Patrycjusz Pajak: Hrůza v české literatuře

Kniha je vůbec první komplexní monografií věnovanou české hrůzostrašné literatuře. Na téměř pěti stech stránkách mapuje její autor vývoj tohoto žánru v širším kontextu dějin české literatury 19. a 20. století i jeho balancování na pomezí populární a umělecky náročné tvorby, včetně řady přesahů do jiných vědních disciplín, například filozofie či filmové vědy. Předmětem analýzy se staly klíčové texty tzv. literatury hrůzy – od obrozeneckých knížek lidového čtení a tzv. krvavých románů přes vybrané Máchovy, Erbenovy či Sabinovy texty a avantgardní prózy Ladislava Klímy, Josefa Váchala nebo Vítězslava Nezvala až po proměny literární hrůzy ve 20. století (Ladislav Fuks, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jan Křesadlo aj.) včetně současné literatury (Miloš Urban).

Patrycjusz Pająk (1972), bohemista a literární historik. Působí v Institutu západní a jižní slavistiky Varšavské univerzity. Kromě dějin české (a chorvatské) literatury se badatelsky věnuje například středoevropské kinematografii.

Hrůzu v české literatuře vydává nakladatelství Academia

Ukázka z knihy:

V CELE SMRTI

Po smrti Václava Matěje Krameria v roce 1808 vedla nakladatelství Česká expedice jeho žena Jenovéfa Krameriusová a syn Václav Rodomil Kramerius. Kvůli finančním problémům a organizačním nedostatkům nakladatelství postupně upadá a proměňuje se – jak píše Jan Novotný – v podřadné knihkupectví. Když v roce 1829 Jenovéfa Krameriusová zemřela, její syn ještě téhož roku majetek nakladatelství prodal tiskaři, knihkupci a vydavateli Aloisi Josefu Landfrasovi z Jidřichova Hradce.¹⁴⁹

Václav Rodomil Kramerius, ačkoli po svém otci nezdědil obchodní ani organizační talent, přispěl k popularizaci goticismu v Čechách jako literát. Překládal a redigoval texty nevelkého rozsahu a posléze je publikoval v nakladatelství již zmíněného Landfrase. Osm adaptovaných německých gotických povídek vyšlo v roce 1861 v Krameriově souboru Nástiny temné půlnoci. Příběhy z času rytířstva starověkého, zákeřnictva a podobných dobrodružství. Texty hlásící se ke gotickému žánru publikoval Kramerius i v dalších souborech krátkých próz, které redigoval, například Motýlové. Zábavné čtení pro každého (1850).

Z tehdy adaptovaných děl je literárně nejhodnotnější Železná košile. Vypravování z roku 1831. V tomto samostatně publikovaném textu líčí Kramerius příběh Itala s výmluvným jménem Vivenčio (vivere znamená v italštině žít) zavřeného v místnosti, jejíž strop pomalu klesá, až vězně nakonec rozdrtí. Tuto past spojuje s vnějším světem sedm vysoko umístěných oken, z nichž se každý den jedno uzavírá. Sedm dní tak Vivenčia dělí od smrti. V posledním okamžiku je nakonec osvobozen vojskem, které na vězení zaútočí.

Železná košile je parafrází povídky Williama Mudforda se stejným názvem (The Iron Shroud) otištěné v srpnu 1830 v časopise anglických romantiků Blackwood’s Edinburg Magazine. Krameriova adaptace má zvláštní význam ze dvou důvodů. Autor zaprvé využívá anglického, a nikoli německého vzoru, což bylo v té době v Čechách výjimkou. Zadruhé, parafrázi Mudfordovy povídky napsal v roce 1842, tedy jedenáct let po Krameriovi, i nejznámější autor hororů 19. století Edgar Allan Poe. Nazval ji Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum).¹⁵⁰

Na podobnost Krameriových a Poeových děl upozornil jako první na konci 19. století Jakub Arbes. V několika po sobě následujících číslech kulturního týdeníku Světozor otiskl text, v němž cituje celou Krameriovu povídku a detailně ji srovnává s povídkou Edgara Allana Poea. Došel k závěru, že vycházejí z téhož literárního základu, ten však nedokázal identifikovat. Děj povídky Václava Rodomila Krameria se odehrává v Itálii, takže Arbes připouštěl, že vzorem mu mohl být nějaký italský text.¹⁵¹ V osmdesátých letech 20. století tato Arbesova poznámka inspiruje Miroslavu Hubáčkovou k novému srovnání zmíněných textů.

Hubáčková zjistila, že základem Krameriova i Poeova textu je Mudfordova povídka. Vylučuje přitom možnost, že by Kramerius vycházel z nějakého německého překladu Mudfordovy Železné košile. S největší pravděpodobností se mu dostalo do ruky číslo Blackwood’s Edinburg Magazine s Mudfordovou povídkou (v době národního obrození bylo v Čechách včetně zmiňovaného dostupných několik anglických časopisů). Některé pasáže Mudfordova textu přeložil Kramerius doslovně z angličtiny, jiné zčásti pozměnil (tyto změny spočívají buď v detailnějším rozvedení překládaného fragmentu, nebo naopak v jeho zkrácení a zobecnění). Oba texty se liší především zakončením – Mudfordova povídka končí smrtí vězně, zatímco Krameriova jeho osvobozením. Miroslava Hubáčková na závěr konstatuje, že Krameriova adaptace je na rozdíl od anglického originálu sentimentálnější a má pohádkovější atmosféru.¹⁵²

Česká verze Železné košile obsahuje morální ponaučení: pronásledovatel je potrestán a jeho vražedný nástroj zničen. Kramerius nevypráví ani tak o síle života, jako spíše o síle víry v konečnou spravedlnost osudu. Kanonickou charakteristikou literárního hororu je v jeho díle zlo nabývající rafinované podoby – vězeň je odsouzen k smrti rozdrcením, k němuž má dojít po několika dnech psychického mučení, kdy je nucen sledovat zmenšující se rozměry své pasti. Zdrojem hrůzy je tedy – což je pro horory charakteristické – děsivý prostor. Cela, v níž se hrdina ocitá, je „živým“, a proto vražedným mechanismem.

Vězení je jedním z klíčových motivů gotické literatury. Nabývá v ní konkrétní podoby hradu, tajemné komnaty, labyrintu, sklepení nebo například věže, jako v Zazděné slečně či Krásné Olivii. Gotický hrdina má k tomuto místu často ambivalentní vztah: chce do něj proniknout a poznat jeho tajemství, ale stejně silně z něj touží uniknout, protože pobyt v něm je mnohdy spojen s utrpením (fyzickým i psychickým) a s perspektivou blížící se smrti. Je to tedy prostor mezi životem a smrtí. Uvěznění se proměňuje v okamžik symbolické smrti gotického hrdiny, po níž může dojít k jeho obrození. Vězení se pro něj stává místem iniciační zkoušky, s níž souvisí i jeho vnitřní přerod. Izolován od světa se obrací sám k sobě, bilancuje svůj dosavadní život a je připraven začít jej znovu.

Fabule Mudfordova i Krameriova textu je založena na opakování nabývajícím podoby gradace – každý den strávený vězněm v cele se podobá tomu předchozímu, ale současně se vězňova situace neustále zhoršuje. Tím je v obou dílech dodrženo pravidlo odročené smrti, pro horory charakteristické. Psychické i fyzické úsilí vězně Vivenčia se soustředí na to, jak se vyhnout smrti a jak poznat princip, na němž vražedný mechanismus funguje. V souladu s pravidlem odročené smrti je však jeho snaha marná. Může si prodloužit život, ale smrti uniknout nelze (záchrana může přijít jedině zvnějšku). Mudford i Kramerius dovádějí do krajnosti starořecký motiv zdánlivé smrti, neboť vyprávějí o odsouzení k smrti zaživa (hrdina chce za každou cenu přežít, ale už se nachází „v hrobě“). Život představují symbolicky jako marnou snahu uniknout smrti. Krameriův hrdina je nakonec osvobozen a jeho smrt je tak znovu odročena. Mudford svému hrdinovi takovou šanci nedává.

Povídka Edgara Allana Poea je ve srovnání s Mudfordovým a Krameriovým textem komplikovanější, zejména díky hlubší psychologické prokreslenosti hlavního hrdiny a různorodějšímu i rafinovanějšímu trýznění (fyzickému i psychickému), jemuž je v cele smrti podroben. K větší psychologické prokreslenosti přispívá nahrazení vyprávění ve třetí osobě (jehož využili Mudford i Kramerius) osobou první. To vyprávění subjektivizuje, umožňuje čtenáři snáze se ztotožnit s hrdinou a stírá hranice mezi vnitřním světem postavy a světem, jaký tato postava zakouší svými smysly. Cela smrti je u Poea zbavena oken, což ještě umocňuje introspektivní charakter textu. Mudford i Kramerius popisují bitvu poblíž vězení a k vězni navíc doléhá její hluk, jenž mu dává naději na záchranu. V Poeově verzi nic z toho nenajdeme. Myšlenková aktivita vězně má podobu analýzy omezených smyslových podnětů a rozvinutých úvah. Poe vypráví o způsobu myšlení člověka podrobeného tlaku neznámého rovnajícího se smrti, kterou symbolizuje jáma. Zmenšující se cela, v níž se vězeň nachází, je její pekelnou předsíní (na zdech cely jsou vyryty obrazy pekla).

V Mudfordově a Krameriově povídce je čas odměřován zavírajícími se okny. Vězeň si navíc uchovává orientaci, v jaké fázi dne se právě nachází, neboť okny proniká do vězení denní světlo. Temporálním ukazatelem je i strop, jenž postupně, spolu se zavírajícími se okny, klesá. Naopak v Poeově povídce je čas neurčitý a abstraktní – víme pouze, že plyne. Tuto jeho vlastnost odráží symbol kyvadla. Plynutí času je tudíž subjektivní, je ztotožňováno s uplýváním života a přibližující se smrtí. Vězeň se stává sám sobě hodinami. Mírou času je jeho život. Poeova povídka však končí stejně jako Krameriova adaptace – na rozdíl od Mudfordovy povídky je vězeň v posledním okamžiku zachráněn.

Poznámky v textu:

¹⁴⁹ Novotný, Jan: Matěj Václav Kramerius, op. cit., s. 224–225.

¹⁵⁰ Poeův text vyšel v rámci edice The Gift. A Christmas and New Year’s Present for 1843. Když jej Poe psal, pravděpodobně se nechal inspirovat také povídkou Člověk ve zvonu (The Man in the Bell) Williama Maginna, otištěnou v listopadovém čísle Blackwood’s Edinburg Magazine z roku 1821. V českém překladu vyšla povídka Jáma a kyvadlo v roce 1874 pod změněným názvem V žaláři inkvisice. Autorem překladu byl Bohumil Havlasa. Nevycházel však z anglického originálu, ale z německého překladu. Na motivy Jámy a kyvadla natočil Jan Švankmajer roku 1983 krátkometrážní, zčásti hraný a zčásti animovaný film nazvaný Kyvadlo, jáma a naděje. Švankmajer se neinspiroval pouze Poeovou povídkou, ale také povídkou Augusta de Villierse de l’Isle-Adama Naděje (Torture par l’espérance) ze souboru Nové kruté povídky (Novueaux Contes cruels, 1888), která na Poeův text navazuje.

¹⁵¹ Arbes, Jakub: Edgar Allan Poe a Václav Rodomil Kramerius. Z porovnávacích literárních studií, Světozor, roč. 31, 1897, č. 41–46.

¹⁵² Hubáčková, Miroslava: V. R. Kramerius a E. A. Poe, Česká literatura, roč. 29, 1981, č. 5.

Groza po czesku. Przypadki literackie

© Patrycjusz Pająk, University of Warsaw, 2014

Translation © Michala Benešová, 2017

ISBN 978-80-200-2678-1