koránu a sunny (tradice, založené na Prorokových výrocích a skutcích).

V článku „Obroda otroctví před soudným dnem“ z října 2014 ISIS tvrdí, že jezídky „mohou být zotročeny na rozdíl od ženských odpadlíků [šíitek], jež podle většiny fuqahá’ [znalců islámského právnictví] nemohou být vzaty do otroctví, takže jim pouze smí být dáno ultimátum k pokání, nebo budou popraveny.

V zajetí byly jezídské ženy a děti rozděleny podle šarí‘i [islámského práva] mezi bojovníky Islámského státu, kteří se podíleli na operaci v Sindžáru; nejprve byla jedna pětina z nich poslána úřadům ISIS, aby byla rozdělena jako chums [pětina kořisti, která připadá státu].“

Křesťanům se nevedlo o mnoho lépe. Po dobytí Mosulu a dalších měst v Iráku a Sýrii konfrontoval ISIS křesťany obou zemí s nelehkou volbou: konvertovat k islámu, zaplatit zvláštní daň (džizja), anebo okamžitě opustit zemi, a to zcela bez majetku. Nedávné důkazy ukazují, že navzdory zaplacení daně byly křesťanské ženy a dívky obětí systematického znásilňování vojáky Islámského státu. Uvedené ultimátum vyvolalo další vlnu útěků křesťanů, které začaly poté, co předchůdce ISIS, al Qá‘ida v Mezopotámii, známá také jako al Qá‘ida v Iráku, donutila 1 milion z 1,5 milionu přežívajících iráckých křesťanů utéci v letech 2003 a 2010 ze země. Existuje reálné nebezpečí, že Bagdádí by mohl dokončit dílo svého předchůdce Zarqáwího, zabitého v r. 2006 Američany. Během těchto čistek byl Irák zbaven své starobylé asyrské komunity, skoro dva tisíce let staré.

Totalitární ideologie ISIS rovněž otevřeně napadá muslimy. Ve snaze odlišit se teologicky od podobně smýšlejících islámských radikálů včetně Ústředí al Qá‘idy, si Bagdádí a jeho přívrženci osobují roli hlavních takfírí, kteří bez okolků libovolně exkomunikují jiné muslimy. Islámský stát považuje šíity za odpadlíky a schvaluje prolévání jejich krve. Totéž platí pro sunnity, kteří nesouhlasí s představami Islámského státu (o tom více později). Jestliže lze říci, že arabští autoritativní vládci typu prezidenta Baššára al Asada či bývalého iráckého premiéra Núrího al Málikího neučinili dost pro ochranu svých náboženských menšin proti ISIS, sektářská povaha jejich režimů vytvořila navíc příhodné podmínky, jež umožnily salafisticko-džihádistickým skupinám jako je ISIS vybudovat si lidovou základnu mezi sunnity a následně se prosadit. Islámský stát vytěžil nepochybně maximum z rozkladné a destruktivní politiky ústředních vlád Iráku a Sýrie a z rozpadu státních institucí všeobecně v arabském prostoru. Bagdádí a jeho stoupenci se od počátku považovali za jediné obránce vyloučených a rozhněvaných sunnitských obcí proti šíity ovládaným režimům, nejprve v Bagdádu a potom v Damašku. Jak bylo objasněno úvodem, ISIS je revolučním hnutím, majícím nepřátele v sousedním arabsko-muslimském světě; neútočí systematicky proti vzdálenému západnímu nepříteli, třebaže nedávno věnovalo určité prostředky na provedení útoků proti Rusku, Evropě, Severní Americe a Jihovýchodní Asii. Jedná se o ultrasunnitské hnutí, které vyznává genocidální protišíitskou ideologii, což znamená, že přibližně 120 šíitských komunit je odsouzeno k smrti.  Z Iráku, kde vznikl, se ISIS rozšířil v roce 2012 do Sýrie s cílem expandovat do dalších sousedních zemí. Ve svém druhém projevu ke světu v listopadu 2014 Bagdádí potvrdil, že jeho imperiální ambice se neomezují na Irák a Sýrii, ale zahrnují také Libyi, Saúdskou Arábii, Egypt, Jemen, Alžírsko, Tunisko, Maroko a další země.

Paul Valéry: Sešity

Francouzský básník a esejista Paul Valéry po dobu jednapadesáti let, od roku 1894 do roku 1945 mezi čtvrtou a sedmou nebo osmou hodinou ranní vtěloval na papír úvahy, které považoval za nepominutelný základ svého vnitřního života: obkružování otázky, jaká je podstata lidského ducha, jaké jsou jeho mechanismy, možnosti a hranice. Jak prostě pracuje lidská mysl. K tomuto filozofickému, psychologickému či vědeckému problému se přímo či nepřímo přimykají vlastně všechny zápisy psané sice každý den, přesto to však nejsou deníky, tak jak je obvykle chápeme; není v nich téměř nic osobního a jen velmi zřídka tu padnou zmínky o některých osobách či událostech.

Všechny jeho zápisy zaplnily 261 sešitů různých formátů, které vyšly jako faksimilia v řečeném vydání v Centre National de la Recherche Scientifique mezi lety 1957 a 1961 a obnášejí dvacet devět sešitů či sborníků. Jsou zde tak shromážděny veškeré zápisy oněch jednapadesáti let v ohromujícím počtu zhruba 26 000 stran! Český převod pak vychází z edice nakladatelství Gallimard pro proslulou Bibliotheque de la Pléiade, kam proniknou opravdu jen světově proslulí autoři. Francouzský dvousvazkový výbor obnáší na tři tisíce stran, a je tedy vzhledem k původním zápisům značně minoritní.

V edici Paměť vydává výbor z Valéryho Sešitů nakladatelství Academia. Přeložil, předmluvou a poznámkovým aparátem opatřil Michal Novotný.

Ukázky z oddílu Historie a politika:

Stát zmírá na „politiku“ jako náboženství na teologii. Teologové a politici. (1905)

* * *

Hlouposti Pokroku.

Přelidnění.

Předráždění.

Stroje a povinné vražedné rychlosti. (1905–1906)

* * *

Spisovateli – tedy odborníku ve věci lingvistických účinků – a filozofovi – tedy odborníku ve věci smyslu slov – veřejné projevování velice silných citů připadají vždy jako podfuk, fingování. A vrhá je do strašlivých rozpaků, když jsou tyto city jejich nebo by měly být. Člověk má vztek, když vidí, že se bezohledně používají slova, která si zakázal atd.

Politické proklamace. (1914)

* * *

17. století – Století mravní nízkosti

L[udvíka] XIV. nejvíce zaměstnává úsilí uvrhnout přední šlechtice království do postavení sluhů – odsunout je daleko od sebe. – Soumrak aristokracie – zmenšit význam starých rodů.

V této atmosféře vychováni Colbert a Moliere.

Moliere – z rodu mudrujících domovníků – všechno, co se mi děje, je nepřítelem lidského pokolení.

Všichni spisovatelé v době přisluhování.

Pokrytectví – formy.

Bezobsažnost myšlení od roku 1670 do 17…

Revoluce obsahovala touhu po znovuobnovení hodnot.

Bez toho by k ní nemohlo dojít.

– L[udvík] XIV. Nepravděpodobná v době Spinozy atd. – po Descartesovi. (1926–1927)

* * *

Nejevidentnější obětí moderní doby je aristokracie a především ta francouzská – redukovaná, sťatá, zničená kardinálem Richelieuem – spoutaná Ludvíkem XIV. – otrávená Regentem – gilotinovaná, vyhnaná Revolucí – znovu spoutaná Napoleonem, zmořená jezuity – a definitivně zničená průmyslem, zhanobená těmito troskami, vydaná na pospas peněžním sňatkům – padělaná, decimovaná, prodaná a odolávající dosud podivným zvýšením prestiže jména ve spojení se zvyšující se demokracií. Avšak jen a jen jména – víc moci, víc peněz, ale o to méně krve. (1927)

* * *

Veliké mezinárodní neštěstí: že rasy a národy spolu většinou komunikují prostřednictvím těch nejenergičtějších a nejzaujatějších – obchodníků, vojáků, apoštolů. (1927)

* * *

[…] „Historické knihy“ – zmatek nad zmatek. Měly by být pomocníky, odpověďmi – k intelektuálnímu jednání – které nebylo formulováno; dokonce ani připraveno. – Mluví se stále o kauzách, o historických faktech! – a nikdo se neptá, co znamenají, co znamená vědění v této oblasti a k čemu slouží, že se to ví – všechno je náhodné a tradiční. […] (1937)

* * *

Dnes je pondělí – 3. září; a probudili jsme se do války. Přizpůsobení bytostí, citlivostí – logik – obrazů.

Člověk je nepřítelem lidského rodu.

– Říkám si, zda to všechno – Evropa – neskončí nějakou demencí nebo všeobecným změknutím.

„ZAZNÍ-LI ČTVRTÝ ÚDER“ – ohlásí… konec jednoho světa.

(1939)

Translation and preface © Michal Novotný, 2017

Cover photo © Profimedia, 2017

ISBN 978-80-200-2685-9

Benedict Wells: Na konci samoty

Desetiletý Jules se svými dvěma sourozenci, Martym a Liz, vyrůstá v klidném a harmonickém prostředí. Idylu ovšem naruší rodinná tragédie, po níž všichni tři skončí v internátu. Julese sužují pocity viny a stává se z něj odtažitý snílek, který by si přál vše vrátit. I přesto se v internátu seznamuje s tajemnou spolužačkou Alvou, se kterou postupem času naváže hluboký a důvěrný vztah. Právě díky ní a svým sourozencům se dokáže dospělý Jules zbavit trápení a začít žít přítomností. I v té se ale musí vyrovnat s další velkou ztrátou… Působivý román o překonávání ztráty a osamělosti a o tom, co je v lidech neměnné. A především velký milostný příběh.

Benedict Wells (1984) se narodil v Mnichově a v roce 2003 se po dokončení střední školy přestěhoval do Berlína. Rozhodl se nejít na univerzitu, aby se mohl věnovat psaní. Jeho debut Becks letzter Sommer (Beckovo poslední léto) vyšel v roce 2008 a byl zfilmován. V roce 2011 následoval román Fast genial, který se týdny držel na žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel. Jeho čtvrtý román Vom Ende der Einsamkeit (Na konci samoty) získal v roce 2016 Cenu Evropské unie za literaturu.

V překladu Michaely Škultéty vydává knihu nakladatelství Plus jako 23. svazek Pestré řady soudobé prózy.

Ukázka z knihy:

V prvních dnech na nové škole jsem při vyučování udělal vtip. Ve staré třídě se ode mě něco takového očekávalo, ale už když jsem mířil k pointě, došlo mi, že tady to fungovat nebude. Díval jsem se do cizích tváří svých spolužáků a cítil, jak moje sebevědomí mizí, a na konci se nikdo nezasmál. Tím byla moje role zpečetěna. Byl jsem ten divný nový kluk, který nedbá na to, co si ráno oblékne, a když je nervózní, komolí slova: třeba „zebtlapný“ místo „bezplatný“. Aby si ze mě ostatní neutahovali, už jsem skoro nemluvil, a tak jsem seděl ode všech izolovaný v poslední lavici. Dokud si ke mně po týdnech nepřisedla jedna dívka.

Alva měla vlasy barvy mědi a nosila brýle s rohovinovými obroučkami. Na první pohled půvabné, nesmělé dítě z venkova, které si látku z tabule opisovalo do sešitu různobarevnými pastelkami. A přece z ní vyzařovalo něco jiného. Byly dny, kdy se zdálo, že se Alva ostatním dětem schválně vyhýbá. To se pak zachmuřeně dívala z okna a duchem byla úplně někde jinde. Nevěděl jsem, proč chce sedět vedle mě, nepromluvili jsme spolu ani slovo. Její kamarádky se hihňaly, když po nás pokukovaly, a o dva týdny později jsem byl v rohu zase sám. Stejně překvapivě, jako přišla, si Alva přesedla jinam.

Od té doby jsem se na ni při vyučování často díval. Když ji vyvolali k tabuli, sledoval jsem, jak nejistě stojí na stupínku, ruce zkřížené za zády. Poslouchal jsem její něžný hlas a civěl na její rusé vlasy, na brýle, na její bílou pleť a na hezký bledý obličej. Hlavně se mi ale líbily její přední zuby, z nichž jeden lehce odstával. Alva se snažila neotevírat při mluvení příliš pusu, aby si toho nikdo nevšiml, a když se smála, zakrývala si ji dlaní. Někdy se ale usmála; to pak nedávala pozor a křivý řezák bylo vidět, což jsem měl obzvlášť rád. Veškerý smysl mého života spočíval v tom, vrhat po ní přes několik lavic pohledy, a když se na mě konečně podívala, ostýchavě jsem odvrátil zrak a byl jsem šťastný.

O několik měsíců později ale došlo k incidentu. Byl parný letní den a my jsme se směli poslední hodinu dívat na video, na film podle knížky Ericha Kästnera. Alva se uprostřed filmu rozplakala. Seděla schoulená na svém místě, ramena se jí třásla, nakonec jí unikl vzlyk. Teď si toho všimli i další spolužáci. Učitelka video rychle vypnula – šlo o scénu odehrávající se v prázdninovém táboře – a šla k ní. Když společně odcházely ze třídy, podařilo se mi zahlédnout Alvin zarudlý obličej. Myslím, že nás to všechny vyděsilo, ale skoro se o tom nemluvilo. Jen kdosi poznamenal, že Alvin otec nikdy nechodí na třídní schůzky a že je vůbec divný a že to spolu možná souvisí. Často jsem na tu poznámku myslel, ale nikdy jsem se na to Alvy nezeptal. Ať už se jednalo o cokoli – její utrpení se muselo odehrávat vskrytu a od té doby si ho pečlivě střežila.

Za pár dní jsem šel sám ze školy na internát.

„Julesi, počkej!“ Alva mě tahala za košili, dokud jsem se neotočil. Doprovodila mě až ke vchodu do domova.

„Co teď budeš dělat?“ zeptala se, když jsme nerozhodně postávali u dveří. Vždycky mluvila velice tiše, takže se k ní člověk musel naklánět. I když byla externí a bydlela doma, jako by se tam vracela jen nerada.

Zadíval jsem se na zamračené nebe. „Nevím… Nejspíš poslouchat hudbu.“

Podívala se na mě a zčervenala.

„Chceš poslouchat taky?“ zeptal jsem se a ona přikývla.

Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že na pokoji nejsou moji spolubydlící. Zdědil jsem matčin gramofon a její sbírku desek, asi stovku alb od Marvina Gaye, Earthy Kittové, Fleetwood Mac nebo Johna Coltranea.

Pustil jsem Pink Moon od Nicka Drakea, jedno z matčiných nejoblíbenějších alb. Dřív jsem se o hudbu skoro nezajímal, teď jsem pokaždé, když jehla se zavrzáním dosedla na vinyl, zažíval okamžik štěstí.

Alva byla velmi soustředěná a při poslechu skoro nezměnila výraz. „Moc se mi to líbí,“ řekla. Kupodivu si nesedla na židli, ale na můj psací stůl. Vytáhla z batohu knížku a mlčky začala číst, jako by byla doma. Líbilo se mi, že se v mé přítomnosti cítí tak dobře. Mraky rozčíslo odpolední slunce a pokoj zazářil světlem koňakové barvy.

„Co to čteš?“ zeptal jsem se po chvíli. „Je to dobré?“

„Hm.“ Alva přikývla a knížku mi ukázala: Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Bylo jí jedenáct jako mně. Pozoroval jsem ji, jak se znovu noří do textu. Oči jí rychle klouzaly po řádcích, zleva doprava a zase zpátky, bez přestání.

Nakonec knihu zaklapla a začala si prohlížet mé věci. Podivuhodné stvoření, které se zatoulalo do mého pokoje a zvědavě zkoumalo komiksy o Spider-Manovi a fotoaparáty, které jsem měl na poličce. Nejprve vzala do ruky Mamiyu, potom novější modely, s nimiž otec v posledních letech často fotografoval.

Vědomě se dotýkala všech předmětů, jako by si chtěla být jistá, že jsou opravdu skutečné.

„Nikdy jsem tě neviděla fotit.“

Pokrčil jsem rameny. Alva sáhla po rodinném snímku, na kterém byli moje matka a otec.

„Tvoji rodiče jsou mrtví.“

Ta věta mě zaskočila, dokonce jsem okamžitě vypnul hudbu.

Co jsem se dostal do internátu, nikomu jsem o tom nevyprávěl.

„Jak jsi na to přišla?“ vyzvídal jsem.

„Zeptala jsem se jedné vychovatelky.“

„Proč?“

Neodpověděla.

„Ano, umřeli před půl rokem.“ Bylo mi, jako bych kvůli každému slovu musel vrazit rýč do zmrzlé půdy.

Alva přikývla a dlouze se mi zahleděla do očí, neobvykle dlouze, a já nikdy nezapomenu, jak jsme přitom dokázali nahlédnout do vnitřního světa toho druhého. Na krátkou chvíli jsem viděl bolest, jež se skrývala za jejími slovy a gesty, a ona na oplátku vytušila, co uchovávám hluboko v sobě. Dál jsme však nešli. Každý jsme zůstali stát na prahu toho druhého a na nic jsme se navzájem nevyptávali.

Copyright © 2016 by Diogenes Verlag AG Zürich

All rights reserved

Translation © Michaela Škultéty, 2017

Cover Illustration © Maria Bo / Shutterstock

ISBN 978-80-259-0672-9